Rozhovor s Miladou Střítezskou o sáze Ilusie, Finsku a psaní

Rozhovory / 15.3.2021 /

Severský románový epos Ilusie se dočkal třetí knihy – po Harfenících severu a Dědicích Tuonely přichází Probuzení Louhi. Čtvrtý díl s názvem Báje o Valgirovi se právě chystá a brzy vyjde také první díl v podobě audioknihy. Co všechno doprovází vznik takto velkého projektu, nám prozradila jeho autorka Milada Střítezská.

Ilusie je docela rozsáhlý projekt, venku je třetí román a už se chystá k vydání další, můžeš nám ho trochu přiblížit?

Ilusie je opravdu rozsáhlá, jde o osmidílnou knižní sérii, která se inspirovala příběhy finské Kalevaly. Žánrově Ilusie vychází z fantasy, i když raději říkám, že je to prostě česká beletrie na severské motivy. Děj sleduje hlavní postavu Sarai od mládí po stáří. Každý díl se inspiroval několika finskými legendami nebo historickým údobím. Čtenář sleduje ne jednu dějovou linku, ale několik, hlavních postav je víc, některým patří celé knihy. Některé díly předchází jiným, některé jsou psané v ich formě, jiné v er formě. První čtyři části k sobě organicky patří, další trochu narušují kontinuitu vyprávění, vracejí se hlouběji do minulosti nebo se soustředí na jiné události. Hlavní těžiště má Ilusie ve finských legendách, ale čerpá i z jiných zdrojů, jde o ucelený svět, jeden z mnoha. Celá kostra Ilusie je ale propojená, navazuje na sebe a má jasně definovaný konec.

Pověz nám něco o svých postavách – které se ti psaly nejlépe a naopak?

To je složité, tuším, že každý autor má trochu problém, když má zodpovědět, kteří hrdinové se psali nejlépe. Každou figuru stavím plánovaně, vytvářím ji jako sochu, to znamená, že si zvolím model, existující tvář, na kterou nahlížím ze všech stran, podrobně, na každou vrásku. Ten daný typ si musím dokonale osvojit, vidět každé jeho gesto, cuknutí tváře, tón hlasu, pohyby, proto má většina mých postav existující předobraz, abych mohla toho člověka poznat do detailů. Je mi jedno, jestli je to hudebník, herec nebo někdo, koho znám, ale několik týdnů se vždycky věnuji tomu, abych ho nastudovala jako básničku. Jsem vlastně profesionální stalker, lapač obličejů a gest.

Pak konstruuji příběh dané postavy, od narození po smrt, každý psychologický odstín, každý detail jejího života, snažím se vytvořit i rodiče, příbuzné, krajinu, ve které daná postava vyrůstala. Vím pak o těch hrdinech všechno, i na co myslí, když sedí na záchodě, vím, co je rozčílí, rozpláče, jaká mají raná traumata, co jim vadí, co je vzrušuje. A sleduji jejich vývoj, nabaluji ho na základní kostru. Je to trochu jako 3D animace. Občas se s nimi propojím moc a pak je to trošku vyšinutá situace, protože se musím hodně držet, abych nebyla svými postavami.
Nejtěžší je vykonstruovat postavu, pro kterou nemám vzor, to je sama Saaru, proto je vlastně nejméně konzistentní. A některé postavy jako Perttu byly těžké, protože jsem s nimi původně měla jiný záměr a ony mě postupně přesvědčily o své životaschopnosti. Kvůli nim pak musím přepisovat stovky stran. Nejhorší na vytváření je Sarain protivník, hlavní záporná postava, je to člověk, se kterým už vlastně žiju, mám ho v hlavě, někdy je těžké ho odsunout a nevnímat i jeho emoce, dát přednost těm vlastním. Snažím se ho poznat tak dokonale, jako když se herec učí roli, a občas mi dává zabrat. A doufám, že je to na něm znát.

 

Z tvé tvorby (a nejen z ní) je jasně cítit fascinace Finskem a severem celkově. Odkud pramení tvůj zájem?

Přiznávám, že Finsko a finská kultura v Ilusii byla vlastně náhoda. Ilusie vycházela z jiných kulturních okruhů a k severu jsem se obrátila kvůli vytvoření komického klišé. Chtěla jsem do scény jedné z knih skupinu seveřanů, kteří by se dostali do pouště. Tehdy byli všude Vikingové, netoužila jsem je však mít i ve svém příběhu a hledala alternativu. Dlouhodobě se zabývám finskou hudbou, píšu recenze pro metalový webzine Obscuro, připravuji tematické články a biografie finských hudebníků, takže nakonec Finsko bylo nasnadě.

Finsko spojuje obraznost severu a východu, Finové jsou odlišní a to se mi líbilo. Karelská kultura je nesmírně zajímavá. Navíc pro nás, zvyklé na literární a historické bohatství už od 9. století, je taková kultura neuvěřitelná. Do novověku je to vlastně skoro bílé místo na mapě, velice málo dotčené, prakticky utajené. To, že bylo Finsko okupované a neznalo prakticky samostatnost, ten tragický příběh chudé oblasti, která byla vystavená extrémním podmínkám, to všechno mě fascinovalo. Chtěla jsem to téma zpracovat. Boj malého národa na sebeurčení, postavení se proti početní převaze nepřítele, bylo to skvělé téma. Ve volbě prostředí nehrálo roli, jestli se mi líbí sobi nebo nekonečné lesy. Finsko mě zajímalo historicky, to je asi nejznatelnější ve Valgirovi, který vyjde tento rok. Je to kniha z poloviny napsaná podle Mannerheimových pamětí.

Kolikrát jsi kterou zemi navštívila?

V době, kdy nemůžu cestovat, se mi o tak citlivém tématu nechce vlastně mluvit. S rodinou rádi cestujeme, ale nejsme tak dobrodružné nátury, abychom praktikovali hiking někde po horách nebo propátrávali nepoznaná místa. Osobně jsem velice vázaná na evropský prostor, Evropa je můj domov, je mi jedno, jestli se dívám na zdvíhající se štíty v Dolomitech nebo stojím na pobřeží v Bretani. Finsko do toho výčtu patří, stejně jako třeba Norsko, které bych si přála vidět, nebo pobaltské země, které jsem ještě neviděla, což mě nesmírně mrzí. Doufám, že zase budeme moct cestovat, stýská se mi, přiznávám bez mučení. Nemusím vidět Indonésii nebo třeba Argentinu, ale chtěla bych se posadit u vinice někde v Toskánsku, dát si kávu v Paříži, zajet na výstavu do Madridu…

Tvé romány jsou velice obsáhlé, přesto vycházejí poměrně rychle za sebou, v čem je ten fígl?

Fígl je snadný, knihy jsou hotové. Minimálně první čtyři díly byly vlastně kompletní, upravovaly se, někdy víc, někdy méně. Po změnách v Dědicích Tuonely jsem musela masivně přepisovat, teď už je práce obtížnější. Musím vždycky dost rychle napsat celou novou knihu. Naštěstí znám kostru, vím, kam se chci dostat, a řemeslně jsem už dost zručná na to, abych dokázala během té krátké doby napsat román. Je to dřina, člověk se moc nevyspí, cítí karpály, záda, je hodně vyčerpaný, ale psaní je z podstatné části řemeslo. Takže píšu hodně a tak říkajíc na přesnost. Neškrtám. Pokud se mně nebo redaktorce nelíbí daný nápad nebo dějová linka, smažu třeba padesát stran a sto alternativních napíšu. Hodně konzultujeme, aby vlákna jednotlivých dílů navazovala, aby byly příběhy dobře provázané. Někdy mám napsaných pět šest alternativních verzí, jednu vybereme tak, aby souhlasila s předchozím a budoucím dějem. Na té pak pracuji vlastně už dost svižně. Tuny materiálu zmizí ve virtuálním koši. Tímhle způsobem jsem schopná vytvořit zhruba dvě knihy ročně. Neříkám, že to není náročné. Dvanáct hodin psaní denně z člověka udělá trosku. Regenerace je pak dost bolestná. A v mém případě přibývají kila, to je krutá daň!

Takže kolik času ti zabere tvorba jedné knihy? Myslím od prvních příprav a studia materiálu až po křest?

Kostru mám, takže jen vezmu téma, pak musím shromáždit materiály, archeologické studie, Kalevalu, samozřejmě, tu znám skoro nazpaměť, ale pro každý díl potřebuji jednu dvě nosné pasáže, které budou představovat atribut dané části. Pak historické články, vrstvení a sbírání detailů (šperky, postroje, zbraně, krajiny, skutečné historické osobnosti). V noci koukám do zdi a začínám tvořit. Nedělám si poznámky, těch mám velice málo a spíš jsou technického rázu, třeba jak se uchycuje veslo na lodi nebo jak se tká stuha. Když to mám po kupě, zasednu a tak zhruba do dvou měsíců napíšu knihu. Další tři měsíce redigujeme. Jsme s redaktorkou online, máme otevřený rukopis a chat. Měníme děj, drobnosti, detaily, souslednosti, ona mi dává návrhy, já přepisuji, předělávám. To je nejsložitější, ale zároveň nejdynamičtější práce. A pak přicházejí korektury, pak korektury sazby… No, do šesti sedmi měsíců umíme připravit knihu od první myšlenky po tisk. Křest už je jen třešnička na dortu. Distribuci máme zajištěnou, tam fungují zaběhnuté mechanismy, které už umím, takže to je otázka dnů.

Zkoušela jsi oslovovat jiná nakladatelství, nebo jsi s Ilusií rovnou počítala pro své vlastní?

Zkoušela, každý autor to zkouší. Dokonce jsem dostala nabídku od renomovaného nakladatelství, ale z dohody, ne mou vinou, sešlo. Vlastně nevím, proč už se mi neozvali, a nechtěla jsem to řešit. Neumím si dělat agenta, to je jediná věc, kterou nezvládám. Založení nakladatelství bylo hodně překotné řešení komplikované situace před vydáním Harfeníků severu, kteří měli vyjít u jednoho nakladatelského startupu. Kniha vznikla prakticky za tři měsíce, je to na ní bohužel znát, proto jsme ji teď přepracovali a vydáváme Harfeníky znovu. Podruhé bych už do projektu vlastního nakladatelství nešla, když vím, jaká je to dřina, ale na druhou stranu toho nelituji.

Chystá se i audioverze prvního románu Harfeníci severu. Vyjde také pod tvojí značkou?

Ano, tento rok vyjde u Ilusie Publishing audiokniha, kterou načetl Zdeněk Hruška. Bude to opravdu masivní audio, skoro čtyřicet hodin čtení. Vznikla nezkrácená verze, tak si snad milovníci audioknih přijdou na své. Rozhodně tím Harfeníci severu dostali jiný charakter, Zdeněk je pojal velice kultivovaně a dramaticky, on není jen vypravěč, ale herec, na jeho projevu je velice znatelné, jak se vkládá do jednotlivých rolí, nečte, ale hraje. Díky tomu je mi skoro líto, že Harfeníci nemají vizuální podobu, protože Zdeněk by je asi zahrál jako Klubko ve Snu noci svatojánské všechny. A byl by uvěřitelný, asi i jako Saaru. Při psaní dalších knih mě inspiruje jeho hlas, jeho pojetí, považuji to za vzácný dar. Ani neví, jak moc mě ovlivnil! Jsem skutečně vděčná za to, že tak talentovaný člověk našel Ilusii a ona jeho. Vzniklo nosné spojení umělce a díla. Já stojím v pozadí a jen se kochám, nemám ke Zdeňkově absolutně profesionální práci co dodat. A posluchači to brzy budou moct ocenit stejně jako já.

Přibliž nám trochu své literární začátky.

Když mi bylo devět, zasáhla moji rodinu ztráta, zemřel mi tatínek. Vypisovala jsem se z toho. Ze psaní se stal návyk, psala jsem celé dětství a dospívání, prakticky pořád. Je to taková obsedantně kompulzivní porucha, píšu, i když spím, píšu pořád.

Přemýšlela jsi i o nějaké knize mimo svět Ilusie, nebo třeba i úplně mimo žánr?

Je mi jedno, co píšu. Články, úvahy, fejetony, povídky, dokonce projevy (podle jednoho z nich se oddává na nějaké radnici), technické zprávy. Teď jsem si napsala pro radost malé konverzační drama na motivy růstu násilí mezi partnery následkem lockdownu. Většinou mi stačí zadání a styl, napíšu, co si kdo přeje. Jak říkám, psaní je řemeslo. Herec vám taky zahraje Hamleta, Jaga i Charleyovu tetu, se psaním je to stejné. Jen si musíte v hlavě přepnout na jinou stylistiku a jedete dál. Bohužel, vydat osm knih znamená opravdu dost soustředění, takže si nic jiného nemohu dovolit. Ilusie si nárokuje skoro všechen můj čas a na nic jiného není prostor. Takže mohu ve volném čase sázet pod sebe rychlé, svižné dialogy nebo napsat technickou zprávu, ale zatím jsem vázaná ke svému ilusijskému balvanu.

Jaké knihy nebo filmy tě v tvorbě nejvíce ovlivnily?

Vyrůstala jsem v době, která vlastně fantasy jako žánr neznala. Jako dítě jsem četla všechno, co mi přišlo pod ruku, od mayovek přes Durrella po Zolu a Huga, které jsem objevila v šesté třídě. Hugo mě fascinoval opulentností svého jazyka, těmi velkými slohovými útvary. Milovala jsem Waltera Scotta, prostě romantické klasiky a také velikány evropského realismu. V patnácti jsem poprvé otevřela Borgese, byla z toho láska na celý život. Znalci Borgese to poznají hned v první kapitole Valgira. Pak přišel Marquez, Bulgakov, Bunin, Turgeněv, Eco, já nevím, četla jsem jako šílená cokoliv. Stovky knih, jako stroj, jako nějaké čtecí zařízení. Takže přečtených knih jsou stovky. Teď už beletrii vlastně nečtu. Jen málokdy. Noví autoři mi unikají. Fantasy vlastně neznám, četla jsem kompletního Pratchetta, mám ráda Gaimana a v devadesátých letech jsem si přečetla Tolkiena, to je asi ze žánru všechno. Fantasy nečtu, nebaví mě, neznám autory ani knihy. Seriály typu Zaklínač nebo Hra o trůny nesleduji cíleně, i když bych vlastně chtěla vědět, o čem to je, protože nechápu memy na sociálních sítích! Ale bojím se, abych neopisovala. Třeba jednou si je užiju, až vydám kompletní Ilusii a budu psát jiný žánr.

A filmy… jsem filmový maniak, mám filmy ráda, většinou i ty komerční a děsné. Ráda se nechávám vést do něčích snů a představ. Pořád tím největším zůstává Excalibur z roku 1981 a filmy Karla Zemana. Jeho poetika mě nepřestává fascinovat. Pak Jan Švankmajer, to je mistr, kterého si mohu pouštět neustále dokola. A přiznávám, bez Burtonovy Velké ryby bych nepřežila. A bez jeho Batmana. Zjevně nejsem moc náročný fanoušek.

Foto: Iveta Krčmářová

 

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít