Jennifer Donnellyová: Otrávená

Ukázky z knih / 3.4.2021 /

„Rozbijte očarované zrcadlo!“ Nakladatelství CooBoo vydalo fantasy román Otrávená, feministický retelling pohádky o Sněhurce.

ANOTACE:
Bylo nebylo, dívka jménem Sophie projížděla lesem po boku královnina lovčího. Její rty měly barvu zralých třešní, její kůže byla bílá jako čerstvě napadlý sníh, její vlasy černé jako půlnoc. Když se zastavili, aby si odpočinuli, lovčí vytáhl nůž a… vzal si Sophiino srdce.

Nemělo ji to tak překvapit. Zaslechla přece pomluvy, šepoty. Říkali o ní, že je moc laskavá a naivní na to, aby vládla. Zbytečná princezna. Příšerná budoucí královna. A Sophie jim věřila. Věřila všemu, co o sobě zaslechla, každému slovu, jež otravovalo její duši, které lidi pronesou, aby zajistili, že se dívky jako Sophie nestanou příliš mocnými, příliš silnými.

S pomocí sedmi záhadných cizinců se Sophii povede přežít. Ale když jí dojde, že za všechno možná nemůže žárlivá královna, musí najít odvahu čelit ještě nebezpečnějšímu nepříteli. A dokázat, že ani nejtemnější magie neuhasí oheň, který plane v každé dívce, a že laskavost je tou největší silou vůbec.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: CooBoo, březen 2021
Překlad: Adéla Špínová
Vazba: vázaná
Počet stran: 320
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Prolog

Bylo nebylo, kdysi dávno a napořád, do Temného lesa vjela dívka na koni.

Rty měla červené jako zralé třešně, kůži jemnou jako čerstvě napadaný sníh, vlasy tmavé jako půlnoc.

Vysoké borovice si šeptaly a vzdychaly, když pod nimi projížděla s královniným lovčím po boku. V nejvyšších větvích seděly vrány a mrkaly lesklýma černýma očima.

Nebe se rozjasňovalo. Lovčí ukázal k rybníku před nimi a řekl dívce, že musejí sesednout a nechat koně napít. Poslechla a kráčela vedle něj. Zabraná v myšlenkách neslyšela tiché zasyčení dýky vytahované z pochvy. Neviděla, jak nejvyšší lovčí zvedá tvář k úsvitu, nezahlédla muka v jeho očích.

Překvapeně zalapala po dechu, když si ji lovčí přitáhl k sobě a jeho mohutnou dlaň cítila přes celá svá útlá záda. Vykulené oči tázavě upřela do těch jeho. Nebála se – zatím. Necítila skoro nic, když jí vbodl čepel mezi žebra, jen lehké, jemné zatlačení a potom rozlévající se teplo, jako by si polila šaty čajem.

Ale pak přišla bolest, ostře rudá a oslepující.

Dívka zaklonila hlavu a zaječela. Ze křoví vyskočil vyplašený jelen. Vrány se rozlétly z větvoví a zběsile plácaly křídly.

Lovčí byl zručný a rychlý. Vykuchal už tisíc jelenů. Jen pár přesných tahů nožem tak ostrým, že by mohl krájet modř z nebes, a útlá žebra byla odříznutá, tkáň a žíly otevřené.

Dívčina hlava se svěsila dozadu. Nohy se jí podlomily. Lovčí ji něžně složil na zem a poklekl vedle ní.

„Odpusťte mi to, drahá princezno. Odpusťte mi,“ prosil ji. „Tenhle odporný čin není moje vůle, je to královnin rozkaz.“

„Proč?“ vyhrkla dívka z posledních sil.

Ale lovčí se slzami v očích nebyl mocný slova. Dodělal svou chmurnou práci a vstal. V tom okamžiku dívka dostala odpověď. Neboť to poslední, co uviděla, než se jí oči zavřely, bylo její vlastní srdce, drobné a dokonalé, v roztřesených rukou lovčího.

