Robert Silverberg: Dolů k Zemi

Ukázky z knih / 4.7.2020 /

Dolů k zemi je klasický Robert Silverberg ve vrcholné formě. Jeho pocta Conradovu Srdci temnoty si uchovala stejnou sílu a svěžest, jakou měla v době svého vzniku. Nové vydání v překladu Roberta Tschorna je doplněno o autorovu předmluvu.

ANOTACE:
Vypadali jako sloni, to nikdo nepopře. Pozemšťané tedy nildoror podceňovali, stejně jako jejich napohled hrozivější souputníky sulidoror. Jenže mimozemšťany nelze soudit podle lidských měřítek, což koloniální Společnost ke své škodě pochopila až ve chvíli, kdy musela Holmanův svět – planetu Belzagor – vrátit pod správu domorodců. Edmund Gundersen, dříve čelný představitel koloniálního panství, se teď vrací přes půl galaxie vyrovnat si s nildoror staré účty. Napřed ho ale budou muset vzít na vědomí.
Dolů k zemi je klasický Robert Silverberg ve vrcholné formě. Jeho pocta Conradovu Srdci temnoty si uchovala stejnou sílu a svěžest, jakou měla v době svého vzniku. Nové vydání v překladu Roberta Tschorna je doplněno o autorovu předmluvu.

 

O AUTOROVI:
Americký spisovatel Robert Silverberg (* 1935) je ve svých pětaosmdesáti letech patrně nejvýznamnějším dosud žijícím představitelem angloamerické fantastiky. Začínal v padesátých letech přívalem komerčně zaměřených příběhů, ovšem v letech šedesátých a sedmdesátých se v takřka stejném počtu publikovaných povídek a románů naplno projevil jeho talent, jenž mu následně vynesl řadu žánrových ocenění. Z té doby jmenujme jeho romány Muž v labyrintu (1969, česky 1992), Křídla noci (1969, česky 1996), Proti proudu času (1969, česky 1992) a v neposlední řadě patrně vrcholná díla Dolů k Zemi (1970, česky 1995) a Umírat v nitru (1972, česky 1995). Ve druhé polovině sedmdesátých let se literárně odmlčel, aby se s renesancí fantastického žánru v letech osmdesátých vrátil především obsáhlou knižní sérií Majipoor, v níž umně zkombinoval prvky science fiction a fantasy v příbězích z exotického prostředí cizí planety. V současnosti už bohužel nepublikuje.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, červen 2020
Překlad: Robert Tschorn
Obálka: Tomasz Maroński
Vazba: vázaná
Počet stran: 220
Cena: 298 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA PRVNÍ

Na Holmanův svět se nakonec přece jen vrátil. Sám přesně nevěděl proč. Snad ho neodolatelně přitahoval, snad ho přemohl sentiment, snad ho vedl nerozum. Gundersen se sem zpátky nechystal. A přece teď čeká na přistání, planetu vidí na obrazovce tak blízko, že by mohl natáhnout ruku a sevřít ji v dlani, svět o chlup větší než Země, svět, který mu vzal nejlepších deset let života, svět, kde se o sobě dozvěděl, co nikdy vědět nechtěl. Signální světlo v salonku se červeně rozblikalo. Loď brzy přistane. A on se všemu navzdory vrátil.

Viděl závoj mlhy natažený přes mírné pásy, rozlehlé polární čepice a černomodrou šerpu rozpálených tropů opásanou kolem rovníku. Vzpomínal, jak v planoucím soumraku ujížděl přes Moře prachu, vzpomínal na tichou bezútěšnou plavbu po řece pod loubím štěbetajících listů špičatých jako dýka, vzpomínal na zlaté koktejly na verandě před stanicí v džungli za pětiměsíčné noci se Seenou po boku, v buši bučelo stádo nildoror. To bylo dávno. Dnes Holmanovu světu zase vládnou nildoror. Gundersen se s tím těžko smiřoval. Možná proto se teď vrátil: podívat se, jak se s tím nildoror popasují.

„Cestující v salonku, prosím, pozor,“ ozvalo se z reproduktoru. „Za patnáct minut vstoupíme na přistávací orbitu planety Belzagor. Připravte se na návrat do kolébek.“

Belzagor. Takhle teď planetě říkají. Původním jménem, slovem z nildororu. Gundersenovi to znělo jako z asyrské mytologie. Pochopitelně šlo o romantizovanou výslovnost, nildor by řekl spíš něco jako Blls‘grr. Ale jméno Belzagor už světu zůstalo. Gundersen se pokusí je používat, když se to teď sluší. Nechtěl mimozemské tvory zbytečně dráždit.

„Belzagor,“ řekl nahlas. „Zní to rozkošnicky. Pěkně se to válí po jazyku.“

Manželský pár turistů hned vedle něj přikývl. Oba vždy hned souhlasili se vším, co Gundersen vypustil z úst. Muž, nastrojený bledý tlouštík, se zeptal: „Když jste tu byl naposled, ještě se říkalo Holmanův svět, nemýlím se?“

„Přesně tak,“ přitakal Gundersen. „Ale to bylo za starých zlatých imperialistických časů, kdy pozemšťan mohl planetu pojmenovat, jak se mu zachtělo. To už neplatí.“

Turistova manželka stiskla rty svým obvyklým způsobem, jako by ji trápily menstruační bolesti. Štvát ji působilo Gundersenovi temné potěšení. Po celou dobu plavby pro turisty schválně hrál postavičku z Kiplinga, někdejšího koloniálního správce, který se chce podívat, jak zoufale to dopadne, když si mají domorodci vládnout sami. Svůj skutečný postoj přeháněl, překrucoval, protože si občas rád nasadil masku. Turisti – bylo jich osm – na něj hleděli se směsicí úcty a pohrdání, a on se dál naparoval, mohutný běloch viditelně poznamenaný mimozemskými zkušenostmi. Odsuzovali ho, odsuzovali obraz, který jim podsunul, ale na druhou stranu si uvědomovali, že trpěl a dřel a bojoval pod cizím sluncem, a to jim přišlo romantické.

„Ubytujete se v hotelu?“ zeptal se muž.

„Ne ne. Mířím rovnou do buše a dál do země mlh. Podívejte, tam je vidět. Na severní polokouli, ten pás mraků ve středních šířkách. Teplotní gradient je hodně strmý, tropy téměř sousedí s arktidou. Mlha. Hustá. Vezmou vás tam na výlet. Já tam mám nějakou práci.“

„Práci? Měl jsem za to, že tyhle nové nezávislé světy jsou mimo zónu ekonomické infiltrace a –“

„Ne pro firmu,“ zarazil ho Gundersen. „Osobní zájem. Mám tu resty. Něco, s čím jsem se během služby nestihl seznámit.“ Signální světlo se zase rozblikalo, naléhavěji. „Omluvíte mě? Měli bychom si rychle zalézt.“

Odešel do své kajuty a připravil se na přistání. Ze snovadel vystříkla vláknová pěna a obalila ho. Zavřel oči. Ucítil nápor decelerace, archaický pocit ze samých počátků vesmírných letů. Loď odpadla směrem k planetě, Gundersen se zhoupl, zavěšený v prostoru, chráněný před nejhoršími účinky změny rychlosti.

Na Belzagoru byl jediný kosmodrom – ten, který před více než sto lety postavili pozemšťané. Stál v tropech tam, kde se do jediného oceánu vlévala veliká řeka. Maddenova řeka, Benjaminiho oceán – jejich nildorská jména Gundersen v životě neslyšel. Kosmoport se naštěstí udržoval sám. Přistávací maják obsluhovaly mnohokrát zálohované automaty, homeostatický dohled udržoval celistvý povrch dráhy a sestřihoval džungli kolem. Všechno, všechno strojově; od nildoror nikdo nečekal, že by obstarávali kosmoport, a udržovat tady posádku lidských údržbářů nepřicházelo v úvahu. Gundersen vyrozuměl, že na Belzagoru zůstalo po stažení snad sto lidí, ale zrovna ti by se o kosmoport nestarali. A bránila by jim dohoda – správní funkce museli zastávat nildoror, nebo nikdo.

Přistáli. Kolébka z vláknové pěny se na signál rozpustila. Vystoupili z lodě.

Vzduch čpěl tropy: hutný humus, tlející listí, trus zvířat z džungle, vůně krémových květů. Schylovalo se k večeru. Na nebi byly dva měsíce. Klima jako vždy hrozilo deštěm, relativní vlhkost musela být 99 %. Jenže ta hrozba jen výjimečně došla naplnění. V tropickém pásu byly průtrže vzácné. Voda prostě nepřetržitě padala v droboučkých kapkách; neznatelně, ale za chvíli vás pokrývaly mokré korálky. Přes koruny stromů haligali za drahou Gundersen uviděl bliknout blesk. Letuška devět pasažérů rázně sešikovala: „Tudy, prosím!“ A zamířila v jejich čele k jediné letištní budově.

Vlevo se z buše vynořili tři nildoror. Vážně na návštěvníky hleděli. Turisti si na ně v úžasu ukazovali. „Tam! Vidíte je? Učinění sloni. To jsou nili… nildoror?“

„Ano, nildoror,“ přisvědčil Gundersen. Přes průsek k nim zavanul pach velikých tvorů. Samec a dvě samice, usoudil Gundersen podle velikosti klů. Všichni tři byli stejně vysocí, přes tři metry, a tmavozelená kůže je řadila k nildoror ze západní hemisféry. Tvorové si ho měřili s tupou zvědavostí očima jako talíře. Samice vpředu, ta s krátkými kly, zvedla ocas a nevzrušeně vypustila lavinu kouřící purpurové mrvy. Gundersen zaslechl hluboké nezřetelné zvuky, ale na tu dálku nerozuměl, co si nildoror povídají. Tihle, a řídit kosmoport, pomyslel si. Tihle, a řídit planetu. Jenže tak to teď je. Tak to je.

V letištní budově nebylo živáčka. Pár robotů z homeostatické sítě opravovalo protější zeď, z níž spóry oloupaly šedivé plastové ostění; v téhle části planety nakonec hniloba zmohla všechno. Nic jiného se tu nedělo. Celní kontrola nebyla. Nildoror tenhle typ byrokracie neznali. Bylo jim jedno, co kdo přiveze na jejich svět. Všech devět cestujících prošlo kontrolou na Zemi, krátce před odletem; Zemi nebylo ani zdaleka jedno, co se veze na nevyvinuté planety. Nebylo tu vidět přepážky leteckých společností, směnárny, ani trafiky, nic z toho, co tak na kosmoportech bývá. Jen velká holá bouda, kdysi v dobách, kdy Holmanův svět patřil Zemi, uzel rušné koloniální výspy. Gundersen měl pocit, že kolem sebe vidí duchy těch dnů: postavy v tenkém plátěném oblečení s dopisy v rukou, nákladové důstojníky s výkazy inventáře, techniky od počítačů ověšené paměťovými korálky, nildorské nosiče obtížené sklizní na export. Teď je jen ticho. Prázdnotou se nesla ozvěna škrábání servisních robotů.

Letuška zrovna vykládala osmi turistům: „Váš průvodce tu bude co nevidět. Vezme vás do hotelu a –“

I Gundersen měl jet do hotelu, na jednu noc. Ráno si chtěl opatřit dopravu. Cestu na sever si předem nerozplánoval. Měla to být improvizace, průzkumná výprava do jeho pošramocené minulosti.

„Průvodce je nildor?“ zeptal se letušky.

„Myslíte domorodec? Ale ne, pozemšťan, pane Gundersene.“ Prohrabala štůsek potištěných papírů. „Jmenuje se Van Beneker a měl tu být nejméně půl hodiny před přistáním, nechápu, proč –“

„Van Beneker to s dochvilností nikdy nepřeháněl,“ usmál se Gundersen. „Á, tady ho máme.“

Před otevřeným hlavním vchodem do budovy zastavil brouk, vinou klimatu značně prorezlý a zablácený, a z něj k nim přicházel pomenší zrzek, vinou klimatu rovněž značně prorezlý a zablácený. Na sobě měl zmuchlanou pracovní uniformu a po kolena vysoké kanady do džungle. Vlasy už mu řídly a pod ulízanými prameny prosvítal opálený skalp. Vstoupil do letištní budovy, rozhlédl se. Často mrkal. Měl světle modré oči, které naznačovaly mírně zvýšenou činnost štítné žlázy.

„Vane!“ zavolal na něj Gundersen. „Tady jsem.“

Skrček zamířil k návštěvníkům. Spěšně a ještě z odstupu od­drmolil: „Vítám vás všechny na Belzagoru, jak se teď říká Holmanovu světu. Já jsem Van Beneker a ukážu vám z téhle úžasné planety všechno, co nám zákon dovolí, a –“

„Nazdar, Vane,“ skočil mu Gundersen do řeči.

Průvodce se nerad zasekl v půli naučeného proslovu. Zamrkal a dobře si Gundersena prohlédl. Nakonec ze sebe nevěřícně vypravil: „Pane Gundersene?“

„Stačí Gundersen. Už nejsem váš šéf.“

„Kristepane, pane Gundersene! Kristepane, přiletěl jste na okružní cestu?“

„Ne. Mám v plánu vlastní výpravu.“

Van Beneker se obrátil k ostatním: „Omluvte mě na chvilku.“ A k letušce: „Nic se neděje, můžete mi je klidně předat. Přebírám za ně zodpovědnost. Jsou všichni? Jeden, dva, tři… osm. Souhlasí. Zavazadla sem, k broukovi. Řekněte jim, ať počkají. Hned jsem u nich.“ Přitáhl si Gundersena za loket. „Pojďte sem, pane Gundersene. Nevěřil byste, jak jsem z vás paf. Kristepane!“

„Jak se vám daří, Vane?“

„Stojí to za starou belu. Jak jinak, na téhle planetě? Kdy přesně jste vlastně odletěl?“

„Dva tisíce dvě stě čtyřicet. Rok po stažení. Je to osm let.“

„Osm let. Co jste dělal?“

„Vnitro mi našlo práci. Práce nad hlavu. A teď se mi sešel rok nevybrané dovolené.“

„To ji chcete strávit tady?!“

„No a?“

„Ale proč?“

„Vypravím se do země mlh,“ řekl Gundersen. „Chci navštívit sulidoror.“

„To vám neradím,“ kroutil hlavou Van Beneker. „Co vás to proboha napadlo?“

„Jsem zvědavý.“

„Tam nahoře člověka čekají jenom potíže. Víte, co se povídá, pane Gundersene. Nemusím vám připomínat, kolik lidí se tam vypravilo a kolik se jich nevrátilo.“ Van Beneker se zasmál. „Netáhl jste se takovou dálku, abyste se pomuckal se sulidoror. Vsadím boty, že je v tom něco jiného.“

Gundersen neodpověděl. „Co děláte vy, Vane?“

„Průvodce turistů, hlavně. Za rok přiletí devět, deset výprav. Vezmu je k oceánu, ukážu jim kousek země mlh, přeletíme Moře prachu. Pěkně se tu rozhlídnou.“

„To ano.“

„A jinak odpočívám. Hodně si povídám s nildoror, jezdím po stanicích za kamarády. Všechny je budete znát, pane Gundersene. Stará parta.“

„Co Seena Royceová?“ zeptal se Gundersen.

„Bydlí u vodopádů Šangri-la.“

„Pořád stejná krasavice?“

„Ona si to myslí. Chcete se tam cestou stavit?“

„Samozřejmě. Jdu na sentimentální pouť. Obejdu všechny stanice v buši. Navštívím staré přátele. Seenu. Cullena. Kurtze. Salamoneho. Kdo tu ještě je.“

„Někteří umřeli.“

„Kdo tu ještě je,“ zopakoval Gundersen. Sehnul se k mužíkovi a usmál se. „Měl byste se postarat o turisty. Můžeme si popovídat večer v hotelu. Povyprávíte mi, co se tu dělo, když jsem byl pryč.“

„To vám řeknu snadno jednou větou, pane Gundersene. Hnilo to. Všechno hnije. Jenom se podívejte támhle na zeď kosmoportu.“

„Vidím.“

„Podívejte se na opravářské roboty. Nejsou zrovna jako ze škatulky. Taky to balí. Zblízka byste viděl, jak reznou.“

„Ale homeostáze –“

„No jo. Všechno se opravuje, i roboti opraváři. Ale celý systém se jednou sesype. Dřív nebo později se hniloba zažere i do základních programů, opravy skončí a tenhle svět se propadne sofort zpátky do doby kamenné. Úplně na začátek. A nildoror budou konečně spokojení. Já do těch halamů vidím jako nikdo. Nemůžou se dočkat, až na téhle planetě uhnije poslední stopa po lidech. Tváří se kamarádsky, ale nenávidí nás, z duše nás nenávidí a –“

„Opravdu byste už měl dohlédnout na turisty, Vane,“ zarazil ho Gundersen. „Začínají být neklidní.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít