Petr Heteša: Yarminův syndrom

Nakladatelství Brokilon vydalo nový román Petra Heteši, akční sci-fi z autorova oblíbeného města Baltimore: Yarminův syndrom.

 

ANOTACE:
Čtyřicet milionů lidí v baltimorské přetechnizované megapoli pomalu ztrácí kontakt s přirozeným světem a jeho standardním biotopem, který je nahrazován technologiemi. Bylo jasné, že takový překotný vývoj nemůže trvat donekonečna a že jednou bude dosaženo kritické hranice, která všechno skokově změní.

Časové odhady této události se ovšem většinou pohybovaly někde mezi sto až pěti sty lety, což dávalo jakous takous záruku, že se toho naštěstí současní obyvatelé nedožijí. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že vše může radikálně urychlit jedna z mnoha pozemských vesmírných expedic, v tomto případě na planetu Rapponea, která se vrátila zpátky na Zemi už někdy před sedmnácti lety. Něco tam ale tenkrát zanechala. A to se nyní nečekaně vrátilo.

INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon, prosinec 2020
Obálka: Lukáš Tuma
Vazba: vázaná
Počet stran: 458
Cena: 328 Kč (e-book za 159 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

I.

Únos

1.

Jestli nějaké zařízení mělo šanci zachytit vysílání mimozemské civilizace, nebo s ní dokonce komunikovat, byl to nepochybně druhý největší pozemský radioteleskop v Arecibu. Obří talíř o průměru 305 metrů byl schopen přijmout největší množství vln. Tvořilo ho téměř čtyřicet tisíc hliníkových panelů a celá konstrukce byla vyztužena napnutou soustavou ocelových lan. I když je mísa statická a nepohybuje se, kompletní sledování objektů bylo vyřešeno snímačem ve výšce 150 metrů nad ní, který je mobilní, a proto si upraví úhel tak, jak je třeba.

Radioteleskop zachytil příjem inteligentního signálu v 02:31 místního času. A že šlo o inteligentní signál, o tom nemohlo být pochyb. Greg Salomon nevěřícně zíral na monitor a v první chvíli si myslel, že si z něj někdo vystřelil. Mrknul na vedlejší monitor, aby zkontroloval souřadnice, odkud byl signál přijat, ale žádné tam nebyly. Jako by si ho zařízení vygenerovalo samo od sebe. Porucha systému? Ale ta by nedokázala dát dohromady tohle.

Greg zvedl telefon a zavolal vedoucímu směny.

„Newmayer, slyším tě.“

„Mám tu příjem inteligentního vysílání z vesmíru. Neznámý zdroj, neznámý směr, neznámá vlnová délka. Nic. Najednou mi to tady naskočilo.“

„A ty myslíš, že je to inteligentní?“

„Je to inteligentní. A hodně. Na monitoru to vykreslilo soustavu znaků.“

„A tobě dávají smysl?“

„Jo. A tobě ho určitě budou dávat taky. Přeposílám.“

Liamu Newmayerovi o dvě podlaží výš naskočil na monitoru nápis: „Žádám o místo přistání na Zemi. Předpoklad za 90 hodin. Pošlete souřadnice.“

Přečetl si to ještě jednou a pak řekl do telefonu: „To je vtip, ne?“

„Přeposlal jsem jen to, co mi tady naskočilo.“

„Tak nás někdo hacknul?“

„To těžko, není odkud. Systém přece není na síti.“

„Někdo zevnitř.“

„To by si nikdo netroufl.“

„Tak je to blbost. Protože kdyby to bylo vzdálené 90 hodin, už bychom o tom museli vědět. Kašli na to.“

„Mám to dát do zápisu?“

„Ne, ať nejsme za blbce.“

 

 

2.

Pětapadesátiletý Spencer Stone dělal u Národního úřadu pro letectví a vesmír už dvacet let a vypracoval se až na šéfa oddělení vesmírného provozu. Hladký oholený obličej a černé vlasy sčesané dozadu z něj dělaly elegána ze starých filmů z poloviny minulého století. Osmašedesátiletý Will Files byl u NASA o desetiletí déle a nyní zastával pozici ředitele Kennedyho vesmírného střediska na mysu Canaveral. Pro tu funkci se vyloženě hodil, protože jeho obličej byl zvrásněný jako marsovská krajina a napuchlé kruhy pod očima připomínaly marsovské duny.

Setkání těchto dvou vysoce postavených figur se uskutečnilo ve Filesově ředitelské kanceláři o půl jedenácté večer na Stoneovu výslovnou žádost. Files to nejdříve chtěl nechat na ráno, ale šéf vesmírného provozu trval na tom, že věc nesnese odkladu, že to nelze odložit a že by rád mluvil nejdříve s ním, než zalarmuje bezpečnostní složky nebo ministerstvo národní obrany. Tento argument Filese přesvědčil, aby se schůzkou souhlasil, protože cholerický zmatkař Stone byl opravdu schopen vyrobit megaproblém z ničeho.

Nyní tedy seděli každý z jedné strany Filesova mohutného mahagonového stolu, se šálkem kávy před sebou a panákem Jima Beama vedle něj. Na tom Beamovi Files trval, aby evidentně nervózního Stonea alespoň částečně zklidnil. Stone spustil, ještě než se stačil Files natáhnout pro skleničku.

„To hlášení přišlo z teleskopu v Arecibu a…“

„Počkejte, pane kolego. Nejdřív to hodíme do sebe, ať je naše komunikace plynulejší. V tuhle pokročilou dobu už můžeme.“

Stone se neochotně natáhl pro svoji skleničku, ťukli si a oba ji vypili na ex. Files ji ani nestačil postavit, když Stone už pokračoval: „Bylo to asi před dvěma dny. Inteligentní signál z vesmíru. A když říkám, že z vesmíru, tak opravdu z vesmíru.“

Files jen rezignovaně zavrtěl hlavou. Arecibo odnikud jinud signály nepřijímalo. Že by Stone nebyl zvyklý na alkohol?

„Prostě to přesněji nelze určit,“ pokračoval vzrušeným hlasem šéf vesmírného provozu. „A jednalo se o zprávu napsanou v angličtině.“

Files poprvé zbystřil. „Nouzové volání vesmírné lodě?“

„Není to nouzové volání. Anebo možná vlastně je. Zpráva požaduje určení místa pro přistání na Zemi.“

„Přistání čeho?“

„To v ní právě není specifikováno. Personál Areciba to nebral vážně. Mysleli si, že jde o vtip. Nebyly známy souřadnice, odkud to přišlo ani žádné jiné technické parametry. Jako by se ten signál vygeneroval sám od sebe někde ve stratosféře, nebo kde.“

„OK. Takže to nebrali vážně. Ale z toho, že teď sedíte tady naproti mně a navíc v tuhle blbou hodinu, usuzuju, že se to asi opakovalo.“

„Správně,“ rozzářil se Stone, jako by se mu konečně podařilo vtáhnout nedůvěřivého šéfa Kennedyho střediska do hry. „Opakovalo se to po deseti hodinách a bylo to mnohem důraznější. Chtěli určit místo přistání a sdělili i směr a vlnovou délku, na níž má být odpověď odvysílána. Přitom radary ani satelity nezachytily v blízkosti Země žádnou loď, z které by podobná žádost mohla být přijata.“

„To si z nich někdo opravdu vystřelil,“ prohodil Files a začal být otrávený, že kvůli tomu ještě takhle večer blbne ve své kanceláři.

„Přesně to si mysleli i v Arecibu. Proto nikoho neinformovali. Jenže po dalších dvanácti hodinách přišla další žádost s upozorněním, že pokud nebude specifikována lokalita přistání, mohlo by dojít ke katastrofě. Z toho už začali být trochu nervózní a nakonec informovali mě.“

„Aha… A předpokládám, že se žádost pořád opakuje a teď už zbývá jen…“ Files se odmlčel.

„Zbývá dvaadvacet hodin,“ doplnil Stone.

„A vy si myslíte, že bychom to měli brát vážně?“

Stone se opřel do židle. „To ještě není celé, pane řediteli. Místo určení souřadnic jsem nechal vyslat zprávu, aby se loď identifikovala.“

„Ale ona to neudělala,“ odhadoval Files.

„Udělala. Napůl. Odvysílali jedno slovo. Yarmin,“ řekl Stone a čekal, co to s Filesem udělá.

Neudělalo to s ním nic. Mlčel, a tak Stone pokračoval: „Technici NASA prošli databázi všech umělých těles ve vesmíru včetně zahraničních, pochopitelně, ale nic s názvem Yarmin nenašli. Nechal jsem odvysílat zprávu, že žádnou takovou loď nemáme v registru. Odpověď přišla okamžitě. Měli jsme požádat o informace Scotta Waldmana. Toho už jsme v databázi našli. Jde o astronauta, nyní ve výslužbě, který se před sedmnácti lety účastnil vesmírné expedice na Rapponeu.“

„Na to si vzpomínám. Byl tam objeven život. Nějaký mech, nebo co. Údajně nebylo možné určit míru jeho rozvoje ani stupeň potenciální inteligence. Ale podařila se jednoduchá primitivní komunikace.“

„Ano. S pomocí pozemského androida. Toho jediného k sobě místní organismy pustily a výměnou daly k dispozici na prozkoumání svůj vzorek.“

„Krabičku s mechem,“ konstatoval posměšně Files.

„Ano. Pak si to zase vyměnili zpátky.“

„Zkuste se dopracovat k pointě, pane kolego,“ řekl Files netrpělivě.

„Ten android měl kódové označení MK 4500, ale na palubě mu říkali Yarmin. A pointa je, že Waldmanova posádka ho tam tenkrát nechala.“

„Proč? Byl nefunkční?“

„Ne. Na žádost domácích hostitelů.“

„Tím myslíte toho mechu?“

„Ano.“

Files zkrabatil čelo. „Aha… No vida. Takže vy mi chcete říct, že během sedmnácti let se ten skalní mech dopracoval až k technologii meziplanetárních letů a teď nás letí navštívit?“

Stone jen pokrčil rameny. „To asi ne. Ale toho androida tam mohl někdo objevit. Nějaká mnohem vyspělejší mimozemská civilizace.“

„A teď nám ho letí vrátit? Rozbrečel se jim tam, že se mu stýská po rodné Zemi, a udal adresu?“

„Já vím, že to vypadá šíleně, ale na satelitních radarech se před hodinou opravdu něco objevilo. A už to zaregistrovalo i velitelství protivzdušné obrany. Z NORADu jsme obdrželi dotaz, zda o tom víme a jak to, že to nemají hlášené.“

„Co jste jim odpověděl?“

„Že to víme, prověřujeme to. A stejně jako ten neidentifikovatelný signál, ani tohle nelze identifikovat nebo upřesnit, odkud to přiletělo. Vygenerovalo se to ve vesmírném prostoru najednou. Z ničeho nic.“

„Tak se potom jedná o téměř ukázkové UFO.“

„Dalo by se to tak nazvat,“ přiznal Stone.

Files se opřel do židle, založil si ruce za hlavu a chvilku přemýšlel. „Tak mu ty souřadnice pošlete, ne?“ řekl pak.

Stone na něj upřel nechápavý pohled. „Myslíte někam na mys Canaveral?“

„Myslím tam, kde přistávají všechna UFO.“

„Teď vám asi nerozumím, pane řediteli.“

„Málo čtete konspirační teorie. Vyschlé jezero Groom Lake v jižní části Nevady. Jinak Oblast 51.“

 

 

3.

Lauren Driscollovou probudilo bodnutí v pravém rameni. Okamžitě se ohnala druhou rukou, aby ten svinský hmyz, nebo co to bylo, zabila, když na ústech ucítila cizí ruku. Vyděšeně otevřela oči, ale obří pracka tiskla její hlavu do polštáře, až měla co dělat, aby to udýchala aspoň nosem. Za ramena ji uchopily další dvě ruce, zvedly ji z postele a u ucha ucítila horký dech a potom zašeptání:

„Ani muk, jinak je s tebou konec. Kývni, jestli rozumíš.“

Udělala to.

Byli dva. V přítmí internátního pokoje rozeznala jen jejich siluety, ale i podle nich poznala, že mají na hlavách kukly a na sobě černé montážní kombinézy. Mrkla na vedlejší postel. Beata ležela na zádech a přes ústa a nos měla přehozený mokrý papírový kapesník. Zaregistrovala jakousi prchavou éterickou látku.

„To, co cítíš na zádech, je pistole s tlumičem,“ slyšela znovu u ucha. „Teď půjdeme ven a ty budeš hodná holka. Kývni na souhlas.“

Lauren se ještě neprobudila, nebo v to alespoň doufala. Tohle nemůže být pravda. Tohle musí být šílený sen. Kousla se do rtu a ucítila prudkou bolest a slanou kapku krve na jazyku. Do prdele. Žádný sen.

„Kývni na souhlas,“ zaslechla znovu, tentokrát důrazněji.

Udělala to.

„Tak jdeme,“ řekl hlas z kukly.

Každý ji držel za rameno z jedné strany. Nestačila si vzít papuče. Dlažba ji studila do chodidel. Moc jí to nešlo, nohy ji neposlouchaly. Cítila se strašlivě zesláblá. Něco jí píchli. Něco, co částečně paralyzovalo její tělo. Ani nevěděla, kolik je hodin. Spát šly něco před půlnocí, takže jsou možná dvě nebo tři.

Prošli prázdnou chodbou až na druhou stranu internátu, k nouzovému požárnímu schodišti. Normálně se na chodbách při jakémkoli pohybu vždycky rozsvítila všechna světla. Tentokrát ale ne. Naprostá tma. Ani jeden z nich neměl baterku, ale nedělalo jim to problém. Museli to tady dokonale znát. Stěží vláčela nohy za sebou, jako by každá vážila snad padesát kilo. Kdyby ji nepodpírali, tak se asi zhroutí. Ani nevěděla, jak se dostali do místnosti, v níž konečně jeden z nich zapnul baterku. Posvítil na žebřík opřený o stěnu a potom na strop. Chyběla v něm jedna kazetová deska a místo ní zel černý otvor.

„Tak pokračujeme,“ houkl ten, co byl blíž, a posvítil na žebřík.

Lauren bylo jasné, že tohle nedá. Tohle nikdy nezvládne.

 

 

4.

Byly tři hodiny v noci a oprýskané průmyslové lampy visely ze stropu jako zvadlé tulipány, což odpovídalo i mé náladě. Kolega Jaimie Johnson, padesátník s ostnatým zrzavým ježkem na hlavě, přišel už před půl hodinou, takže jsem mohl jít klidně domů, ale já většinou ještě čekám na Roxanu, rozčepýřenou noční vílu, která se každou noc kolem třetí stavovala s kafem, koláčky a bagetami, protože se mi nechtělo usínat s prázdným žaludkem.

Roxaně je dvaadvacet a její rozvětvená rodina má pekárnu jeden blok od nás. Pečou výhradně v noci. Kromě housek, baget, chleba a koláčků taky pervitin, takže její pravidelná humanitární potravinová pomoc pro nás je jakousi protislužbou za naše zavřené oči. Ostatně na Ground Zero, jak lidi této urbanistické struktuře říkají, máme zavřené policejní oči skoro celou pracovní dobu a často i po ní. Vlastně je otevíráme, až když se dostaneme domů do pelechu.

Seděl jsem s nohama na stole ve své otočné židli, která při každém sebemenším pohybu skřípala, jako bych jí trhal zuby, a vychutnával si poslední camelku toho dne. Roxana přišla ve tři nula pět s papírovou taškou sevřenou v podpaží a v každé ruce nesla kelímek s kávou.

„Dobré ráno, pánové, už se to nese. Dnes koláčky s jahodovým džemem a brazilskou kávou říznutou amfetaminem.“

„Zdravím měsíční vílu, která je každou noc v úplňku,“ prohodil jsem a sundal nohy ze stolu, aby tam mohla umístit kelímky mezi dva monitory, tři šanony a dva popelníky.

Jaimie se na to okamžitě vrhl, vytáhl si jeden z koláčů a zakousl se do něj, jako by schválně celý den nejedl, aby si tuhle noční rituální chvíli mohl vychutnat.

„Dokonalé,“ zamumlal s plnou pusou a sedl si na židli ke svému stolu.

Na registračce vedle dveří se rozezvonil mobil.

„To určitě,“ zavrčel jsem tím směrem a taky sáhl do sáčku.

„Mám vám ho podat?“ zeptala se Roxana, když bylo evidentní, že já se k tomu nemám.

„Ať tě to ani nenapadne.“

„Co když je to něco důležitého?“

„Tak to zvedni a vyřiď.“

„Jako že jsem…“

„Ruka zákona,“ přikývl jsem.

Přešla k registru a vzala to.

„Policie Westport,“ zahlásila do mobilu a pak bylo ticho.

Poslouchala a na čele se jí začaly tvořit vrásky. Asi po deseti vteřinách si ho dala od ucha a podívala se na mě.

„Kurva, co to jako je?“

„Co se děje?“ zeptal jsem se znuděně a zakousl se do jahodového koláčku.

„Nějaká vylízaná kráva na mě vychrlila, jaké je ležet na zádech a mít náčelníkova pinďoura ve svý pipině, a jestli už jste se udělal a jestli já měla orgasmus.“

„Aha… to je určitě ze školy. Dej mi to.“

Vzal jsem si od ní mobil, zapil sousto kafem a teprve pak si ho přitiskl k uchu.

„Policie Westport, slyším. A musí to být rychlý, ještě jsem se neudělal.“

„Jé… dobrý večer náčelníku,“ ozval se holčičí hlas. „Tady Sabina.“

„Napadlo mě to.“

„Vy tam asi máte dámskou návštěvu, co?“

„Zrychli.“

„Teda, nerada ruším, zvlášť když tam máte slečnu a ještě jste se neudělal…“

„Hele, nech těch blbin a vyblij, o co jde.“

„Máme problém. S Beruškou. Teda, my jí říkáme Beruška.“

„Problém? Je živá?“

„Jo.“

„Je tam krev?“

„To ne…“

„Drogy?“

„Ne… Je zaseknutá a nemůže ani tam, ani zpátky.“

„V čem je zaseknutá?“

„Co já vím? Nějaká plechová trouba. Vlezla tam a zůstala z ní jenom prdel. Jako trčet ven, rozumíte. Ale nemůžeme ji z toho dostat, už asi půl hodiny. A ona řve, že tam zkejsne, rozumíte, jako že zahyne.“

„Jo, rozumím. A co já s tím? Je tam snad údržbář, ne?“

„To je, toho jsme zkoušely. Je zlitej jako prase. Teda myslím, jako že pod vlivem. Ale pod velkým. Skoro mrtvej.“

„Co po mně chceš? To si mám vzít autogen a jít ji z toho vyřezat?“

„Jo. Prostě ji z toho dostat. My si fakt nevíme rady a ona už z toho hysterčí.“

„OK. Kde to je?“

„Jak se jde ke kotelně, dole.“

„Stavím se, až dopiju kafe.“

„Co když do tý doby zkejsne? Teda zahyne?“

„Nezahyne.“

„Tak jo. Pozdravujte slečnu.“

Otráveně jsem hodil mobil na stůl.

„Co to sakra bylo?“ zeptala se Roxana.

„Škola. Teda internát. Holky asi měly nějaký mejdan a jedna vlezla, kam neměla, a nemůže se odtamtud dostat.“

„Ta ženská, co volala, byla docela voseklá.“

„Nebyla to ženská, je jí čtrnáct.“

„Cože? Tak to je fakt hvězda.“

„Tam jsou jenom hvězdy.“

„A to tam nemají žádný dozor a vychovatele?“

„Mají. Ale dobře vědí, že ti by se na ně takhle v noci vykašlali.“

„Zatímco vy ne.“

„Jasně že ne. Já ty děcka miluju.“