Ptáci v lese zmlkli. Všechno je zcela nehybné. Pod stromy se drží šero. A na zemi leží umírající dívka se zející rudou dírou v místě, kde předtím mívala srdce.

„Pověsit toho lovčího!“ vykřiknete. „Upálit tu zlou královnu!“ A kdo by vám to vyčítal?

Jenomže vám pořád uniká hlavní viník.

Není divu. Je nenápadný a mazaný a přichází, když jste o samotě. Drží se ve stínu a šeptá svůj jed. Jeho slova skapávají, skapávají, skapávají do tajných komůrek vašeho srdce.

Myslíte si, že tenhle příběh dobře znáte, ale znáte jenom to, co vám vyprávěli.

„Kdo jste? Jak tyhle věci víte?“ ptáte se.

Dobré otázky, obě dvě.

Jsem ten lovčí. Teď už mrtvý, ale na tom nesejde. Mrtví promlouvají. Jazyky zčernalými časem a výčitkami. Uslyšíte nás, když se zaposloucháte.

Řeknete, že vám vykládám povídačky. Pohádky. Že to je všechno jenom jako. Ale v Temném lese je toho v pohybu mnohem víc, než si umíte představit, a jedině hlupák by řekl, že je to jenom jako.

Držte se na cestě, říkají staré tetky. Nechoďte do lesa.

Jenomže jednoho dne budete muset vejít hluboko do jeho temnoty a najít to, co tam čeká.

Protože když to neuděláte, jistojistě si to najde vás.

 

 

– 1 –

Den předtím…

„Tamhle je!“ vykřikla královna a popohnala svého mohutného koně vpřed.

Psi přihnali svoji kořist. Z hustého trnovníkového křoví se vyřítila šedá vlčice a mířila do hloubi lesa. Smečka se hnala za ní a štěkala po krvi.

Nejodvážnější členové lovecké výpravy královnu následovali a cválali ze všech sil, aby jí stačili, ale princezna ji na své rychlé, mrštné kobyle neohroženě předjela. Pronásledovala vlčici vražednou rychlostí, proplétala se mezi stromy a sukně za ní vlály. Přeskočila kamennou zídku, potok, změť křovin tak vysokých, že nemohla vidět, co je za nimi. Spadl jí čepec a vlasy se jí rozlétly jako proudy noci.

Královna ji nemohla dohonit. Ani princové Haakon a Rodrigo. Viděl jsem je, jak se míhají lesem – královnu v bílém, její šlechtice v sytých odstínech cihlové, mechové a okrové. Viděl jsem barona skloněného nízko ke krku koně s rukama v jeho hřívě. Blížil se ke královně, ale právě když se ji chystal předjet, jeho kůň zakopl. Baron ztratil rovnováhu. Ozval se výkřik a strašidelné zadunění, když dopadl na zem.

„Nech ho, lovčí!“ zavelela královna. „Nech každého, kdo spadne!“

Ten muž zůstal ležet se zavřenýma očima a zkrvavenou hlavou zkroucený pod stromem. Prohnal jsem se kolem, stejně jako zbytek jezdců. Jenom princezna se ohlédla.

Sledovali jsme psy po zvuku jejich štěkotu a prodírali se lesem, jak smečka měnila směr. Ztratil jsem královnu z očí, když projížděla chuchvalcem mlhy, a po chvilce jsem ji znovu spatřil i se smečkou. A s princeznou.

Psi vlčici obklíčili. Byla obrovská a děsivá. Už zabila dva z nich. Jejich polámaná těla ležela opodál.

A on? Ano, on tam byl také.

Vždycky byl blízko. Díval se. Vyčkával.

Slyšel jsem ho v hlubokém vrčení vlčice. Cítil jsem ho v nervózním dupání koní. Viděl jsem ho povstávat z hlubin princezniných očí, jako když se na řece vynoří mrtvola.

A pak vlčice bez varování zaútočila na koně a zavrčela. Kobyla zařehtala a vzpjala se, ale princezna se udržela v sedle. Královnin kůň roztáhl nozdry, sklopil uši, ale nehnul se z místa, když královna seskočila na zem.

Obcházela vřavu, křičela po psech a štvala je do útoku. Psi štěkali, slintali a chňapali vlčici po zadních nohách. Obrátila se proti nim, ale byla sama na celou smečku. Psi to věděli a byli čím dál troufalejší, ale jedna drobná a slabá fena se držela vzadu za smečkou.

Královna to zmerčila a její pohled ztemněl. „Trhej, ty jedna zbabělá mrcho!“

Fena stáhla ocas a ucouvla. Rozzuřená královna sebrala bičík jednomu z pacholků a vyrazila za ní.

„Vaše Výsosti! Ten vlk utíká!“

To byl princ Haakon. Právě smečku dohonil. Královna odhodila bič a rozběhla se ke svému koni, ale když se vyšvihla do sedla, smečka – i s princeznou – už byla pryč z dohledu.

Celou dlouhou a nebezpečnou míli princezna vlčici pronásledovala, až je zastavila strž. Princezna zarazila koně kousek před hranou srázu, ale vlčice doběhla až tam. Když uviděla ten strmý spád, chtěla se vrátit, ale psi jí mezitím zleva odřízli cestu. Na pravé straně měla stěnu z nepropustné změti černých trnovníků, dobrých deset stop vysokou, která se táhla z lesa až ke kraji srázu. Zoufalé zvíře přešlapovalo tam a zpátky, přikrčilo se, jako by chtělo strž přeskočit, ale nemělo šanci. Sklonilo hlavu mezi lopatky a chystalo se k poslednímu souboji.

Princezna popojela blíž. Viděla teď změť pocuchané bílé podsady na krku vlčice, otrhaný okraj jednoho ucha. Vlčice vzhlédla a v jejích stříbřitých očích se zračil strach. Vmžiku byla princezna na zemi. Prošla mezi rozlícenými psy, rozkřikla se na ně, zahnala je zpátky a otevřela vlčici únikovou cestu.

„Běž! Uteč!“ křikla na ni.

Vlčice si všimla škvíry ve spodní části trnovníkového houští. Trní bylo křivé a ostré, zařezávalo se zoufalému zvířeti do čumáku a trhalo mu uši, vlčice se ale protlačila hustým porostem a zmizela. Psi se vrhali za ní, ale se svými jemnými čenichy a tenkou kůží nedokázali trním proniknout.

Princezna si myslela, že je tam sama, že to nikdo neviděl, ale já jsem to viděl. Dojel jsem tam včas, jen jsem zůstal skrytý. Lovil jsem pro královnu ledacos, ne všechno byli vlci.

Viděl jsem princeznu, jak si opírá hlavu o zpěněný krk své klisny. Viděl jsem, jak jí ramena jako rubáš stahuje veliká únava. Viděl jsem, jak si tiskne ruku na hruď, jako by potřebovala utišit prudkou bolest pod žebry.

Jak draho ji tahle šaráda přišla. Jak draho měla přijít nás všechny.

Zdálky se ozval dusot kopyt. Zaznívaly výkřiky. Když na místo dorazila královna s Haakonem a několika dalšími jezdci, princezna už zase stála vzpřímeně a po únavě nebylo ani stopy.

„Obávám se, že naše zábava je u konce,“ oznámila své nevlastní matce s předstíranou lítostí a kývla směrem ke strži. „Ten vlk si vybral rychlejší smrt.“

Královna dojela ke kraji a zamračeně se podívala dolů. „To je škoda,“ odpověděla, „že jsme přišli o úlovek.“

Očima sklouzla ke psům a dál k trnovníku. Pak je ostře přimhouřila. Princezna neviděla, co upoutalo její pozornost, protože nasedala zpátky do sedla, ale já jsem to viděl. V trní byl zachycený chomáč srsti. Šedé srsti. Vlčí srsti.

Královna se tvrdě zamračila. „Zatrub k návratu, lovčí!“ poručila.

Zatroubil jsem a psi se rozběhli s čenichy těsně u země. Ta malá, vyděšená fenka cupitala vedle smečky s ocasem pořád staženým mezi nohama. Jezdci je následovali, povídali si a smáli se.

Když dusot kopyt na mýtině utichal, ozval se suchý šustivý zvuk, jako když ševelí hedvábné sukně. Vzhlédl jsem a uviděl modravě černou, mazanou vránu, jak se spouští z větve ve výšce, kde předtím seděla.

Pronikavě zakrákala a odlétla do Temného lesa.

Pořád její hlas slyším, jak se s ozvěnou nese staletími.

Zněl jako varování.

Zněl jako umíráček.

Zněl ze všeho nejvíc jako smích.

 

 

– 2 –

Na otěžích byla krev.

Sophie si jí všimla, když je předávala podkonímu.

Obrátila ruce dlaněmi vzhůru. Na každé měla čtyři tenoučké karmínové půlměsíce vyryté svými vlastními nehty. Když cválala lesem, zaplavoval ji děs. Její kobyla byla tak rychlá, tak neposedná, že princeznu stálo veškeré síly ji ovládnout. S každým dopadem kopyta si byla jistá, že spadne a zlomí si vaz. Bála se, i když stála tváří v tvář vlčici. To zvíře bylo obrovské, mohlo ji roztrhat na kusy.

Ale ani její klisna, ani ta vlčice nebyly důvodem, proč měla zkrvavené dlaně, a ona to dobře věděla. Nohy se jí pořád třásly, i když lov už dávno skončil.

„Hloupá, hloupá huso,“ zasyčela sama na sebe.

Co když ji královna viděla, jak tu vlčici nechává utéct? Co když ji viděl někdo jiný? Její nevlastní matka měla oči a uši všude.

Rychle si z kapes kabátku vytáhla rukavice a navlékla si je. Ta neohrožená, nebojácná dívka, která jezdila rychleji než princové, než lovčí i než královna samotná, ta bezcitná princezna, která s radostí pronásledovala zvěř, jen aby se dívala, jak ji zabíjí smečka psů, to byla lež. Pravdou byly ty krvavé otisky v dlaních a nikdo ji z nich nesměl vyčíst. Vládci jsou nemilosrdní. Nikdy neukazují slabost ani strach. Nikdy nepláčou. Pláčou kvůli nim ostatní. Neříkala jí to snad nevlastní matka tisíckrát?

Sophie stála na rozlehlém dlážděném dvoře mezi stájemi a psincem. Rozhlédla se kolem po královně a její družině, ale ještě se nevrátili. To je dobře, pomyslela si. Lov samotný, společenská konverzace během návratu, ten neustálý tlak, aby byla okouzlující a vtipná – to všechno ji vyčerpávalo. Netoužila po ničem jiném než zaplout do svých komnat, vysvléct se z propoceného oblečení a ponořit se do horké vany.

Služebnictvo na dvoře připravilo dlouhý stůl s plátěným ubrusem. Byl obložený zapečeným hašé, opékanými křepelkami, uzenou šunkou, sýry, ořechy a ovocem. Sophie okolo něj procházela se skloněnou hlavou v naději, že si jí nikdo nevšimne.

„Sláva ti, odvážná Artemis, bohyně lovu!“ zahalekal hlas z druhé strany dvora.

Sophii se sevřelo srdce. A mám po útěku, pomyslela si.

Vzhlédla a uviděla, jak se k ní dlouhými kroky blíží Haakon. Krásný Haakon, opálený, s blond vlasy a obličejem dokonalým jako tvář mramorového boha. Rodrigo mu byl v patách, plné rty měl zahnuté do svůdného úsměvu a tmavé oči přetékající přísliby. Sophie se na ně zářivě usmála. Neměla na vybranou – jeden z nich se klidně mohl stát jejím mužem.

Dopolední lov byl první z řady událostí, kterými se v těchto dnech slavily její narozeniny. Na večer se chystal ples v paláci tady v Konigsburgu. Měla to být nablýskaná záležitost s účastí královnina dvoru a všech zahraničních panovníků. Sophie měla nazítří završit sedmnáctý rok života a zdědit po otci korunu. Jakmile bude královnou, bude se moct vdát a její nevlastní matka pro ni hodlala dojednat výhodný sňatek s nějakým mocným a urozeným mužem.

„Ten mladý princ ze Skandinay, možná,“ nadhodila královna, když o tom začala poprvé. „Císařův synovec. Anebo syn sultána.“

„Ale královno, já tyhle lidi ani neznám. Co když se do nikoho z nich nezamiluju?“ zeptala se jí Sophie.

„Nezamiluješ?“ opáčila královna hlasem plným opovržení. „Láska není nic než mýtus, a to dost nebezpečný. Tvoji nápadníci by ti měli odříkávat počty vojáků svých armád a sílu svých pevností, a ne nějaké pitomé básničky o růžích a holubicích.“

Měla důvod, proč pro ni chtěla mocného ženicha, ostudný důvod, a Sophie ho znala – její nevlastní matka ji měla za slabošku. A celý dvůr s ní.

Sophie vyrůstala mezi vším tím špitáním, jak plaché a změkčilé dítě je. Začalo hned poté, co se královna provdala za jejího otce, a během let jen zesilovalo. Ta jedovatá slova se jí zabodávala do srdce jako černé trní. Pořád tam zněla jejich ozvěna… Z princezny dobrá královna nikdy nebude… Není dost chytrá… dost odolná…

Teď k ní nakráčel Haakon. Byl to nejstarší syn skandinayského krále a favorit její nevlastní matky. Zvedl v ruce džbánek piva. „Krásná Artemis získala moje srdce, ale běda, je to krutá bohyně! Nechce mi dát to svoje!“

Rodrigo si odfrkl. „A divíš se jí?“

„Chřadnu. Soužím se. Prahnu po lásce,“ prohlásil Haakon a položil si ruku na srdce. Pak se nahnul nad jídelní stůl a utrhl si stehno z křepelky. „Podstupuji nekončící muka. Dejte mi svoje srdce, chladná bohyně, a ukončete je!“

„To není možné, pane,“ odpověděla Sophie s jiskrou v očích a tak veselým a bezstarostným tónem, že by nikdo neuhodl, jak zoufale touží po tichu svých komnat.

„K čertu, proč ne?“ zeptal se Haakon mezi sousty masa. „Takový pohledný mládenec jako já… No, nejspíš jsem sám taky nějaký bůh. Jinak to nemůže být.“ Zamračil se a potom přikývl. „Vlastně jsem si tím naprosto jistý. Jsem bůh… hmm, Apollón! Ano, ten!“ Ukázal na Sophii ptačí nohou. „Jaký skvostný pár by z nás dvou byl.“

„Jestli si vybavuješ svoje klasické vzdělání, a o tom nepochybuju…“ začala mu Sophie odpovídat.

„Ty, takový učenec,“ přerušil ji Rodrigo.

„… tak víš, že Artemis přísahala, že se nikdy nevdá. A i kdyby tuhle přísahu chtěla porušit, pochybuju, že by to bylo kvůli Apollónovi. Vzhledem k tomu, že to je její bratr.“

Haakon nakrčil nos. „Fuj.“

„Přesně tak,“ dodal Rodrigo.

Sophie se neubránila smíchu. Nešlo to. Haakon byl jasné, zlaté slunce, které přitahovalo každého do svého gravitačního pole. Byl namyšlený a otravný, ale neuvěřitelně krásný, a krásným lidem se tak snadno odpouští. Všechny ženy v paláci do něj byly zamilované. Sophie trochu taky, i když si to nechtěla připustit.

Do dvora vjížděli další členové lovecké družiny. Následovali je podkoní a psi. Sophie měla pocit, že mezi nimi slyší hlas královnina vrchního velitele, jak pokřikuje rozkazy. Haakon a Rodrigo se obrátili k družině a pokynuli několika jezdcům. Zatímco se blížili, Sophie zaslechla tišší, nenápadnější zvuk než dusot kopyt a Haakonův halas. Uslyšela kroky. Rychlé, ale neohrabané.

„Tome?“ řekla, když se otočila.

Běžel k ní chlapec. Byl malý, přinejmenším na svůj věk, nemotorný a plachý.

„Opatrně, Tome. Zpomal, nebo…“ chtěla ho varovat, ale bylo pozdě. Tom zakopl špičkou boty o dlažební kostku, zapotácel se a spadl. Sophie se sklonila, aby mu pomohla na nohy.

„Nešikovný vůl,“ ozvalo se.

„Měli ho hned po porodu utopit. Tak se to přece s nedochůdčaty dělá, ne?“

Tom sebou při těch slovech škubl. Sophie viděla, že ho bolí víc než pád. Ty ženy, které je utrousily – dvě z královniných dvorních dam –, se chechtaly, když procházely kolem.

„Neposlouchej je,“ řekla chlapci Sophie, aby ho utěšila. „Jestli chceš vidět někoho nešikovného, podívej se na baronku von Arnim,“ kývla směrem k menší z těch dvou, „jak tancuje sarabandu. Vypadá u toho jako osel na kluzišti!“

Tom se zachechtal a Sophie se usmála, ale výraz jí povadl, když uviděla chlapcova odřená kolena. „Nesmíš tady běhat,“ napomenula ho. „Copak jsem ti to neříkala?“ Byl podobný těm štěňatům, o která se staral, samá vratká končetina.

Tom si odhrnul ofinu z očí. „Ale já si nemůžu pomoct, Vaše Milosti! Musel jsem vám to říct!“

„Co říct?“ zeptala se Sophie.

„Vévodkyně má štěňata.“ Vévodkyně byla Sophiin oblíbený španěl.

„Nene!“ vyhrkla Sophie a nadšeně vykulila oči.

„Ano. Sedm zdravých kousků! Všichni jsou tlustí jako jelita, mají tupé čumáčky a růžové tlapičky. Pojďte se na ně podívat!“

Tom byl tak nadšený, až se zapomněl a chytil Sophii za ruku. Sophie se zapomněla a nechala se.

„Co to vyvádíš? Zbláznil ses, kluku?“ zaburácel mužský hlas. „Jak se opovažuješ sahat na princeznu!“

Byl to vrchní velitel, který měl na starost královnina vojska. Napochodoval k Tomovi, chytil ho za rameno a strašidelně s ním zatřásl. Sophie přitom prudce stáhla ruku. Jako kdyby za to celé mohl Tom.

Byla to zbabělost a Sophii se studem stáhl žaludek. Věděla, že by se měla postavit na Tomovu obranu. Měla by vysvětlit veliteli, že se oba nechali unést. Ale neudělala to. Držet se za ruce s kluky z psince, hrát si se štěňaty – to nebylo chování hodné vladařky. Silní vladaři jsou odměření a rezervovaní. Kdyby se o tomhle poklesku dozvěděla královna, rozzlobilo by ji to. Tohle nebylo jako na lovu, kde u té strže nikdo její slabost nemohl vidět. Tady v paláci byli vlci těmi, kdo loví.

„Nebude se to opakovat, Vaše Milosti,“ řekl jí vrchní velitel. Pak se obrátil zpátky k Tomovi. „Hleď si svého,“ zavrčel na něj a znovu s ním pořádně zatřásl.

Tom vzhlédl k Sophiiným očím. Bolest a zmatek v jeho tváři trhaly Sophii srdce. „O-omlouvám se, Vaše Milosti. Nechtěl… Nechtěl jsem…“

Tomova slova znenadání prořízl zvuk, ze kterého tuhla krev v žilách.

Bylo to vysoké, pronikavé kvílení.

Neslo se celým dvorem.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít