Margaret Atwoodová: Svědectví
Americká spisovatelka Margaret Atwoodová se po více než třech desítkách let vrací do svého smyšleného světa, v němž jsou ženy utlačovány krutým režimem, a snaží se odpovědět na všechny otázky, které zajímají čtenáře po celém světě už od roku 1985.
Margaret Atwoodová v knize Příběh služebnice poprvé představila dystopickou zemi Gileád, kde má každý člověk své přidělené postavení. Zatímco muži zastávají vysoké pozice, ženy nezmůžou nic. Některé jsou manželkami velitelů, některé pouhými služkami v domácnosti. A některým se říká služebnice. Ty jsou nuceny k tomu, aby s veliteli měly sexuální styk za účelem počít dítě, které pak „adoptují“ manželky. V tomhle světě je feminismus sprosté slovo a o rovnosti pohlaví tu nemůže být ani řeč. Margaret Atwoodová ukázala děsivý svět, který by se až moc snadno mohl stát skutečností. A to jak v roce 1985, tak v roce 2020.
Příběh služebnice byl vyprávěn čistě očima jedné služebnice, proto je narativ velice omezený. Služebnice Fredova má totiž hodně nízké postavení, nedostane se na všechna místa, nevidí do toho, co se děje na nejvyšších pozicích nebo jak co funguje. První kniha spoléhá na čtenářovu fantazii a interpretaci. Ve Svědectví se na všechny otázky, které se při čtení první knihy nahromadí, snaží autorka odpovědět, a to trochu znevažuje genialitu Příběhu služebnice.
Ve Svědectví čtenář sleduje vyprávění tří žen a jejich různá chápání režimu. Jsou tu dvě teenagerky, z nichž jedna se s režimem setkává pouze ve zprávách a povídačkách, zatímco druhá v něm byla přímo vychována. Třetí žena je teta – tety dohlížejí na dodržování pravidel, snaží se ostatní konvertovat ke svému režimu, a mezi ženami v Gileádu zastávají nejvyšší pozice. Tahle teta je navíc jednou ze zakladatelek režimu, takže její vyprávění čtenáře dovede pěkně na samý počátek vzniku Gileádu.
Co se týče vyprávění dospívajících slečen, jejich příběhy jsou velice předvídatelné a jejich totožnost bude čtenáři jasná dávno předtím, než ji Margaret Atwoodová v poslední třetině knihy odhalí. Hlasy těchto dvou vypravěček jsou si až příliš podobné, bylo by lepší jejich vyprávění více odlišit. Proto chvíli trvá, než čtenáři dojde, které svědectví zrovna čte. Nejpřínosnější části tedy přináší teta Lydie. Díky ní člověk nejvíc pochopí fungování a vznik režimu, a navíc se postava představí v trochu jiném světle než jen jako tyran, který se podílí na útlaku žen. Na druhou stranu je to právě její výpověď, která naprosto podkopává fungování Gileádu. V Příběhu služebnice působil režim opravdově, ve Svědectví se ale ukazuje, jak málo je všechno promyšlené, a nakonec to vyznívá tak, že nový totalitní režim vlastně není přínosný vůbec pro nikoho.
Svědectví jako by bylo napsané spíše pro fanoušky seriálu Příběh služebnice (stanice Hulu ho vysílá od roku 2017) než pro čtenáře jeho knižní předlohy. Pokračování se opírá hlavně o důležité příběhové body představené až v seriálu. Při čtení Svědectví však znalost předchozí knihy či seriálu není nutná. Myslím, že román je dostatečně pochopitelný i v případě, že čtenář o Gileádu nikdy dřív neslyšel.
Na rozdíl od první knihy se příběh čte rychle, protože je mnohem akčnější a čtenář není nucen tolik přemýšlet. Jednou z hlavních zápletek je svržení režimu a celého Gileádu, která ovšem působí jako okopírovaná z nějaké young adult dystopie a je prostě až moc primitivní. Možná kdyby pokračování vyšlo dříve než po pětatřiceti letech, působilo by úplně jinak. O tom však můžeme jen spekulovat.
Příběh služebnice je jedním z těch příběhů, který dokáže skvěle stát sám o sobě, emočně zapůsobí i po desítkách let a je nestárnoucí. A vůbec nevadí, že jeho konec je nejasný a každý si ho může interpretovat jinak. Svědectví ve srovnání s ním považuji za jednoduché pokračování, které ale odpoví na všechny otázky tak, jak slibuje.
Vydalo: Argo, 2020
Překlad: Kateřina Klabanová
Vazba: vázaná
396 stran / 448 Kč
