Cassandra Clare a Wesley Chu: Rudé svitky magie

Ukázky z knih / 17.6.2020 /

Úspěšní autoři Cassandra Clare a Wesley Chu přicházejí s dalším příběhem lovců stínů, který je zároveň první knihou nové série Nejstarší kletby.

ANOTACE:
Děj sleduje velkého čaroděje Magnuse Banea a Aleca Lightwooda na jejich cestách po světě po skončení velké války.
Magnus Bane si nepřál nic jiného než dovolenou — luxusní výlet po Evropě po boku lovce stínů Aleca Lightwooda, který se navzdory vší nepřízni osudu nakonec stal jeho přítelem. Jakmile se však ubytují v Paříži, navštíví hrdinu dávná přítelkyně s informací o kultu zvaném Karmínová ruka, který uctívá démona a usiluje o vyvolání chaosu. Vše nasvědčuje tomu, že tento kult založil Magnus sám. Před spoustou let. Jen jako vtip. Dvěma přátelům nyní nezbývá než začít po Karmínové ruce a jejím novém, tajemném vůdci pátrat po celé Evropě, aby zasáhli dřív, než kult napáchá ještě větší škody.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Slovart, červen 2020
Překlad: Pavel Kaas
Vazba: měkká
Počet stran: 350
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první
Střet v Paříži

Z vyhlídkové plošiny Eiffelovy věže se město před Magnusem Banem a Alekem Lightwoodem prostíralo jako darované. Hvězdy zářily, jako by věděly, že mají konkurenci, dlážděné ulice připomínaly zlaté stružky a Seina stříbrnou stuhu ovinutou kolem umně zpracované luxusní bonboniéry. Paříž, město bulvárů a bohémů, milenců a Louvru.

Paříž byla zároveň dějištěm mnoha Magnusových nejtrapnějších průšvihů, nedomyšlených plánů i několika milostných katastrof, ale na minulosti teď vůbec nezáleželo.

Tentokrát byl Magnus odhodlán vzít to v Paříži za ten správný konec. Za těch čtyři sta let toulek světem pochopil, že ať cestujete kamkoli, to nejdůležitější je společnost, kterousi k tomu vyberete. S úsměvem pohlédl přes nevelký stolek na Aleka Lightwooda, který ignoroval lesk a nádheru Paříže a psal pohlednice domů.

Pokaždé, když Alek dopsal pozdrav, připsal na konec Škoda, že tu nejste. A Magnus po každé dopsané pohlednici chňapl a krasopisně tam dopsal Ale ne zas tak doslova.

Alek při psaní hrbil nad stolkem široká ramena. Na svalnatých pažích vyzařujících sílu se mu rýsovaly runy. Tana krku, těsně pod ostře řezanou linií čelisti, už byla mírně zašlá. Do očí mu padal pramen věčně rozcuchaných černých vlasů. Magnus na okamžik pocítil prudké nutkání natáhnout se a vlasy mu odhrnout, ale ovládl se. Aleka občas projevy náklonnosti na veřejnosti uváděly do rozpaků. Žádní lovci stínů sice nejspíš nablízku nebyli, to však pořád neznamenalo, že všichni obyčejní lidé bez problémů akceptují podobná gesta. Co by za to Magnus dal.

„Nějaké hluboké myšlenky?“ otázal se Alek.

Magnus se ušklíbl. „Snažím se jim vyhýbat.“

Užívat si života bylo třeba, ale někdy to stálo značné úsilí. Naplánovat perfektní cestu po Evropě nebylo snadné. Magnus musel docela sám vymyslet hned několik skvělých verzí. Stačilo mu jen představit si, že by měl své poněkud unikátní požadavky popsat slečně v cestovní kanceláři.

„Kam si přejete vycestovat?“ mohla by se ho zeptat, kdy by tam zavolal.

„Má to být první dovolená s mým novým přítelem,“ odpověděl by Magnus, protože to, že s Alekem chodí, směl prozrazovat teprve odnedávna, a Magnus se rád chlubil. „Zbrusu novým. Je to tak čerstvé, jako když vám auto ještě voní novotou.“

Tak čerstvé, že si navzájem teprve zvykali jeden na druhého a každý pohled nebo dotek pro ně představovaly pohyb po území úžasném a cizím zároveň. Občas se přistihl, že se na Aleka – nebo Alek na něj – dívá v úžasu ne nepodobném náhlému osvícení. Jako by právě objevili něco sice nečekaného, nicméně nekonečně přitažlivého. Zatím si nebyli jisti jeden druhým, ale chtěli být.

Nebo si to přál alespoň Magnus.

„Klasická love story. Potkal jsem ho na večírku, vyšli jsme si na vzduch, tam jsme bok po boku svedli impozantní bitvu dobra se zlem, a teď potřebujeme dovolenou. On je totiž lovec stínů,“ řekl by Magnus.

„Co prosím?“ zeptala by se imaginární prodavačka zájezdů.

„No znáte to přece. V dávných časech byl svět zaplavený démony. Představte si něco jako černý pátek, jen víc potoků krve a o něco méně zoufalého vytí. A jak už se tak ve chvílích největšího zoufalství stává ušlechtilým a poctivcům –takže mně nikdy –, zjevil se anděl. A tenhle anděl dal svým vyvoleným válečníkům a všem jejich potomkům andělskou sílu k ochraně lidstva. Dal jim i jejich vlastní utajenou zemi. Anděl Raziel byl opravdovým mistrem v poskytování darů. Lovci stínů pokračují ve svém boji dodnes jako neviditelní ochránci, zářící a ctnostní, zkrátka a bez nadsázky definice‚nejsvětějších ze svatých‘. Je to neuvěřitelně odporné. Samozřejmě že jsou svatější než my! Rozhodně tedy svatější než já, protože já jsem zplozencem démona.“

Dokonce ani samotného Magnuse nenapadlo, co by slečna z cestovky na tohle řekla. Nejspíš by jen něco zmateně zakňourala.

„Já vám to neřekl?“ pokračoval by Magnus. „Existují i bytosti, které se od lovců stínů výrazně odlišují; jsou to ale rovněž podsvěťané. Alek je synem anděla a potomkem jedné z nejstarších rodin v Idrisu, domovské zemi nefilim. Jsem si jistý, že jeho rodiče by nebyli nadšení, kdyby ho viděli vodit se po New Yorku s vílou, upírem nebo vlkodlakem. Zrovna tak jsem si ale jist, že by cokoli z toho upřednostnili před čarodějem. Můj druh je v podsvětě považován za nejnebezpečnější a nejpodezřelejší. Jsme děti démonů, a já jsem nesmrtelný potomek jistého neblaze proslulého vyššího démona, i když jsem možná zapomněl zmínit tuto skutečnost svému příteli. Od ctihodných lovců stínů se neočekává, že si přivedou domů někoho, jako jsem já, a představí ho mamce a taťkovi. Mám určitou minulost. Vlastně mám těch minulostí hned několik. Kromě toho slušní mladí lovci stínů si nemají vodit vůbec žádné nápadníky.“

Jen Alek to udělal. Postavil se v síni předků a před očima všech tam shromážděných nefilim políbil Magnuse naplno na ústa. Bylo to to nejmocnější a nejkrásnější překvapení celého Magnusova dlouhého života.

„Není to tak dávno, co jsme bojovali ve veliké válce, která odvrátila katastrofu veškerého lidstva. Ne tedy, že by lidstvo bylo nějak vděčné. Nic totiž netuší. Nedostalo se nám ani slávy, ani přiměřené finanční kompenzace, a utrpěli jsme ztráty, které ani nedokážu popsat. Alek přišel o bratra, já o přítele, a oběma by nám opravdu prospělo vysadit. Obávám se, že největší radost, kterou si Alek dodnes dokázal dopřát, bylo koupit si nový, hezky nablýskaný nůž. Chtěl bych pro něj udělat něco milého a prožít to společně s ním. Chci na chvíli vypadnout z toho zmatku, v němž žijeme, a zkusit najít způsob, jak být doopravdy spolu. Můžete mi doporučit nějaký cestovní program?“

Ať si to představoval, jak chtěl, docházel stále k jednomu a témuž závěru – ta holka z cestovní kanceláře by mu musela položit telefon.

Ne, Magnus byl nucen naplánovat promyšleně romantickou cestu po Evropě sám. Ale je přece Magnus Bane, atraktivní a tajemný. Takovýhle výlet dokáže připravit stylově. Válečník vyvolený anděly a dokonale oblékaný syn démona, zamilovaný a rozhodnutý dopřát si dobrodružství napříč Evropou. Jak by tohle mohlo nevyjít?

Jakmile mu na mysli vytanula otázka stylu, upravil si Magnus karmínově červený baret tak, aby mu seděl frajersky našikmo. Alek zaregistroval pohyb, vzhlédl k němu a upřel na něj zrak.

„Nechceš si přece jen vzít baret?“ zeptal se ho Magnus. „Stačí říct. Docela náhodou jsem jich s sebou propašoval hned několik. V různých barvách. Jak jde o barety, jsem hotový roh hojnosti.“

„Baretu se vzdám,“ řekl Alek. „To platí. Ale díky.“ Koutky úst se mu pozdvihly v úsměvu sice nejistém, ale opravdovém.

Magnus si podepřel bradu dlaní. Chtěl si ten okamžik vychutnat – Aleka, hvězdný svit a Paříž se všemi jejími lákadly. A nejen vychutnat – chtěl si ho vštípit do paměti tak, aby si ho mohl vybavit ještě po letech. Jen doufal, že ta vzpomínka nebude později bolet.

„Na co myslíš?“ zeptal se ho Alek. „Ale vážně.“

„Vážně?“ opáčil Magnus. „Na tebe.“

Alek vypadal, že ho představa, že by o něm Magnus mohl přemýšlet, zaskočila. Bylo na jednu stranu velmi snadné, na druhou velmi obtížné ho překvapit – se zrakem a reflexy lovců stínů nebyly žádné žerty. Ať už se spolu toulali ulicemi, nebo sdíleli postel – jen ke spánku, prozatím, dokud Alek nebude chtít jinak –, Alek ho vždycky dokázal odhadnout. A pak ho zaskočí taková drobnost jako zjištění, že se objevuje v Magnusových myšlenkách.

Magnus právě teď usoudil, že je nejvyšší čas, aby Alek poznal, co je to opravdové překvapení. Docela náhodou pro něj měl jedno přichystané.

Paříž byla první zastávkou jejich cesty. Možná že to bylo klišé, zahájit romantickou evropskou dovolenou městem lásky, ale Magnus byl přesvědčen, že klasika není klasikou jen tak pro nic za nic. Byli tu už téměř týden a Magnus měl pocit, že je načase, aby vzal věci do ruky po svém.

Alek dopsal poslední pohlednici. Magnus po ní sáhla pak nechal ruku zase klesnout. Přečetl si, co Alek napsal, a usmál se, okouzlen a překvapen zároveň.

Na pohlednici adresovanou sestře Alek sám doplnil: Škoda, že tu nejsi. Ale ne zas tak doslova. A letmo se na Magnuse zazubil.

„Připraven na další dobrodružství?“ otázal se Magnus.

Alek zpozorněl, ale vypadlo z něj jen: „Myslíš kabaret? Lístky máme na devátou. Měli bychom si ověřit, jak dlouho nám to tam odsud potrvá.“

Bylo naprosto jasné, že Alek nikdy předtím na opravdové dovolené nebyl. Pořád se snažil plánovat volný čas, jako by se chystal do boje.

Magnus líně mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu. „Na večerní představení v Moulin Rouge je pořád spousta času. Otoč se.“

Ukázal lovci stínů přes rameno. Alek se obrátil.

Směrem k Eiffelovce se zmítán bočním větrem vznášel výrazně fialovo-modře proužkovaný horkovzdušný balón. Tam, kde by měl být za normálních okolností koš, visela pod balónem na čtyřech lanech dřevěná plošina se stolem a dvěma židlemi. Stůl byl prostřen pro dva a uprostřed na něm trůnila štíhlá váza s růží. Aranžmá doplňoval tříramenný svícen, jen vítr prohánějící se kolem Eiffelovky neustále zhasínal svíčky. Magnus podrážděně luskl prsty a všechny tři svíce opět vzplály.

„No páni,“ vydechl Alek. „Ty umíš řídit horkovzdušný balón?“

„Samozřejmě!“ prohlásil Magnus. „Už jsem ti vyprávěl, jak jsem jeden ukradl, abych zachránil královnu Francie?“

Alek se zazubil, jako by Magnus řekl dobrý vtip. Magnus úsměv opětoval. Ono to s Marií Antoinettou bylo ve skutečnosti přece jen trochu jinak.

„Já jen,“ pronesl Alek zamyšleně, „že jsem tě nikdy neviděl řídit ani auto.“

Vstal a obdivně si prohlížel balón, kterému kouzlo zajišťovalo neviditelnost. Civilové kolem nich proto mohli vidět jen mladíka zamyšleně zírajícího do prázdna.

„Já umím řídit. Umím i létat, pilotovat i jinak ovládat vozidlo, jaké tě napadne. Sotva bych narazil s balónem do komína,“ namítl Magnus.

„Ehm…“ odkašlal si s podmračeným výrazem Alek.

„Vypadáš, že se ztrácíš v myšlenkách,“ poznamenal Magnus. „Přemítáš snad o tom, jak okouzlující a romantický je tvůj přítel?“

„Přemítám,“ přiznal Alek, „jak tě ochránit, jestli s tím balónem narazíme do komína.“

Když procházel kolem Magnuse, Alek se zastavil a odhrnul Magnusovi z obočí neposlušný pramen vlasů. Jeho dotek byl lehký, jemný a nenucený, jako by si ani neuvědomoval, že to udělal. Magnus si do té chvíle ani neuvědomil, že mu padají vlasy do očí.

Magnus sklonil hlavu a usmál se. Nebyl zvyklý na to, aby se o něj někdo staral, ale napadlo ho, že by si na to nejspíš dokázal zvyknout.

Magnus se kouzlem skryl před zvědavými zraky okolních civilů, použil svoji židli jako schod a vystoupil na pohupující se plošinu. V okamžiku, kdy na ni dostoupl oběma nohama, jako by se ocitl na pevné zemi. Natáhl ruku. „Důvěřuj mi.“

Alek zaváhal, pak však Magnusovu ruku přijal. Stisk měl pevný a úsměv chlapecky milý. „Já ti přece věřím.“

Zlehka se přehoupl přes zábradlí na plošinu k Magnusovi. Posadili se za stůl a balón stoupající trhavě jako veslice na neklidném oceánu neviděn odplouval dál od Eiffelovy věže. O pár sekund později už se vznášeli vysoko nad obzorem a pod nimi se do všech stran táhla zdánlivě nekonečná Paříž.

Magnus sledoval, jak Alek pozoruje město z výšky několika set metrů. Magnus nebyl zamilovaný poprvé a už mu to párkrát nevyšlo. Spálil se a naučil se, jak se z bolesti zotavit. Mnohokrát.

Předchozí milenci Magnusovi říkali, že ho nejde brát vážně, že je děsný, že do toho jde až příliš naplno, nebo naopak že do toho nedává dost. Věděl, že se může stát, že Aleka zklame. Dokonce to považoval za pravděpodobné.

Pokud by Alekovy city neměly vydržet, Magnus chtěl, aby jim zůstala alespoň hezká vzpomínka na tento výlet. Doufal, že bude základem pro něco víc, ale chtěl, aby stál za to, pokud to má být to poslední.

Krystalická záře Eiffelovy věže ustupovala. Ani od ní nikdo neočekával, že vydrží věčně. A přesto tu stojí dál jako erb města.

Náhle přišel prudký poryv větru; plošina se naklonila a balón se propadl o dobrých patnáct metrů. Několikrát se otočili proti bočnímu větru, než Magnus udělal rázné gesto a balón se srovnal.

Alek sevřel opěrky židle a podmračeně se rozhlédl. „Jak tohle ovládáš?“

„Nemám ponětí!“ zvolal Magnus rozjařeně. „Zrovna jsem hodlal použít magii!“

Balón o pár centimetrů minul Vítězný oblouk, ostrým výkrutem se stočil směrem k Louvru a začal klesat ke střechám budov.

Magnus si rozhodně nepřipadal tak bezstarostně, jak se tvářil. Foukalo opravdu až příliš. Udržovat balón, aby se nekýval, vést ho správným směrem a postarat se, aby zůstal neviditelný, ho stálo větší námahu, než byl ochoten si přiznat. A to se ještě bude muset postarat o večeři. A taky musel neustále znovu zapalovat svíčky.

Romantika je vážně dřina.

Dole pod nimi na zdech z červených cihel lemujících říční břeh zplihle viselo tmavé listí a uprostřed bíle omítnutých budov a úzkých dlážděných ulic růžově, oranžově a modře zářila pouliční světla. Na druhé straně se táhly Tuilerijské zahrady, jejichž kulaté jezírko na ně zíralo jako rybí oko, a tyčila se skleněná pyramida Louvru, jejíž střed protínal paprsek červeného světla. Magnus si náhle vzpomněl, jak pařížská komuna Tuilerie zapálila, a vybavil si popel vznášející se ve vzduchu i krev na gilotině. Tohle město neslo skvrny dlouhé historie a starých smutků a Magnus doufal, že v Alekových jasných očích bude dokonale očištěno.

Luskl prsty a vedle stolu se zhmotnila láhev uložená v kbelíku s ledem. „Šampaňské?“

Alek vystřelil ze židle. „Magnusi, vidíš ten sloup kouře tam dole? Je to požár?“

„Znamená to, že šampaňské odmítáš?“

Lovec stínů ukázal směrem k bulváru táhnoucímu se souběžně se Seinou. „Ten kouř vypadá nějak divně. Žene se proti větru.“

Magnus mávl rukou se sklenkou sektu. „Nic, s čím by si pompiers nedokázali poradit.“

„Teď ten kouř přeskakuje po střechách. A teď zrovna se ostře stočil doprava. A teď se schovává za komínem.“

„Prosím?“ ozval se Magnus po krátké odmlce.

„Jasně, teď právě kouř přeskočil Rue des Pyramides.“Alek zamžoural.„Ty odsud rozeznáš Rue des Pyramides?“

Alek na Magnuse překvapeně pohlédl. „Před odjezdem jsem velice důkladně studoval mapy města,“ řekl pak. „Abych byl připraven.“

Magnus to chápal jako další důkaz, že se Alek na dovolenou chystal, jako by se připravoval na misi lovce stínů, protože to byla jeho vůbec první dovolená. Zadíval se na hustý černý chochol kouře vznášející se večerní oblohou a jen doufal, že se Alek mýlí a že budou moci pokračovat v naplánovaném romantickém večeru. Alek se však bohužel nezmýlil. Ten oblak kouře byl příliš černý a příliš kompaktní, a jeho chocholy se rozpínaly jako pevná chapadla třepotající se ve vzduchu a očividně ignorující vítr, který by je měl rozptylovat. Za šmouhami kouře náhle zaregistroval záblesk.

Alek už se nebezpečně vykláněl přes okraj plošiny. „Ten kouř… tu kouřovou věc pronásledují dva lidé. Myslím, že vidím andělská ostří. Jsou to lovci stínů.“

„No hurá, lovci stínů,“ pronesl Magnus. „Na tvoji maličkost se mé sarkastické hurá pochopitelně nevztahuje.“

Vstal a rozhodným gestem přiměl balón rychle snížit letovou výšku. S jistým zklamáním si musel přiznat, že on sám cítí potřebu podívat se zblízka. Jeho vidění nebylo tak pronikavé jako Alekův zrak posílený runami, v kouři však záhy rozpoznal dva temné obrysy kopírující střechy Paříže v divoké honičce.

Magnus rozeznal ženský obličej obrácený k obloze a zářící perlovou bledostí. V běhu za ní vlál dlouhý cop jako stříbrozlatý had. Oba lovci stínů pronásledovali svůj cíl se zoufalou urputností.

Kouř sjel po bloku kancelářských budov, převalil se nad úzkou ulicí a rozlil se po bytovém komplexu, kde se vyhýbal střešním světlíkům, potrubím a ventilačním šachtám. Lovci stínů se drželi v jeho těsném závěsu a utínali každé z černých chapadel, které se rozmáchlo příliš blízko nich. Uvnitř černého kouřového víru se míhal v párech roj žlutých světel připomínající mihotající se světlušky.

„Démoni iblís,“ zamumlal Alek, uchopil luk a založil šíp do tětivy. Magnus jen zasténal, když si uvědomil, že si Alek bral svou zbraň dokonce i na jejich společnou romantickou večeři. „Nepředpokládáš přece, že bys na Eiffelovce potřeboval po něčem střílet lukem a šípy?“ zeptal se ho. Alek se však jen mírně pousmál, nepatrně pokrčil rameny a připásal si zbraň na obvyklé místo.

Magnus věděl, že nemá smysl navrhovat, aby tu hrozící démoní katastrofu nechali zažehnat pařížské lovce stínů. Alek by se prostě nedokázal obrátit k věci dobra zády. To měl vrozené a byla to jedna z jeho nejpřitažlivějších vlastností.

Přiblížili se nejvyšším střechám. Když se Magnus snažil vyhýbat komínům, drátům a schodišťovým šachtám, plošina se nebezpečně rozkývala.

Vítr byl nepříjemně silný. Magnus měl pocit, jako by se proti němu spikla sama nebesa. Balón se rozkymácel, zakýval se ze strany na stranu, a kbelík s ledem se převrátil. Magnusovi se jen taktak podařilo vyhnout se nárazu do vysokého komínu, když uviděl, jak se láhev sektu kutálí přes okraj plošiny. Dopadla na střechu pod nimi, kde explodovala v oblaku střepů a pěny.

Užuž otevíral ústa, aby poznamenal cosi o zbytečném plýtvání šampaňským.

„To šampaňské mě mrzí,“ řekl Alek. „Doufám, že to ne byla jedna z tvých nejcennějších lahví nebo tak něco.“

Magnus se musel zasmát. Alek do něj zase jednou viděl.

„Na rozkývané plošiny zavěšené tři sta metrů ve vzduchu si beru vždycky jen lahve průměrné ceny.“

Při vyvažování protivětru poněkud přehnal razanci manévru, plošina se nebezpečně zhoupla opačným směrem jako kyvadlo a málem udělala díru do obřího billboardu. Magnus balón spěšně vyrovnal a zkontroloval situaci pod nimi.

Roj démonů iblís se rozdělil a obklíčil lovce stínů na střeše. Dvojice nešťastníků tak byla v pasti, ačkoli statečně pokračovala v boji. Plavovlasá žena se pohybovala jako blesk zahnaný do kouta. Prvního démona iblís, který po nich skočil, srazila jediným sekem andělského ostří, a druhého a třetího zrovna tak. Stále jich však zbývalo příliš mnoho. Magnus sledoval, jak se po lovkyni stínů vrhá čtvrtý démon. Jeho žhnoucí oči se zableskly temnotou.

Magnus pohlédl na Aleka. Ten na něj jen kývl. Magnus musel vynaložit spoustu magické síly, aby alespoň na chviličku udržel balón v naprosté nehybnosti. Alek vypustil první šíp.

Démon iblís se k ženě ani nedostal. Žár jeho očí pohasl zároveň s tím, jak se rozptýlilo jeho kouřové tělo. Nezbylo po něm nic než šíp zabodnutý do země. Obdobný osud stihl ještě další tři démony.

Alekovy ruce se míhaly, až se Magnusovi rozostřovaly před očima, jak pálily šíp za šípem do chumlu pod nimi. Kdykoli se k lovcům stínů přiblížila dvojice žhnoucích očí, mihl se vzduchem šíp, který ty oči zhasl dřív, než se dostaly ke kořisti.

Jen škoda, že Magnus musel věnovat pozornost spíš ovládání živlů než obdivování svého přítele.

Zadní voj démonů iblís se obrátil proti nové hrozbě z oblohy. Tři přestali napadat lovce stínů a vrhli se k balónu. Dva byli sraženi šípy dřív, než se stačili dostat na plošinu, ale na toho třetího už Alek zamířit nestačil. Démon se na něj vrhl s rozevřenou tlamou odhalující řadu ostrých černých zubů.

Alek však mezitím stačil odhodit luk a tasit andělské ostří. „Puriel,“ pronesl temně, a čepel se rozzářila andělskou mocí. Runy na Alekově těle se zaleskly, když zaťal ostří do démona a jediným prudkým sekem oddělil hlavu od těla. Démon se rozpadl na hromádku černého popela.

K plošině se dostala další skupina démonů. Netrvalo dlouho a i je stihl podobný osud. Tohle byla práce lovce stínů a Alek se pro ni narodil. Jeho tělo bylo zbraní, elegantní a pohotovou, nástrojem vycizelovaným pro zabíjení démonů a ochraně blízkých. V obojím byl Alek víc než dobrý.

Magnusovy dovednosti spočívaly spíše v oblasti magie a módy. Jednoho démona chytil do sítě z elektřiny a druhého zadržel neviditelnou bariérou vytvořenou z větru. Alek zastřelil nejdřív démona, kterého Magnus zadržel, a pak i toho posledního, který ještě dorážel zdola. Světlovlasá lovkyně stínů a její mužský společník náhle neměli co na práci. Stáli ve víru čoudícího popela a zkázy a vypadali poněkud rozpačitě.

„Rádo se stalo!“ zavolal na ně Magnus a zamával jim. „Není vůbec zač!“

„Magnusi,“ ozval se Alek. „Magnusi!“

Teprve tón nefalšovaného zneklidnění v Alekově hlase Magnuse upozornil, že se mu vítr vymkl z kontroly. Vzápětí ucítil, jak se jim plošina balónu zakymácela pod nohama. Magnus učinil poslední zoufalé a marné gesto a Alek sek němu vrhl, aby ho chránil vlastním tělem.

„Zapři se…“ stačil Alek zakřičet Magnusovi do ucha, když se balón naklonil k zemi, vlastně spíš k markýze divadla s obřím nápisem CARMEN vyvedeným v zářících žlutých žárovkách.

Magnus Bane se celý život usilovně snažil o velkolepost.

Tato havárie rozhodně velkolepá byla.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít