Holly Blacková: Královna ničeho

On bude zkázou koruny a ničitelem trůnu. Série Krutý princ vrcholí.
Získat moc je snazší než si ji udržet. Jude na to přišla, když ji zrada krále Cardana připravila o všechno. Je však odhodlaná dostat zpět, co jí patří – a příležitost se brzy naskytne.

ANOTACE:
Moc je mnohem jednodušší získat než si ji udržet. Jude se tuhle lekci naučila, když se vzdala kontroly nad podlým králem Cardanem výměnou za neomezené pravomoci.

Teď je z ní vyhoštěná královna Říše víl, skončila v lidském světě bezmocná a trpící Cardanovou zradou, ale odhodlaná získat zpátky všechno, o co ji připravil. A příležitost se brzy naskytne v podobě sestry-dvojčete Taryn, jejíž smrtelný život je v nebezpečí.

Pokud chce svou sestru zachránit, musí se Jude vrátit mezi víly, riskovat život a vyrovnat se se svými přetrvávajícími city ke Cardanovi. Ale v Elfhame je všechno jinak. Říše stojí na pokraji války, a jakmile Jude vklouzne hluboko za nepřátelskou linii, pohltí ji krvavá politika.

A když je probuzena nebezpečná kletba a po celé zemi se šíří panika, musí si vybrat mezi svou ctižádostivostí a lidskostí…

 

INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, červenec 2020
Překlad: Radka Kolebáčová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 360
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kniha druhá

Proti vzpurým vílám ohňovým
spojila síly s přílivem,
už jen země, vzduch a moře ví,
jak lítá bitva zuřila ten den.

Pozdvihla k nebi krátký meč,
pružný jak stéblo sítiny,
meč, jejž ukoval jí milenec,
jasný nad temné stíny.

S knížaty vzala ten kraj ztečí,
proklála mečem pána ohně,
pluk jeho prchl do bezpečí,
lid provolal slávu této ženě.

S družinou, jíž za čest vděčí,
pospíchá královna k otčině.

Philip James Bailey,
„Pohádka“

17. KAPITOLA

Ležím na obrovské posteli Nejvyššího krále a krvácím na jeho přepychové pokrývky. Vše zastírá agonie. Břicho mi svírá ostrá, žhnoucí bolest a v hlavě mi buší kladiva.

Nade mnou se sklání Cardan. Kabát má přehozený přes křeslo opodál, jeho samet je nasáklý nějakou tmavou tekutinou. Bílé rukávy košile má vyhrnuté a mokrou žínkou mi otírá ruce. Smývá z nich krev.

Pokusím se promluvit, ale jako bych měla ústa zalitá medem. Opět se ponořím do husté temnoty.

***

Nevím, jak dlouho spím. Vím jen, že dlouho. Když se probudím, sužuje mě palčivá žízeň. Vyklopýtám z postele, nedokážu se zorientovat. V pokoji hoří několik svic. V jejich světle pochopím, že jsem stále v Cardanově ložnici, v jeho posteli, a že jsem sama.

Najdu džbánek s vodou a zvednu ho ke rtům. Se sklenicí se nenamáhám. Piju a jenom piju. Piju tak dlouho, dokud svou žízeň konečně neuhasím. Pak se svalím zpátky na matraci a pokouším se vzpomenout si na to, co se stalo. Vše mi připadá jako horečnatý sen.

Už nedokážu zůstat v posteli. Bez ohledu na bolest zamířím do koupelny. Vana je napuštěná, a když se dotknu hladiny, voda se pod mými prsty zatřpytí. Je pro mě nachystán i nočník, za což jsem v danou chvíli nesmírně vděčná.

Opatrně ze sebe svléknu šaty a vlezu si do vany. Drhnu si kůži nehty, abych z ní smyla špínu a zaschlou krev posledních několika dní. Pak si důkladně umyji obličej a vyždímám přebytečnou vodu z vlasů. Když vylezu ven, cítím se jako znovuzrozená.

Vrátím se do ložnice a přejdu k šatní skříni. Přelétnu pohledem po nekonečných řadách Cardanových svršků, které jsou natolik absurdní, že i kdyby mi nějakou náhodou padly, za nic na světě bych si je na sebe nevzala. Obléknu si obrovskou košili s nabíranými rukávy a přes ni jeho nejméně výstřední plášť – černý, vlněný, podšitý jelení kůží a olemovaný výšivkou drobných lístků. Zachumlám se do něj a vykročím na chodbu ke svým někdejším komnatám.

Rytíři u dveří královy ložnice si všimnou mých bosých nohou a obnažených kotníků i způsobu, jakým se choulím do pláště. Nedokážu říct, co se jim mihne hlavou, ale rozhodně se nemíním cítit zahanbeně. Připomenu si své nové společenské postavení a jako Nejvyšší královna je usadím natolik pohrdavým pohledem, až odvrátí hlavy.

Když vstoupím do svých starých komnat, Vřesinka ke mně vyděšeně vzhlédne. Sedí na pohovce s Doubkem a hrají spolu Uno.

„Jejda,“ utrousím.

„Ahoj,“ pozdraví mě Doubek nejistě.

„Co tady děláš?“ Trhne sebou. Hned svého příkrého přivítání zalituji. „Omlouvám se,“ pokusím se zmírnit dopad svých slov. Obejdu pohovku a sehnu se k němu, abych ho objala. „Jsem ráda, že tady jsi. Jenom mě to překvapilo.“ Už neřeknu, že mi to dělá starosti. A značné. Elfhamský dvůr je nebezpečným místem pro kohokoli, ale pro Doubka dvakrát tolik.

Opřu se mu čelem o zátylek a nadechnu se jeho vůně, v níž se mísí tóny jílu a borového jehličí. Tak voní můj malý bráška, který mě stiskne tak silně, až to zabolí, a jedním růžkem mi poškrábe tvář.

„Je tady i Vivi,“ oznámí a pustí mě. „A Taryn. A Heather.“

„Vážně?“ Na okamžik se na sebe významně podíváme. Doufala jsem, že se Heather k Vivi vrátí, ale že bude ještě někdy ochotná zavítat do Země víl, to mě víc než udivuje. Spíš jsem si myslela, že potrvá dlouhou dobu, než se s touto skutečností opět srovná a její rány se zahojí. „Kde jsou?“

„Jsou na večeři. S Nejvyšším králem,“ informuje mě Vřesinka. „Tenhle s nimi nechtěl, tak mu nechali přinést jídlo sem.“ Svým typickým způsobem vyjadřování dává najevo nesouhlas. V jejích očích je Doubek malý rozmazlený spratek – vždyť kdo to kdy viděl, aby někdo odmítl pozvání do královské společnosti!