Jeff VanderMeer: Finch
Po trilogii Jižní zóna a sci-fi románu Borne přináší nakladatelství Argo další knihu Jeffa VanderMeera – noir detektivní fantasy Finch.
ANOTACE:
John Finch je detektivem v Ambře, městě okupovaném a terorizovaném tajemnými bytostmi z podzemí, zvanými „šeďáci“. Prastaré město se propadá do anarchie, šeďácké houby a plísně bují na domech i v lidech, povstalecké síly jsou demoralizovány a rozprášeny, a parciálové – lidští zrádci, přetvoření šeďáky v cosi jiného – kráčejí ulicemi a trýzní obyvatele. Finch má na příkaz šeďáckého nadřízeného vyřešit nepochopitelnou dvojnásobnou vraždu. V průběhu vyšetřování narazí na krajně podivné události, je nucen připomenout si svou vlastní, pečlivě utajovanou minulost, a kromě toho se dostane na stopu klíčovému tajemství historie Ambry. Jak se zdá, osud celého města bude nakonec záviset na jeho rozhodnutí…
OHLASY:
„Povinná četba pro fanoušky fantasy, noiru, skvělé literatury a také, samozřejmě, hub.“
Joe Abercrombie
„Skvělá kniha. Plná stínů a temná jako hřích, detektivní, fantastická… Kruci, tohle jsem žral. Vlastně i trochu žárlím.“
– Joe R. Lansdale
„Finch mě prostě absolutně odrovnal. Přísahal bych, že se nedá sloučit noir a fantastika, a hle, Jeff VanderMeer mi úžasným způsobem předvedl, že jsem se pletl.“
– Ken Bruen
„Fungální noir. Steampunkové delirium. Paranoidní špionážní thriller… Jasný signál – pokud ovšem kdy bylo takového signálu třeba – že [VanderMeer] zůstává jedním z nejoriginálnějších a nejneohroženějších průkopníků moderní fantastické literatury.“
– Richard K. Morgan
O AUTOROVI:
Americký spisovatel a editor Jeff VanderMeer (* 1968) proslul temnými výjevy z krutého a nelítostného města Ambry, kam vedle kratších příběhů shrnutých ve sbírce Město svatých a šílených (2001) zavítal rovněž v románech Shriek (2006) a Finch (2009). Podobně nekonvenční zůstal i při tvorbě metropole z románu Veniss Underground (2003, česky 2006). Vedle dlouhé řady povídek se často ve spolupráci se svou manželkou, známou editorkou Ann VanderMeerovou, věnuje sestavování rozmanitých antologií. Svého dosud největšího úspěchu však dosáhl románovou trilogií z tajuplné Oblasti X, kam vedle Anihilace (2014, česky 2015) spadají rovněž romány Autorita a Adaptace (obě 2014, česky 2017). Komerčně úspěšná série se dočkala ceny Nebula a zajímavého filmového zpracování. Jeho prozatím posledními romány jsou vřele přijatý Borne (2017, česky 2019) a s ním volně související Dead Astronauts (2019).
INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, červen 2020
Překlad: Jakub Němeček
Obálka: Kai & Sunny
Vazba: vázaná
Počet stran: 424
Cena: 488 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
„Když vám něco dávají, položte si otázku proč.
Když jste jim vděční za to, že vám dávají,
co byste měli mít i bez nich, položte si otázku proč.“
– Dáma v modrém, rádiové vysílání povstalců
PONDĚLÍ
Vyslýchající: Cos teda viděl potom?
Finch: Nic. Nebylo nic vidět.
V: Špatná odpověď.
[skučení, výkřiky, vzlykot]V: Setkal ses už někdy předtím s Dámou v modrém?
F: Ne, ale už jsem ji slyšel.
V: Slyšel? Kde?
F: No kurva v rádiu přece, kde jinde.
[nějaké mumlání, nesrozumitelné]F: Je to její hlas. Vychází z podzemí. Tak to říkaj.
V: Takže cos vlastně viděl, Finchi?
F: Jenom hvězdy. Hvězdy. Byla noc.
V: Můžu ti tuhle jedinou otázku klást celý hodiny, Finchi.
F: Chtěls, abych řekl, že jsem ji viděl. A já jsem řekl, že jsem ji viděl! Řekl jsem to, sakra.
V: Žádná Dáma v modrém neexistuje. Je to jen mýtus, povstalecká propaganda.
F: Já ji viděl. Na tom kopci. Pod hvězdama.
V: A co ti ten přízrak řekl, Finchi? Co ti řekla tahle vize?
1
Finch u dveří apartmá, zadýchaný po pěti patrech schodů, které vzal klusem. Vzkaz, jenž ho sem přivedl ze služebny, už mu zmíral v ruce – rudá šmouha na zvadlém kolečku zeleného houbového papíru. Předtím se mu dlouhé minuty lepkavě vrtěl v dlani. Teď zbývalo jen projít dveřmi označenými šeďáckým znakem.
Manzikertova třída 239, byt č. 525.
Vždycky vyloženě akt čiré vůle, přejít tuhle propast. Vždycky. Sáhl po zbrani, pak si to rozmyslel. Některé dny bývají horší než jiné.
Hlavou mu bleskl okamžik, kdy mu jeho parťák Wyte vytkl, že je zkompromitovaný, a jeho vlastní odpověď: „Na tohle nemám názor.“ Nápis na zdi na místě činu: Každý je kolaborant. Každý je povstalec. Pravda v tíze těch dvou vět.
Koule na dveřích studená, ale drsná. Na levé straně zhrubla hrbolky světle zelené plísně.
Potí se v saku, propotil košili. Boty na nohou tíží.
Vždycky je to za čáru, odkud není návratu, a přece se vždycky vrátil.
Nejsem detektiv. Nejsem detektiv.
Uvnitř stál vprostřed haly vysoký, bledý muž v černém a zíral do jedněch dveří. Za ním: tmavý pokoj. Stará postel. V přítmí matný svit bílého povlečení. Jako by tam nikdo nespal celé měsíce. Podlaha plná prachu. Takhle hrozně to u Finche doma nevypadalo ani v dobách, kdy se ještě nezačal vídat se Sintrou.
Parciál se otočil a spatřil ho. „Tam v tom pokoji není nic, Finchi. Všechno je tady.“ Ukázal do dveří. Vysvitlo odtamtud světlo a temným leskem se odrazilo na parciálově kůži v místě, které obsadily drobounké výtrusnice. Ve vychrtlé tváři prapodivné levé oko. Pořád sebou škubalo. Obracelo se do podivných úhlů. Zornice jako třpyt modrého světla na dně temné studny. Fungální oko.
„Kdo jseš?“ zeptal se Finch.
Parciál se zamračil. „Jsem –“
Finch se protáhl kolem něho a neposlouchal. Dělalo mu dobře, když mohl parciálovi vrazit ramenem do hrudi. Parciál i se svou vůní sladkou jak hnijící maso vstoupil do místnosti za ním.
Vše bylo zlatavé, klidné, neznámé.
Pak se Finchovy oči přizpůsobily světlu z velikého okna a spatřil: obývák, kuchyni. Pohovku. Dvě dřevěné židle. Malý stolek, prázdnou vázu a na ní vyobrazenou růži. Dvě těla ležící na běhounu vedle pohovky. Jeden člověk, jeden šeďák bez nohou.
Finchův šéf Heretik stál proti oknu. Na sobě obvyklý šedý hábit a šedý klobouk. Pravé jméno téhle stvůry se Finch nikdy nenaučil. Tvořila je posloupnost cvakání a hvizdů, která zněla přibližně jako „hekleretikalik“, a tak mu Finch říkal „Heretik“. Vidět Heretika ve dne bylo velmi neobvyklé.
„Finchi,“ pravil Heretik. „Kde je Wyte?“ Z jeho čvachtavých, vlhkých glotálních pokusů o řeč byla většina lidských bytostí nesvá. Finch se usilovně snažil předstírat, že konce všech slov jsou, kde mají být. Tvrdě nabytá dovednost.
„Wyte nemohl přijít. Má práci.“
Heretik zíral na Finche. V očích otázku. Finch odvrátil zrak. Pryč od těch tekutých zelených zornic, od žluti v místech, kde by měla být běl. Wyte už dlouho postonával. Finch věděl, co mu je, ale radši by to byl nevěděl. S Heretikem to probírat nechtěl.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Finch.
Heretik se usmál: nekonečné řady linií tenkých jako jehly ve tváři připomínající rozpláclý žraločí čumák. Finch nedokázal poznat, jestli jsou ty linie žábry, nebo zuby, ale zdálo se mu, že se trochu třesou a dýchají. Wyte říkal, že v nich jednou zahlédl taková malá zvířátka. Pokaždé nová noční můra. Další setkání, které bude Finche strašit ve snu.
„Dvě mrtvá těla,“ odtušil Heretik.
„Dvě těla?“
„Přesněji řečeno jedno a půl,“ ozval se za Finchem parciál.
Heretik se zasmál. Zvuk, jako když škrtíte smečku psů.
„Oběti žily v tomhle apartmá?“ zeptal se Finch, přestože odpověď už znal.
„Ne,“ řekl parciál, „nežily.“
Finch se krátce otočil jeho směrem, potom zase k Heretikovi.
Heretik se upřeně zahleděl na parciála a ten sklapl, začal se ploužit po obýváku a pořizovat okem snímky.
„Nežil tu nikdo,“ odtušil Heretik. „Podle našich záznamů tu nikdo nežil víc než rok.“
„Zajímavé,“ řekl Finch. Ale nezajímalo ho to. Nezajímalo ho nic. Štvalo ho to. Obzvlášť to, že se parciál cítil natolik v pohodě, že si troufl odpovědět na otázku určenou Heretikovi.
Závěsy dávno vyšisovalo slunce. V pohovce trhliny jak po ranách nožem. Váza vypadala, jako by si v ní někdo dělal ohýnek. Rekvizity pro dvojí smrt.
Bylo podstatné, že je okno otevřené? Finchovi se bůhvíproč nechtělo vyzvídat, jestli okno otevřel někdo z nich. Od zálivu sem zavoněl čerstvý vzduch se špetkou vůně soli.
„Kdo to nahlásil?“ zeptal se Finch.
„Z lokality vyšel poryv energie,“ odvětil Heretik. „Cítili jsme to. Pak nám to potvrdily sporové kamery.“
Poryv energie? Jaké energie?
Finch se pokoušel představit si nekonečné řady živých přijímačů v podzemí, řady kilometry dlouhé, pokud pověsti nelhaly. A jak se pokoušejí zpracovat biliony záběrů z celého města. Jak by to vůbec mohli stíhat? Naděje každého občana.
„A znáte… zdroj?“ zeptal se Finch. Nevěděl, jestli vůbec Heretikovo sdělení pochopil.
„Teď už po něm není stopy. Byt vychladl. Jsou tu jen tyhle mrtvoly.“
„Jak mi to pomůže?“ chtěl se zeptat.
Finch se obvykle zabýval krádežemi, domácím násilím, nezákonným srocováním. Ochomýtal se i kolem vyšetřování aktivit povstalců, ale v případě nutnosti je předával parciálům. Snažil se zajistit, aby případy nutnosti nenastávaly. Pro dobro všech.
Vraždy znal jen ty obvyklé. Zločiny z vášně. Pomsty. Tohle na nic z toho nevypadalo. Pokud to vůbec vražda byla.
„Žije někdo ve vedlejším bytě?“
„Teď už ne,“ odpověděl parciál. „Brzy potom, co tihle dva… dorazili, všichni zmizeli. A to je dost divné.“
„Což znamená, že se ozval nějaký zvuk.“ Nebo zvuky.
„Až tady skončíme, vyslechnu každého v budově,“ oznámil parciál.
Jaká to bude rozkoš pro vyslýchané.
Finch se přesto sám do vyslýchání nehrnul. Ještě ne. Možná později. Nebude to o moc horší než zpovídat lidi mezi dveřmi na nepřívětivých místech. Spousta lidí byla toho názoru, že jeho povolání by nemělo existovat.
„Co o tom soudíte, Finchi?“ zeptal se Heretik. S jen nepatrným náznakem škodolibosti. Byla jí tam jen špetka. Právě tolik, aby to Finch zaznamenal.
Soudím, že jsem sotva před pár minutami vešel do dveří.
Těla ležela jedno vedle druhého těsně u pohovky.
Finch se zamračil. „Nic takového jsem ještě nikdy neviděl.“
Muž ležel na boku, levou ruku nataženou směrem k ruce šeďáka. Šeďák ležel tváří dolů s rukama rozhozenýma kolmo od těla.
„Mohl by to být cizinec. Podle těch šatů.“
Muži mohlo být pětačtyřicet až padesát, měl tmavě hnědé vlasy, temné obočí a vous, který vypadal, že je celý z tenkých výhonků podhoubí. To nebylo nic neobvyklého. Jeho oděv však neobvyklý byl. Měl na sobě modrou košili dávno vyšlou z módy. Podivné, těsně padnoucí kalhoty. Špinavé černé boty.
„Z města není,“ pravil Heretik. Zase ta modulace hlasu, která Finche štvala. Bylo to oznámení, nebo otázka?
O co mu jde?
Finch si dřepl k tělům. Vytáhl zbytečné pero a zbytečný zápisník. Parciál se naklonil nad něj, aby pořídil snímek.
Mrtvý šeďák vypadal jako každý jiný šeďák. Až na tu jedinou věc, která mu chyběla tak, že to bilo do očí.
„Nevím, co způsobilo zranění tomu druhému, pane.“
Nevím, co způsobilo tuto nožní příhodu.
„I když na to přijdeme,“ odtušil Heretik, „nebudeme na tom o moc líp.“
Obnažený příčný řez, vedený téměř přesně v pase, Finche fascinoval. Málem se zapomněl a šťouchl do tkáně perem.
Řez byl tak čistý, tak precizní, že Finch nikde nepozoroval ani náznak něčeho rozervaného. Žádné krvácení. Viděl jednotlivé vrstvy. Šedá. Žlutá. Zelená. Střed tmavě červený. (Otázka, kterou z opatrnosti nevyřkl: Je ta červená takhle tmavá vždycky, nebo jen po smrti?) Uvnitř středu těla spatřil náznak orgánů.
„Je to… normální?“ zeptal se Heretika.
„Normální?“
„Mám na mysli nepřítomnost krve, pane,“ upřesnil Finch.
Šeďáci krváceli. Tohle Finch věděl. Nebyl to sice žádný gejzír ani prosakující skvrny, dokonce ani když jste řízli hluboko, ale začalo z nich stejnoměrně odkapávat jako ze špatně utaženého kohoutku. Bodné rány se hojily téměř okamžitě. Zabít šeďáka dost trvalo a bylo k tomu třeba hodně trpělivosti.
„Ne, není to normální.“ Vlhká masa Heretikova těla teď stanula vedle něj. Zápach odpadků a spékaného skla. Zvedl se mu žaludek.
„Nic z toho není normální,“ troufl si parciál. Nikdo nereagoval.
Finch vzhlédl k Heretikovi. Z tohoto úhlu: bledé laloky kůže na Heretikově dlouhém krku.
„Víte, kdo…“ Finch zaváhal. Šeďáci neměli rádi, když se jim říkalo „šeďáci“, ale Finch neuměl vyslovit slovo, kterým se nazývali sami. Farsenýny nebo fanárcensitý? Parciál chodil v kruhu kolem nich a odmrkával fungálním okem snímky.
„Víte, kdo to je?“ zeptal se Finch nakonec a ukázal na mrtvého šeďáka.
Heretik vydal zvuk, jako když něco praskne. „Ne. Není nám znám. Nevidíme ho.“ A Finch pochopil, že myslí něco jiného než jenom podívat se z okna.
„Zkusili jste…?“ Nedokázal tu větu dokončit. Příliš směšné. Děsivé. Obojí. Zkusili jste už sníst kousek jeho těla a vyzobat z něj vzpomínky?
Ale Heretik znal lidské bytosti dost dlouho na to, aby uhodl, co chce Finch říci. „Zkusili jsme to. Nic, co by dávalo smysl.“
Finch se na vteřinku uvolnil. Zapomněl, že Heretik může poslat jeho, Sintru, kohokoli, koho znal, do pracovního tábora.
„Jestli to nerozluštíte vy, tak jak bych mohl já?“
Potom ztuhl. Richard Dorn, jeden dobrý detektiv, se kdysi Heretika na něco příliš dotěrně vyptával. Zemřel o devět měsíců později.
Kulka do hlavy. V takovém případě.
Šeďák však odpověděl jen: „Podíváte se na to novýma očima a možná budete mít větší štěstí.“
Heretik vytáhl z hábitu váček a otevřel jej. Finch se vztyčil a ustoupil stranou. Heretik posypal obě těla pudrově jemným zeleným práškem. Mohl to klidně udělat Finch a použít vlastní zásobu, ale Heretik si to z nějakého důvodu užíval.
„Co dál, to už víte,“ řekl Heretik.
Až přijde čas, mrtvolám vyrostou z hlav paměťové hlízy. Nespoléhali se fanárcensitý příliš na to, v čem byli jak ryba ve vodě? Žádné pitvy, jenom houby. Ale na druhou stranu – nezbývali už skoro žádní odborníci, kteří by pitvu uměli provést.
Finchovi se do krku znovu vkradla nevolnost. „Ale – já nikdy… Šeďáka ne. Chci říct, nikoho z vašich.“
„My přece nekoušem.“ Škleb na té neuvěřitelné tváři se rozšiřoval víc a víc. A znovu smích, ještě horší než předtím.
Finch se taky zasmál, i když jen chabě.
„Zapište všechno, s čím se setkáte, ať tomu rozumíte, nebo ne.“
Heretik se milosrdně odvrátil. „Šeďák a člověk. A taková divná smrt. Musíme se dozvědět všechno.“
„Anopane,“ řekl Finch. Nedokázal se přestat šklebit.
Zdálo se, že Heretik pokládá jeho škleb za úsměv. Když cestou ke dveřím procházel kolem Finche, poplácal ho po lokti. Finch se otřásl. Jako dotek vlhkých shnilých listů sešitých dohromady a vycpaných masem.
„Ráno mi podejte hlášení,“ pravil Heretik. „Hlaste mi a hlaste a pořád mi hlaste, Finchi.“ Opět smích.
Nato Heretik zmizel. Pohltily ho stíny v hale, dveře bytu se otevřely a zavřely.
Finch slyšel vlastní dech. Byl mělký. Bubnování náhle zpanikařeného srdce. A jako údery motýlích křídel mrkání víček parciála, který ještě pořád fotografoval.
Nadechl se. Jen vteřinu. Zavřel oči.
Slunný den u řeky. Obědový piknik. Strom, který vrhá stín. Dlouhá, chladivá tráva. Se Sintrou.