Jarmila Mlčoušková: Stíny nad Univerzitou v Tir Erath: Rogenovo oko

Magií prodchnutému městu Tir Erath dominuje starobylá Univerzita s bohatou tradicí významných objevů. Lovkyně Rianet přezdívaná Karmína si studium užívá plnými doušky, zato její kamarádka, objevitelka Elenis, zahání nudu na upadající katedře pomocí zakázaných artefaktů. Zatímco termín bakalářských projektů se blíží a Elenis s Karmínou kličkují mezi školními tresty, nad Univerzitou se stahují stíny z dávné minulosti – a hrozí, že ji pohltí navždy.

ANOTACE:
Doprava poháněná parními ďasy. Nepolapitelný vrah, který se specializuje na kolegy z branže. Magická čtvrť ozubených kol, ocelových květů a podezřelých výtrysků páry. Úzká čtvrť plná studentských spolků, ohyzdných chrličů a skrýší uprchlých chimér. A samozřejmě kuchař, který býval travičem. To vše a mnohem víc skýtá jedinečný kolorit Tir Erath, města proslulého svou Univerzitou.

Rianet přezdívaná Karmína si zdejší studium užívá plnými doušky. Patří totiž k lovcům a její bestiář se jen hemží morkodlaky, unicery se zlatým rohem i rudookými dragostami se šupinami na plecích. To její kamarádka Elenis s katedrou objevitelů tolik štěstí neměla a nudu výuky zahání koketováním s pátracími krystaly – artefakty, které se už po mnoho let nacházejí na seznamu zakázaných předmětů.

Zatímco termín bakalářských projektů se blíží a Elenis s Karmínou kličkují mezi školními tresty, nad Univerzitou se stahují stíny z dávné minulosti a hrozí, že ji pohltí navždy.

 

O AUTORCE:
Jarmila Mlčoušková pochází z Vyškova, vystudovala biofyziku a pracuje jako postdok ve výzkumu na MU a FNUSA-ICRC v Brně. Před vydáním své první knihy s názvem Rogenovo oko publikovala v časopisu Jezdectví a její povídky vyšly v soutěžních antologiích Krajina háďat a Rytíři z činžáku.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: CPress, březen 2021
Vazba: vázaná
Počet stran: 272
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1.

Jednorožčí bestiář

Byl první den zimního semestru, pozdně zářijové slunce peklo do učeben a zlenivělí studenti se co nejdřív snažili dostat ven. Elenis se uvelebila na trávě před Univerzitou a pátrala v davu po nepřehlédnutelné rudovlásce. Léto strávila u rodičů na venkově a s nejlepší kamarádkou Karmínou se viděla jen u zápisu.

Zvědavě si prohlížela nové tváře a bavila se tipováním, který obor asi studují. Nejsnáz se dali poznat lovci – podobně jako Irvain Romer, vedoucí jejich katedry, se pohybovali se sebejistou elegancí, potrpěli si na vzhled a pěkné oblečení (spousta lovkyň se zároveň chovala jako prachsprosté fifleny), a ti z vyšších ročníků rádi dávali na odiv zbraně, které měli dovoleno nosit do výuky. Čarodějové šli obvykle bez potíží roztřídit do dvou různých kategorií. Někteří působili podivínsky a přikrčeně, jako by se odmala jen hrbili nad křivulemi v nějaké podomácku vyrobené laboratoři. Elenis se mnohem víc zamlouvali ošlehaní řemeslníci, kteří si i s brašnami plnými nářadí vykračovali tak zlehka, že si je tu a tam popletla s lovci. Vzhledem k tomu, že ji i Karmínu letos čekaly bakalářské zkoušky, si některého z nich budou muset vyhlédnout ke spolupráci; na závěrečném projektu totiž tradičně spojovala svou vynalézavost vždy trojice studentů – po jednom z každé katedry.

Elenisin zkoumavý pohled se zastavil na skupince zakřiknutých dívek. Objevitelky. Stejně jako já, pomyslela si hořce. Kdysi nejslavnější katedra zažívala krušné časy a to poslední, co si mohla dovolit, byly náročné přijímačky. Elenis si dobře uvědomovala, že nebýt toho, možná by se na Univerzitu vůbec nedostala. Ale aspoň bych věděla, jak na tom opravdu jsem. Takhle ji Paní cest nechá absolvovat už jen za to, že na jejích přednáškách neumře nudou. S tím pomyšlením Elenis znovu popadla zlost. Ne, v čele její katedry prostě nemohl stát Arcimág, který obětoval vlastní oko do lektvaru jasnozřivosti, aby o to líp viděl tím druhým. Ani Lovec, pohledný idol všech studentek zvyklý dostávat, cokoli si zamanul – nedobytné nóbl dámy stejně jako všelijaké příšery. K objevům té ženské patřil leda tak univerzitní dvorek a knihy pro pokročilé držela pod zámkem ze strachu, aby ji neztrapnil nějaký třeťák…

No konečně! Elenis zaostřila na rudou skvrnu v davu. Nic křiklavějšího než Karmínu si už neuměla představit – její vlasy, rty, oční víčka, řasy, nehty, šaty, boty i taška na skripta nepřehlédnutelně zářily snad všemi odstíny červené. Elenis se svými světle hnědými vlasy a modrošedýma očima si vedle ní pokaždé připadala bledá jako plátno, na které se špatně otiskly barvy.

„Ty se teda tváříš,“ řekla Karmína, objala kamarádku a vlepila jí pusu. „Cos čekala, že se jí přes léto přihodí nehoda?“

„Žádná nehoda,“ zavrčela Elenis a přejela si tvář prstem, jestli na ní nemá rtěnku. „Přece jsi ji měla picnout z toho samostřílu, co ti dala máma k narozeninám.“

„To víš, že jo. Měla bych Lovce za zadkem dřív, než by se ta šipka zabodla.“

„Tím líp, ne? Aspoň bys od něho konečně vyfasovala pořádný osobní trest.“

„Hele, o to se tu snažíme všechny už od prváku a on to moc dobře ví. Naposledy se nás tam sešlo pět a každá se musela našprtat celej Atlas červů, to znamená tak tři tisíce druhů, který se liší stylem: štetinatec lysý má o tři chlupy míň než štětinatec olysalý. No a pak nás z nich zkoušel koktavej pidlookej bakalář. Fakt paráda!“

„Myslím, že nechce mít žádné pletky se studentkami,“ řekla opatrně Elenis. „A kdyby se tím tak nebavil, obdivovala bych ho za to.“

„Jo, je bezva jako kořist i jako učitel,“ mrkla na ni Karmína a hned se zatvářila omluvně.

„Jo, ty se máš,“ utrousila Elenis a ne poprvé zalitovala, že je celá levá na lovecká umění i magická řemesla. „Můžeme už jít?“

„Ještě vydrž,“ požádala Karmína s přimhouřenýma očima.

Elenis už taky uviděla nezaměnitelnou postavu Lovce, kterého rádoby nenápadně sledovala roztroušená skupinka studentek.

„To jsou jelita,“ zasmála se Karmína. „Jelita bez šance – i kdyby neměl plnou hlavu Renegáta. Prý za ním pálil celý prázdniny. Marně, samozřejmě.“

Lovec rázným krokem prošel po trávníku kolem nich a na okamžik je přelétl pohledem. Karmína bleskově předvedla svůj nejlepší úsměv a Elenis se k ní bezděčně přidala. V ten okamžik ji napadlo, že nejlepším vedoucím její vlastní katedry by nebyl nikdo jiný než Lovcova nejvytouženější kořist – sám Renegát. Se svou úžasnou létající Galérou musel procestovat nespočet neznámých krajů; dost možná víc než všichni Páni cest za celou historii Univerzity dohromady. A v zatuchlé školní radě by to konečně pořádně jiskřilo…

„Kam si zajdeme?“ drcnula do zasněné Elenis Karmína.

„Bude tam asi nával, ale šla bych k duhovému stromu. Teď už se určitě začíná barvit.“

„Fajn,“ řekla Karmína. „A až se vynadíváš na strakaté listí, vezmu tě do literární hospůdky Hřbet nehřbet, kde první den semestru tradičně oslavíme nadáváním.“

***

Duhový platan patřil k dominantám městského parku. Celý rok dával na odiv mohutný kmen s kůrou purpurových, modrých, oranžových a zelených odstínů. Ke konci září se k barvité hře přidalo i listí a součet vší té nádhery přitahoval zástupy romantiků, snílků a milovníků podzimních procházek. Tím spíš, že právě začínalo uvadat kouzlo jeho největší konkurentky, obří prastaré vistárie, která zastřešovala plochu o velikosti menšího náměstí modrofialovým baldachýnem květů, dorůstajících až do délky dospělého člověka.

„Praštění blázni,“ vrčela otráveně Karmína, když se s Elenis nejprve naivně pokoušely najít volnou lavičku a pak aspoň kousek trávy, který ještě neobsadila nějaká špitající a líbající se dvojice.

„Hlasuju pro procházku městem a tu tvou hospůdku,“ navrhla Elenis dřív, než si Karmína pro ten nápad s platanem mohla začít vylévat zlost na ní.

A tak se brouzdaly křivolakými, malebnými uličkami Úzké čtvrti, zvědavě nahlížely do oken, jež se za šera začínala rozsvěcet ve čtvrti Objevitelů, a za tmy vklouzly do útulného tlumeného světla Hřbetu nehřbetu. Zalezly do nejzazšího koutku a Karmína objednala láhev červeného vína, dva chlebové bochánky a misku nakládaného sýra. Během jídla si trpělivě vyslechla shrnutí toho, co většinu dne a celý loňský rok slýchala pořád dokola.

„To je pořád samé dláždění cest, určování polohy, čmárání map, plnění cestovních brašen… Všechny tyhle dovednosti jsou přece děsně všední a obyčejné.“

„Podívej, já jsem taky musela začínat anatomií a hubením těch nejběžnějších domácích škůdců. Nemyslíš, že máš o svým oboru jenom moc divoký představy? Málokdo dneska ještě objeví novej ostrov nebo tak něco. Prostě už jsme skoro všude byli.“ Karmína využila toho, že Elenis vzteky zaskočilo, a pokračovala. „Šeptanda je taková, že všichni fakt dobří Páni cest se časem zcvokli. Tak se jí nediv, že to bere vlažně.“

„Chtěla bych vidět tvoje nadšení, kdyby katedru lovců vedl nějaký trouba, co neumí ulovit ani králíka,“ odsekla Elenis. „A vůbec, když už jsi mě vytáhla zrovna sem, vzalas i něco na čtení?“

„To si piš.“ Karmína zabořila své výrazné nehty do tašky. „Jednorožčí bestiář, detailně ilustrovaný a se vzorky žíní i srsti. Nádhera, co říkáš?“

Elenis na potvory všeho druhu nebyla ani zdaleka tak vysazená jako Karmína, ale poslušně knihu otevřela na obzvlášť velkém chomáči chlupů. Nejdřív si myslela, že je to záložka, ale držel pevně. Prolistovala pár dalších stránek, a aby se Karmína nenudila, u jedné rychle zakryla název.

„Tak se předveď, jestli už je všechny umíš…“

„Jednorožčík zlatohřívý,“ zatvářila se znalecky Karmína. „Nic moc víc než rohatej poník, co má rád heřmánkový seno a pozornost malých holčiček. Zapomeň na něho a mrkni na stránku dvacet osm. Dragosta rudooká – to je aspoň parádní bestie, co? Tenhle druh byl popsaný jen podle zdechlin, protože žádný lovec zatím nepřišel na to, jak je přilákat živé. A jeden zvláštní znak navíc – nad očima, na plecích a na holeních má proužky šupin.“

Elenis pohladila chomáček uhlově černé srsti. Vlepených šupin se jí nijak zvlášť dotýkat nechtělo.

„Tváříš se, jako kdybys projížděla Atlas červů,“ zavrtěla hlavou Karmína. „Tak jo, přestanu tě trápit. Znám pár antiků, kam by se i Lovec bál sám, no a v jednom z nich jsem ukořistila tohle.“

Podala Elenis o dost méně okázalou knížku s odrbanými deskami, na nichž stálo: Úžasný cestopis po všech krajích světa, včetně ostrovů živovodstva, od Edhela Aptena.

„Mezi doporučenou literaturou ho určitě nemáš, co? Napsal ho jeden z bývalých Pánů cest, tedy jeden z těch zajímavých, co se nakonec zcvokli.“

„Jak to víš?“ vyjevila se Elenis. „Takový přehled o vedoucích mé katedry nemám ani já.“

„Taky jsem věděla houby, ale abych nekoupila úplnou pitomost, přečetla jsem si autorův medailonek. Ta knížka vyšla v univerzitním malonákladu, a navíc posmrtně, takže se to nebáli napsat natvrdo,“ mrkla na ni Karmína. „A podle razítka tenhle výtisk vyřadili přímo z univerzitní knihovny.“

Elenis zvědavě otočila na první stránku, pak chvíli listovala a ukázala Karmíně ilustraci na straně dvacet jedna.

„Pár bazilišků zapřažený do vodních saní. Slouží jako doprava mezi dvěma nejbližšími ostrůvky Bazilkova souostroví. Myslíš, že nějaká potvora může takhle běžet po vodě, tím spíš po živé vodě?“

„Ty pochybovačko! Zajdi na přednášku k Lovci a nebudeš stačit zírat, na co všechno se některý potvory dokážou adaptovat. Panu autorovi sice nakonec přeskočilo, ale zrovna tohle bych mu věřila. Že se pak dal k mimoňům, to mohlo být klidně vyvolané nějakým extra silným zážitkem, který se mu přihodil na cestách.“

No jo, ale co se dostavilo dřív, soupis pamětí, nebo to šílenství? zadumala se v duchu Elenis. Staré cestopisy zbožňovala, jenže u spousty z nich bylo velmi ošemetné rozlišit, jak moc a kde si autorova fantazie přidala. Informace z nich se pak bezděčně připlétaly mezi ověřené zeměpisné údaje a u zkoušek zaváněly nebezpečím ostudy. Elenis podobnému čtivu samozřejmě neměla sílu odolat a už vůbec nechtěla před Karmínou vypadat nevděčně, takže nahlas usoudila: „No, bez čtení pod lavicí ten letošní úvod do pokročilých technik rafinace červího mazu asi nepřežiju. Díky moc – a tady máš oplátkou něco od našich.“

„Paráda,“ nadchla se Karmína nad sadou vábniček vyrobených z kostí, dřeva a paroží.

„Táta říkal, že si nemusím pamatovat, která co přesně vábí, protože ty na to určitě přijdeš,“ mrkla na ni Elenis. „A máma ti tradičně posílá šálu, rukavice a ponožky z ovčí vlny; má totiž utkvělou představu, jak někde na čekané mrzneš.“

„Vaši jsou fakt moc hodní,“ řekla s nepatrným náznakem lítosti Karmína. „Až jim budeš psát, tak že zdravím a moc jim děkuju.“

 

 

2.

Mrtvý v mazu

Druhý školní den si Elenis sice přivstala, ale měla v plánu přežít jen jednu dvouhodinovku, vydrancovat knihovnu v oddělení s cestopisy a pak se vytratit. Přece jen se jí mozek po prázdninách rozcházel pomalu a dost neochotně. Posluchárnu už měla na dohled, když se jí do paže zaryla pětice nehtů v odstínu červánkově rudé. Vzápětí už ji Karmína spiklenecky táhla do výklenku u okna.

„Ať se hrneš na jakoukoli nezáživnou hodinu, nabízím ti možnost záchrany.“

Elenis čekal zeměpis známého světa, který byl docela k užitku, takže se začala chabě bránit.

„Ale já…“

„Neblázni, ráno vyšel Věstník hlídky,“ mávla před ní Karmína tenoučkým plátkem.

Tirerathský Věstník nebyl jako většina ostatních periodik, která vycházela každý den, přetékala inzercemi na zkrášlovací přípravky a věnovala se převážně drbům. Tiskli ho jen tehdy, když se přihodilo něco mimořádného, a hlídka v něm obyčejně vyzývala obyvatele města k součinnosti při vyšetřování.

„Po dlouhé době zase nějaká vražda,“ zahlásila Karmína a oči se jí leskly vzrušením.

„Páni,“ vydechla Elenis, když přelétla prvních pár řádků. Oznamovaly, že tělo bylo nalezeno v kontejneru surového červího mazu, který po dalším zpracování sloužil k údržbě kolejí lokoparolodních tratí. „Doufám, že se v tom ten chudák neutopil.“

„Prosím tě,“ protočila oči Karmína. „Nejdřív si to laskavě dočti.“

„Popis oběti: muž ve věku asi sedmnácti let, hnědé vlasy, modré oči. Příčina smrti: bodná rána na krku. Zvláštní znamení: na čele mrtvého byla objevena Vrahotepcova pečeť. Po dobu dvou dnů bude tělo v ranních až odpoledních hodinách vystaveno na Popravčím plácku a tímto městská hlídka vyzývá obyvatele, aby se podíleli na jeho identifikaci,“ předčítala nahlas Elenis.

„Hustý, co?“ řekla Karmína. „A po těch školních trestech, co jsem si vytrpěla, ti můžu zaručit, že kvůli tomu mazu budou traťaři pěkně naštvaní; těžaři nám nedají nic lacino, i když jsou to jenom výměšky pitomých červů, a takhle znehodnotit celý kontejner… Tohle jim snad Vrahotepec musel udělat naschvál.“

Elenis se otřásla. Vrahotepec. Záhadný lovec vrahů, jehož totožnost dosud nikdo nedokázal odhalit. Celé Tir Erath, snad až na zahanbenou městskou hlídku, si zvyklo na jeho spravedlnost spoléhat, ale ona nějak nemohla uvěřit tomu, že by kluk v jejím věku někoho jen tak zabil.

„Nezajdeme místo školy na Šibeník?“ navrhla Karmína, kterou otázka viny a trestu očividně nijak zvlášť netrápila. „Třeba ho některá z nás pozná.“

„Moc dobře víš, že nikam chodit nemusíme,“ podívala se na ni vyčítavě Elenis a obrátila list. Na druhé straně byla pečlivě vyvedená podobizna mrtvého. „A já ho naštěstí neznám.“

„Prosím tě. Ty bys věřila tomu, co nějaký hromotluk z hlídky načmáral kopytem, z kterýho obyčejně pouští meč jenom proto, aby se poškrábal na zadku?“

Ne že by to byl nějaký skvělý argument, ale jako vždycky Karmíně nedalo příliš práce Elenis svou morbidní zvědavostí nakazit.

***

Popravčí plácek, všemi svorně přezdívaný Šibeník, stál na malém návrší nedaleko kasáren městské hlídky. Vrchním velitelem strážců pořádku byl všetečný a neoblíbený Mandur, který si přisvojil také nevděčnou funkci hlavního vyšetřovatele. Co do efektivity i popularity za Vrahotepcem značně zaostával, ale ani jeho největší kritici mu nedokázali upřít podíl na tom, že se ve městě daří udržovat pořádek.

Popraviště už dávno nebylo nijak zvlášť vytíženým místem a časem se na nevyužitém prostranství začaly konat trhy, které jen velmi zřídkavě ustupovaly jeho původnímu účelu. Pár podnikavců, mezi nimi i znuděný městský kat, si navzdory nařízení hlídky otevřelo stánky se suvenýry a občerstvením. Dobře si spočítali, že dnes se jim pokuta vyplatí.

Kde se v nás ta zvrácenost bere? přemítala Elenis při pohledu na zástup, který před pláckem utěšeně rostl. Většinu z těchto čumilů sem v první řadě přivádělo škodolibé potěšení z toho, jak hlídka selhává při dopadení muže, který se tím, že odstraňoval zločince, sám vypracoval v nejhoršího sériového vraha městských dějin. Předbíhali a strkali se v dychtivé touze prohlédnout si důkaz, aniž by sebemíň zapochybovali o tom, že mladík vystavený na místě pranýře je zavražděný vrah.

Když Elenis s Karmínou postoupily v řadě a dostaly se blíž, všimly si, že se hlídka s vyprošťováním příliš nenamáhala; prostě kontejner seřízli a odstranili část mazu tak, aby z něj hlava čouhala ven. Tělo hlídali dva ozbrojení muži v uniformách a dohlíželi na to, aby nedocházelo k zbytečným prodlevám. Tvářili se nerudně a přísně, i když strohý dojem občas narušili znuděným zívnutím.

„Zmiz už, babo jedna slepá,“ odháněl jeden z nich stařenku, která na mrtvého mžourala z takové blízkosti, že do něj div neryla nosem. „Nemáš na návsi o čem klevetit?“

„Takový mladý panáček, a už vraždil! Kam to naše město spěje,“ zalamentovala babka a belhala se pryč.

Karmína po nabručeném strážném blýskla rudě orámovaným úsměvem a hrnula se na její místo.

Elenis ji zdráhavě následovala a s obavou pohlédla na strnulou, nevýraznou chlapeckou tvář. Měla dojem, že podoba otištěná ve Věstníku byla věrná tak akorát, aby si nikdo nemohl být tak docela jistý a musel se jít přesvědčit na vlastní oči. Která vyděšená matka nebo možná dívka ho na ní asi poznala?

Karmína odtrhla oči od rány na krku a zavětřila. Obličej mrtvého byl pečlivě očištěný a potřený tinkturou z aksamitníku, odpuzující mouchy. Určitě obsahovala i něco, co zpomalovalo rozklad, ale ona nebyla zas tak zdatná bylinkářka, aby odhalila všechny složky použité směsi. Začala si prohlížet dvě ranky na čele v místech, kam Vrahotepec připíchl – nebo možná spíš přitloukl – svou vyhlášenou pečeť.

„Poznáváte ho, děvčata?“ ozval se jeden z hlídačů.

„Ehm…“

„Takže ne. V tom případě se laskavě pohněte, žádné zvědavé očumování.“

„Když já si nemůžu vzpomenout, jestli jsem ho už někde…“ začala Karmína.

„Každého, kdo bude zbytečně okounět, Mandur nařídil zavřít do chládku. Myslíš, že by sis tam vzpomněla?“ setřel ji ten, který předtím vyprovodil babku.

„My už jdeme,“ vyhrkla Elenis a odtáhla Karmínu dřív, než si stihla usmyslet, že podívat se do vězení by vlastně mohl být docela zajímavý zážitek.

„Elenis, ty vždycky moc rychle vyměkneš,“ vyčetla jí Karmína. „Fakt věříš, že by se mě některej z těch dvou lenochů obtěžoval zatýkat?“

„Mně připadá, že to berou docela vážně,“ namítla Elenis. „A varuju tě – žádné čisté ponožky ti do vězení nosit nebudu.“

„Někdy tě budu muset poučit o povinnostech nejlepších kámošek,“ odtušila pobaveně Karmína. „Ale jinak máš asi pravdu; a mě právě napadlo něco přínosnějšího. Jedinou slabinou toho plánu je, že při něm budeš muset vylézt na strom.“

„Umím lézt po stromech,“ ohradila se Elenis. „Když mám chuť na to, co na nich roste, nebo nějaký jiný dobrý důvod.“ Jako holka z venkova nepochybovala o tom, že tohle zvládá mnohem líp než nějaká městská slečinka.

Karmína kývla směrem k mohutnému dubu s mírně nakloněným kmenem a silnou větví příhodně rostlou tak, aby se zemí svírala nápadně šibeniční úhel.

„Odtud budeme mít jako na dlani, jak městská hlídka pracuje.“

„Popravčí dub?“ řekla Elenis nevěřícně. „Tobě vážně není nic blbý, co?“

„Prosím tě, v Tir Erath se odjakživa stíná, takže na tom stromě v životě nikdo nevisel. A ty dvě lípy mají moc hustou korunu, přes samé listí bysme nic neviděly.“

„Jestli mě z té větve stáhnou za nohu a odvlečou do vězení…“

„Elenis, buď tak hodná a nad vším tolik nepřemýšlej. Jestli nechceš být podezřelá, chovej se jako bláznivá puberťačka; každej včetně mě to od tebe totiž očekává. Takže se začni hihňat a mazej se vydrápat na ten strom.“

***

„Dostávám chuť na ty perníčky s šibeniční tematikou,“ povzdychla si Elenis s očima upřenýma na nejbližší stánek. Už celou věčnost vysedávala obkročmo na větvi a neměla na práci nic lepšího než odevzdaně klimbat nohama. „A vůbec, nikdo nám nespolkne zvrácené puberťačky, když tady prosedíme na čekané celý den.“

„Všimla sis, že se ti dva protivové na stráži vyměnili?“ přešla její stížnosti Karmína.

„Ani ne,“ zabručela Elenis a znuděně se položila na tlustou větev. „Ale tu krátkou pracovní dobu jim začínám docela závidět.“

„Příště podnikneme něco, u čeho budu trpět zase já,“ slíbila Karmína. „A abys věděla, mám dojem, že městská hlídka není zase tak marná, jak to na první pohled vypadá. Ti dva u mrtvýho se nejspíš střídají tak často, aby těm v řadě vydrželi zírat do ksichtů jako ostříži. Určitě ho pozná mnohem víc lidí, než kolik se jim dobrovolně přihlásí. A kolem krouží přinejmenším pět jejich kumpánů, co nechali uniformy doma, aby mohli každýho podezřelýho nenápadně vyhmátnout a sbalit. Možná čekají, že se ukáže Vrahotepec osobně.“

„Myslíš, že se přišel pokochat pocitem dobře odvedené práce a okouní někde v davu?“ ošila se nad tou představou Elenis.

„No, je to šílenej génius, tak proč by ne? Klidně se může krčit někde nad náma na stromě.“

Elenis chtěla něco namítnout, ale Karmína sykla: „Někdo sem jde!“

Přímo pod dub se připotácel dlouhovlasý mladík, roztřesený a bledý, jako kdyby těsně vedle něj sáhla smrt. Opřel se o kmen, aby se zhluboka vydýchal, a pak si to rozmyslel a raději se vyzvracel.

„Proč sem lezeš, když na to nemáš žaludek?“ křikla na něj shora Karmína.

Kluk zvedl hlavu, otřel si pusu a něco zahuhlal.

Nejspíš ‚ty krávo jedna pitomá‘, usoudila Elenis. Sledovala, jak se jeho vytáhlá postava prodírá skrz plácek a míří k tenké stružce těch, kteří z Šibeníku proudili směrem k Nádražní čtvrti.

„Hm,“ vydala ze sebe Karmína a tvářila se zaujatě. „Vypadal jako nanicovatej trouba se slabou náturou, ale možná se pod tou nevábnou hromádkou skrývá něco víc.“

„Asi ti nerozumím.“

„No, mohl mít tak sedmnáct a byl zelenej přesně jako někdo, kdo právě zjistil, že kamarádí s mrtvolou. Podívej, jak se rozhlíží. Jako kdyby čekal, že ho někdo sebere.“

„Nechceš teď ale navrhnout…“

„Lez dolů, honem,“ popoháněla Elenis Karmína. „A bacha, ať do toho nešlápneš.“

***

Veškeré Elenisiny naděje, že její lovecká kamarádka co nevidět ztratí stopu, se postupně rozplývaly.

„Můžeš mi říct jediný dobrý důvod, proč ho sledujeme?“ zlobila se, když prošly širokou Východní třídou.

„Je to přece zábava, ne?“ podivila se nad tou otázkou Karmína.

„A největší legrace bude, až nás zavede do nějaké temné, slepé uličky a tam nás zmlátí,“ odsekla Elenis a kradmo se rozhlížela. Neušlo jí, že okolní ulice vypadají čím dál zpustleji. „Trefíš vůbec zpátky?“

„Jasně že jo. Proč myslíš, že s sebou beru hledačku cest?“ uculila se Karmína.

„Určitě proto, aby tě včas upozornila, že jsme se ocitly v Zapadlé čtvrti. Není ti divné, že hlídka nechala v klidu odejít někoho, kdo míří zrovna sem?“

Karmína neodpověděla. Ulice se odbočkou zalomila doprava, a tak zpomalila a obezřetně vykoukla za roh. Mohl by si tam na ně počíhat.

„Kruci. Je fuč, hajzlík jeden.“ Vpadla mezi zanedbané, až na výjimky neomítnuté domky a začala se pídit po nějaké stopě.

Elenis se vůbec nechtělo od křižovatky vzdalovat. Ta úzká, podezřele liduprázdná ulička se jí ani trochu nelíbila. Někdo nám určitě vynadá, pomyslela si při pohledu na Karmínu, která drze slídila u zápraží. Nakoukla i do sudu na dešťovou vodu a přehnula se přes zídku ode dvora, jestli se za ní někdo neschovává.

„Nemyslíš, že už to stačilo?“ sykla Elenis dopáleně. „Ten kluk tady určitě někde bydlí a buďto nás má úplně v paži, nebo se nám za záclonou směje.“

„Přinejmenším to tady dobře zná,“ napůl souhlasila Karmína. Zaměřila svůj pátravý pohled na kamenný oblouk klenoucí se mezi dvěma domy a zvažovala lákavou možnost porozhlédnout se po střechách.

„Čekal bych, že vás Lovec učí, abyste se při sledování taky občas ohlédly,“ ozvalo se za nimi.

Karmína nadskočila a prudce se obrátila. Elenis hlasitě vyjekla, škobrtla o dláždění a málem se jí složila do náruče. Obě civěly na muže s odznakem velitele hlídky na prsou, doprovázeného dvěma pochůzkáři a vodičem, který na pevném koženém postroji držel štíhlou, uhlově černou stopařskou chiméru.

„Ještě před chvilkou za náma nikdo nebyl. Museli jste se plížit jak smrtka v papučích,“ odsekla Karmína.

Elenis se před přísným výrazem velitele celá přikrčila a vyslala k ní varovný pohled. Nezdálo se však, že by její kamarádku hrozba vyšetřování hlídkou nějak trápila. S dychtivým výrazem milovnice všemožných potvor hleděla na zvíře a nejspíš si představovala, jak si ho hladí.

Vodič si všiml Karmínina zájmu, pousmál se a poškrábal chiméru za uchem.

„Ta je opravdu parádní,“ vydechla Karmína. Ještě nikdy neviděla stopařskou chiméru takhle zblízka. Chiméry byly druhově nesmírně rozmanité a patřily k tvorům s největším magickým potenciálem, pro který čarodějové neustále hledali nové způsoby využití. Tato připomínala přerostlou kočku se zakulacenýma ušima, obrovským čenichem a dlouhatánským ocasem. Šlo o vzácný druh, v Tir Erath povolený vlastnit výhradně městskou hlídkou. Obratné a se zatahovacími drápy, a přitom věrné a s výborným čichem svou kořist s přehledem vystopovaly i na střeše. Ne nadarmo se jim říkalo kočkopsi. Štěstím pobudů byla jejich svéhlavost a lenost, s jakou zvládly umíněně prospat celý pracovní den.

„Že bych vám ji na chvíli půjčil, co říkáš?“ nabídl jí ironicky velitel. „Kliďte se odtud, a fofrem! Mandurovi už s tou vaší pitomou hrou začíná docházet trpělivost a s trochou štěstí ho brzo přesvědčím, aby v chládku nechal vyhradit místo na pár studentských cel.“

Hrou? Karmína okamžitě zavětřila. O čem to krucinál mluvil? Zapomněla na chiméru a začala přemýšlet, jak z velitele vytáhnout víc.

Zpoza rohu se tichounce vynořil pátý chlap. Rozložitý, s načechranou čupřinou světlých vlasů. Karmína vykulila oči. Tarkil Endeir, Lovcův první asistent, k nim svižně došel, vyměnil si pohled s vodičem, přeměřil si velitele hlídky a pak se zadíval na zvíře, které se elegantně protáhlo a mrsklo dlouhým ocasem, jako by se před ním chtělo předvést.

„Čest službě, pánové. Jak to čmuchá starýmu Fousovi?“ zeptal se Tarkil konverzačním tónem, i když mu bylo jasné, že s tímto velitelem hlídky, Evarnem Svernem, moc nepořídí.

Vodič se lehce pousmál; očividně se s Tarkilem dobře znali. „Fous je pro dnešek ve výslužbě; však víš, jak to u stopařů chodí. Tomuhle říkáme Zaťatej drápek.“

Velitel se zamračil a rezolutně jejich kamarádskému tlachání učinil přítrž.

„Jak už jsem naznačil tuhle slečnám, Endeire, Mandur toho začíná mít dost,“ zopakoval. „Vyřiď všem, kdo v tom jedou, že brzo přijde rozkaz brát je obuškem. A my, kdo věříme v předvídavost, na něj možná ani nebudeme čekat. Teď zmizte a nechte nás dělat svou práci, nebo vás všechny tři strčím přes noc do cely po chlapovi s agresivním průjmem.“

„Ten byl ale protivnej,“ odfrkla si Karmína, když je mlčenlivý Tarkil vyprovodil hlídce z dohledu. „Mimo univerzitní pozemky nemůžeme dostat školní trest,“ dodala preventivně.

„Upřímně, kdyby mě nechtěl zašít taky, jednu noc v zadržovací cele bych mu pro vás klidně doporučil,“ odtušil Lovcův asistent.

„A co jsme vlastně provedly? O jaké hře to mluvil? Vy chcete chytit Vrahotepce? Ví o tom Lovec?“ pálila o překot Karmína.

Tarkil ji zpražil zlověstným pohledem.

„Obě byste měly vědět, že když se objeví hlídka se stopařskou chimérou, jdou veškeré žerty stranou. Tyhle líné potvory se vodiči nenamáhají tahat z pelechu pro nic za nic. Nebudeme si tady navzájem vysvětlovat, proč a jak jsme se všichni ocitli zrovna tady, ale jedno vám povím. To, že si Vrahotepec bere do parády výhradně vrahy, je sice rozšířená představa, ale jistě se to neví. Až vás příště zase napadne vyrazit do pochybné čtvrti, zkuste si to připomenout.“

Lovcův asistent je ještě hodný kus cesty doprovodil, ale Karmína už z něj nedokázala vypáčit nic víc než to nejasné varování.