Natalja Ščerba: Lunasterové – Skok nad hvězdami

Ukázky z knih / 16.4.2020 /

Setkání mladé Astry Celestiny, Lunojase Alexe a zdánlivě obyčejného Tima bylo náhodné, zato osudové. Co spojuje jejich původně tak vzdálené životy?

Nakladatelství Fragment vydalo první díl fantasy série Lunasterové.

ANOTACE:
Vítejte ve světě Lunasterů. Podobá se tomu našemu, v mnoha ohledech je ale velmi odlišný. Mimo obyčejných beztvářných ho obývají okřídlení Lunojasní, jejichž síla je spojená s Měsícem, a Asterové – hvězdní skokani, kteří umí vyhledávat zvláštní znaky a najít podle nich cesty do jiných světů. Mezi Lunojasnými a Astery panuje dlouholetá rivalita, ale jejich osudy jsou zároveň vzájemně provázané…

Do chvíle, než se ve městečku objevila zvláštní dívka Celestina, zabíjel Tim čas potyčkami se svým největším soupeřem Alexem, běháním po nočních ulicích a běháním po střechách, odkud pozoroval krásné a vzdálené hvězdy. V její přítomnosti však najednou hvězdy začaly být na dosah a Měsíc se začal ukazovat v novém, tajemném světle.

Setkání mladé Astry Celestiny, Lunojase Alexe a zdánlivě obyčejného beztvářného Tima bylo náhodné, zato osudové. Co spojuje jejich původně tak vzdálené životy? Jakou bariéru bude muset Tim překonat? Co bylo předpovězeno Alexovi ve starodávné věštbě a proč se Celestině tak často zdá zvláštní sen o dvanácti princeznách?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, březen 2020
Překlad: Martina Pálušová
Ilustrace: Olga Zakis
Vazba: vázaná
Počet stran: 392
Cena: 369 Kč (v e-shopu Albatrosmedia za 295 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Svítí měsíc.

Po líné hladině moře běží rovná stříbrná cestička až k vysokému skalnatému mysu. Tam, mezi obrovskými kameny a černými borovicemi, se ukrývá staré rozbořené město. Vysoké činžovní domy s tmavými okny jsou prázdné, vítr se prohání po prašných ulicích, dávno zarostlých břečťanem a plevelem. V parcích a zahradách, na tvrdé popraskané zemi, leží povalené sochy, stojí vyschlé kašny, zrezivělé kolotoče zamrzly, lampy na pustých nábřežích už dávno přestaly svítit.

Na kraji mysu ční oblouková stavba zdálky připomínající diadém: třináct vysokých špičatých věží spojených nosnou zdí.

Na nejvyšší z nich je možné zahlédnout nehybnou bílou siluetu zahalenou v chladném měsíčním světle – možná je to pták, drak nebo okřídlený člověk. Bílá postava tak nehybně sedí ještě několik hodin, dokud ne­zesvětlá nebe na horizontu. A potom, jako by se doslova probudila z dlouhého neklidného spánku, mávne obrovskými křídly a začne pomalu kličkovat mezi domy přízračného města, až se úplně ztratí z dohledu.

Byli jsme zrozeni
z podivné hvězdy.
Studené světlo v nás
zanechalo stopy.
Měsíční noci,
skryté války,
zakázané sny.

(rocková skupina Agatha Christie)

*

Tim

Tim nikdy neběžel tak rychle.

Nemohl popadnout dech, pot mu stékal do očí, ale běžel dál. Proklatý měsíc mu svítil přímo do obličeje a neustále připomí­nal blížící se nebezpečí.

Divoké stíny lamp se rychle míhaly, jak se Tim řítil v ústrety širokému chodníku. Ještě chvilku, a nalevo se objeví kýžená odbočka. A za ní slepá ulice – oprýskaná cihlová zeď, kde čekala spása.

Ale proč ho pořád pronásledují? Tim za sebou cítil rytmus jejich běhu – vzdálenost mezi nimi se rychle zkracovala.

Kdepak, už nemůže! Má se zastavit? Postavit se tváří v tvář svým pronásledovatelům? V pouličních potyčkách se může stát cokoliv. Možná by jednoho zvládl položit na lopatky. Ale Tim věděl, že si to jen nalhává: ti tři nebyli obyčejní chuligáni, co sem jen náhodou zabloudili z cizí čtvrti.

Chlapec se zprudka nadechl a z posledních sil ještě zrychlil. V hrudi se mu ozývaly nepravidelné údery srdce, které se snažilo pohánět jeho neposlušné tělo. Zdálo se, že to nehorázné a šílené pronásledování nebude mít konce.

Proč jen lezl přes ten plot? Zatracená zvědavost! Teď za ním běží ochranka toho velkého, krásného domu – z červených cihel se štítovým průčelím, plochými reliéfy, mléčně bílými sochami zářícími ve tmě a s kovaným zábradlím na balkonech.

Tim si kdovíproč toho domu nikdy předtím nevšiml – přestože tu cestu znal už od dětství… Možná ho tady během roku postavil nějaký přespolní boháč – všude kolem se teď tolik staví. A tenhle dům stojí tak trochu stranou – až na konci jejich ulice. Na pozadí hvězd vypadal tak temně, jako nějaký podivuhodný starobylý kamenný zámek – strašidelné, hrůzostrašné obydlí vábící pozornost. Chlapec si chtěl jen zblízka prohlédnout tu neobvyklou fasádu, projít se po klikatých cestičkách…

Ale jakmile se Tim chytil koule na plotovém sloupku a svižně se přehoupl přes metr a půl vysoký plot s kovanými hroty – okamžitě zase hupsnul zpátky.

Nejprve měl dojem, že na něj ti tři čekali: tři černé postavy obrovským skokem přelétly plot jako nějací ptáci a začaly ho pronásledovat.

Prudká zatáčka doleva – a konečně je u spásné proluky ve slepé ulici. Tři dlouhé skoky a Tim se zachytil o zeď. Zbývalo jen přitáhnout se rukama a přehoupnout se přes překážku k rodnému domu s číslem dvacet ve Sluneční ulici. Vylézt po dunivém okapu, přelézt na ka­mennou podestu, přitáhnout se k balkonu, vyskočit na římsu – a je tam. Pak už jen s rozběhem skočit do svého okna, které vždy zůstává otevřené…

Úplně navrchu Tima dohnala ostrá pronikavá bolest v zátylku. Chlapec ztuhl, jako by si rozmýšlel své další kroky, a pak se sesunul na zem. Ale tam ho někdo okamžitě zdvihl a přitlačil čelem k cihlové zdi.

„Tak ty jsi viděl náš dům, kluku?“

Timovi z toho zastřeného úlisného hlasu přeběhl mráz po zádech: nejradši by zmizel, utekl, schoval se, ale jeho tělo kdosi držel v neviditelném sevření – nemohl ani otočit hlavu.

„Viděl jsi ten dům, kluku?“ zopakoval ten člověk přísněji.

Tim se rozhodl nezapírat.

„Ano…“

„Jak vypadal? Popiš ho.“ Druhý hlas, nejspíš staršího muže, působil klidně a sebejistě.

„Velký… Neobvyklý.“

Tim se celý třásl; nechápal, proč ho ti zvláštní lidé pronásledovali a teď mu dávají takové hloupé otázky. Najednou si vzpomněl na strašnou scénu z jednoho starého filmu. U oprýskané cihlové zdi tam stál zajatec odsouzený k smrti zastřelením, připravený mlčky přijmout svůj osud. Tim také stál čelem ke zdi a do dlaní ho píchala ostrá cihlová drť – cítil se stejně mizerně jako ten hrdina z filmu.

„Proč jsi tam šel? Jak ses tam dostal?“ Úlisný tón vyslýchajícího byl beze stopy pryč a nahradil ho přísný. „Cos tam pohledával, mladíku?“

„Nic!“ V Timově hlase bylo patrné zoufalství. „Prostě se v noci rád procházím… Sám.“

„Pod měsícem nebo pod hvězdami?“ Zeptal se nejspíš třetí pronásledovatel. Jeho hlas zněl ironicky a uštěpačně.

Chlapec neodpověděl, správně usoudil, že se mu jen vysmívají.

„Nechtěl jsem udělat nic špatného,“ pronesl pevně. „Jen jsem se chtěl podívat blíž…“

„Vypadá to, že nelže,“ protáhl zamyšleně uštěpačný hlas. „Co s ním uděláme? Pustíme ho?“

„Aby po celé čtvrti vykládal o našem… domě? Co když je dvou­tvářný?“

„To těžko…“

„Proč by ne? Umí rychle běhat i skákat. Má všechny předpoklady nějakého Astera.“

„To bych neřekl… Spíš je to nějaký akrobat, nic víc.“

„Necháme rozhodnutí na Nejvyšším?“

„Budeme ho kvůli takové prkotině vyrušovat?“

„Tak se ho zbavíme… Rychle a tiše. A vyhneme se všem nepříjemnostem.“

„Ne. Otoč se, mladíku.“

Tim poslušně splnil rozkaz a pomalu se otočil.

Do očí ho šlehl jasný oranžovo-zelený záblesk – jako by přímo ze zenitu spadlo obrovské oslepující slunce a celého ho pohtilo. Chlapec zakřičel. Stěny domů v úzké uličce žalostný výkřik okamžitě odrazily a proměnily ho v chraptivou sténající ozvěnu. Tim měl pocit, jako by mu pod víčka pronikl ohnivý žár, jehož částečky se rozběhly po celém těle jako tisíce malých pulzujících ohnisek bolesti…

A najednou všechno ustalo. Tim se sesunul na zem a přitiskl se zády k cihlové zdi. Tělo se mu mírně, ale bez ustání chvělo důsledkem právě prožitého otřesu.

„Chlapec je beztvářný,“ zaslechl Tim jako přes hučící stěnu vodopádu. „Ale je zvláštní, že ho měsíční svit opustil tak rychle… Zdá se, že na toho kluka svit měsíce neúčinkuje. A vidí náš dům. Dům Lunojasných. Zajímavý exemplář.“

„Tak už mu konečně vnukni, co je třeba, a jdeme,“ ozval se netrpělivý hlas. „Už tak jsme s ním ztratili spoustu času! Pochybuji, že si toho kluka někdo všiml, tak ať si jde. Ale jestli tě zaujal, budeme ho mít pod dohledem. Je to malé město, najdeme ho raz dva.“

„Dobrá, uvidíme…“

* * *

Ranní snění přetrhlo zvonění otcova budíku – zatracený čínský šunt! Tim ten vynález lidstva z celé duše nenáviděl, nejradši se probouzel sám za úsvitu.

Neochotně pootevřel oči, uviděl obvyklé obrysy okna za průsvitným zeleným, pořádně pomačkaným závěsem a najednou ztuhl – vzpomněl si.

Co to jen bylo? Škaredý sen, bláznivý přelud, nesmyslná halucinace?

Tim si opatrně protřel víčka: všechno bylo v pořádku, žádná zranění, zrak taky v normě.

Zrcadlo v koupelně to jenom potvrdilo: jeho obličej vypadal jako obvykle. Hnědé oči pod obočím vybledlým od slunce na něj hleděly s obavami. Vlasy ostříhané na ježka mu trčely jako vždy. Tim protáhl tvář, až mu vystouply lícní kosti a rysy obličeje vypadaly ostřejší. S takovým zlostným výrazem se sám sobě líbil nejvíc. Ale veselé rozpustilé jiskřičky v očích stejně prozrazovaly jeho dobrosrdečnou povahu.

Nejspíš si bude muset dát s dlouhým nočním běháním na nějaký čas pauzu – přes den pak nemá na nic energii a teď se mu navíc začaly zdát ošklivé sny. I když Tim moc dobře tušil, že se mu to nezdálo. Ty tři zvláštní hlasy, cihlovou zeď a zeleno-oranžový záblesk si pamatoval až příliš jasně. A taky ten obrovský dům s věžičkami jako by povstal z té nejčernější hloubi země… Zvláštní sídlo – neznámé a cizí, jako by ho přinesli odjinud… vždyť tam nikdy předtím nestálo… Musí se tam za každou cenu jít podívat ještě jednou a přesvědčit se…

Kdepak, teď v noci nesmí z domu ani na krok! Už toho bylo dost: ještě by zas ve chvilce nepozornosti narazil na nějaké lumpy. Jednou ho dokonce málem srazilo auto, které se náhle vyřítilo ze zatáčky – Tim sotva uskočil, ale vzorek kola, které mu málem přejelo obličej, se mu vryl do paměti navždy. Jindy mu zase málem ukousl nohu špinavý zdivočelý buldok, kterého nejspíš někdo za trest vyhnal z domu – ještěže se Tim bleskově přehoupl přes plot mateřské školy. A teď – ti tři…

Ale cožpak by dokázal žít bez hvězdných cest, jak si pojmenoval své noční výlety? Obejde se bez bledé záře pouličních lamp, opatrných šlápot v tichu a tajemných světel na nočním nebi? Bez vzdálených mihotavých hvězd, průvodkyň na jeho cestách?

„Timofeji, pojď dolů! Vystydne ti čaj! Timofeji!“

Otcovo volání ho vrátilo do reality. Tim sebou škubl a zamračil se: nesnášel, když na něj otec volal celým jménem jako na nějakého kocoura. Máma mu vždycky říkala krátce: Tim. A pokud si pamatoval, nestála mu věčně za zády a nikdy ho do ničeho nenutila a ani mu nic nevnucovala. Naopak, vždycky mu kladla na srdce: buď samostatný, dělej, co se ti líbí, a dělej to dobře. Zato otec teď do něj bude opět hučet o tom kurzu… Proč ho jen máma nevzala s sebou, když odcházela od otce? Kde vůbec je a co teď dělá? Nenapíše, ani nezavolá… Beztak jí jsou úplně ukradení. Ale je to její volba, její rozhodnutí… No nic, opravdu už je načase sejít dolů.

Jakmile Tim dožvýkal první chleba, otec se zeptal:

„Doufám, že jsi nezapomněl na ten pohovor?“

Tim se pořádně napil hnusného studeného čaje, aby získal čas.

„Timofeji, musíš tam jít.“ Otec správně odhadl jeho nezájem. „Je to dobrý kurz. Pro tebe jak dělaný. A na ty tvé tréninky ti taky zbyde čas…“

„Tati, už jsem ti přece říkal, že nechci být kovář.“ Tim pohlédl otci do očí. „To, že rád kreslím, neznamená, že chci celý život dělat nákresy plotů a branek.“

„Mám v kovářské dílně dobré kontakty,“ trval otec stále na svém. „Vyšel jsi z devítky a je nejvyšší čas začít myslet na to, jak si budeš vydělávat.“

Tim obrátil oči v sloup a postavil hrnek na stůl.

„Teprve jsem vyšel z devítky. A už jsem ti říkal stokrát, že nechci být kovář. Budu trenér, možná…“

„Trenéři třou bídu s nouzí,“ utrousil otec a zamračil se. „Zato v kovárně si pořádně vyděláš… A taky, synku, je načase skoncovat s tím tvým touláním po nocích.“

„Mohl bys toho už nechat?“ Tim odsunul hrnek na kraj stolu. „Přestaň se o mě starat. Už dávno se dokážu rozhodovat sám.“

„Starám se o celý dům,“ ušklíbl se zlostně otec. „Posekat trávník ještě není všechno, synku. Víš, kolik mi dá práce celé to stavení udržovat? Jen co jsem spravil plot, začalo zatékat střechou… A kde na to mám vzít peníze?!“

Tim si tiše povzdechl. Měl ten dům rád, i když věděl, že si takový barák teď nemůžou dovolit. Dům jim zůstal po matce a byl napsaný na ni. Jediné, čím přispěl otec, byl špičatý kovaný plot s lístky břečťanu. Když matka odešla, otec musel vést hospodářství sám a to ho strašně rozčilovalo – celou jeho výplatu spolkla domácnost.

„Tak dobře,“ pronesl rázně Tim, „půjdu na ten umělecký kurz, jasný? Ale jestli mě nepřijmou, tak bohužel. A tréninků a nočních procházek se nevzdám…“

„Hlavně si s sebou vezmi své nejlepší výkresy.“ Otcův hlas zněl rázem smířlivěji. „Třeba ten se vzorem vinných listů a těch… hvězd je dobrý. Má zajímavý ornament. A pár svých starých map… Pohovor začíná ve dvě, buď tam včas.“

Tim neodpověděl, jen přikývl. Bezmyšlenkovitě si protřel svůj levý loket – hloupý zlozvyk – a najednou prsty nahmatal naběhlý šrám. Včera ho tam neměl… Podíval se na krátký široký pruh zaschlé krve. Vypadá to, že se pořádně škrábl o cihlu. Vzpomněl si na oranžovo-zelený záblesk a najednou si byl naprosto jistý, že to byla pravda – pronásledování, zvláštní výslech i ukrutná bolest.

„Tak jo, půjdu na pohovor a pak do tělocvičny,“ zabručel Tim, když si všiml, že otec bedlivě sleduje proměny v jeho obličeji. „Zatím.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít