R. A. Salvatore: Arcimág

V Arcimágovi lze najít vše, po čem Drizztovi fanoušci touží: akci, dobrodružství, postavy uchvacující jak válečnickým duchem, tak hlubokým soucitem, a taky pěknou řádku zákeřných temných elfů!

ANOTACE:
Temné říše rozežírá touha po moci a spousta hráčů věří, že tahají za nitky, přitom jsou sami loutkami v rukou mocností daleko temnějších, než jsou duše temných elfů. Avšak říše plné zla a magie mohou být rozervány nejen bojem o nadvládu. Moc prvorozeného, který už v minulosti předvedl svou zkázonosnou moc, nyní sílí. Magické ochrany slábnou, bariéry mezi sférami se ztenčují a Arcimág si hraje s ohněm, neboť ničivá síla vyčkává v hlubinách na svou příležitost. Ale co když smete i ty, jejichž úmysly jsou čisté? Drizzt stále neztratil svého největšího lovce, ale nyní i se svými přáteli a spojenci bude muset čelit další výzvě.

Nastal čas povolat démony. Kdo jim však doopravdy vládne, o tom se všichni můžeme přesvědčit v další knize ze světa Forgotten Realms z dílny Fantom Printu. Román Arcimág, nejnovější příběh z pera R. A. Salvatoreho a první kniha série Návrat domů, staví drowského hrdinu Drizzta proti silám, jimž je snazší podlehnout než vzdorovat.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, červen 2020
Překlad: Kateřina Niková
Obálka: Aleksi Briclot
Vazba: brožovaná
Počet stran: 368
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Předehra

Mohutný démon chrlil při každém výdechu oheň a ve spárech mu cukalo, jak dychtil chopit se velkého plamenného biče, který mu visel svinutý u boku. Byl to Balor, nejsilnější svého druhu, masivní a mocný, s velkými kožnatými křídly, ohnivým bičem, mečem z blesků a mistrným bitevním smýšlením. Démoni, kteří přijímali jeho jméno a podobu, prosluli jako generálové Propasti a démonští páni jim svěřovali velení nad svými armádami v nekonečných válkách, které tuto zakouřenou, bezútěšnou sféru jizvily.

Balor byl nervózní, chtěl sáhnout po zbraních, jenže se neodvažoval. Stvoření před ním, napůl pavouk, napůl nádherná drowka, si sem nepřišlo vyžádat jeho služby generála.

Zdálo se, že to ani zdaleka.

„Chceš na mě zaútočit?“ zeptala se Pavoučí královna a jejích osm pavoučích nohou chrastilo o kamení, jak se pohybovala kolem netvora. Za sebou nechala vyhlazené řady nižších démonů – rozcupované staly, balgury rozdrcené na kaši a stínové démony oloupené o životní sílu, z nichž zbyla jen kouřící mračna neživé temnoty.

„Proč jsi tady, Lolth?“ zeptal se Balor. „Proč jsi zničila moje stoupence? Nejsem ve válce s tebou ani s nikým jiným a nikomu ani nesloužím.“

Pavoučí královna otočila svůj drowský trup a zadívala se na jatka, která způsobila. „Třeba jsem se nudila,“ odvětila věcně. „Nezáleží na tom.“

Balor tlumeně zavrčel, nepřestal se však ovládat. Věděl, že tohle – to všechno – má větší význam, že tu jde o něco mnohem nebezpečnějšího. Lolth trávila poslední dobou až moc času s balorem Errtuem, který byl Balorovým největším rivalem.

„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ upozornila Lolth. „Chceš na mě zaútočit?“

Balor nedokázal ovládnout dychtivé zacukání spárů. Během staletí samozřejmě sloužil všem démonským pánům, Lolth však nesnášel ze všech nejvíc. Byla něčím víc než ostatní páni Propasti, bohyně spoléhající na modlitby nějaké ubohé smrtelné rasy v Základní materiální sféře, na uctívání tvorů, které Balor považoval za… potravu. Její oči, pavoučí či drowské – nebo jakékoli jiné, to podle podoby, kterou se zrovna rozhodla přijmout – nebyly obráceny k Propasti, nýbrž někam jinam. Stejně jako její ambice.

„Udělej to,“ škádlila ho.

Balorovi uniklo další zavrčení. Jak moc jí toužil vyhovět!

„Ach, ale ty nemůžeš,“ pokračovala Lolth. „Protože já tě dokážu jediným slovem zničit nebo přetvořit, udělat z tebe něco menšího.“

Balorovi se rozšířily nozdry a unikly z nich plameny. Ovšemže neblufovala. Byla démonská královna a v této sféře, v Propasti, měla nad tvory, jako byl Balor, absolutní moc. V jiné sféře bytí by ji Balor možná napadl – a jak báječné by to bylo! – jenže v Propasti nemohl.

„Nezničím tě,“ slíbila Lolth. „Nevyhladím tě. Jsem zvědavá, ohnivá bestie. Už dlouho mě zajímá, jaké to musí být utržit ránu tvým bičem. Jak žhavé jsou jeho plameny? Umí roztavit kůži stalů, jak si ale poradí s kůží bohyně? Nebojím se tvého ohně, Balore.“

Démon se nepohnul.

„Nezničím tě,“ slíbila Lolth. „Jsi oblíbencem Bafometa a Kostšije, a i když bych si tvůj neslavný úpadek užila, nestojíš mi za potíže, které by následovaly.“

Její slova vířila Balorovou myslí. Bafomet ho skutečně využíval, nedávno mu svěřil velení legií, a Kostšij, Kníže hněvu, se vždy v první řadě obracel na Balora. O co tu ale šlo? Co tady, v Balorově sídle, Lolth vlastně pohledávala?

„Na Tiamatině pádu jsem se nijak nepodílel,“ řekl jí démon, protože ho napadlo, že právě to by mohlo být důvodem její návštěvy. Říkalo se, že Lolth se snažila stoupencům Tiamat, velké katastrofy, pomoct vzkřísit její panství a tělo v Základní materiální sféře. Vše si prý vyžádalo velké úsilí ze strany draků, kteří v té sféře žili, podle zvěstí však celá věc neslavně selhala. „Rád bych se té čarodějnice zbavil.“

„Z ničeho tě neviním,“ oponovala Lolth mazaně.

„Tak proč?“ zařval Balor frustrovaně a ze chřtánu mu jako sliny vystříkl oheň. „Co tu chceš, Démonská královno pavouků? Proč se mi vysmíváš?“

„Odkdy považuje Balor výzvu za posměch?“

„Výzvu? Nebo provokaci – předehru k výmluvě?“

„Udeř!“

„Ne!“

„Pak tě zničím!“ Lolthiny oči zaplály děsivým příslibem.

Než mohl Balor zvážit, co vlastně dělá, držel v jedné ruce meč, z jehož hrotu sršely blesky, a ve druhé bič, který zahořel živým plamenem.

Lolth se vzepjala, zvedla přední čtyři nohy ze země a paže do vzduchu. Nasadila dravý výraz, hlasitě zasyčela a ústa přitom otevřela do nemožné šíře.

Balor zvedl paži s bičem a vysoko nad jeho rameno vyšlehla ohnivá čára. Měl však najednou pocit, jako by tu paži ponořil do vody. Něco ji sevřelo a zpomalilo.

K sirnému oparu Propasti se přidal nový pach, ostrý, žhavý sykot, a Balor se ani nemusel otočit, aby poznal, že se za ním rozhořel obrovský požár. Se vzdorným rykem trhl netvor paží, vyprostil ji a práskl bičem vpřed, po Lolth.

Nohy měla zablokované, proto jí ohnivý nástroj sežehl kůži a způsobil jí tržnou ránu a puchýře. Pavoučí královna však vykřikla spíše extází než bolestí, nebo spíš obojím.

Přešla do útoku, z drowských prstů jí sršely blesky a navíc proti Balorovi vykopla čtyřma pavoučíma nohama.

A nejen jimi, jak si démon uvědomil. Vzduch kolem něj naplnily vznášející se pavučiny, Lolthiny sítě, a zdálo se, že každé vlákno s sebou nese hladového, kousajícího pavouka.

Bič znovu práskl. Balor bodl mečem a z čepele vyšlehl velký blesk, před jehož silou ukročila Lolth vzad.

Jenže hned zase vyrazila vpřed a z prstů vypouštěla na Balora jeden ostrý výboj za druhým. Oči jí hořely a z úst chrlila žíravinu a jed, kterými Balora celého potřísnila.

Znovu se po ní ohnal bičem. Tentokrát ho pavučiny sevřely pevněji, jako kouřová stěna, která se dala na Lolthin příkaz do pohybu, převalila se přes něj a obalila ho. Roztáhl doširoka křídla a pokusil se osvobodit, jenže nemohl. Ze stěny, která ho prakticky obklíčila, na něj přeskočily miliony pavouků, kteří se mu zakusovali do těla.

Bodl mečem a ucítil, že zajel do těla Lolth, která ale opět vykřikla, jako by prožívala extázi. A když se Balor chystal čepel vytrhnout, zjistil, že nemůže.

Pohlédl dolů a uviděl, že Pavoučí královna drží čepel v ruce.

Držela jeho čepel!

V zoufalství vypustil z meče další blesk, možná ten nejmocnější, jaký kdy použil. Viděl, jak blesk pronikl do Lolthiny ruky, jak vylétl z čepele rovnou do rozšklebené rány, kterou čepel způsobila. A Lolth ho přijala, absorbovala ho svým silným tělem a z volné ruky vypustila výboj, který se zdál být kombinací toho jejího a Balorova. Výboj trefil Balora a zatlačil ho vzad.

Balor prudkým trhnutím vyprostil meč a tentokrát slyšel Lolth vykřiknout bolestí, uťal jí totiž ruku. Avšak veškerá radost, kterou mu to poznání mohlo přinést, trvala jen krátce, za sebou totiž ucítil skoro polštářovou měkkost. Chopila se ho stěna z pavučin, a čím víc se zmítal, tím víc se do ní zamotával.

Balor se na Lolth nenávistně zadíval. Usmívala se, třebaže se přitom držela za paži a z rozcupovaného, bezprstého pahýlu jí stříkala krev.

Znovu na něj vychrlila jedovaté sliny, které ho celého pokryly a začaly ho spalovat. Poručila své pavučině, aby jej celého omotala. Milion pavouků nedočkavě vypustil svá vlákna a začal se dvojnásob snažit, aby ho kousnul.

Balor práskl bičem, nic však netrefil, hustá deka z pavučin a pavouků totiž úder pohltila.

Ztratil veškerý smysl pro rovnováhu. Nemohl se hnout, necítil nic než Lolthin jed a malinká kousnutí jejích neúnavných poskoků.

A znal nejzákeřnější stránku toho jedu. Lolthin jed působil zmatení, silnou mdlobu, která potírala veškerou snahu o magickou obranu nebo útěk stejně jistě jako koule nezranitelnosti.

Balor byl polapen, zcela obalen a pověšen hlavou dolů jako trofej.

A přesto ho Lolthini pavouci dál kousali a nepřestanou, jak mu slíbila, celých deset let.

* * *

Rudé oči matrony matky Quenthel Baenre žhnuly a popíraly tak její zdánlivý klid. Gromph žasl nad jejím sebeovládáním vzhledem k tomu, co jí právě ukázal ve věštecké tůni. Zatemnění, její velký úspěch na Povrchu, už nebylo. Stříbrné pomezí opět zalévalo slunce a orci prchali zpátky do děr v horách.

„Špehové Bregan D’aerthe naznačují, že Tsabrakovo kouzlo pomohl zrušit Drizzt Do’Urden,“ oznámil Gromph, jen aby přisypal trochu soli do rány. Gromph moc dobře věděl, co se s magickým Zatemněním stalo, protože byl u toho. To on využil nic netušícího Drizzta jako prostředníka a magii rozptýlil. „Drizztova lidská manželka, podle všeho další Vyvolená Mielikki, přihlížela se slzami radosti v očích. Lady Lolth prohrála bitvu o Tkanivo a teď byla poražena i na Stříbrném pomezí.“

„Dávej si pozor na jazyk, bratře,“ varovala matrona matka Baenre velmi smrtícím tónem. Přimhouřila oči, což ještě víc podtrhlo jejich skosení a zdrsnilo její ostře řezané rysy.

„Pravda. A dobrá rada, matrono matko,“ uznal Gromph a zdvořile se uklonil. „Měl jsem říct, že zástupci lady Lolth byli poraženi zástupci Mielikki. Selhání…“

„Není naše,“ přerušila ho matrona matka rázně. „My se stáhli. Dosáhli jsme všeho, čeho jsme chtěli dosáhnout. Náš čas tam skončil a výtěžek jsme přenechali těm pitomým orkům. Věděli jsme, že brzy zase o všechno přijdou. Není to naše starost a nikdy nebyla.“

„Dozajista je to ale starost matrony matky Zeerith a jejího nového města,“ namítl arcimág. „Tsabrak Xorlarrin čerpal svoji moc ze samotné lady Lolth a porazil ho kacířský odpadlík, který magii nikdy nestudoval. Její rodina a město utrpěly při tomto tažení značné ztráty. Podle mých propočtů padlo ve válce o Stříbrné pomezí skoro sto dvacet temných elfů a čtyři z pěti patřili Q’Xorlarrinu.“

„Určitě nás požádá o pomoc,“ odvětila matrona matka Baenre, jako by to byla dobrá věc.

Gromph však nemínil připustit, aby se Quenthel jen tak zbavila odpovědnosti. „Vaše vlastní pozice může být kompromitována.“

Matrona matka se v reakci napřímila a její rudé oči znovu nebezpečně zaplanuly.

„Lady Lolth vám vinu dávat nebude,“ vysvětlil Gromph rychle. „Ovšem ostatní matrony matky… navlékla jste jim oprátky a utáhla je. Tos’un Armgo zemřel, jeho iblith dcera zmizela. Matrona matka Mez’Barris přišla o jedinou mocenskou pozici v osmém rodě, takže bude pohlížet na obnovený rod Do’Urden s velkým podezřením a nevraživostí.“

„Dovolím jí, aby určila jiného šlechtice Barrison Del’Armgo, který bude sloužit v hierarchii rodu Do’Urden.“

„Odmítne.“

Matrona matka očividně toužila jeho námitku vyvrátit, stejně očividně ale neměla jak.

„Rod Hunzrin nenávidí rod Xorlarrin,“ připomněl Gromph. „A co je důležitější, nenávidí samotnou myšlenku Q’Xorlarrinu, města, které ohrožuje jeho dominantní obchodní postavení. A rod Melarn nenávidí… no, všechno. Pokud fanatické kněžky Melarnů uvěří, že selhání Tsabraka Xorlarrina a ztráty rodu Xorlarrin znamenají, že se od nich lady Lolth odvrátila, dozajista se spojí s rodem Hunzrin, aby…“ Odmlčel se a těžce si povzdychl. „No, mohly by kupříkladu jednou provždy ukončit experiment se sesterským městem tak blízko Povrchu.“

Svojí zdrženlivostí zjevně na sestru nezapůsobil, to však ani nechtěl. Přál si Quenthel rozčílit, tak dlouho ji popichovat slovy ostrými jako špendlíky, dokud ji nedonutí něco udělat.

Dopustit se chyby.

„Myslíš si, že si tyto hrozby neuvědomuji, arcimágu?“ opáčila matrona matka chladně a opět získala zpátky kontrolu. „Nebo si myslíš, že se s nimi nezvládnu náležitě vypořádat? Tvůj nedostatek důvěry mě zároveň dojímá i uráží. Možná by bylo rozumné, abys o této dvojí pravdě zapřemýšlel.“

Gromph se znovu uklonil a rozloučil se. Už byl skoro u dveří, když se ohlédl přes rameno a dodal: „A nezapomínejte na ztrátu draka a ani na to, že Tiamatini stoupenci byli poraženi ve své snaze přivést dračí matku zpět do Základní materiální sféry.“

Matrona matka Baenre sebou trhla sobě navzdory. Chromatičtí draci – červení, modří, bílí, zelení a černí – plánovali nahromadit poklad tak obrovský, že by jim umožnil přivést bohyni Tiamat a její velkolepé sídlo zpět do Základní materiální sféry, což by rozpoutalo neslýchanou spoušť napříč zeměmi.

Jenže selhali a svůj podíl na tom měla i matrona matka Baenre, jejíž rozhodnutí zapříčinila pád bílého draka Aurbangrase, syna velkého Arauthatora – který byl zapuzen zpátky do svého horského domova.

Lady Lolth očividně s plány, které měli chromatičtí draci s Tiamat, souhlasila. Skrze matronu matku naverbovala bílé draky a trvala na tom, aby Arauthator a jeho syn byli za své služby odměněni hromadami pokladů.

A teď selhalo i to.

Gromph kývl a dobře skryl své uspokojení nad Quentheliným zjevným neklidem. Poté opustil její komnatu, avšak ne sídlo Baenre. Jeho plnou a naléhavou pozornost si totiž žádala ještě jiná věc.

Zamířil do svých soukromých komnat, kde se zdržoval jen málokdy, byly však domovem nejnovější nejvyšší kněžky rodu Baenre, Minolin Fey Baenre, manželky Grompha Baenre a matky jeho malé dcery, na které záleželo ze všeho nejvíc.

Jakmile Gromph opustil komnatu, matrona matka Quenthel Baenre nejdřív zkontrolovala své magické ochrany a strážce, aby se ujistila, že ji nikdo nešpehuje, a pak rozpoutala bouři nadávek a magie, po níž dvě z jejích služebnic skončily v bolestivých křečích na podlaze a třetí mrtvá.

Matrona matka Zeerith ji už kontaktovala s prosbou o pomoc a informace, neboť se obávala přesně té aliance – Hunzrinů a Melarnů – před kterou ji Gromph před chvílí varoval. Její rod a město Q’Xorlarrin byly vskutku na dně. Seznam osob, o které přišla, byl dozajista působivý: dva šlechtici, kouzelník Ravel a nejvyšší kněžka Saribel, sloužili rodu Do’Urden; její dceru, nejvyšší kněžku Berellip, nedávno zavraždili Drizzt a jeho přátelé; bojový mistr rodu, sám velký Jaerthe, padl při nějaké směšné výpravě do mrazivé divočiny známé jako Planina ledového větru; a na Stříbrném pomezí padla stovka jejích válečníků a kouzelníků.

Svízele matrony matky Zeerith nepředstavovaly pro matronu matku Baenre v podstatě žádný problém. Koneckonců neměla nikdy v úmyslu dovolit, aby se Q’Xorlarrin stal něčím víc než jen odnoží rodu Baenre, a to navzdory prohlášením o „sesterském městě“ Menzoberranzanu. Q’Xorlarrin měl spolu s Bregan D’aerthe umožnit rodu Baenre konkurovat rodu Hunzrin v obchodování s Povrchem. Bylo to jediné slabé místo ve zbroji Baenre, jediná výhoda, kterou by mohly ostatní rody proti mocnému prvnímu rodu Menzoberranzanu využít.

Stejně tak nedělaly Quenthel velké starosti zprávy o smrti Tos’un Armga, dezertéra a odpadlíka, který se beztak nikdy netěšil velké přízni matrony matky Mez’Barris Armgo a nikdy nebyl ničím víc než nižším šlechticem rodu Barrison Del’Armgo.

Jenže když se všechny tyto věci sloučily a navíc se k nim přidala smrt bílého draka a zrušení Zatemnění lady Lolth, to už by jí mohlo lecjaké potíže způsobit. Starosti jí dělalo, že by se matrona matka Mez’Barris mohla spojit s rody Hunzrin a Melarn, takže by rod Baenre musel při obraně Q’Xorlarrinu čelit všem třem. Kdyby k tomu došlo, sedmý rod Menzoberranzanu, rod Vandree, by se dozajista ke spiklencům připojil.

Matrona matka Baenre věřila, že zbytek Vládnoucí rady je na její straně, jenže postavil by se za ni otevřeně? S válečníky, kněžími a kouzelníky?

A jednalo se o drowské rody, u nichž se dalo spolehnout pouze na jejich nespolehlivost. Jejich vazby nebylo možné brát jako závazná spojenectví, nýbrž spíše jako oboustranně prospěšné služby, a Quenthel vyvinula na ostatní matrony matky obrovský tlak, a to jak při svém počínání na Stříbrném pomezí, tak při obnovení rodu Do’Urden – nemluvě o ustanovení darthiir, povrchové elfky, matronou matkou osmého rodu.

Matrona matka Baenre přitlačila všechny ke zdi a uštědřila jim políček, aby jim předvedla svoji nadřazenost a donutila je poslouchat. A zatím to fungovalo, jenže teď, když Stříbrné pomezí znovu padlo do rukou mocností, které tam dříve vládly, nastala kritická chvíle.

„Takový byl plán ale vždy,“ řekla si a odsunula stranou porážku Zatemnění i smrt bílého draka – a porážku Tiamatina konečného plánu.

Quenthel kývla a zavřela oči. Byla matrona matka Baenre. Věřila, že Lolth je pořád s ní. A pak to i ucítila, vřele.

Sevřela celý Menzoberranzan v železné pěsti, jak to po ní Lolth chtěla.

Jenže jak si ho měla v tomto nebezpečném a nejistém čase udržet?

Quenthel se ponořila do meditace, hluboko do vzpomínek, které nyní měla, třebaže nebyly její. Do vzpomínek své matky Yvonnel Věčné, které jí telepaticky předal svými svíjejícími se chapadly česač myslí, matčin nejbližší rádce. Přesně těmi se teď začala probírat.

A spatřila Menzoberranzan ve zcela jiném světle než doposud. Obrovská jeskyně, v níž město leželo, působila mnohem přirozeněji, byla mnohem méně opracovaná drowskými řemeslníky, mnohem méně osvětlená drowskými světly, jako byl kupříkladu vílí oheň lemující největší sídla nebo zář Narbondelu, žárových hodin.

Věděla, že se dívá na bouřlivé počátky města, stále rozestavěného a osídleného jen na určitých místech.

V této atmosféře začal rod Baenre stoupat vzhůru. V této době velkého potenciálu to byl rod Baenre, kdo ho nejlépe využil.

Viděla drowy.

Viděla démony.

Tolik démonů! Byly jich desítky, od bezcenných stalů, pěšáků Propasti, až po velké glabrezu, marilithy, nalfesné a dokonce i mocné balory. Toulali se ulicemi, pustošili, žrali, užívali si orgií s drowy i bojů s drowy a dávali průchod všem svým chaotickým, destruktivním tužbám.

Byl to skutečný chaos!

Matrona matka Baenre však poznala, že to všechno je jen povrchové, jako série hospodských rvaček ve městě plném vojevůdců a armád.

Tento povrchový chaos však stačil. Démoni působili dost trápení, dost problémů, dost zmatků na to, aby plně zaměstnali nižší rody. Nemohly se tak spojit a kout pikle proti vzestupujícímu rodu Baenre, když jim démoni doslova klepali na dveře.

Matrona matka Baenre pobaveně sledovala vypůjčené vzpomínky a v nich bitvu balora s bandou hmyzích chazm.

Ani tehdy, v prvopočátcích Menzoberranzanu, nepředstavovali démoni pro větší rody velkou hrozbu. Nedokázali se mezi sebou dostatečně zorganizovat na to, aby doopravdy ohrozili řád Menzoberranzanu, prosazovaný rody Baenre a Fey-Branche.

Zástupy démonů ve městě však dobře zaměstnaly nižší matrony matky, které se musely soustředit na sebezáchovu. Nižší rody měly co dělat, aby opevnily svá sídla, takže je ani nenapadlo, aby útočily na jiné.

Matrona matka Baenre zamrkala, otevřela své rudé oči a zvážila toto úchvatné odhalení.

„Z chaosu pramení pořádek,“ zašeptala.

Vzpomínky Yvonnel Věčné ukázaly Quenthel řešení.

„Ne,“ řekla hlasitěji a potřásla hlavou, poněvadž tato démonská možnost musela být božím vnuknutím. „Lady Lolth mi ukázala řešení.“

Lstivé posměšky, kterými sestru počastoval, Gromphovu hořkou náladu moc nezlepšily. I kdyby ji svrhl, i kdyby zničil všechny matrony matky a nejvyšší kněžky ve městě, čeho by tím dosáhl?

Byl muž, nic víc, a i v době, kdy se lady Lolth zaměřila na Tkanivo, na doménu, kterou se mu podařilo zvládnout lépe než jakémukoli jinému temnému elfovi za sto let – za tisíc let, možná i v celých dějinách rasy – neprojevila Lolth jemu ani ostatním mužským kouzelníkům vděk.

Čarodějec, drowská škola magie, akademie pod Gromphovou kontrolou, měla kdysi mezi svými studenty téměř výlučně muže, a to jen s několika málo výjimkami v případě kněžek, které se rozhodly vylepšit si magický repertoár sestávající z bohy propůjčené magie mystickými zaklínadly. Jenže jakmile se z Tkaniva stala pavučina a jakmile se zdálo, že lady Lolth ukradne tuto doménu bohyni Mystře, šlechtické rody zaplavily Čarodějec svými dcerami.

Matrony matky odmítly s Lolthiným požehnáním strpět menzoberranzanské muže v jejich svrchované pozici mystických stoupenců Lolth.

Zůstal by Gromphovi nakonec vůbec nejvyšší titul arcimága?

Jenže Lolth svůj boj o Tkanivo prohrála, jak se Gromph dozvěděl, třebaže ještě neznal podrobnosti. Tkanivo vyklouzlo z jejích pavoučích spárů a město a škola se patrně opět vrátí do normálu. Gromph zůstane arcimágem Menzoberranzanu a také „pouze mužem“, což si nyní uvědomoval lépe než kdy dřív.

Anebo možná taky ne, napadlo ho, když prošel dveřmi svých soukromých komnat a spatřil Minolin Fey sedět ve velkém křesle a maličkou Yvonnel, jak jí saje z prsu.

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ řekl kojenec bublavým, vodovým hlasem. Holčička Yvonnel otočila hlavu a tvrdě si arcimága změřila. Její výhrůžný výraz jen trochu rušily sliny a mateřské mléko, které jí vytékaly z koutku malých úst.

Její oči! Ty oči!

Gromph si ten pohled dobře pamatoval. Tímto jediným trucovitým výrazem ho jeho dcera Yvonnel vrátila zpátky o tisíc let a víc, na dvůr jeho matky Yvonnel.

„Kde je Methil?“ obořil se na něj kojenec. Řeč byla o ošklivém illithidovi, který do tvárné mysli tohoto drobounkého stvoření vnukl ještě před jeho narozením vzpomínky a vědomosti Yvonnel Věčné, Gromphovy matky, nejdéle sloužící matrony matky Menzoberranzanu. „Řekla jsem, abys ho přivedl.“

„Methil brzy dorazí,“ ujistil ji Gromph. „Byl jsem s matronou matkou.“

Dítě zareagovalo zvířecím zavrčením.

Gromph se své dceři zdvořile uklonil.

V tu chvíli se rozlétly boční dveře místnosti a dovnitř vplula služebnice, ohavná yochlol, která se podobala obrovské, napůl rozteklé šedé svíci s mávajícími chapadly.

„Illithid dorazil na vaši lekci, Yvonnel,“ oznámila démonská stvůra bublavým, bahnitým hlasem, který si přesto uchoval ostří vřískotu. Služebnice se začala sunout k dítěti, zanechávala za sebou přitom cestičku z bahnitého slizu a chapadly se po něm už zdálky natahovala – a Minolin Fey se dítěte ráda, dokonce dychtivě, vzdala.

Yochlol vyplula z místnosti, jedním chapadlem se natáhla vzad a práskla za sebou dveřmi.

Minolin Fey se svezla ve velkém křesle a ani se neobtěžovala upravit si šaty nebo si zakrýt odhalené ňadro, ze kterého jí stále teklo mateřské mléko. Gromph si všiml, že dýchá dost chraplavě a pohledem těká po zavřených dveřích s výrazem hraničícím s panikou.

„Je krásná, že?“ zeptal se Gromph, a když se na něj nejvyšší kněžka překvapeně zaškaredila, dodal: „Naše dcera.“

Minolin Fey těžce polkla a Gromph se jí vysmál. Bez ohledu na své pocity by se Minolin nikdy neodvážila Yvonnel ublížit. Udělá, co se jí řekne, přesně jak jí poručil Lolthin avatár, protože hluboko v srdci byla Minolin Fey ohromný zbabělec. Už během jejich dřívějších plánů na svržení matrony matky Quenthel – před koncem Moru kouzel, před Zatemněním, předtím, než Methil vnukl Quenthel Yvonneliny vzpomínky stejně, jako to udělal s dítětem v Minolinině lůně – se Minolin jen plížila stíny. Držela se v pozadí, do popředí postrkovala jiné, po nichž chtěla, aby se vydali do Propasti a našli K’yorl Oblodru, a našeptávala rodům, na které měl v případě selhání jejich plánů dopadnout největší vztek matrony matky Baenre.

„Ty to nechápeš!“ vyštěkla Minolin Fey tím nejvřeštivějším hlasem, jaký se kdy odvážila na Grompha Baenre použít.

„Já?“

„Být zneužita takovým způsobem…,“ řekla nejvyšší kněžka, sklopila zrak a vypadala naprosto a pateticky zlomená. „Illithidova chapadla mi vnikla do těla, osahávala mě,“ hlesla a její tón naznačoval, že ta slova sotva dokáže vyslovit. „Nemůžeš vědět, jaké to je, manželi.“

Odvážila se vzhlédnout a zjistila, že se na ni Gromph mračí.

„Vy nevíte nic o tom, co vím nebo nevím já, Minolin z rodu Fey-Branche.“ To, že ji oslovil jménem jejího nižšího rodu a ne Baenre, bylo jasnou, ostrou připomínkou.

„Nejsi žena,“ řekla Minolin Fey tiše. „Není nic… osobnějšího.“

„Nejsem žena,“ zopakoval po ní Gromph. „Což mi připomínají každý den mého života.“

„To dítě…,“ řekla Minolin Fey a znechuceně potřásla hlavou.

„Se stane matronou matkou Menzoberranzanu,“ prohlásil Gromph.

„Za padesát let? Za sto?“

„To uvidíme.“ Gromph se otočil na podpatku a vykročil ke dveřím.

„Pořád je tu K’yorl,“ odvážila se Minolin Fey poznamenat, než se dostal k východu, s odkazem na jejich dřívější plány odstranit Quenthel.

Gromph se zastavil a po dobu několika úderů srdce zíral na dveře. Potom se prudce otočil, oči měl doširoka otevřené a chřípí roztažené. „Matronou matkou Menzoberranzanu už není Quenthel,“ varoval. „Aspoň ne jenom Quenthel. Má Yvonneliny vědomosti, stejně jako je získává naše dítě.“

„Vědomosti…?“

„Dějiny našeho lidu, živoucí pravdu o způsobech Pavoučí královny, nespočet pletich a plánů mnoha, mnoha rodů, které dříve existovaly. Raději byste si to měla pamatovat, Minolin Fey. Náš svazek mi dobře posloužil.“ Pohlédl na dveře, kterými odešly yochlol s malou Yvonnel. „Jestli ale budete osnovat spiknutí, spolčovat se s ostatními a vyvoláte Quenthelin hněv – hněv matrony matky Baenre – pak vězte, že vás nebudu chránit. Vlastně vím, že vás ve službě své milované sestře zničím.“

Minolin Fey nedokázala jeho pohled vydržet a sklopila hlavu.

„Chovejte se k našemu dítěti dobře, manželko,“ varoval Gromph. „Jako by na tom závisel váš život.“

„Pokořuje mě,“ zamumlala Minolin Fey, když se Gromph znovu obrátil k odchodu. Opět se otočil na podpatku zpátky.

„Cože?“

„To dítě,“ vysvětlila nejvyšší kněžka.

„To dítě vás pokořuje?“

Nejvyšší kněžka kývla a Gromph se znovu zachechtal.

„Chápete, kým se to dítě stalo?“ zeptal se Gromph řečnicky. „Zasloužíte si jeho pokoření a výsměch. Ale žádný strach,“ dodal Gromph. „Jestli s ní budete dobře zacházet a dobře ji krmit ze svých prsů, možná vás nakonec nevyhladí zaklínadlem darovaným Lolth.“

Poté arcimág odešel, a třebaže se pochechtával, necítil se o nic líp, než když do komnaty vstupoval.

Později toho dne si Gromph všiml, že ulicemi v blízkosti sídla Baenre bloumá velký démon, gigantický glabrezu s psím obličejem a čtyřmi pažemi. Poté dorazil kurýr od matrony matky a informoval ho, že se objeví další démoni a on je nemá ničit ani zapuzovat, pokud mu nepůjde přímo o život.

Arcimágův výraz ještě víc ztrpkl.

Matrona matka Mez’Barris Armgo seděla u pravé přední nohy zasedacího stolu ve tvaru pavouka a viditelně se třásla. Nejvyšší kněžka Sos’Umptu Baenre právě všem oznámila, že zvědi objevili velmi živého Tiaga Do’Urden, čímž konečně shrnula výsledky války o Stříbrné pomezí – pouze vynechala docela podstatný detail, a sice, že se na Povrch vrátilo slunce, jelikož zaklínadlo Zatemnění selhalo, a také fakt, že o Tiagovi lhala, zmínila se o něm jen proto, aby podráždila matronu matku Mez’Barris Armgo z Druhého rodu.

„Máš problém, matrono matko Mez’Barris?“ zeptala se matrona matka Baenre poté, co se Sos’Umptu vydala kolem vzdálené strany stolu ke svému křeslu, k devátému křeslu ve Vládnoucí radě, a to mezi matronami matkami rodů Vandree a Do’Urden.

„Mám jich patrně tolik, že je ve vyhrazeném čase ani nestačím přednést,“ odsekla matrona matka rodu Barrison Del’Armgo.

„Tak začni těmi nejnovějšími, prosím.“

„Neslyšela jste snad slova své vlastní sestry?“

Matrona matka Baenre nevzrušeně pokrčila rameny.

„Byli zabiti drowští šlechtici,“ prohlásila Mez’Barris.

„Ti umírají často,“ podotkla poslušně matrona Miz’ri Mizzrym ze Čtvrtého rodu. Miz’ri se stala pouhou hlásnou troubou toho, co matrona matka Baenre nechtěla sama vyslovit nahlas. Když pohlédla z Miz’ri na matrony matky Vadalmu Tlabbar a Byrtyn Fey, připomnělo jí to, že se nebezpečná aliance mezi rody Baenre a třetím, čtvrtým a pátým rodem Menzoberranzanu nebezpečně utužuje.

Pokud chtěla Mez’Barris někdy vystoupit z plíživého stínu odporné Quenthel Baenre, musela tu alianci rozbít. Upřeně se zadívala na Miz’ri a se lstivým, vědoucím úsměvem významně sklopila oči ke zdobenému náhrdelníku z drahých kamenů, který si Miz’ri ten den na zasedání rady vzala. Po městě se šuškalo, že rod Mizzrym jedná s nepřáteli Menzoberranzanu, mimo jiné s hlubinnými gnómy Třpytivého Skaliště, čímž by se samozřejmě vysvětlovalo drahé kamení na Miz’rině hrdle.

Možná si Baenre právě tím matronu matku Miz’ri koupila, napadlo Mez’Barris. Nebylo tajemstvím, že se rod Mizzrym snaží vybudovat za hranicemi Menzoberranzanu obchodní kontakty, které by mohly konkurovat věčně nebezpečnému rodu Hunzrin. Možná udělila matrona matka Miz’ri svolení neomezeně jednat s nepřáteli, dokonce i s nenáviděnými hlubinnými gnómy.

Bylo to sice jen tušení, možná by ale stálo za to prověřit ho, protože by se dalo využít.

„Je ale zvláštní, že pokud Tiago opravdu žije, pak ze všech šlechticů rodu Do’Urden, kteří do války vytáhli, padli jen dva,“ podotkla Mez’Barris. „A oba patřili ke stejné rodové linii.“

„Máme snad uvěřit, že jsi doopravdy přijala Tos‘unovu darthiir míšeneckou dceru do rodu Barrison Del’Armgo?“ zeptala se Dahlia – matrona Darthiir Do’Urden – a celá Vládnoucí rada, tedy až na dvě Baenre, zalapala najednou po dechu. Nebylo to ani tak neomaleností té poznámky, jako spíše tím, že otevřené obvinění vyslovila odporná elfka, o níž všichni, a to i spojenci rodu Baenre, věděli, že je jen ozvěnou matrony matky Baenre.

Nejvyšší kněžka Sos’Umptu Baenre, která seděla vedle Dahlie, se nepokrytě zazubila, jako by jí vůbec nevadilo, že ostatní jasně vidí, kdo tahá za drátky.

„Tos’un Armgo padl se ctí,“ oznámila matrona matka Baenre troufale, čímž uťala konverzaci dřív, než mohla vyvrcholit otevřeným přiznáním, kdo ke které straně patří. „Letěl do bitvy na Aurbangrasovi, synovi Arauthatora, a Tiago ho doprovázel. Tam nad bojištěm se ve velkém souboji střetli s nepřáteli bílých draků, s párem měděných. Pokud jsi chtěla svojí poznámkou něco naznačit, matrono matko Mez’Barris, pak bys možná měla zvážit, že ani já, ani nikdo jiný v Menzoberranzanu nemáme nad draky žádnou kontrolu, a obzvláště ne nad těmi metalickými.“

„A Doum’wielle?“ odsekla matrona matka Mez’Barris. Sotva to však vyhrkla, okamžitě toho zalitovala, hlavně vzhledem ke slovům matrony Darthiir Do’Urden.

Sedm z devíti členek Vládnoucí rady se Mez’Barrisině poznámce vysmálo. Jen Zhindia Melarn ze šestého rodu se tvářila ponuře, neboť měla bezpochyby stejné tušení jako matrona matka Mez’Barris: Nebyla to náhoda ani prosté řízení osudu, že se ani Tos’un Armgo, ani jeho dcera Doum’wielle z tažení na Povrchu nevrátili, a ani že všichni ostatní – Tiago z rodu Baenre, Ravel z rodu Xorlarrin a Saribel z obou rodů – budou dál sloužit jako šlechtici v obnoveném rodě Do’Urden v Menzoberranzanu.

Jestli Mez’Barris někdy hýčkala naději, že by mohla mít v rodě Do’Urden nějaký vliv, teď o tu naději rozhodně přišla.

Město patřilo matroně matce Baenre.

Zatím.

Mez’Barris pohlédla na Zhindii Melarn. Nikdy neměla fanatické kněžky Melarnů v lásce, ale vzhledem k nepokrytému a neustávajícímu mocenskému tažení matrony matky Baenre se zdálo, že jejich osudem je spojit prozatím síly.

Obrátila oči k Miz’ri Mizzrym, jejíž spojenectví s rodem Baenre bylo dozajista vlažné. Miz’ri se pohybovala po velmi tenké hranici mezi soupeřícími kupeckými skupinami a rodem Baenre, který se snažil ovládnout obchod s Povrchem, a to jak prostřednictvím družiny odpadlíků Bregan D’aerthe, tak nového města Q’Xorlarrin, které se rychle stávalo pouhou předsunutou základnou rodu Baenre.

Jenže rod Hunzrin, který byl mnohem mocnější, než jeho postavení v hierarchii naznačovalo, z toho nebude mít radost. Navíc ho nesmírně pobouřilo, když matrona matka zničehonic obnovila rod Do’Urden, čímž zablokovala logický postup ostatních rodů po odchodu Xorlarrinů z města – a Bregan D’aerthe bylo méně ovladatelné a předvídatelné, než se kterákoli matrona matka odvážila otevřeně přiznat.

Ano, plány matrony matky Baenre měly své trhliny, obzvláště nyní, když Pavoučí královna prohrála boj o Tkanivo. A Q’Xorlarrin podle všeho utrpěl ve válce velké ztráty. Třebaže to ufňukanou matronu matku Zeerith dozajista pevněji připoutá k matroně matce Baenre, bude si moct rod Baenre dovolit poslat Zeerith vojáky, které by mohla potřebovat k odražení koncentrovaného útoku několika drowských rodů?

Toto podezření se jí zčásti potvrdilo hned vzápětí, když matrona matka Byrtyn Fey, o které se dalo přinejlepším říct, že se ke kruhu spojenců matrony matky Baenre připojila teprve nedávno, nečekaně změnila téma.

„Proč jsme příchod metalických draků nepředvídaly?“ zeptala se matrony matky. Její tón nebyl kritický, otázka však vyzněla kousavě. „Naverbování Arauthatora a Aurbangrase pro naši věc a naše zapojení do tažení bohyně Tiamat byly požehnané. Výsledek té aliance a pád Aurbangrase ale ne.“

„Matrono matko, určitě chápeš, že vůle a činy draků…,“ začala odpovídat matrona matka Baenre.

„Ano, ovšem,“ přerušila ji Byrtyn Fey – přerušila ji! – a drze pokračovala. „Jenže v době, kdy byl Aurbangras zabit měděnými draky, už byla naše vojska odvolaná a zpátky na cestě do Menzoberranzanu. To Lolth při jednání s bohyní Tiamat určitě neprospěje.“

„V sedle jednoho z bílých seděl v poslední bitvě vnuk Dantraga Baenre,“ odvětila s otevřeným úšklebkem nepokrytě rozčilená matrona matka Baenre.

„Jeden z hrstky našich válečníků, kteří na Stříbrném pomezí padli,“ hádala se Byrtyn. „Kdyby na bitevním poli pod ním stále bojovala naše armáda…“

„Na drakově smrti by to nic nezměnilo,“ vyštěkla matrona matka Baenre.

„Pozici Pavoučí královny v Tiamatiných očích by to ale posílilo. Neutíkejte před svými chybami, matrono matko. Pojďme společně rozebrat, jak jsme mohli lady Lolth lépe posloužit.“

A tady to bylo, jak Mez’Barris tušila. Sotva potlačila zahihňání. Slova „společně rozebrat“ pronesená jednou matronou matkou k druhé, obzvláště u stolu Vládnoucí rady, byla spíše obviněním ze selhání než nabídkou spolupráce. Ta slova patřila k nejstarším verbálním dýkám drowů. Drowské matrony matky nikdy nic „společně nerozebíraly“, tedy až na mrtvolu matrony matky, proti níž se dočasně spikly a sesadily ji.

Celá Vládnoucí rada se v tu chvíli ocitla na hraně, jak si Mez’Barris s potěšením všimla, a dokonce i ta zatracená Quenthel působila otřeseně, spíše jako ta stará, směšná, slabá Quenthel Baenre, kterou Mez’Barris znala, než se nedávno tak nevysvětlitelně změnila.

Quenthelina nervozita však trvala pouhý jediný úder srdce. Pak se pohodlně opřela a podařilo se jí upřít na Byrtyn Fey pobavený pohled, jako když se hedvábná kočka zahledí do krysí díry s příslibem, že její obyvatel se co nevidět stane večeří.

V tu chvíli se rozlétly dveře a do komnaty vpadla dvojice vysokánských tvorů, humanoidů s masivními svaly, psím obličejem a kozlími rohy a s extra sadou paží s obrovskými klepety, které dokázaly přeříznout drowa vejpůl.

Za nimi se plazila nágovi podobná stvůra. Spodní část jejího těla byla hadí, ta horní patřila nahé, hezky tvarované ženě s šesti pažemi, v nichž svírala sekyry a meče roztodivných krutých tvarů.

Matrony matky sebou trhly, některé dokonce vstaly, jiné začaly kouzlit – tedy až na matronu matku a Sos’Umptu a samozřejmě na bezmocnou loutku Darthiir Do’Urden.

Mez’Barris se při pohledu na démony rychle zklidnila. Byli to dva glabrezu a ve velké ženě poznala buďto marilith nebo aishapru – ty typy vyšších démonů si byly až moc podobné na to, aby si tím byla jistá.

„Jsou tu, aby nám předali Lolthino požehnání,“ vysvětlila Sos’Umptu.

„Odpusťte mi můj vpád,“ řekla démonka a Mez’Barris podle hlasu poznala, že se vskutku jedná o marilith, největší svého druhu. Mez’Barris si v tu chvíli rovněž vzpomněla, že marilith mají levé prso znatelně větší než to pravé, a to z nějakého symbolického důvodu, který žádný drow doposud neodhalil. Tak mocní démoni mohli svá fyzická znetvoření snadno spravit, kdyby chtěli. Mez’Barris podle tónu a osobnosti démonky rovněž poznala, že tu zákeřnou, nebezpečnou stvůru ani v nejmenším nezajímá odpuštění a sama odpouštět nemíní.

„Doslechla jsem se o Vládnoucí radě a chtěla jsem zjistit, kolik vládnoucích matron matek pořád znám,“ pokračovala marilith. „Už je to víc než sto let… nepochybně jen okamžik, drowové mě ale zajímají tak málo, že moje vzpomínky na vás rychle blednou.“

V chodbě za ní a jejími glabrezu strážci se ozval vřískot, jako když křičí velcí ptáci, načež se objevili podivní netvoři, napůl lidé, napůl supi – říkalo se jim vroci, byli mohutní, podlí a skoro stejně vysocí jako desetistopí glabrezu – a spolu s nimi se pochopitelně objevily i nervózní hlídky temných elfů.

„Je ale fajn být zpátky,“ řekla marilith. V širokém oblouku se proplazila kolem a pokračovala pryč a její obrovití glabrezu strážci ji následovali.

Když se dveře zavřely, matrony matky uslyšely hrozivý řev plný agonie a všechny tušily, že Poradní komnatu nyní hlídá o jednoho drowa méně.

Takoví už byli démoni.