Margaret Rogersonová: Kouzla rodu Thornů

Román Kouzla rodu Thornů je strhující fantasy Margaret Rogersonové, ve které knihy žijí vlastním životem a mohou i zabíjet.

ANOTACE:
Elisabeth vyrůstala v jedné z austermérských veleknihoven. Od malička procházela kolem grimoárů – kouzelných knih, které šeptají na policích a chřestí železnými řetězy, jež jim brání v úniku. Pokud je někdo osvobodí, změní se v monstra z inkoustu a kůže a začnou páchat zlo. Elisabeth doufá, že se brzy stane Strážkyní, jejímž posláním bude nebezpečné knihy střežit a v případě nutnosti i zničit.

Když při útoku na veleknihovnu jeden z nejmocnějších grimoárů uprchne, Elisabeth čeká, že za jeho zneškodnění dostane pochvalu. Místo toho je obviněna ze zločinu a v doprovodu čaroděje Nathaniela Thorna poslána do hlavního města, kde ji čeká soud. Elisabeth zjišťuje, že se ocitla uprostřed několik staletí chystaného spiknutí a její vyhlídky jsou více než špatné. Ještě horší než skutečnost, že Nathaniel je čaroděj – představitel zla, od nějž může čekat jen to nejhorší…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, duben 2021
Překlad: Pavla Kubešová
Vazba: vázaná
Počet stran: 448
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

JEDNA

Když padla noc, do veleknihovny v Summershallu dorazila smrt. Přijela v kočáře. Elisabeth stála na nádvoří a pozorovala koně, kteří se s vypoulenýma očima a pěnou u huby vřítili do brány. Vysoko nad nimi poslední paprsky zapadajícího slunce ozářily okna věže, až to vypadalo, jako by v místnostech za nimi hořelo – ale světlo záhy pohaslo a ustoupilo dlouhým stínům andělů a chrličů, které strážily deštěm smáčené parapety.

Kočár s rachotem zastavil a na jeho dvířkách se zaleskl pozlacený erb: překřížený brk a klíč, symbol Kolégia. Železné mříže změnily zadní část kočáru ve vězeňskou celu. Přestože byla chladná noc, Elisabeth se potily ruce.

„Scrivenerová,“ oslovila ji žena stojící vedle ní. „Máte sůl? A rukavice?“

Elisabeth poklepala na kožené pásky, které jí křižovaly hruď, a nahmatala rukavice, které na nich visely, i nádobku se solí u svého pasu. „Ano, paní ředitelko.“ Chyběl jí jen meč. Ale ten si nevyslouží dřív, než se po letech výcviku v Kolégiu stane strážkyní. Jen pár knihovníků se dostalo tak daleko. Ostatní se buď vzdali, nebo zahynuli.

„Výborně.“ Ředitelka se odmlčela. Byla to nepřístupná, elegantní žena s pletí bílou jako sníh a vlasy rudými jako oheň. Od levého spánku až k bradě se jí po tváři táhla jizva a trvale jí nadzvedávala koutek úst. Stejně jako Elisabeth, i jí křižovaly hruď kožené pásky. Ona však pod nimi měla uniformu strážkyně, a ne jen šat učnice. Světlo lampy se odráželo od mosazných knoflíků jejího tmavě modrého pláště a od naleštěných bot. Meč, který měla u pasu, byl štíhlý a ostrý, a na jeho jílci se třpytily granáty.

Ten meč byl v Summershallu velmi známý. Říkalo se mu Běsobijec. Když bylo ředitelce devatenáct, porazila s jeho pomocí zlotvora. Právě tehdy přišla ke své jizvě, o níž se proslýchalo, že jí při řeči způsobuje nesnesitelnou bolest. Elisabeth o pravdivosti těch zvěstí pochybovala, skutečností však bylo, že ředitelka velmi pečlivě volila slova a vůbec nikdy se neusmála.

„Nezapomeňte,“ ozvala se nakonec ředitelka, „že pokud při vstupu do krypty uslyšíte v hlavě hlas, nesmíte poslouchat, co říká. Jedná se o grimoár osmé úrovně, starý několik staletí, a nejsou s ním žádné špásy. Od svého vzniku už přivedl k šílenství spoustu lidí. Jste připravená?“

Elisabeth polkla. Knedlík v krku jí zabránil v odpovědi. Stěží mohla uvěřit, že ředitelka mluví k ní, a už vůbec nedokázala pochopit, že si ji vybrala, aby jí pomohla uložit zásilku do krypty. K tak zodpovědné činnosti byl obvykle povolán někdo s mnohem vyšším postavením, než měla knihovnická učnice. V nitru se jí tetelila naděje jako v domě uvězněný pták, který vzlétne, padne a znovu vzlétne a při představě, že ho někde v dálce čeká širá modrá obloha, se unaví k smrti. Zalila ji hrůza.

Dává mi šanci prokázat, že si zasloužím stát se strážkyní, pomyslela si. Pokud selžu, zemřu. Pak aspoň budu užitečná. Pohřbí mě do zahrady, kde se stanu hnojivem pro ředkvičky.

Otřela si zpocené dlaně o boky svého hábitu a přikývla.

Ředitelka vyrazila vpřed a Elisabeth se přes nádvoří vydala za ní. Pod nohama jim skřípal štěrk. Čím byly blíž, tím intenzivněji cítily nepříjemný zápach, který připomínal hnijící kus kůže, nasáklý vodou a ponechaný na pláži. Elisabeth vyrůstala v knihovně a odmala byla zvyklá na kouzelné svazky, které voněly inkoustem a pergamenem. Tohle však bylo něco úplně jiného. Ten zápach ji štípal do očí a způsoboval, že jí naskakovala husí kůže. Znervózňoval dokonce i koně. Cukali sebou, až jim od kopyt létaly kamínky, a ignorovali kočího, který se je snažil uklidnit. Trochu jim záviděla, protože na rozdíl od ní netušili, co měli po celou cestu z hlavního města za sebou.

Z přední části kočáru seskočili dva strážci, oba s rukou na jílci svého meče. Když se na ni zamračili, Elisabeth měla co dělat, aby bojácně necouvla. Naopak, přiměla se napřímit páteř a zvednout bradu ve snaze oplatit jim jejich kamenné výrazy. Možná si meč nikdy nevyslouží, ale mohla se aspoň tvářit tak odvážně, jako by nějaký třímala.

Ředitelka zacinkala klíči, zadní dveře kočáru zavrzaly a rozlétly se dokořán. Na první pohled to vypadalo, že potemnělá, železnými mřížemi obehnaná cela je prázdná. Pak si ale Elisabeth všimla, že na podlaze něco leží: nízká čtverhranná železná truhlice, uzamčená více než tuctem zámků. Neznalému člověku by taková opatření připadala absurdní – ne však nadlouho. V tichém soumraku se z nitra truhlice ozvalo jediné zadunění, které bylo ovšem tak silné, že se celý kočár zatřásl a panty dvířek zachrastily. Jeden kůň zařičel.

„Rychle,“ vyhrkla ředitelka. Popadla jedno držadlo truhlice a Elisabeth se vrhla ke druhému. S těžkým břemenem mezi sebou zamířily ke dveřím, nad nimiž plačící kamenní andělé drželi v rukou svitek s vyrytým nápisem OFFICIUM ADUSQUE MORTEM. Nápis se skrýval ve stínech, takže se skoro nedal přečíst. Bylo to motto strážců a znamenalo: Sloužit až do smrti.

Vstoupily do dlouhé kamenné chodby, osvětlené mihotavým světlem loučí. Z nesení těžkého železného břemene už Elisabeth začala trnout ruka. Z truhlice už se nic neozvalo, ale Elisabeth to nijak neuklidnilo. Tušila, co to znamená. Kniha uvnitř poslouchala. Čekala.

U vchodu do krypty čekal další strážce. Jakmile po boku ředitelky zahlédl Elisabeth, v jeho malých očkách se rozhořela nenávist. Byl to strážce Finch – prošedivělý muž s nakrátko ostříhanými vlasy a oteklým obličejem, v němž se jeho rysy ztrácely jako rozinky v kynoucím těstě. Mezi učni a učnicemi byl nechvalně známý svou pravou rukou, která byla o mnoho větší a svalnatější než jeho levice, protože jí je tak často vyplácel.

Sevřela držadlo truhlice tak silně, že jí zbělely klouby na rukou, a instinktivně se připravila na úder, ale před ředitelkou jí Finch samozřejmě nemohl nic udělat. Zamumlal si pod vousy a začal tahat za řetěz, kterým centimetr po centimetru zvedal padací mříž, až měly její ostré černé zuby nad hlavou. Elisabeth pokročila vpřed.

A truhlice se zazmítala.

„Opatrně,“ okřikla ji ředitelka, když obě málem ztratily rovnováhu a narazily do kamenné zdi. Elisabeth se zhoupl žaludek. Jednou nohou stála na hraně točitého schodiště, které prudce klesalo dolů do temnoty.

V tu chvíli jí došla strašlivá pravda. Grimoár chtěl, aby spadly. Představila si, jak se truhlice řítí dolů ze schodů a dopadá na dlažební kameny dole pod schodištěm, jak se otevírá – a byla by to její chyba.

Ředitelka jí volnou rukou stiskla rameno. „Všechno je v pořádku, Scrivenerová. Nic se nestalo. Chyťte se zábradlí a pokračujte v cestě.“

Elisabeth se s námahou odvrátila od Finchova odsuzujícího pohledu a začala sestupovat dolů. Z podzemí zavanul chlad. Byl cítit studeným kamenem a plísní, ale i něčím nepřirozeným. Kámen jako by krvácel zlou vůlí starodávných věcí, které se po celá staletí skrývaly v temnotě – vědomí, která nikdy nespala, mysli, které nikdy nesnily. Pod silnou vrstvou zeminy bylo dole takové ticho, že jí v uších duněl jen vlastní pulz.

Během dětství prozkoumala každou skulinu i zákoutí veleknihovny, poznala bezpočet jejích tajemství, ale do krypty se nikdy neodvážila. Z její existence pod podlahou knihovny měla po celý život stejný pocit, jako by se něco nepopsatelného skrývalo přímo pod její postelí.

Toto je moje šance, připomněla si. Nesměla se bát.

Octly se v síni, která připomínala hrobku v nějaké katedrále. Stěny, strop i podlaha byly vytesány ze stejného šedého kamene. Žebrované sloupy a klenutý strop nejenže byly uměleckým dílem, ale svým ztvárněním jako by vyjadřovaly zbožnou úctu. V nikách stály sochy andělů, u jejichž nohou mihotavě hořely svíce. Truchlivýma, zastíněnýma očima sledovali řady železných polic v regálech uprostřed krypty. Na rozdíl od horních pater knihovny, tady byly regály přivařeny k zemi a zamčené železné truhlice, které na nich stály, byly zajištěny řetězy.

Elisabeth se přesvědčovala, že šepot, který vycházel z truhlic, kolem nichž procházely, je jen dílem její představivosti. Na řetězech ležela silná vrstva prachu. S většinou truhlic se už několik desítek let nehýbalo a jejich obyvatelé tvrdě spali. Přesto jí při pocitu, že ji sledují, přejížděl mráz po zádech.

Ředitelka ji vedla podél regálů směrem k cele, v jejímž středu se nacházel k zemi přišroubovaný stůl. Jeho desku se skvrnami od inkoustu osvětlovala mdlá záře jediné olejové lampy. Položily znepokojivě vstřícnou truhlici mezi čtyři hluboké šrámy, mezi čtyři obrovské stopy po drápech, které hyzdily dřevo stolu. Elisabethiny oči se k těm škrábancům neustále vracely. Věděla, co je způsobilo. Co se stalo, když se grimoár vymkl kontrole.

Zlotvor.

„Jaké opatření provedeme ze všeho nejdřív?“ otázala se ředitelka a vytrhla Elisabeth z jejích úvah. Zkouška započala.

„Sůl,“ odvětila Elisabeth a sáhla pro nádobku u svého pasu. „Podobně jako železo, i sůl oslabuje zlé síly.“ Když sypala krystalky soli a kreslila jimi kruh, třásla se jí ruka. Při pohledu na nerovnou čáru ji polil ruměnec. Co když ještě nebyla připravená?

Ředitelčin přísný výraz nepatrně zjihl. „Víš, proč jsem se rozhodla si tě nechat, Elisabeth?“

Elisabeth ztuhla a dech se jí zadrhl v plicích. Ředitelka jí dosud nikdy netykala a neoslovila ji křestním jménem – používala příjmení, oslovení „Scrivenerová“ a někdy jen „učnice“, podle toho, jak velký průšvih zrovna způsobila. A že jich bylo! „Ne, paní ředitelko,“ připustila.

„Hmm. Vzpomínám si, že byla bouřlivá noc a grimoáry byly velice neklidné. Dělaly takový rámus, že jsem stěží slyšela zaťukání na hlavní dveře.“ Elisabeth si tu scénu dokázala živě představit. Do oken nejspíš bušil déšť a tajemné svazky vyly a vzlykaly a řinčely svými pouty. „Když jsem tě našla na schodech, zvedla jsem tě a vzala dovnitř, čekala jsem, že začneš plakat. Ale ty ses jen rozhlédla kolem sebe a usmála ses. Nebála ses. V ten moment jsem si uvědomila, že tě nemohu poslat do sirotčince. Patřila jsi do knihovny stejně jako kterákoli kniha.“

Elisabeth už ten příběh slyšela. Ještě nikdy jí ho však nevyprávěla samotná ředitelka, jen její učitel. V mysli se jí hlasitě rozezněla dvě slova: patřila jsi. Byla to slova, na něž čekala celých šestnáct let, a zoufale toužila, aby byla pravdivá.

V bezdechém tichu sledovala, jak ředitelka sahá pro klíče a vybírá ten největší. Byl tak starý a zrezivělý, že téměř nebyl k poznání. Bylo zřejmé, že chvilka nostalgie skončila. Elisabeth se utěšila přeříkáním nehlasného slibu, který si opakovala už odnepaměti. Že se jednoho dne stane strážkyní. Že udělá všechno pro to, aby na ni ředitelka mohla být pyšná.

Když se víko železné truhlice otevřelo, sůl se sesypala na stůl. Kryptou se rozšířil puch hnijící kůže, tak palčivý, že se Elisabeth málem pozvracela.

Uvnitř truhlice ležel grimoár. Byl to silný svazek s pokrčenými zažloutlými listy uzavřenými v deskách pokrytých umaštěnou černou kůží. Vypadal by téměř obyčejně, kdyby nebylo kulovitých výčnělků, které vyrůstaly z desek. Připomínaly obrovské bradavice nebo bubliny na hladině asfaltového jezírka. Dosahovaly velikosti dětské pěsti a byly jich celé tucty, takže deformovaly každičký kousek kožených desek.

Ředitelka si natáhla pár těžkých, železem pobitých rukavic a Elisabeth spěšně následovala jejího příkladu. Když ředitelka vytáhla knihu z truhlice a umístila ji doprostřed solného kruhu, Elisabeth se kousla zevnitř tváře.

Sotva ředitelka položila knihu na stůl, výčnělky se otevřely. Nebyly to bradavice – byly to oči. Oči různých barev, podlité krví a vypoulené. Jejich zorničky se rozšiřovaly a zužovaly v závislosti na světle, které na ně dopadalo, zatímco se grimoár svíjel v ředitelčiných rukách. Zatnula zuby a násilím jej otevřela. Elisabeth se bezděčně natáhla, sáhla dovnitř kruhu ze soli a přitiskla druhou stranu knihy ke stolu. I skrz rukavici cítila, jak se kůže na desce knihy kroutí. Ta kniha byla živá a rozzuřená.

Ty oči nebyly čarodějnickým výtvorem. Byly to skutečné oči, vyloupnuté před dávnými časy z lidských lebek a obětované k vytvoření dostatečně mocného svazku, který by udržel kouzla vetkaná do jeho stránek. Tradovalo se, že většina těch obětí nebyla dobrovolná.

„Kniha očí,“ vyslovila ředitelka naprosto klidně. „Obsahuje kouzla, která dovolují čarodějům proniknout do mysli druhých, číst jejich myšlenky, a dokonce ovládat jejich počínání. Naštěstí ji v celém království mohla číst jen hrstka čarodějů.“

„Proč by o to někdo stál?“ vyprskla Elisabeth dřív, než se stačila zarazit. Odpověď byla zřejmá. Čarodějové byli od přírody zlí a zkažení ďábelskými kouzly, která používali. Kdyby nedošlo k reformám, které zakázaly čarodějům vázat knihy částmi lidského těla, grimoáry jako Kniha očí by nebyly nijak vzácné. Čarodějové se ji během let bezpochyby snažili zkopírovat, ale kouzla se nedala psát s použitím obyčejných věcí. Čarodějnická moc by okamžitě změnila inkoust i pergamen v popel.

K jejímu překvapení vzala ředitelka její otázku vážně, ačkoli se už na Elisabeth nedívala. Otáčela stránky a zjišťovala, zda během cesty nebyly nějakým způsobem poškozeny. „Jakkoli jsou tato kouzla odporná, mohla by nastat doba, kdy by se mohla stát nezbytnými. Máme obrovskou zodpovědnost vůči našemu království, Scrivenerová. Kdyby byl tento grimoár zničen, jeho kouzla by byla navždy ztracena. Je jediný svého druhu.“

„Ano, paní ředitelko.“ Tomu rozuměla. Strážci nejenže chránili grimoáry před světem, ale rovněž chránili svět před grimoáry.

Zatímco ředitelka přestala převracet stránky a sklonila se, aby prozkoumala skvrnu na jedné z nich, Elisabeth sbírala síly. Stěhování nejvýznačnějších grimoárů bylo velmi riskantní, protože jakékoli poškození, třebaže nechtěné, mohlo vyvolat jejich proměnu v zlotvora. Před jejich uložením v kryptě je bylo nutné pečlivě prohlédnout. Elisabeth cítila, že několik očí, které hleděly zpod desky, mířilo přímo na ni – a zračila se v nich lstivost.

Tušila, že by se na ně neměla dívat. V naději, že najde rozptýlení, se zahleděla na stránky grimoáru. Některé věty byly v austérmérštině, jiné ve starém jazyce. Ostatní byly napsány v enochianštině, jazyku čarodějů. Tvořily ho podivné zubaté runy, které na pergamenu zářily jako doutnající uhlíky. Byl to jazyk, který se člověk mohl naučit jen paktováním se s démony. Už při pouhém pohledu na runy jí začalo tepat ve spáncích.

„Učnice…“

Do hlavy jí pronikl šepot, tak cizí a nečekaný, jako by se o ni pod hladinou rybníka otřela slizká ryba. Elisabeth sebou trhla a zvedla hlavu. Pokud ten hlas zaslechla i ředitelka, nedala to najevo.

„Učnice, vidím tě…“

Elisabeth zatajila dech. Poslechla radu ředitelky a pokusila se hlas ignorovat, ale když ji sledovalo tolik očí žhnoucích hříšnou inteligencí, bylo nemožné soustředit se na něco jiného.

„Podívej se na mě… podívej…“

Pomalu, ale jistě, jako by ho přitahovala neviditelná síla, se její pohled začal přesouvat dolů.

„Tak,“ ozvala se ředitelka. Její hlas zněl tlumeně a zkresleně, jako by mluvila pod vodou. „Jsme hotovy. Scrivenerová?“

Když Elisabeth neodpověděla, ředitelka prudce zaklapla knihu a rázně přerušila hlas grimoáru. Elisabethiny smysly se obnovily. Nadechla se. Tvář jí hořela ponížením. Kniha na ni vztekle poulila své oči a těkala jimi mezi ní a ředitelkou.

„Výborně,“ pochválila ji ředitelka. „Odolala jsi déle, než jsem čekala.“

„Skoro mě dostal,“ šeptla Elisabeth. Jak jí ředitelka mohla gratulovat? Na kůži jí ulpěl lepkavý pot a v chladu krypty se roztřásla.

„Ano. Právě to jsem vám chtěla dnes večer ukázat. Máte ke grimoárům vztah, jste s nimi jistým způsobem spřízněná, což jsem v žádném učni dosud nezaregistrovala. Přes to přese všechno se musíte ještě hodně učit. Chcete se stát strážkyní, nebo ne?“

Její tichá odpověď, vyslovená před ředitelkou a dosvědčená sochami andělů podél stěn, zněla jako přísaha. „Po ničem jiném jsem nikdy netoužila.“

„Nezapomeňte, že se před vámi otvírá spousta cest.“ Tvář znetvořená jizvou dávala těm slovům téměř posmutnělý význam. „Než se rozhodnete, ujistěte se, že život strážkyně je přesně to, co si doopravdy přejete.“

Elisabeth přikývla, protože nevěřila, že ze sebe dokáže vypravit jediné slovo. Pokud tu zkoušku zvládla, nechápala, proč ji ředitelka nabádá, aby zvážila, zda se svého snu nechce vzdát. Možná že nějakým jiným způsobem ukázala, že ještě není připravená. Ale v tom případě se prostě jen musela víc snažit. Měla rok, než jí bude sedmnáct a než bude způsobilá k výcviku v Kolégiu – a během té doby může prokázat svou připravenost a vysloužit si ředitelčino svolení. Jen doufala, že to bude stačit.

Společně nacpaly grimoár zpátky do truhlice. Sotva se dotkl soli, přestal se vzpírat. Oči se nejdřív převrátily nahoru, takže z nich bylo vidět jen bělmo, a pak se zavřely. Potom hrobové ticho krypty přerušilo hlasité zaklapnutí víka. Předpokládalo se, že po dlouhá léta, možná několik desetiletí, truhlici nikdo neotevře. Grimoár byl zabezpečený a nepředstavoval hrozbu.

Elisabeth však ze svých myšlenek nedokázala vymazat zvuk jeho hlasu ani se zbavit pocitu, že Knihu očí neviděla naposledy – a že Kniha očí neviděla naposledy ji.