Margaret Owenová: Milosrdná vrána

Ukázky z knih / 29.3.2021 /

Nakladatelství Fragment vydává temný young adult fantasy román Milosrdná vrána, první díl dilogie od Margaret Owenové.

 

ANOTACE:
Fie se připravuje na to, že se stane kapitánkou Vran: skupiny zabijáků a hrobníků, jimiž všichni jen opovrhují. Když přijde příkaz najít tělo šlechtice, cítí, že za svou práci konečně dostane pořádně zaplaceno. Jenže se ukáže, že korunní princ Jasimir svoji smrt nafingoval, čímž připravil Fie o peníze. Místo toho jí výměnou za ochranu dá nabídku, kterou nelze odmítnout. Je možné, že po letech utrpení a výsměchu se Vránám konečně blýská na lepší časy?

 

O AUTORCE:
Margaret Owen se narodila a vyrostla na konci Oregonské stezky v USA a jako žákyně čtvrté třídy uprostřed divočiny poprvé potkala spisovatele. Za necelých dvacet vteřin se rozhodla, že se také stane spisovatelkou, čímž položila základ prvního ze svých mnoha dobře uvážených životních rozhodnutí. Jak trávila dětství bloumáním po sálech řetězce knihkupectví Powell’s Books, plán její kariéry se často měnil. Když vystudovala japonštinu, láska k espressu ji zavedla na sever do Seattlu, kde vykonávala nejrůznější práce, počínaje charitativními bazary a konče prezidentskými kampaněmi. Nyní tráví své dny zápolením se vzpurnými postavami ve snaze dostat je na stránku a dlouhodobým vyjednáváním se svými dvěma monstrózními kočkami, zatímco ona sama je v pozici rukojmí. Ve volném čase se baví zkoumáním zbrkle zvolených destinací a získáváním financí na neziskové sociální projekty prodejem svých ilustrací.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, duben 2021
Překlad: Jan Kozák
Vazba: brožovaná
Počet stran: 408
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1

Prázdný trůn

Paovi trvalo příliš dlouho, než těm klukům podřezal hrdla.

Od chvíle, kdy zmizel v chatě karantény, uběhlo skoro deset minut a Fie posledních sedm z nich strávila zíráním na její pozlacené dveře. Snažila se přitom nesoustředit na povytažené vlákno na svých otrhaných černých šatech. Jedna minuta čekání by znamenala, že mor hříšníků už s chlapci uvnitř skoncoval. Tři minuty by ohlašovaly, že Pa jim musí zasadit ránu z milosti.

Ale deset minut – to bylo příliš dlouho. Deset minut naznačovalo, že se něco pokazilo. A podle šepotu nesoucího se přes prastaré dlaždice nádvoří to docházelo i davům přihlížejících.

Fie zatnula zuby a znovu se jí zvedl žaludek, než nevolnost polevila. Pa přece ví, co dělá. U dvanácti pekel, teprve včera ráno vyvedl jejich skupinu Vran v reakci na morový výstražný oheň, posbírali mrtvoly a mince a před polednem už byli všichni zase na cestě.

Tohle město rozhodně netrpělo nedostatkem čumilů: tam vykoukl muž skrze nitě na svém stavu, jinde zas ženská protáhla kozí stádečko okolo chaty hříšníků, jen aby získala lepší výhled. Děti se vyvlékaly rodičům, civěly na Vrány a vyptávaly se, jestli se pod maskami se zobáky a černými hábity schovávají příšery.

Fie odhadovala, že odpověď se měnila podle toho, zda se právě nějaká Vrána nacházela na doslech.

Fie však vídala chumly lidí denně, co jen si dokázala vzpomenout, a bylo to s každým dnem stále horší. Milosrdné Vrány byly jedinou kastou, kterou mor nepoznamenal, takže měly morální povinnost reagovat na každé předvolání.

A jako Paova budoucí velitelka, toho času ve výcviku, si navíc nemohla dovolit nějakou bázlivost. Rozhodně ne tady a teď.

Chlapci, kteří dnes odešli, se ničím nelišili od těch stovek těl, která za svých šestnáct let života pomáhala spalovat. Jen málo z nich patřilo do takhle vysoké kasty, ale to bylo jedno. A nezáleželo ani na tom, že do královského paláce Saboru nepovolali za noci Vrány už pět set let.

Ovšem pichlavé pohledy válečníků a šlechticů Fie napověděly, že dnes večer zabloudil mor i sem, do těchto vysokých kast.

Pa přece ví, co dělá, řekla si znovu.

Ale trvá mu to moc dlouho.

Fie odtrhla pohled ode dveří a pátrala, jaký problém má dav mačkající se u zdí královského karanténního dvora. Zvykla si na to od doby, kdy je jednou jeden podrážděný příbuzný vyvlekl ven. Jak se zdálo, mřížované ochozy byly plné dvořanů z řad Pávů. Jen se chvěli, oděni ve smutečních barvách a ozdobných vyobrazeních strastí – zatímco samozřejmě přihlíželi z bezpečné vzdálenosti.

Fie se pod maskou zašklebila. Zachytila totiž důvěrně známé šeptání: „… taková ostuda…“, „… jeho otec?“, a pak zlověstné „… zloději kostí.“ Staré známé potíže. Pávy, lačnící po skandálech, ohromoval pohled na třináct Vran dole a očekávali už nějakou podívanou.

To Jestřábi byli zcela jiné bestie. Král Surimir si rád dělal z válečných čarodějů palácové stráže. Tito bojovníci léčili rány stejně snadno, jako drásali své nepřátele zevnitř. Jestřábi tedy byli dvojnásobně nebezpeční, a jelikož to o sobě věděli, bylo trojnásobně snazší je rozčílit.

V momentě, kdy Vrány vtáhly svůj vozík bránou, ruce válečných čarodějů spočinuly na jílcích jejich mečů. A už se nepohnuly.

Fie viděla, že v jejich ledových pohledech není ani stopy po zármutku. Ne, Jestřábi nečekali na podívanou. Čekali, až Vrány něco zpackají.

Přistihla se, jak opět mezi tenkými hnědými prsty souká další nitku. Žaludeční nevolnost se vrátila; Fie přibila pohled na dveře. Zůstávaly pořád chmurně zavřené.

Vtom se po její levici něco pohnulo. To přijel s vozíkem Hangdog, další Paův učeň. Jeho siluetu ozářilo světlo z pochodně. V místech, kde světlo zasvítilo na jeho potrhané šaty a dlouhou křivku masky se zobákem, dostala jeho postava jasně oražový nádech. Nakláněl hlavu na bok, tudíž asi sledoval paliče pačuli, kteří dřepěli okolo chaty.

Fie nakrčila nos. Nacpala si předtím do masky celou hrst divoké máty, aby zahnala smrad moru. Ne, opravdu nemohla tenhle okázalý palác vinit z toho, že se zrovna tak snažil ten puch potřít. Pouze jim vytýkala tu jejich šílenou zálibu v pačuli.

Hangdogův sandál se líně sunul směrem k paliči.

Kdekoli jinde by Fie taky pačuli nechtěně odkopla. Hangdog nejspíš velmi toužil po pozornosti vysoké kasty, přičemž pohrdavě se šklebící panstvo nahoře toužilo po nějakém tom nestydatém překvapení.

Jenže teď a na tomhle místě na to nebyl ten správný čas. Fie trhla kapucí svých šatů. To bylo znamení, které poznaly jenom Vrány. Nedělej potíže.

Hangdogova noha se posunula o další kousek směrem k paliči. Fie úplně cítila, jak se za maskou zubí.

Oba se narodili jako čarodějové a u Vran tohle zároveň znamenalo, že se narodili i jako velitelé. Fie trochu dloublo v břiše pokaždé, když na to pomyslela… ale pochybovala, že Hangdoga vůbec kdy napadlo být velitelem. Pa mu říkal „dvousečný chytrák“: tak rád si dělal blázny z druhých, že vzápětí nestačil pohlídat vlastní měšec a už mu ho někdo uřízl.

Fie se podívala na vojáky, pak na Hangdoga. Rozhodla se, že ho skalpuje, pokud to Jestřábi neudělají dřív.

Najednou se ozvalo zavrzání – zřídkakdy používané panty chaty zaskřípěly a Pa konečně vylezl ven.

Fie nechala být uvolněnou nitku nitkou a uklidnila se. Pa měl na předku šatů vlhké červené šmouhy. Takže milosrdně zabíjel.

Mizerné, pomalé slitování, pomyslela si Fie.

Ulehčení jí však vydrželo pouhý okamžik. Jen než na zdi za nimi zaskřípěl kov.

Jakákoli Vrána okamžitě pozná zvuk tasení kvalitní oceli. Ale Pa se za tím zvukem jen obrátil a oddálil světlo pochodně od skelně černých očí své masky. A čekal.

Nad nádvořím se rozhostilo ticho, dokonce i Pávi ztuhli.

V ulicích města, na čirokových polích, prostě kdekoli od západních kupeckých zálivů Saboru až po drsné hory na východě mohla kterákoli vyšší kasta Vrány pro jakékoli smyšlené přehlédnutí ihned tnout. Bratři, tety, milenci, přátelé – každá Vrána kráčela světem s nějakou ztrátou. Fiina máma taky kdysi zmizela na jakési temné cestě.

Teď se však Jestřábi zatím drželi u zdi. Mor hříšníků se totiž šířil rychle, hned jak jeho oběť zemřela. Z jednoho těla mohlo ještě před koncem roku zahynout celé město. Tady, na karanténním dvoře, kde se nacházela těla dvou mrtvých chlapců, co dostanou palác zaručeně na kolena ani ne za půl měsíce… tady se Vran nesměl nikdo dotknout.

Ozvalo se další zařinčení a čepel zajela zpátky do pochvy. Fie se neodvažovala ohlédnout. Místo toho se zaměřila na Paův hřímající, hrubý hlas: „Sbalte je.“

„Já se o ty mrtvý drahoušky postarám,“ řekl Hangdog a vyrazil kupředu.

„Sám ne.“ Pa zakroutil hlavou a dal pokyn Fie. „Jsou větší než ty.“

Fie zamrkala. Vždyť správce říkal těm hříšníkům „chlapci“, když k nim Vrány uváděl. Proto čekala caparty, a ne skoro dospělé, mladé lordy.

Pa sáhl po dveřích a chytil Fie za rameno. Vztyčila k němu hlavu. „Ano, Pa?“

Jeho tvář kryla maska, ale ona přesto cítila, jak se mu zadrhl dech. Zobák na masce se přitom naklonil o necelou šířku prstu k Jestřábům.

„Prostě… je vytáhněte ven,“ pronesl Pa.

Fie ztuhla. Něco se pokazilo, na to by klidně přísahala. Avšak velitelem byl Pa a ten už je dostal z horších hrůz.

Tedy alespoň většinu z nich.

Kývla. „Jistě, Pa.“

V okamžiku, kdy se dveře zavřely, vlepila Fie Hangdogovi políček.

„Co sis sakra myslel?“ zasyčela. „Jestřábi Paa málem vykuchali za to, že vyšel ze dveří, a ty ještě potom zkoušíš jejich trpělivost?“

„Jenom tě schválně doháním k zuřivosti.“ Fie v husté tmě chaty úplně slyšela, jak se Hangdog zubí. „Velitele by ta lůza nevykuchala. Kdyby to udělali, všichni by shnili spolu s náma.“

„Ty jsi jediný, kdo je ochoten to vyzkoušet,“ odsekla, ale pak toho nechala.

Její oči uvykly troše světla z pochodně, pronikajícího sem plátěnými okny chatrče. Mladí lordi už byli zabalení ve lněných rubáších a leželi na rudě potřísněných slamnících. Skrz látku prosakovaly krvavé skvrny – vždy v místech, kde bylo něčí hrdlo.

Balení mrtvých byla ovšem jejich práce, nikoli Paova.

„Možná velitel nevěřil, že to uděláme správně.“ Hangdog už se zjevně nezubil.

To, co řekl, byl však nesmysl. Oba už se věnovali navlékání do rubášů pět let, od doby, co k její skupině Hangdog přišel, aby se vycvičil na velitele.

„Jestli k tomu má Pa důvod, poví nám ho,“ zalhala Fie. „Čím dřív budou tihle neřádi na vozíku, tím dřív se zbavíme toho zatraceného pačuli.“

Ozval se krátký, přidušený smích. Hangdog vzal jedno z těl za ramena, Fie za nohy. Vycouvala ze dveří. Cítila na sobě všechny pohledy z nádvoří – a pak se ty pohledy svezly na krvavý rubáš.

Paví dvořané vyrazili přidušené výkřiky a Fie mezitím nadhodila tělo na vozík. Hangdog ho pořádně pozdvihl. S nedůstojným zaduněním se svalilo na hromadu palivového dříví, až porazilo haldu třísek na podpal. Ochozy svorně zalapaly po dechu.

Fie měla chuť Hangdoga nakopnout.

Pa si odkašlal a kousavě zamumlal: „Slitování, Milosrdné Vrány.“

„Jo, budeme něžní,“ ozval se Hangdog, když opět zamířili dovnitř. Vzal zbývající tělo za nohy a dodal: „Jestli tohohle pustíme, vsadím se, že někdo omdlí.“

Fie zavrtěla hlavou. „Pa může prodat tvou kůži čaroději kůží, ne moji.“

Naložili druhé tělo, což se opět setkalo s poryvem vzlyků. Avšak jakmile Vrány vyrazily s vozíkem směrem k bráně nádvoří, paví dvořané svůj zármutek hned zázračně překonali a začali se u mřížoví strkat, aby si urvali lepší výhled.

Uchvácenost a úzkost diváků skřípaly jako zlomená náprava. Jestliže se tolik Pávů snaží navzájem předhonit ve smutnění, pak ti mrtví chlapci museli patřit mezi skutečné oblíbence královské kasty Fénixů.

Fie to nahánělo husí kůži. Konstatovala, že ze všech těl, která kdy táhla ke spálení, nejvíc nenávidí právě tahle dvě.

Cestou sem, na karanténní dvůr, je propašovali stísněnou, holou chodbou pro služebnictvo, zato teď je Jestřáb s kamenným obličejem strkal přímo středem paláce. Čím déle se tu těla zdrží, tím větší je pravděpodobnost, že si mor vybere novou oběť.

Fiina zlost vzrůstala s každým dalším divem, který míjeli. Jejich vozík rachotil po keramických intarziích stočených do okouzlujících spirál, okolo parků plných jantarových lusků, vypouštějících svou vůni do vlhké pozdně jarní noci, a mířil do klenutých chodeb z alabastru a bronzu. Každý sloup, každý výklenek, každá dlaždice vzdávaly nějaký hold královským Fénixům: buď tu bylo slunce, zlaté pero nebo plamínek.

Jestřáb prudce otevřel obrovité ebenové dveře a ukázal svým kopím dovnitř. „Odtud už cestu znáte.“

Pa jim pokynul a vozík vjel se skřípěním na místo, které se mohlo zvát jedině onou proslulou Síní úsvitu. Vynořili se v čele chodby, zakončené stupínkem; cesta ven čekala daleko, daleko dole na velkém chodníku, sevřeném dalšími ochozy. Klenutý strop držely mohutné černé železné pilíře, z nichž každý byl tvarovaný jako lucerna do podoby některého zemřelého monarchy Fénixů. Uvnitř každého sloupu hořel oheň tak horký, že už od dveří ulpíval na Fiiných pažích.

Převážná část síně byla nalakovaná tmavě fialově, šarlatově a indigově modře, ovšem zábradlí každého ochozu zdobila tenká vrstva zlata a u stupínku na vzdálené stěně nad ohnivým jezírkem spočíval velký zlatý kotouč, vyleštěný jako zrcadlo. Drahokamy osázené zlaté paprsky se vějířovitě rozbíhaly až po střechu. Každá fazeta tak dlouho hromadila světlo z ohně, až z pohledu na stupínek bolely oči. Celá směsice pak vytvářela slunce, jež povstávalo za trůnem Fénixů.

Za prázdným trůnem Fénixů.

Nebyl tu žádný král, královna ani starší či mladý princ, který by truchlil nad mrtvými lordy. Avšak šlechta přesto naříkala, jako kdyby na tom závisel její osud. Nedávalo to smysl. Ale ať tu šlo o cokoli, ať se cokoli zhatilo, Pa je z toho dostane – jako zatím vždy.

Vyvalili se na chodník a dali se do pochodu.

Fie nesnášela, jak hladké mramorové dlaždice v síni skřípěly pod hřeby na podrážkách jejích sandálů. Snažila se ten skřípot při každém kroku tlumit. Vadil jí vonný olej, jehož aroma kalilo stojatý vzduch. A nejvíc ze všeho ji rozčilovaly ochozy plné pavího panstva, které se tam ve svém atlasu delikátně třáslo. Jako kdyby Vrány nebyly ničím víc než jen krysím průvodem.

Za strážemi z řad Jestřábů však stála tichá legie palácových sluhů z kasty Vrabců. Na sobě měli hnědé haleny a počtem téměř převyšovali dvořany nad sebou. Mučivé výrazy prozrazovaly, že jejich žal není jen pro okrasu.

Fie znovu, teď ještě silněji, píchlo v břiše. Až tak moc zase nikdo Pávy rád neměl.

Tohle byla mizerná práce – mít co do činění s kastami tak vysokými, že se nebály moru. S takovou z nich Pa bude muset u brány ždímat poplatek viatikum. S takovou možná nedostanou zaplaceno vůbec.

Pak se Pa v polovině cesty ke dveřím a asi deset kroků před vozíkem najednou zastavil.

Fie to nejdřív nechápala. Potom přeskočila pohledem na ohromnou palácovou bránu, poslední mezník mezi nimi a hlavním městem Dumosou. Bránu kdysi postavili dostatečně velikou kvůli přehlídkám hodnostářů a jezdcům na mamutech. Třináct Vran a jejich vozík spolkne tahle brána snadno.

A samozřejmě, u brány už postávala osamělá strážná a čekala, že zaplatí viatikum za mrtvé.

Ta žena vypadala jako třpytící se přízrak. Záplava rozpuštěných stříbrných vlasů dopadala na hedvábné bílé roucho, které se v líném vánku sotva pohnulo. I z té dálky roztříštěné měsíční světlo a plamen pochodně napovídaly, že je na jejích šatech tolik drahokamů, že by se za ně mohla krmit celá Fiina skupina Vran – kruci, možná i celá Vraní kasta – celý život. Ovšem jedna věc měla větší váhu než všechny ženiny klenoty dohromady: řetěz kolem jejího krku.

Byly to dvě zlaté ruce, které držely slunce, jakoby stoupající nad její klíční kosti. Královský erbovní znak. Fie vídala tyhle ruce na každé saborské minci, vetkané do každé vlajky. Nyní mohla říci, že je viděla i na královnině krku.

Po svatbě se z této ženy stal Fénix, ale než opustila pavilóny kurtizán, říkali jí Labutí královna. Jeden z těch prázdných trůnů, kolem nichž Fie přešla, náležel právě jí.

A v tom okamžiku Fie poznala, co se tu noc pokazilo.

Bylo tomu už pět set let nebo tak nějak, kdy mor hříšníků naposledy zavadil o královský palác. Pět set let od doby, kdy Fénixové naposledy zapálili morový výstražný oheň. Pět set let, kdy povolali Vrány.

Jestliže tu stojí sama královna Rhusana a chce za ty hříšné chlapce zaplatit viatikum, tak Fie už s bolavou jistotou ví, kdo je v jednom z těch rubášů.

Vrány táhnou na pohřební hranici korunního prince Saboru.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít