H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy

Ukázky z knih / 19.6.2020 /

Nakladatelství Argo vydalo druhý svazek Lovecraftových povídek, které psal jako anonymní autor nebo spolutvůrce. Povídky jsou opatřeny zasvěcenými poznámkami a komentáři a uvedeny do souvislosti se zbytkem Lovecraftovy tvorby.

 

ANOTACE:
Mezi Lovecraftovy nejzajímavější práce patří povídky z období, kdy byl trýznivou finanční situací nucen psát pro jiné, ať už jako utajený, anonymní autor, přepisovatel nebo přiznaný spolutvůrce, vesměs rozvíjející náměty a leckdy i sny platících zákazníků. I do všech těchto děl se však otiskovaly jeho svébytné vize a styl a občas se do nich vkradly děsivé bytosti z jeho slavného panteonu.

S. T. Joshi, známý badatel a znalec autorova díla, ty nejlepší spolupráce a revize sebral do dvousvazkového vydání, v němž jsou všechny povídky opatřeny zasvěcenými poznámkami a komentáři a uvedeny do souvislosti se zbytkem Lovecraftovy tvorby. Výsledkem je dvousvazkový soubor, jenž jistě potěší všechny příznivce tohoto klíčového představitele moderního hororu.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, 2020
Sestavil: S. T. Joshi
Překlad: Richard Podaný a Linda Bartošková
Ilustrace na obálce: Mikuláš Podprocký
Vazba: vázaná
Počet stran: 472
Cena: 498 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Smyčka Medúzy
(napsáno se Zealií Bishopovou)

I.

Cesta ke Cape Girardeau vedla zcela nepovědomými končinami; pozdně odpolední světlo bylo stále zlatavější a zpola snové a já si uvědomil, že pokud se chci do města dostat před nocí, musím se někoho přeptat. Nechtělo se mi bloudit po setmění po nepřívětivých jihomissourijských pláních, silnice tu totiž byly žalostné a listopadový chlad dotíral na kabriolet velmi úporně. Kromě toho se na obzoru sbírala černá mračna, a tak jsem se rozhlížel po dlouhých šedých a modrých stínech, jež v pruzích ležely na plochách nahnědlých polí, a doufal, že zahlédnu nějaký dům, kde by mi potřebné informace poskytli.

Kraj to byl odlehlý a pustý, ale konečně jsem po pravé ruce mezi shlukem stromů u říčky zpozoroval střechu; od silnice to bylo dobrou půlmíli a nejspíš se tam dalo dojet po nějaké cestě či pěšině, na kterou jsem také velmi brzy narazil. Protože blíž se žádné obydlí nenacházelo, rozhodl jsem se zkusit štěstí tam a byl jsem rád, když se mi za keři podél silnice odhalila rozvalina tesané kamenné brány porostlé uschlými šlahouny popínavých rostlin a rdoušené podrostem; tím se mi vysvětlilo, proč jsem při prvním pohledu z dálky nespatřil cestu přes pole. Pochopil jsem, že tudy s vozem neprojedu, a tak jsem jej velice opatrně odstavil poblíž brány – pod hustým jehličnanem, který jej uchrání před případným deštěm – a vydal se na dlouhou procházku k domu.

Jak jsem tak v blížícím se soumraku procházel po té zarostlé cestě, vnímal jsem zřetelně jakousi předtuchu, patrně způsobenou pochmurnou atmosférou rozkladu, jež se vznášela nad branou a nad někdejší příjezdovou cestou. Z ornamentů na starých kamenných sloupech jsem si dovodil, že kdysi zde bylo panské sídlo, a jasně jsem viděl, že cesta se původně pyšnila špalírem lip, z nichž některé uschly a ostatní pozbyly mezi divokým křovinatým porostem typickým pro tento kraj své zvláštní totožnosti.

Plahočil jsem se kupředu, mého oblečení se chytaly ostnaté plody lopuchu a bodláků a já si začínal klást otázku, jestli to stavení nakonec může být obývané. Trmácím se k němu snad zbytečně? Na okamžik jsem měl nutkání se vrátit zpátky a zkusit to na nějakém statku dál po silnici, když tu se mi otevřel pohled na dům, který oživil mou zvídavost a podnítil ve mně dobrodružného ducha.

Na té stromy opásané opršelé kupě přede mnou bylo cosi provokativně fascinujícího, neboť hovořila o eleganci a prostornosti dávno zašlé éry a o mnohem jižanštějším prostředí. Bylo to typické dřevěné plantážní sídlo klasického vzoru ze začátku devatenáctého století, mělo dvě a půl podlaží a velkolepý iónský portikus, jehož sloupy sahaly až k podkroví a podepíraly trojúhelníkový štít. Stupeň rozkladu byl výrazný a zcela zjevný; jeden z rozměrných sloupů již uhnil a padl k zemi, teráska či balkon v patře se pak prohýbal nebezpečně nízko. Usoudil jsem, že svého času v blízkosti stávaly další budovy.

Když jsem stoupal po širokých kamenných schodech na nízkou verandu a ke zdobným dveřím s nadsvětlíkem, cítil jsem zřetelnou nervozitu, a tak jsem si začal zapalovat cigaretu – ale upustil jsem od toho, když jsem si všiml, jak je všechno kolem mě suché a snadno zápalné. Tou dobou jsem už sice byl přesvědčen, že dům je opuštěný, nicméně i tak jsem váhal narušit jeho důstojnost bez zaklepání, a tak jsem cloumal rezavým litinovým klepadlem, až jsem je přiměl se pohnout, a konečně z něj vyloudil opatrné zaťukání, od nějž jako by se celý dům roztřásl a začal rachotit. Odezva žádná, ale i přesto jsem tím neochotným a skřípavým zařízením zacloumal znovu – patrně stejně tolik, abych rozptýlil pocit pekelného ticha a samoty, jako abych probral z nečinnosti jakéhokoliv případného obyvatele té ruiny.

Odkudsi od řeky jsem zaslechl zalkání holubice, ba mi i připadalo, že slabounce je slyšet sama ženoucí se voda. Zpola ve snách jsem sevřel prastarou závoru, zacloumal jí, a konečně se pokusil otevřít celé ty velkolepé šestikazetové dveře. Jak jsem vbrzku zjistil, nebyly zamčené, a i když se bránily a skřípěly v závěsech, začal jsem je rozevírat a ihned nato vešel do rozlehlé zastíněné haly.

Jen jsem ale ten krok učinil, ihned jsem toho zalitoval. Ne snad že by se proti mně z té šeré a zaprášené haly se strašidelným empírovým nábytkem vyvalily šiky přízraků, okamžitě jsem ale věděl, že dům rozhodně opuštěný není. Z nádherného vyřezávaného schodiště se ozvalo skřípění a zvuky nejistých, pomalu sestupujících kroků. Potom jsem na okamžik proti velkolepému palladiánskému oknu[6] na podestě spatřil vysokou shrbenou postavu.

Počáteční záchvat děsu mne brzy přešel, a když ona postava scházela po posledním dílu schodů, byl jsem už přichystán přivítat se s domácím pánem, jehož soukromí jsem narušil. V polotmě jsem viděl, jak sahá do kapsy po zápalce. Zahořel plamínek a on zapálil nevelkou petrolejku, jež stála na vratkém konzolovém stolku poblíž úpatí schodiště. V chabém světle se mi odhalila shrbená postava velice vysokého, na kost vyhublého starce; oblečen byl sice nepořádně a tvář měl neoholenou, ale navzdor tomu držením těla i výrazem tváře činil dojem gentlemana.

Nepočkal jsem, až promluví, ale okamžitě jsem mu začal vysvětlovat, co zde dělám.

„Odpusťte prosím, že sem takhle vtrhávám, ale když mi nikdo neodpovídal na klepání, dospěl jsem k závěru, že zde nikdo nebyd­lí. Původně jsem se chtěl jen přeptat na správnou cestu do Cape Girardeau – tedy na nejkratší cestu. Chtěl jsem se tam dostat před setměním, ale teď už samozřejmě…“

Muž se ozval, až když já se odmlčel, a ozval se přesně tím kultivovaným tónem, jaký jsem očekával, s vláčným přízvukem, stejně nepochybně jižanským jako celý dům, v němž žil.

„To spíše vy mi promiňte, že jsem na zaklepání nepřišel pohotověji. Žiji příliš v ústraní a obvykle návštěvníky neočekávám. Zprvu jsem si myslel, že jste jen pouhý zvědavec. Když jste zaklepal znovu, začal jsem se chystat k vám, ale nejsem zcela zdráv a musím se pohybovat velmi pomalu. Spinální neuropatie – a velice nepříjemného druhu.

Ale co se týče možnosti, že byste se před setměním dostal do města – tady je zjevné, že to nepůjde. Silnice, po které jedete – alespoň tedy předpokládám, že jste přišel od brány – není ani nejlepší, ani nejkratší trasou do něj. Když odjedete od brány, musíte zabočit na první silnici vlevo – tedy na první použitelnou silnici vlevo. Jsou tam totiž i tři nebo čtyři úvozy a cesty, kterých si nemusíte všímat, zato tu skutečnou silnici si nemůžete splést, protože napravo přímo proti ní stojí obrovitá vrba. A až zabočíte, pojedete rovně, minete dvě další silnice a až po té třetí zabočíte doprava. Potom…“

Byl jsem tak vyděšen těmi spletitými pokyny – jež nemohly naprostého cizince než zmást –, že jsem se neubránil a přerušil ho.

„Prosím, počkejte chvilku! Jak se mám toho všeho držet v naprosté tmě, když jsem tu poblíž nikdy ani nebyl a k rozeznání toho, co je a co není silnice, mám jen dva lhostejné reflektory? Kromě toho si myslím, že poměrně brzy propukne bouře, a moje auto nemá střechu. Vypadá to, že to ode mne byl mizerný nápad, snažit se dojet do Cape Girardeau ještě dnes. Vlastně mám ten dojem, že bych se o to už ani snažit neměl. Velmi nerad něco druhým vnucuji a podobně, ale tváří v tvář okolnostem… myslíte, že byste mne mohl uložit na noc? Nebudu vás nijak rušit – nechci nic jíst nebo tak. Jen mi ukažte kout, kde bych mohl spát až do svítání, to mi postačí. Vůz mohu ponechat na silnici tam, kde je – trocha deště mu neuškodí, i kdyby došlo na nejhorší.“

Sotva jsem tu nečekanou žádost vyslovil, viděl jsem, jak starcovu tvář opustil dosavadní poklidný a smířený výraz a začala vypadat nezvykle, překvapeně.

„Přespat – tady?“

Podle všeho jej moje žádost tak ohromila, že jsem ji ještě zopakoval.

„Ano, a proč ne? Ujišťuji vás, že se mnou nebudete mít žádné starosti. Co jiného bych mohl dělat? Jsem tu v kraji cizí, zdejší silnice jsou ve tmě jako labyrint a vsadím se, že do hodiny bude venku lít jako z konve a…“

Tentokrát bylo na mém hostiteli, aby mi skočil do řeči, a když tak učinil, vycítil jsem z jeho hlubokého melodického hlasu cosi nezvyklého.

„Cizí…, jistěže tu musíte být cizí, jinak by vás ani nenapadlo tady přespat, nenapadlo by vás sem vůbec jít. Poslední dobou sem lidé nechodí.“

Odmlčel se a moje touha tu zůstat se ještě ztisícinásobila díky záhadnosti, již jako by jeho lakonická slova vzbuzovala. Na tom domě skutečně bylo něco vyzývavě zvláštního – vším pronikající ztuchlý pach jako kdyby halil tisíc tajemství. Opět jsem si všiml, jak je vše kolem mě krajně zchátralé, bylo to zjevné dokonce i v chabém světle té jediné drobné lampy. Cítil jsem mrazivý smutek a s lítostí jsem zaznamenal, že podle všeho tu není pražádné topení, jenže má zvídavost byla tak obrovská, že jsem si přesto nesmírně vřele přál zůstat a dozvědět se cosi o tom samotáři a jeho ponurém příbytku.

„Ať je to, jak chce,“ opáčil jsem, „nesejde mi na tom, co si myslí jiní lidé. Zato bych rozhodně rád získal místečko, kde můžu zůstat do rána. A stejně…, pokud sem lidé neradi chodí, není tomu tak třeba proto, že je dům tak sešlý? Samozřejmě nepochybuji, že udržovat takové sídlo v pořádku by stálo celé jmění, ale pokud je takové břímě přílišné, proč si nehledáte menší příbytek? Proč se snažíte to tady udržovat – se všemi těmi obtíženi a nepohodlím?“

Nezdálo se, že by byl muž uražen, ale odpověděl mi s velice vážným výrazem.

„Zůstat samozřejmě můžete, pokud si to opravdu přejete – nakolik vím, vám to nemůže v ničem uškodit. Ale jiní lidé tvrdí, že zde vládnou jisté obzvláště nežádoucí vlivy. A co se mne týče…, zůstávám tady, protože musím. Je tu něco, co považuji za svou povinnost střežit – něco, co mne tu drží. Kéž bych měl peníze a zdraví a ctižádost, abych mohl o dům i pozemky patřičně pečovat.“

To můj zájem vzbudilo ještě víc a chystal jsem se vzít hostitele za slovo; když mi pokynul, ať jdu za ním do schodů, učinil jsem tak. Bylo už velice temno a tlumené popleskávání zvenčí mi napovědělo, že obávaný déšť skutečně začal. Býval bych byl rád za jakékoliv přístřeší, ale tohle bylo díky náznakům tajemna obklopujícím dům i jeho majitele vítané dvojnásob. Pro tak nenapravitelného milovníka všeho groteskního se snad ani nemohlo najít vhodnější útočiště.

II.

V patře byla rohová místnost v ne tak neudržovaném stavu jako zbytek domu, a právě do té mne hostitel zavedl; odložil menší lampu a zapálil jinou, o něco větší. Podle čistoty a zařízení pokoje a také podle knih vyrovnaných v policích jsem zaznamenal, že jsem se nemýlil, když jsem ho měl za gentlemana dobrého vkusu a rodu. Bezpochyby to je poustevník a výstředník, ale zachoval si i tak jistou úroveň a intelektuální zájmy. Jakmile mi pokynul k jedné židli, pustil jsem se do konverzace o obecných námětech a s potěšením jsem zjistil, že není vůbec málomluvný. Spíše měl podle všeho radost, že si s někým může promluvit, a dokonce se ani nesnažil odvádět hovor dál od osobních témat.

Jak jsem zjistil, jmenoval se Antoine de Russy a pocházel z prastarého, mocného a kultivovaného rodu louisianských plantážníků. Před více než stoletím se jeho děd, mladší syn rodu, odstěhoval do jižního Missouri a založil nový statek v okázalém stylu po předcích; vybudoval tento panský dům se sloupy a obklopil jej vším, co patří ke skvělé plantáži. Svého času žilo ve srubech, jež stály na rovném terénu za panským domem – v místech, která si nyní pro sebe uchvátila řeka –, přinejmenším dvě stě černochů a slýchat je, jak v noci zpívají, smějí se a hrají na banjo, to znamenalo zažít nejúplnější kouzlo civilizace a společenského řádu, jenž nyní již bohužel vymizel. Před domem, kde se jako stráž tyčily nádherné duby a vrby, se rozkládal trávník jako široký zelený koberec, vždy zalitý a posekaný a opatřený cestami ze šlapáků, které se přes něj klikatily lemovány květinami. „Riverside“ – tak se totiž sídlu říkalo – bylo svého času půvabnou a idylickou usedlostí, což si můj hostitel dobře vybavoval, neboť mnoho rysů z jeho nejlepšího období se uchovalo dodnes.

Nyní už pršelo prudce, husté opony deště bičovaly nejistě držící střechu, stěny a okna a tisíci trhlinek a trhlin se dovnitř dostávaly kapky. Vlhkost stékala až na podlahu z nečekaných míst a sílící vítr venku lomcoval hnijícími okenicemi na uvolněných závěsech. Já si ale ničeho z toho nevšímal, ba jsem ani nemyslel na svůj kabriolet stojící venku pod stromy, protože jsem věděl, že nyní přijde vyprávění. Můj hostitel, ač jsem ho podněcoval ke vzpomínkám a on si dál vybavoval starší a lepší časy, se mě chystal vykázat na místo ke spaní. Ale já věděl, že brzy získám jakési ponětí o tom, proč žije na tomto starodávném místě sám a proč si sousedé myslí, že je plné nežádoucích vlivů. A opravdu, promluvil tím velmi melodickým hlasem a jeho vyprávění brzy nabralo takový obrat, že jsem se nebyl s to vyhnout ospalosti.

„Ano, Riverside postavili v roce 1816 a v roce 1828 se zde narodil můj otec. Být stále živ, bylo by mu teď něco přes sto let, ale zemřel mlád – tak mlád, že si ho sotva pamatuji. To bylo ve čtyřiašedesátém – padl ve válce, v řadách Sedmé louisianské pěší při C. S. A.,[7] do vojska se totiž přihlásil až po návratu do starého domova. Můj dědeček byl na válku příliš starý, ale žil až do devadesáti pěti let a pomohl matce s mou výchovou.[8] A byla to dobrá výchova, to jim musím uznat. Odjakživa jsme měli silné tradice s výrazným smyslem pro čest – a můj děd dohlédl na to, abych vyrůstal tak, jak de Russyové vyrůstali jedno pokolení po druhém již od křížových výprav. Finančně jsme nebyli nijak zruinováni, i po válce se nám dařilo velice slušně. Chodil jsem do výtečné školy v Louisianě a poté na Princeton. Později se mi dařilo vést plantáž tak, že poměrně pěkně vydělávala – i když vidíte, jak dopadla dnes.

Matka mi zemřela, když mi bylo dvacet, a dědeček dva roky nato. Potom jsem byl poměrně osamělý, a tak jsem se v pětaosmdesátém oženil s jistou vzdálenou sestřenicí z New Orleansu. Vše by bylo jiné, kdyby zůstala naživu, jenže ona zemřela při porodu mého syna Denise. Potom už jsem měl jen Denise. Nepokusil jsem se hledat nový sňatek, veškerý čas jsem věnoval chlapci. Byl jako já – a jako všichni de Russyové – snědší, vysoký, štíhlý a s čertovskou letorou. Dal jsem mu stejné vychování, jaké dal mně dědeček, ale on ho ani mnoho nepotřeboval, pokud šlo o smysl pro čest. Myslím, že to měl vrozené. Nikdy jsem nepoznal nikoho tak bezstarostného – dalo mi spoustu práce, abych mu nedovolil utéct do španělské války,[9] když mu bylo jedenáct! Romantický nebojácný mladíček to byl, plný idealistických představ – dnes bychom je označili za viktoriánské; nebylo vůbec obtížné ho přesvědčit, aby nechal negerské holky na pokoji. Poslal jsem ho na stejnou školu, kam jsem chodil sám, a potom i na Princeton. Promoval v roce 1909.

Nakonec se rozhodl, že bude lékařem, a rok chodil na lékařskou fakultu Harvardu. Potom si usmyslel pokračovat ve staré francouzské rodové tradici a naléhal, ať ho pošlu za oceán, na Sorbonnu. Vyhověl jsem mu – a udělal jsem to ochotně, i když jsem věděl, jak budu osamělý, až mi odjede tak daleko. Kéž by Bůh dopustil, abych mu to zamítl! Myslel jsem, že pobyt v Paříži je pro chlapce tím nejbezpečnějším. Měl pokoj na rue St. Jacques – to je nedaleko univerzity, v Latinské čtvrti –, ale podle jeho dopisů a přátel se vůbec nestýkal s těmi největšími flamendry. Znal se tam především s mladíky z domova – se studenty a umělci, kteří to mysleli vážně a věnovali se víc své práci než pozérství a obrážení hospod.

Samozřejmě se však našlo mnoho takových, kdo se nacházeli kdesi na pomezí mezi seriózním studiem a ďáblem. Estéti – takoví ti dekadenti, znáte to –, kteří experimentují se životem a pocity. Něco na způsob toho Baudelaira. Přirozeně že Denis na mnoho takových narazil a hodně toho z jejich života poznal. Měli nejrůznější bláznivé kroužky a sekty – napodobeniny uctívání ďábla, falešné černé mše a podobně.[10] Pochybuji, že by jim to celkově vzato nějak výrazněji uškodilo – nejspíše na to většina z nich během roku dvou zcela zapomněla. Jedním z těch, kdo do podobných podivností zabředli hlouběji, byl mladík, jehož Denis poznal na škole – a jehož otce jsem mimochodem znal i já. Frank Marsh z New Orleansu. Byl žákem Lafcadia Hearna[11] a Gauguina a Van Gogha – vyslovené ztělesnění žlutých devadesátých let. Chudák jeden, ještě ke všemu měl předpoklady stát se velkým umělcem.

Marsh byl nejstarším přítelem, jakého Denis v Paříži měl, takže se přirozeně často vídali – aby si popovídali o starých časech na akademii St. Clair[12] a tak. Chlapec mi o něm hodně psal a mně nepřipadalo nic obzvláště špatného ani na tom, co mi sděloval o skupině mystiků, s níž se Marsh stýká. Podle všeho šlo o nějaký kult prehistorické egyptské a kartaginské magie, který tehdy byl ohromně v módě mezi bohémy z levého břehu Seiny, o nějaké nesmysly a hraní si na to, že odhalují dávné a zapomenuté zdroje skryté pravdy od ztracených afrických civilizací – z Velkého Zimbabwe či z vymřelých atlantských měst v ahaggarské části Sahary,[13] kde se hodně žvanilo cosi o hadech a lidských vlasech. Aspoň tehdy jsem to považoval za žvanění. Denis někdy citoval Marshe, jenž prý říká podivné věci o faktech skrytých za bájemi o hadovitých kučerách Medúzy – a také za novějším ptolemaiovským mýtem o Bereníké, jež nabídla své vlasy, aby zachránila svého manžela a zároveň bratra, a ty se pak dostaly na oblohu coby souhvězdí Coma Berenices.[14]

Myslím, že na Denise to nedělalo valného dojmu, ale to jen do toho večera, kdy v Marshově příbytku proběhl prapodivný obřad a on potkal kněžku. Většinu přívrženců sekty tvořili mladíci, ale v jejím čele stála mladá dáma, jež si říkala ,Tanit-Isis‘.[15] Ovšem je třeba vědět, že její skutečné jméno – nebo, jak sama tvrdila, její jméno v tomto posledním vtělení – znělo Marceline Bédardová. Tvrdila, že je nevlastní dcerou markýze de Chameaux, a jak se zdá, působila zároveň nepříliš úspěšně jako výtvarnice i výtvarný model, ovšem jen do té doby, než si opatřila výnosnější magické řemeslo. Někdo tvrdil, že nějakou dobu žila v Západní Indii – myslím, že na Martiniku –, ale byla velmi tajnůstkářská, co se její osoby týkalo. Součástí její pózy bylo okázale dávat najevo odříkání a svatost, ale nemyslím, že by to ti zkušenější mezi studenty brali dvakrát vážně.

Denis však nebyl zkušený ani zdaleka a napsal mi plných deset stran žvástů o tom, jakou bohyni že to objevil. Kdyby mi alespoň došlo, jaký je prosťáček, možná jsem s tím cosi mohl udělat, ale mne ani nenapadlo, že takové štěněcí pobláznění může znamenat něco vážného. Byl jsem si až absurdně jist, že Denise jeho choulostivá osobní čest a rodinná hrdost vždy ochrání před nejtěžšími komplikacemi.

Nicméně jak šel čas, začal jsem z jeho listů být neklidný. Zmiňoval se o té Marceline stále častěji a o svých přátelích stále méně, začal hovořit o tom, jak je ,surové a hloupé‘, že ji ostatní odmítají představit svým matkám a sestrám. Zdá se, že se jí na její osobní záležitosti nikdy nevyptával, zato nepochybuji, že mu napovídala spoustu romantických bajek o svém původu a o božských zjeveních a o tom, jak ji lidé ponižují. Posléze mi začalo být jasné, že Denis se zcela odvrátil od svých známých a většinu času tráví s touto svůdnou kněžkou. Na její výslovnou žádost někdejším známým nikdy neříkal o tom, jak se neustále scházejí, proto se nikdo nepokusil jejich vztah ukončit.

Myslela si, jak předpokládám, že je úžasně bohatý, působil totiž dojmem patricije a lidé z jistých kruhů se domnívají, že všichni Američané aristokratického vzhledu jsou boháči. Každopádně to celé patrně považovala za vzácnou příležitost navázat nefalšovaný, legální svazek s opravdu žádoucím mladíkem. A v době, kdy můj neklid vyústil v otevřené rady, už bylo pozdě. Chlapec se s ní dle zákona oženil a napsal mi, že zanechá studia a přiveze svou choť zpět na Riverside. Tvrdil mi, jakou že učinila velikou oběť, když se vzdala vůdcovství v oné magické sektě, a také že od nynějška již bude pouze manželkou gentlemana – budoucí paní Riverside a matkou příštích de Russyů.

Inu, pane, vypořádával jsem se s tím, jak se dalo. Věděl jsem, že sofistikovaní obyvatelé kontinentální Evropy mají jiné standardy, než jaké jsou ty naše staré americké – a kromě toho jsem proti oné ženě vlastně nic neměl. Možná je šarlatánka, ale musí to nezbytně být něco zlého? Soudím, že jsem se tehdy snažil k podobným věcem stavět co nejnaivněji, abych chlapci neukřivdil. Bylo zjevné, že muži zdravého rozumu nezbývá než nechat Denise být, dokud se jeho novomanželka nepřizpůsobí zvyklostem de Russyů. Ať dostane možnost ukázat, co v ní je – třeba to rodu neuškodí až tolik, jak by se někdo mohl obávat. A tak jsem nevznesl žádné námitky a nepožadoval žádné pokání. Prostě se již stalo a já byl odhodlán chlapce uvítat doma, ať už s sebou přiveze kohokoliv.

Přijeli sem tři týdny po telegramu, jímž mi oznámili sňatek. Marceline byla překrásná – to se nedalo popřít – a já chápal, jak snadno se do ní chlapec mohl zbláznit. Působila jakýmsi dojmem dobrého rodu a já si dodnes myslím, že v sobě musela mít jakousi část dobré krve. Podle všeho jí nemohlo být mnoho přes dvacet, byla středně vysoká, poměrně štíhlá a v postoji i pohybu elegantní jako tygřice. Její pleť byla sytě olivová – jako stará slonovina – a oči měla veliké a velmi tmavé. Vyznačovala se drobnými klasicky pravidelnými rysy – i když na můj vkus ne zcela čistými – a nejpozoruhodněji smolně černými vlasy, jaké jsem kdy viděl.

Nic udivujícího, že vnesla téma vlasů i do té své magické sekty, s takovou hojnou hřívou ji to přirozeně napadnout muselo. Měla vlasy stočené do kudrn, takže vypadala jako nějaká orientální princezna na kresbě Aubreyho Beardsleyho.[16] Hříva jí spadala po zádech až kamsi pod kolena a na světle se leskla, jako by vládla jakýmsi odděleným, vlastním pekelným životem. Když jsem její vlasy spatřil a prohlédl si je, málem bych na Medúzu či Bereníké pomyslel sám od sebe – aniž by mi to někdo musel napovědět.

Někdy jsem si myslel, že se samy od sebe lehce pohybují, že mají sklon se samy uspořádávat do jasně patrných provázků či pramenů, ale to mohla být čirá iluze. Bez ustání si je pročesávala a dle všeho na ně používala jakýsi přípravek. Jednou jsem získal dojem – a byl to prazvláštní, výstřední dojem –, že to je živý tvor, kterého musí nějakým podivným způsobem krmit. Samé nesmysly – ale posilovaly stísněný pocit, který jsem z ní a z jejích vlasů měl.

Nemohu totiž popřít, že ať jsem se o to jakkoliv snažil, naprosto se mi nedařilo v ní najít zalíbení. Nechápal jsem, v čem je potíž, ale prostě to tak bylo. Cosi mne na ní sotva znatelně odpuzovalo a volky nevolky jsem v duchu spřádal kolem všeho, co se jí týkalo, morbidní a makabrózní asociace. Její pleť ve mně vyvolávala myšlenky na Babylón, Atlantidu, Lemurii,[17] na strašlivé a zapomenuté říše ještě staršího světa, její oči se mi někdy zdály být očima jakéhosi démonického pralesního tvora nebo zvířecí bohyně, příliš nezměrně pradávné na to, aby byla plně lidská, a její vlasy – ty husté, exotické, překrmené proudy olejnaté smolné černi – mne nutily se chvět, jako bych před sebou měl obrovskou černou krajtu. Nebylo navíc pochyb, že si uvědomuje, jaký nedobrovolný postoj k ní zaujímám – ačkoliv jsem se jej snažil skrývat a také ona se snažila skrývat fakt, že si toho povšimla.

Ale chlapcova zamilovanost přetrvávala. Vysloveně se k ní lísal a až do znechucující míry přeháněl ony všechny drobné galantnosti všedního života. Vypadalo to, že mu náklonnost oplácí, i když jsem zaznamenával, že musí vynakládat vědomé úsilí, aby napodobila jeho projevy nadšení a extravagance. A kdyby nic jiného, myslím, že se jí citelně dotklo zjištění, že nejsme až tak bohatí, jak očekávala.

Vcelku vzato to bylo nemilé. Jasně jsem viděl, jak sílí nepříjemné spodní proudy. Denis byl zpola zhypnotizován svou štěněcí láskou a začal se mi odcizovat tím víc, čím jasněji cítil, že já nenacházím cestu k jeho manželce. Tak to pokračovalo po měsíce a já chápal, že ztrácím jediného syna – toho hocha, jenž doposavad, po poslední čtvrtstoletí, byl středem všech mých myšlenek a činů. Nepopřu, že jsem z toho zahořkl – který otec by se cítil jinak? A přece jsem nemohl nic dělat.

Marceline v oněch prvních měsících působila jako dobrá manželka a naši přátelé ji přijali bez jakýchkoliv malicherných námitek či zpochybňování. Já jsem ale neustále nervózně přemítal, co asi jistí mladíci napíší z Paříže příbuzným domů poté, co se zvěst o manželství roznese. Navzdory zálibě té ženy v tajnostech se totiž věc nedala skrývat věčně – a kromě toho Denis napsal v nejvyšší důvěrnosti několika svým nejbližším přátelům ihned po tom, co se s ní usadil na Riverside.

Stále více a více jsem se začal zdržovat sám ve svém pokoji a omluvou mi bylo moje selhávající zdraví. Někdy v té době se začala rozvíjet moje nynější spinální neuropatie – takže šlo o velice dobrou omluvu. Denis jako by si potíží ani nepovšiml, anebo se o mě a o moje zvyky a záležitosti ani nezajímal, zabolelo mne, jak necitelným se stává. Začal jsem propadat nespavosti a často jsem po nocích trápil svou mysl a snažil se přijít na to, co se vlastně děje – čím je mi vlastně má nová snacha tak odpuzující, ba mě i nejasně děsí. Rozhodně to nebylo těmi jejími starými mystickými hloupostmi, neboť všechnu minulost hodila za záda a jedinkrát se o ní nezmínila. Dokonce ani vůbec nemalovala, ačkoliv jsem vyrozuměl, že svého času do výtvarného umění fušovala.

Prapodivné bylo, že nervozitu se mnou sdílelo jedině služebnictvo. Černoši sloužící v panském domě jako by se k ní chovali velice odměřeně a v několika týdnech odešli všichni až na několik málo těch, kteří byli k naší rodině pevně upoutáni. Ta hrstka – patřili k ní starý Scipio a jeho žena Sarah, kuchařka Delilah[18] a také Mary, Scipiova dcera – se chovala co možná nejzdvořileji, na všech však bylo jasně poznat, že nové paní slouží jen z povinnosti a jejich přízeň si nezískala. Drželi se ve své odlehlé části domu, co nejvíce to šlo. Náš bílý šofér McCabe k ní choval spíše nestoudný obdiv než nepřátelství. Další výjimkou byla jistá velice stará žena patřící k národu Zuluů, jež prý přibyla z Afriky před více než stovkou let a jež působila ve vlastním nevelkém srubu jako svého druhu náčelnice a rodinná důchodkyně. Stará Sofonisba prokazovala Marceline úctu, kdykoliv se ocitla v její blízkosti, a jednou jsem ji spatřil, jak líbá zemi v místech, kudy její paní prošla. Černoši jsou animálně pověrčiví, a tak jsem si kladl otázku, zda Marceline našim sluhům nenapovídala nějaké ty své mystické hlouposti, aby překonala jejich očividnou nelibost.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít