Jakub Ćwiek: Bestie (Grimm City 2)

Ukázky z knih / 13.3.2021 /

Ćwiekova trilogie Grimm City je hořký, brutální noir z postapokalyptického světa inspirovaného americkým mafiánským podsvětím z dvacátých a třicátých let minulého století. Ze světa, kde vše řídí strach…

ANOTACE:
Náhlá smrt hlavy jedné z mafiánských rodin znamená porušení dohody. Grimm City hrozí totální válka. Na pozadí těchto událostí a snad nejvýznamnějšího soudního procesu v historii města se dokonce i chycení nebezpečného psychopata zvaného Drvoštěp zdá čímsi druhořadým. Inspektor Evans má tu smůlu, že tato záležitost je svěřena právě jemu a že se jí musí zabývat společně se samozvaným strážcem práva z chudinských čtvrtí na druhé straně mostu Emethem Braddockem, bývalým boxerem, Bestií. Druhý příběh o Grimm City je opět černou detektivkou, tentokrát obsahující prvky soudního dramatu. Především je to však příběh města jiného než všechna ostatní – ale možná úplně stejného.

Město Grimm je ponurá, mastnými, černými mraky zahalená metropole vystavěná na těle obra, poháněná jeho dehtovou krví a kousky uhelného srdce, ovládaná několika mafiánskými rodinami spolupracujícími úzce s policií. Cwiekova trilogie Grimm City je pak hořký, brutální, noir z postapokalyptického světa inspirovaného americkým mafiánským podsvětím z dvacátých a třicátých let minulého století. Ze světa, kde vše řídí strach… a taky Příběh založený na nejznámějších legendách a mýtech. Zde se však tyto mýty podobají spíš hororům než pohádkám pro děti.

 

O AUTOROVI:
Jakub Ćwiek (* 1982) je polský spisovatel. Narodil se v Opoli, vyrůstal v Głuchołazech poblíž českých hranic. Jeho literární prvotinou byla sbírka povídek, jejichž hlavním hrdinou je Loki, severský bůh klamu a lží, patron podvodníků a zrádců. Kniha vyšla v Polsku v roce 2005, český překlad Roberta Pilcha byl vydán roku 2011 jako Lhář. Povídka z této knihy, Tichá noc, byla nominována na Cenu Janusze A. Zajdela. Ćwiek byl na tuto cenu nominován čtyřikrát; třikrát v kategorii povídka (Tichá noc, 2005, Marnotratný bůh, 2006, Opičky z listí, 2010) a jednou v kategorii román (Jižní kříž. Rozcestí, 2010). Jakub Ćwiek často navštěvuje cony v Polsku. Je členem Slezského Klubu Fantastiky, divadelní sekce, která se jmenuje Sluhové Metatronovi.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, březen 2021
Překlad: Robert Pilch
Obálka: Jozef Gertli Danglár
Vazba: vázaná
Počet stran: 328
Cena: 448 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1

O dva týdny později

V rodných končinách Oleandera Walshe říkali kávě, kterou právě pil, grimm coffee. Tady ve městě se černá smola s přídavkem melasy a másla jmenovala tyktablod, což prý znamenalo „hustá krev“. Údajně to souviselo s legendou o založení Grimm City, která tvrdila, že je město vystavěno na zkamenělém těle obra se srdcem z uhlí, v jehož žilách kolovala ropa.

Oleander se v legendách nevyznal. S výjimkou těch, které vyprávěly o květinách – protože o těch věděl Walsh všechno.

Tam, odkud pocházel, to nebylo nic neobvyklého, protože celá oblast žila z pěstování květin, neboli – jak to kdysi v opilosti pojmenoval jeden z královských ministrů – šlechtění všeobecné marnivosti bez jakéhokoli ekonomického opodstatnění. Z onoho prohlášení byl ostatně docela skandál, který skončil několika demisemi a štědrou dotací z královské pokladnice na rozvoj regionu a šlechtění nových květinových odrůd. A právě tyto dodatkové zdroje ve spojení s opravdu dobrým rokem měly za následek, že se Walsh rozhodl jít za svým snem a otevřít si v Grimm City květinářství.

Nešlo o zbrklé rozhodnutí. Předcházelo mu nejdříve velmi zevrubné zkoumání trhu a potom celé hodiny přemýšlení a rozhovorů nad tisíci nákresů, plánů a konceptů. Poměrně rychle pochopil, že největší náklady květinářů generuje rychlá přeprava čerstvých květin ve speciálně k tomu uzpůsobených železničních vagonech vybavených jak vytápěním, tak zvlhčovacím systémem. Souvisel s tím ještě jeden nedostatek: kytičky a kytice, obzvláště ty z choulostivějších květin, přestože připravené proslulými floristy z provincie, přepravou nevyhnutelně ztrácely na kráse. Totiž to, co dělalo dobře květinám, už nebylo tak dobré pro stužky a drobné umělé doplňky. A myšlenka pozvat proslulé floristy do špinavého, hlučného města pokrytého černými sazemi všem – včetně Oleandera – připadala tak nesmyslná, že ani nemělo cenu se o ní zmiňovat.

Další, možná nejdůležitější skutečností, která mluvila proti investicím do byznysu s květinami v tomhle městě, byl mizivý obrat v oboru. Lidé v Grimm City byli praktičtí, a jak je známo, květiny poměrně snadno chytají špínu a saze, dokonce i v domech s dobrou filtrací. Důsledkem bylo, že zůstávaly drahou extravagancí, která navíc měla velmi krátkou životnost. A rozjíždět obchod výhradně pro rozmařilé boháče znamenalo říkat si o potíže a stres, kterému se lidé, povětšinou stejně jemní jako květiny, o něž se starali, snažili vyhýbat dokonce i za cenu obětování zisku.

Oleander tohle všechno věděl, když se pustil do realizace svých plánů. Zároveň si ale uvědomoval, že jeho přístup se liší od toho, jak chápou obchod ostatní v branži. Především svou práci považoval za řemeslo, ne za umění. Jistě, cenil si práce nejlepších zahradníků nebo skutečných floristických umělců, ale zároveň si uvědomoval, že je město – přinejmenším zpočátku – vůbec nepotřebuje.

Místo toho investoval do mladých, kteří už se vyznali v řemesle, ale ještě nebyli zkažení přístupem vlastních rodičů. Slíbil jim dobrý start úplně nového života, jejich rukama na místě staré továrny vybudoval první skleník a vysadil v něm první sazenice.

Lidé si klepali na čelo, protože k čemu je skleník ve městě, kde nesvítí slunce? A navíc květiny v průmyslovém Grumligově Distriktu? Hloupost! Oleander si z těch řečí nic nedělal, obzvlášť když ho kvůli nim stála budova ani ne polovinu toho, co ho měla stát. Developer, předpokládající rychlý krach podniku a větřící snadný výdělek, byl ochoten hodně ustoupit a vymínil si ve smlouvě pouze právo zpětného odkupu za velmi nízkou cenu. Walsh takto ušetřené peníze investoval do složitého systému lamp a zrcadel vyrobeného na jeho objednávku špičkovými vědci z Královské univerzity. Ostatně i samotný projekt, coby nezvykle poutavý a dotýkající se zajímavých problémů k vyřešení, ho stál mnohem méně, než by se dalo čekat.

Navzdory všem inovacím, které se zákazníkům opravdu líbily, a přes úspory uskutečněné ať už ve fázi budování, nebo později při transportu, nově zahájený obchod dlouho přinášel ztráty. Energie, voda, pravidelně měněné vzduchové filtry, výplaty… Náklady byly o to větší, že Oleander neustále investoval do vzdělání dětí v okolí, platil jim několik dijmarů měsíčně navíc za pouliční prodej, za ochotu kdykoli pracovat a za to, že nepůjdou k – v podstatě jen hypotetické – konkurenci.

V jednu chvíli si uvědomil, že pokud chce pokračovat v podnikání, a zároveň snížit náklady, měl by začít přemýšlet o přestěhování podniku na druhý břeh. Dokonce tam začal s jistými investicemi. Pronajal si část opuštěné továrny a postavil náhradní skleník, který ale poměrně rychle zničili místní vandalové.

A když už vlastně nikdo nevěřil, že se to může podařit, vyšlo najevo, v čem ještě se kromě květin Oleander Walsh dokonale vyzná.

Poprvé květinář navštívil seniora rodiny Räu při příležitosti smrti syna jeho již nežijícího bratra, mladého Kallena Räu přezdívaného Tico. Pečlivě si prostudoval chlapcův životopis, vyznačil si v něm několik velmi jasných bodů a přikázal jednomu chlapci, kterého zaměstnával a měl literární talent, aby je zdůraznil v dopise a pečlivě se při tom vyhnul mafiánské činnosti zemřelého. Pak připravil nádherný věnec, osobně ho odvezl do bossova sídla a prohlásil, že nechce překážet na pohřbu, že ví, že se jedná o rodinnou tryznu, ale že pro něj drobná gesta tragicky zesnulého měla velký význam a chtěl by za ně jeho šlechetnému příbuznému tímto věncem poděkovat.

Räu senior květiny přijal a pak zareagoval, přesně jak Oleander předpokládal. Usoudil, že se možná najdou další lidé, kteří by chtěli Ticovi složit hold, domluvil na radnici smuteční průvod ukončený zvláštní mší v Útulku u hřbitova a vše oznámil v novinách. A aby zdůraznil, jak pro něj byl synovec důležitý, přikázal Räu objednat největší a nejdražší věnec, o kterém kdy město slyšelo. Už jen hodnota této zakázky pokryla půlroční náklady Walshova podniku. A podle bossova vzoru se zachovali i všichni jeho podřízení.

Navzdory předem připraveným zásobám nebyl Oleander schopný úkol zvládnout, a proto, aby splnil všechny závazky, byl poprvé a naposledy za svou kariéru přinucen použít původní postupy, včetně železniční přepravy. Ale vyplatilo se to. Teď, o patnáct let a nesčetné množství mafiánských svateb a pohřbů později, mohl Walsh říct, že konec životní cesty Tica Räu pro něj znamenal skutečný nový začátek.

Přemýšlel o tom všem v relativním klidu své kanceláře, skloněný nad šálkem kávy. To sladké, horké lepidlo bylo jedinou poživatinou, kterou jeho organismus momentálně dokázal vstřebat. A krátké okamžiky v křesle, dva za celý den, byly jedinou formou odpočinku, již si dovolil od… už ani nedokázal říct odkdy.

První objednávky dorazily ještě tu noc, kdy Thornini zemřel; ty největší a nejdražší, které měly kromě kondolence vyjadřovat i něco mnohem důležitějšího – ujištění o nevině a slib podpory. Od dvou skoro do osmi hodin Walsh zaznamenával obsah vzkazů téměř od všech důležitých členů rodiny Räu, a těsně před devátou zavolala osobně dokonce i samotná Zlá královna. Tehdy, protože už oficiálně začal úřední den a skoro všichni si stačili přečíst ranní noviny, se ozvaly i úřady a instituce. Kytice a věnce, které objednávaly, byly skromnější a nevyžadovaly tolik práce ani pečlivosti. Oleander samozřejmě nikdy neměl v úmyslu dovolit, aby jeho květinářství opustilo cokoli, co by nemělo náležitou úroveň, ale to ráno u každé objednávky z úřadu udělal fajfku, která znamenala menší pečlivost. Už tehdy mu pomalu docházelo, že to, co se stalo, nemá v dějinách města obdoby.

Možná kdyby před půl rokem odhalili a zatkli velkého poraženého pouličních bojů, nového hráče… vzápětí však myšlenky odehnal. To ne. Dokonce ani tehdy ne. Na rozdíl od tajemného mafiána rozsévajícího hrůzu byl Thornini součástí města. Stejně jako ono měl i on svou dobrou a zlou tvář, černou jako domy po dešti a jasnou jako obleky, které obvykle nosil. Možná kdyby jeho odvěký rival, starý Räu, zemřel za podobných okolností…

Někdo zaklepal a vzápětí v pootevřených dveřích stanula Oleanderova podsaditá sekretářka Killary.

„Pane Walshi, přišli za vámi agenti Ušlechtilé služby.“

Nakrčil nos, jako by náhle něco ošklivě zasmrdělo, a ukryl obličej za šálkem.

„Mám pauzu,“ zabručel. „Ať si objednají u tebe.“

„Nejsme tady, abychom si něco objednali, pane Walshi,“ ozval se hluboký mužský hlas a zpoza Killary vyšel obtloustlý muž v černém koženém plášti se vztyčeným límcem. Měl husté tmavé licousy sahající až ke koutkům úst a delší vlasy, než bylo obvyklé, lesknoucí se brilantinou a pečlivě sčesané dozadu. Na první pohled mohl být v květinářově věku. Padesát, možná o trochu víc. „Máme příkaz.“

„Příkaz?“ Oleander odložil šálek na talířek, zavřel oči a ukazováčky si stiskl kořen nosu. „Jaký příkaz?“

„K zajištění a prohledání vašeho květinářství i s veškerým příslušenstvím.“

To řekl někdo jiný. Oleander chtěl v prvotním reflexu okamžitě zjistit kdo, ale rozhodl se, že ještě chvíli nechá oči, aby si odpočinuly. Zároveň se pokusil představit si druhého agenta jen podle hlasu. Ten vysoký, i když ještě ne pištivý, patřil někomu mladšímu a rozhodně spokojenému se sebou samým. Zvolená slova a způsob, jakým je pronesl, evokovaly elegantně a moderně oblečeného muže, hladce oholeného, možná s tenkým, úzkým nosem. Nadprůměrně vysokého, což je pro něj důvod k pýše a příležitost vyvyšovat se, k tomu atletická postava. Na hlavě určitě klobouk, rozhodně ne obyčejná čepice. Rozepnutý tmavě modrý plášť a pod ním oblek dokonalého střihu…

Otevřel oči, aby zjistil, že se zmýlil téměř ve všem. Na místě, kde se ještě před okamžikem nacházela jeho sekretářka, stál krátkonohý tlouštík, mladíček s kozí bradkou a řídkými vlasy pokrytými brilantinou, sčesanými do stran a s výraznou pěšinkou. V rukou opravdu držel klobouk, ale plášť barvy bouřkových mraků měl až na poslední knoflík zapnutý.

Oleander položil ruce na opěrky křesla a pomalu vstal. Přešel pár kroků, které ho dělily od dveří, a podal ruku nejdříve staršímu z návštěvníků a potom i mladšímu.

„Oleander Walsh,“ představil se.

„My přece víme, kdo…,“ začal mladší, ale kolega ho umlčel zvednutým prstem.

„Agent McShane, pane Walshi,“ řekl tiše. „A tohle je agent Labrou. Patříme k Ušlechtilé službě.“

Sáhl do kapsy a podal květináři služební legitimaci. Muž se na ni zběžně podíval, nebyl si jistý, co by měl vlastně prověřovat. Jméno se pochopitelně shodovalo. Vrátil doklad.

„Mohu vědět, co je to za příkaz, agente McShane? Ten, o kterém mluvil váš kolega?“

„Podřízený,“ opravil ho McShane a Oleander pocítil znatelné uspokojení, které mu způsobila grimasa v mladíkově obličeji.

Příliš netušil, co by s tím postřehem měl dělat, ale intuice, tatáž, jež vedla jeho ruku při vázání kytic, mu napovídala, že se to ještě bude hodit.

„Ano, jistě, podřízený,“ přikývl a soustředil zrak už jen na McShanea. „Zpět k tomu příkazu – chtěl bych vědět, zda opravdu existuje, nebo byl pouze nezdvořilým, i když svým způsobem pochopitelným pokusem ukázat mi, kde je v tomto rozhovoru mé místo.“

Agentovy koutky úst se lehce zvedly.

„Máme příkaz, pane Walshi. Dokonce dva.“ Rozepnul plášť a sáhl do vnitřní kapsy, odkud vytáhl dvě zmačkané obálky. „A jeden z nich musí být splněn dnes.“

Oleander si povzdechl. O téhle hře a jejích pravidlech už slyšel od jiných ředitelů, kteří měli občas kontakty s tou doslova méně špinavou stranou města. A i když jemu samotnému se tato hra dosud vyhýbala, bylo by nerozumné věřit, že tomu tak bude navždy.

„Chápu správně, že jedna obálka obsahuje to, o čem hovořil agent Labrou?“ zeptal se. Byl hrdý na svou paměť na jména. „Co obsahuje druhá? Nahlédnutí do účetnictví?“

„Víceméně. Nahlédnutí do seznamu posledních objednávek – víte kterých.“

„Ano, asi vím,“ zašklebil se Walsh. „Raději bych to nedělal, ale vy moc dobře víte, že mě tlačíte ke zdi. Nemohu si dovolit prostoje.“

„Jistě,“ souhlasil McShane.

Oleander si tiše povzdechl.

„Musíme zajít za mou sekretářkou,“ řekl a udělal krok vpřed. Když stanul na prahu, Labrou ustoupil, aby mu udělal místo. „Killary, můžeš dát pánům agentům kopii seznamu zákazníků na pohřební obřad, a také originál k porovnání?“

„A ještě upravenou kytici rudých růží,“ ozval se za jeho zády agent Labrou.

Oleander na okamžik zavřel oči a naprázdno polkl.

„Také v rámci příkazu z obálky?“ zeptal se.

„Ne, pane Walshi,“ odpověděl McShane, než mladší agent stačil promluvit. „Za tu Labrou zaplatí z vlastní kapsy. Ostatně pro tu kytici si zajde až po práci, zapíše se do vašeho pořadníku a bude respektovat váš napjatý harmonogram. Je to tak, Labroue?“

Agenti se střetli pohledy a v místnosti nastalo ticho. Walsh je se zájmem pozoroval, přestože od prvního okamžiku bylo jasné, kdo tento souboj vyhraje.

„Ano,“ ucedil konečně tlouštík a v jeho hlase zazněla taková nenávist, až se květinář podvědomě zachvěl.

Napadlo ho, co se asi stane s ním a s jeho obchodem, pokud tenhle mladý, viditelně nedoceněný člověk jednou dosáhne nějakým zázrakem vyššího postavení. Co bude, až jednoho dne vedle sebe nebude mít nadřízeného, který ho krotí a je schopen zvládnout jeho chování? Pravda, zkušenosti, které Walsh s tímhle městem měl, mu říkaly, že s podobným přístupem má Labrou větší šanci na kulku než na povýšení, ale občas se objevovaly i výjimky. Nepředvídané situace, před kterými stálo za to se pojistit. Obzvlášť když byly náklady tak nízké.

Vzal od Killary papírovou složku, otočil se, podal ji mladšímu agentovi a usmál se.

„Nechtěl jsem si za květiny vzít peníze,“ vysvětlil. „Jen mě zajímalo, zda jde o součást příkazu, nebo je mám považovat za dar pro vás. Hned poběžím připravit dvě hezké kytice…“

Tentokrát se zašklebil McShane a vzápětí potřásl hlavou.

„Jsme agenti Ušlechtilé služby a nesmíme přijímat materiální dary,“ vysvětlil.

Vzal složku z Labrouových rukou a prohlédl si obsah.

„Chápu, samozřejmě. A omlouvám se. Neměl jsem žádné postranní úmysly.“ Květinář vzal od sekretářky druhou složku. „A toto je originální seznam, sepisovaný ručně průběžně, jak přicházely objednávky, abyste do něj mohli nahlédnout. Přejete si, abych vám dal k dispozici kancelář a vy si je mohli pečlivě prozkoumat? A co kávu?“

McShane na žádnou z otázek neodpověděl. Zběžně porovnal obsah složek a podal originál Walshovi.

„Děkujeme,“ řekl. „Už půjdeme. Kdyby bylo třeba, ozveme se vám.“

„Samozřejmě.“ Oleander znovu oběma agentům stiskl ruce a pak stál u sekretářčina stolu, hleděl za nimi a čekal, až vyjdou z kanceláře. Teprve potom se podíval nejdříve na hodiny a pak na dveře, za nimiž zástupy jeho zaměstnanců dřely jako šílené. Čekal tam i jeho stůl s již téměř hotovou kyticí pro Reginu Räu – s jednou z těch, o jejichž přípravu se bez ohledu na únavu musel postarat osobně. Vzpomněl si na kávu, kterou už si nedopije, a povzdechl si.

*

Řídil McShane. Když se posadil za volant, chvíli počkal, až Labrou zaujme místo, a pak mu hodil složku do klína.

„Řekneš mi, co v tom hledáme?“ zeptal se mladší agent, zatímco listoval složkou.

„V podstatě nic důležitého. Jsem prostě zvědavý, jestli se někdo rozhodl ostentativně nezúčastnit. A taky jsme vyslali signál.“

Opustili dlážděný tovární dvůr a opatrně se zařadili do provozu. Jeli teď na jih, novou cestou populárně nazývanou Žebrovka, která se táhla podél Grumligova Distriktu až k mostu. Jejím úkolem bylo usnadnit cestu k dolům a továrnám lidem z druhého břehu a v hodinách špičky ulevit ucpanému Pupku. Alespoň podle předpokladů, protože navzdory poměrně časté hodině touto dobou obvykle všechny pruhy v protisměru víceméně stály, ucpané hlavně autobusy, náklaďáky a menšími dodávkami.

Dnes však byla silnice v obou směrech úplně prázdná, evidentně v důsledku kontroverzního rozhodnutí městského vedení o dočasném uzavření dolů a omezení činnosti hutí v Grumligově Distriktu. Dokonce existoval i oficiální důvod tohoto rozhodnutí, ale byl tak nesmyslný a hloupý, že si ho pamatovali jen představitelé města a odborové organizace protestující proti snížení výplat lidem s nuceným volnem. Skutečný důvod onoho rozhodnutí si samozřejmě všichni domysleli a po městě se začaly šířit drby. Starosta a rada se báli důsledků efektu vulkánu. „Prdnutí z Údolí mlh“, čili výron důlního prachu a dočasné oslepení celého města, bylo to poslední, co teď ponuré město potřebovalo.

„Hrál jsi někdy dřívka, Labroue?“ zeptal se McShane.

„Dřívka?“ podivil se mladší agent.

„Jo. Vybírání dřívek z hromádky, abys nepohnul žádným jiným.“

„Aha. Hrál jsem to, ale kdysi, jako malý.“

McShane potřásl hlavou.

„Děti to hrají nerozvážně,“ vysvětlil. „Moc zbrkle, hned se vrhnou na nejlépe bodované vidličky a lopatky. Princip té hry spočívá v trpělivém vyhlížení příležitosti, jemném oklepávání dřívek, která leží volně, a spoléhání se na to, že si nikdo nevšimne, když se náhodou pohne něco, co by nemělo.“

„Míříš tím někam?“ Labrou zaťukal na filtr připevněný na přístrojové desce, vytáhl ho, otevřel okno a několikrát s ním klepl o vnější stranu dveří.

„To je k ničemu, musím ho vyměnit,“ prohlásil McShane, a zároveň vyhodil blinkr před nedalekým sjezdem. „A ano, samozřejmě že mířím. K tomu, že nikdo nechce, aby se opakovalo to, k čemu došlo před půl rokem. Před dvěma týdny mohla Thorniniho rodina zareagovat krvavou odvetou a udělat z města válečnou oblast. Místo toho – a nevím, jestli se řídili rozumem nebo strachem – nám všem nabídli dřívka.“

„Nám?“

„Jo, všem. Policii, NS, městským úřadům i své manželce z rozumu, Regině Räu. Thorniniové neudělali žádný prudký pohyb a dali všem šanci získat body bez zachvění a otřesů. Aspoň prozatím.“

Mladší agent ostentativně mávl filtrem k McShaneovi, nasadil ho zpátky a zavřel okno.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít