Kristýna Sněgoňová: Město v oblacích
Nakladatelství Epocha vydalo nový román Kristýny Sněgoňové. Město v oblacích mezi troskami světa po apokalypse přináší temné dobrodružství, jaké tu dlouho nebylo.
ANOTACE:
Svět je v troskách. Když se hroutil, postavili lidé svou spásu – město na obrovských pilířích, chráněné před vším zmarem tam dole. Ale to bylo dávno. Tak dávno, že už si to nikdo nepamatuje. A kdo o tom něco tuší, je v nebezpečí, mohla by po něm totiž jít císařská tajná služba, Polit, protože svět mimo město přece neexistuje. Alespoň ne pro ty, kdo nejsou vyvolení. Jenže stará tajemství se ráda nečekaně vynořují, a když se ve městě začnou záhadným způsobem ztrácet děti, nejlepší vyšetřovatel Politu pochopí, že věci mohou být jinak, než mu celý život tvrdili.
INFO O KNIZE
Vydala: Epocha, červen 2020
Obálka: Žaneta Kortusová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 552
Cena: 399 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
ČÁST PRVNÍ
Nahoře
1.
(…) víme, kde se skrývá kořen zla. Za zdí, zpoza které si jen bere a nedává nic. Hladovíme, umíráme na souchotiny a naše děti křičí, ale ti na druhé straně města neslyší. Tyjí z nás v bezpečí paláce a drží nás v nevědomosti, protože kdybychom věděli, mohli bychom se vrátit tam, kam patříme a kam nás nechtějí pustit, aby nad námi neztratili moc. Domů. Na zem. Kdyby celé Vnější město povstalo jako jeden muž, prolomilo mříže svého vězení a okusilo svobodu, byl by to konec Gustava Gaucka (…)
– z letáku nalezeného oddělením politických zločinů při domovní prohlídce ve Vnitřním městě
„Je uvnitř,“ zašeptal Utto.
Ahrens jeho snahu neocenil. „Vím, že jsi zvyklej ženskejm tohle hlásit, ale nám nemusíš. Vidíme to samý, co ty.“
Lewenhart pochyboval, že má Utto jakoukoliv zkušenost se ženou, a podle toho, jak kluk zrudl, se asi nepletl. Uttovi nebylo ani osmnáct a na oddělení sloužil s bídou čtrnáct dní; s sebou ho vzali jen proto, aby se přesvědčili, co všechno zvládne, a mohli se ho zbavit včas, kdyby se ukázalo, že nezvládne nic. Lewenhart zatím váhal, zatímco Ahrens svoje hodnocení formuloval s obvyklou přímočarostí: „Je pěkně na píču.“
Lewenhart nechal kluka červenat, opřel se čelem o okenní tabulku a zadíval se ven, do šera hebkého jako Greteliny vlasy, ve kterém do nedalekého knihkupectví vešel agent oddělení politických zločinů Siegwart.
Teď můžeme jen čekat.
Od rána pršelo. Noční bouře se proměnila v přeháňku a přeháňka znovu v bouři, ulicemi se valila voda a stoka ji do sebe nasávala jako ústa. A přestože byla žíznivá, nedokázala spolykat všechnu, a tak se to málo lidí venku brodilo špínou, kterou voda vyplavovala z přeplněné kanalizace. Zbytky zkaženého jídla, staré hadry, výkaly – proud, který se hnal ulicí, jako by byl cítit i skrze okno a Lewenhart od téhle části města nic lepšího nečekal. Zdmi starého domu pronikala vlhkost a zakusovala se do všech přítomných jako šelma. Z červotočem prožrané podlahy stoupala kousavá zima, vzduch ve všech místnostech byl prosycený pachem zatuchliny, ze kterého se zvedal žaludek. Lewenhartovi připadalo, že tu šlapou po něčem dávno mrtvém, a Uttovi to tak možná připadalo taky, protože nebylo proč šeptat – přes orosené okno je nikdo nemohl ani zahlédnout, natož zaslechnout –, a on přesto šeptal.
Lewenhart zvedl hlavu ke stropu zčernalému nádory plísní a do oka mu dopadla kapka vody. Promnul si ho a cítil, jak ho přemáhá únava. I když mu byla zima, rozepnul a sundal si kabát – měl pocit, že ho svírá podobně, jako ho svíraly okolní zdi.
Monotónní bubnování kapek o sklo.
Bum. Bum. Bum.
„Je tam dlouho,“ promluvil s pocitem, že z nich každá sekunda strávená v tom zchátralém domě vysává sílu.
„Není.“ Ahrens zakroutil hlavou, jako by chtěl obsáhnout celou místnost, strop prožraný hnilobou i popraskanou podlahu, nebo si možná jen uvolnit ztuhlý krk. „Táhne se to, protože jsme vybrali tak hnusný místo. Cítím se, jako bych tu zestárl o dvacet let. A ty tak i vypadáš.“
Lewenhart svému zástupci ukázal, co si o něm myslí, i když o domě, ve kterém se schovávali, si myslel to samé, a znovu se otočil k oknu.
Takhle blízko Malé zdi, která oddělovala Vnitřní město od Vnějšího, byly budovy nahlodané časem a chudobou. I ta, ze které příslušníci Lewenhartova oddělení sledovali Lubbertovo knihkupectví, taková byla – obalená prachem a s pavučinami napnutými mezi rámy vyvrácených dveří, které jako by říkaly dál už ne. A kdyby Lewenhart vystoupal do podkroví a rukávem košile setřel z okna vrstvu mrtvého hmyzu, zahlédl by v dešti vrcholy záchytných konstrukcí, kovová monstra proti nateklé bouřkové obloze.
Přitiskl se ke sklu víc a za střechou sousedního domu rozeznal část mohutného kovového ramene, které mu pokaždé připomnělo, jak malí lidé ve skutečnosti jsou. Rameno stoupalo k temně šedému nebi daleko od knihkupcova domu, z jehož komína se právě začal vinout kouř. A agent, kterého poslali dovnitř, stál možná celou dobu u pultu a čekal, až se za ním Lubbert vrátí…
„Ten zkurvysyn!“ pochopil Ahrens.
Ten zkurvysyn Siegwarta pravděpodobně prokoukl a právě se pokoušel spálit všechno, co ho mohlo usvědčit z velezrady.
Zatímco tu Lewenhart s Ahrensem stáli, sledovali špinavou ulici a stěžovali si.
Vyrazili z domu.
Provazce vody z okapu Lewenharta oslepily a první nádech ho zabolel v plicích – jako by i ve vzduchu tady, blízko druhé ze Zdí, bylo něco špinavého – ale nezpomalil a vrazil do knihkupectví. Siegwart se od pultu otočil, ruka mu sklouzla ke kabátu – Lewenhart nečekal, jestli vytáhne odznak, nebo zbraň, v běhu přeskočil pult a pokračoval chodbou plnou knih.
Nezpomalil, natočil se ramenem a vrazil do dveří na konci chodby. Sloupec knih položených vedle nich se rozsypal po zemi. Jeden náraz, druhý, pak se přidal o poznání větší Siegwart a společně bytelné dveře vyrazili. Knihkupec klečel u kamen s pohrabáčem v jedné a papíry v druhé ruce. Když do pokoje vpadli příslušníci Politu, pustil pohrabáč a začal cpát papíry do kamen holýma rukama.
Lewenhart k němu přiskočil, popadl ho za límec chatrného saka a od kamen odtrhl. Lubbert spadl na zem, hlava mu na prknech podlahy poskočila a zuby cvakly. „Tancrede Lubberte, zatýkám tě za velez…“
„Špinavá svině!“
„Jen do mě.“
„Císařská děvko!“
Lewenhart ho jednou rukou zvedl do kleku a hranou druhé ho dvakrát praštil do ucha.
Lubbertovi vytekla z pusy krvavá slina. „Kur… Kurvo.“
Lewenhart ho nechal spadnout na zem. „Od knihomola jsem čekal víc.“
Utto popadl pohrabáč a začal z kamen vytahovat papíry – byly zčernalé a pokroucené, ale aspoň zčásti čitelné. K usvědčení jim stačilo mnohem míň.
Ahrens se podíval na zadýchaného Siegwarta. „Ty kokote, tos u toho pultu čekal, až to spálí všechno?“
„Použil jsem hesla a ten parchant tvrdil, že jde pro zásilku,“ bránil se Siegwart.
„Děláš u Politu taky čtrnáct dní, nebo co?“
„Dělám u Politu roky, ale hesla na hovno jsem od vás dostal poprvý!“
Ahrens si odplivl. „Sám seš na hovno.“
„Tancrede Lubberte, zatýkám tě…,“ pokusil se Lewenhart znovu, ale ani tentokrát ho knihkupec nenechal domluvit.
„Vy nezatýkáte, vy rovnou…“
Siegwart k Lubbertovi přiskočil, možná aby napravil Ahrensovo mínění, a u jedné rány nezůstal. „Mluvit budeš, až se budeme ptát!“
„A že budeme, to se bát nemusíš.“ Ahrens si vzal papíry, které se Uttovi povedlo vytáhnout z ohně. „Návrat na zem je naším právem i povinností.“
„Gustav Gauck a jeho zločiny proti lidskosti,“ přečetl Lewenhart z dalšího. „To je novinka.“
Většinu hanopisů zabavených při domovních prohlídkách už znali, jen občas se k nim dostalo něco nového. Hlavní myšlenky se ale opakovaly s těžkopádnou urputností.
Trpíme.
Hladovíme.
Chceme domů.
Ahrens opatrně schoval nespálené listy do desek, Lewenhart ale pochyboval, že jim hodiny jejich pročítání přinesou něco jiného než bolehlav. Za dlouhá léta na oddělení politických zločinů znali Navrátilce možná líp než sami sebe a na tom určitě nic nezmění pár letáků s novým nadpisem.
Lewenhart se sklonil ke kamnům a zkontroloval, jestli jsou prázdná. Lubbert hanopisy tiskl a staral se o jejich šíření. Před půl rokem mu Polit do knihkupectví nasadil jako příručího Paula Schmidta a postaral se, aby si ho Lubbert oblíbil. Po čtvrt roce se začal knihkupec nenápadně vyptávat na Schmidtovy politické názory, před měsícem se mu svěřil se svou proticísařskou činností. Do části z ní ho zasvětil.
Lewenhart sáhl bezvládnému knihkupci do náprsní kapsy – a on se najednou vymrštil a vší silou se mu zakousl do paže. Lewenhart cítil, jak se mu zuby zaryly do masa.
Vrazil Lubbertovi palec do oka, ale on nepovolil. „Kurva!“
Siegwart popadl pohrabáč a přetáhl knihkupce po zádech. Lubbert vyhekl a Lewenhart ho ze sebe volnou rukou strhl. Knihkupec spadl na zem, pokusil se vstát, ale ruce se pod ním podlomily a z pusy mu vytekl provazec napěněné krve.
Chvíli se plazil, pak ho Ahrens kopl do břicha, a když se Lubbert převrátil na záda, dupl mu do obličeje. „Zasraný zvířata!“
Zvedl nohu podruhé, ale Lewenhart ho zastavil: „Nech ho.“
„Jasně.“
„Myslím to vážně. S přeraženou čelistí toho moc neřekne.“
„Já už bych ho rozmluvil.“
Lewenhart si prohlédl předloktí – košile už stačila nasáknout krví. „Do hajzlu.“
Siegwart odložil pohrabáč na kamna. „Snad nemá vzteklinu.“
„Díky.“
„Není za co, Navrátilci jsou špinavý svině.“
„Tenhle je vzdělanec,“ připomněl Utto.
Ahrens to tak neprožíval. „Gabriela se ti na to podívá.“
Lewenhart si představil ošetřovatelku svého oddělení, s drsnýma rukama a naprostým nedostatkem něhy. Laskavost považovala za slabost, s čímž Lewenhart v zásadě souhlasil, ale byl by radši, kdyby ve většině jeho lidí představa zranění nevyvolávala hrůzu jen proto, že je měla ošetřovat ona.
„Bolí to dost i bez ní.“
Ahrens pokrčil rameny. „Buď ona, nebo otrava, vyber si.“
„Už se stalo.“
Dva muži popadli knihkupce v podpaží a zvedli ho na nohy. Otřeli mu rozbitou tvář a upravili ho tak, aby na první pohled nikdo nepoznal, co se stalo. Jedno oko mu už stihlo otéct, druhé se netečně upíralo k zemi. Zdálo se, že nevnímá, co se kolem děje.
Ahrens podal Lewenhartovi kapesník a ten si setřel krev z dlaní. „Musíme chvíli počkat.“
„Tak si to tu zatím prohlídneme.“
Nemohli si dovolit, aby Lubberta někdo zahlédl. Nemohli si dovolit, aby někdo zahlédl je.
Navenek se v knihkupectví nic nezmění – Schmidt obchod povede, dokud se Lubbert nevrátí z obchodní cesty za Malou zdí. Knihy se tam vykupovaly často, málokdo z chudiny uměl číst, ale občas se k něčemu dostal. Ve skutečnosti už se Lubbert nevrátí, ale možná se objeví někdo, kdo s ním bude chtít mluvit. Možná nebude moct čekat a rád si popovídá i s příručím, kterému knihkupec věřil.
Pokračovali v prohledávání, místnost po místnosti, a kdykoliv narazili na něco, co by mohlo proti Návratu pomoci – počmáranou mapu Vnitřního města, staré doklady, poznámky na přebalu knihy o konstrukcích –, označili to pro druhou skupinu. Když Lewenhart s Ahrensem začínali, zkušení přenechávali ohledání jim, ale po sedmnácti letech, které u Politu strávili, už ho jen načínali. Lewenhart jako hlava oddělení zaměřeného na vyšetřování Návratu nemusel ani to, ale měl pocit, že když se dotkne všeho, čeho se dotkli Navrátilci, nikdy nezapomene, jak nebezpeční jsou. A jak jsou skuteční.
Na odchodu se Ahrens k Lewenhartovi naklonil. „Zajdi za Gabrielou hned, bez prdele. Tahle chátra přenáší všechny nemoci, který si umíš představit.“
Císaři žel, představivost měl Lewenhart velkou.
Špinavou ulicí procházelo jen pár lidí. Choulili se před chladem a Utto s ostatními se vmísili mezi ně, protože v tom byli skvělí – snadno se ztratili, a pokud potřebovali, aby se ztratil někdo další, stalo se. Tentokrát to byl Tancred Lubbert. Vynesli ho zadním vchodem a od chvíle, kdy se za ním zavřely dveře kočáru, ho uvidí už jen vyšetřovatelé.
Zatímco prohledávali knihkupectví, vysvitlo slunce. Lewenhart se vrátil do zpustlého domu pro kabát – když špinavé, zchátralé zdi opouštěl, cítil skoro hmatatelnou úlevu. Ahrens zatím zastavil levnou městskou drožku, velkou část cesty se svezli, nedaleko služebny vystoupili a jako vždy se proplétali ulicemi dost dlouho, aby si byli jistí, že je nikdo nesledoval. Teprve potom se chodbou vedoucí z neoznačeného domu vrátili na služebnu.
O pult v hale se opíral gardista v tmavě modrém. Když vešli, narovnal se. „Vrchní vyšetřovatel Lewenhart?“
Mladý vyšetřovatel za pultem nenápadným pohybem naznačil, že je všechno v pořádku, a tak Lewenhart přistoupil blíž a protřepal si vlhké světlé vlasy. Zdálo se mu, že se do nich pach zatuchliny z opuštěného domu zaryl jako prsty a táhl se za nimi až sem. „Ano?“
Ať už si gardista o Politu myslel cokoliv – a často to nebylo nic dobrého ani mezi lidmi, které ve skutečnosti chránil –, před vyšetřovateli srazil podpatky. „Mám vás doprovodit do paláce.“
Lewenhart se ohlédl po Ahrensovi.
Ten pokrčil rameny.
„Stihnu si…,“ začal Lewenhart, ale gardista ho nenechal domluvit.
„Jeho císařské Veličenstvo s vámi chce mluvit. Okamžitě a osobně.“
„A to už něco znamená,“ hvízdl Ahrens.
Nejsem si jistý co, pomyslel si Lewenhart. Ale představivost mám kurva velkou.
Když odcházel, jeho zástupce ho od strážního pultu sledoval skoro závistivě.
Lewenhart nevěděl, jestli je co závidět.
2.
Jako jeden ze dvou lidí z oddělení politických zločinů měl Lewenhart na svém odznaku červenou stužku s císařským znakem, díky které mohl bez problému procházet oběma Zdmi, Malou i Velkou. Kdyby chtěl, mohl za tu Velkou, do paláce, v podstatě kdykoliv. Jenže on nechtěl. To, že ho císař nevolal, znamenalo, že je všechno v pořádku. Že k tomu nemá důvod, protože je s jeho prací spokojený. K tomu, že pro Lewenharta poslal gardistu, ho mohlo vést nutkání podělit se o svou spokojenost s Politem osobně, ale velmi pravděpodobně ho k tomu vedlo něco úplně jiného.
Gardista Lewenharta doprovodil ke kočáru a beze slova s ním nastoupil. Lewenhart vytáhl z vnitřní kapsy kabátu odznak a červenou stužku si připnul na klopu. Zpocenýma rukama to nešlo snadno a podezření, že se gardista jeho nervozitou baví, v něm probouzelo vztek, který si před císařem nemohl dovolit. Kočár se pohnul vstříc Velké zdi.
Zdi byly ve městě dvě. Tou první, Malou, Lewenhart neprocházel často. Za ní, mezi monstrózními záchytnými konstrukcemi, žila spodina – lidský odpad Vnějšího města, o kterém si Lewenhart nic dobrého nemyslel, protože na něm nic dobrého nebylo, a kdyby se město jednoho dne naklonilo a všechno mezi Malou zdí a okrajem shodilo na zem, ulevilo by se mu. Někdy měl pocit, že to jediné ostatním brání volně se nadechnout, a upřímně, z chudiny často pocházeli Navrátilci a ti po zemi toužili, takže by možná byli spokojení všichni.
To, co leželo za Velkou zdí, se se špínou za tou Malou nedalo srovnat, a přesto se Lewenhart necítil o moc líp, když jí procházel. Za celou dobu u Politu se do paláce dostal jen párkrát, z toho jednou, aby ho císař jmenoval do služby, a jednou, aby jím nahradil Strausse na postu vrchního vyšetřovatele. Když zavolal, Lewenhart poslechl – snadné, protože neposlechnout ani nešlo –, ale když nemusel, k Velké zdi ho nic netáhlo. Jeho životem bylo Vnitřní město, všechno ostatní se mu zdálo podivné a znepokojivé: Okraj, plný nemocí a zoufalství, stejně jako palác.
Cesta ke Zdi trvala dlouho, a než k ní dorazili, Lewenhart myslel na Lubberta. Na to, jestli to bude neopatrný knihkupec, kdo přiblíží Návrat jeho konci. I když nenašli nic zásadního, neznamenalo to, že něco nepřehlédli. Že se díky Schmidtovi nedostanou dál. Že Lubbert nepromluví, až Ahrens skončí se základním výslechem a předá ho mistru práva útrpného, vyšetřovateli Rottovi – který už ho rozmluví, u císaře, který zatím rozmluvil každého! Lewenhart si vybavil, jak po dosažení plnoletosti, v patnácti letech, nastoupil k Politu a během prvního roku musel podstoupit všechny výslechové techniky. Zažít právo útrpné na vlastní kůži, kosti a mysl, tu hlavně. Pro případ, že by ho někdy mučili, musel poznat svoje limity a dokázat se rozhodnout, kdy a jak uvolnit nepodstatné informace, aby minimalizoval škody na sobě i na Politu. To, jak špatně snáší bolest, a především hrůzu z ní, byl pro něj tehdy šok a ponížení větší než mučení samotné. Od toho dne byl často přítomen uplatňování práva útrpného a pokaždé si dal záležet na tom, aby nikdo nepoznal, jak je tím znechucený. Ahrens jeho nezúčastněné přihlížení mrzačení mužů, žen i dětí obdivoval, což Lewenharta určitým způsobem zneklidňovalo i bavilo.
U vstupní brány ukázal z okna drožky svou červenou stužku a hlídka ustoupila. Jediný tunel vedoucí Zdí a po dvaceti metrech šera se před drožkou otevřela výstupní brána. Hlídka ji už bez výzvy k zastavení otevřela a Lewenharta, který se neubránil pohledu z okna, oslepilo slunce. Jako by opustil ponurou, chladnou sobotu Vnitřního města. Jako by v okolí paláce bylo všechno jiné, jako by císař sám vyzařoval něco, ve srovnání s čím se i slunce zdálo bledé.
Potom dojeli na konec ochranného pásma a obloha se zatáhla stejnými bouřkovými mraky, které obklopovaly Vnitřní město.
Za Velkou zdí začínala pole a pastviny, zahrady a sady živící město a za nimi první domy – v nich žili rolníci a chovatelé, kteří palácovou část města nikdy neopouštěli. Vrchní vyšetřovatel Strauss se jednou opil a plácal před Lewenhartem, tehdy ještě svým zástupcem, co mu slina na jazyk přinesla, jako by ze sebe potřeboval dostat všechno, co ho zevnitř rozežíralo. Tvrdil, že má císař k dispozici techniku, o které se ostatním ani nesní, pozoroval Lewenharta zarudlýma očima, lil kolem sebe lacinou kořalku a pochechtával se: „Nebo si snad myslíš, že kdyby ty svoje políčka zespoda nevyhříval, měli bysme chleba? Pivo? Krmili bysme zvířata a vyráběli všechny ty píčoviny ze slámy? Nebuď idiot, Eldriku!“
Lewenhart si na to vzpomněl a vzápětí i na hanopis o zločinech Gustava Gaucka – to, že má každé ráno k snídani ovoce a k večeři maso, zatímco chudina za Malou zdí snila o tom mít aspoň něco a aspoň jednou za den, bylo pro Navrátilce bezpochyby jedním z nich. Možná si představovali, že by je na zemi čekalo to samé. Lewenhartovi se to zdálo stejně nepravděpodobné jako Straussovo opilecké blábolení, ale tehdy v potemnělé kanceláři nic nenamítal a soustředil se jen na to, aby Strauss nepoznal, že ho lituje a pohrdá jím současně.
Gardista nemluvil, ale to Lewenhartovi nevadilo. Aspoň se mohl připravovat na setkání s císařem. Navzdory osobnímu pozvání bylo možné, že se potká jen s někým z kabinetu – možná s Axelem Sievertem, zodpovědným za všechny lidi v císařské službě –, kdo mu oznámí, že jako vrchní vyšetřovatel zklamal. Potom ho zbaví vedení, propustí z Politu, nebo dokonce popraví, protože žádný trest za zklamání císaře nebyl dost velký a Lewenhart si to uvědomoval. Nenapadalo ho ale, proč by ho vyhazovali nebo popravovali, právě když oddělení začínalo mít výsledky. V posledních dvou letech toho dokázalo spoustu, a čím víc lidí se k Návratu hlásilo, tím víc jich odhalili.
Vrchní vyšetřovatel se znovu zadíval z okna, na část paláce, která zářila do okolní šedi chladného dne.
Jako všichni ve službě i on při svém jmenování přísahal – kdybys mi poručil, abych probodl mečem hruď svého bratra a hrdlo otcovo, i život těhotné manželky, ač nerad, přece bych tak učinil – a svou přísahu bral vážně. Cítil, jak mu za límec kabátu stéká pot, a pohled na všechno, co si ve Vnitřním městě nedokázali ani představit, na vodní nádrže a mramorové sloupy a oblouky se znaky Gauckova rodu, si tentokrát vychutnat nedokázal.
Když s gardistou po boku stoupal po schodech paláce, sáhl do náprsní kapsy a na klopu kabátu si neobratně připnul i zelenou stužku Politu. Ruka ho bolela, zatnul a znovu narovnal prsty, a myslel na to, jestli by dnešní odpoledne přece jen radši nestrávil s Gabrielou. Vybavil si Ahrense, jak říká, že chudina přenáší všemožné nemoci, a ruka ho rozbolela ještě víc.
Prošli halou, hlavní chodbou a menšími chodbami, ve kterých se Lewenhart nevyznal, a podrobili se prohlídkám, při kterých musel pokaždé ukázat odznak a u té poslední i odevzdat pouzdro s pistolí. Zastavili v pokoji vybaveném bílým, zlatě čalouněným nábytkem a chvíli čekali, dokud se k nim nepřidala osobní stráž v tmavomodré a nedoprovodila je dál.
Nakonec Lewenhart vstoupil do předpokoje, tentokrát už sám, a když se za ním zavřely dveře, poklekl s jednou rukou za zády a druhou přitisknutou na srdce.
Klečel dlouho.
V tichu, které nedokázal přehlušit ani tlukot jeho srdce, a na temeni hlavy při tom cítil pohled a nakonec, po době, která se mu zdála nekonečná, i císařovy prsty. Stálo ho nesmírné úsilí nevydechnout úlevou – předpokládal, že kdyby ho měl císař v úmyslu trestat za špatné výsledky, uvítání by vypadalo jinak.
„Vstaň.“
Lewenhart poslechl, sepjal ruce za zády a poprvé po dvou letech pohlédl do tváře císaři.
Gustav Gauck měl přes ramena přehozený domácí kabát, jednoduše vyšívaný a bez ozdob, a byl bosý. Za poslední roky se mu nad kořenem nosu prohloubila vráska, vlasy mu předčasně zešedly, a když se usmíval, nebyla v tom žádná radost.
„Dal sis načas, Eldriku,“ pokračoval císař.
„Omlouvám se, Vaše císařské Veličenstvo, sledovali jsme v Nivě jednoho…“
„Pamfletistu?“
„Víc než to.“
Císař vrchního vyšetřovatele chvíli pozoroval, potom mu pokynul a vydal se k oknu. Lewenhart ho následoval a zpoza jeho ramene se zadíval do palácových zahrad – a dál, k vrcholu obvodové zdi města, ze které čněla obrovitá masa kovu.
„Víš, co udržuje naše město?“ zeptal se císař.
„Záchytné konstrukce,“ odpověděl Lewenhart automaticky.
Císař se shovívavě usmál. „Lidé. Abych byl přesný, čtyři lidé. Jedním z nich jsi ty.“
Něco podobného vrchnímu vyšetřovateli řekl Strauss, tehdy výjimečně střízlivý, když mu předával svou kancelář: „Gauck spoléhá jen na čtyři lidi. Jedním z nich budeš odteď i ty.“ Dalšími dvěma byli podle Strausse Adler Hertschläger, velitel gardy, a Hans Lindner, správce systému konstrukcí, který město držel ve vzduchu. Jméno posledního Lewenhart neznal a možná ho neznal nikdo kromě císaře – byl to muž vedoucí zásobovací oddíl, skupinu lidí opředenou tajemstvím, jedinou, která směla opouštět město. Zásobovací oddíl se pravidelně spouštěl do závratné hloubky dvou kilometrů, hledal suroviny, které město potřebovalo a jinak získat nemohlo, a nikdy neprozradil nic z toho, co na povrchu viděl a zažil. Ani jako vrchní vyšetřovatel nevěděl Lewenhart o zásobovačích víc, než když u Politu začínal.
„Nevím… co říct, Vaše císařské Veličenstvo.“
„Stačí, když si uvědomíš, jak ti věřím. Jak věřím tvým schopnostem a oddanosti. Nahradit Strausse tebou byla nejlepší možná volba.“ Císař se od okna otočil. „Nikdy jsem jí nelitoval. Vím, že ti můžu svěřit všechno, na čem mi záleží.“
Lewenhart se místo odpovědi uklonil.
Císař ho vzal za paži.
Vrchní vyšetřovatel se kousl do rtu tak prudce, až na jazyku ucítil krev. Stisk nebyl silný, ale přesto mu rukou projela bolest jako ostří nože.
Císaři to neuniklo. „Jsi zraněný?“
„Nic to není, Vaše císařské Veličenstvo.“
„Nic? Pojď za mnou.“
Lewenhart Gaucka následoval chodbou do další místnosti. Po jejím obvodu stály vany, ta největší na mosazných nohou ve tvaru záchytných konstrukcí. Celá jedna stěna byla tvořená oknem, navzdory chladnému vzduchu otevřeným, na ostatních zdech byla mozaika – černá orlice ve žlutém poli, znak císařova rodu. Z okna vrchní vyšetřovatel zahlédl obrovskou kovovou kostru zčásti potaženou bílým plátnem, uprostřed kotvicí plochy vybavené složitým systémem kladek. Nebyl si jistý, jestli ho sem císař zavedl, aby mu ukázal svou koupelnu, nebo trup vzducholodi kotvící za palácem. Už o ní slyšel, možná jako jeden z mála, nikdy ji ale neviděl a nedokázal si představit, k čemu slouží. I když nebyla připravená k letu, její velikost Lewenhartovi na okamžik vyrazila dech. Možná až jednou konstrukce povolí, až se rozlomí a město ztratí jedinou oporu, nastoupí císař se svou rodinou do lodi a…
Pod oknem stál stolek se zrcadlem a už od pohledu pohodlné křeslo s rámem zdobeným složitou řezbou – císař na něj ukázal. „Posaď se, Eldriku.“
„Nemůžu sedět, když císař stojí,“ namítl Lewenhart.
„Posaď se,“ řekl Gauck potichu. „Podruhé to nebudu opakovat. A sundej si kabát. Chci se na tu ruku podívat.“
Vrchní vyšetřovatel odložil kabát na stolek, rozepnul manžetu a vyhrnul zkrvavený rukáv košile. Pohled na vlastní paži ho překvapil – rána byla rudá, stopy po zubech hluboké a plné krve. Ahrens měl asi pravdu.
„Zvíře?“ zeptal se Gauck.
„Pamfletista,“ použil Lewenhart císařovo označení a posadil se do čalouněného křesla.
Císař vzal z lakované krabice na stolku smotek vaty, namočil ho v míse s vodou a přiložil na ránu. Chvíli trvalo, než Lewehartovi došlo, že ránu čistí. Pokusil se vstát, ale císař ho druhou rukou zatlačil do křesla. Na to, o kolik starší vypadal, měl nečekanou sílu.
„Vaše císařské…“
„Udržuješ město v chodu. K tomu potřebuješ obě ruce.“
„Nemám…“
„Eldriku,“ řekl Gauck potichu. „I ty přece patříš mezi moje děti.“
Stačilo pár slov a škubavá bolest v paži se najednou zdála nepodstatná. Lewenhart cítil, jak se mu do hlavy žene krev. Přitom měl celý život na to, aby si zvykl – všechny bastardy a sirotky po narození symbolicky adoptoval císař a malou částkou přispíval na jejich výchovu. Parchanti, jako byl Lewenhart, na tom byli o něco líp než nalezenci, ale patřit mezi císařovy děti nebylo nic, na co by člověk mohl být hrdý. I rvačka, za kterou Lewenharta kdysi dávno vyloučili ze školy, začala tím, že na něj ostatní pokřikovali „nemanželská špíno“.
Pokud císař cítil, jak vrchní vyšetřovatel ztuhl, nedal to najevo. Omyl krev a na ránu nanesl chladivou mast. Určitě to bylo něco, za co by Gabriela, a možná každý ošetřovatel Vnitřního města, dala všechno – ona sama používala páchnoucí zelenou směs, po které většina lidí dostala úporně svědící vyrážku. Tu Gabriela považovala za známku toho, že zvolená léčba zabírá.
„Znáš Dietera Wernera?“ zeptal se císař, zatímco si utíral prsty do osušky.
Lewenhart zapátral v paměti. „Vrchního vyšetřovatele oddělení pohřešovaných osob?“
„Toho.“
„Osobně ne.“
„Jeho oddělení hledá jednu dívku…“
„Souvisí to s politickými zločiny?“
„Přestaň mě přerušovat a dozvíš se to,“ řekl Gauck znovu tichým, měkkým hlasem, ze kterého přebíhal mráz po zádech. „Ta dívka, Hannelore Schillerová, zmizela beze stopy. Možná přepadla přes okraj. Kdo ví.“
„Oddělení pohřešovaných osob by mělo,“ neodpustil si Lewenhart.
„Najdou ji?“ zeptal se císař.
To je otázka.
O oddělení pohřešovaných osob Lewenhart nevěděl nic. O oddělení pohřešovaných osob nevěděl nic nikdo, možná ani oddělení samotné. Jestli vykazovali činnost, pak si ji nechávali pro sebe. Lewenhart neslyšel o nikom, koho by našli, a pokud, tak pravděpodobně ne živého. Sídlili poblíž Malé zdi a zpoza Malé zdi taky pocházela většina pohřešovaných. I když ty možná nikdo ani nepohřešoval. Nebo se jen Dieter Werner necítil dostatečně motivovaný k jejich hledání. Lewenhart byl natolik upřímný sám k sobě, aby si přiznal, že on by nikoho z Vnějšího města nehledal, a kdyby přes okraj přepadli všichni, byl by jen rád. Werner s ním možná tu touhu sdílel.
„Je to jejich práce, Vaše císařské Veličenstvo.“
„Ale neodvádějí ji ani zdaleka tak dobře jako ty tu svou,“ konstatoval Gauck to, co Lewenhart považoval za očividné.
Doufal, že se plete, ale nezeptat se nedokázal: „Chcete, aby oddělení politických zločinů hledalo ztracené dítě?“
Císař se pousmál. „Chci, abys nastoupil na Wernerovo oddělení.“
Vrchní vyšetřovatel ztuhl. Měl pocit, že už se nikdy nenadechne. Když se o to pokusil, vzduch mu zahvízdal mezi zuby. „Odvoláváte mě, Vaše císařské Veličenstvo?“
„Jen dočasně přesouvám. Oddělení povede po dobu tvé nepřítomnosti zástupce. Připomeň mi jeho jméno.“
„Hraban Ahrens.“
„Hraban Ahrens, ano. Jakmile se ti podaří najít Hannelore Schillerovou, vrátíš se.“
„Mohl bych Wernerovi poslat Hrabana…“
„Nevybral jsem jeho, ale tebe.“
„Mám povinnosti, které…“
Ani tentokrát císař vrchního vyšetřovatele nenechal domluvit. „Které převezme vyšetřovatel Ahrens. Tobě věřím, pamatuješ? A svěřím ti i to, co bych nesvěřil jiným, Eldriku.“
Snad proto, že stál a nemohl už zatnout prsty do opěrek křesla, z něj to slovo vyletělo s prudkostí, která by ho za jiných okolností možná stála víc než jen povolení procházet Zdmi. „Proč?!“
„Ztratila se beze stopy. Jestli ji někdo dokáže najít, potom ty. To ti jde přece nejlépe.“
Pokud to byl pokus o poklonu, minul se účinkem. Jediné, co Lewenhart chápal, bylo, že vrchní vyšetřovatel obávaného oddělení politických zločinů bude hledat děcko, které nic neznamená možná ani pro svou rodinu a na jehož nalezení by císaři vůbec nemělo záležet. Zatímco se budou Navrátilci rozlézat městem jako choroba, Lewenhart bude pátrat po holce, kterou už asi dávno ušoustali k smrti v podzemním bordelu, kam ji prodala vlastní máma.
Jenže složil přísahu.
„Proč zrovna ona?“ zeptal se.
„Protože mi záleží na tom, aby se našla,“ odpověděl Gauck. „Není to dostatečný důvod k tomu, abys ji začal hledat?“
Lewenhart se strnule uklonil. „Udělám, co bude v mých silách.“
Císař odložil osušku. „Nic menšího od tebe nečekám.“