Michael Swanwick: Dcera železného draka

Ukázky z knih / 29.5.2021 /

V mnoha směrech převratná Dcera železného draka v sobě netradičním způsobem spojuje alchymii a techniku. Nejtemnější fantasy a drsný kyberpunk.

ANOTACE:
Jane, ukradené a zaměněné dítě, je uvězněná v průmyslové Faerii ovládané elfí aristokracií. Dětští nevolníci jsou zde zneužíváni pro výrobu mohutných ozbrojených válečných strojů – kybernetických magických draků – a Jane je mezi nimi jediný smrtelný člověk. Když ji poškozený drak Melanchton vyzve ke společnému útěku, je zaděláno na troufalý podnik, jenž otřese samými základy existence…

V mnoha směrech převratná Dcera železného draka v sobě netradičním způsobem spojuje alchymii a techniku. Nejtemnější fantasy a drsný kyberpunk. Příběh o dospívání, jaký jste ještě nikdy nečetli, se odehrává na pozadí pochmurného nihilistického světa plného neřešitelných problémů a třídních střetů, v němž nic není tím, čím se zdá být, a za všechno se platí vysoká, strašlivě vysoká cena.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, květen 2021
Původní název: The Iron Dragon’s Daughter
Překlad: Robert Tschorn
Obálka: Mikuláš Podprocký
Vazba: vázaná
Počet stran: 372
Cena: 448 Kč

 

O AUTOROVI:
Michael Swanwick
Českým čtenářům byl tento americký autor dosud znám pouze díky své povídkové tvorbě, vždyť za ni také získal pětkrát cenu Hugo, ale i Světovou cenu fantasy či Pamětní cenu Theodora Sturgeona. Knižně ji shromáždil hned v několika sbírkách, z nichž za zmínku stojí zejména reprezentativní výběr The Best of Michael Swanwick (2008). Velkou část z jeho románové tvorby tvoří samostatné tituly In the Drift (1985), Vacuum Flowers (1987), Nebulou oceněný Stations of the Tide (1991), Jack Faust (1997) a Bones of the Earth (2002). Samostatnými příběhy jsou i jednotlivé svazky z jeho provokativní „hard fantasy“ trilogie The Iron Dragon’s Daughter (Dcera železného draka, 1993, Argo, 2020), The Dragons of Babel (2008) a The Iron Dragon’s Mother (2019), v níž v netradičních kulisách propojil temnou fantasy s rozmanitými technologiemi. V ruinách rozvinuté technologické civilizace se odehrává románová dvojice Dancing with Bears (2011) a Chasing the Phoenix (2015), ve které se vrátil ke dvojici postav vystupující v některých z jeho kratších prací. Ať už vezmete do rukou jakoukoli z jeho knih, očekávejte nečekané…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Podhozenka se rozhodla ukrást draka toho večera, kdy se děti sešly plánovat smrt svého dohlížitele, ale ještě o tom nevěděla.

V továrně na parní draky žila, co jí paměť sahala. Každé ráno ji s ostatními nezletilými nevolníky hnali z noclehárny v budově č. 5 do kantýny na snídani, kterou do začátku směny sotva stihla zhltnout.

Obvykle ji poslali leštit válce do obráběčské dílny, ale někdy ji přidělili do budovy 12, kde se černé železné trupy kontrolovaly a olejovaly, než je poslali k sestavení na lince. Břišní tunely byly pro dospělého moc úzké. Měla za úkol ty černé chodbičky prolézt, vytřít a naolejovat. Pracovala do západu slunce a někdy i déle, pokud na dodání zrovna čekal zvlášť důležitý drak.

Jmenovala se Jane.

Nejhorší byla práce ve slévárně, která v létě připomínala peklo ještě dřív, než tavenina natekla do kadlubů, a horko bušilo z klenutých stropů jako pěst, a v zimě byla prostě hnusná, vytlučenými okny hnal vítr dovnitř sníh a na zemi ležela šedivá břečka. Klokři a kňouři zde zaměstnaní byli hnědí, štětinatí a nemluvní, umounění svalnatí tvorové se zlýma červenýma očima a intelektem vyhořelým na popel za desítky let mezi magickými ohni a chladným železem. Jane se jich bála ještě víc než roztavených kovů, které odlévali, a brutálních strojů, které obsluhovali.

Jednou večer za soumraku se z oranžové slévárny vrátila s tak bolavým břichem, že nemohla jíst, zachumlala se do tenké deky a okamžitě usnula. Zdály se jí zmatečné sny. Leštila v nich a leštila, stěny padaly a podlahy vyskakovaly jako písty gigantického stroje. Utekla před nimi pod kavalec v noclehárně, zalezla do tajné skrýše za sádrokartonem, kde se dřív, jako malá, schovávala před Kohoutkovými surovostmi. Jenže sotva na něj pomyslela, byl u ní, krutě se chechtal a strkal jí pod nos třínohou ropuchu. Honil ji podzemními štolami, honil ji mezi hvězdami, přes kotelny a přes dílny.

Obrazy se ustálily. Běhala a hopsala světem zelené trávy a rozlehlých scenérií, nevysvětlitelně povědomým krajem, který musí být Domov. Tenhle sen se jí zdál často. Lidé ji tu měli rádi a dávali jí jídla, na kolik měla chuť. Chodila v čistých nových šatech a nikdo po ní nechtěl, aby stála dvanáct hodin denně u ponku. Měla vlastní hračky.

Jenže jako vždy, i tenhle sen potemněl. Skákala přes švihadlo na veliké louce, když ji vnitřní smysl upozornil na přítomnost vetřelce. Obklopily ji fádní bílé domy, ale přesvědčení, že ji sleduje nějaká zlovolná inteligence, v ní ještě posílilo. Zlé síly se schovávaly pod hlínou, tísnily se za každým stromem, krčily se za kameny. Nechala švihadlo spadnout k nohám, zpytavě se rozhlédla a zavolala jméno, které si nedokázala vybavit.

Obloha se roztrhla.

„Nespi, couro!“ sykl naléhavě Kohoutek. „Máme lóži. Musíme rozhodnout, co s Chůdou.“

Jane se vytrhla ze spánku, srdce jí bušilo. Dezorientovaná byla ráda, že unikla ze snu, a litovala, že o něj přišla. Nocí pluly dvě studené měsíční třpytky Kohoutkových očí. Klekl si na lůžko, zapíchl do ní špičatá kolena. Z úst mu táhla jilmová kůra a zetlelé listí. „Můžeš se šoupnout? Klečíš mi na žebrech.“

Kohoutek se zakřenil a štípl ji do ruky.

Odstrčila ho. Ale stejně ho ráda viděla. Navázali spolu kousavé přátelství a Jane postupně pochopila, že pod vším tím naparováním a bezohledností je Kohoutek vlastně docela hodný.

„Co musíme rozhodnout s Chůdou?“

„Právě o tom se bude mluvit, blbko.“

„Jsem utahaná,“ zavrčela Jane. „Přetáhla jsem šichtu a na tvoje srandičky nemám náladu. Jestli mi to neřekneš, jdu spát.“

Zbledl a zaťal pěsti. „To má být vzpoura? Já jsem tady šéf. Budeš dělat, co řeknu, když to řeknu, protože to říkám. Jasný?“

Jane a Kohoutek chvíli bojovali pohledem. On byl vílí podvraťák, ten typ, co by před sto lety žil v lese a čas od času by vyběhl zvrhnout pod dojičkou stoličku nebo povolit stehy na pytlích mouky, aby praskly, jakmile si je někdo hodí přes rameno. Takoví možná nebyli přemýšliví, zato zlobní a houževnatí jako potkan. Kohoutek pracoval na šrotišti a nikdo nepochyboval, že se dožije konce robotní lhůty.

Jane nakonec sklonila hlavu. Porazit ho jí nestálo za to.

Když ji zase zvedla, už odešel budit ostatní. Ovinula se dekou jako pláštěm a vyrazila za ním. Děti se za tichého šoupání nohama a prackami sešly uprostřed světnice, dech zrychlený.

Dimity vytáhla ukradený oharek svíčky a usadila ho do nejširší škvíry mezi dvěma prkny na podlaze. Všichni zaklekli do kruhu kolem ní. Kohoutek zašeptal neslyšné slovo a z konečku prstu mu na knot přelétla jiskra.

Na svíčce zatančil plamínek. Přitáhl všechny oči a vrhl na stěny poskakující fantasmata, dvourozměrný sabat. V duhovkách se roztančilo dvacet tři menších ohníčků. Sešlo se jich všech dvanáct; stínový kluk se schovává někde poblíž, většině světla uhýbá a zbytek pohlcuje tak důkladně, že jeho polohu neprozradí jediný foton.

Kohoutek slavnostně a důležitě prohlásil: „Blugg musí zemřít.“ Z kazajky vylovil hadrovou panenku. Byla to neforemná chudinka, nešikovně sešitá, za oči dva velké knoflíky a na místě pusy šrám od uhlíku. Ale čpěla z ní síla a několik menších dětí sdílenou nenávistí zavřelo oči, když ji spatřily. „Štrákora má babí krev. Tohle vyrobila.“ Štrákora vedle něj nešťastně přikývla. Panenku si střežila jako poklad a jen Paní věděla, jak ji z ní Kohoutek vymámil. Podržel ji nad svíčkou. „Modlitby jsme odříkali, krev prolili. Už jí jenom do břicha zašít něco z Blugga a hodit ji do ohně.“

„To je vražda!“ vykřikla v hrůze Jane.

Pupava se uchechtla.

„Vážně! To se nedělá, a navíc je to pitomost.“ Pupava byla dlak, jako i sám Chůda, a jako všichni dlaci byla trochu natvrdlá. Jane už dávno pochopila, že se jí musí přímo postavit, jinak nesklapne. „K čemu by nám to bylo? I kdyby to vyšlo, o čemž pochybuju, bude se to vyšetřovat. A když na nás nějakým zázrakem nepřijdou, akorát na Bluggovo místo nastoupí někdo úplně stejně strašný. Tak proč ho zabíjet?“

To je mělo umlčet. Jenže z kruhu se k jejímu údivu jako píseň cvrčků zvedl šeptavý sbor rozčilených hlásků:

„Moc nás honí!“

„Bije mě!“

„Já toho smraďocha nesnáším!“

„Zabít,“ pronesl jí hned za levým uchem roztřeseným hlasem stínový kluk. „Zabít toho tlustýho sráče!“ Prudce se otočila, a nebyl tam.

„Ticho!“ Kohoutek zpražil Jane pohrdavým pohledem. „Musíme Blugga zabít. Nemáme na vybranou. Pojď sem, Chůdo.“

Chůda se protáhl o něco blíž. Nohy měl tak dlouhé, že když si sedl na zem, měl kolena výš než hlavu. Vytáhl nohu z opánku a bez rozpaků se podrbal za uchem.

„Ohni krk.“

Vychrtlý mladý dlak uposlechl. Kohoutek mu jednou rukou stáhl hlavu ještě níž a druhou odhrábl zplihlé vlasy barvy odpadní vody. „Hele, brka!“ Škubnul hlavou zase dozadu a zacloumal špičatým, na stopu dlouhým nosem, aby ukázal, jak zvápenatěl. „A na nohách mu rostou spáry, koukněte.“

Děti se začaly strkat, aby lépe viděly. Chůda mrkal, ale jejich šťouchání snášel se stoickou tupostí. Nakonec si Dimity odfrkla a řekla: „No a?“

„Dospívá, to a. Koukněte na ten nos! Na oči! Než přijde měsíc panny, promění se. A potom… potom…“ Kohoutek se dramaticky odmlčel.

„Potom?“ napověděl stínový kluk papírovým hlasem jako noční vánek. Teď byl někde za Pupavou.

„Potom bude umět lítat!“ prohlásil vítězoslavně Kohoutek. „Přeletí přes hradby na svobodu a už se nevrátí!“

Svoboda! pomyslela si Jane. Zhoupla se na patách a představila si Chůdu, jak nemotorně plácá křídly vstříc bronzově zelenému podzimnímu nebi. Její myšlenky letěly s ním, přes hradby a žiletkový drát a vzhůru do povětří, tovární haly a seřadiště mizejí v hloubce, on letí výš než oblaka kouře z komínů, do hlubin oblohy, výš než sama Paní Luna. A nikdy, nikdy se nevrátí!

Pochopitelně to nešlo provést. Z továrny mohli odletět jedině draci se svými pololidskými strojvůdci. Všechny ostatní, dělníky i vedení, držely uvnitř zdi, u bran pak stráže a obří Časoběh z šedé litiny. Ale přece se v ní v tu chvíli něco uchytilo, nějaký neskutečný hlad. Pochopila, že aspoň idea svobody je možná, i kdyby to měla být jen představa, a s tím poznáním nemohla popírat, že se touží osvobodit.

Na dně dolního mozku se jí cosi probralo a s temným zájmem se to rozhlédlo kolem sebe. Zvedl se jí žaludek a zatočila hlava, propadla se do černého klaustrofobického světa, a vzápětí byla zpátky hluboko v jícnu továrny na parní draky, na světnici v prvním patře budovy č. 5 vklíněné mezi sklad šablon a boudu na písek, od nebe odříznutá zaprášenými dřevěnými trámky a térovým papírem.

„Tak odletí,“ ucedila kysele Dimity. Nespokojeně máchala ocasem. „No a co? To mu máme Blugga zabít jako dárek na rozloučenou?“

Kohoutek ji za porušení subordinace praštil do ramene. „Ty blbko! Ty beďare! Kreténe! Myslíš si, že si toho Blugg nevšimnul? Myslíš, že nechystá obětinu Bohyni, aby tu proměnu zarazil?“

Nikdo už nepromluvil, tak se Jane váhavě zeptala: „Jakou jí dá oběť?“

Kohoutek se jednou rukou chytil mezi nohama, druhou naznačil srp a seknul. Ruka odpadla. Povytáhl obočí. „Jasný?“

Jasné jí to nebylo, ale přiznat to nemohla. Zrudla a řekla: „Aha.“

„Tak dál. Já Blugga sleduju. Když děláme na tavbě, zaleze si vždycky v poledne do kanclíku, přes sklo ze dveří na nás vidí, a ořezává si tam ty svoje hnusný drápy. Bere si na to tu velikánskou kudlu a odřezky dává do popelníku. Nakonec je sbalí do ubrousku a hodí do pece, aby je proti němu nemoh nikdo použít.

Jenže příště odvedu jeho pozornost. Jane proklouzne do kanclíku a jeden dva odřezky štípne. Víc ne,“ řekl přísně, „jinak si toho všimne.“

„Já?“ vykvikla Jane. „Proč já?“

„Nedělej blbou. Proti nám všem má dveře zajištěný. Ale ty jsi z druhý krve. Jeho zaklínadla tě nezastaví.“

„Pěkně děkuju,“ řekla Jane. „Ale tohle já neudělám. Není to správné, a už jsem ti řekla proč.“ Pár menších dětí se výhružně stáhlo kolem ní. Založila ruce na prsou. „Dělejte si, co chcete, mě nedonutíte. Najděte si na svou špinavou práci někoho jiného!“

„Ale no tak. Víš, jak ti budeme všichni vděčný?“ Kohoutek se zvedl na jedno koleno, položil jednu ruku na srdce a druhou k ní toužebně vztáhl. Legračně zakoulel očima. „Dám ti svou lásku nehynoucí.“

„Ne!“

Chůda nedovedl pořádně sledovat, o čem se mluví. U jeho druhu to byl jeden z prvních projevů dospívání. Zakabonil čelo, obrátil se na Kohoutka a váhavě vyslovil: „Nebudu… lítat?“

Kohoutek naklonil hlavu stranou a odplivl si. „Nebudeš, když si to Jane nerozmyslí.“

Chůda se dal do pláče.

Začal štkát skoro neslyšně, ale vzlyky rychle nabraly na síle. Zaklonil hlavu a samým žalem zavyl. Děti k němu v hrůze klopýtaly jedno přes druhé, aby ten řev rukama a tělíčky zadusily. Pláč zeslábl, ustal.

Dlouho se zatajeným dechem čekali, jestli povyk neprobudil Blugga. Natahovali uši, jestli nezaslechnou jeho těžké kroky na schodech, zlostné vrzání starého dřeva, jestli nepocítí zatuchlou auru násilí a stěží potlačovaného vzteku, kterou tlačil před sebou. I na Kohoutkovi byl vidět strach.

Nebylo ale slyšet nic než funění kyberpsisek na obchůzce, kovové řinčení a štěrchání od neklidných draků uvázaných na řetězu a z dálky skoro neznatelné cinkání půlnočních zvonků nějaké lesní slavnosti. Blugg spal.

Oddechli si.

Taková rozklepaná, vyhládlá banda! Jane je všechny litovala, sebe nevyjímajíc. V tu chvíli do ní vstoupila síla navlas podobná beznaději a naplnila ji odhodláním, jako by nebyla víc než prázdný kadlub, do jehož trupu a údů náhle nateklo roztavené železo. Plála vědomím cíle. V tom okamžiku jí došlo, že máli se kdy dostat na svobodu, musí být tvrdá a nelítostná. Dětské slabosti musí nechat za sebou.

Tiše přísahala na vlastní duši, že udělá všechno, co bude třeba, ať to bylo sebeděsivější, sebepodlejší, sebešpatnější.

„Tak jo,“ řekla nahlas. „Já to udělám.“

„Fajn.“ Kohoutek nepoděkoval ani přikývnutím a hned se jal vykládat svůj plán. Každému dítěti v něm svěřil nějakou roli. Když domluvil, broukl jedno slůvko a máchl nad svíčkou nataženou dlaní jako čepelí. Plamínek zhasl.

Kdokoli by ho dovedl sfouknout i tím nejslabším fouknutím. Ale to by vůbec nebylo ono.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít