Michael Bronec (ed.): Legendy: Praga mater urbium

Čekání na druhý díl knižních Legend věnovaných našemu hlavnímu městu se protáhlo. Proti prvnímu svazku má Praga mater urbium téměř dvojnásobný rozsah, což zpoždění omlouvá. Legendy: Praga caput regni jsem v předchozí recenzi označil jako povídkovou sbírku roku. Vyplatilo se počkat na pokračování?

Středobodem knihy je samozřejmě opět Praha, která jednotlivým povídkám propůjčuje kulisy nebo v některých případech sama více či méně zasahuje do děje a hrdinům pomáhá, nebo škodolibě hází klacky pod nohy. Autoři se drží klasických schémat, postavy většinou řeší vraždy, zmizení nebo po něčem pátrají. Z tohoto pohledu je kniha soudržnější a přístupnější než první díl. Střídání různých časových období a většího či menšího množství fantastických prvků totiž dostatečně mění kulisy příběhů, aby se čtenář nenudil a zároveň byl ušetřen těžko pochopitelných literárních experimentů.

Všichni autoři umí psát, delší dobu samostatně publikují nebo si je nakladatelství Straky na vrbě časem postupně vychovalo přes svoje Žoldnéře fantazie. Nikdo se nepokoušel něco „flinknout“, jen aby dosáhl povinného počtu stránek a mohl si sborník odškrtnout jako další zářez do autorského životopisu.

Než začnu s hodnocením a podrobnějším představením jednotlivých povídek, musím zmínit i krátkou předmluvu Františky Vrbenské. Na výbornou splňuje trochu nevděčný úkol prvního textu v knize, čtenáře navnadí melancholickým popisem Prahy a zároveň dokazuje, že autorka ji má opravdu ráda.

V Případu boží spravedlnosti se čtenář ocitá v historické Praze, kde se dává dohromady skupina nesourodých místních i cizokrajných vyšetřovatelů, aby společně odhalila, kdo každé ráno na mostě zavraždí prvního pocestného. Je to spiknutí, mstivý duch nebo má snad v celé záležitosti prsty některý z nich? Každopádně čas kvapí, protože lidé začínají reptat a nebude trvat dlouho, než vezmou spravedlnost do vlastních rukou a všechny cizáky budou chtít vyhnat z města.

Karel Doležal ve Skončeme u Adama představuje chrononauta, který v doprovodu společnice Magdalény prochází různými epochami a musí vyřešit, kdo se ho od jeho cestování pokouší odradit, protože postupně používá čím dál důraznější prostředky. Stručná anotace úmyslně připomíná popis některé epizody známého seriálu Doctor Who. Nechybí časové skoky, zábavné hlášky a setkávání se známými osobnostmi. Ke konci autor celý komplikovaný propletenec paradoxů elegantně a logicky uzavře.

David Pravoslav Stefanovič v Pražské symfonii čtenáře zavede do světa Městských válek od Pavla Renčína. Příběh ocení především fanoušci původních knih, ale až na možná trochu zbytečný závěrečný přílepek s pomrknutím na oblíbeného autora samozřejmě funguje zcela samostatně. Každopádně by byla škoda, kdyby v takto zaměřeném tematickém sborníku podobná povídka chyběla.

Tři stařeny na konci světa od Ludmily Müllerové jsou z odlišného soudku. Praha je doslova protknutá magií a její strážce Jiřík musí co nejdříve odhalit zlo, které ohrožuje celé město. Přiznávám, že jako rodilý Pražák jsem si užíval hrdinovo putování po důvěrně známých místech, jež bych osobně také doporučil návštěvníkům do sekce „musíte vidět“, jen si nejsem jistý, jak moc jsou tyto pocity přenositelné pro „nezasvěcené“.

Se Hřbitovní flórou od Marka Skřipského je to mnohem jednodušší. Tajemná rituální vražda na hřbitově s možným zapojením satanského kultu by vzbudila pozdvižení v každé době – natož v totalitním Československu, kde přidělá spoustu vrásek vyšetřovatelům z STB. Civilnější pojetí podtržené tíživou atmosféru nepěkné doby už jen přidává další body k dobru.

Příspěvek Jitky Svobodové s názvem U Osla v kolébce je pak v porovnání s ostatními spíše krátkou zábavnou hříčkou na odlehčení.

To Robert Fabian a jeho Most je jiná liga. Málokdy se stane, že by si někdo pro sebe zabral více než třetinu celé povídkové sbírky jedním příspěvkem. Příběh konstábla Meyerse a vyšetřování rozparovačových vražd si to zaslouží, ale těžko ho lze srovnávat s ostatními, protože žádný jiný autor nedostal přes čtyři stovky (!) stran na představení svého světa a budování zápletky. Nebylo by proto úplně férové pouštět se do většího rozboru a dovolil bych si spíše ocitovat oblíbenou větu vedoucích či oponentů závěrečných prací na vysokých školách „vy jste se nám nějak rozepsal, pane kolego, a překročil povolený rozsah práce“. Vyšetřování je rozděleno do několika částí a po dočtení první z nich (o rozsahu každé jiné „normální“ povídky ve sbírce) už určitě bude čtenář vědět, jestli chce pokračovat dále, či nikoliv. V tom horším případě může podstatnou část knihy rovnou přeskočit, což ale asi není úplně ideální varianta.

Jiří Pavlovský přináší v povídce Praga kaput regni další příběh vyšetřovatelů ze série Kladivo na čaroděje. Opět platí, že se jedná o uzavřenou jednohubku se známými hrdiny, kteří tentokrát čelí démonickému zlu, jež se rozhodlo kreativně šířit prostřednictvím nejmodernějších technologií. Prostě zábavné oddechové čtivo, jaké jsme od autora očekávali.

Jana Vaňková v Není přímé cesty pro změnu zavede čtenáře do patnáctého století, kdy obchodní zástupce Martin vyráží prozkoumat, zda by v Praze nestálo za to otevřít vlastní pobočku gildy. S ní to samozřejmě není tak jednoduché a slouží jako zástěrka provozování kouzel a magie.

V předvečeru Velké Prahy se Tomáš Bandžuch drží své oblíbené lehce alternativní historie, kde se to jen hemží tajnými agenty. Podaří se vyšetřovatelům odhalit stopy zámořského spiknutí, nebo budou muset kvůli vyšším zájmům poslušně sklopit hlavu a dívat se na opačnou stranu? Lehce upravené reálie války Severu proti Jihu jsou v rámci příběhu citlivě naroubovány k tehdejší nelehké situaci dělnických hnutí a umožňují zamyšlení i nad některými nadčasovými společenskými otázkami dnešní doby.

Jana Kopečková-Pažoutová se v Jeho prvním případu s Prahou nijak nemazlí, protože začíná právě ve chvíli, kdy ji ostřelují Švédové a skupina studentů se musí chopit zbraní, aby ubránila svoje město. Nemají to jednoduché, nebezpečí číhá všude, nad hlavami neustále sviští dělového koule a ještě navíc v tmavých uličkách začínají přibývat nepěkně zohavené mrtvoly.

Závěr knihy doplňují medailonky autorů, kde dostali prostor, aby v krátkosti popsali svůj vztah k Praze, případně se formou krátkého dovětku ještě vyjádřili ke své povídce.

Pokud se vám alespoň trochu líbil první svazek Legendy: Praga caput regni, nad pořízením druhého není třeba přemýšlet. Je to sázka na jistotu – fanoušky zábavného akčního čtiva potěší Skončeme u Adama a Praga kaput regni, příznivce alternativních dějin Hřbitovní flóra a V předvečer Velké Prahy, poetičtěji zaměření čtenáři si oblíbí spíše Případ boží spravedlnosti nebo Není přímé cesty. No a pak tu ještě pořád zbývá „ten“ Most, kdy k desítce povídek dostanete jako bonus celý román. Podle mě to jsou však spíše povídky přiložené k výbornému románu, ale to by i vzhledem k výše zmiňovanému nebylo zrovna nejspravedlivější zhodnocení. Jedinou kaňkou na kráse tak může být vyšší pořizovací cena, ta je však vynahrazena pevnou vazbou, doprovodnými ilustracemi u každé povídky a celkovým rozsahem knihy. V poměru cena/výkon teď asi jen těžko najdete něco lepšího a Legendy: Praga mater urbium vás rozhodně na delší dobu spolehlivě zabaví.

Kniha obsahuje tyto povídky:
Jana „Maffet“ Šouflová – Případ boží spravedlnosti
Karel Doležal – Skončeme u Adama
David Pravoslav Stefanovič – Pražská symfonie
Ludmila Müllerová – Tři stařeny na konci světa
Marek Skřipský – Hřbitovní flóra
Jitka Svobodová – U Osla v kolébce
Robert Fabian – Most
Jiří Pavlovský – Praga kaput regni
Jana Vaňková – Není přímé cesty
Tomáš Bandžuch – V předvečer Velké Prahy
Jana Kopečková-Pažoutová – Jeho první případ

Vydaly: Straky na vrbě, 2020
Editor: Michael Bronec
Autor obálky: Tomáš Kučerovský
Vnitřní ilustrace: Tomáš Kučerovský
Počet stran: 1076
Cena: 650,- Kč