František Kotleta: Válkotvůrci
Budou války vyhrávat hráči počítačových her? Je znalost genetiky darem, nebo prokletím? Je nadřazenost známkou božství? A jak se srovnat s pandemií nebezpečného viru? V sedmnácti sci-fi povídkách se to znepokojivými otázkami jen hemží. Povídky dnes nejprodávanějšího spisovatele fantastiky publikujícího pod pseudonymem František Kotleta stály na počátku jeho literární kariéry. Některé jsou dodnes provokativní, jiné romantické, humorné či hravě naivní.
UKÁZKA Z KNIHY:
Ve stínu viru
Kdysi dávno jsem si na vysoké škole za poslední peníze koupil sbírku povídek svého oblíbeného autora. A litoval toho skoro víc než té ošklivé věci, co se mi objevila po návštěvě ostravské Stodolní ulice (P. S. Antibiotika dokážou vyřešit spoustu nepříjemností). Důvod byl jednoduchý – jakmile se onen autor (a z úcty k němu ho nechci jmenovat) proslavil, vzal jeho nakladatel každý plk, každou noticku, každou úvahu ze studentských novin a vyhodil to na trh jako novou knihu. Byznys je prostě byznys. Přišlo mi to strašně nefér. Člověk chtěl nějakou novou pecku od svého oblíbeného vypravěče a místo toho se stal svědkem jeho tápajících literárních začátků. Dodnes tu knihu nemám moc rád.
Tahle sbírka povídek původně vyšla v době, kdy jsem byl slavný jenom u nás na vesnici (a krátce i na té Stodolní, což není něco, o co by soudný člověk stál), věnoval se novinařině a psal krátké povídky o technologiích pro tehdejší stanici Českého rozhlasu Leonardo a pro časopis o fantastice Ikarie. Vyšla jenom jako e-book za pár šupů a primárně vlastně jako experiment v době, kdy e-booky neměly na růžích ustláno a nakladatelé je považovali jenom za výstřelek, který zničí literaturu (kupodivu to není tak dávno a nic z toho se, samozřejmě, nestalo). Někdy před rokem jsme tu e-knihu stáhli a tím měl její příběh skončit. Vzpomněl jsem si totiž na zážitek s knihou slavného amerického autora a řekl si, že jestli něco nechci, tak zklamat své čtenáře. A jako mnoho jiných autorů na své starší práce hledím víc než kriticky.
A pak přišla pandemie covid-19.
Kromě existenčních starostí jsme s nakladatelem od začátku řešili, jak podpořit lidi zavřené doma. Uvolnili jsme zadarmo audioknihu Spad a pro ukrácení dlouhé chvíle čtenářů také znovu vydali tuhle sbírku. Byla za 0 Kč ke stažení na Palmknihách do konce pandemie.
A dostali jsme od fanoušků papírových knih pěkně vynadáno. Jsou lidé, co e-booky nečtou ani zadarmo a chtějí papír a chtěli v papíru i Válkotvůrce. No a tak jsem se nechal čtenáři zlomit a v sobě zadusil jakýsi podivný vnitřní odpor k vydání svých starších prací. Vy si z něho pranic nedělejte. Spisovatelé jsou, co se jejich práce týče, iracionální stvoření. Vzpomeňme si na Jiřího Kulhánka, který odmítá vydání svých prvních knih, navzdory tomu, že jsou prostě geniální. Považuje je za pitomosti nehodné papíru. Vysvětlit mu, že to tak není, nikdo z nás nedokáže. Jak říkám, spisovatelé jsou vážně sebranka.
To, co držíte v ruce, jsou mé první povídky. Povídky spíš kyšovské než kotletovské, příběhy, které spíš než akční fantastice (s několika výjimkami) skládají hold klasice. Snad to čtenáře Bratrstva krve, série Spad nebo paranormálních detektivek s Tomášem Koskem nezklame. A pokud přece jen a čekali jste nějaké nové pecky, omlouvám se. Kupte si Underground. Nebo Bratrstvo krve. To kupodivu nestárne vůbec.
Jedna nová povídka tu ale přece jenom je. Napsal jsem ji pro Lidové noviny jako reakci na pandemii. Tak přece jenom něco moderního, i když v krátkosti.
Každopádně přeji krásné čtení. Snad koupě této knihy nebudete litovat. A pokud ano, vždy jí můžete podložit klavír.
autor
V Pomerančové zahradě
Irský přízvuk jsem poznal téměř okamžitě. Černovláska na sobě měla ošuntělé tmavě hnědé šaty, jaké se nosily ještě před druhou světovou válkou. Celý Aventin zel prázdnotou, ale tady před Giardino degli Aranci, tedy Pomerančovou zahradou, se nacházely desítky lidí.
„Pan Soper mi o vás kdysi vyprávěl. Nepříjemný člověk,“ špitla a nakrčila horní ret.
„Slečna Mallonová, že?“ usmál jsem se na ni.
Leknutím sebou trhla.
„Já…,“ nechala ve vzduchu viset zbytek věty a ohlédla se po muži, který stál kousek od ní.
Byla mezi nimi druhá nejmladší. Nejspíš už pochopila mnoho věcí, ale spousta jí toho ještě unikala.
Fritz Klein její němou žádost o pomoc ignoroval. Sklopil zrak a sledoval své kožené boty. Měl rozepnutou košili, díky čemuž bylo možné spatřit na jeho krku strangulační rýhy. Pořád se mu klepaly ruce. Měl je zamazané od hlíny a krve. Rukou jsem Irce naznačil, aby mi uhnula z cesty. V podstatě uskočila. Prošel jsem kolem kašny a rozhlédl se po ostatních. Znali mě a já si pamatoval jejich jména i osudy. Třeba janovského obchodníka Bianchiho, jednoho z těch, kdo svou loď s námořníky umírajícími na mor zavedl do přístavu v sicilské Messině, a kvůli tomu měl na svědomí tisíce mrtvých. Teď v puse žmoulal balenou cigaretu a sledoval hru v kostky mezi plukovníkem Henrym Bouquetem, jenž během obléhání Fort Pitt nechal indiánským rodinám rozdat deky, které vojáci získali od lidí umírajících na neštovice, a dvěma římskými legionáři, kteří za vlády Marka Aurelia přinesli do tohoto města mor. V římské říši tehdy umřelo na pět milionů lidí. Proti nim byli kuchařka Mallonová, známá jako Tyfová Mary, která svou bezohledností způsobila smrt pouhých padesáti lidí, nebo doktor Klein, co se ke zdejší společnosti připojil jen proto, že porušil Hippokratovu přísahu, když vraždil v Bergen-Belsenu, a než ho pověsili, donutili jej britští vojáci vlastníma rukama důstojně pohřbít těla mrtvých vězňů, jen druhořadá spodina.
Přidal jsem do kroku a rozhlédl se po stromech, díky kterým získala zahrada své jméno. Nerostly zde dlouho. První z nich přivezl ze Španělska svatý Dominik. Došel jsem až k hradbám, jež Římané postavili na někdejším chrámu bohyně Luny. V jeho troskách hluboko pod zemí se nacházelo několik soch dávných bohů. Mezi nimi i první mramorové zpodobnění bohyně Morty.
O hradby se opírala žena s černými vlasy. Vypadala na dvacet, možná dvaadvacet. Pokud bych ji porovnával s dnešními dívkami, tipoval bych jejímu tělu stěží osmnáct. V černých vlasech, ustřihnutých rovnoměrně nad rameny, se ukrývala bronzová spona s hadem. Lehký vítr, který vanul od dobře viditelné baziliky svatého Petra, si s nimi pohrával, stejně jako s bílými průsvitnými šaty. Pod nimi neměla nic než své krásné bledé tělo.
„Vím, že je máš rád, a teď v březnu nejsou ty zdejší ještě zralé,“ špitla a podala mi pomeranč.
„Odkud je?“ zeptal jsem se a opřel se o hradby vedle ní.
„Ze zahrad, které už dávno zavál písek, příteli,“ usmála se a lehce mě pohladila po ruce. Opatrně jsem se podíval na lidi z její suity. Užívali si světa a svých radovánek a nás si nevšímali, respektive se na bohyni báli pohlédnout. Místo toho se vrhli na ženy, které postávaly nedaleko od vchodu. Šlo o neapolské prostitutky, které kdysi z hlouposti, strachu a nenávisti šířily mezi svými zákazníky morbus gallicus, tedy galskou nemoc, později známou jako syfilis.
„Nemáme moc času. Nikdy nemáme moc času,“ prohlásila, zatímco jsem jí pohlazení po ruce opětoval. Narovnala se a odvedla mě ke kamenné desce v trávě. Sedli jsme si na zem a v tu chvíli se na desce ukázaly tři čtverce čtyřikrát protnuté. Mortě se v dlani levé ruky objevilo dvakrát devět kamenů – černé a bílé. Mně patřily vždycky bílé.
„Chceš začít?“ zeptala se.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Jen si ze mě utahuješ. Vždycky začínáš ty, miláčku. Nejdřív nemoc, potom lékař. Takový je zákon bohů,“ zašeptal jsem a začal loupat pomeranč. Chutnal výborně. Sladký, šťavnatý, bez pecek a s lehce trpkým dovětkem, který ale zvýrazňoval předchozí sladkost. Zatímco jsem jedl, umísťovali jsme své kameny na hrací plochu.
Byla to jednoduchá hra. Dodnes ji hrály malé děti. Snad ve všech jazycích se jí říkalo mlýn a málokdo tušil, že jde o nejstarší hru na světě. Hru, kterou vymysleli bohové, aby jen s pomocí důvtipu dokázali vyřešit své rozmíšky a spory.
První trojici vytvořila Morta a připravila mě o jeden z mých kamenů. Pak už jsem začal vést já.
„Víš, kolikátou hru vlastně hrajeme, Asklépie?“ zeptala se, když jsme začali zbývající kameny posouvat po hracím poli.
Věděl jsem to, ale jen jsem zavrtěl hlavou. Měl jsem rád, když mluvila.
„Šest tisíc, příteli. Šest tisíc povstání smrti. Šest tisíc epidemií, pandemií, morových ran, nemocí, které si už nikdo z lidí ani nepamatuje. Tolik her jsme hráli,“ zašeptala a nechala mě, abych ji připravil o další kámen.
Vyhrál jsem. V tu chvíli zmizely kamínky i hrací rýhy. Jen plukovník Bouquet usilovně pokračoval v hrátkách s jednou z neapolských prostitutek, než zmizeli i oni a záhy nato jako poslední Tyfová Mary.
Vstali jsme a podívali se na opuštěné ulice Věčného města. Lidé se skrývali před novým virem, který stejně jako kdysi černá smrt v roce 1330 přišel z Wu-chanu.
„Nemoc opadne a lidé se vrátí. V Giardino degli Aranci se bude zase hrát divadlo, zpívat a zamilované páry budou sledovat zapadající slunce nad Římem,“ špitla spokojeně.
„To jen proto, že mě nakonec necháš vždycky vyhrát,“ zašeptal jsem. Oba jsme věděli, jakou hru hrajeme. Bohyně smrti a nemocí a já, bůh lékařství a uzdravování. Jeden bez druhého bychom nebyli nic. Odvěcí nepřátelé a soupeři, kteří…
Morta mě políbila a já ztichl. Naše tajemství nesměli ostatní bohové znát. Vždycky mě nechá vyhrát, vždycky.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem a v tu chvíli se rozplynula. Zůstala po ní jen vůně pomeranče.
Vyšlo v magazínu Lidových novin Pátek
24. dubna 2020
INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, červenec 2020
Vazba: brožovaná
Počet stran: 248
Cena: 199 Kč
