Roman Bureš: Říše
Roman Bureš nabízí ve své nové knize dva příběhy: první o mladíkovi, který neposlouchá svou matku a schopností má na rozdávání. Druhý je o muži, kterému by se nějaké schopnosti velmi hodily.
Romana Bureše jistě nemusím představovat. Jeho v pořadí třetí kniha Propast času vyvolala senzaci, takže záhy následovala dvě pokračování. Zájem čtenářů si vysloužil i pekelný román Inferium, ve kterém pekelníkům zdárně sekundovali nacisté. Vlastně i v Propasti času se činili. Autorovi prostě nedají spát.
Historii píše vždy vítěz a v této alternativní historii je jím Hitler. Po druhé světové válce je svět rozdělený na Spojené státy, v čele s Ronaldem Reaganem, a Velkoněmeckou říši, které vládne už třetí Vůdce Alfred Heydrich. Provokace a naschvály probíhají v koloritu tradiční studené války, třetí světová je na spadnutí.
Kromě těchto světových gigantů existuje ještě země nezemě, území oddělené od Říše megalomanskou stavbou zvanou Zeď. Nacisté se snaží vyhladit slovanské národy tím, že jim pomocí jaderných a biologických zbraní ničí města a průmysl a vrací je tak do středověku. Svět se diví a nevěří: žijí zde lidé, kteří nemají o západní civilizaci ani potuchy. Dokonce ještě někde za Zdí pobíhají (vyzbrojeni CIA) fanatičtí rudoarmějci… a ovšem mutanti, kteří mají strach, aby neskončili na hořící hranici nebo v kládě na náměstí.
Tady začíná novela Říše a dostáváme se k Alexandrovi (to je ten nezdárný syn), o kterého je velký zájem. Extrémně nadaní jedinci jsou totiž žádané zboží, a tak se o ně obě mocnosti přetahují. Akce střídá akci, začátek je zajímavý a nepředvídatelný – jak to Roman Bureš umí – sledujeme dvě příběhové linie, které se logicky spojí, a v Germanii, odporně nudném městě s monumentálními stavbami v nacistickém duchu, se přidá třetí. Bývalý nádeník Alexandr se nestačí divit. Střety názorové a kulturní, cestování časem, ať již skutečné, nebo jako v tomto případě, pocitové, to je spisovatelova parketa, toto jsou momenty, které máme u Romana Bureše rádi. A Gestapo zatím nezahálí. Ani autor nezahálí, úspěšně pokračuje v tom, v čem je dobrý, v zabíjení vlastních hrdinů. Konec první části je doslova a do písmene bombastický. Škoda, že je tak uspěchaný.
Následuje novela Zeď a s ní skok do minulosti a do jiného žánru. Vyprávění je umírněné, bez akcí, z řádků čiší zmar a beznaděj. Jak se asi musí žít zbytkům jednoho národa? Zvlášť když cílem Vůdce číslo dvě Reinharda Heydricha je proměnit Čechy v mlhavou minulost. Sledujeme velice neutěšený až depresivní životní příběh manželů Karolíny a Martina, kteří se ovšem nevzdávají naděje na lepší život. Martin chce chránit svou rodinu a tady by se mu hodily nějaké schopnosti, ani by nemusely být nadpřirozené.
Málokdy se stává, že se dvě poloviny knihy tak diametrálně liší, autor čtenáře neustále překvapuje, to je prostě fakt. Nemohu se zbavit dojmu, že kniha nedrží pohromadě, pořád se mi rozpadá na dvě části. Možná to byl záměr; zatímco první je jednoznačně akční fantasy s nadpřirozenými prvky, vyprávěná v er-formě a minulém čase, druhá je smutný poválečný příběh, velice autentický použitím ich-formy a času přítomného. To znamená, že názory po přečtení se budou, dle čtenářských preferencí, určitě lišit. Přestože jsou novely žánrově odlišné, spojují je dvě zásadní věci: tříčlenná rodina hlavních hrdinů a pochopitelně samotné prostředí obludné Říše. Tímto dvojím pohledem získáváme plastičtější obraz zrůdné totality, ve které bychom asi těžko chtěli žít.
Roman Bureš si s literárními postavami umí pohrát jako málokdo, se dvěma členy rodiny si hraje až na hraně – na konci příběhu jsou to jiní lidé. Z vesnického hocha Alexandra udělá superhrdinu. Klára se ze zamilované studentky stává ženou, která se jen tak nevzdává a je ochotná pro své dítě leccos obětovat. Jen Martin zůstává stále středoškolským učitelem, obyčejným člověkem, který není žádný hrdina a rodina je mu nadevše. Z vedlejších postav je věnován zbytečně velký prostor německé rebelce, žijící si v pohodlí finančně zabezpečené a uvědomělé rodiny. U té jsem opravdu ze začátku netušila, jakou má roli, a celkově mě nezaujala. Autor nabízí pohled na Říši i z pohledu dalších protagonistů a každý má, vzhledem ke své roli v příběhu, odlišný názor na totalitu. Například vyšetřovatel Gestapa svou práci pro režim miluje, tento sadista je, dá se říci, člověkem na svém místě. Po přečtení jsem měla tik v oku, protože jak je autorovým zvykem, scény jsou brutální a čtenáře nešetří.
Začátek a konec novel je proložen oddíly z alternativní Wikipedie 2020. To oceňuji, působí to realisticky, dokonce je přiložena mapka, ze které jde mráz po zádech. Škoda, že kniha je taková jednohubka, má malý formát, vždyť na řádek se nevejde ani celá věta. Obálka patří k těm povedeným, vystihuje říšskou monstrozitu. Zaujala mě paralela se současností – lidé v Hitlerburgu, což je bývalý Leningrad, také nosí roušky, ale jen když houká siréna.
Druhý příběh jsem četla už před lety a už tehdy jsem si říkala, že ač nacistické téma nevyhledávám, jak je to dobře napsané. Říkáte si, proč jsem po Říši sáhla, když nacisté nejsou moje quilty pleasures? Odpověď je jednoduchá, protože ji napsal Roman Bureš.
Vydala: Epocha, 2020
Obálka: Žaneta Kortusová
Vazba: brožovaná
480 stran / 399 Kč
