Maria V. Snyderová: Studie kouzel

Kořeny kouzel sahají hluboko. Nakladatelství CooBoo vydalo román Studie kouzel, druhý díl akční fantasy série Studie jedu.

ANOTACE:
Poté co Jelena odhalila, že má magické schopnosti, musela uprchnout z Ixie, kde jsou kouzla zakázaná. V Sitii, dlouho ztracené domovině, má šanci znovu se setkat s rodinou, kterou nikdy nepoznala. Ale cizí země má vlastní tajemství a navíc zde s Jelenou jednají s podezřením, a dokonce s nenávistí. A to i ti, kteří by měli stát na její straně – třeba vlastní bratr.

Jelena se musí dostat do citadely, kde se bude učit, jak ovládnout své magické dovednosti pod vedením mistrů kouzelníků. Zatímco se učí pravidla kouzel, narazí i na ty, kteří jsou ochotni udělat cokoli pro to, aby je zlomili. A když se objeví kouzelnický odpadlík útočící na mladé ženy, Jelena musí dát všanc vlastní život, aby ho zastavila.

Zachrání ji kouzla kolující jí v krvi, nebo budou její zkázou?

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, březen 2021
Překlad: Magdaléna Stárková
Vazba: vázaná
Počet stran: 472
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1.

„Jsme tady,“ řekla Irys.

Rozhlédla jsem se po džungli překypující životem. Bujná zeleň keřů nám zahrazovala cestu, ze stromového baldachýnu visely dolů provazy lián a do uší mi neustále proudilo štěbetání a trylkování pralesních ptáků. Chlupatá zvířátka, která nás provázela celou cestu džunglí, si nás zvědavě prohlížela z bezpečí svých skrýší za obrovskými listy.

„Kde?“ zeptala jsem se a nechápavě pohlédla na zbylé tři dívky. Všechny jako jeden muž pokrčily rameny. Asi je Irysina slova zmátla stejně jako mě. V hustém vlhkém vzduchu jim bavlněné šaty prosákly potem, i mně se černé kalhoty s bílou košilí nepříjemně lepily na kůži. Zmáhala nás únava po celém dni, kdy jsme vláčely těžké batohy po uzoučké pěšině, a kůže nás svědila po nesčetných návštěvách nezvaných hmyzích hostů.

„V domově Zaltanů,“ řekla Irys, „takže velmi pravděpodobně ve tvém domově.“

Rozhlédla jsem se po bujícím pralese, ale nic jako lidské sídlo jsem neviděla. Kdykoli nám Irys po cestě na jih oznámila, že jsme dorazily na místo, stály jsme většinou uprostřed městečka nebo vesnice s dřevěnými, cihlovými nebo kamennými domy, poli a statky.

Místní v barevných šatech nás srdečně uvítali, nakrmili a ve změti hlasů a kořeněných vůní napjatě poslouchali náš příběh. Potom většinou běželi pro některou z rodin. Ve víru nadšení a horečného hovoru se jedna z dívek ze sirotčince na severu setkala s rodinou, o jejíž existenci ještě nedávno neměla ani tušení.

Tak to šlo dál a dál a cestou na jih hlouběji do Sitie se naše výprava stále zmenšovala. Brzy jsme za sebou nechaly studený severní vzduch a dusily se ve vlastním potu v horké, vlhké džungli. Po lidské usedlosti tu ale nebylo ani památky.

„Takže domov?“ zapochybovala jsem.

Irys si povzdychla. Z pevně utaženého drdolu se jí uvolnilo pár černých pramínků a její přísný výraz příliš neladil s jiskřičkami pobavení v jejích smaragdových očích.

„Jeleno, copak nevíš, že zdání klame? Hledej myslí, ne smysly,“ pobídla mě.

Upocenýma rukama jsem pohladila svoji dřevěnou tyč a soustředila se na její hladký povrch. Moje myšlenky se stáhly do pozadí společně se šumem džungle a já jsem najednou vnímala jinak. Plazila jsem se podrostem s hadem a hledala kousek prosluněné země. Skákala jsem z větve na větev s nějakým dlouhorukým zvířetem tak lehce, že jsem měla pocit, že létám.

Potom jsem úplně nahoře přece jen uviděla lidi s uvolněnou, otevřenou myslí. Zrovna se rozhodovali, co si dát k večeři, a probírali novinky z města. Jen jeden z nich se obával zvuků džungle pod nimi. Něco mu nehrálo. Byl tu někdo cizí. Možná hrozilo nebezpečí?

Koho to mám v hlavě?

Vrátila jsem se do vlastní mysli a moje oči se setkaly s Irysiným pohledem.

„Takže žijí ve stromech?“ vyhrkla jsem udiveně.

Kývla. „Jen hlavně nezapomeň, Jeleno, že pokud má někdo otevřenou mysl, neznamená to, že mu tam můžeš bloudit bez dovolení. To je proti pravidlům naší etiky,“ řekla tvrdě jako opravdová kouzelnická mistryně kárající žačku.

„Promiň,“ sklopila jsem oči.

Irys jen zavrtěla hlavou. „Pořád zapomínám, že se ještě učíš. Musíme se co nejdřív dostat do Citadely a začít s výukou, ale obávám se, že se tu dost zdržíme.“

„Proč?“

„Nemůžu tě prostě nechat u rodiny jako ostatní dívky z výpravy, ale bylo by kruté tě od nich tak rychle zase odtrhnout.“

V tu chvíli se nad našimi hlavami ozval výkřik: „Venettaden!“

Irys vymrštila ruku a něco zamumlala, ale moje svaly ztuhly dřív, než se mi podařilo kouzlo, které nás pohltilo, odrazit. Nemohla jsem se pohnout. Po chvilce paniky jsem se uklidnila a zkusila si kolem sebe postavit obrannou zeď, ale kouzlo ji strhlo dřív, než jsem ji dokončila.

Zato Irys se bez potíží ubránila. „Jsme přátelé Zaltanů!“ houkla do korun stromů. „Jsem Irys z Drahokamova klanu, čtvrtá kouzelnice v Radě!“

Ze stromů se ozvalo další podivné slovo. Jak kouzlo pominulo, podlomily se mi nohy a já jsem klesla na zem, kde jsem čekala, až mě slabost zase přejde. Dvojčata Gracena s Nickeely spadly také a bolestně zasténaly. May si protřela lýtka.

„Proč jsi přišla, Irys Drahokamová?“ zahřímal hlas z korun.

„Protože se domnívám, že jsem ti našla ztracenou dceru,“ odpověděla. Z větví se spustil provazový žebřík.

„Pojďme, děvčata,“ pobídla nás Irys. „Jeleno, podrž nám ten žebřík.“

Do hlavy se mi vloudila znepokojivá otázka, kdo asi přidrží žebřík mně, ale to už mě v mysli zase káral Irysin hlas. Jeleno, ty se přece do korun vyšvihneš hravě. Možná bych měla žebřík zase vytáhnout nahoru a nechat tě použít hák a lano.

Samozřejmě měla pravdu. Už dřív jsem se před nepřáteli schovávala na stromech i bez žebříku a i teď jsem se občas ráda „prošla“ po větvích, abych to nezapomněla.

Třeba to máš v krvi, usmála se Irys.

Stáhl se mi žaludek, jak jsem si vzpomněla na Mogkana. Ten přece říkal, že mám v sobě prokletou krev Zaltanů. Neměla jsem ale jediný důvod věřit zabitému jižanskému kouzelníkovi a Irys jsem se také nehodlala ptát, abych nepodlehla falešné naději, že snad patřím k nějaké rodině. Vím, že Mogkan byl i se smrtí na jazyku schopen na mě uchystat léčku.

Mogkan a Reyad, syn generála Brazella, mě s dalšími více než třiceti dětmi unesli ze Sitie. Každý rok tak přivedli do Brazellova „sirotčince“ zhruba dvě děti, aby je zneužili ke svým zvráceným plánům. Všichni tito „sirotci“ v sobě skrývali kouzelný potenciál, protože se narodili v kouzelnických rodinách.

Irys mi vysvětlila, že magické schopnosti jsou dar a jen několik šťastných z klanu ho dostane. „Samozřejmě,“ pokračovala, „že čím více kouzelníků v rodině je, tím větší je i šance, že jejich potomci budou mít magické schopnosti. Mogkan riskoval, když unášel tak malé děti, protože magie v krvi se projevuje teprve s nástupem dospělosti.“

„A proč unášel víc holek než kluků?“ zeptala jsem se.

„Jen třicet procent kouzelníků jsou muži a z nich jedině Bain Krvák dosáhl úrovně mistra.“

Zatímco jsem pevně držela provazový žebřík spuštěný odněkud z korun stromů, uvažovala jsem, kolik Zaltanů asi umí čarovat. Holky vedle mě si zatím vykasaly sukně a zastrčily si jejich lem za pásek. Irys pomohla May nahoru a za ní statečně šplhaly i Gracena s Nickeely.

Jakmile jsme překročily sitijskou hranici, děvčata se příliš nezdráhala shodit nudné severní uniformy a vyměnit je za barevné bavlněné šaty jižanských žen. Kluci si zase oblékli jednoduché bavlněné kalhoty a tuniky. Já jediná jsem si nechala uniformu ochutnavačky, z níž mě vyhnalo až nesnesitelné vedro džungle. Nakonec jsem si ještě ráda koupila chlapecké kalhoty a košili.

Když Irys zmizela v listoví, opřela jsem se chodidlem o nejnižší stupínek žebříku. Nohy jsem měla oteklé a těžké jako konve, takže jsem je tak tak vlekla výš. Uprostřed jsem se zarazila. Co když mě ti lidé tam nahoře nebudou chtít? Co když neuvěří, že jsem jejich ztracená dcera? Co když už jsem příliš stará na to, aby se mnou někdo ztrácel čas?

Všechny děti, kterým Irys našla jejich původní rodiny, byly okamžitě přijaty. Bylo jim mezi sedmi a třinácti, takže byly pryč od rodin jen několik let. Bylo snadné je poznat podle jmen, věku i rysů ve tváři. Teď jsme zbývaly jen čtyři. Jednovaječná dvojčata Gracena a Nickeely akorát dosáhla třinácti let a nejmladší ze zbytku výpravy byla dvanáctiletá May, zatímco já jsem ve svých dvaceti byla zdaleka nejstarší.

Podle Irys přišli Zaltanové před čtrnácti lety o šestiletou holčičku. Čtrnáct let je dlouhá doba a já už dávno vyrostla z dětských sukýnek.

Přesto jsem byla nejstarším „sirotkem“, který přežil Brazellovy plány a zůstal celý. Jakmile začaly ostatní děti dospívat, vyhlédli si Reyad s Mogkanem ty, které vykazovaly magické schopnosti, a týrali je tak dlouho, dokud jim neodevzdaly duši. Mogkan potom používal moc mladých kouzelníků bez mysli k tomu, aby posílil vlastní schopnosti. Z jeho nebohých vězňů se stala pouhá těla bez duše.

I když na sebe smutný úkol informovat rodiny těchto dětí vzala Irys, nemohla jsem se zbavit pocitu viny, že zrovna já jsem jako jediná Mogkanovy pokusy ukrást mi duši přežila. Zadarmo to ale rozhodně nebylo.

Vzpomínky na staré časy mi přivolaly do hlavy myšlenky na Valeka. Sevřelo se mi srdce steskem. Jednou rukou jsem se chytila žebříku a druhou pohladila přívěsek s motýlem, kterého mi Valek vyřezal. Možná bych se mohla vrátit do Ixie? Kouzla už nade mnou koneckonců nezískávala vládu a já sama bych raději byla s Valekem než s bandou cizích jižanů žijících v korunách stromů. Už jen název této země, Sitie, mi na jazyku zanechával hnilobnou pachuť.

„Tak pojď, Jeleno!“ zavolala na mě Irys. „Čekáme.“

Těžce jsem polkla, prsty si uhladila dlouhý černý cop a vytáhla z něho několik zachycených šlahounů. I přes dlouhé putování džunglí jsem nebyla příliš unavená. I když jsem pořád byla menší než většina Ixijců, změnila jsem se z hubené holky v mladou ženu samý sval. Stačily jen trochu lepší životní podmínky. Z vězně hladovějícího v kobce jsem se proměnila v ochutnavačku samotného velitele Ambrose, což prospělo mojí fyzičce. Kéž by se to samé dalo tvrdit i o mojí psychické kondici.

Zavrtěla jsem hlavou, jako bych z ní chtěla vytřást nepříjemné myšlenky. Raději jsem se soustředila na přítomnost. Když jsem vyšplhala až nahoru, čekala jsem, že žebřík skončí na široké větvi nebo plošině v koruně podobné odpočívadle na schodišti, ale místo toho jsem vešla rovnou do místnosti.

Ohromeně jsem se rozhlédla. Stěny a strop tvořily spletené větve. Mezerami mezi nimi sem pronikalo slunce. Svázané tyče sloužily jako kostra židlí pokrytá polštáři z měkkého listí. Židle tu byly jen čtyři.

„To je ona?“ zeptal se Irys vysoký muž v bavlněné tunice a krátkých kalhotách v barvě listí. Ve vlasech se mu leskl zelený gel, kterým si potřel i kůži. Přes rameno mu visel luk a toulec s šípy. Takže pravděpodobně strážce. K čemu měl vůbec zbraň, když nás mohl jednoduše ochromit kouzlem? Na druhou stranu – Irys si s jeho magií hravě poradila. Zvládla by odrazit i šíp?

„Ano,“ odpověděla mu Irys.

„Na trhu jsme slyšeli různé zvěsti, a tak jsme si sami říkali, kdy nás asi Čtvrtá kouzelnice poctí návštěvou. Zůstaňte tu, prosím, zajdu pro Staršího.“

Irys klesla na jednu z židlí, zatímco děvčata zvědavě šmejdila po místnosti. Jedna z dívek se zastavila u jediného okna a ohromeně vydechla. Já jsem jen přecházela tam a zpět jako lapené zvíře. Zdálo se, že strážce se vsákl do zdi, ale při podrobnějším zkoumání jsem přece jenom našla průchod vedoucí na most z větví.

„Posaď se,“ pokynula mi Irys. „A nejanči. Tady jsi v bezpečí.“

„I přes to vřelé přivítání?“ zeptala jsem se skepticky.

„Běžná praxe. Sem jen tak někdo bez doprovodu nezabloudí. Do džungle plné dravců se málokdo odváží bez zaltanského průvodce. Ale ty jsi jako na jehlách už od té doby, co jsem ti řekla, že k Zaltanům míříme. Vidíš? Dokonce jsi zaujala bojový postoj,“ ukázala mi Irys na nohy. „Chystáš se na útok, ale tihle lidé jsou tvoje rodina. Proč by ti chtěli ublížit?“

Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem bezmyšlenkovitě vytáhla zbraň a svírám ji v rukou. S přemáháním jsem se tedy znovu uvolnila.

„Promiň,“ pípla jsem a schovala bó, dlouhou dřevěnou tyč, zpět do pouzdra po straně batohu.

To mě svíral strach z neznámého. Celý můj život mi v Ixii tvrdili, že moje rodina je mrtvá a už nikdy nikoho z nich neuvidím. Přesto jsem snila o tom, že si mě někdo adoptuje, postará se o mě a bude mě mít rád. Té představy jsem se vzdala teprve ve chvíli, kdy mě předali Mogkanovi a Reyadovi na pokusy. Teď, když jsem měla Valeka, už jsem žádnou rodinu nepotřebovala.

„To není pravda, Jeleno,“ odporovala mi Irys nahlas. „Tvoje rodina ti pomůže poznat, kdo jsi a proč jsi taková. Potřebuješ je víc, než si teď myslíš.“

„Neříkala jsi, že číst myšlenky je tu zakázáno?“ zavrčela jsem. Vůbec se mi nelíbilo, že se mi Irys vtírá do hlavy.

„My dvě jsme propojené jako učitelka a žákyně. Sama sis mě pustila do myšlenek, když jsi mě přijala za mistra. To by se spíš dal odklonit vodopád než zlomit naše pouto.“

„Nevím o tom, že bych tě někdy někam pouštěla,“ zabručela jsem.

„Kdybys to udělala vědomě, nikdy by se to nepodařilo,“ odpověděla Irys a chvíli se na mě jen tak dívala. „Věnovala jsi mi důvěru a loajalitu. To bohatě stačí k tomu, aby mezi námi vzniklo pouto. I když se ti rozhodně nebudu vrtat v nejniternějších citech a myšlenkách, povrchnější myšlenky a vzpomínky zachytím snadno.“

Otevřela jsem pusu, abych se hádala, ale to už se vrátil zelený strážce. „Pojďte za mnou,“ pobídl nás.

Proplétaly jsme se za ním korunami stromů. Mosty a chodby mezi sebou propojovaly místnosti postavené vysoko nad zemí. Zezdola by si bludiště ve větvích sotva někdo všiml. Když jsme procházeli obytnými prostory, nikde jsme neviděli ani živáčka. Letmý pohled do pokojů mi prozradil, že si místní zdobili obydlí věcmi, které našli v džungli: skořápkami kokosových ořechů, oříšky, lesními plody, travinami, větvičkami a listím. To všechno bylo poskládané do vkusných obrazů na stěnách, obalů na knihy, krabic a sošek. Někdo dokonce z bílých a černých kamínků slepil dokonalou podobu těch dlouhoocasých zvířat, která nás v džungli provázela na každém kroku.

„Irys,“ ukázala jsem na sošku, „co je to za zvířata?“

„Valmurové. Jsou moc chytří a hraví. Tady v lese jsou jich miliony. A taky jsou pěkně zvědaví. Pamatuješ, jak si nás celou cestu prohlíželi?“

Kývla jsem a hned si vzpomněla na malé, hbité tvorečky, kteří se nikdy nezastavili na dost dlouhou dobu na to, abych si je pořádně prohlédla. V následující místnosti jsem si všimla dalších zvířecích sošek z barevných kamínků. Steskem se mi stáhlo hrdlo. Valek taky dělal sochy z kamene. Vím, že by zručnost místního umělce jistě ocenil. Možná bych mu jednu z drobných plastik mohla poslat jako dárek?

Sama jsem netušila, kdy ho zase uvidím. Velitel mě poslal do sitijského exilu, jakmile zjistil, že mám v krvi kouzelné schopnosti. Kdybych se vrátila zpět, začal by platit rozkaz mě popravit. Nikdo ale neříkal, že mám zakázáno se svými ixijskými přáteli dál komunikovat.

Brzy jsem pochopila, proč stromová vesnice zela prázdnotou. Jakmile jsme vstoupili do rozlehlé společenské místnosti, čekalo tam na nás dobrých dvě stě místních. Zdálo se, že přišla celá vesnice. Lidé plnili dřevěné lavice kolem kamenného ohniště.

Když jsme překročili práh, všechno ztichlo. Zmocnil se mě nepříjemný pocit. Cítila jsem na kůži stovky zkoumavých pohledů, které si mě měřily od tváře až k zabláceným holinkám. Z jejich výrazů jsem vyčetla, že čekali něco lepšího. Potlačila jsem touhu se schovat za Irysinu sukni a zalitovala, že jsem se své učitelky na Zaltany pořádně nevyptala.

Nakonec z davu vykročil starší muž: „Jsem Bavol Kakao Zaltana, Starší z rady Zaltanova klanu. Jsi Jelena Liána Zaltanová?“

Zaváhala jsem. Znělo to tak formálně, tak cize. Jako bych jim patřila. „Jmenuju se Jelena,“ odpověděla jsem.

Mladík jen o několik málo let starší než já se propletl davem, zastavil se po boku Staršího a zabořil do mě jadeitový pohled plný odporu a nenávisti. Cítila jsem, jak se mi o tělo otřel záchvěv kouzla.

„Zabila!“ vykřikl. „Páchne krví!“