Cassandra Clare: Řetěz ze zlata

Nakladatelství Slovart vydalo v edici #booklab román Řetěz ze zlata, první díl young adult fantasy trilogie Poslední hodina ze ságy o Lovcích stínů.

 

ANOTACE:
Lovkyně stínů Cordelia Carstairsová už od raného dětství projevuje nevídanou odvahu v boji s démony. Když je její otec křivě nařčen ze strašlivého zločinu, vydá se spolu se svým bratrem do Londýna, aby věci urovnala a odvrátila tak pád své rodiny. Cordeliina matka mezitím pomýšlí na to, jak dceru co nejrychleji provdat. Ale ukáže se, že ta je předurčená spíš k hrdinským činům než ke svatbě… V Londýně Cordelia narazí na své přátelé z dětství, okouzlujícího Jamese a jeho sestru Lucii Herondaleovy, a ti ji uvedou do světa opulentních večírků a plesů. Potká tu upíry i mořské panny, jenže ji nejvíc zajímá James, do kterého se bláznivě zamiluje. Brzy se ale dozví, že ten je zaslíben jiné dívce.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Slovart, leden 2021
Název originálu: The Chain of Gold
Překlad: Pavel Kaas
Vazba: měkká
Počet stran: 528
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

DNY MINULÉ: 1897

Lucii Herondaleové bylo deset let, když se v lese poprvé setkalas tím chlapcem.

Protože vyrůstala v Londýně, neuměla si Lucie nic podobného Broceliándskému hvozdu ani představit. Hustý les obklopoval sídlo Herondaleových ze všech stran a vrcholky jeho stromů se k sobě nakláněly jako vychytralé klepny, temně zelené v létě, matně zlatavé na podzim. Mechový koberec tu byl tak sytě zelený a hebký, že jí její otec snadno namluvil, že za nocí slouží jako polštář vílám, jež si z bělostných hvězdicovitých květů, jež rostou pouze ve skryté krajině Idrisu, dělají náramky a prsteny na své jemné ručky.

James jí samozřejmě řekl, že víly žádné polštáře nemají, protože spí v podzemí a unášejí zlobivé malé holky, když usnou. Lucie mu za to dupla na nohu, načež ji tatínek popadl do podpaží a odnesl ji do domu, než stačila propuknout pranice. James sice pocházel ze starobylého a vznešeného rodu Herondaleových, to mu však nebránilo vytahat sestru za copy, když to považoval za potřebné.

Jednou na sklonku noci Lucii probudila záře měsíce. Mléčné světlo zaplavovalo její pokoj a bílými pruhy ozařovalo její postel i leštěnou dřevěnou podlahu.

Vyklouzla z postele a vylezla oknem ven. Měkce doskočila do květinového záhonu. Letní noc byla teplá, takže jí v noční košili nebylo nijak chladno.

Okraj lesa hned za stájemi, kde měli koně, jako by zářil. Když vklouzla mezi stromy, její nohy v trepkách na vysokých mechových polštářích téměř nenechávaly stopy.

Dala se do pletení věnečků z květin, které rozvěšovala po větvích. Pak si začala představovat, že je Sněhurka a prchá před lovcem. Rozběhla se hustým lesem a pak se dramaticky otočila, vyjekla a přitiskla si hřbet dlaně k čelu. „Mě nedostaneš,“ řekla. „Jsem královské krve a jednou budu královnou mnohem mocnější, než je má macecha. A jí utnu hlavu.“

Později ji napadlo, že si tu pohádku možná nezapamatovala tak docela správně.

Stále to však byla zábava a teprve při čtvrtém nebo pátém sprintu lesem si uvědomila, že se ztratila a že už nikde mezi stromy nerozeznává známé obrysy sídla Herondaleových.

Zděšeně se začala otáčet a rozhlížet se kolem. Les už jí vůbec nepřipadal kouzelný. Teď se nad ní stromy tyčily spíš jako hroziví duchové. Dokonce se jí zdálo, že přes šustot listoví zaslechla ševelení jakýchsi tajemných, nadpozemských hlasů. Měsíc na obloze zakryly mraky a Lucie byla v té tmě úplně sama.

Ne že by nebyla statečné děvče, ale přece jen jí bylo pouhých deset. Vzlykla a pak se rozběhla směrem, který jí připadal správný. Les byl však čím dál tím temnější a trny stále dotěrnější. O jeden se zachytila noční košilí a pořádně si ji roztrhla. Zakopla…

… a padala. Bylo to, jako když se Alenka řítila do říše divů, jen to netrvalo ani zdaleka tak dlouho. Stačil jediný kotrmelec a už dopadla na udusanou hlínu.

S fňukáním se posadila. Zjistila, že se ocitla na dně kruhové jámy vyhloubené v zemi. Boky jámy byly hladké a horní okraj byl o mnoho výš, než kam dosáhla.

Pokusila se zarýt prsty do hlíny a vydrápat se nahoru tak, jako to uměla po stromech. Půda však byla měkká a drolila se jí mezi prsty. Když se po stěně jámy svezla zpátky popáté, všimla si, že po straně trychtýře, v němž tu uvízla, svítí cosi bílého. V naději, že je to kořen, po kterém by se mohla vyšplhat ven, přiskočila a popadla to…

Když z toho oklepala hlínu, zjistila, že to není kořen, ale bílá kost. A ne zvířecí…

„Hlavně nezačni vřískat,“ ozvalo se nad ní. „To je jen přivábí.“

Prudce zaklonila hlavu a vytřeštila oči. Nad okrajem jámy se nakláněl nějaký kluk. Vypadal starší než její bratr James – klidně mu mohlo být tak šestnáct. Pohledný, i když poněkud smutný obličej mu rámovaly rovné černé vlasy bez jakéhokoliv náznaku zvlnění. Spadaly mu skoro až na límec košile.

„Přivábí koho?“ Lucie si opřela ruce v bok.

„Víly,“ zněla odpověď. „Tohle je jedna z jejich pastí. Obvykle do nich chytají zvířata, ale dost by je potěšilo, kdyby tu místo toho našly malou holku.“

Lucie zalapala po dechu. „Chceš říct, že by mě snědly?“

Mladík se zasmál. „To asi ne, ale nejspíš bys po zbytek života posluhovala vílímu panstvu v Zemi pod kopcem. A nikdy už bys neviděla svoji rodinu.“

Významně na ni zamrkal.

„Nesnaž se mě vystrašit,“ prohlásila Lucie.

„Ujišťuji tě, že neříkám nic než čistou pravdu,“ odpověděl. „Dokonce i nečistá pravda je pod moji úroveň.“

„Nebuď pošetilý,“ odsekla. „Já jsem Lucie Herondaleová. Můj otec je Will Herondale. Velice významný člověk. Když mě zachráníš, budeš odměněn.“

„Tak Herondale?“ opáčil kluk. „No to mám tedy kliku.“ Vzdychl a přisunul se blíž k okraji jámy. Natáhl paži. Na hřbetě pravé ruky se mu zaleskla ošklivá jizva jako po popálenině. „Tak polez.“

Když ho Lucie popadla oběma rukama za zápěstí, zabral překvapivou silou. Vzápětí oba stáli nad jámou. Teprve teď si ho mohla Lucie pořádně prohlédnout. Byl starší, než předtím odhadovala, a oblečený byl neobvykle formálně v kombinaci bílé a černé. Měsíc se mezitím opět vynořil a Lucie viděla, že jeho oči mají barvu mechu v okolním lese.

„Děkuji ti,“ pronesla Lucie poněkud upjatě. Otřepala si noční košili. Stejně však byla beznadějně ušpiněná.

„Tak jdeme,“ řekl mladík vlídně. „A neboj se. O čem si budeme povídat? Máš ráda příběhy?“

„Příběhy zbožňuji,“ řekla Lucie. „Až vyrostu, budu slavná spisovatelka.“

„To zní skvěle,“ prohlásil mladík, i když poněkud trpkým tónem.

Společně vykročili po pěšinách klikatících se mezi stromy. Vypadalo to, že mladík ví, kudy má jít. Jako by tu byl doma. Bude to vílí podvrženec, pomyslela si moudře Lucie. O vílách toho ví spoustu, ale zjevně nepatří mezi ně; varoval ji přece, že by mohla být unesena sličným lidem, a právě to se nejspíš stalo jemu. Nezeptala se však, aby ho neuvedla do rozpaků; určitě je strašné být podvržencem uneseným daleko od rodiny. Namísto toho tedy zavedla řeč na princezny z pohádek a na to, která je nejlepší. Ani se nenadála a ocitli se v zahradě panství Herondaleových.

„Předpokládám, že odsud už princezna do zámku trefí,“ pronesl mladík s úklonou.

„Zajisté,“ odvětila Lucie a zahleděla se ke svému oknu. „Myslíš, že zjistili, že jsem byla pryč?“

Mladík se zasmál a obrátil se k odchodu. Už byl u brány, když na něj Lucie zavolala: „Jak se jmenuješ? Já jsem ti své jméno řekla. Jaké je to tvoje?“

Mladík na okamžik zaváhal. Na pozadí noci byl jen samá bílá a černá jako nějaká ilustrace v jejích knihách. Teď jí vysekl elegantní, hlubokou poklonu, jako to kdysi dělávali rytíři.

„Mě nedostaneš,“ řekl. „Jsem královské krve a jednou budu mnohem mocnější než královna. A jí utnu hlavu.“

Lucie rozhořčeně nafoukla tváře. To ji v lese poslouchal, když si hrála? Jak se opovažuje dělat si z ní legraci! Zdvihla pěst, aby mu pohrozila, ale mladík už zmizel pod pláštíkem noci. Jen jeho smích byl ještě chvíli slyšet.

A pak ho šest let nespatřila.

 

1
Lepší andělé

Stíny našich vlastních tužeb stojí mezi námi a našimi lepšími anděly, a proto je jejich jas zahalen.
– Charles Dickens, Barnabáš Rudge

James Herondale právě zápasil s démonem, když byl nečekaně vtažen do pekla.

Nestalo se mu to poprvé, a nejspíš ani naposledy. Ještě před pár okamžiky klečel na okraji strmé střechy v centru Londýna, v každé ruce úzký vrhací nůž, a myslel na to, jak nechutný je odpad hromadící se ve městě. Kromě bláta, prázdných lahví od ginu a zvířecích kostí v okapovém žlabu těsně pod jeho levým kolenem uvízl i mrtvý pták.

Život lovce stínů je skutečně atraktivní. Ono to zní dobře, přemýšlel, zatímco upřeně hleděl pod sebe do pusté uličky, úzkého prostoru zaneseného odpadky a chabě osvětleného srpkem měsíce nad jeho hlavou. Výjimečná rasa válečníků, potomků Anděla nadaných schopnostmi, které jim umožňují používat zbraně ze zářícího adamasu a nosit na těle černá znamení posvátných run – run, díky nimž jsou silnější, rychlejší a nebezpečnější než jakýkoliv civil; run, díky nimž jasně září ve tmě. Nikdo už se ale nezmíní o něčem takovém, jako je jen si tak náhodou kleknout na chcíplého ptáka, když číháte na démona.

Uličkou se rozlehl výkřik. Ten hlas znal James velice dobře – Matthew Fairchild. Bez sebemenšího zaváhání se vrhl ze střechy. Matthew Fairchild byl jeho parabátai – pokrevní bratr a parťák v boji. James přísahal, že ho bude ochraňovat, i když na tom momentálně tolik nezáleželo; za Matthewa by dal život bez ohledu na nějakou přísahu.

Na rohu uličky se mihl pohyb. James se otočil na poslední chvíli, když ze tmy s řevem zaútočil démon. Měl šedé tělo s vystupujícími žebry, zakřivený ostrý zoban, z jehož okrajů vystupovaly zahnuté zuby, a nohy jako zvířecí pracky s hrubými drápy. Démon deumas, zachmuřil se James. Určitě o nich něco četl v některé z těch starých knih od strýce Jema. Pokud si vzpomíná, měli by být něčím pozoruhodní. Snad extrémně zákeřní… nebo možná neobvykle nebezpeční? Tohle je typické – celé měsíce člověk nenarazí na sebemenší známku pekelné aktivity, a pak se musí zrovna on s přáteli potkat rovnou s jedním z nejnebezpečnějších démonů vůbec.

Ostatně, uvědomil si, kde jsou jeho přátelé?

Démon deumas znovu zařval a vyrazil k Jamesovi. Z tlamy mu jako provazy zelenavého slizu tekly sliny.

James se rozpřáhl, připraven hodit první nůž. Démon na něj na okamžik soustředěně upřel pohled očí plných nenávisti, z nichž sršely zelenočerné blesky. A pak se ta nenávist v jeho očích náhle proměnila v něco jiného.

V cosi jako poznání. Jenže démoni, alespoň ti nižší, lidi nerozeznávají. Jsou to jen zákeřná zvířata poháněná pouhou lačností a zlobou. Překvapený James na okamžik zaváhal, a vtom jako by se mu zhoupla země pod nohama. Ach ne, teď ne, stačil si jen pomyslet, a pak okolní svět utichl a zešedl. Budovy kolem něj se proměnily v rozmazané stíny a obloha v černou jeskyni protínanou bílými blesky.

Sevřel pravou rukou nůž – nikoliv rukojeť, nýbrž čepel. Prudká bolest zapůsobila jako políček, který ho probral ze strnulosti. Svět kolem něj k němu opět pronikl se vším svým hlukem a barvami. Sotva stačil zaregistrovat, že je deumas ve vzduchu a vrhá se na něj s napřaženými spáry, když vzduchem zavířila smršť provazů, které se omotaly démonovi kolem nohy a strhly ho zpátky.

Thomas, pomyslel si James. A skutečně – za deumasem se vynořila mohutná, vysoká postava Jamesova přítele ozbrojeného bolami. Za ním se objevil Christopher s lukem a Matthew, v jehož ruce planulo andělské ostří.

Deumas s dalším zařváním dopadl na zem, právě když James mrštil oběma noži. Jeden se démonovi zabodl do hrdla, druhý mu zůstal trčet z čela. Bestie obrátila oči v sloup, zazmítala se v křeči a v tu chvíli si James vzpomněl, nač učebnice u démonů deumas upozorňovaly.

„Matthewe…“ nadechl se, právě když se stvůra roztrhla a skropila Thomase, Christophera a  Matthewa ichorem a spálenými kousky čehosi, co ze všeho nejvíc připomínalo bláto.

Nechutní, vzpomněl si se zpožděním James. Démoni deumas jsou pozoruhodní tím, jak jsou nechutní. Většina démonů prostě zmizí, když zahynou. Ne tak démoni deumas.

Ti explodují.

„Jak… co…?“ vykoktal Christopher, který zjevně ztratil dar výřečnosti. Sliz mu odkapával ze špičatého nosu i ze zlatých obrouček brýlí. „Ale jak…?“

„Myslíš, jak je možné, že jsme konečně vystopovali posledního démona v Londýně, a že to byl zároveň i ten nejnechutnější?“ James byl sám překvapen, jak normálně zní jeho hlas; už se oklepal ze šoku, kterým pro něj bylo nahlédnutí do říše stínů. Alespoň že jeho oblečení zůstalo netknuté. Explodující démon zjevně zasáhl hlavně protější stranu uličky. „Na nás není, abychom se ptali proč, Christophere.“

Jamesovi se zdálo, že se na něj jeho přátelé dívají s roztrpčením. Thomas zakoulel očima a dál se drhnul kapesníkem, který byl rovněž zpola spálený a pokrytý ichorem, takže si příliš nepomohl.

Matthewovo andělské ostří začalo poblikávat. Andělská ostří nabitá andělskou energií byla mnohdy nejoblíbenější zbraní lovců stínů a zároveň jejich nejspolehlivější obranou proti démonům, byla však náchylná k uhašení, pokud se ocitla pod přílišným množstvím ichoru. „To je ohavnost,“ prohlásil Matthew a odhodil pohaslé ostří. „Víš, kolik jsem dal za tuhle vestu?“

„Nikdo ti neradil, aby ses na protidémoní patrolu oblékl jako kompars z Jak je důležité míti filipa,“ prohlásil James a hodil mu čistý kapesník. Ucítil přitom bodnutí v ruce. Přes dlaň se mu táhl krvavý šrám od ostří vrhacího nože. Zatnul ruku v pěst, aby si přátelé jeho poranění nevšimli.

„Neřekl bych, že je oblečený jako kompars,“ ozval se Thomas, který začal pomáhat Christopherovi s očistou.

„Děkuji ti,“ řekl Matthew s mírnou úklonou.

„Myslím, že je oblečený jako do hlavní role,“ zazubil se Thomas. James znal jen málo lidí s laskavější tváří. Jeho dobrotivý vzhled ještě podtrhovaly dobrácké oříškově hnědé oči. Nic z toho však neznamenalo, že by ho nebavilo dobírat si své kamarády.

Matthew si osoušel Jamesovým kapesníkem slepené blond vlasy. „Tohle byla naše první letošní patrola, při které se nám doopravdy podařilo narazit na démona, takže jsem předpokládal, že moje vesta přečká večer bez úhony. A když už jsme u toho, ani vy nemáte předpisovou výstroj.“

Pravdou bylo, že lovci stínů se na lov obvykle vydávali v jakési kombinéze připomínající pružné brnění, vyrobené z tuhého černého materiálu podobajícího se kůži a odolného vůči ichoru, čepelím a podobně. Protože však již dlouhou dobu neměli ověřené zprávy o výskytu démonů v ulicích, začali být v dodržování pravidel poněkud laxní.

„Přestaň mě drhnout, Thomasi,“ ozval se Christopher a zamáchal kolem sebe pažemi. „Měli bychom zapadnout k Ďáblovi a tam se dát do pořádku.“

Uličkou zaznělo souhlasné mumlání. Když vykročili celí nechutně ulepení směrem k hlavní třídě, Jamese napadlo, že Matthew měl možná pravdu. Jamesův otec Will synovi často vyprávěl o patrolách, které podnikal se svým parabátai Jemem Carstairsem – Jamesovým strýcem Jemem – v dobách, kdy ještě s démony bojovali téměř každou noc.

James i ostatní lovci stínů poctivě hlídkovali v ulicích Londýna a pátrali po démonech, kteří by mohli škodit civilům, ale v posledních několika letech se démoni vyskytovali jen v malých počtech a zdaleka ne tak často jako dřív. To bylo samozřejmě dobře, na druhou stranu to však bylo poněkud zvláštní. Nikde jinde ve světě démoní aktivita nedoznala žádných významných změn, tak proč zrovna Londýn by měl být výjimkou?

Navzdory pozdní hodině byly ulice plné civilů. Tlupy umazaných lovců stínů ploužících se ulicí Fleet Street si však nikdo z nich nevšiml. Díky runám iluze byli neviditelní pro každého, kdo nebyl obdařen Zrakem.

Vždycky je to zvláštní, být obklopen lidmi, kteří nás nevidí, napadlo Jamese. Fleet Street byla sídlem londýnských redakcí a soudů, a všude kolem zářily noční lokály, jejichž osazenstvo tvořili z valné části právě lidé od tisku, právníci a soudní úředníci, kteří pracovali dlouho do noci a pak popíjeli do svítání. Na nedalekém Strandu se z koncertních síní a divadel valily hlučné davy dobře oblečených mladých lidí, kteří se smíchem doháněli poslední noční omnibusy.

Nehlídkovali jen lovci stínů. Ulicemi procházeli i  strážníci a kontrolovali ty obyvatele Londýna, kteří neměli to štěstí, aby se mohli uchýlit do svých domovů, a teď se s mumláním choulili kolem vývodů ventilací u chodníků, kudy unikaly proudy teplého vzduchu. Londýnské noci bývají vlhké a chladné i v srpnu. Když lovci stínů míjeli takovýto hlouček, jeden z těch ubožáků vzhlédl a James spatřil bledou kůži a lesknoucí se oči upíra.

Odvrátil zrak. Do podsvěťanů mu nic nebylo, pokud neporušovali Zákon Spolku. Navíc ho ani runy energie nedokázaly tak úplně ochránit před únavou. Pokaždé, když byl vtažen do toho jiného světa šedého svitu a černých rozmazaných stínů, připadal si vyčerpaný. Dělo se mu to už léta. Věděl, že je to dědictví čarodějnické krve jeho matky.

Čarodějové byli potomky lidských bytostí a  démonů; byli schopni používat magii, nikoliv však runy ani adamas, čirý krystalický kov, z něhož byly ukovány stély a andělská ostří. Představovali jednu ze čtyř větví podsvěťanů, k nimž dále patřili upíři, vlkodlaci a zavržení. Takovouto čarodějkou byla Jamesova matka Tessa Herondaleová, její matka však nebyla pouhou lidskou bytostí, nýbrž lovkyní stínů. Tessa samotná kdysi disponovala schopností měnit vzhled a brát na sebe podobu kohokoliv živého či mrtvého. Tuto schopnost neměl žádný jiný čaroděj. A výjimečná nebyla Tessa jen tímto. Čarodějové nemohli mít děti, Tessa byla výjimkou. Všichni si lámali hlavy, co to bude znamenat pro Jamese a jeho sestru Lucii, první známá vnoučata démona a lidské bytosti v dějinách.

Po řadu let se zdálo, že to nebude znamenat vůbec nic. Jak James, tak Lucie mohli mít na těle runy a zdálo se, že ani svými schopnostmi se od ostatních lovců stínů neliší. Oba dokázali vidět duchy, jako například domácí přízrak Institutu, užvaněnou Jessamine, to však nebylo v rodině Herondaleových ničím neobvyklým. Všechno nasvědčovalo tomu, že by oba mohli být požehnaně normální, alespoň v rámci možností lovců stínů. Dokonce i Spolek – nadřízená instituce všech lovců stínů – jako by na ně zapomněl.

Jenže když pak bylo Jamesovi třináct let, ocitl se poprvé v říši stínů. V jednu chvíli ještě stál na zelené trávě a najednou měl pod nohama spálenou zemi. Obdobně sežehnutá obloha se mu klenula nad hlavou. Ze země se vynořovaly pokroucené stromy jako rozeklané drápy chňapající do vzduchu. Podobná místa vídal na dřevorytech ve starodávných knihách. Moc dobře věděl, nač se to dívá – byl to svět démonů. Dimenze Pekla.

Za několik okamžiků byl vytržen zpátky na zem, jeho život však už nikdy nebyl stejný jako předtím. Po celá léta ho provázel strach, že může být kdykoliv stržen zpátky do říše stínů. Jako by ho se světem démonů spojoval neviditelný provaz, který mohl být kdykoliv prudce napnut, aby ho vyrval z prostředí jemu důvěrně známého a strhl ho do míst, kde panuje jen oheň a popel.

Posledních pár let si díky pomoci strýce Jema myslel, že už to má pod kontrolou. Proto jím dnešek otřásl, i když to celé trvalo jen pár sekund, a ulevilo se mu, až když se ocitli před Ďáblovou tavernou.

Ďábel si našel domov v čísle 2 na Fleet Street, hned vedle úcty hodně vyhlížející tiskárny. Na rozdíl od tiskárny byla hospoda chráněna iluzí, takže ji nikdo z civilů nemohl vidět ani nemohl slyšet řev provázející divoké hýření, jenž se linul z oken i z otevřených dveří. Budova vystavěná v tudorovském slohu byla částečně ze dřeva, které začínalo chátrat, odštěpovaly se z něj třísky, a nebýt čarodějnických kouzel, celá hospoda už by se nejspíš dávno rozpadla. Majitel, vlkodlak Ernie, čepoval za barem pivo. Klientelu tvořila směsice divoženek, upírů, vlkodlaků a čarodějů.

Na podobných místech bývali lovci stínů obvykle vítáni jen chladně, hosté Ďáblovy taverny však byli na chlapce zvyklí. Jamese, Christophera, Matthewa a Thomase proto uvítal pokřik a vtipkování. James zamířil k pultu, aby si vzal od barmanky Polly pití, zatímco ostatní ztěžka vykročili nahoru ke svým pokojům a na schodech za sebou nechávali stopy ichoru.

Vlkodlačice Polly vzala chlapce pod svá ochranná křídla před třemi lety, kdy si James poprvé pronajal pokoje v podkroví, aby měl s kamarády útočiště, kde by se nad nimi neustále nerýsoval stín rodičů. To ona jim začala říkat Zbojníci podle Robina Hooda a jeho mužů. James předpokládal, že on má být Robin z Locksley a Matthew Will Scarlett. Thomas musel být v každém případě Malý John.

Polly se uchechtla. „Málem jsem tu vaši bandu nepoznala, když jste se sem vploužili zaneřádění tím… jak tomu vlastně říkáte…“

„Ichor,“ napověděl jí ochotně James a vzal si od ní láhev rýnského. „Démoní krev.“

Polly nakrčila nos a hodila mu přes rameno pár zašlých utěrek. Pak mu podala ještě jednu a tu si James přitiskl na řeznou ránu v dlani. Krvácení se mu podařilo zastavit, bolestivé poškubávání však cítil dál. „No nazdar.“

„Už je to hodně dlouho, co jsme v Londýně viděli démona naposledy,“ poznamenal James. „Asi už nemáme tak rychlé reakce, jak bychom měli mít.“

„Hádám, že jsou všichni až moc vystrašení na to, aby ukazovali ksichty,“ řekla spiklenecky Polly a odvrátila se, aby nalila sklenici ginu místnímu vodnímu skřítkovi Picklesovi.

„Vystrašení?“ zopakoval po ní James a zarazil se. „Vystrašení čím?“

Polly sebou trhla. „Ale ničím, ničím,“ odvětila a odkvačila na opačný konec baru. James se podmračeně vydal po schodech nahoru. Chování podsvěťanů bylo někdy hotová záhada.

Po rozvrzaných schodech vystoupal o patro výš a ocitl se před dřevěnými dveřmi, do nichž kdosi před lety vyryl nápis: Nezáleží, jak člověk zemře, ale jak žije. S. J.

James strčil ramenem do dveří, a když se otevřely, uviděl, že Matthew a Thomas už jsou pohodlně usazení kolem kulatého stolu uprostřed pokoje s dřevěným ostěním. Z oken, na jejichž poškrábaných sklech už se značně podepsal zub času, měli výhled na Fleet Street osvětlenou blikajícími pouličními lampami a na Královský soudní dvůr naproti, který se jen matně rýsoval na pozadí oblačné noci.

Pokoj se zašlými stěnami, podobně letitým nábytkem a krbem se skomírajícím ohněm působil vlídným, domáckým dojmem. Nad krbem stála mramorová soška Apolla, jíž kdosi už před lety urazil nos. Stěny byly obloženy policemi s okultní literaturou sepsanou civilskými mágy; v knihovně Institutu byly takovéto věci zakázány, James je však sbíral. Fascinovalo jej, že existují nadšenci, kteří se nenarodili do světa magie a stínů, a přece po nich prahli tak mocně, že se naučili vypáčit brány.

Thomas i Matthew už se zbavili nánosu ichoru. Měli na sobě sice zmačkané, ale čisté oblečení, a vlasy – Thomas pískově hnědé a Matthew temně zlaté – měli ještě mokré. „Jamesi!“ zajásal Matthew, když přítele spatřil. Oči se mu podezřele leskly; na stole stála zpola vypitá láhev brandy. „Opravdu vidím láhev kořalky?“

James postavil víno na stůl, právě když se z nevelké ložnice na opačné straně podkroví vynořil Christopher. Ložnice tam bývala, než si podkroví přivlastnili. Postel tam sice byla pořád, ale nikdo ze Zbojníků tuto místnost nikdy nevyužil k ničemu jinému než k převlékání a k úschově zbraní a náhradního oblečení.

„Jamesi,“ ozval se potěšeně Christopher. „Už jsem si myslel, žes šel domů.“

„Proč bych měl chodit domů, prosím tě?“ James se usadil vedle Matthewa a hodil na stůl Pollyiny utěrky.

„Nemám ponětí,“ prohlásil zvesela Christopher a přitáhl si židli. „Ale mohls. Lidé pořád dělají podivné věci. My jsme měli kuchařku a ta šla na nákupy, a našli ji za dva týdny v Regent’s Parku. Stala se ošetřovatelkou zvířat.“

Thomas povytáhl obočí. James si – stejně jako ostatní – nikdy nebyl tak docela jist, kdy může Christopherovým historkám věřit. Ne že by byl lhář, ale všemu, co se netýkalo kádinek a zkumavek, věnoval pouhý zlomek pozornosti.

Christopher byl synem Jamesovy tety Cecily a strýce Gabriela. Měl jemnou kostru po rodičích, temně hnědé vlasy a oči, jejichž barva se nedala popsat jinak než jako šeříková. „Pro chlapce je jich skoro škoda!“ prohlašovala často Cecily s mučednickým povzdechem. Christopher by mohl být u děvčat docela oblíbený, větší část obličeje mu však zakrývaly silné brýle a pod nehty se mu věčně černal střelný prach. Většina lovců stínů přistupovala ke zbraním civilů buďto s podezřením, nebo rovnou s nezájmem. Nanesení run na kov nebo střelivo bránilo v zážehu střelného prachu, a zbraně neposílené runami byly proti démonům k ničemu. Christopher však byl posedlý myšlenkou přizpůsobit střelné zbraně potřebám nefilim. James musel uznat, že představa instalace kanónu na střechu Institutu má něco do sebe.

„Tvoje ruka,“ ozval se náhle Matthew, předklonil se a upřel na Jamese pohled zelených očí. „Co se ti stalo?“

„Jen jsem se říznul,“ odvětil James a rozevřel zatnutou pěst. Přes dlaň se mu úhlopříčně táhla dlouhá řezná rána. Když vzal Matthew Jamese za ruku, cinkl o láhev rýnského na stole stříbrný náramek, který James z pravého zápěstí nikdy nesundával. „Měl jsi mi to říct,“ napomenul Matthew Jamese a sáhl do vesty pro stélu. „Ošetřil bych tě hned v té uličce.“

„Zapomněl jsem,“ odvětil James.

Thomas, který přejížděl prstem po okraji své sklenice, aniž by se napil, se zeptal: „Stalo se něco?“

Thomas byl až protivně vnímavý. „Bylo to opravdu rychlé,“ řekl James poněkud neochotně.

„Mnohé věci, které jsou opravdu rychlé, bývají zároveň opravdu ošklivé,“ poznamenal Matthew a přiložil konec stély Jamesovi na kůži. „Například gilotina jde dolů opravdu rychle. A když Christopherovy experimenty explodují, také často explodují opravdu rychle.“

„No ale jak vidíš, já jsem ani neexplodoval, ani jsem neskončil pod gilotinou,“ odvětil James. „Já… jsem navštívil říši stínů.“

Matthew prudce vzhlédl, ačkoliv jeho ruka držící stélu dál s jistotou vytvářela na Jamesově kůži runu hojení iratze. James cítil, jak bolest ruky ustupuje. „Myslel jsem, že už to přestalo,“ poznamenal Matthew. „Předpokládal jsem, že ti Jem pomohl.“

„Pomohl. Už je to rok, co se mi to stalo naposledy.“ James zavrtěl hlavou. „Asi by bylo přehnané doufat, že to přestalo navždycky.“

„Nestává se to obvykle, když jsi rozrušený?“ zeptal se Thomas. „Bylo to tím útokem démona?“

„Ne,“ odpověděl chvatně James. „Ne, neumím si představit, že… ne.“ Na boj se James skoro až těšil. Bylo to otravné léto. Po více než deseti letech je poprvé netrávil s rodinou v Idrisu.

Idris ležel ve středu Evropy, a díky tomu, že byl ze všech stran střežen ochrannými kouzly, zůstala celá země nezkažená, skrytá očím civilů a chráněná před jejich vynálezy. Nebyly tu železnice, továrny ani kouř ze spalovaného uhlí. James věděl, proč jeho rodina letos do Idrisu nemohla odjet, měl však své důvody, proč si přál být tam a ne trčet v Londýně. Patrolování bylo jednou z mála činností, jimiž se teď mohl rozptýlit.

„Démoni na našeho hocha neplatí,“ prohlásil Matthew, když dokončil runu hojení. Když se k němu jeho parabátai naklonil, ucítil James důvěrně známou směsici mýdla a alkoholu. „To muselo být něco jiného.“

„Tak to by sis měl promluvit se strýcem, Jamie,“ ozval se Thomas.

James zavrtěl hlavou. Nechtěl strýce Jema obtěžovat kvůli něčemu, co už mu teď připadalo jen jako chvilkové zakolísání. „Nic to nebylo. Ten démon mě překvapil, takže jsem nešikovně hmátl na čepel. Jsem si jistý, že to bylo jen kvůli tomu.“

„Proměnil ses ve stín?“ zeptal se Matthew a odložil stélu. Občas, když byl James vtažen do říše stínů, líčili mu jeho přátelé, že viděli, jak se obrysy jeho postavy rozostřily. Tu a tam se úplně proměnil v temný stín – sice ve tvaru Jamesovy postavy, ale průhledný a nehmotný.

Několikrát – ale opravdu jen vzácně – se James dokázal sám proměnit ve stín a projít pevnou překážkou. O tom ale rozhodně neměl chuť mluvit.

Christopher vzhlédl od svého zápisníku. „Když je řeč o démonovi…“

„Což není,“ upozornil ho Matthew.

„… co to vůbec bylo za druh?“ zeptal se Christopher a okusoval přitom konec tužky. Často zapisoval detaily společných výprav proti démonům. Tvrdil, že mu to pomáhá ve výzkumu. „Myslím toho, co explodoval.“

„A byl tam nějaký jiný?“ opáčil James.

Thomas, který měl vynikající paměť na detaily, se ozval: „Byl to deumas, Christophere. A je zvláštní, že tam byl; ti se ve městech obvykle nevyskytují.“

„Podařilo se mi uchovat trochu jeho ichoru,“ pochlubil se Christopher a odkudsi ze záhybů svého šatstva vylovil zkumavku s korkovou zátkou, která byla plná zelenavé hmoty. „Upozorňuju vás všechny, abyste z tohohle nezkoušeli pít.“

„Mohu tě ujistit, že jsme nic podobného ani neměli v plánu, ty truhlíku,“ ubezpečil ho Thomas.

Matthew se otřásl. „Už dost řečí o ichoru. Pojďme si znovu připít na Thomasův návrat domů!“

Thomas zaprotestoval. James pozdvihl sklenku, aby si připil s Matthewem. Christopher se užuž chystal ťuknout si zkumavkou o Jamesovu sklenici, když mu ji Matthew za mumlání čehosi značně neuctivého vytrhl z ruky a podal mu namísto toho sklenici rýnského.

Thomas však navzdory svým námitkám vypadal potěšeně. Lovci stínů po dovršení osmnácti let obvykle na čas vyměnili domovský Institut za zahraniční a vydali se na velkou cestu za poznáním. Thomas se před pouhými několika týdny vrátil z devítiměsíčního pobytu v Madridu. Účelem takovýchto cest bylo poznat cizí zvyky a rozšířit si obzory; u Thomase tedy k rozšíření rozhodně došlo, zejména však z tělesného hlediska.

Thomas byl sice z celé skupiny nejstarší, přesto však býval velice štíhlý. Když James, Matthew a Christopher dorazili do přístavu, aby svého přítele uvítali, hned jak vystoupí z lodi připlouvající ze Španělska, marně pátrali v davu a v tom svalnatém mladém muži sestupujícím po lodní lávce ho málem ani nepoznali. Thomas z nich byl teď nejvyšší a opálený byl, jako by ani nevyrůstal v Londýně, ale někde na farmě. Širokým mečem se nyní dokázal ohánět jednou rukou, a ve Španělsku si osvojil zacházení s další zbraní. Byla jí bola, vrhací zbraň tvořená závažími spojenými pevným provazem, jež se roztáčela nad hlavou. Matthew od jeho návratu často trefně prohlašoval, že si připadá, jako kdyby se kamarádil s přátelským obrem.

„Až budete hotovi, mám ještě nějaké novinky,“ řekl Thomas a zhoupl se na židli. „Pamatujete si to staré panství v Chiswicku, co kdysi patřívalo mému dědečkovi? Říkalo se tam u Lightwoodových. Před lety je Spolek věnoval mé tetě Tatianě, ale ta je nikdy neužívala – raději se zdržuje na panství v Idrisu s mou sestřenicí, jak se jen…“

„Gertruda,“ přispěchal ochotně s nápovědou na pomoc Christopher.

„Grace,“ opravil ho James. „Jmenuje se Grace.“

Byla to i Christopherova sestřenice, ale James věděl, že se s ní ti dva nikdy nesetkali.

„Ano, Grace,“ přisvědčil Thomas. „Teta Tatiana s ní vždycky žila v Idrisu v naprosté izolaci – žádné návštěvy ani nic podobného –, ale jak se zdá, rozhodla se přesídlit do Londýna, a naši jsou z toho tak trochu nervózní.“

Jamesovi se na okamžik zastavilo srdce a pak se prudce rozbušilo. „Grace…“ začal a neušel mu Matthewův letmý zkoumavý pohled. „Grace… se stěhuje do Londýna?“

„Tatiana ji asi chce uvést do společnosti.“ Thomas se zatvářil zmateně. „Předpokládám, že ses s ní v Idrisu musel setkat, ne? Nesousedí tam váš dům s panstvím Blackthornových?“

James mechanicky přikývl. Najednou cítil tíhu náramku na pravém zápěstí, i když už ho nosil tolik let, že ho obvykle ani nevnímal. „Obvykle ji vídám každé léto,“ řekl. „Letos pochopitelně ne.“

Letos ne. James Herondale se s rodiči nemohl přít, když oznámili, že rodina letos v létě zůstane v Londýně. Nemohl se jim svěřovat s důvody, kvůli nimž by rád odcestoval do Idrisu. Oni přece neměli ponětí, že Grace zná víc než jen z letmých setkání. To zoufalství, ten děs, jež se ho zmocnily při pomyšlení, že ji neuvidí celý další rok, by jim vysvětlit nedokázal.

To tajemství v sobě nosil od svých třinácti let. V duchu pořád viděl vysoká vrata panství Blackthornových i svoje natažené ruce – dětské a bez jizev –, jak usilovně prostříhávají trnité šlahouny. Vybavoval si Dlouhou síň v domě i záclony vlající na oknech, a slyšel tu hudbu. Viděl Grace v těch šatech barvy slonoviny.

Matthew ho pozoroval přemýšlivýma zelenýma očima, jejichž těkání pozoruhodně ustalo. Jako jediný z Jamesových přátel Matthew věděl, že mezi Jamesem a Grace Blackthornovou existuje pouto.

„V Londýně se poslední dobou s nově příchozími roztrhl pytel, že?“ poznamenal. „Prý se k nám mají brzy připojit i Carstairsovi, že?“

James přikývl. „Lucie je nadšením celá bez sebe, že se uvidí s Kordélií.“

Matthew si dolil víno. „Člověk se jim nemůže divit, že už je unavuje to venkovské vyhnanství v Devonu – jak že se jmenuje to jejich pan ství? Cirenworth? Hádám, že tak nejpozději do dvou dnů jsou tu…“

Thomas převrhl svoji sklenici. S ní se překotila i ta Jamesova a Christopherova zkumavka. Thomas si stále ještě nezvykl, že teď na světě zabírá tolik místa, a občas se choval poněkud neohrabaně.

„Říkals, že dorazí celá rodina Carstairsových?“ otázal se Thomas.

„Eliáš Carstairs ne,“ upřesnil Matthew. Eliáš byl Kordéliin otec. „Ale přijede Kordélie, a pochopitelně…“ Významně se odmlčel.

„Ale sakra,“ vydechl Christopher. „Alastair Carstairs.“ Náhle vypadal, jako by se mu přitížilo. „Klame mě paměť, nebo je to ten příšerný protiva?“

„Příšerný protiva je ještě velice lichotivé označení,“ řekl James. Thomas osoušel politou desku stolu. James se na něj starostlivě za díval. Ve škole býval Thomas plachý, drobný chlapec, a Alastair se odporně vyžíval v šikaně. „Alastairovi se můžeme klidně vyhnout, Tome. Není jediný důvod, proč bychom s ním měli trávit čas, a ani on podle mého názoru nemůže toužit po naší společnosti.“

Thomas vyprskl, ale nebyla to reakce na Jamesova slova. Obsah Christopherovy vylité zkumavky změnil barvu na jedovatě hnědofialovou a začal proleptávat stůl. Všichni vyskočili a chňapli po Pollyiných utěrkách. Thomas na stůl vychrstl džbán vody, čímž dokonale zlil Christophera, a Matthew se vzápětí zlomil v pase smíchy.

„Tak bych řekl,“ ozval se Christopher, když si odhrnul zmáčené vlasy z očí, „že to dokonale zabralo, Tome. Kyselina byla zneutralizována.“

Thomas zavrtěl hlavou. „Tebe by měl někdo neutralizovat, ty smetáku…“

To už se Matthew hroutil v hysterickém chechtotu.

James si uprostřed všeho toho chaosu připadal jako z jiné planety. Po tolik let si ve stovkách tajných dopisů mezi Londýnem a Idrisem s Grace přísahali, že jednou budou spolu; že jednou, až budou dospělí, se vezmou, ať se to jejich rodičům bude líbit nebo ne, a budou spolu žít v Londýně. To byl vždycky jejich sen.

Tak proč mu neoznámila, že přijíždí?