Martina Čekalová: Město zrady

Nakladatelství Fragment vydalo román Město zrady, druhý a závěrečný díl české fantasy Město duší o tajném vládním experimentu, který se zvrtnul. Od Martiny Čekalové, vítězky ceny HumbookStart 2019.

ANOTACE:
Vždy ukaž svou duši. Drž se pravidel. Neopouštěj bezpečí Soulcity. Do dneška by mě nenapadlo o těchto zásadách pochybovat, natož je porušit. Město už ale není tak bezpečné jako kdysi.

Po nedávném útoku se zpřísnila bezpečnostní opatření a obyvatelé začínají být neklidní. Proslýchá se, že skupina uprchlíků plánuje na město zaútočit, a tím dost možná vyzradit naši existenci. Vždy jsem si myslela, že za hranicemi čeká jen svoboda, ale možná se pletu. Přišel čas zjistit, jak to je. Jmenuji se Raven a chystám se utéct z utajeného města.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, květen 2020
Vazba: vázaná
Počet stran: 240
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1. kapitola

Vnímala jsem jen lesní pěšinu před sebou. Rytmus mých kroků se perfektně doplňoval se zběsilým tlukotem mého srdce a všechno ostatní kolem ztrácelo význam.

„Raven!“

Zvolání mého jména mě vytrhlo ze zamyšlení a já ještě zrychlila. Pot se mi perlil na čele. Každým dnem jsem byla o kousek blíž k dosažení své staré kondice, každým dnem jsem byla o kousek blíž k návratu do služby.

„Raven!“

Zatnula jsem zuby a v ten samý moment se vedle mě ozvalo tiché zavrčení. Místy se za mnou objevovaly mělké otisky tlap. Přeskočila jsem kmen padlého stromu a dotkla se země ve stejný moment jako má duše. Pomalu mi docházely síly. Dny strávené na nemocničním lůžku si vybíraly svoji daň. Zastavila jsem na travnaté plošině a rukama se opřela o drsnou kůru stromu. Plíce mě pálily, musela jsem se vydýchat. Ohlédla jsem se k lesní pěšině a naslouchala. Nikoho jsem ale neslyšela. Jen vítr šuměl vysoko v korunách stromů.

Pomalu jsem se posadila. Bylo uklidňující cítit na tváři teplo slunečních paprsků a dotek trávy. Má černá vlčice Rox nabyla zcela fyzickou podobu a lehla si vedle mě. Chvíli jsem cítila mír a klid, ale potom je nahradila hořkost.

Uplynul jeden měsíc, dva týdny, tři dny a sedmnáct hodin od okamžiku, kdy jsem se vzbudila v nemocničním středisku s prostřeleným pravým ramenem, pohmožděninami na různých částech těla a několika škrábanci. Teď už mi zbyla jen jizva po průstřelu. Od té noci se změnila spousta věcí.

Zadívala jsem se před sebe. Celé Soulcity – celé vězení – jsem měla jako na dlani. Zaslechla jsem, jak se někdo blíží. Zadýchával se a hlasitě dupal. Nemusela jsem se otáčet, abych viděla Larru, jak se opírá o nejbližší kmen, vlasy se jí potem lepí k obličeji a sotva stojí na nohou.

„Zatraceně, tohle mi nedělej! Víš, že na tyhle maratony nejsem stavěná!“ supěla a složila se do trávy vedle mě.

Poslední tři týdny – od okamžiku, kdy jsem znovu mohla něco aktivně dělat – mi byla neustále za zády a pokaždé proklínala každý uběhnutý metr. Z počátku jsem se jí snažila vysvětlit, že se mnou běhat nemusí, ale bylo to zbytečné.

Zatímco odpočívala, já sledovala budovy tyčící se do výšky v samém středu Soulcity a rozsáhlá staveniště, která se tu za poslední měsíc objevila. Všichni byli tím útokem překvapeni, dokonalá ochrana selhala. A co bylo nejhorší? Selhala zevnitř. Bylo to veřejné tajemství, i když o tom nikdo nesměl mluvit.

Larra se konečně jakž takž vzchopila a protáhla se. Věděla jsem, co bude následovat.

„Carlos řekl, že bys měla být opatrnější a nepřepínat se.“

Pokrčila jsem rameny. I tohle mi říkala denně. Ona mluvila a já jen přikyvovala, krčila rameny nebo mlčela. Věděla jsem, že z mého výrazu nepozná odpověď, a proto bedlivě sledovala Rox. Jako na povel se zvířecí tělo mé duše rozplynulo ve vzduchu.

„To nebylo nutné,“ zamumlala Larra. Přitáhla si kolena k tělu a také se zadívala k městu. K centru se přibližovala kolona pěti černých dodávek. V poslední době přijížděly pravidelně. Někdy jen jednou do týdne, jindy dvakrát nebo třikrát. Vždy v brzkých ranních hodinách a Soulcity opouštěly těsně před setměním.

„To je tenhle týden už potřetí,“ poznamenala Larra, když nám dodávky zmizely z dohledu v labyrintu budov. „Myslíš, že je to kvůli tomu útoku?“

Nebylo pochyb o tom, že to tak bylo. Přivážely vybrané zaměstnance zvenčí, kterým bylo povoleno do Soulcity vstoupit. Nesměli o ničem, co tu dělají, s nikým mluvit a podstupovali drsné kontrolní prohlídky. Já znala jen dva druhy takových lidí. Ti první byli fascinovaní světem, jehož se stali součástí. Na všechno hleděli s úžasem a sálala z nich touha po vědění. Měla jsem tu čest jich několik potkat, když jsem byla mladší. Nevěřícně na mě zírali a jejich oči vždy sklouzly k mé Rox.

Ti druzí pochopili plnou váhu nevýhod, které s sebou přinášela vědomost o existenci Soulcity. Žádné soukromí, jen pramalá šance na společenský život, protože jejich práce neskončila pouhým odjezdem. Byli neustále sledováni a trest za porušení dohody byl tvrdý. Nikde se nemohli pochlubit svými diplomy a úspěchy, kterých tu dosáhli. Možná proto se jejich fascinace změnila v potlačovanou nenávist. Co však měly obě skupiny společné, byl fakt, že byli zcela nečitelní a nepředvídatelní.

„Slyšela jsem různé zvěsti. Že snad musí projít i prohlídkou bez oblečení.“

„Je to v zájmu bezpečnosti,“ zamumlala jsem a sama byla překvapená tím, že jsem to vůbec řekla. Pokud to překvapilo i Larru, nedala na sobě nic znát.

„Ano, ale není to už trochu příliš? Tím myslím… kam se poděla důvěra?“

„Kde byla důvěra, když lidé vtrhli do Soulcity a postřelili mě?“

„Řekla jsi slovo ‚lidé‘, jako kdyby šlo o jiný živočišný druh. Ne všichni jsou stejní.“

Uchechtla jsem se a Larru to dopálilo.

„Měla jsem přátele! Lidské přátele, Raven!“ vykřikla. Působila napjatě, připravená k útoku i obraně. „Víš, vždycky jsem tě respektovala, tolerovala tvoje chování, protože jsi vyrůstala úplně jinak než já… ale to, jak se chováš v poslední době?!“

Neměla jsem jí co říct. Vztek v její tváři nahradilo zklamání.

„Jsem z toho unavená,“ šeptla, „tolik se toho teď změnilo a nejen ty, Raven. Myslíš, že jsi jediná, koho ten útok vyděsil?“

Chtěla jsem jí něco odpovědět, ale Larra mě sama zastavila.

„Vím, že nechceš slyšet, že máš výčitky svědomí, ale obyvatelé Soulcity teď žijí ve strachu. A já mám pocit, že ty jsi jediná, kdo to nevidí.“

„To není pravda,“ oponovala jsem tiše.

„Že ne? Kdy jsi naposled mluvila s Calebem? Nebo s kýmkoliv z party? Kdybych tě nepronásledovala jako stín, ani by ses neozvala, ale dál by ses jen sama užírala.“

Viděla jsem, jak se vzduch před Larrou začal vlnit a zářit. Síla emocí vytáhla Lařinu duši na povrch. Dexis se zhmotnila ve vzduchu a hluboce zavrčela. Představovala odraz toho, co se dělo v Lařině mysli.

„Nechci ti ublížit, Raven, ale občas bych chtěla, abys otevřela oči a uviděla konečně to, co celou dobu přehlížíš.“

Dexiny oči mě vyzývaly a hodnotily.

„Pravda je, že mám strach. Strach o tebe i o celé město. Vydali jasný příkaz. Většina těch, co žili za hranicí, se musela bezpodmínečně vrátit.“

O tom příkazu jsem věděla. Jednalo se o jedno z mnoha bezpečnostních opatření. Při pohledu na Larru jsem se cítila provinile.

Zničehonic se Larra zvedla, dlaně si otřela do kalhot a Dexis se rozplynula ve vzduchu jako lusknutím prstů.

„Myslím, že je čas, abychom se vrátily, pokud nejsi proti. Na ošetřovně ti zkontrolují rameno a pak se můžeš dál věnovat tréninku.“

Vyšvihla jsem se na nohy a Larra mě chytila za loket.

„Jen chci, abys věděla, že nikdy není pozdě na to otevřít oči.“

S těmi slovy odešla. Poprvé za poslední týdny jsem to byla z nás dvou právě já, kdo následoval tu druhou.