John Everson: Dům u hřbitova

Když houstne mlha, krátí se dny a ze stromů se snáší listí, mnozí neváhají zaplatit za příjemné postrašení…
Nakladatelství Carcosa vydalo druhý svazek edice Halloweenská knihovna, samostatných románů odehrávajících se v době svátku Všech svatých. Prvním svazkem byly Děti Halloweenu. Normana Prentisse a Briana Jamese Freemana.

ANOTACE:
Na hřbitově Bachelor’s Grove stojí zvláštní dům. Mezi místními se povídá, že jej obchází přízrak, a není proto divu, že stavení se téměř každý už léta vyhýbal a k návštěvě lákal pouze uctívače ďábla…
Teď v něm vidí příležitost místní podnikatel, který chce využít jeho strašidelné pověsti a hodlá jej proměnit v halloweenskou atrakci. Požádá svého kamaráda tesaře, aby dům uvedl do provozuschopného stavu, a pozve skupinku ostřílených designérů, aby mu vtiskli moderní hororovou tvář. Každá místnost má připomínat scénu z nějakého slavného filmu a z koutů se bude linout dramatická syntezátorová hudba, jakou mají v oblibě režiséři Dario Argento nebo John Carpenter.
Nová atrakce vyvolá velký zájem, ale zároveň se v okolí začnou objevovat auta se zhroucenými řidiči za volantem, kteří po procitnutí netuší, jak přišli ke svému řeznému poranění…

 

John Everson je slavný americký spisovatel hororů, držitel několika žánrových ocenění. Dům u hřbitova je jeho jedenáctý román, ovšem první, který mu vychází v češtině. Žije ve státě Illinois, nedaleka hřbitova, který posloužil jako předobraz přízračného místa, na němž se odehrává tato kniha.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Carcosa, listopad 2020
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Dawid Boldys
Vazba: vázaná
Počet stran: 336
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Jedné noci v říjnu

Když Candace přecházela místnost, vrzala pod ní prkna podlahy.

Zlověstně.

Natáhla dech do plic a zadržela jej, potom pomalu pokračovala v chůzi, jeden opatrný krůček za druhým. Váhala.

Stejně jako zbytek domu i tahle místnost téměř tonula ve tmě.

S každým pohybem vpřed měla strach, že jí něco přeběhne po obnažených prstech. Proč si vzala sandály? Protější stěnu u podlahové lišty zahřívalo tlumené červené světlo. I když zahřívalo možná nebyl ten správný výraz. Světlo z té skryté lampy nehřálo, ono se od podlahy po stěně rozlévalo jako krev.

Nedaleko, už takřka mimo zář lampy, ležela žena, nehybná postava na karmínové sametové přikrývce. Na sobě měla zřasenou bílou noční košili, na různých místech potřísněnou tmavými cákanci. Důvod byl nasnadě.

Někdo jí podřízl hrdlo. Vražedná zbraň ležela o kus dál na podlaze, stříbrná čepel nože zalitá sytě rudou barvou.

Drobné kapky krve stékaly vedle ženy po stěně ve vizuálním protikladu ke světlu, které se po ní rozlévalo vzhůru. Byla to studie protikladů…, jediným společným prvkem byla ona barva.

Rudá.

Candace ji viděla všude. Louže na podlaze. Šmouhy na stěnách. Místnost jí byla zbrocená.

Zachvěla se. Co se tady stalo?

Dům byl pekelně znepokojivý. Tuhle stránku zvládli skvěle.

Něco jí poklepalo na rameno. Candace poskočila.

„Baf!“

Stály za ní Sara s Brianou a usmívaly se od ucha k uchu.

„Co je, sakra?!“ vyjekla Candace. „Tohle mi nedělejte!“

„Není to tady úžasný?“ zeptala se Sara.

„Je tady tolik krve,“ zašeptala Candace.

„A díky ní je to úžasný,“ přisvědčila Briana. „Správně vystihli i ten odstín. Určitě nevypadá jako červená z nějaký plechovky.“

Candace se opět zachvěla. „Je to příšerný.“

Sara se zasmála. „Strašpytle, nechceš natáhnout ruku a někoho se dotknout? Třeba tý čarodějnice?“ Ukázala na zakrvácené tělo ležící u dveří.

„Ne,“ odpověděla Candace. „Vypadá až moc skutečně.“

„Možná je skutečná,“ opáčila Briana s dramatickým posunkem. „Slyšelas, co se říká. Možná jsou tohle vážně jatka a celá tahle záležitost se strašidelným domem je jenom zástěrka. Uhádneš, co se opravdu děje ve sklepě, pod těmi strašidelnými schody?“

„Jste pěkně hnusný,“ řekla Candace.

„Myslíš?“ zeptala se Briana. Tvář jí zkřivil škodolibý úsměv. „Co kdybysme tě nechaly, abys prohlídku dokončila sama? Tak si ji vychutnáš opravdu naplno!“

„Ne!“ Candace v hlase zazněla panika. „To byste mi neudělaly.“

Sara chytila Brianu za ruku a kolem mrtvého těla ji protáhla do dveří k hrůzám, které na ně číhaly v další místnosti.

„Jasně že udělaly,“ odpověděla ozvěna jejího hlasu.

Candace za nimi vyrazila, ale když přeběhla práh, v další místnosti už nebyly…, a netušila, kterým směrem mohly pokračovat. Z místnosti vedly dva východy. Na stěně křivě visela cedulka se šipkou mířící dolů ze schodů, kamsi mimo dohled.

NECHOĎTE DO SKLEPA, stálo na ní. Slova vypadala, jako by byla vyvedená krví, od ruky, velmi mokrým štětcem. Od stěny u schodů do sklepa se odlepila postava v černém pláštíku a s dlouhou kosou v ruce. Začala kráčet směrem ke Candace.

Druhé schodiště začínalo na druhé straně místnosti a vedlo nahoru. I u něj byla cedulka s roztékajícími se červenými písmeny, tentokrát tvořícími prostý nápis VÝCHOD.

Candace se mezi oběma směry rozhodovala. Ale jen chvíli, protože smrtka se už nacházela mezi ní a schodištěm do sklepa. Pustila se proto nahoru. V téhle fázi netoužila po ničem jiném než po východu.

Místnost v patře byla podivně prázdná. Nejdřív si v ní všimla stropu z holých dřevěných desek a trámu, který místnost přetínal tak, že tvořil přepažení sedlové střechy. Hned poté uviděla, že z tohoto trámu visí provaz. Necelé dva metry od podlahy končil oprátkou. Smyčka na konci provazu se mírně kolébala.

Candace se zachvěla. Alespoň v ní nevězelo žádné tělo.

Ale proč se hýbala?

Vlevo od ní něco zavrzalo. V týlu se jí zježily chloupky.

Candace se doleva podívala, ale nic nespatřila. Stála tam stará komoda se zásuvkami, k níž bylo připevněné oválné zrcadlo.

To bylo prasklé. A znemožňovalo jí zahlédnout, co se nacházelo v úzkém výběžku místnosti za komodou. Nejspíš tam stál někdo v kostýmu a chystal se na ni skočit. Candace se ve vzácném záblesku srdnatosti rozhodla, že lidi ze strašidelného domu porazí jejich vlastní zbraní. Vstoupila za komodu, připravená čelit tomu, kdo se tam skrývá pod maskou zakrváceného přízraku.

Nikdo tam nebyl.

Chloupky na šíji jí ještě víc zcitlivěly. Úzký prostor za komodou tvořil mrtvou zónu, slepou uličku. Ve stěně se rýsovalo okno se zataženou vnitřní dřevěnou žaluzií, ale jinak… pusto a prázdno.

Candace k oknu přešla a o pár centimetrů nadzvedla dřevěné lišty. Z okna byl výhled na hřbitov. I dole v temnotě Bachelor’s Grove viděla ztichlé řady náhrobků.

Něco znovu zavrzalo.

Spustila lišty okenice a začala se otáčet.

Ale někdo ji chytil za ramena a pevně je sevřel. Zazmítala se, ale nedokázala dokončit otočku.

„Co…?“ vyjekla.

A potom jí čísi ruka zakryla ústa a prudce trhla celým jejím tělem.

Candace se po neznámém agresorovi začala ohánět rukama, mávala pěstmi, ale nikoho nezasáhla. Jen kolem ní zesilovalo sevření cizích paží, které ji pak zvolna vyzvedly nad podlahu.

Potom se jí znenadání převážila horní polovina těla.

O několik centimetrů výš se jí zvedla chodidla a znenadání si uvědomila, že má hlavu pod úrovní prstů na nohou.

V té chvíli se přestala vzpírat a konečně pochopila, co se děje. Byla tam díra v podlaze.

Nebo spíš… padací dvířka.

Z nich vycházelo to předchozí zavrzání. Někdo pod nimi stoupal po schůdkách a potom jimi prošel. Tomuto jednomu dílku skládačky tedy přišla na kloub, ale už bylo příliš pozdě, aby to mělo nějaký význam.

Candace se pokusila vykřiknout, když jí hlava poklesla o další schod pod úroveň podlahy. Hned poté byla do otvoru vtažena i její chodidla, následovala ji dolů za bolestivých nárazů do schůdků.

Paty jí o dřevo bouchly nejméně osmkrát nebo desetkrát, potom údery utichly a byla tažena po rovné podlaze.

Za tu komodu neměla chodit. Protože teď za ní doslova zmizela. Možná navždy. Tohle nemohla být součást triků a úskoků, které pro návštěvníky připravili architekti strašidelného domu.

Něco studeného se dotklo jejího zápěstí a potom se ozvalo cvaknutí. Ruce ji na okamžik opustily a Candace se všelijak kroutila, dokud nezahlédla řetěz, kterým byla připoutaná k rámu staré ocelové postele. V nevelké vzdálenosti opět uslyšela zavrzání.

V podlaze nahoře se zavřela padací dvířka.

Nikdo nahoře teď nemohl mít tušení, kam se poděla.

Kdyby se ji vydaly hledat Briana se Sarou, nenašly by po ní jedinou stopu.

Candace otevřela ústa, aby zakřičela, ale jakmile vydala hlásku, na rtech jí nekompromisně přistála ruka. Byla to ruka studená a pevná.

Osoba, která ji stáhla pod podlahu, potichu zašeptala:

„Šššššššššš.“