Petra Kubašková: Tajemství stříbrné čarodějky

Ukázky z knih / 17.10.2020 /

Nakladatelství Epocha vydalo román Petry Kubaškové Tajemství stříbrné čarodějky. Zavítejte již podruhé do kouzelného světa malostranských čarodějek, který uchvátil malé i velké čtenáře.

 

ANOTACE:
V pražských uličkách se začíná povídat stará legenda o příchodu Stříbrné čarodějky, která vládne nevídanou mocí. A být čarodějkou v Praze není jen tak! Ginevra, mladá čarodějka z Malé Strany, o tom ví své. Jen co odkryla jedno velké rodinné tajemství, spadne rovnou do další šlamastyky, když se při jednom kouzlu něco pořádně zvrtne. Jako by nestačilo, že na ni mají spadeno ostatní pražské čarodějky a chtějí malostranský rod jednou provždy vyhnat z Prahy.

Ginevra teď musí dokázat, že sem i se svou rodinou patří. Vydá se proto i se svými třemi přáteli na dobrodružné putování časem hledat dávno ztracený artefakt. Při jejich pouti do „stříbrného města“ se jim do cesty připlete i nějaké to čertisko, potrhlé strašidlo či podivuhodná trojčata v maringotce a samotnou Ginevru pak cesta zavede až hluboko pod zem, k bytostem tak starým, že z nich zbyla jen pověst.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, říjen 2020
Obálka: Lukáš Tuma
Ilustrace: Zuzana Striga Čatajová
Vazba: vázaná
Počet stran: 424
Cena: 329 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Nenápadně jsem se rozhlížela. Kdepak je Valpurga? Nikde jsem ji neviděla.

Sklopila jsem hlavu ke své polévkové misce, v níž už jsem měla nalito, ale naběračka se nějak odmítala posunout o židli dál, naopak se před mým obličejem vesele zavrtěla a já zvedla hlavu a zůstala jsem koukat na její taneček.

„Ptá se tě, jestli ti má ještě nalít,“ poučila mě Kraslava.

„Aha. Stačí, děkuji mockrát,“ řekla jsem černé naběračce a ta odskotačila o místo vedle, ke Kraslavě.

Vzala jsem do ruky stříbrnou lžíci. Na rukojeti bylo vyryto ozdobné písmeno V. Zřejmě V jako Vyšehrad. Ponořila jsem ji do polévky husté skoro jako kaše a máma mě pobídla: „Neokouněj do té misky a jez, ať neurazíš hostitelky.“

Ochutnala jsem. Byla výborná, voňavá, dochucená bylinkami a kořením, jenže mně bylo už předem jasné, že i při nejlepší chuti té polévky asi trochu hostitelky urazím, protože jsem měla žaludek bolestivě sevřený jako pěst.

Housličky vesele fidlaly, píšťalky rozverně cvrlikaly, Vyšehradky se spokojeně usmívaly a když jsem po jedné z nich loupla okem – myslím, že se jmenovala Serafína –, pozvedla bronzovou číši a povzbudivě na mě zašvihala obočím. Nevím proč, ale jejich chování ve mně vzbuzovalo naděje, že nám Vyšehradky možná trochu fandí.

My Malostranské jsme jedly mlčky, zatímco ostatní čarodějky klevetily, šeptaly, občas se odněkud ozval výbuch smíchu a určitě všude cinkaly lžíce o misky.

„Užívaj si to,“ zamumlala vedle mě Kraslava.

„Hm,“ hlesla jsem, ale to už se kolem nás kočky začaly nějak nervózně ošívat. Tyhle rezavé kočky byly speciální chloubou vyšehradských čarodějnic, rasa, kterou si samy vyšlechtily a jejímuž chovu se věnovaly už pěknou řádku let. Čert ví proč.

Byly trochu větší než běžná kočka, na vrcholcích oušek měly rezavé štětičky, tvářily se mírně podmračeně, jako by vás neustále sledovaly zpod obočí, přestože kočka žádné obočí nemá, a jejich srst trochu připomínala mainskou mývalí kočku, protože měly kolem krku něco jako hřívu. Zajímalo by mě, jestli tahle kočičí rasa má ve světě lidí nějaké jméno.

Teď začaly hlasitě mňoukat a housličky s píšťalkami pomalu dokončily svou píseň. Všimla jsem si, jak všechny hovory postupně utichají, a kočky si mezitím posedaly do kroužku uprostřed sálu, kde bylo ponecháno ono nápadně prázdné místo.

Trochu se zablesklo, udělal se průvan a plamínky svíček na stolech se zatřepotaly. Zaskučelo to, jako když se vám bytem prožene meluzína, a z kamenné podlahy uprostřed sálu vyjel mohutný podstavec. Kočky napružily ocasy, našpicovaly uši, a potom už se ve vzduchu objevil onen známý mlžný opar a v něm se rojily zelené a fialové hvězdičky. Valpurga přicházela a dala si záležet, aby udělala dojem.

Její silueta se začala rýsovat v oblaku mlhy a zdála se mi nějaká větší, než když byla u nás v obýváku. Začínala jsem si myslet, že Valpurga buď dokáže měnit velikost své tělesné schránky, jak se jí zrovna zachce, nebo používá nějaký optický klam, protože té osudné noci, kdy psí mrak zakryl měsíc, se její silueta tyčila nad Karlovým mostem, velká jako kostelní věž.

Všechny čarodějky povstaly a já poslušně udělala totéž.

„Budiž pozdravena, Valpurgo,“ pronesly sborově.

Valpurga mírně uklonila hlavu, na níž měla naražený černý klobouček s krkavčími brky.

Kočky, shromážděné na zemi kolem ní, si teď úslužně lehly na břicho s tlapkami složenými pod sebou a huňatými oranžovými ocasy ovinutými kolem těla.

Nejvyšší čarodějnice pokynula rukou v černé sametové rukavici a čarodějky se opět posadily.

„Vážené sestry,“ promluvila Valpurga hlubokým chraplavým hlasem, rozhlédla se po shromážděných čarodějkách a šedozelenomodré odstíny v jejích očích vířily. „Na značné naléhání některých z vás jsem na dnešní podvečer svolala toto mimořádné zasedání sněmu. Předně děkuji našim hostitelkám,“ kývla hlavou do čela sálu a vyšehradské čarodějky uctivě přikývly, „za pohoštění a jako vždy za poskytnutí těchto prostor. Ale nyní mi dovolte, abych přešla k důvodu našeho dnešního setkání.“

Ani jsem nedutala. V sále vládlo hrobové ticho, přerušované pouze hlasitým kočičím vrněním.

Koukla jsem na Vyšehradky. Hleděly na Valpurgu s tichou dychtivostí a jejich obličeje se pyšnily nadpozemskou krásou. Opravdu zvláštní, výjimečné čarodějky. A taky velké introvertky.

Zatímco jsem utekla v myšlenkách někam jinam, Valpurga mluvila dál a ze zamyšlení mě vytrhlo až: hroz-ba pro Prahu.

„Přestože sylfy jasně shledaly Ginevru Sedmou Malostranskou nevinnou, některé z vás mají vážné obavy, zdali je setrvání malostranského rodu pro pražskou magii bezpečné. Požádám nyní Eleonoru III. Malostranskou, aby nám stručně shrnula, co se odehrálo v tu osudnou noc.“

Máma si odkašlala, vstala a uklonila se tak hluboko, až se rovný závoj jejích dlouhých tmavohnědých vlasů svezl po ramenou.

„Vážený sněme, velectěná Valpurgo,“ pronesla pevným hlasem. „V tu osudnou noc jsme na přání zde přítomné Valpurgy zahájily Ginevřinu iniciaci za dorůstajícího měsíce. Mé dceři se úspěšně povedlo načerpat měsíční světlo a jeho sílu do čelenky Luny v ulici Úvoz, která jako vždy může všechno dosvědčit, což je ostatně v této iniciaci její role. Ujišťuji vás, že moje dcera před mými zraky bezpečně přenesla světlo měsíce zpátky na oblohu. Těsně potom jsem však, jako vy všechny ostatní, pocítila výrazný výkyv naší pražské magie. Okamžitě jsem započala s ochranným zaříkáváním, navíc nám na pomoc přispěchali duchové domovních znamení z Malé Strany.“ Odmlčela se a upřela zrak na Valpurgu.

Ta se jí tázala: „Je ti znám původ toho nebeského úkazu? Tušíš, co mohlo způsobit zakolísání magie?“

Matka se na chvíli zatvářila zamyšleně. „Měla jsem pocit, že ten černý oblak zápasí se silou měsíce.“ Udělala krátkou zadumanou odmlku. „Jako by snad chtěl ukázat svou nadřazenost, ale nevím, nad čím nebo nad kým a proč. Význam toho všeho mi však, velectěná Valpurgo, uniká.“

Ozvalo se důrazné zacinkání lžičky o pohár. Matylda z Nového Města žádala o slovo, a když jej dostala, vstala a had na jejím rameni pohnul hlavou, zadíval se směrem k nám, vystrčil rozeklaný jazyk a zasyčel.

„Vážený sněme,“ promluvila Matylda zvučně a sebevědomě. „Přestože sylfy vyslechly tuto mladou malostranskou čarodějku, ráda bych zde krátce připomněla historii tohoto čarodějnického rodu.“

„Ale historii toho rodu přece všechny známe, zvláště my starší,“ ozvalo se od stolu vinohradských čarodějek. Byla to Heliona a okamžitě si od Valpurgy vysloužila pokárání za to, že promluvila bez dovolení.

Matylda se ušklíbla. „Jak víme, projevuje se u Malostranských tu a tam…“, při těch slovech pokývala posměšně hlavou ze strany na stranu, „jistá anomálie, a tou je sklon pociťovat náklonnost,“ opět ten opovržlivý tón, „vůči mužům. Náklonnost, která je nám ostatním naprosto cizí a neznámá.“

Slyšela jsem, jak se máma vedle mě zhluboka nadechla. Zřejmě jí v tuto chvíli také dalo práci zůstat zticha, stejně jako před chvílí Helioně.

Matylda s hadem, který se jí teď láskyplně vinul kolem levé paže, mluvila dál. „Dovoluji si zde vyjádřit důvodné obavy, že by se historie mohla opakovat.“

Teď zapíchla jízlivé oči přímo do mě, jako by mě jimi chtěla přišpendlit k židli.

„Tato dívka se nejen stýká s chlapcem, který je senzibil, ale především je to člověk, a lidé, jak známo, stárnou mnohem rychleji než my. Jak její matka před chvílí potvrdila, Ginevra oplývá na svůj věk poměrně silnou mocí.“ Při těch slovech se zatvářila kysele a rozhlédla se významně po sále, ve kterém to trochu zašumělo. „Umíme si, pražské sestry, představit, co by se mohlo dít, až ji ten chlapec opustí?“ Obrátila se zpátky ke mně. „Nebo hůř, pokud bude v budoucnu pěstovat vztah s osobou mužského pohlaví, která, z pochopitelných důvodů, začne časem stárnout, chřadnout a sesychat?“ Bodla prstem směrem ke mně. „Co když se zde přítomná Ginevra rozhodne, že ho udrží naživu o trochu déle?“

Valpurga zvedla ruku. „Děkujeme, Matyldo, nyní se můžeš posadit.“

„Ještě jsem neskončila,“ namítla novoměstská čarodějka.

„Však ještě dostaneš prostor,“ uklidnila ji Valpurga a pohlédla na mě. „Ginevro VII. Malostranská, můžeš se k tomuto vyjádřit?“

Zachvěla jsem se, z tepla v sále jsem se najednou potila, ale kromě horka, které mě polévalo, mě střídavě zábl i mráz. Než jsem se zvedla, máma i Kraslava se každá z jedné strany dotkly mé ruky. Třásly se mi nohy i ruce a věděla jsem s jistotou, že se mi bude klepat i hlas.

„Vážený sněme,“ uklonila jsem se všem, „velectěná Valpurgo. Poníženě děkuji za pozvání na sněm. Po mém… setkání s mou babičkou,“ nyní to v sále zašumělo opravdu hodně, „ke kterému opravdu došlo bez mého přičinění, jsem dala zde velectěné Valpurze slib, že neporuším Kodex, nebudu prodlužovat život žádného člověka, protože by si toho lidské okolí mohlo všimnout, a budu se chovat v souladu se zásadami pražských čarodějnic, jinak budu potrestána.“ Ten proslov jsme doma s mámou důkladně nacvičovaly a já si teď skoro vydechla.

Pohlédla jsem na Valpurgu, která mi naštěstí ukázala, že si můžu zase sednout.

Teď se ozvalo dokonce hned několikeré cinkání lžiček o poháry. Jedna z koček v kroužku kolem Valpurgy zvědavě vztyčila ocas a nastražila uši.

Matylda tentokrát do svého poháru vyloženě třískla. Teď už kolem Valpurgy nastražilo uši hned několik koček a jedna z nich se posadila. Všimla jsem si, že Serafíně, jedné z vyšehradských hostitelek, se nadmula hruď. Zřejmě jí nebylo po chuti, že jí hadí čarodějka Matylda mlátí lžičkou do nádobí.

Valpurga jí nyní již s trochu unaveným výrazem dala slovo.

„Ginevra VII. byla nedávno viděna,“ promluvila Matylda zprudka, „jak hovoří se lvíčkovým zrcátkem na domě U Minuty. Jedinou osobou, která to kamenné zrcadélko dokázala přivést k životu, byla její babička, Ginevra VI. Malostranská, čarodějka s černou aurou.“

„Nebyla vždycky černá,“ ohradila se Regina a Valpurga po ní ostře sykla, neboť se nepřihlásila.

„A kdo ji to naučil?“ nedala Matylda pokoj.

Další slovo dostala Celestýna, která se pomaličku postavila a svým vlídným hlasem pronesla: „Vážené čarodějky, moje pravnučka tu schopnost zřejmě zdědila, ale použila lvíčkovo zrcátko k záchraně uvězněných duchů.“

Matylda se nenechala odbýt. „A jaké další schopnosti a vlastnosti ještě zdědila, Celestýno, po tvé dceři Ginevře Šesté? Chvíli jste sekaly dobrotu, ale potom se tvoje pravnučka setká s tvojí dcerou a zase jsou kolem vás potíže,“ pokračovala Matylda.

Z opačného konce sálu se bez vyzvání ozvala protivná Antoneta, jež pohladila potkana, kterého měla taky láskyplně usazeného na svém rameni. „A nevadí ti náhodou hlavně to, že Ginevra Šestá kdysi snědla živého hada, aby porozuměla řeči zvířat? Že tys jí to nikdy nezapomněla! Ráda bych ti připomněla, že i hadi žerou živá zvířata. Například hlodavce,“ a podrbala svého potkana za mrňavými oušky.

„Čarodějky, hlaste se o slovo,“ varovala je Valpurga.

„Velectěná Valpurgo, proč jsi v této záležitosti nepovolala sylfy?“ promluvila Matylda bez dovolení, jako by ji Valpurga vůbec nevarovala. Neslýchaná drzost. „Máš k tomu snad nějaký důvod? Hodně, opravdu hodně věcí odpouštíš Malostranským.“ Ztišila hlas. „Nechceš přece, abychom si myslely, že se jich snad… bojíš?“

Valpurga přimhouřila oči a její ústa se semkla tak pevně, že jí skoro nebyly vidět rty.

„Nemám důvod bát se malostranských čarodějek, Matyldo.“

Teď se ozvala stařičká Klementina ze Starého Města, a když jí Valpurga pokynula, ztěžka vstala, opírala se přitom jednou rukou o hůlku a druhou o stůl a nakřáplým hlasem řekla: „A my ostatní také nemáme důvod bát se malostranských čarodějek, velectěná Valpurgo? Zvláště my starší, které pamatujeme něco víc?“

„A co pamatujete, milá Klementino? Pravdu, nebo vymyšlené fámy?“

V té chvíli už se ale o slovo přihlásila máma. „Moje matka už čtrnáct let nezasahuje do dění v Praze. Jediný důvod, proč vlákala Ginevru do Podsvětí, byl ten, aby jí našla kamarádky.“

„To říkáš ty!“ vyštěkla vedle Matyldy Skoryla.

Valpurga zasyčela.

Máma se ale nedala. „My Malostranské se všemožně snažíme žít podle Kodexu a nedělat potíže, což všechny musíte dosvědčit, pokud jste spravedlivé,“ řekla nezvykle podrážděně.

„Já to klidně dosvědčím,“ ozvala se nečekaně Mariona z Vinohrad, jindy velice tichá a nenápadná osůbka. „Malostranské žijí podle Kodexu. Jsou to poctivé čarodějky.“

„Ale ani ty se s nimi nestýkáš!“ ozvala se Violeta z Karlína, která jinak pokaždé působila jako spící panna. Měla fialové vlasy.

„Protože kdybych se s nimi stýkala, dopadnu jako ony. Odstrčená a nechtěná,“ odvětila Mariona. Vděčně jsem se na ni usmála, ale ona jenom zapichovala oči do stolu.

Po očku jsem mrkla na naše hostitelky, Vyšehradky. Seděly jako sochy. Netušila jsem, na čí jsou straně, ale jejich porcelánové obličeje prozrazovaly znepokojení.

„Čarodějky, naposledy vás varuji, hlaste se o slovo,“ pronesla Valpurga výhrůžně.

„Já se hlásím, Valpurgo,“ řekla Skoryla. „Pověz mi, odkud se vzal ten mrak, který se změnil v psa? Proč jsi na prozkoumání nepozvala sylfy, aby je vyslechly? Nepoužila Ginevra náhodou nějaké divné kouzlo, nějaké pekelné, které ji naučila její nová kamarádka, babička z Podsvětí? A co když ji její matka teď jenom kryje?“ Otočila se ke všem v sále. „Proč nehlasujeme, sestry čarodějky? Proč trpíme Malostranské?“

Vedle mě doslova vyletěla Kraslava. „Jenom blázen by udělal něco takovýho pár dní po tom, co u nás doma byly samotný sylfy a vyslýchaly Ginevru i její dvě kamarádky! Jenom cvok by si proti sobě chtěl popudit pražský čarodějky chvíli po tom, co tady zmizely znamení a duchové! A moje neteř Eleonora ani praneteř Ginevra žádný blázni nejsou, což se ovšem nedá říct o všech tady v místnosti.“

Skoryla s Matyldou zlostně přimhouřily oči a Matyldin had se vztyčil na jejím rameni jako stožár a vztekle zasyčel. Uprostřed sálu se všechny kočky kolem Valpurgy vymrštily na nohy, naježily srst a začaly prskat.

A v sále se strhla mela. Čarodějky se překřikovaly, dohadovaly, kočky rozčileně mňoukaly a já jsem se vyděšeně koukala na mámu, na tety – a vedle Reginy jsem viděla nešťastné oči Josefíny, která za celou dobu neřekla ani slovo, ale teď se najednou otočila k vyšehradským čarodějnicím, jako by od nich čekala nějakou pomoc. Vyšehradky jediné mlčely a užaslými zraky sledovaly, co se kolem nich děje, až nejstarší z nich, Vincenta, vstala, udělala rukou nějaké hbité gesto a všechny rezavé kočky – teď jsem viděla, že jich je nejmíň dvacet – se houfem seběhly k jejich stolu, kde se posadily před své paní. Jejich ostře zelené oči teď zářily ve světle svící jako reflektory.

Jenom jeden jediný kocour – poznala jsem v něm Mourka – se rozběhl jiným směrem, uháněl sálem k nám, přeskočil mou misku se zbytkem polévky na stole a hupsnul mi na klín, kde se stočil do klubíčka a určitě začal hlasitě vrnět, což jsem poznala jen podle chvění jeho tělíčka, protože v tom zmatku nebylo absolutně nic slyšet.

Vzduch doslova jiskřil zjitřenou magií a najednou zahřmělo. Od stropu sjely dva fialové blesky a sálem zaburácel Valpuržin hlas: „TAK DOST!!!“

Všechny svíce v sále jako na povel zhasly.

Rozhostilo se ticho.

Teď už jsem slyšela Mourkovo vrnění.

Zatímco zbytek sálu se utápěl ve tmě, v jeho čele se tichounce zažehlo osm svící, před každou vyšehradskou čarodějkou jedna. Ozařovaly jejich tváře, které se i mně, čarodějnici a bytosti magie, nyní zdály strašidelné, jako by na mě od hlavního stolu hledělo osm bělostných tváří Luny.

Neviděla jsem ostatní pražské čarodějnice, ale byla jsem přesvědčená, že jsme všechny hleděly jediným směrem.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít