Marko Hautala a jeho děsivé ženské přízraky

V našich končinách poměrně neznámý finský spisovatel Marko Hautala, specializující se na temné thrillery s hororovým zabarvením, docela nešťastně označený za finského Stephena Kinga, se před pár lety představil českému čtenáři dvěma knihami vydanými v Knižním klubu: Bába Motyka a Šeptající dívka.

Oba příběhy mají nemálo společného. Za zmínku stojí několik nejdůležitějších spojitostí. Předně se vyprávěný děj v obou případech odehrává ve finském přímořském městečku, opředeném legendami a nepřekročitelnými, mlčenlivě dodržovanými tabu, jejichž porušení přináší zasloužený trest. Ať už při pátrání otce po dlouho neviděné dceři a jeho zabředávání do fenoménu přízraku Šeptající dívky, či při snaze proniknout do strašidelných historek navzájem si vyprávěných mládeží na periferii, jejichž spojnicí je obávaná Bába Motyka.

V obou příbězích se vše točí kolem rodového sídla nechvalně spojeného s historií města, zrovna jako s tajemnými rody, které již svým příchodem do města daly dostatek podnětů k vzniku legend a jejich přetrvání do současnosti.

Bába Motyka

Jedna z dějových linek začíná iniciací mládeže v bývalém protiatomovém krytu, kde se dozvídají o legendární Bábě Motyce, společně s nařízeními spojenými s jejich přijetím mezi ostatní. Z nich je nejdůležitější zákon mlčenlivosti před kýmkoliv z vnějšku. S tím se nechce smířit mladá doktorandka Maisa Riipinelová, která hodlá získat všechny dostupné informace pro svou religiózní studii. Nejenže se tím sama dostává do nebezpečné blízkosti odhalení svých zasutých vzpomínek z dětství, ale zatahuje do nebezpečí i několik dalších osob. Sama v těchto místech vyrůstala a v dospělosti se vrátila a zjistila, do jaké míry byla součástí příběhu spojeného s Bábou Motykou.

Druhá dějová linka se odehrává dva roky nazpět a sleduje návrat do města muže jménem Samuel Autio. Ten chce co nejrychleji vyřídit záležitosti okolo pozůstalosti po svém právě zemřelém otci. I on je okamžitě konfrontován s minulostí, na kterou zčásti zapomněl.

A třetí dějová osa se věnuje právě oné minulosti, dětství nyní zúčastněných dospělých, aby vnesla do předchozích dvou příběhů trochu propojujícího světla a o to více temných nejistot a nejasností, které čtenáři dají dostatek prostoru k vlastním dedukcím, aby je následně rozcupovala v konečném vyústění.

Šeptající dívka

Příběh začíná vraždou psychoterapeuta přímo v jeho ordinaci pomocného centra v Helsinkách. Tím jeho role nekončí, naopak začíná. Skrze prostředníka má vzkaz pro svého kolegu Antona Rajamaa. Informace obsažené v červených deskách, které by jej mohly zajímat, neboť se týkají jeho vlastní dcery, kterou dlouhá léta neviděl. Za což si mohl sám, neboť nebyl právě dobrým otcem.

Když se však dozví, že jeho dcera čelí tajemnému nebezpečí, rozhodne se jednat a odjíždí do přímořského městečka, kde, jak očekává, nalezne nejen ji, ale i odpovědi na otázky spojené s legendou o dívčím hlasu našeptávajícím svým obětem bez přestávky do levého ucha. Ty ho zavedou do ruin starého kostela, pod nímž se údajně nachází soustava chodeb, a rodinného sídla přetvořeného na muzeum starého města, které bylo zničeno požárem. Do tohoto období spadá i vznik legendy o dívčím přízraku. Vše podniká na vlastní nebezpečí a po předchozích varováních.

 

Jak jsem zmínil, škatulkové označení Marka Hautaly za finského Stephena Kinga není zrovna přesné a prokazuje spíše medvědí službu nejen jemu, nýbrž i jeho knihám. Spojitost je zřejmá pouze v archetypové zápletce konfrontující postavy s vlastní minulostí, ať už si jí jsou vědomy, nebo se jim odkrývá v průběhu příběhu. Milovníci Kingových knih mohou mít dále problém se závěry příběhů, které nekorespondují s vytyčeným směrem děje. Ty odbočují úplně nečekaně jinam a tím mohou čtenáře zklamat, pokud od začátku nepřistoupí na autorova pravidla hry a nenechají se unášet hutnou atmosférou bez vytvářených domněnek.

Jedná se o velmi zajímavou sondu do finské mentality, tak odlišné nejen od té naší středoevropské, ale dokonce i od ostatních skandinávských národů. Z obou příběhů je cítit velmi jemná hranice mezi reálným a přízračným viděním světa. Ta se navíc různě ohýbá a chvílemi mizí úplně, aby v čtenáři zanechala nepříjemný pocit. Navíc může pocítit jistou měrou mrazivou osamělost finské pobřežní přírody v Bábě Motyce nebo ruin starého kostela v Šeptající dívce.

Překlady Lindy Dejdarové jsou čtivé a za dlouhých tmavých zimních večerů je přesně ta správná doba po sáhnutí po takovýchto knihách. Atmosféru příběhů z chladného severu to jen umocní.

Hodnocení:
Bába Motyka 83 %
Šeptající dívka 79 %

Marko Hautala: Bába Motyka
Vydal: Knižní klub, 2016
Překlad: Linda Dejdarová
Vazba: pevná
320 stran / 299 Kč

Marko Hautala: Šeptající dívka
Vydal: Knižní klub, 2017
Překlad: Linda Dejdarová
Vazba: pevná
240 stran / 249 Kč