Chloe Neill: Krvavé hry (Upíři z Chicaga 10)

Ukázky z knih / 22.10.2020 /

Chloe Neill nás románem Krvavé hry již po desáté zve do nočního velkoměsta plného napětí a nadpřirozených dramat. Nechoďte spát, pojďte mezi Upíry z Chicaga. Hraje se o čas, o život a také o post vůdce všech upírů. Krvavé hry mohou začít.

ANOTACE:
Okázalí, styloví a sexy – takoví jsou upíři z chicagského Domu Cadoganů. Od té doby, co mezi ně Merit nedobrovolně spadla a stal se z ní krvesaj, se jí převrátily naruby nejen biologické hodiny, ale celý život. Výměnou za sílu, přepych a nesmrtelnost. Jenže i taková nesmrtelnost má své stinné stránky. Čím déle žijete, tím spíš na vás někdo může vytáhnout nějakou tu ohavnost z dávné minulosti.

Meritin partner a upíří Mistr Ethan Sullivan by o tom momentálně mohl vyprávět, jenže v tom je právě ta potíž: nechce se mu. Odstrkuje od sebe svou Ochránkyni Merit, a zatímco ho neznámý útočník zasypává výhrůžkami, Ethan musí obhájit svou kandidaturu na upíří trůn.

Po Chicagu se navíc plíží zvrácený zabiják. Místo činu mění v kruté umělecké dílo a zdá se, že upíři a čarodějové mu při aranžování vražedných scén byli velkým vzorem. Jaké sousto pro novináře… Kdo upadne v podezření a kdo bude další obětí?

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Fantom Print, říjen 2020
Překlad: Petra Kubašková
Obálka: Tony Mauro
Vazba: brožovaná
Počet stran: 256
Cena: 319 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA 1

MAGIE KAŽDODENNÍ

Začátek března
Chicago, Illinois

Blesky foťáků cvakaly a on stál vedle mě, muž s dlouhým a štíhlým tělem, hluboce zelenýma očima a zlatavými vlasy. Měl na sobě šortky, sportovní boty a triko s dlouhými rukávy, které obepínalo pevné svaly jeho trupu. Vlasy, které mu jindy splývaly na ramena, měl spletené dozadu do copánku a kolem krku se mu blyštil stříbrný přívěsek, který jej označoval jako cadoganského upíra.

Nebyl však pouhým upírem. Ethan Sullivan byl Mistr Cadoganského Domu.

Stál pod žlutým obloukem, který se klenul nad startovní čárou, o kousek dál ubývala čísla na časomíře směrem k nule, a ani v těch běžeckých botách a s rukama v bok se nedalo přehlédnout, že byl Mistr. Už od pohledu to byl vůdce svých lidí.

Podíval se na mě, obočí měl vyklenuté v tom svém obvyklém panovačném výrazu. „Ochránkyně. Vypadáš, že si to užíváš až moc.“

Stáhla jsem si dlouhé tmavé vlasy do culíku pomocí gumičky, kterou jsem nosívala na zápěstí, a dlouhá ofina mi padala do čela. Taky jsem byla oblečená v běžeckém –mikinu s logem Cadoganského Domu, běžecké legíny do poloviny lýtek a neonově oranžové boty, které přímo bily do očí a na které když jsem pohlédla, musela jsem se usmát. Jenže tento úbor nebyl jenom pro zábavu; plnil svou funkci. Musel, jestli chci dosáhnout svého cíle: porazit Ethana Sullivana v cíli.

„Mám šanci pokořit tě před publikem. To se mi nestává každý den.“

Ethan odfrkl a oči mu pobaveně zajiskřily. „Nemám v plánu nechat se od tebe pokořit, Ochránkyně. Jsem ale připraven postarat se, aby to bylo zajímavé.“

V očích měl žár, z něhož jsem se málem zarděla. Měli jsme však obecenstvo, a tak jsem to potlačila. „Jak to myslíš – zajímavé?“

„Večeře. Podle výběru vítěze.“

Jakožto milovnice jídla jsem nezaváhala. „Dohodnuto.“

„Ještě jsem to nedořekl,“ upozornil mě s prohnaným úsměvem. „Večeře dle výběru vítěze – v oblečení také podle výběru vítěze.“

„Ráda na tebe koukám v džínách,“ odvětila jsem. Všeobecně dával přednost nóbl oblečení před pohodlným, ale v distingovaném francouzském obleku a italských polobotkách nedokázal běhat dokonce ani on. Jestli se však dalo něco vypozorovat z pohledu v jeho očích, neměl v úmyslu džínovinu, kůži ani vlnu.

V odpověď si jenom odfrkl.

Teď v březnu měl vzduch v Chicagu pořád ještě příchuť zimního chladu. Vládu zimy už ale téměř přebíralo jaro a po stranách dráhy stála tisícovka lidí, aby přihlížela Cadoganskému běhu, závodu, který jsme pořádali proto, abychom vybrali peníze pro chicagskou potravinovou banku.

Byla jsem předsedkyní cadoganského zábavního výboru a nedávno mi bylo připomenuto, že je důležité taky dávat. Rozhodla jsem se tudíž, že charitativní událost bude to pravé, a právě proto jsme nyní za chladné jarní noci stáli v Grant Parku a připravovali se spolu s několika stovkami přátel uběhnout tři míle. Zatímco Malik, Sekundant našeho Domu, se zdržel účasti (a zůstával oddělen od Ethana z důvodu následnictví), ostatní se sešli v běžeckém oblečení na malé přátelské klání. Luc, kapitán cadoganských stráží, s tmavě plavými vlnitými vlasy. Connor, mladý upír z mé iniciační skupiny s povahou dobře zaopatřeného pohodáře. Brody, nový cadoganský strážce s nohama dlouhýma jednu míli, které se mu dnes v noci budou nejspíš moc hodit.

To však neznamenalo, že ten závod bude jen samá legrace.

Chicagští nadpřirození si prožili krušné časy, ale v posledních několika týdnech to vypadalo, že se vztah lidí k nim zlepšil. Ethan byl zproštěn obvinění z chladnokrevného zabití upíra; stalo se to v očividné sebeobraně, protože jsme byli v Cadoganském Domě napadeni. Můj dědeček, Chuck Merit, byl už zase zpátky na pozici oficiálního ombudsmana nadpřirozených ve městě a pomáhal upírům, kožoměncům, říčním nymfám a dalším se všelijakými problémy. Přelétavé kyvadlo lidských emocí se opět vychýlilo směrem k lásce. Jistě, našli se tací, kteří nemohli upírům přijít na jméno. I upíři mají své hejtry. Kritiky, kteří spřádají upíří konspirační teorie. Ale také mají své fanoušky, třeba členy fanklubu Ethana Sullivana.

Většina z lidských diváků, kteří se tlačili za mantinely, na sobě měla trička s obrázkem Ethana a placky s nápisy I ♥ ETHAN. K mému velkému překvapení však nebyl Ethan jediným cadoganským upírem, který měl mezi diváky své příznivce. Několik fanoušků si přineslo ručně psané transparenty I ♥ MERIT a také trička #I OCHRÁNKYNĚ, což bylo super, ale zároveň mě to trochu znervózňovalo.

Žena na opačné straně mantinelu držela v rukou lesklou fotografii velkou osm krát deset palců a nesmývatelný fix. „Ethane! Ethane! Můžeš mi dát autogram?“ Tvář měla vzrušením úplně zrudlou a ve vytřeštěných očích příslib.

„Tví fanoušci čekají,“ řekla jsem s úsměvem.

„Mojí nejoblíbenější fanynkou jsi ty,“ řekl a potom mě před zraky fotoaparátů, diváků a televizních vozů políbil.

Když se opět narovnal, cítila jsem, že mám růžové tváře, a Ethanovy obdivovatelky s vervou ječely. Očividně bylo jedno, koho jejich zlatý bůh líbá – samotný pohled na něj, když vůbec někoho líbá, jim stačil k tomu, aby se dostaly do varu.

Vzhledem k tomu, jaký žár měly v očích, jsem nepochybovala, že by mě zcela bez výčitek odkoply z cesty, jenom aby se dostaly o kousek blíž k němu.

„No tak,“ řekla jsem mu. „Běž za svými obdivovatelkami. Dej jim pár podpisů. Pro Dům je to dobré pí ár.“

Loupl po mně očima a usmál se. „Nebojíš se, že se mě některá z těch fanynek pokusí odloudit láskyplnými slovíčky?“

„Ach, jistě že to zkusí,“ řekla jsem. „Ale nemám obavy, že by ses mi nevrátil.“

Měl tak hezký úsměv, až jsem z toho jihla. „Protože tě nekonečně miluju?“

„Samo sebou,“ řekla jsem.

A taky jsem u sebe měla klíčky od auta.

Každá dobrá reklama nám teď byla vhod. Měla jsem totiž nepříjemné tušení, že se vlna zase obrátí; lidé vždycky hledají nějakého toho obětního beránka. Nadpřirození jsou snadný terč.

Lidé však nebyli naším jediným problémem. Cadoganský Dům nedávno opustil Greenwichské prezídium, evropskou upíří radu, která vládne evropským a severoamerickým upírům – ale odchodem z prezídia jsme nezískali klid. V prezídiu to vřelo. Někteří členové této rady nenáviděli náš Dům; jiní nenáviděli lidi. Tahle organizace byla celkově vzato úplně mimo moderní svět.

A Ethan, který se právě vydal vstříc davu, oficiálně usiloval o to, aby se v prezídiu ujal vedení. Před týdnem jim to poslal písemně. Což byl trapas, protože Prezídium už svého vůdce mělo – byl jím Darius West, mocný upír, který se vlivem pletek s jedním americkým sériovým vrahem emocionálně zadrhl, což byl v případě někoho nesmrtelného úctyhodný výkon. Ethan poté, co se ujistil, že Dům a jeho finance jsou v pořádku, ohlásil svou kandidaturu a od té doby jsme zatím nic neslyšeli.

Darius měl několik možností. Upíři zbožňovali pravidla a Kánon, soupis upířího práva o několika svazcích, nabízel hned tři oficiální odpovědi na Ethanovu „Čestnou výzvu“ (upíři rovněž zbožňovali velká písmena na začátku názvů). Podle Kánonu mohl Darius odpovědět troufale, dát mu odpověď „Důvtipem“, což jsem si já osobně vykládala jako: „Tak pojď!“ nebo: „Pojď si to rozdat.“ Darius mohl vyzvat Ethana na duel, zřejmě katanou, jelikož to byla mezi upíry oblíbená zbraň, případně „pomocí Všech Domů“, což v podstatě znamenalo, že Darius mohl vyzvat všechny ostatní upíří Domy, aby se spolčily proti tomu našemu.

Zatím nic z toho neudělal, a to mlčení bylo snad ještě víc znervózňující než přímý útok. Mezitím Ethan obvolal Mistry ostatních Domů, které patřily ke cadoganským spojencům – jejich insignie byly umístěny nad dveřmi Cadoganu, aby si pojistil podporu.

Rozhodli jsme se uspořádat tento běh, ale určitě a očividně jsme měli Ethana pořád na očích. Já jsem byla Ochránkyní Domu a jeho bezpečí bylo jednou z mých priorit. A měla jsem v davu spojence: zaměstnance mého dědečka – Catchera Bella, čaroděje, a Jeffa Christophera, kožoměnce – stejně jako členy Rudé gardy, organizace upírů, jež měla dohlížet na Prezídium a na dvanáct amerických upířích Mistrů. Rudá garda zde byla inkognito.

Spolu s Jeffem a Catcherem tu stála i Catcherova přítelkyně a moje nejlepší neupíří kamarádka Mallory Carmichaelová – právoplatná čarodějka. Modré ombré vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu a v ruce malý cadoganský praporek. Tím na mě teď zamávala a s úsměvem v modrých očích mi ukázala velmi nadšené palce nahoru.

Členové Rudé gardy na sobě měli trička s nápisem Midnight High School jako poznávací znamení. Byl mezi nimi i vysoký, pohledný muž s kaštanovými vlasy, můj partner z Rudé gardy, Jonah, který stál poblíž ženy, jež náruživě třásla svým dekoltem, když Ethan rozdával podpisy. Zpražila jsem ji pohledem, ale její oči po mně jenom sklouzly. Nebyla jsem objektem jejího zájmu.

„Ony prostě předstírají, že my tady nejsme.“

Zasmála jsem se na upírku vedle sebe, ženu s blond culíkem, sytě růžovým tričkem a černými legínami, které obepínaly její dlouhé nohy. Byla to Lindsey, jedna z cadoganských strážkyň a Lucův miláček. ALuc měl taky fanoušků na rozdávání, mužských i ženských, kteří se hihňali pokaždé, když si odhrnul neposlušné lokny z očí. Podle přidrzlého úsměvu na tváři to vypadalo, že mu ta pozornost vůbec nevadí.

„Lidi, nebo upíři?“ řekla jsem.

Lindsey odfrkla. „Dobrá otázka. Nejsem si jistá, jestli by si mě teď Luc vybral z řady. Zvlášť když támhleta vystavuje kůzlátka.“ Kývla směrem k ženě s hlubokým žlábkem ve výstřihu, která měla přes dekolt vytetovaný černý nápis Lukózní.

„O tomhle bude mlít do nekonečna,“ souhlasila jsem.

„Ty máš aspoň svoje vlastní fanoušky. Tamhle je jeden velmi jedlý chlápek, který z tebe nespustil oči. Na tvých dvou hodinách,“ řekla a já se tam jakoby mimochodem podívala.

Měl tmavou kůži a oholenou hlavu a pod šťavnatými rty úzkou bradku. Tmavohnědé oči měl posazené daleko od sebe. U koutku levého oka měl malé tetování ve tvaru půlměsíce.

Jeho pohled byl přímý, zvědavý a zcela soustředěný na mě.

Ohlédla jsem se zpátky na Lindsey s otevřenou pusou. „Ten je úžasnej.“

Kývla. „Vidíš? Tvoji vlastní fanoušci. Dokud ho Ethan nezblejskne a nezmydlí ho do krvavý kuličky, je to dobrý. A i kdyby to udělal,“ řekla Lindsey, zakřenila se a protáhla si nejdřív jedno, pak druhé lýtko, „tvůj náhradní fanklub je hned tamhle.“ Ukázala na ombudíky, jak jsme říkali Jeffovi a Catcherovi.

„To nejsou fanoušci, patří do rodiny.“ Možná ne po genetické stránce, ale po té duchovní určitě. A vzhledem ke Catcherovu tričku s nápisem: ANO, VŠECHNY NENÁVIDÍM, nutno taky dodat, že i navzdory jejich osobitým povahám.

„Kromě toho. Jsou ve službě.“

„A když už jsme u toho, cítíš něco?“

Upíři dávali přednost boji s katanou a moje vlastní zbraň byla temperována mou krví, takže mi dodávala schopnost vycítit ostatní zbraně v dosahu. Mentálně jsem nastavila své smysly tak, abych ignorovala skryté čepele, které u sebe měli členové gardy, a doposud se mi dav zdál čistý.

„Ne,“ řekla jsem a prozkoumávala ty, kdo postávali kolem, usmívali se a fotili. „Zatím všechno v pohodě. Doufám, že to tak i zůstane.“

Lindsey odfrkla. „Drahoušku, jsme upírky. Určitě to tak nezůstane.“

Žel bohu to byla trefná poznámka.

„Dobrá, běžci,“ řekl velitel závodu do megafonu. „Do startu zbývá necelá minuta. Prosím, připravte se.“

„Hodně štěstí,“ řekla Lindsey a stiskla mi paži. „Budeme hned za tebou.“

Kývla jsem. „Tobě taky hodně štěstí. A bystré oko.“

Mrkla. „Jako ostříž.“

Ethan se k nám připojil, pro jistotu si ještě převázal vlasy kouskem kůže, a pak už jsme se přesunuli dopředu do chumlu běžců, kteří si protahovali zadní svaly na nohou a kroutili se v pase, aby se rozcvičili.

Usmál se na mě a já potlačila prudkou choutku, která mě proklála jako kopí – a taky nakopla můj srdeční tep líp než jakákoli rozcvička.

Ethan se naklonil, lokty a kolena pokrčené. „Připravená, Ochránkyně?“

„Vždycky,“ ujistila jsem ho rovněž s odrzlým úsměvem. Zakroužila jsem rameny, zaujala stejný postoj jako on a připravila se k rozběhu.

„Ke startu připravit!“

„K večeři bude poulet à la bretonne,“ sdělil mi Ethan v očividné výhrůžce, v níž, jak se domnívám, zaznělo cosi o francouzském kuřeti.

„Pálivá křidélka,“ kontrovala jsem a Ethan se oklepal.

„Teď!“ křikl velitel závodu a vzduch prořízlo pronikavé zatroubení.

Vydala jsem ze sebe každičkou unci síly, kterou jsem měla, a vyrazila ze startovní čáry, získala před Ethanem maličký náskok a valila jsem to ulicí. Upíří síla byla různá. Někteří upíři byli super silní a super rychlí; jiní měli sotva víc síly než lidé. Já měla naštěstí obojí. A totéž platilo pro Ethana.

Rozhodla jsem se pro agresivní start, vyrazila jsem prudce vpřed a chtěla mu hned na začátku utéct. Musela jsem jenom doufat, že udržím tempo a nedojde mi pára ještě před cílovou rovinkou.

Už po dvou uběhnutých blocích jsem zjistila, že to možná bylo jenom zbožné přání. Byl vyšší než já, měl delší nohy, a ještě k tomu pořádně silné a rychlé. Srovnal se mnou tempo a držel se vedle mě s odhodlanýma očima a uvolněným úsměvem.

Boeuf bourguignon, řekl mi Ethan v hlavě, když aktivoval naše mentální spojení.

Opečený brambory s dušeným, nedala jsem se. V téhle hře mě neporazí. Byla jsem vysoká a štíhlá díky rokům baletu a svému upířímu metabolismu, ale v jídle jsem se vyznala stejně dobře jako Ethan v investicích a evropských botách. Oplatit mu podobnými výhrůžkami byla pro mě hračka, při které se nezapotím.

Což bylo dobře, protože o pocení už se postaral závod. Jeli jsme jako mašiny, každý kloub a sval se precizně hýbal a my byli rychlí jak žíznivá čára.

Neviděla jsem zbytek smečky, ale slyšela jsem je za sebou – vedoucí běžci byli v hloučku za námi a očividně jim nevadilo přenechat souboj o vítězství Ethanovi a mně.

A my tedy souboj vedli. On byl připraven nedat mi to vítězství zadarmo, ani přistoupit na večeři s hranolky a dušeným nebo masem na špejli. Jenže k tomu si nestvořil slabou upírku. Ani já to nemínila vzdát. Podívala jsem se na něj, viděla pot, který se mu perlil na čele, zatnula jsem břicho a zabrala. Přidala jsem a zároveň koukala do tmavé ulice po nějaké hrozbě.

Jako pseudočlenka stráže našeho Domu jsem každý den trénovala a teď jsem získala drobný náskok. Centimetr po centimetru jsem se ujímala vedení, krev mi proudila v žilách a srdce bušilo. Dvě stopy, pak tři.

Chicagští policisté na motorkách blokovali křižovatky, a když jsme je míjeli, mávali na nás a pískali. Obytné bloky se rychle míhaly kolem, beton a sklo v centru Chicaga, kavárny a obchody pro turisty. Podél ulice stály řady lidí, někteří zvědaví, aby se na nás mohli podívat, jiní měli nepěkné transparenty, které hlásaly, že když se objevíme my, nastane konec světa. Jelikož upíři žili po boku lidí od úsvitu věků, smutně to postrádalo logiku.

Zatočili jsme na Státní, uháněli směrem k řece Chicago a potom dál přes zvedací most přes silnici. Ethan byl jenom krok za mnou, zřejmě záměrně, nechal se mnou vést, aby si to usnadnil.

V mém zájmu však nebylo mu cokoli usnadňovat.

Ve stejném duchu uběhla jedna míle, pak dvě. Začínaly mi těžknout nohy únavou, ale ignorovala jsem to, přemohla to, ještě víc jsem zabírala. Možná to bylo nesprávné nebo dětinské, ale chtěla jsem vyhrát. Milovala jsem Ethana a respektovala ho, ale dneska v noci jsem ho chtěla porazit. Chtěla jsem ho v cíli předběhnout, zažít triumfální vítězství a oslavit to jídlem tak hrozně smaženým, obaleným v těstě, a tak hrozně průmyslově upraveným, až by bylo k nepoznání.

Vběhli jsme do poslední zatáčky na cílovou rovinku.

Upřela jsem pohled na oblouk v cíli, neměla oči pro nic jiného a každým svalem v těle jsem poháněla nohy, aby běžely rychleji, rychleji, rychleji.

Ale pak jsem je slyšela, fanynky ječící u cílové pásky. „Ethan! Ethan! Ethan!“ Skandovaly jeho jméno, doufaly, že vyhraje. Čekaly na to, až vyhraje. Byl jejich superstar.

Chtěla jsem ho porazit… ale zdaleka jsem si to nepřála tolik, jako ony chtěly, aby vyhrál. Moje vítězství by znamenalo zábavu pro mě. Jeho vítězství by přineslo radost jim všem.

V duchu jsem si krátce zanadávala a přistoupila na to, že co chci já – pořádně mu to natřít a donutit ho sníst středozápadní dušené se zeleninou, až mu farmářský dressing poteče ze všech pórů – není něčím, co bych musela mít za každou cenu.

Můžu mu přenechat tohle vítězství, které bude triumfem pro něj a jeho obdivovatelky. Vzpruha pro jeho ego a upevnění jejich fanouškovské náklonnosti. Lidští fandové nejsou samozřejmost. I když bez té jejich fan fiction bych žít mohla.

S úsměvem jsem si však pomyslela, že i když mu dopřeju výhru, pěkně se postarám, aby se o ni musel zasloužit.

A taky že ano. Přidala jsem ještě víc, zvyšovala tempo, mé nohy se míhaly tak rychle, že jsem div nepřestala cítit prsty. Slyšela jsem za sebou jeho kroky, jeho namáhavý a zuřivý dech, vůni jeho kolínské, jež stoupala z jeho zahřátého a hbitého těla.

Čekala jsem, až před námi zůstane pět stop… a pak jsem zůstala o krok zpátky. To bude stačit.

Ethan protrhl královsky modrou stuhu v cíli a já byla jen pár kroků za ním. V davu propukl takový jásot, jako by Cubs vyhráli ligu.

Ethanovi se vzdouvala hruď, když na mě pohlédl, povytáhl obočí a také jeden koutek úst. Tělo se mu lesklo potem a byla to docela podívaná.

„Myslím, že jsem vyhrál,“ řekl, se zářivým úsměvem vykročil ke mně a ženy zatím zběsile křičely jeho jméno. Možná řvaly –a nabízely mu, že mu dají děti a spodní prádlo – ale on šel dál ke mně. Vzato kolem a kolem jsem vyhrála já.

Políbil mě na čelo. „Dobrá práce, Ochránkyně. Byla to dobrá snaha.“

„Dělala jsem, co jsem mohla,“ řekla jsem a doufala, že moje pokora působí uvěřitelně. Protože uvnitř jsem si velmi užívala fakt, že bych ho pravděpodobně dokázala porazit. A to už bylo samo o sobě úspěchem.

„A nyní budu moci jíst to nóbl francouzské jídlo, které neumím vyslovit.“

„Tak zlé to nebude,“ řekl. „Požádám Margot o nějaké návrhy.“

Margot byla šéfkuchařkou našeho Domu. „Žádný šneky,“ řekla jsem. „Ani nic, co má víc než čtyři nohy. A nic, co by bylo podobné pavoukovi.“

„Cos vyjmenovala, je stejně kuriózní jako tvé chutě,“ pravil, „ale jsem si jist, že vymyslím něco zajímavého.“

„Gratuluji!“ řekl vedoucí závodu a energicky nám potřásl rukama, než nám podal medaile. Byly stříbrné a měly tvar Cadoganského Domu a zavěšené byly na hrubě tkané stuze v námořnické modři. Sklonila jsem hlavu, aby mi ji mohl pověsit na krk, a pak jsem sledovala, jak totéž udělal s Ethanem.

„Úžasná podívaná,“ řekl, ale tvářil se přitom provinile. „Vedou si upíři záznamy? Sestavil bych oficiální tabulku, kdybych to býval věděl – ale bylo to prostě moc rychlé.“

„Žádný strach,“ řekl Ethan a podíval se na tabuli, kde byl vyznačen náš výsledný čas. „Byli jsme rychlí. Ale existují i rychlejší upíři.“

„No, každopádně to bylo zatraceně působivé.“ S nadšením ještě jednou potřásl Ethanovou rukou. „Pokud se rozhodnete, že byste chtěli trénovat, být lepší než oni, velice rád se vám budu věnovat.“

„Vážím si toho,“ řekl Ethan a vedoucí zmizel, aby přivítal ostatní, kteří už také proběhli cílem.

V té chvíli jsem to ucítila: výmluvné svrbění kovu – nebo zbraně – pohybující se někde poblíž.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít