Dalibor Vácha: Šedá

Nakladatelství Epocha vydává v edici Fantastická Epocha román Dalibora Váchy z alternativní historie: Šedá.

 

ANOTACE:
Sedmnáctiletá Jenovéfa se ocitá v divokém víru událostí, které změní ji i celý svět. Lidé nadaní paranormálními schopnostmi čerpají své síly ze záhadné šedé a stávají se lovnou zvěří pro organizaci, která chce překonat blížící se konec civilizace. Československo stále existuje i v druhé polovině devadesátých let 20. století, umírajícím Sovětským svazem otřásá občanská válka, do práce se pouští bývalí, stárnoucí agenti StB, elitní zabijáci v důchodu přestávají okopávat své zahrádky a začíná akční jízda, která nemůže skončit ničím jiným než třeskutým finále, v němž půjde o životy i duše všech zúčastněných. A šedá stále prosakuje do našeho světa…

 

O AUTOROVI:
Dalibor Vácha (* 1980) vystudoval dějepis a anglický jazyk v Českých Budějovicích. Sice nejdříve psal sci-fi a fantasy do šuplíku, ale posléze odešel k odborným textům o československých legiích. Výsledkem byla trojice monografií v Epoše: Bratrstvo (2015), Ostrovy v bouři (2016) a Srdce tak bohaté na život (2017) spojené právě problematikou prvního československého odboje. V roce 2014 vydal román Červenobílá, jak jinak než o legiích, za který obdržel Literární cenu Knižního klubu, na to navázal dalším legionářským románem Cestou (2016) a dvojicí druhoválečných: Hranice (2015) a Hoří už Praha? (2017).
Nepřestával se ale zabývat literární fantastikou, a to nejen jako čtenář Franka Herberta, Stephena Kinga, P. K. Dicka, Terryho Pratchetta a dalších (nemluvě o tisíci komiksů). Vrátil se i ke psaní fantastiky, největším jeho úspěchem je vítězství v Daidalovi 2014 s titulní povídkou tohoto souboru. Mezi nejlepšími se jeho příběhy umístily i v letech 2015-2017. Často a s radostí ve svých textech pracuje s odkazy na historii. Splnil si sen vydáním tak trochu experimentálního postapo románu Nikam (2016) a v současné době pracuje na celé řadě projektů, vědeckých (pořád ty legie!), mainstreamových (válečný román) a fantastických (o těch nerad mluví, dokud nejsou z větší části hotové). Nápadů by bylo sakra dost, času někdy málo.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, červen 2020
Obálka a ilustrace: Jiří Arbe Miňovský
Vazba: brožovaná
Počet stran: 464
Cena:  349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Jenovéfa

Před plechovou rezavějící boudou na straně řeky stála asi sedmnáctiletá dívka. Dovnitř by nešla, zápach staré moči ji otravoval i tady venku. Na boudě byl sotva čitelný nápis Loužná.

Dívka si popotahovala popruh batohu – staré, mnohokrát opravované věci plné veškerého haraburdí, které holka může potřebovat. Přešlápla z nohy na nohu. Dnes měla vlasy sepnuté do culíku, možná si myslela, že tak vynikne její docela pohledná kulatá tvář. Před pár dny si nechala tmavé vlasy o něco zkrátit, doufala, že si toho všimne někdo jiný než matka nebo otec, kterého změna rozčílila, ale doufala zbytečně. Holky ve škole si určitě všimly, žádná však neřekla nic ani vzdáleně pochvalného.

Brýle.

Každý si musel všimnout jejích brýlí. Zvětšovaly její už tak dost velké tmavé oči. Hnědé nebo snad tmavě zelené? Hnědozelené? Sama si nebyla nikdy jistá, jako kdyby oči měnily barvu podle… nálady. Prastaré obroučky na brýlích. Máma jí nabízela, že seženou jiné, modernější, třeba barevné, dneska se přece jenom dá něco sehnat, i tady v téhle šedé díře na jihu, ale dívka nechtěla. Zvykla si na svoje brýle, brala je jako součást svého já.

Pěkná postava, ale modelka z časopisů, co se sem dovážejí ze Západu nebo co tu začínají vycházet, z ní určitě nebude.

Dívala se po rozbité silnici směrem na Český Krumlov. Na oblohu. Tmavá. Jako vždy. Ať nezačne pršet, deště si v tomhle kraji člověk užije více než dost. Kde je autobus? A… jo, správně, nezapomenout na jednu důležitou informaci, dívka se jmenovala Jenovéfa. Oči nebyly to jediné, čím si na sobě nebyla jistá. Také pořádně nevěděla, jestli se jí její jméno líbí, nebo ne.

Konečně.

Zatraceně.

Sakra.

Škoda. Už jsem si vážně myslela, že dneska nic do Budějovic nepojede, že se obrátím a půjdu domů. Do našeho prázdného baráku, zalezu si do studené postele a budu spát.

Zpoza zatáčky se vynořila věkovitá karosa, vrčela, smrděla a šplhala si to do kopce. Oprýskaný veterán. Za dvacet minut, co Jenovéfa stála na zastávce u hlavního tahu z okresního města Českého Krumlova do krajského města Českých Budějovic, neprojelo okolo ní jediné osobní auto, jediný náklaďák, ani motorka, moped či jízdní kolo.

Nepřekvapilo ji to.

Je přece na úplném konci světa.

***

Kapitola první

Biodiverzita živočišných a rostlinných druhů v dané oblasti nevykazuje žádné zásadní anomálie. Dokonce ani mluvčí ekologického hnutí Brontosaurus nedokáží kromě domněnek a planých varování přinést žádná konkrétní data. Oblast lidově nazývaná Stín je v současné době pod neustálým dohledem jak československých, tak evropských a světových vědeckých agentur pro kontrolu jaderného průmyslu. Expertní týmy neustále přítomné v areálu bývalé jaderné elektrárny jsou optimistické, izolační stavba by neměla dovolit únik radiace do okolí. Zprávy o podivných jevech spojených s jakousi šedí nebo stínem nehodlá nikdo z kompetentních míst jakkoli komentovat. Stavebním podnikům se během posledních týdnů povedlo najmout dostatečné množství dobrovolníků, kteří obdrží nadstandardní ohodnocení a nemusejí se obávat…

Mladá fronta Dnes
ze dne 12. června 1994.

Jenovéfa

Jena měla radost, protože její oblíbené místo – dvojsedadlo v blízkosti zadních dveří autobusu – bylo prázdné. Sedla si k oknu a opřela si hlavu o sklo. V autobusu nebylo mnoho lidí, kromě řidiče, uchechtla se pro sebe, přesně tři. A jejich počet se minimálně sedm minut – to přijde další zastávka – nezmění. Dýchala na sklo a pak na něj kreslila nesmyslné čáry, kterým se pokoušela dát nějaký význam. Marně.

Předchozí noc nestála za nic.

Jena špatně spala.

Rodiče se večer hádali. Neslyšela sice, o čem se hádají, ale slyšela jejich hlasy, vztek v nich, vztek, co by někdy mohl přejít v nenávist. Spousta jejích kamarádek a spolužaček, skoro všechny, měly rozvedené rodiče. Fakt, že ona žila s oběma rodiči, navíc pokrevními, z ní dělal něco jako zvláštnost, bílou vránu, černého ledního medvěda, no prostě něco sakra podivného.

Otec.

Chyba bude a určitě vždycky je na jeho straně. Možná ne vědomá, ale bude tam. Otec žil svůj život nějak podivně, šel v jiných kolejích než všichni ostatní, míjel se s nimi, jevil se jim divný, samotářský, nezvyklý, možná mírně šílený. Stačilo se podívat na děravé montérky a gumáky, jeho nejobvyklejší a nejoblíbenější oblečení.

Matka byla společenská, s tátou musela trpět. On trval na baráčku v rozpadající se Loužné, on nechtěl jezdit na dovolené k moři, on se vždycky schovával před nepočetnými návštěvami nebo je děsil podivným chováním, a ještě podivnějšími dotazy, které nesouvisely snad vůbec s ničím. Jena nevěděla přesně, proč je otec přivedl sem dolů na jih do Stínu. Sem chodili pouze jaderní odborníci, sebevrazi, dobrodruzi nebo blázni. Byla si jistá pouze skutečností, že její rodiče nepatří do první uvedené kategorie. O zbylých třech uvažovala za dlouhých nocí, kdy nemohla usnout.

Rozvedou se.

S kým budu žít? Nedokázala si představit život ani s jedním z nich, být s oběma najednou bylo dost náročné samo o sobě.

Jena se zahloubala do sebelítostivých představ. První zastávka od Loužné proběhla v klidu, jeden člověk nastoupil, nikdo nevystoupil. Z okna se moc nedívala, znala okolní pustinu dopodrobna. Kdyby se doma zavřela v pokoji, zatáhla závěsy, zhasla, mohla by jen zavřít oči a krajina podél silnice z Loužné do Budějovic by jí před očima vyskočila sama.

Ani nevěděla, že zavřela oči a usnula. Vůbec netušila, že právě začíná první den velkých změn v jejím už tak dost zmateném životě.

* * *

Do Loužné se přistěhovali, když jí bylo dvanáct. Kdyby na ni někdo naléhal, musela by přiznat, že se jedná o její první vskutku ostrou vzpomínku. Cokoliv, co bylo předtím, se míchalo se sny, s představami, s pohádkami, které si sama vymýšlela a vyprávěla. Příjezd do pošumavské Loužné představoval první přibližně pevný bod v rozplizlé minulosti.

Nepřijeli dobrovolně, někdo je pronásledoval. Asi. Jistá si nebyla. Jenovéfa žila v přesvědčení, že někdo pronásledoval konkrétně ji, protože něco špatného provedla. Pořádně však nevěděla, kdo nebo co je pronásleduje a co měla provést. Několik pokusů o rozhovor s rodiči dopadlo mizerně. Matka se sebelítostivě rozbrečela, což byla její obranná strategie prakticky vůči čemukoliv, otec se rozčiloval, to byla zase jeho obranná strategie číslo jedna. Musela jsem provést něco strašného, říkávala si vždycky pro sebe Jenovéfa, že jsme museli utéct.

Možná jsem si všechno jenom vymyslela a stěhovali jsme se do Loužné za normálním, rozumným, nepodstatným účelem. Třeba za tátovou prací. Dojíždí celou cestu do Temelína, kde pracuje jako… jako stavební technik, spíše jako kopáč než ředitel záchranných prací, prořekla se máma jednou ve slabé chvilce. Platí mu dobře, mohli si dovolit polorozpadlý dům v Loužné, polorozpadlé auto, videopřehrávač z druhé ruky…

Jena má prý nadměrně, možná až škodlivě vyvinutou fantazii. Bájivé lhaní. Tyhle a další termíny, mnohem složitější a zlověstnější, jí létaly okolo uší, když začala chodit do Krumlova na základku. Pod novým jménem, se starými nočními můrami a neustálým tlakem od otce, který ji každý den nutil, aby se ve škole s nikým nekamarádila, nikomu se nesvěřovala. Kdyby to bylo jen trochu možné, schovával by ji na půdě nebo ve sklepě, ale sám přiznal, že takové řešení je hned z několika důvodů absurdní pitomost a musel ustoupit.

Pan Beztlapka byl jejím jediným pojítkem se starým, možná vymyšleným světem plným strachu, hysterie a nočních útěků do neznáma. Ne, že by jejich domácnost někdy neovládal zdánlivě bezdůvodný strach nebo matčina často propukající hysterie. Ne. Ovšem alespoň žijí šest let na jednom místě.

Pan Beztlapka.

Pamatovala si ho, kam sahala její pokřivená, posunutá paměť. Pouze výseky, obrazy, žádné dlouhotrvající příběhy. Jenže třeba to tak má každý, v paměti mají jenom výseky, scény, které si do příběhu propojí sami, aby se nezbláznili.

Pan Beztlapka.

Pan Beztlapka byl plyšový medvídek vyšisované hnědé barvy s chytrýma korálkovýma očima. Kdosi mu kdysi musel utrhnout horní tlapky a potom je znovu přišil kostrbatými stehy hrubou červenou nití. Kdyby se nestyděla, možná by s ním jezdila do školy. Nechávala ho doma a neminul den, aby si s ním nepohrála, aby ho nepohladila. Spojnice s minulostí.

* * *

Na okamžik se probrala z povrchního autobusového spánku. Zastávka. Vedle ní si kecla hubená ženská v letních šatech. Jenovéfa si všimla, že pod nimi nemá podprsenku, cítila z ní cosi kyselého, s odporem se chtěla odsunout, ale nebylo kam. Zvedla hlavu, autobus se pěkně plnil. Dvojice důchodců se vpředu hádala se dvěma studenty, že ti jim musí okamžitě a „hned!“ uvolnit místa k sezení. Už jsou skoro v Budějovicích, smradlavá karosa přijede na nádraží plná. Okolní provoz mírně zhoustnul, tedy, tu a tam bylo k zahlédnutí osobní auto a hned několik velkých černých náklaďáků, které patřily ke Stínu. Jenovéfa věděla, že osádky náklaďáků jsou oblečené ve vojenských uniformách. Nemusela je ani vidět. Vždycky to tak bylo. Pohybovali se po ulicích v uniformách a s automatickými zbraněmi. Policejní stát, vojenská diktatura, rozčiloval se otec. Zbytečně. Trapně.

Řidič mrknul do zrcátka, které měl natočené na pasažéry. Sledoval hádku o místo, v ranním spoji zcela obvyklá záležitost. Útrpně se usmál a nastartoval. Jenovéfa měla dojem, že se dívá přímo na ni.

Hlava jí opět klesla.

Pan Beztlapka v poklidu žije, spočívá, existuje v dětském batůžku, který má Jenovéfa zahrabaný až na dně velké skříně v pokoji. Může být ráda, že otec k ní do pokoje nikdy nechodí. Vyhodil by batůžek i plyšáka, jako připomínku časů před Loužnou – jako připomínku časů, o kterých se nikdy nesmělo mluvit, které prostě neexistovaly.

Matka sice přijde, poklízí, možná vleze i do skříně, ale batůžek s plyšákem se neodvažuje vyhodit. Bojí se konfliktů.

Moje matka je zbabělec, říká to o ní i táta, říká to ona sama. Posera, poseroutka, zbabělec.

* * *

Jenovéfa se s trhnutím vzbudila, bolelo ji z nepohodlné pozice za krkem. Doufala, že bolest se nepřesune po temeni nahoru a večer či v noci ji nečeká migréna.

Autobus narvaný školáky, studenty, pracujícími – většina jich stejně maká pro Stín – a důchodci na lovu marketových akcí se nořil do zástavby Českých Budějovic. Jel pomalu, nikam nespěchal, čekala je pouze konečná zastávka na nádraží.

Podívala se ven.

Okrajové čtvrti města trpěly stejným problémem jako ty v úplném středu. Exodus obyvatelstva z doby před šesti roky městem nehezky zamával. Část husté zástavby byla neudržovaná, stále neobydlená. Nucená evakuace donutila odejít prý vlastně všechny, odcházeli sami, rádi, rychle, jakmile se dozvěděli, že evakuační nařízení nejsou posledními záchvěvy paranoie nebo svévole dohasínajícího předchozího režimu. Odcházeli, protože nechtěli na obzoru čekat na sloup oslnivého Čerenkovova záření.

Ne jako v Černobylu.

Události z doby před šesti let nebyly nic super tajného. Mluvilo se o nich ve škole neustále. Učitelé různých předmětů měli pořád neodbytné nutkání zahrnovat takové či onaké výklady o historii Stínu do jakýchkoliv jiných souvislostí.

Město se pomalu šplhá nahoru, podle posledního sčítání lidí dosáhlo sedmi tisíc obyvatel, zhruba necelé desetiny počtu předpokládaného, pokud by k ničemu nedošlo.

Pokoušela se udržet vzhůru, čichala kyselý smrad odporné ženské vedle sebe, snažila se v zátylcích sedících i stojících cestujících před sebou poznat někoho známého, někoho ze školy. Dokonce se dvakrát štípla do levého nadloktí. Nepovedlo se.

Znovu usnula.

* * *

Praha. Přišli z Prahy, z mizerného jednopokojového podnájmu na Žižkově. Ve snu si dokázala vzpomenout, snad, ale za bdělého stavu nikdy. Ve snu si pamatovala činžák, kde bydleli v prvním patře, výhled na zanedbaný vnitroblok, kde by mohly být zahrádky, posezení, hřiště pro děti, ale kde byla jen spleť neudržovaných stromů, křovin a polorozpadajících se kůlen, přístřešků a haraburdí. Nemohla zapomenout na záchod na pavlači, vždycky se děsila možnosti, že na něj bude muset jít sama. Nemluvě o sousedech, mívala z nich noční můry.

Loužná jí tehdy připadala jako ráj i peklo v jednom.

Krása v podobě stromů, lesů, nedaleké řeky, dům ve srovnání se žižkovským bytečkem jako hrad. Záchod, který patřil jenom jim!

Hrůza v podobě nedostatku lidí, nedostatku obchodů, přílišné temnoty v noci, přílišného klidu.

Hrůza v podobě matčiných nekončících úzkostných záchvatů.

Děs, který na sebe bral podobu bezmocným vztekem řičícího otce.

Hrůza ze stavby s vysokými chladicími věžemi, která nestála zase tak daleko vzhledem k tomu, jakou noční můru v sobě ukrývala.

Jenovéfě bylo tehdy dvanáct, nebyla mentálně zaostalá, ale pamatovala si, ve snu si pamatovala, že nechápala a dodnes nechápe příliš mnoho z jejich rodinného života, z jejich rodinného příběhu. Vnímá výjevy, výseky, ale nemá jejich odůvodnění, propojení. Určitě tam spojnice byly, ale někdo je odstranil, někam zmizely a nechaly za sebou pouze trosky, útržky.

Ústředním bodem jejich rodiny je otec.

Vysoký hnědovlasý muž s podlouhlým obličejem a tvrdýma, šedýma očima, dlouhýma rukama, dlouhýma nohama. Jenovéfa je ráda, že po něm nezdědila barvu ani tvrdost očí. Vzbuzovala u ostatních lidí – včetně kluků, sakra – obavy, neklid, a kdyby měla oči po otci, pravděpodobně by před ní rovnou utíkali.

Kdyby měla otce přirovnat ke zvířeti, musela by si přiznat, že první, co jí přijde na mysl, je had. Hroznýš, ohromný hroznýš, škrtič, nemilosrdný zabiják. Až na oči. Žádný hroznýš nemá tak děsivé oči jako můj táta, říkala si fascinovaně Jenovéfa.

Máma je malá myš. Ne, že by byla malá postavou, je stejně vysoká jako Jenovéfa, otci zhruba po ramena. Ale je nahrbená, strká hlavu mezi ramena, pořád připravená se omlouvat, ustupovat, nehádat se s manželem ani s dcerou. Zbabělá. Ustrašená. Šedá. Myš. Myš a hroznýš.

A co za zvíře jsem já?

Uchechtla se.

Sousedka na vedlejší sedačce se na ni zkoumavě podívala. Jenovéfa její pohled spíše vycítila, než přímo viděla. Odporná ženská se odtáhla, jako kdyby ji jeden, dva další centimetry vzdálenosti mohly zachránit před nákazou duševní chorobou.

Co jiného by to také mohlo být než duševní choroba. Neměla by to nahlásit? Neměla by informovat příslušné úřady? Svět se údajnou revolucí změnil jen na povrchu, uvnitř zůstával stejný. Udavači, informátoři a provokatéři budou mít vždycky dobré bydlo.

Myšlenky se Jenovéfě zaplétaly jedna do druhé.

Bohužel vnímala pocity části lidí v autobuse. Jejich převážně černé, depresivní úvahy. Málokdy jasné, optimistické. Nevěděla přesně, nad čím přemýšlejí, znala pouze barvu, tón jejich myšlenek.

Příliš se jim otevřela. Pochopila to až pozdě, když jí před očima přeběhla myriáda jiskřiček a špatně se jí dýchalo.

„Není ti zle? Nebudeš zvracet?“ ptala se starostlivě sousedka na vedlejší sedačce. Starostlivě ne však po Jenovéfině zdraví, spíše v obavách, aby ji divná, určitě bláznivá holka nepoblila. Neměla bych ji nahlásit u hlídky na nádraží? Třeba je zfetovaná a drogy jsou přece ilegální, vždycky byly, vždycky budou.

„Je… mi… dobře,“ zadrhávala se Jenovéfa. „Vážně.“

Má krámy, pomyslela si ženská tak jasně, že si Jenovéfa její myšlenku přečetla. Dvě slova se jí vecpala do hlavy násilím, že si myslela, že je ženská řekla nahlas. Dobře jí tak, fifleně zmalovaný, to už se dívala ženské na rty a pochopila, že jí nečte pouze pocity, ale myšlenky. Nebo je vážně zfetovaná.

Náhle bylo Jenovéfě opravdu na zvracení.

* * *

Z vnitřního zmatku se Jenovéfa probrala v městském parku Na Sadech, který obepínal velkou část vnitřního historického centra. Nepamatovala si, jak vystoupila, respektive si pamatovala, jak mnohokrát na zaplivaném autobusovém nádraží vystupuje s hordou ostatních, ale nebyla si jistá, která z mnoha vzpomínek patří ke dnešku.

Ta se sněhem nebo deštěm asi těžko, holčičko.

Táta jí říkal holčičko, většinou to oslovení nenáviděla. Obvykle do něj vložil ironii, výhrůžku… výhrůžku? Zaškobrtla na rovné dlažbě a málem upadla. Vykoledovala si ostražitý pohled od dvou mladíků v černých uniformách, neměli samopaly ani pistole, pouze obušky, takže milice.

Zase se nemůžu soustředit, povzdechla si v duchu. Učitelka češtiny na ni v prvním i druhém ročníku naléhala, aby si došla na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny, povídala cosi o dysgrafii, dyslexii, jiných poruchách učení či pozornosti. Novinky posledních let, většina lidí si pořádně nedokázala představit, co se za cizími výrazy skrývá.

Otec nesouhlasil. Školou potvrzenou žádanku o vyšetření jednoduše zmuchlal a roztrhal na malé kousíčky.

Třídní učitelka, současně češtinářka, si pozvala otce do školy. Nejdříve nepřišel, potom zase nepřišel, napotřetí dorazil a ztropil scénu, takže pedagogicko-psychologická poradna – nutný podpis zákonných zástupců – již nebyla aktuálním tématem, ale třídní na Jenovéfu koukala s neupřímným soucitem a nabídla jí pomoc, kdyby… asi sama nevěděla, co kdyby. Padlo i slovo psycholog. Učitelka by jí domluvila schůzku u známého.

Jena k němu nešla, kdyby se otec dozvěděl, že byla u psychologa nebo psychiatra či podobné verbeže – jeho slova –, udělal by větší scénu než s pitomou poradnou pro retardy – opět jeho slova.

Mohli být rádi, že aféra neskončila udáním na policii, na milici, u tátova zaměstnavatele. Každé udání mohlo člověku pěkně zavařit. Na druhou stranu, otec si zaměstnání při likvidaci jaderné ne-havárie vybral úmyslně, plánovaně. Jistě si dal dohromady rizika i možné zisky. Stačí se vytasit průkazkou zaměstnance JETE, a spousta lidí sklopí oči. Likvidátoři jsou hvězdy, obětiny, mučedníci, tu a tam se jim přece něco odpustí.

* * *

Jenovéfa zamrkala a pevně chytila za límec tříletého kluka, který okolo ní probíhal. V první chvíli vůbec nevěděla, proč to udělala, a vyděsila se, protože se k ní blížila blonďatá ženská, zřejmě klukova matka, značně rozčilená. Jenovéfa se zachovala jako robot, zcela automaticky, bez myšlení. Pustila kluka.

Chlap na kole, co by kluka určitě srazil, se pokusil zastavit, ale dostal na vlhkém dláždění smyk a vlétl do hustého křoví, jen o půl metru minul lavičku. Vletěl do křoví s tenkým výkřikem. Kdyby jeho let nevypadal dramaticky, byla by to skvělá etuda pro grotesku. Lidé by se váleli smíchy. Jeho prastará orezlá ukrajina nevypadala, že by se na ní ještě někdy dalo jet, přední kolo mělo tvar pomačkané osmičky a rám na dvou místech prasknul.

„Děkuju, děkuju,“ mumlala chlapcova matka na všechny strany, pohladila Jenovéfu po ruce, zvedla kloučka do náruče a houpala ho. Kluk měl ze všeho velkou legraci, samozřejmě si neuvědomoval, co se málem stalo, ukazoval na vymláceného cyklistu a radostně povykoval. Požadoval opakování celé zábavné akce.

Jena pomohla padesátníkovi vstát, vymotat se z křoví. „Měl jste sakra štěstí,“ dostala ze sebe. „To jsou jenom odřeniny a boule, chce to omýt, vyčistit…“

„Copak vy tomu rozumíte?“ odsekl cyklista a potřásal hlavou. Ani jemu plně nedocházelo, co se mohlo stát. Nechtěně nahlédla na jeho auru, na útržky jeho myšlenek, nic příjemného, většinu naštěstí překrýval opar právě prodělaného šoku.

„Jo, rozumím tomu, jsem zdravotní sestra,“ podotkla a raději se chystala urychleně vyklidit bitevní pole. Všichni jsou v pořádku a kdyby něco, tak musí přiložit ruku k dílu čumilové. Bylo jich tam dost a nebude trvat dlouho, než se objeví policie nebo milice. Dva mladičcí milicionáři, o nic starší než Jenovéfa, nebyli daleko. Před chvílí je přece minula. Měla by zmizet.

„Vy jste zdravotní sestra?“ podíval se na ni chlap podezřívavě.

„Zdravotní sestra,“ prohlásila rezolutně.

Neříkala úplně pravdu, ale sestra by se z ní nakonec měla stát, tak co? Na praxi jí říkají, že když se soustředí, tak je vážně dobrá. A pantáta z křoví má problém? Tak ať si ho má, on mu ho nikdo nevyřeší.

Musíš do školy, připomněla si, prostě musíš. Než dorazí kavalérie. Nejdou támhle černé uniformy, nedávají se do klusu?

* * *

Jenovéfa ztratila dvě hodiny času. Na nádraží dorazila před tři čtvrtě na osm, teď je devět čtyřicet. Kde jsem byla dvě hodiny? Jenom jsem se toulala? Poloprázdným městem?

Jsem blázen?

Mám výpadky?

Mohla by si vzít kus papíru, propisku, posadit se na lavičku a vypsat si podivnosti, co prováděla nebo co si myslela v posledních třech čtyřech dnech. Vyšla by hezká, učebnicová schizofrenie. Tu bych považovala za nejpravděpodobnější diagnózu, paní doktorko. Rozhihňala se sama pro sebe a potom se rozhlížela, jestli ji někdo nesleduje.

Snad nikdo.

Vymýšlet si příběhy, které se nikdy nestaly, ale ona by v nich figurovala v hlavní roli. Příběhy o setkávání se se slavnými lidmi, příběhy o neúprosných pronásledovatelích. Přidala do kroku. Jsem paranoidní? Dívají se na mě, hodnotí, pronásledují? Tak se, kurva, rozhodni, jestli jsi paranoidní, nebo schizofrenní, měla by ses konečně rozhodnout, každá z těch poruch je docela odlišná! Udělala si zacházku opuštěnými ulicemi pod rozpadajícími se Mariánskými kasárnami, aby se vyhnula hlídce milice.

Konečně stála před školou.

Nechtělo se jí dovnitř.

Třetí vyučovací hodina právě začíná. Marně pátrala v paměti po vlastním rozvrhu, nedopátrala se, prostě si ho pamatovat nebude, možná na konci června, kdy je taková znalost k ničemu. Matematika? Ošetřovatelství? Civilní obrana? Jedno z mnoha školení bezpečnosti nebo požární ochrany?

Je vedro, oblečení se lepí na tělo.

Soustřeď se, klepla se kotníky levé ruky do čela. Pohyb musel pro jakéhokoliv náhodného pozorovatele vypadat divně.

Aby ne, Jenúfo, jsi divná, jsi jednoduše divná holka. Musíš jít do školy, nebo se rozhodnout, že do školy nepůjdeš, a ne stát tady jako blbá. Pokud jsi chtěla jít za školu, vybrala sis nejhorší možnost, protože právě teď stojíš před školou.

U nádraží se nedokázala soustředit, aby si vybrala správnou zastávku městské hromadné dopravy. Šla raději pěšky.

Dvacet minut, pětadvacet minut. Asi si zašla, musela se vracet. Jo, to kolečko před milicionáři okolo Mariánského náměstí. Jsem jako ožralá. Zfetovaná, jak si myslela ta hnusná kráva v autobusu. Měla by ses sakra probrat. Zamrkala. Chvilku si nebyla jistá, zda se epizoda s cyklistou, co málem přejel neposlušného tříletého kloučka, stala, nebo nestala.

Asi stala.

Vymyslela jsem si ji, abych ji mohla vyprávět holkám ve škole?

„Na co čekáte, dámo, na písemné pozvání?“ ozvalo se jí za zády a ona věděla, že právě nastala situace, které se chtěla za každou cenu vyhnout. „Byla jste u lékaře, nebo se vám povedlo zaspat?“

„Dobrý den, pane řediteli.“

„Dobrý den. Proč tady stojíte jako špatně vyřezaná svatá? No, i když svatá je ve vašem případě hodně odvážné tvrzení,“ uchechtl se vlastní promluvě. Prostě si myslí, že je neodolatelně vtipný.

Blbec.

Měla na sobě krátkou sukni sotva pod zadek, tílko s větším výstřihem. Měla sice pár kilogramů nad údajně ideální váhu, ale naštěstí ve správných partiích.

„Já vlastně nevím, asi…,“ odvětila první pitomost, co jí přišla na mysl.

„Já vám otevřu, slečno,“ zabzučely dveře a s cvaknutím se otevřely. „A vy se přihlásíte svému třídnímu.“

„Třídní.“

„Cože?“

„Nemám třídního, mám třídní.“

„Koho?“

„Novotnou.“

„Myslíte paní učitelku Novotnou?“ důraz na dvou slovech, která ona vynechala.

„Ano, paní učitelku Novotnou,“ důraz na stejných dvou slovech.

„Nejpozději zítra ráno předložíte omluvenku na první dvě vyučovací hodiny,“ teatrálně se podíval na hodinky. „A také omluvenku na pozdní příchod na třetí hodinu…“

„Jasně,“ přerušila ho a zmizela v chladu přes sto let staré budovy.

Ach jo.

Měla dojem, že den nemohl začít hůře, netušila, že má před sebou spoustu dnů, které začnou rozhodně o dost hůř.