George R. R. Martin, Lisa Tuttleová: Větrný přístav

Ukázky z knih / 18.5.2020 /

Slavný autor bestsellerů George R. R. Martin a uznávaná spisovatelka Lisa Tuttleová napsali skvostný nadčasový příběh o světě svázaném železnou tradicí a o mladé ženě, která se proti zavedeným pořádkům vzbouří s umanutou vírou ve svůj spravedlivý sen.

ANOTACE:
Na planetě pokryté oceány, z nichž nad hladinu ční pouze souostroví vydaná napospas bouřím a silným větrům, se usídlila lidská kolonie. Hladký chod civilizace závisí na okřídlencích, všemi vážených hrdinech, kteří s pomocí drahocenných metalických perutí denně překonávají divoké bouře, aby mezi ostrovy rychle a bezpečně šířili čerstvé zprávy, důležitá politická a obchodní poselství, ale i písně, zvěsti a legendy.
Maris se narodila jako dcera rybáře, nepřeje si však nic jiného než létat nad širými oceány Větrného přístavu. Aby svého snu dosáhla, prolomí posvátnou tradici, dle níž se křídla dědí ve vyvolených rodech, místo aby se předávala těm, kdo prokáží výjimečné schopnosti. Její revolta však spustí řetězec nepředvídaných událostí a společenských proměn, jež ohrozí křehkou stabilitu lidské společnosti.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, květen 2020
Překlad: Jitka Cardová
Obálka: Marc Simonetti
Mapa: James Sinclair
Vazba: VÁZANÁ
Počet stran: 344
Cena: 398 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Bouře zuřila téměř celou noc.

Na širokém lůžku, o něž se dělilo s matkou, leželo pod kousavou plstěnou dekou děcko. Bylo vzhůru a naslouchalo. Déšť bušil do tenkých planěk chatrče z citrónového dřeva s houževnatou neodbytností. Občas sem dolehlo vzdálené prásknutí hromu, a kdykoli se zablesklo, škvírou mezi okenicemi pronikly dovnitř úzké čáry světla a ozářily světničku. Jakmile pohasly, znovu se rozhostila tma.

Holčička zaslechla pleskání kapek o podlahu a hned věděla své. Střecha začala protékat na dalším místě. Udusanou zem to do rána promění v bláto a matka bude zuřit, ale s tím se nedá nic dělat. Matka střechu spravit neumí a najmout si na to nikoho nemohou. Jednoho dne, říkávala matka, jim chatrč pod náporem těch lítých bouřek spadne na hlavu a pak se znovu shledají s tatínkem. Matka o tatínkovi mluvila často, ale holčička se na něj sotva pamatovala.

Okenicemi zarachotil hrozivý poryv větru. Děcko naslouchalo strašidelnému skřípění dřeva a pleskání mastného papíru napjatého v okně místo skla a na chviličku ho přepadl strach. Matka spala, nevěděla o ničem.

Bouřky přicházely často a matka je všechny prospala. Holčička se ji bála probudit. Matka se snadno dopálila a rozhodně se nemínila nechat budit kvůli takové hlouposti, jakou je dětský strach.

Stěny znovu zapraskaly a prohnuly se. Hrom tentokrát udeřil téměř zároveň s bleskem. Děcko se třáslo pod dekou a uvažovalo, jestli tohle je ta noc, kdy se setkají s tatínkem.

Ale nebyla.

Bouře se nakonec utišila, a dokonce přestalo pršet. Místnost se ponořila do tmy a do ticha.

Holčička matkou zatřásla, aby ji vzbudila.

„Co je?“ zeptala se matka. „No, co je?“

„Už je po bouřce, mami,“ oznamovalo děvčátko.

Na to žena přikývla a vstala. „Obleč se,“ poručila děcku, zatímco sama už ve tmě šátrala po šatech. Do svítání chyběla ještě nejméně hodina, ale jak holčička věděla, teď bylo hlavní dostat se co nejrychleji na pláž. V bouřích troskotaly lodě – většinou malé rybářské čluny, které zůstaly venku příliš dlouho anebo se odvážily příliš daleko, ovšem tu a tam se rozbila i velká obchodní loď. To pak moře na pláž vyplavilo všelijaké poklady.

Jednou s matkou našly nůž s tepaným kovovým ostřím, a když ho prodaly, dva týdny za to mohly dobře jíst. Ale jestli chtějí najít něco kloudného, nesmí si dovolit otálet. Kdyby čekaly na úsvit, nezbude na ně nic.

Matka si přes rameno přehodila prázdný plátěný vak, aby měla kam dávat úlovky. Holčička měla na šatech veliké kapsy. Obě dvě si obuly holínky. Žena svěsila z trámu dlouhé bidlo zakončené vyřezávaným dřevěným hákem. S ním mohla z vody lovit věci, na které se jinak nedalo dosáhnout.

„Tak honem, dítě,“ pobídla holčičku. „Neloudej se.“

Na pláži byla zima a tma, od západu vytrvale foukal mrazivý vítr. Ale nebyly tu samy. Tři nebo čtyři další sběrači už chodili po mokrém písku a nechávali v něm šlápoty, které se rychle plnily vodou. Tu a tam se některý sehnul a něco prozkoumal. Jeden si svítil lucernou. I ony kdysi mívaly pěknou lucernu, ještě když byl naživu tatínek, ale potom ji musely prodat. Matka si na to nepřestávala stěžovat. Neviděla potmě zdaleka tak dobře jako její dcera a stávalo se, že klopýtla nebo něco důležitého přehlédla.

Rozdělily se stejně jako vždycky. Děvčátko se po pláži vydalo směrem na sever a matka na opačnou stranu. „Jak začne svítat, vyrazíš nazpátek,“ nakázala dcerce. „Máš doma práci. A za úsvitu už tady beztak nic nezbude.“

Holčička přikývla a chvatně vyrazila.

Té noci byl výtěžek hubený. Holčička šla dlouho, postupovala při kraji vody a s očima přilepenýma k zemi neúnavně pátrala. Hledat věci ji bavilo.

Kdyby domů přinesla kovový střep, nebo třeba zub skylly, dlouhý jako její paže, děsivě zahnutý a zažloutlý, možná by se matka usmála a pochválila ji.

Ale to se stávalo zřídka. Většinou ji matka hubovala, že lelkuje, sní s otevřenýma očima a klade jí hloupé otázky.

První tlumené světlo před rozbřeskem už začínalo polykat hvězdy a ona měla v kapsách jen dva kousky mléčného mořského skla a jednu škebli.

Škeble byla veliká a těžká, větší než její ruka, a měla okrouhlý tvar, který prozrazoval, že je to ten nejlepší druh k jídlu, s černým masem lahodným jako máslo. Jenže moře dnes vyplavilo jen hromadu bezcenného dříví a škebli mezi tím vším našla jen jedinou.

Už se podle matčina příkazu chystala vrátit nazpátek, když vtom na obloze zahlédla kovový záblesk – stříbrný jas, jako by se narodila nová hvězda a zastínila všechny ostatní.

Bylo to od ní ještě dál na sever, kus nad mořem. Dívenka do těch míst upírala zrak a o chvilku později zahlédla nové blýsknutí, trochu víc nalevo.

Věděla, co to je – to okřídlenec zachytil na perutích první paprsky vycházejícího slunce dřív, než dopadnou na zbytek světa.

Děvčátko zatoužilo se za ním rozběhnout a podívat se zblízka. Tak ráda se dívala na ptáky za letu, na drobné flétňáky ohlašující déšť, na dravé noční lelky i na mrchožravé luňáky – ale okřídlenci s mocnými stříbrnými perutěmi byli lepší než všichni ptáci dohromady. Jenže už téměř svítalo a ona měla nakázáno vydat se za rozbřesku nazpátek.

Rozběhla se. Když si pospíší, uvažovala, když celou cestu tam i zpátky poběží, snad se bude moci chviličku dívat, a matka nic nepozná. A tak běžela a běžela, hnala se kolem líných zpozdilců, kteří se teprve přicházeli rozhlédnout po pláži, až ji škeble tloukla do stehen.

Když doběhla na místo, nebe už bylo na východě celé naoranžovělé.

Tady, pod vysokým útesem, odkud okřídlenci vzlétali, se písečná pláž zároveň rozšiřovala a vytvářela příhodné místo k přistávání. Holčička ráda šplhala až nahoru na útes a z té výšky se na ně dívala, blízko u nebe, s větrem ve vlasech a nožkama kmitajícíma přes okraj skaliska. Dnes na to ale není čas. Musí se brzy vrátit, aby se matka nerozhněvala.

Stejně přišla pozdě. Okřídlenec už přistával.

Naposledy ladně přelétl nad pískem, jeho křídla jí zašuměla sotva třicet stop nad hlavou. Dívenka zůstala stát a sledovala ho doširoka rozevřenýma očima. Nad mořem přešel do náklonu – jedno stříbrné křídlo se zvedlo vzhůru, druhé se sklonilo dolů – a širokým obloukem se přenesl zpátky nad pláž. Srovnal křídla a nyní přilétal zpříma, těsně nad zemí, a snesl se dolů s takovou grácií, že se málem ani nedotkl písku.

Na pláži čekali ještě další lidé, postarší žena s mladíkem, a jak okřídlenec přistával, rozběhli se zároveň s ním a pomohli mu zastavit. Potom mu něco provedli s křídly, aby se svěsila, a zatímco si okřídlenec rozepínal popruhy, začali je pomalu pečlivě skládat.

Dívenka, která celé scéně přihlížela, poznala, že přilétl její oblíbenec.

Věděla už, že okřídlenců je hodně, spoustu jich viděla na vlastní oči a některé se naučila rozeznávat; ale tři z nich sem létali častěji než ostatní – ti tři, kteří na zdejším ostrově bydleli. Představovala si, že jistě žijí vysoko na útesech, v obydlích připomínajících ptačí hnízda, ale se stěnami z nesmírně drahocenného stříbrného kovu. Jedním z nich byla přísná, nevlídně se tvářící šedovlasá žena. Druhý byl ještě chlapec, tmavovlasý a krásný, až srdce usedalo, s příjemným hlasem. Toho měla ráda. Ale nejraději měla muže, který právě přistál – byl vysoký a štíhlý jako její tatínek a měl právě tak široká ramena, chodil hladce oholený, měl hnědé oči a vlnité rezavě hnědé vlasy a hodně se usmíval. A jako by létal víc než ostatní.

„Hej, ty,“ zavolal muž.

Holčička polekaně vzhlédla a zjistila, že se na ni usmívá.

„Neboj se,“ uklidňoval ji. „Nic ti neudělám.“

Holčička o krok ucouvla. Chodila sem za okřídlenci často, ale ještě nikdy si jí žádný nevšiml.

„Co je zač?“ zeptal se okřídlenec pomocníka, který za ním postával se složenými křídly.

„Nevím,“ pokrčil mladík rameny. „Sběračka škeblí. Už jsem ji párkrát zahlídl, jak se tu motá. Mám ji odehnat?“

„Ne,“ zarazil ho muž. Znovu se na ni usmál. „Proč se tak bojíš?“ zeptal se. „Neboj se. Mně nevadí, že sem chodíš, maličká.“

„Maminka nechce, abych okřídlence otravovala,“ přiznala dívenka.

Muž se zasmál. „Ach tak,“ přikývl. „Ale mě neotravuješ. Až jednou vyrosteš, třeba bys mohla okřídlencům pomáhat, jako tady moji přátelé. Chtěla bys?“

Dívenka zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Ne?“ Muž pokrčil rameny, ale nepřestal se usmívat. „A co bys chtěla? Létat?“

Dívenka přemohla ostych a přisvědčila.

Starší žena se ušklíbla, ale okřídlenec se na ni zamračil. Přešel k děcku, sehnul se k němu a vzal je za ruku. „No dobrá,“ přikývl, „ale víš ty co? Jestli chceš létat, musíš trénovat. Chceš si to vyzkoušet?“

„Ano.“

„Na křídla jsi ještě moc malá,“ usoudil. „Uděláme to takhle.“ Popadl ji silnýma rukama kolem pasu a vysadil si ji na ramena. Seděla mu za krkem, její drobné nožky se mu komíhaly na prsou a ručkama se ho nejistě chytala za vlasy. „Kdepak,“ zastavil ji. „Nemůžeš se mě držet, jestli se chceš stát okřídlencem, musí být tvoje paže jako křídla. Udržíš je napjaté ve vzduchu?“

„Udržím,“ přisvědčila holčička. Zdvihla paže a roztáhla je jako perutě.

„Za chvíli se unavíš,“ poučoval ji muž, „ale jestli chceš opravdu létat, nesmíš povolit. Okřídlenec musí mít silné paže, které se nikdy neunaví.“

„Jsem silná,“ přesvědčovala ho dívenka.

„Tak dobrá. Poletíme. Jsi připravená?“

„Jo.“ Děvčátko začalo mávat rukama.

„Ne, ne, takhle ne,“ zarazil ji muž. „Nemávej rukama. My nejsme jako ptáci, to přece víš, ne? Myslel jsem, že ses dívala.“

Dívenka se snažila upamatovat. „Jako luňáci,“ vykřikla náhle. „Jste jako luňáci.“

„Třeba,“ souhlasil potěšeně muž. „Nebo jako noční lelkové a další plachtící ptáci. Nesnažíme se doopravdy létat, víš. Plachtíme jako luňáci. Kloužeme s větrem. Mávat rukama není k ničemu. Musíš se naučit držet paže pevně natažené a rozpjaté. Snaž se vycítit vítr. Cítíš vítr? Teď?“

„Cítím.“ Byl to teplý vítr a ostře voněl mořem.

„Dobře. Tak ho chyť do paží, nechej ho, ať tě nadnáší.“

Holčička zavřela oči a snažila se ucítit vítr v rozpjatých pažích.

A pak se rozlétla.

Okřídlenec se s ní rozběhl po pláži, jako by ji nadnášel vítr. Když se vítr stočil, stočil se s ním, co chvíli znenadání měnil směr. Dívenka držela paže napjaté a vítr jako by sílil a muž nyní uháněl úprkem a dívenka mu poskakovala za krkem a letěla čím dál rychleji.

„Vždyť se mnou vletíš do moře!“ vykřikl muž. „Zatoč, zatoč přece!“

A dívenka naklonila křídla tak, jak to už tolikrát viděla, jednu ruku k nebi, druhou k zemi, a okřídlenec zatočil doprava a začal kroužit a běhal po kruhu, dokud děvčátko konečně nevyrovnalo náklon, a když pak zase drželo paže zpříma, vyrazil zpátky stejnou cestou, kudy přiběhli.

Běhal s ní po pláži sem a tam a holčička létala, až oba celí rozesmátí sotva popadali dech.

Konečně se muž zastavil. „To stačí,“ prohlásil. „Začínající okřídlenec by neměl být ve vzduchu moc dlouho.“ Sundal si holčičku z ramenou a s úsměvem ji postavil zpátky do písku. „A je to.“

Paže ji bolely, jak je dlouho držela napjaté, ale zářila nadšením, i když věděla, že ji doma nejspíš nemine výprask. Slunce už stálo vysoko nad obzorem. „Děkuju,“ vyhrkla, ještě celá zadýchaná.

„Já jsem Russ,“ představil se jí. „Až se budeš chtít zase proletět, tak sem za mnou přijď. Já žádné vlastní malé okřídlence nemám, víš.“

Děvčátko dychtivě přikývlo.

„A jak říkají tobě?“ zeptal se, zatímco si z šatů oprašoval písek.

„Maris,“ odpověděla holčička.

„Hezké jméno,“ pochválil ji Russ. „Tak dobře, Maris, teď už musím jít. Ale třeba se spolu zas někdy proletíme, co říkáš?“ Usmál se na ni a pak už se otočil a vydal se po pláži pryč. Jeho pomocníci se k němu přidali, jeden nesl složená křídla. Jak se vzdalovali, zapředli spolu hovor a k Maris slabě doléhal jejich smích.

Z náhlého popudu se rozběhla a metelila za ním, až jí za patami odlétal písek, jak se snažila stačit jeho dlouhým krokům.

Russ ji však zaslechl a sám se otočil. „Copak?“

„Tu máte,“ vyhrkla Maris, zalovila v kapse a podala mu škebli.

Okřídlenci se ve tváři objevil úžas a rty se mu roztáhly do hřejivého úsměvu. Přijal od ní škebli se vší vážností.

Maris rozpřáhla ruce, prudce ho objala a pak se dala na útěk a s rukama rozpaženýma do stran běžela tak rychle, až se málem zdálo, že letí.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít