Shelby Mahurinová: Krev a med

Ukázky z knih / 27.2.2021 /

„Dokud nás smrt nerozdělí!“
Nakladatelství CooBoo vydává román Krev a med, pokračování populární fantasy romance Holubice a had.

 

ANOTACE:
Lou, Reid, Coco a Ansel jsou na útěku. Poté co jen o vlásek unikli smrti z rukou Dames Blanches, prchají před čarodějnicemi, královstvím i církví – a nemají se kde ukrýt.

Aby se jim podařilo zmizet před zástupy čarodějnic a jednotkami chasseurů, potřebují Lou s Reidem spojence. A to silné. Ale ochrana má svou cenu a hrdinové se tak musí rozdělit, aby sehnali posily. Lou a Reid se snaží uzavřít rozšiřující se propast mezi nimi dvěma a zlá Morgane mezitím spřádá svou hru na kočku a myš. A navíc hrozí, že zničí to nejcennější, co mají…

 

INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, březen 2021
Překlad: Petra Badalec
Vazba: vázaná
Počet stran: 464
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

ČÁST PRVNÍ

Il n’y a pas plus sourd que celui qui ne veut pas entendre.

Není hluššího člověka než toho, který nechce slyšet.

francouzské přísloví

 

ZÍTRA

Lou

Obloha byla plná temných mračen.

I když jsem na nebe přes hustý baldachýn stromů v La Forêt des Yeux neviděla ani jsem necítila štiplavý vítr, který se zvedal za hranicemi našeho tábora, věděla jsem, že se schyluje k bouři. Stromy se v šedém soumraku pohupovaly a zvířata se schovala pod zem. Před několika dny jsme se i my tak trochu schovali do nory: do lesní prolákliny, v níž se kořeny stromů připomínající prsty zarývají do studené zeminy. S láskou jsem tomu místu říkala Kotlina. Celý okolní les byl pokrytý sněhem, ale vločky, které se střetly s ochranným kouzlem madame Labelle, jímž Kotlinu obklopila, okamžitě tály.

Trochu jsem posunula kámen na pečení nad ohněm a s nadějí jsem šťouchla do zdeformované hroudy, která na něm spočívala. Nedalo se tomu říkat chleba, uplácala jsem ho jenom z kůry posbírané na zemi a vody, odmítala jsem ale pozřít další porci piniových oříšků a kořínků ostropestřece. Prostě to nešlo. Nutně jsem potřebovala něco, co by mělo nějakou chuť – a ty divoce rostoucí cibule, které Coco našla dneska ráno, jsem tím rozhodně nemyslela. Z pusy mi ještě pořád táhlo jako drakovi.

„Tohle jíst nebudu,“ prohlásil rezolutně Beau a díval se na borovicový chleba, jako by čekal, že tomu kusu pečiva co nevidět narostou nožičky a skočí po něm. Černé vlasy, většinou pečlivě upravené, Beauovi odstávaly od hlavy v rozcuchaných vlnách a snědou tvář měl celou špinavou. Sametové šaty, které by teď byly v Cesarine posledním výkřikem módy, měl taky celé od hlíny.

Ušklíbla jsem se na něj. „Fajn. Chcípni si hlady.“

„Je to…“ Ansel se o kousek přiblížil a zkoumavě nakrčil nos. Oči se mu hladem leskly a vlasy měl zcuchané větrem. V divočině se mu nedařilo o moc lépe než Beauovi. Jenže Ansel se svou olivovou pletí, vyčouhlou postavou, dlouhatánskými řasami a upřímným úsměvem vypadal vždycky krásně. Nemohl si pomoct. „Myslíš, že je to…“

„Jedlé?“ pomohl mu Beau a nakrčil jedno tmavé obočí. „Ne.“

„To jsem říct nechtěl!“ Anselovi zrůžověly tváře a střelil po mně omluvným pohledem. „Chtěl jsem říct, ehm… dobré. Myslíš, že to bude dobré?“

„Opověď je pořád ne.“ Beau se odšoural stranou a začal se přehrabovat ve svém vaku. O chvilku později se s vítězoslavným výrazem zase narovnal s několika cibulemi v ruce. Jednu si hned strčil do pusy. „Já dneska povečeřím tohle, děkuju pěkně.“

Jakmile jsem otevřela pusu, abych mu něco odsekla, ucítila jsem na rameni Reidovu ruku. Její stisk byl vřelý a chlácholivý. Lehce mě políbil na spánek. „Ten chleba bude určitě vynikající.“

„Přesně tak.“ Přitiskla jsem se k němu a zatetelila se nad tou poklonou. „Bude vynikající. A zbytek večera navíc nebudeme smrdět jako prdel… ehm, jako cibule.“ Sladce jsme se usmála na Beaua. Ten se zarazil s rukou na půl cesty k ústům a rozhořčeným pohledem těkal mezi mnou a cibulí. „Potáhne ti ze všech pórů minimálně do zítřka.“

Reid se zachechtal, sehnul, vtiskl mi polibek na rameno a na kůži jsem ucítila brnění jeho hlubokého, pomalého hlasu. „Víš, o kousek výš je potok.“

Instinktivně jsem naklonila hlavu a on mě znovu políbil, tentokrát na krk těsně pod čelist. Na rtech musel cítit můj pulz. Beau znechuceně nakrčil rty nad takovým veřejným projevem citů, já ho ale nevnímala a naplno jsem si užívala Reidovu blízkost. Nebyli jsme spolu sami od chvíle, kdy jsem se po Modranihtu probrala. „Možná bychom si tam měli vyrazit,“ řekla jsem trochu zadýchaně. Reid se ode mě jako vždycky odtáhl dřív, než bych chtěla. „Mohli bychom vzít ten chleba a… udělat si piknik.“

Madame Labelle se k nám otočila a ze svého místečka v kořenech starého smrku, kde o něčem debatovala s Coco, po nás přes celý tábor střelila pohledem. Měly mezi sebou rozložený svitek pergamenu, seděly křečovitě napjaté a vypadly vyčerpaně. Coco měla prsty od inkoustu a od krve. Doposud poslala La Voisin dvě zprávy s prosbou o azyl. Její teta ale neodpověděla. Nevěřila jsem, že by to třetí zpráva mohla změnit. „V žádném případě,“ řekla madame Labelle. „Žádné odchody z tábora. To zakazuju. Navíc se blíží bouřka.“

Zakazuju to. Ta slova mě dopalovala. Naposledy mi někdo něco zakázal, když mi byly tři.

„A dovoluju si vám připomenout,“ pokračovala tím nesnesitelným tónem a s nosem nahoru, „že se to v lese ještě pořád hemží lovci. A i když je nevidíme, čarodějnice taky nebudou daleko. A to ani nemluvím o královské stráži. Zvěsti o Florinově smrti o Modranihtu se rychle roznesly…“ Reid i já jsme ve vzájemném objetí ztuhli. „… a cena za vaše dopadení stoupla. I obyčejní rolníci vědí, jak vypadáte. Vy dva nesmíte z tábora odejít, dokud nebudeme mít alespoň nějakou útočnou strategii.“

Neuniklo mi, jak zdůraznila, že myslí Reida a mě. To my máme zakázáno tábor opouštět. To naše obličeje jsou na plakátech po celém Saint-Loire (a teď už nejspíš i v každé další vesnici v království). Coco a Ansel štípli po cestě ze Saint-Loire, kam se vydali pro zásoby, dvě podobizny nejhledanějších zločinců: na jedné z nich je Reidův hezký obličej, vlasy mu nabarvili na rudo mořenou barvířskou. Na druhém plakátě je moje tvář.

Kreslíř mi na bradu nakreslil bradavici.

Při té vzpomínce jsem se zamračila a vrátila jsem se k obracení bochníku chleba na ohni. Když jsem ho otočila, seznala jsem, že je kůrka zespodu úplně spálená. Chvíli jsme na ni všichni jen tak tiše zírali.

„Měl jsi pravdu, Reide. Taková dobrota.“ Beau se zeširoka ušklíbl. Za ním si Coco vymáčkla z dlaně kapku krve, která skanula na pergamen. Zasyčelo to, zvedl se obláček kouře a pergamen byl tentam. Odcestoval na místo, kde La Voisin a ostatní Dames Rouges momentálně tábořily, ať už to bylo kdekoli. Beau mi zamával zbylými cibulemi pod nosem, aby znovu upoutal moji pozornost. „Jsi si jistá, že si nedáš?“

Vyrazila jsem mu je z ruky. „Naser si.“

Reid mi znovu stiskl rameno, pak sejmul spálený bochník z ohně a se soustředěnou přesností z něj odkrojil jeden krajíček. „Nemusíš to jíst,“ poznamenala jsem rozmrzele.

Rty se mu zkroutily do úšklebku. „Bon appétit.“

Všichni jsme jako uhranutí sledovali, jak se do chleba zakousl a… rozkuckal se.

Beau řval smíchy.

Reid se s očima plnýma slz urychleně snažil polknout, zatímco Ansel se ho jal bušit do zad. „Není to špatné,“ ujišťoval mě, zatímco dál kuckal a pokoušel se sousto rozžvýkat. „Opravdu. Chutná to jako… jako…“

„Uhlí?“ Při pohledu na můj výraz se Beau zlomil v pase a chechtal se jako pominutý. Reid se na něj zlostně zahleděl, a ačkoli se ještě pořád dusil, nakopl ho do zadku. Beau ztratil rovnováhu a žuchl na zem do porostu mechu a lišejníku. Na zadní straně jeho sametových kalhot se zřetelně rýsoval obrys boty.

Vyplivl bláto, které se mu dostalo do úst, právě ve chvíli, kdy se Reidovi konečně podařilo polknout. „Debile.“

Než se Reid pustil do dalšího sousta, mrskla jsem bochník do ohně. „Tvoje kavalírství cením, manžílku, a bude po zásluze odměněno.“

Sevřel mě v náručí s upřímným úsměvem. Bylo vidět, jak se mu, bídákovi, ulevilo. „Snědl bych ho celý.“

„Měla jsem tě nechat.“

„A teď budete všichni o hladu,“ okomentoval to Beau.

Snažila jsem se nevnímat zrádné zakručení svého žaludku a místo toho jsem sáhla po lahvi vína, kterou jsem si schovala mezi věci v Reidově vaku. Vzhledem k tomu, že mě Morgane zajala rovnou na schodech Cathédral Saint-Cécile d’Cesarine, jsem si jaksi nemohla na cestu zabalit sama. Naštěstí se mi včera náhodou povedlo zatoulat se kousek dál od tábora a pocestné obchodnici odpomoct od několika užitečných věciček. Víno bylo zásadní. A taky nové oblečení. I když Coco a Reid dali dohromady pár kousků, které jsem si na sebe mohla vzít místo zakrvácených obřadních šatů, jejich věci na mojí hubené (a kvůli pobytu v Chateau ještě zbědovanější) postavě doslova visely. Až doteď se mi podařilo plody téhle menší výpravičky udržet v tajnosti (konkrétně v Reidově vaku a pod kabátem půjčeným od madame Labelle), jednou se to ale holt provalit muselo.

A o co je horší teď než jindy?

Reidovi se při pohledu na lahev vína zúžily zorničky a úsměv mu z tváře zmizel. „Co to je?“

„To je samozřejmě dárek. Zapomněl jsi, co je za den?“ Byla jsem odhodlaná zachránit večer, a tak jsem lahev okamžitě vtiskla do rukou nic netušícího Ansela. Jeho prsty instinktivně stiskly její hrdlo a na tváři se mu rozlil úsměv následovaný ruměncem. Celá jsem zjihla. „Bon anniversaire, mon petit chou!“

„Já mám ale narozeniny až příští měsíc,“ namítl krotce, lahev si ale i tak přitiskl k tělu. V nestálém světle ohně zářil jeho tiše radostný výraz. „Nikdo mi nikdy…“ Odkašlal si a naprázdno polkl. „Ještě nikdy jsem dárek k narozeninám nedostal.“

Pocit štěstí, který se mi rozléval v hrudi, se mírně zakalil.

Když jsem byla malá, představovaly moje narozeniny sváteční den. Čarodějnice z celého království se sjížděly na Chateau le Blanc a společně jsme ve světle měsíce tančily, dokud nás nerozbolely nohy. Chrám plnila ostrá vůně magie a moje matka mě zaplavovala extravagantními dary: jeden rok to byla korunka s diamanty a perlami, jindy zase pugét nikdy nevadnoucích přízračných orchidejí. Jednou dokonce rozehnala příliv L’Eau Mélancolique, abych se mohla projít po mořském dně. Vodní víly meluzíny tiskly své nádherné, tajemné tváře na vodní stěnu, pozorovaly nás, pohazovaly dlouhými vlasy a mrskaly stříbrnými ocasy.

Už tehdy jsem věděla, že mé sestry oslavují ani ne tak můj život, jako spíš mou smrt, později jsem se ale ve slabších chvilkách sama sebe ptala, jestli to tak cítila i má matka. „Jsme prokleté, ty a já,“ pošeptala mi, když mi v den mých pátých narozenin vtiskla polibek na čelo. Ačkoli si nevybavuju jasně všechny detaily, jen stíny v ložnici, dotek chladného nočního vzduchu na kůži a eukalyptový olej ve vlasech, mám pocit, že jí po tváři skanula slza. V těchhle slabších chvilkách mě napadá, že Morgane moje narozeniny vlastně vůbec neslavila.

Truchlila.

„Myslím, že správná odpověď je děkuju.“ Coco se nenápadně přikradla blíž, aby si lahev prohlédla. Černé kadeře si přitom přehodila přes rameno. Ansel zrudl ještě víc. S úšklebkem sjela prstem výmluvně po těle lahve a své vlastní křivky přitom přitiskla k Anselově vyčouhlé postavě. „Jaký je to ročník?“

Beau nad tím očividným divadýlkem obrátil oči v sloup a přidřepl si, aby sesbíral rozházené cibule. Coco ho tmavýma očima nenápadně pozorovala. Ti dva si za posledních pár dní neřekli jediné slušné slovo. Sledovat, jak Coco kousek po kousku likviduje princovo nabubřelé ego, byla zpočátku zábava, nedávno do toho masakru ale zapojila i Ansela. Musím si s ní o tom co nejdřív promluvit. Pohled mi sklouzl k Anselovi, který ještě pořád upíral pohled na víno s úsměvem od ucha k uchu.

Zítra. Zítra to s ní proberu.

Coco jemně přejela svými prsty po Anselových a převzala si od něj lahev, aby mohla prozkoumat drolící se vinětu. Světlo ohně ozářilo tisíce jizev na její tmavé pokožce. „Boisaîné,“ přečetla, když se jí konečně podařilo rozluštit nápis. „Staroles.“ Střelila po mně pohledem. „O tomhle místě jsem v životě neslyšela. To víno ale vypadá dost staře. Muselo stát balík.“

„Vlastně nebylo tak drahé, jak si asi myslíš.“ Při pohledu na Reidův podezíravý výraz jsem se zaculila a s mrknutím jsem si od ní lahev vzala. Její vinětu zdobil prastarý dub letní, vedle nějž postával děsivý muž s parohy, kopyty a korunou z větví. Jeho oči měly přízračně nažloutlou, světélkující barvu a jejich zorničky se podobaly kočičím.

„Ten vypadá děsivě,“ okomentoval to Ansel, který mi nakukoval přes rameno, aby si obrázek mohl taky prohlédnout.

„To je Lesan.“ Nečekaně mě zaplavila nostalgie. „Divoký pán lesa, král veškeré flóry a fauny. Morgane mi o něm vyprávěla, když jsem byla malá.“

Jméno mojí matky zapůsobilo okamžitě. Beau se rázem přestal škaredit. Anselovi se z tváře vytratil ruměnec a Coco zmizel úšklebek ze rtů. Reid se rozhlédl po stínech, které nás obklopovaly, a rukou zabloudil k balisardě ve svém bandalíru. I plameny v ohništi se zamihotaly, jako by do nich sama Morgane zpoza stromů ledově foukla, aby je uhasila.

Já jsem se dál tvrdošíjně usmívala.

Od Modranihtu o sobě Morgane nedala vědět. Dny ubíhaly, ale nenarazili jsme ani na jednu jedinou čarodějnici. Ovšem upřímně řečeno, kromě téhle klece z kořenů jsme toho vlastně moc neviděli. Nemůžu si na Kotlinu ale stěžovat. Navzdory nedostatku soukromí a autokratické nadvládě madame Labelle se mi skoro ulevilo, když nám La Voisin neodpověděla. Jako by nám tím odložili výkon trestu. A navíc, nic nám tu přece nechybí. Magie madame Labelle nás brání před nebezpečím, zahřívá nás a chrání nás před očima nenechavců a Coco nedaleko objevila horský potok. Díky silnému proudu voda nezamrzla a byla jsem si jistá, že se Anselovi nakonec podaří chytit i nějakou tu rybu.

V tomhle okamžiku se zdálo, jako bychom žili na místě mimo čas i prostor vnějšího světa. Morgane a její Dames Blanches, Jean Luc a jeho chasseuři, dokonce i král Auguste – jako by všichni prostě přestali existovat. Nikdo nám nemohl ublížit. Kolem vládl podivný klid.

Jako klid před bouří.

Madame Labelle mou nevyřčenou obavu vyslovila nahlas. „Víte, že se nemůžeme schovávat navždy,“ zopakovala už poněkolikáté ten samý únavný argument. Když k nám přistoupila a víno zabavila, vyměnily jsme si s Coco dotčený pohled. Pokud nám dá další ponurou přednášku, přísahám, že tu lahev obrátím vzhůru nohama a v tom chlastu ji utopím. „Tvoje matka tě najde. My sami tě před ní neochráníme. Pokud by se nám ovšem podařilo sehnat spojence, kdyby se k našemu boji přidali další, možná bychom dokázali…“

„Mlčení krvodějek už nemůže být výmluvnější.“ Vytrhla jsem jí víno a začala zápolit s korkem. „Nebudou riskovat, že proti sobě poštvou Morgane jen proto, aby se přidaly k našemu boji. Ať už teda bojujeme za cokoli.“

„Nebuď hloupá. Pokud nám Josephine nepomůže, jsou tu další mocní hráči, které můžeme…“

„Potřebuju víc času,“ přerušila jsem ji hlasitě, i když jsem skoro neposlouchala, co mi říká. Mávla jsem rukou směrem ke svému hrdlu. Přestože Reidova magie ránu zacelila a zachránila mi život, zůstal po ní silný strup. Pořád to kurevsky bolelo. To ale nebyl důvod, proč jsem chtěla zůstat. „Sama ses sotva dala do kupy, Helene. Strategii můžeme probrat zítra.“

„Zítra.“ Nad tím prázdným příslibem naštvaně přimhouřila oči. Říkala jsem to samé už několik dní, tentokrát jsem ale cítila, že má slova vyzněla jinak. Pravdivě. Madame Labelle už nehodlala přijmout nic jiného. Jako by chtěla potvrdit mé myšlenky, řekla: „Zítra si promluvíme, bez ohledu na to, jestli La Voisin odpoví, nebo ne. Souhlas?“

Zabodla jsem nůž do korku a prudce s ním otočila. Všichni sebou trhli. S úšklebkem jsem rychle škubla bradou. Nejkratší přikývnutí v historii. „Kdo má žízeň?“ Mávla jsem korkem Reidovi pod nosem a ten ho s povzdechem odmítl. „Ansele?“

Vytřeštil oči. „No, já ne…“

„Možná by mu měl někdo nabídnout bradavku.“ Beau popadl lahev Anselovi přímo před nosem a vydatně si lokl. „Možná by to ocenil víc.“

Zadusila jsem uchechtnutí. „Nech toho, Beau.“

„Pravda. Nejspíš by ani nevěděl, co si s prsem počít.“

„Tys ještě nikdy nepil, Ansele?“ zeptala se Coco zvědavě.

Ansel se zamračil, vytrhl Beauovi víno z rukou a pořádně si přihnul. Místo toho, aby vyprskl, do sebe nalil dobrou polovinu lahve, jako by se nechumelilo. Když dopil, nonšalantně si utřel pusu hřbetem ruky a podal ji Coco. V obličeji měl pořád ruměnec. „To se pije samo,“ poznamenal.

Nemohla jsem se rozhodnout, co bylo vtipnější: jestli ohromený výraz Coco a Beaua, nebo Anselův samolibý škleb. Nadšeně jsem zatleskla. „No teda, Ansele. Když jsi mi říkal, že máš rád víno, nezmínil ses, že ho piješ jak vodu.“

Pokrčil rameny a podíval se stranou. „Žil jsem roky v Saint-Cécile. Časem jsem si ho oblíbil.“ Očima zabloudil zpátky k lahvi v rukách Coco. „Tohle ale chutná mnohem líp než to, co jsme měli ve svatyni. Kde jsi ho vzala?“

„Výborná otázka,“ řekl Reid a navzdory situaci nezněl ani trochu pobaveně. „Kde jsi ho vzala? Coco a Ansel ho ve vesnici očividně nekoupili.“

Oba měli dost slušnosti na to, aby se zatvářili omluvně.

„Mno.“ Zamrkala jsem na něj, zatímco Beau nabízel víno madame Labelle, která jen krátce zavrtěla hlavou a se semknutými rty čekala na mou odpověď. „Když se mě nebudeš na nic ptát, mon amour, nebudu ti muset lhát.“

Reidovi ztuhla čelist, evidentně přemáhal vztek, a já jsem se zatím připravila na křížový výslech. Ačkoli už modrou uniformu nenosil, očividně si nedokázal pomoct. Zákon je zákon. Nezáleželo na tom, na které jeho straně stál on sám. Chudák. „Řekni mi, žes ho neukradla,“ požádal mě. „Řekni mi, žes ho našla někde válet.“

„Dobře. Neukradla jsem ho. Našla jsem ho někde válet.“

Založil si ruce na hrudi a sjel mě přísným pohledem. „Lou.“

„Co je?“ zeptala jsem se nevinně. Coco mi nápomocně přihrála lahev a já jsem se pořádně napila, zatímco jsem s neskrývaným obdivem pozorovala jeho bicepsy, ostře řezanou čelist, plné rty a měděné vlasy. Natáhla jsem se, abych ho poplácala po tváři. „Neřekl jsi, že chceš slyšet pravdu.“

Popadl mě za ruku, kterou jsem se dotkla jeho tváře. „Tak ji chci slyšet teď.“

Zírala jsem na něj a na jazyk se mi instinktivně draly lži. Ale ne. Sama na sebe jsem se zamračila a zkoumala jsem tohle nutkání. Mé mlčení si vyložil jako odmítnutí, a tak se přisunul blíž, aby ze mě odpověď nějak vyloudil. „Ukradla jsi to víno, Lou? Pravdu, prosím.“

„No, tak tohle bylo skrz naskrz prolezlé povýšeností. Zkusíme to znova?“

Popuzeně si vzdychl a natočil hlavu tak, aby mě mohl políbit na konečky prstů. „Ty jsi neskutečná.“

„Jsem nepraktická, nevypočitatelná, ale nikdy ne neskutečná.“ Stoupla jsem si na špičky a dala mu pusu. Zavrtěl hlavou, sám sobě navzdory se usmál a sevřel mě v náručí, aby mohl polibek prodloužit. Zaplavilo mě příjemné teplo a musela jsem se dost ovládat, abych ho v tu chvíli neskolila k zemi a nedělala si s ním, co se mi zrovna zachce.

„Pane bože,“ řekl znechuceně Beau. „Vypadá to, jako by se jí snažil sežrat obličej.“

Madame Labelle ale neposlouchala. V jejích mně tak známých modrých očích se leskl vztek. „Odpověz na otázku, Louise.“ Při zvuku ostrého tónu jejího hlasu jsem celá ztuhla. A Reid k mému překvapení taky. Pomalu se k ní otočil. „Opustila jsi tábor?“

Kvůli Reidovi jsem milý tón udržela alespoň já.

„Nic jsem neukradla. Nebo teda…“ pokrčila jsem rameny a dál se nutila k nenucenému úsměvu, „… to víno jsem neukradla. Koupila jsem ho dneska ráno od pocestné obchodnice za pár Reidových couronnes.“

„Okradla jsi mého syna?“

Reid chlácholivě zvedl ruku. „Klid. Nic mi přece neu…“

„Je to můj manžel.“ Čelist mě z toho úporného úsměvu začínala bolet a zvedla jsem levou ruku, abych svá slova podtrhla. Na mém prsteníčku se blyštil její vlastní perleťový prsten. „Co je moje, je jeho, a co je jeho, je moje. Není to snad součást slibu, který jsme složili?“

„To samozřejmě je,“ kývl Reid rychle a povzbudivě se na mě podíval, načež střelil rozzlobeným pohledem po madame Labelle. „Může mít cokoli, co mi patří.“

„Samozřejmě, synu.“ Také mi věnovala křečovitý úsměv. „I když se cítím povinována připomenout vám, že vy dva jste nikdy nebyli právoplatně oddáni. Lou podepsala oddací list falešným jménem, a sňatek je tím pádem neplatný. Pokud s ní chceš i přesto sdílet svůj majetek, samozřejmě můžeš, nejsi k tomu ale nijak zavázán. Zvlášť pokud hodlá dál ohrožovat tvůj život – a životy nás všech – svým impulzivním, bezohledným jednáním.“

V tu chvíli už jsem se k úsměvu nutit nedokázala. „Tvář jsem měla schovanou pod kápí. Ta žena mě nepoznala.“

„A pokud ano? Pokud nás chasseuři nebo Dames Blanches dnes v noci přepadnou? Pak co?“ Když pochopila, že jí na to neodpovím, povzdechla si a tiše pokračovala: „Chápu, že se s tím vypořádávat nechceš, Louise, ale to, že zavřeš oči, neznamená, že tě příšery nevidí. Jen ty sama budeš slepá.“ A pak ještě tišším hlasem dodala: „Schovávala ses už dost dlouho.“

Najednou jsem se nedokázala nikomu podívat do očí. Pustila jsem Reida a okamžitě mi začalo chybět jeho teplo. Přistoupil blíž, jako by si mě chtěl přitáhnout zpátky, já jsem si ale místo toho dala další hlt vína. „Dobrá,“ řekla jsem nakonec a donutila jsem se čelit jejímu nemilosrdnému pohledu. „Neměla jsem z tábora odcházet, nemohla jsem ale Anselovi říct, aby si dárek k narozeninám koupil sám. Narozeniny jsou posvátné. Zítra probereme strategii.“

„Vážně jsi nemusela,“ ozval se Ansel dobrosrdečně. „Narozeniny mám až za měsíc. Nebylo to nutné.“

„Je to nutné. Za měsíc už tu možná…“ Vmžiku jsem zmlkla a kousla se do toho svého nezvedeného jazyka, bylo už ale pozdě. Ta slova se nesla táborem, i když jsem je nedořekla. Za měsíc už tu možná nebudeme. Vtiskla jsem mu víno a začala jsem znovu. „Nech nás to trochu oslavit, Ansele. Sedmnáct není člověku každej den.“

Pohledem zabloudil k madame Labelle, jako by ji žádal o svolení. Odměřeně přikývla. „Zítra, Louise.“

„Samozřejmě.“ Přijala jsem Reidovu nataženou ruku a nechala ho, aby si mě přitáhl k sobě, zatímco jsem neobratně předstírala úsměv. „Zítra.“

Reid mě znovu políbil. Tentokrát neúprosněji, divočeji, jako by mi chtěl něco dokázat. Nebo jako by se bál, že něco ztratí. „Dneska slavíme.“

Vítr začal vanout silněji, slunce zacházelo za stromy a mraky nad našimi hlavami houstly.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít