Alix E. Harrowová: January a Deset tisíc dveří

Ukázky z knih / 25.11.2020 /

Když člověk vstupuje do dveří, musí mít odvahu vidět druhou stranu.
Nakladatelství CooBoo vydalo román January a Deset tisíc dveří, fantasy pro mládež od cenou Hugo ověnčené Alix E. Harrowové.

ANOTACE:
Slova a jejich významy hrají ve světě důležitou roli. Tvarují a mění realitu pomocí té nejstarší alchymie…

January je ztělesněním zvědavosti. A když se ocitne v rozsáhlém sídle bohatého pana Locka, cítí se jako jedna z podivných hraček a pokladů, které zdobí jeho chodby a síně: oprašovaná, pečlivě udržovaná, z větší část ignorovaná a taky úplně jinde, než by měla být.

Potom ale objeví podivnou knihu. Knihu s vůní jiných světů, která vypráví příběhy tajných dveří, lásky, dobrodružství a nebezpečí. Každá její stránka January odhaluje další a další nemožné pravdy o světě a dívka v nich objeví také příběh úzce propletený s jejím vlastním životem.

Bohaté a propracované vyprávění o neskutečných cestách, nezapomenutelné lásce a nikdy nekončící síle příběhů.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, listopad 2020
Překlad: Adéla Špínová
Vazba: vázaná
Počet stran: 424
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Modré Dveře

Když mi bylo sedm, našla jsem dveře. Asi bych to slovo měla psát s velkým písmenem, abyste pochopili, že nemám na mysli žádné zahradní nebo obyčejné dveře, které vedou spolehlivě do bíle dlážděné kuchyně nebo šatní skříně.

Když mi bylo sedm, našla jsem Dveře. No podívejte – jak teď to slovo na papíře hrdě vyniká, břicho velkého D jako černá klenba vedoucí do bílé nicoty. Představuji si, že když to slovo vidíte, z jeho povědomosti vám na krku vstávají vlasy. O mně nevíte zhola nic; nevidíte mě, jak sedím u stolu ze žlutého dřeva, nevidíte, jak slaný vítr obrací stránky jako čtenář hledající záložku. Nevidíte jizvy, které se mi kroutí a proplétají na kůži. Dokonce neznáte ani moje jméno (je to January Scallerová, takže teď už o mně jednu maličkost víte a asi jsem svoje tvrzení právě vyvrátila).

Ale víte, co znamená, když vidíte slovo Dveře. Možná jste dokonce sami nějaké viděli, pootevřené a tlející ve starobylém kostele nebo leskle naolejované v cihlové zdi. Možná, jestli patříte k těm blouznivým bytostem, kterým se nohy rozebíhají na neočekávaná místa, jste dokonce nějakými prošli a ocitli se na místě vskutku neočekávaném.

Nebo jste možná za celý život žádné Dveře ani nezahlédli. Není jich už tolik, jako bývalo.

Ale i tak o Dveřích víte, že ano? Protože existuje deset tisíc příběhů o deseti tisících Dveří a známe je stejně dobře jako svoje vlastní jména. Vedou do Říše víl, do Valhally, Atlantidy a Lemurie, do Nebe a Pekla, vedou všemi směry, které vám nikdy neukáže kompas, vedou jinam. Můj otec – který je opravdový učenec, a ne jenom mladá dáma s plnicím perem a několika věcmi, které chce říct – to vyjádřil mnohem lépe: „Pokud k příběhům přistupujeme jako k archeologickým nalezištím a pečlivě oprašujeme jejich vrstvy, zjistíme, že na nějaké úrovni vždycky bývají dveře. Dělicí body mezi tady a tam, námi a jimi, obyčejností a magií. A právě když se dveře otevírají, když dochází k proudění mezi světy, rodí se příběhy.“

Nikdy nepsal dveře s velkým písmenem. Možná učenci nepoužívají velká písmena jenom kvůli tvarům, které vytvářejí na stránkách.

Bylo léto roku 1901, i když tehdy pro mě posloupnost čtyř číslic na papíře moc neznamenala. Teď ten rok vnímám jako oslnivý a namyšlený, zářící pozlátkem příslibů nového století. Setřásl všechnu tu špínu a chaos devatenáctého století – všechny války, revoluce a nejistotu, všechny bolesti imperiálního růstu – a zůstal jenom mír a prosperita, kam se podíváte. Pan J. P. Morgan se nedávno stal nejbohatším mužem v historii lidstva, královna Viktorie konečně zemřela a předala svou říši královsky vyhlížejícímu synovi, povstání vzpurných boxerů v Číně bylo potlačeno a Kuba se ocitla bezpečně pod civilizovaným křídlem Ameriky. Světu vládl rozum a racionalita a nebylo v něm místo pro magii nebo záhady.

Nebylo v něm místo, jak se ukázalo, ani pro holčičky, které se toulají kamsi za okraj mapy a říkají pravdu o těch šílených, nepředstavitelných věcech, které tam nalézají.

Našla jsem je na křivém západním okraji Kentucky, právě tam, kde si stát smáčí prst u nohy v Mississippi. Na místě, kde byste rozhodně nečekali cokoli záhadného nebo aspoň trochu zajímavého: jednotvárném a zarostle vypadajícím, obývaném jednotvárnými a zarostle vypadajícími lidmi. Slunce tam pálí dvakrát tolik a svítí třikrát víc než ve zbytku země, dokonce i na samém konci srpna, a všechno je navlhlé a lepkavé jako špinavý mýdlový povlak, který vám zůstane na kůži, když jdete do vany jako poslední.

Ale Dveře, stejně jako podezřelí v laciných detektivkách, jsou často někde, kde byste je vůbec nečekali.

V Kentucky jsem vlastně byla jenom proto, že mě pan Locke vzal s sebou na jednu ze svých obchodních cest. Řekl mi, že to je „velká odměna“ a „příležitost vidět, jak se to dělá“, ale ve skutečnosti to bylo jenom kvůli tomu, že ze mě chůvu popadala hysterie a za poslední měsíc nejmíň čtyřikrát vyhrožovala, že odejde.

Bylo se mnou tehdy těžké pořízení.

Anebo to možná bylo proto, že se mě pan Locke snažil rozveselit. Týden předtím mi přišel pohled od otce.

Obrázek dívky tmavší pleti se špičatým zlatým kloboukem a otráveným výrazem, s nápisem AUTENTICKÝ BARMSKÝ ODĚV. Na zadní straně stály tři úhledné řádky napsané hnědým inkoustem: Prodloužil jsem si pobyt, vrátím se v říjnu. Myslím na tebe. JS. Pan Locke se mi podíval přes rameno, přečetl si je a poplácal mě rozpačitě po ruce, jako by mi chtěl říct: bradu vzhůru, děvče.

O týden později jsem seděla nacpaná v sametem polstrovaném, dřevem obloženém a rakev připomínajícím Pullmanově lůžkovém voze a četla jsem si Tuláky v džungli, zatímco pan Locke listoval obchodní přílohou Times a pan Stirling zíral do prostoru s profesionálně prázdným výrazem komorníka.

Pana Locka bych měla představit patřičně – nelíbilo by se mu, kdyby se připletl do příběhu jenom takhle mimochodem. Dovolte mi představit pana Williama Cornelia Locka, od nuly vypracovaného ne tak docela miliardáře, ředitele společnosti W. C. Locke & spol., majitele celých tří velkolepých sídel podél východního pobřeží, zastánce ctností Řádu a Patřičnosti (určitě by tahle slova rád viděl s velkými písmeny – vidíte to P, jak stojí jako žena s rukou v bok?) a předseda Archeologické společnosti Nové Anglie, jakéhosi společenského klubu pro bohaté a mocné muže, kteří se zároveň amatérsky věnují sběratelství. Říkám „amatérsky“ jen proto, že mezi movitými muži je módní o svých vášních mluvit takovým přezíravým způsobem, s lehkým mávnutím prstů, jako kdyby přiznání k jakékoli profesi mimo vydělávání peněz mohlo poskvrnit jejich reputaci.

Popravdě jsem Locka někdy podezírala, že všechno to vydělávání mu slouží jenom k financování jeho sběratelského koníčku. Jeho dům ve Vermontu – ten, v němž jsme ve skutečnosti bydleli, na rozdíl od těch dvou ostatních, nedotčených staveb určených především k tomu, aby dával světu najevo vlastní důležitost – byl rozlehlý muzejní komplex naplněný k prasknutí, takže se zdálo, že je postavený z artefaktů samotných, a ne z kamene a malty. V jeho uspořádání moc systému nebylo: vápencové sošky kyprých žen stály vedle indonéských krajkově vyřezávaných stínítek a obsidiánové hroty šípů sdílely skleněnou vitrínu s vypreparovanou paží japonského vojáka z období Edo (nesnášela jsem ji, ale nemohla jsem na ni přestat zírat a představovat si, jak asi vypadala živá a osvalená a co by si asi její majitel pomyslel o tom, že se na ni dívá nějaká holčička v Americe a nezná ani jeho jméno).

Můj otec byl jeden z terénních zástupců pana Locka, najatý v době, kdy jsem nebyla nic než uzlíček velikosti lilku zabalený ve starém cestovním plášti. „Tvoje matka právě zemřela, víš, hodně smutný případ,“ říkával mi s oblibou pan Locke, „a zůstal tady tvůj otec – takový divně barevný chlap, vypadal jako strašák s tím, pane bože, tetováním po celých rukou –, uprostřed ničeho a s nemluvnětem. Tak jsem si řekl: Cornelie, tohle je člověk, který potřebuje trochu tvojí pomoci!“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít