Elizabeth Bearová: Rudá křídla (Království lotosu 2)

Nakladatelství Fragment vydalo v edici Pendragon román Rudá křídla, druhý díl epické fantasy série Království lotosu od držitelky ceny Hugo Elizabeth Bearové.

ANOTACE:
Gage a Smrťák splnili své poslání a úspěšně doručili vládkyni jednoho z Lotosových království zprávu od čarodějky z Messalinu. Ukázalo se, že obsahuje neobvyklou hádanku, která by měla pomoci v nadcházející válce, ale nikdo ji nedokáže rozluštit. Zatímco Smrťák zůstává u mladé královny Mrithuri a připravuje se na válku, Gage se vydává do nehostinné pouště. Pouze tam, v zemi draků, kde člověk nemá šanci přežít, může najít řešení hádanky…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, duben 2020
Překlad: Kateřina Hejnová
Vazba: vázaná
Počet stran: 424
Cena: 399 Kč (v e-shopu Albatrosmedia 319 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1

Nad zlatými hradbami Sarathaj-tia se vznášela dlouhá, temná noc a připravovala se na východ slunce. Po obloze se zvedal Závoj a světlo Nebeské řeky ztrácelo na síle. Od vršků cimbuří, o něž se Smrťák všemožně snažil neopírat, se odrážely drobné záblesky.

Sluneční svit odkrýval do malty vsazené střepy dračího skla: ostré jako břitva a pomalé jako jed, řezající cokoli, co se jich jen dotkne.

Smrťák raději sevřel pažbu jedné ze svých pistolí. Nikoli však vědomě jako výhrůžku. Díval se do krajiny, přes pláň a řeku, od jednoho břehu k druhému naplněnou bílým bahnem. Stáhnul si masku a zhluboka se nadechl vzduchu prosyceného deštěm.

Tohle výhrůžka byla, nebo prohlášení, a zcela vědomé.

Smrťák čekal, až vypukne válka.

Prohlížel si město, které měl bránit, což bylo malé, ale solidní požehnání. Alchymistický císař ve své době pozvedl trůnní město nad bahnem zalité, široké a rozvodněné říční údolí tím, že povolal ze samého dna zemského malý kopec, na němž stálo. Vnější hradby Sarathaj-tia byly živou skálou, stejně jako strmé terasovité svahy v nich. Od základny města až k paláci na jejím vrcholku se vinula jediná silnice, která se v pravidelných intervalech propojovala uličkami lemovanými převislými obchůdky a domky. Uličky by se daly snadno zablokovat sutinami, čímž by donutily útočnou sílu bojovat po celé délce svahu nahoru.

Město obklopovala ze tří stran mohutná řeka a s pevninou jej spojovala jen široká vyvýšená cesta, která se v období dešťů běžně zaplavovala, přičemž ze všech tří stran bylo město v dosahu dělových střel. Vesnice kolem Sarathaj-tia stály na kůlech nebo se plavily na hausbótech, a protože roční povodně ustupovaly, vznikala mezi nimi drobná hospodářství.

Celistvost vnějších hradeb Sarathaj-tia narušovaly pouze dvě brány: hlavní brána, na kterou navazovala hráz, daleko od řeky, a Královnina brána, k níž se dalo dostat po schodišti, táhnoucím se od paláce až k Matce řece, obklopeném zavěšenými zahradami a zavěšeném na sloupech. Zadní úbočí hory byla ještě strmější než ta přední a jistě by nedalo tolik práce srazit schodiště ze sloupků a vzniklou suť použít k vyplnění dalších uliček a postavení barikád.

Smutné, zničit architektonický zázrak – ve válkách se však děly daleko smutnější věci.

Ze svého vyvýšeného bidýlka viděl Smrťák přes skomírající bílou řeku a nekonečné doliny, které vytvářela, opravdu daleko. Na obou stranách viděl vesnice i mola lemující Matku řeku – nazývanou Neúprosná, Dobrosrdečná, Máslo Země. Viděl dlouhá, úrodná pole a řeku tak širokou, línou a zaplněnou kořeny a lotosy, že se s postupujícím létem stala pomalu tekoucí zahradou.

První nepřátelská linie dosáhla vzdálenějšího břehu řeky, neboť ti z Mrithuriina lidu, kteří se ještě neevakuovali do pevnosti, nepřestávali pod krupobitím nepřátelských šípů zapalovat chýše a mosty a jakékoli lodě, ke kterým se dostali. Síle nepřítele odolávali, jak jen mohli.

„Spalte je na troud,“ řekl Smrťák. A tak teď, jak mu kázala jeho povinnost, stál a sledoval, jak se nad hrudím široké bílé Sarathaj vznášejí živobytí Mrithuriina lidu a jak planou nad odrazy vlastních plamenů. Kdyby mu začaly téct slzy, nebyl tu nikdo, kdo by se mu mohl divit.

Až na to, že byl.

O kamení za ním se otíraly něčí kroky. Nevyděsilo ho to; cimbuří bylo dobře obsazené a necítil se na něm tak úplně sám. Než se otočil, nasadil si zkušeným pohybem závoj. Pravou dlaň ponechal na zbrani, načež spatřil, kdo k němu kráčí.

Žena s hedvábně tmavou kůží na svalnatých pažích a v bílé košili bez rukávů spěchala. Její pravidelné, ocelově zbarvené kudrny popírala tvář bez jediné vrásky, a i když se tvářila přísně, náramky na zápěstí jí vesele cinkaly. Čarodějka z Aezinu, Ata Akimah.

Zastavila se, aby pohlédla přes Smrťákovo rameno – náhle, jako by ji cosi vyrušilo od čehokoliv, co mu přišla s takovou naléhavostí sdělit.

Zavrtěla hlavou. „Komu se chce v období dešťů válčit?“

„Je to dost nepochopitelné.“

„Možná jim prořídnou řady cholerou.“ Znělo to, jako by ji ta vyhlídka těšila.

Smrťák jí to nemohl vyčítat. Odkašlal si. „Hledala jsi mě?“

Čarodějka pokynula do dálky. „Díval ses?“

Věděl přesně, co má na mysli, ale stejně se otočil, aby k tomu nestál zády. Brány ve vnějších městských hradbách kousek dál od palácových hradeb byly stále otevřené. Do Sarathaj-tia proudili zemědělci, rybáři a obchodníci z okolí – ti, kteří si namísto vlastních lodí a riskování na otevřené vodě zvolili špínu a hladomor obléhaného města.

Většina postupující armády nebyla na obzoru za hemžením lodí a povozů, za prouděním lidí i světle zbarvené řeky, za plameny sžírajícími jednu chatrč na kůlech za druhou, za prvními pošklebovačnými předvoji nepřítele stále vidět. Jasně vidět byla jen dlouhá černá šmouha na obloze, ve špatném směru, než aby tvořila hranu Závoje klouzajícího po oslnivé noci.

Vypadalo to jako kouř, jenže kouř se nevalil s tak ohromnou vůlí. Ten zlověstný soulad: shlukování mnoha myslí do jednotného souhlasu. Z temné hmoty se vynořovaly úponky, kypěly a zvedaly se, hroutily se. Trup vířil a naléval se skvrnami, zatímco jeho drobnými trhlinkami prosvítalo nebe.

Mrchožraví ptáci tu postupující sílu následovali a oznamovali příchod vojska, stejně jako hrom oznamuje bouři.

V tu chvíli protnul vzduch pronikavý zvuk. Ženský výkřik volající o pomoc. Nikoli ve městě nebo za hradbami, jak by se dalo očekávat – ale v rozlehlé, deštěm promáčené palácové zahradě pod a za Atou Akimah.

Smrťák pohlédl na čarodějku.

Čarodějka si povzdechla. „Asi bychom se měli jít podívat, co se podělalo tentokrát.“

* * *

Utíkali. Bok po boku, s plácáním mokrých podrážek o zem. Ostatní obránci paláce mohli být blíž, to ano. Ostatní obránci paláce však nemuseli být dostatečně vybaveni na to, aby se dokázali vypořádat se zvláštnostmi, kterých u dvora rání Mrithuri v těch podivných dnech přibývalo.

Žádný další výkřik se neozval.

Rychlým během se dostali do zahrady, lapali po dechu a upadali do bahna. Smrťákův závoj, ve vlhkém vzduchu uvolněný a mokrý, se mu s každým nadechnutím vsál do úst. Jak upřímně čekal, nehledali v zahradě jen oni. Po cestičkách vysypaných štěrkem pobíhali s pochodněmi a lucernami muži a ženy. Ata Akimah se rozhlédla po pohupujících se svítilnách, povzdechla si a napřáhla před sebe jednu paži bledou dlaní vzhůru.

K nebi vystřelil sloupec žlutobílého světla – syčel, házel jiskry a byl příliš jasný na to, aby se do něj dalo hledět přímo. Vystoupal do korun stromů a bujel, ve všech směrech rozptyloval nádherné okvětní lístky chryzantém. Světlo se ani v nejmenším nepodobalo tomu, jaké Smrťák znal od rasanských čarodějů, vypadalo spíše jako uvězněný blesk a naštvaně prskalo jako kočka lapená do pasti.

V tu chvíli se příhodně ozval další výkřik.

Tentokrát Smrťák hlas poznal. „Čeri,“ hlesl vyčerpaně a otočil se za zvukem.

Ata Akimah byla krok před ním. Vrhla se do podivných, mihotavých stínů, které nemilosrdně a černočerně dopadaly do míst, kde kvetoucí větve, ještě ne úplně pokryté listovím, lámaly aktinické světlo jejího světelného sloupce. Smrťák ji následoval se zbraní v ruce.

Došli k zahradní zdi a kráčeli podél ní – jen pár kroků, do otevřeného políčka mezi kvetoucími křovisky. Akimah ustoupila na stranu, aby se mohl Smrťák postavit vedle ní – nebo mu jen ustoupila ze zorného, a případně i střelného pole.

Čeri, královnina služebná, stála zády k nim. Její tmavé vlasy se jí v prohnaně ležérních vlnách stáčely po zádech. Měla na sobě promáčenou tuniku a kalhoty a mezi třepotajícími se náramky kolem holých kotníků měla cákance bahna.

Naproti ní stáli dva muži – jeden vysoký a svalnatý, s knírkem, mečem a oblečený v čemsi, co si Smrťák zařadil jako nějakou z lokálních uniforem, a druhý malý a zavalitý, oděný v ručně šitém černém plášti s lístkovým vzorem rasanských čarodějů. Vypadali povědomě. Když si Smrťák uvědomil, že už je viděl jen o pár hodin dříve, píchlo ho u srdce. Doprovázeli vraha maskovaného za básnířku Imihan, který se pokusil – pokusila? – zavraždit mladou královnu Mrithuri.

Smrťáka zasáhla kulka určená pro Mrithuri do hrudi a přežil jen díky dvojnásobnému štěstí, že kulka nejprve prošla jejím generálem a že byl dost blízko světec, který zařídil zázrak.

Muži, na které se teď díval – nebo na jejich podoby –, zmizeli, jakmile byl vrah, kterého doprovázeli, zabit.

Zatímco je Smrťák podrobněji studoval pohledem, bylo mu čím dál jasnější, že se nepodobají úplně. Tenhle kapitán a čaroděj vyhlíželi podstatně znaveněji než ti předchozí. A čaroděj svíral na hrudi balíček z dětských svršků. Vypadalo to, že v něm skrýval vychladlé, živé uhlí.

Čeri se nadechla, aby ještě jednou zakřičela z plných plic, když muž s knírkem pronesl: „Ať tak nekřičí. Vzdáváme se.“

Hovořil sarathajštinou se silným, ale srozumitelným akcentem.

„Jsou to špehové!“ řekla Čeri. „Vrahové!“ Přikrčila se mezi Akimah a Smrťáka. „Chytila jsem je, když přelézali hradby! Zastřelte je!“

„Co je v tom balíčku?“ zeptala se Akimah. Smrťák k ní pocítil příval náklonnosti, neboť i on se přikláněl spíše k prozkoumání záhad situace než k rychlému jednání.

„Přelezli hradby,“ poznamenala Čeri. „Když je necháte mluvit, očarují vás, abyste jejich lžím uvěřili, stejně jako ten předtím.“

„Věřím, že jejich lichotkám dokážu odolat,“ pronesla Akimah laskavě. Světlo z prskajícího sloupce studeného světla vykreslovalo ostré rysy její tváře. „Vemlouvavý jazyk je jedním z darů mého řádu, spíše než řádu doktora…“

„Ceringa,“ prohlásil rasanský čaroděj. Postoupil o krůček vpřed a v pažích stále svíral tajemný balíček. Smrťák měl pocit, že se balíček pohnul.

Rasanský čaroděj si odkašlal. „Cering-la. Toto je kapitán Vidja. Jsme velvyslanci rání Saje.“

„Kde je ta básnířka?“ zeptal se Smrťák.

Vidja se zachvěl. „Jak víte –?“

„Jednu otázku po druhé,“ pronesla Ata Akimah jemně. A všichni samo sebou ztichli, včetně pomalu se rozrůstajícího davu zvědavců. Pokývla na Ceringa-la, který neobratně zápolil se světélkujícím předmětem obaleným v látce a zastrčeným pod jeho paží. Odhrnul jeden ze záhybů, načež váhavě vykoukla urousaná, karmínově zlatá hlava. Načechrala si pochroumanou chocholku.

„Hezký pták?“ pronesl fénix slabě.

„Kuang-pao,“ řekl Cering-la. „Je to osobní pták rání Saje. Poslala ho s námi, abychom vám dokázali, že patříme k ní.“ Usmál se. „Teď jste na řadě vy.“

„Někdo nám sem poslal vaše přízraky a spolu s vámi i vraha maskovaného za básnířku, aby zavraždil Její Blahorodí rání Mrithuri,“ řekla Akimah.

Strážce si odkašlal. Nebo to byl možná jeden z akrobatů, kteří se ukrývali v paláci.

„Mluvte,“ řekla Ata Akimah.

„Jsou ti dva těmi, kým se zdají být?“ Smrťák si všiml, že to byl jeden z akrobatů. Amrut, syn Ritu.

„Věnuji se pouze královským proroctvím,“ odvětila Akimah suše.

„Tentokrát tu není Imihan,“ poznamenal Smrťák.

Ata Akimah si sáhla do kapsy a vytáhla stříbrnou sponku, která se v nedokonalém světle zdála prázdná. Zvedla ji do výšky a Smrťák usoudil, že musí obsahovat jediný pramen stříbrných vlasů, které byly do jejího pláště všity rukama neznámého. „Ne, musí být v zajetí. Proto byla předmětem iluze.“

„Ano,“ řekl Vidja. „Básnířka, naše rání, její dědic a Ceringova učednice Nazja jsou v Himadrově zajetí.“ Odvrátil hlavu a odplivl si do mokrého mechu. „Naše království je v troskách – pokud vůbec nějaké zbyly. Přišli jsme vás požádat o pomoc. A místo toho prcháme před armádou.“

„Městem otřásla velká sopka pod Hořkým mořem,“ řekl Cering-la. „A pak jej seškvařila oblakem páry a jedu.“

Smrťák promluvil k Čeri přes rameno tím nejzdvořilejším tónem hlasu, jaký dokázal dát dohromady. „Jen čistě ze zvědavosti, co jsi dělala v tom křoví ty?“

„Krmila jsem zpěvné ptáky,“ řekla úsečně, jako by se rozpomínala. Možná že jeho tón nebyl dostatečně zdvořilý. Slyšel, jak si oprašuje dlaně.

Na zemi kolem byla skutečně rozházená a v blátě rozšlapaná spousta zrní. Žádní ptáci v dohledu nebyli, ale bylo pravdou, že kolem panoval velký rozruch.

„To vás pronásleduje Himadrova armáda?“ zeptal se Smrťák a obrátil svou pozornost zpět na Vidju.

Kapitán Sajiny stráže na něj pohlédl zpod svraštělého obočí. „Chcete říct, že to ještě nevíte?“

„Víme jen to, že se tu v poslední době potuluje celá řada armád, a tahle se objevila zničehonic,“ odsekl Smrťák.

„To ano.“ Vidja se opřel o kamennou zeď, jako by ho nic jiného nedokázalo udržet ve vzpřímené poloze. „Myslím, že mají kouzelníka.“

„Ano,“ řekla Akimah. „To jsme už zjistili.“

„Anurádža. Jsou to Anurádžovi muži.“

„Ze severu?“ zeptala se Akimah.

Malý, zavalitý rasanský čaroděj v potrhaném, kdysi černém plášti pokrčil rameny tak silně, až se mu švy natrhly ještě hlouběji. Fénix pobouřeně zabrblal.

Ata Akimah si znaveně povzdechla. „Myslím, že bychom raději měli jít dovnitř a promluvit si s Její Blahorodí.“

Cering-la si úlevně oddechl. „Děkuji.“

Ata Akimah si oklepala prach z rukávu a nechala sloupec světla zhasnout. „Neděkujte mi. Přišli jste do města, které bude brzy v obležení. Musíme využít všech čarodějů, které máme.“

* * *

Žilami mladé rání se s průzračnou mocí jedu rozhořelo prozření. Dodal jí neklid. Dodal jí nemilosrdnost. Dodal jí sílu.

Seděla v polštářích, pozorovala své rádce a třela si paže dlaněmi. Snažila se z nich dostat mravenčivé teplo. Syama, její medvědopes, jí ležela u boku – měla ospalý pohled, ale její žíhané tělo se v reakci na Mrithuriin nervózní pohyb chvělo.

Hadí jed Mrithuri alespoň přiměl, aby se soustředila. Všechno ostatní bylo hrozné.

Nedokázala si vybavit, kdy se naposledy opravdu vyspala. Už si ani nedokázala představit, jaké to je odpočívat. Nejasně se rozpomínala na dobu, kdy jí nebolely klouby ani oči a myšlenky v ní pomalu proudily.

I s tím jí hadí jed pomáhal. Mnohem víc než čaj, který nyní pozvedla z nízkého stolku, připomínajícího tác, mezi koberci a polštáři, u něhož si každou chvíli přála, aby to bylo víno. Před ní se řadila většina z jejích nejbližších a nejspolehlivějších: bystrý, malý Hnariša se svými jemnými kostmi a zaoblenými rysy; Javašuri, dvorní dáma, která věděla (nejspíš doslova), kde je zakopaný pes; Drudža, špión, který cestoval do cizích zemí; generál Pranadž a její nově najatá poddaná, nečekaně chytrá a důvtipná paní Golbahar.

Ach ano, a ten pitomec Mi Ren, princ ze Songu, který se domníval, že by se za něj měla Mrithuri provdat, a u něhož se zatím nikomu nepodařilo přijít na to, jak se jej zbavit, aniž by urazili jeho mocnou rodinu, od níž si jménem rání žádal vojsko a peníze, což mu mělo dle jeho očekávání přinést skutečnou královskou moc.

Chyběli jen její služebná Čeri, kterou viděla naposledy, když jí přinesla eremitské hady, její čarodějka Ata Akimah a Smrťák, kterého na její záchranu poslala cizí čarodějka, jež cvičila Atu Akimah.

Všichni – ti, kteří byli přítomni – byli z obléhání, k němuž se schylovalo, velmi znepokojení. Mrithuri věřila, že k němu nemůže dojít, neboť Sarathaj-tia leželo nad údolní nivou a Matka řeka by v takovém případě nevyhnutelně povstala a odmetla jakékoli obléhatele pryč. Její proslulý předchůdce, Alchymistický císař, tak své hlavní město navrhl.

Mrithuriini rádci se neodvažovali nic namítat. Nezastavilo je to však v tom, aby si vzájemně nevznášeli námitky, byť spolu většinou vlastně souhlasili. Výjimkou byl Mi Ren. Ten cizí poloviční princ nebo skoro-princ, nebo cokoliv jiného, čím byl – Mrithuri se nikdy v duchu nedokázala vyznat v nekonečné a rozmanité spleti řádů v nekonečných a rozmanitých knížectvích Songu, což byl jeden z mnoha důvodů, proč měla po svém boku Hnarišu –, na všechny vesele pokřikoval, i když bylo zjevné, že nemá tušení, oč jde, a že nemá tušení o tom, že nemá tušení. Vedle Mi Rena stál jeden z jeho lokajů, tvářil se apaticky a svíral Mi Renův kabát.

Nikdo se mu jeho výkřiky neodvažoval vrátit, což byla škoda. I když si Mrithuri nebyla jistá, zda by její nervy i hlava takovou hlasitost snesly. Neslyšela ani kostelní zpěv klášterních řeholnic – které sice žily v jejím paláci, ovšem za oddělenými zdmi –, který by se za normálních okolností nesl ozvěnou přes filigránové panely pronikající stěnami mezi dvěma oddělenými, a přesto vzájemně propojenými částmi. Měla jen velmi malou představu o tom, co kdo říká. Moc se překřikovali. Možná počká, až se unaví, a pak je přiměje, aby se střídali jeden po druhém.

Natáhla se a pohladila Syamu po uších, aby ji uklidnila. Medvědopes zavrčel příliš hluboce na to, aby jej někdo zaslechl, ale Mrithuri cítila, jak jím vrčení vibruje. Třela mu uši dlaněmi s vědomím, jak je na hluk citlivý. Syama si povzdechla a opřela si hlavu o Mrithuriino koleno.

Bude to v pořádku, říkala si Mrithuri v duchu a doufala, že se nemýlí. Muselo to být v pořádku: čekalo ji ještě tolik povinností.

Přesto se jí zatajil dech – a Syama prudce zvedla hlavu –, když se dveře do místnosti otevřely, a všichni na okamžik přestali křičet jeden na druhého, aby se otočili a podívali se, kdo přichází. Mrithuri s úlevou vydechla, když uviděla přicházet Čeri a Atu Akimah s jakýmsi balíčkem v náručí, za nimi Smrťáka a dva –

Vyskočila na nohy. Syama také vyskočila, naježila srst na hřbetě a zavrčela tak, aby ji tentokrát slyšeli úplně všichni. „Co ti tu dělají? Proč jste je ke mně přivedli?“

Poznala je. Už na její dvůr vstoupili – nebo spíše jejich stíny, a to ve společnosti maskovaného vraha, který nosil stín slavné básnířky a pokusil se Mrithuri zavraždit. Syama se se špionem vypořádala po svém – bohužel až tak, že jej nebylo možné dále vyslechnout –, nicméně až poté, co zabil jejího bývalého generála a zranil jejího… přítele Smrťáka, zatímco tihle dva prchli pryč.

„Zadržte svůj hněv, má rání,“ prohlásila Ata Akimah. „Tito muži jsou skuteční, nesou zprávu od vaší sestřenice Saje a nejsou to stíny, jako byl ten kouzelník, který se pokoušel vzít vám život. Přicházejí se zárukou.“

Svižným pohybem uvolnila jednu smyčku balíčku, který držela v náručí, načež se objevila promáčená, nešťastná hlava –

„To je fénix?“

Navzdory svému přesvědčení vykročila Mrithuri vpřed. Syama ji nejistě následovala.

„Kuang-pao, Vaše Blahorodí,“ pronesl muž s úzkým pasem a knírem, oblečený v neudržované vojenské uniformě. Mrithuri z jejich předchozího, byť podvodného uvedení věděla, že se jedná o kapitána stráže její sestřenice, jakéhosi Vidju. To jméno teď potvrdil a malého a zavalitého čarodějnického kolegu vedle sebe představil jako Ceringa-la. „Má rání s námi Kuang-paa poslala proto, abychom vám dokázali naši skutečnou totožnost, a to těsně předtím, než byla zajata –“

Mrithuri zvedla paži a kapitán Vidja zmlkl a s ním i vzrůstající šepot jejích dvořanů. Mělo ji to napadnout už před hodinou. „Zajata.“

Hnariša vykročil kupředu. Nebyl o mnoho vyšší než Cering-la, i když byl hubenější. Mrithuri moc dobře věděla, co je v sázce, a tak nechtěla nic podcenit.

„Vaším bratrancem Anurádžou,“ řekl kapitán. „Drží ji i její dvě dvorní dámy jako rukojmí. O jejím únosci jsme se dozvěděli přes naše zvědy. Jeho spojenec Himadra unesl prince Drupadu, jejího syna.“

Mrithuri se pod nohama roztočil celý svět. Napřáhla ruku, a aby se uklidnila, dotkla se Syamy, hřejivého pevného bodu ve světě, jemuž najednou nerozuměla. „To je… Vcelku urážka,“ řekla.

„Ano, Vaše Blahorodí.“

Urážka bohů i jí osobně.

Byla podrážděná. Věděla jistě, že je podrážděná. A věděla, že kdyby dala své podráždění najevo, zničila by důvěru a morálku svých lidí. Zachovala klidný hlas, možná až trochu jedovatý, a řekla: „Je to urážka nejen královské osoby naší sestřenice, ale rovněž královských osob všech ostatních v naší rodině. Sajina a Drupadova nedotknutelnost je posvátná. Anurádža a Himadra se odvážili unést vládnoucí rání a jejího syna?“

Kapitán pohlédl na čaroděje. „Ano, Vaše Blahorodí,“ řekl čaroděj.

Mrithuri pevně sevřela rty. Polykala tak dlouho, až její hrdlo ztratilo strnulost, předznamenávající výkřik.

Když mohli unést královnu nebo prince, nemohli by popravit i mě? Mi Ren vykročil kupředu – kolem paní Golbahar, která jej sledovala pohledem, ale vzhledem k rozdílům v řádech nic víc vskutku udělat nemohla. Máchl blyštivými prsteny a uklonil se před Mrithuri. „Vaše Blahorodí,“ řekl, jako by říkal má lásko. „Vyslal jsem do Songu holubice se zprávami pro mého otce. Informoval jsem ho, že jste souhlasila, že se stanete mou nevěstou –“

Ne tak úplně.

„– a mám-li po vašem boku vládnout, musí nám jeho muži přispěchat na pomoc.“

To jsem rozhodně neřekla. Mrithuri se usmála a položila dlaň na jeho rukáv. „Do Songu je to dlouhá cesta, můj pane Mi Rene.“

Výraz v jeho tváři strnul, nicméně se s opravdovým sebezalíbením opět roztáhnul do úsměvu. „Oni přijedou. Jsem svému otci oblíbeným synem.“

Matko, jak hrozní tedy musí být ti ostatní?

„Pak je tedy budeme hledat v zádech nepřítele.“ Ustoupila a polkla vztek i smích zároveň. „Nyní odejděte,“ řekla jim, když se jí opět podařilo najít klidný, hrdý a sebejistý hlas. „Všichni. Jen Čeri zůstane. Za hodinu proběhne v trůnním sále soud. Musíte se na něj připravit. Najděte našim přátelům čisté oblečení a předejte toho ubohého ptáka sokolníkům.“

„Rání,“ řekl Smrťák a vyslal k ní prosebný pohled. Naklonil se dopředu a tiše prosil, aby mohl zůstat.

Výmluvným gestem jeho prosbu zamítla.

Kdyby zůstal, zhroutila by se mu k nohám. A nemohla snést pomyšlení, že by ji tak viděl. Musí ji vnímat jako silnou a mocnou. Musí ji považovat za ctihodnou rání, jinak by ji nechtěl – ten, kdož viděl kalify a čarodějnické prince a tolik částí světa.

Když se za všemi kromě Čeri, Syamy a Mrithuri zavřely dveře, obrátila se Mrithuri k Čeri, která k ní vztáhla obě paže. Mrithuri se nechala obejmout a položila si čelo na Čerino rameno. Oči se jí zalily slzami, zatímco ji Čeri konejšila a promlouvala k ní.

„Jsem tu pro vás, má rání. Už nemusíte být silná. Na chvíli si odpočiňte. Zvládnu to napravit.“

Mrithuri vydala rozechvělý povzdech a cítila, jak jí kousky žalu a paniky opouštějí. „Zostudila jsem se?“

„Nikdo si ničeho nevšiml,“ ujistila ji Čeri.

„Jsi jediná, kdo mě opravdu zná, Čeri.“

„Neexistuje nic, s čím byste se mi nemohla svěřit,“ řekla Čeri a pohladila Mrithuri po vlasech. Čeri byla jen o pár let starší než Mrithuri, ale právě teď se cítila velmi mladá a jako kdyby potřebovala matku, o níž už tak dávno přišla. „Nemůžete mi svěřit nic, kvůli čemu bych vás přestala milovat.“

„Nemám nic zlého, s čím se svěřit,“ řekla Mrithuri. „Až na to, že jsem si až dosud neuvědomila, že mám strach.“

Čeri ji opět pohladila po vlasech. „Dovolte mi, abych vám přinesla mazlíčky, má rání.“

„To není moudré,“ pronesla Mrithuri. „Je příliš brzy.“

Čeri se sehnula, aby ji políbila na obočí. „Má rání. Tohle je válka.“

* * *

Rání Saje vzhlédla k tyčícím se jednolitým hradbám Sarathaj-tia a… upřímně málem omdlela. V srdci cítila vztek. Byl to ovšem vztek celkem chladný, sžírající nitro, zatímco navenek si zachovávala klidnou, hezkou tvář. To ji naučily celé ty roky pletichaření.

Teď už vztek nahrazoval strach, neboť netušila, jak ji její nepřátelé tak rychle převezli z její vlastní země do země sestřenice Mrithuri. A neměla tušení, čemu bude muset čelit, až se tam dostane.

Nicméně s tím, bezmocná v zajetí svého nepřítele, nezmohla nic. Navíc to nebyl nepřítel, kterému se hodlala vzdát.

Zlomenou nohu měla zpevněnou dlahou a nataženou před sebou na koňských nosítkách, na nichž ležela. S každým tvrdým dopadem šedáků, mezi nimiž byla zavěšena, sebou cukla, její výhled na zadek koně se neměnil. Bolest se téměř nedala snést, ale protože neměla jinou možnost, zatnula zuby a snášela ji.

Imihan jela vedle ní na ušlechtilé staré klisně; Nazja, které to na koni stále ještě moc nešlo, se rozhodla kráčet většinou vedle nosítka. Ujížděli průzračnou nocí a za stmívání se za řekou objevilo zlaté město Sarathaj-tia, které mělo být od Anš-Sahalu vzdáleno několik týdnů cesty.

Saje nechtěla mluvit. Na koních za ní i před ní jeli nepřátelští vojáci, kteří měli za úkol vést zvířata, nesoucí nejcennější rukojmí jejich rádži. Saje věděla, že jsou to důvěryhodní a ostřílení muži, žádní nebezpeční rekruti, kteří nerozumějí závažnosti přiděleného úkolu. Cokoli řekne, zaznamenají a zařadí do hlášení, a proto neměla nejmenší zájem vzdát se své výhody a dát nepříteli na vědomí, že cítí strach, úzkost nebo zmatek.

Když ji zajali, plakala, plakala a křičela, jen co je pravda. Předvedla tu nejvybranější ukázku hysterie, jakou kdy země pod Matkou řekou viděla. Bylo to proto, že zjistila, že byla vydána do rukou svého bratrance Anurádži, a nikoli do rukou Himadry – taktéž bratrance, to je pravda, ale bratrance, který držel jako rukojmího jejího malého syna. Pokud už musela být zajata, raději by byla rukojmím tam, kde mohla využívat lstí, smyslu pro politiku, ba dokonce i své (s věkem narůstající) krásy k ochraně Drupady, který byl jejím jediným dítětem, jejím dědicem a vším, co jí po zesnulém manželovi zůstalo.

Vypadalo to, že Imihan nelhala. Saje se naučila, že lhaní není v jejím řádu jen hříchem, nýbrž jistým druhem rouhání. Nepotřebovala však napravovat mylné představy druhých, a tak se strážci domnívali, že Sajino šílenství je způsobeno horečkou ze zlomené nohy. Nebylo těžké je o tom přesvědčit: byla slabá jako neopeřené ptáčátko a bolest jí zbarvovala tvář do běla a pokrývala ji kapkami potu, dokonce i teď.

A tak nechtěla mluvit a nemluvila. Zachytila však Imihanin pohled.

Imihan pozvedla nad závojem, který začala opět nosit, obočí, jako by navrhovala, že jí to později vysvětlí. Nebo možná jako by chtěla naznačit, že ani ona nemá ponětí, jak se dostali až sem. Výmluvné pohledy byly dost dobré, ale nebyla to tak úplně řeč.

Přibližující se dusot kopyt Saje přiměl, aby se ohlédla přes rameno, ale neviděla nic než hruď a hřívu zadního šedáka. Z náhlého napřímení zad vojáka, který jel vepředu, však vytušila, že již brzy proběhne dlouho oddalovaná rozprava s nepřítelem.

Později si pomyslela, že možná měla pravdu. Ale pokud ano, nejednalo se o nepřítele, kterého čekala.

Vedle nosítka jela za Imihan jakási žena. Její vysoká hnědá klisna s klenutým čumákem klopýtala podél ramene silnice přes zelený porost, který vyrostl během období dešťů, ale zdálo se, že tomu jezdkyně nevěnuje sebemenší pozornost. Koňský postroj byl bohatě zdobený a dobře udržovaný. Možná že lépe udržovaný než samotná klisna. Sedlo bylo zlacené ornamenty vytesanými do kůže a sedlová deka měla vzhled tygří kůže s neporušenou a vypreparovanou zuřivě vrčící tváří. Na okrajích tygří kůže byly střapce a blýskavé drahokamy.

Jezdkyně svojí postavou připomínala klisnu, na níž jela: byla vysoká a svalnatá, s mahagonovou pletí a černými vlasy spletenými ve složitých copech a se třpytícími se ornamenty. Měla na sobě vestu z červené kůže se špičatými rameny, vyrývanou, zlacenou a osázenou drahokamy stejně extravagantně jako postroj její klisny. Oblékla si ji přes hedvábnou halenu v barvách pavího peří, které oslňovalo zrak fialovými odlesky, a plášť pohozený přes ramena byl zdobený kožešinou a vyčištěnými vlčími tlapami.

Otěže ovládala s drsností, takže klisna zápasila s uzdou i vlastní rovnováhou. Nezdálo se však, že by na tom jezdkyni jakkoliv záleželo. Saje se to nelíbilo. Ale když na ni žena pohlédla, Saje k ní navzdory jejím krutým pažím pocítila náklonnost naplněnou charismatickou hřejivostí.

Nazja si na opačné straně vedle Saje ostře povzdechla. Imihan měla náhle plné ruce práce, když se její klisna snažila odplížit z blízkosti krvelačné klisny s pobouřeným pohledem a připnutýma ušima. Neměla dostatek místa, aby klisnu otočila, protože se na ně tlačila neúprosná jezdkyně ve vlčím plášti a na druhé straně blokovala cestu Saje, bezmocně ležíc v koňském nosítku.

Imihan se však podařilo koně vyrovnat a Saje si prožila jen pár perných chvilek. Žena nechala klisnu prorážet si cestu vpřed, tvrdě ji nakopla, aby se přesunula do dráhy prvního nosiče, a stáhla se zpět mezi Nazju a Saje.

Saje se udělalo ještě hůř, když na ni žena upřela jasné hnědé oči a řekla: „Takže vy jste sahalská rání.“

V očích se jí barevně zablesklo a Saje si pomyslela, že je to jako záblesk kočičích očí ve tmě. Kočku připomínala i její tvář s nosem ve tvaru pršáku a mírným podkusem. Žena měla chladný výraz, který vůbec nebyl výrazem, jako kdyby zapomněla, jak se lidská tvář nosí.

„To je Její Blahorodí, rání Saje,“ řekla Nazja, když se Saje mezi bolestmi zlomené nohy a ženiným pohledem nedařilo seřadit myšlenky. Pod tíhou ženina pohledu měla Saje pocit, jako by jí vnikala do nitra, pronikala skrze ni a trhala vrstvy duše jako okvětní lístky růže. Bylo to děsné a opojné, chtěla se uvolnit, oddat se tomu pohledu a nechat všechny své starosti zmizet jednou provždy.

„Dovolte mi se seznámit,“ pronesla žena sametovým hlasem.

Saje otevřela ústa, aby přitakala. Imihan zvedla tiše a varovně paži a dotkla se rukojeti nosítka.

Saje opět pevně sevřela čelist. Stiskla zuby a dotkla se prsty pohmožděných a oteklých svalů na stehně zpevněném dlahou, čímž si do těla poslala prudkou, ryzí bolest. Oslepila ji, zároveň jí vyčistila mysl a příval pocitů jí způsobil závrať. Přitáhla se ke sloupkům nosítka a omylem položila ruku na Imihaninu.

Dlaň básnířky byla teplá a suchá, navzdory vlhkosti a narůstající horkosti toho rána. Dotek vyjasnil Sajinu mysl ještě více.

Saje se nadechla a řekla: „Kdo jste?“

Žena se zvlčile zazubila. Saje měla dojem, že ji ten odpor… pobavil. „Ravani,“ řekla, jako by to všechno vysvětlovalo. „Jsem rádžovou rádkyní.“

Saje si vzpomněla na Himadru a na černovlasého muže na koni s tygřím postrojem, který jel vedle něj. Vzpomněla si, jak po ní zrak toho muže bez zájmu sklouznul, nicméně ji zaznamenal.

Říkali mu Ravana.

Ravana.

V Saje rostl jako ledová voda na jaře chladivý pocit. Zachvěla se a podařilo se jí odvrátit zrak. „Co po mně chcete, Ravani?“

Přiměla se vyslovit to jméno, i když měla pocit, že se jí při tom odlupuje jazyk, zuby a rty i celé její tělo. Ravani. Jednoduché jméno, ale bolela ji z něj celá ústa.

„To nevím.“ Ravani pohlédla před sebe. „Možná spojenectví? Zcela jistě nějaký vztah.“

„Abyste mě mohla zneužít.“

Ravani se zasmála. „Už v zajetí jste. Myslím si, že s vámi rádža bude chtít pohovořit ještě dnes do půlnoci. Nepřijde vám jako dobrý nápad využít těch, kterým rádža důvěřuje a kteří by se za vás možná mohli přimluvit? A… za vašeho syna?“

Saje mlčela. Ravanina slova nedávala smysl. Ovšem ten plíživý pocit, že ta slova jsou pro ni jedinou rozumnou cestou a že vše ostatní povede ke zkáze – ten nebyl racionální.

„Nemáte ani zdání, co jsem obětovala, abych to dítě přivedla na svět.“

Ravani natáhla paži a dotkla se dlaní Sajiny tváře. Až se Saje zachvěla. „Mohu se jen domnívat.“

Imihanin dotek jí pomohl vrátit se zpět na zem. Bolest jí pomohla vrátit se zpět na zem. Tahle osoba je mým nepřítelem. Nedělá to jen tak.

Přesto od Saje zjevně něco chtěla. A Saje potřebovala v Anurádžově karavaně spojence, neboť byla zjevně odsouzena k tomu, aby byla její součástí, ať už to chtěla, nebo ne.

„Jsem za vaši pozornost vděčná,“ pronesla nakonec a tlačila svůj hlas do těch nejjemnějších a nejpůvabnějších tónů. „Jsem vděčná, že jste mě vyhledala, Ravani.“

Jméno jí opět zhořklo v ústech. Když jej vyslovila, polkla sliny. Je snad to jméno prokleté?

„Co ode mě chcete?“ zeptala se Saje, když Ravani nic neříkala. Cítila, jak za ní Imihan i Nazja mělce oddechují.

„To ještě nevím,“ prohlásila Ravani s jistou lehkostí.

Nejednalo se o gesto hodné šermíře, jaké Saje očekávala, což ji odzbrojilo.

Stále sbírala síly, když Ravani pokračovala: „Jste přímým potomkem Alchymistického císaře. Proudí vám v žilách jeho krev. Dary jeho dcerám jsou i vašimi dary. Tím jsem si jistá. Hovoříte se zvířaty; Matka na vás spočívá svojí dlaní.“

„Mám malý dar,“ řekla Saje. „Nic, co by měl dle mého zdědit můj bratranec. A co vy?“

„Mám rádžovu důvěru,“ řekla Ravani hlubokým hlasem, možná proto, aby ji vojáci na koních nesoucích nosítko neslyšeli. „Jsem samozřejmě loajální.“

„Samozřejmě,“ řekla Saje.

Ravani na ni zkoumavě pohlédla. „Nehrajete náhodou čaturangu?“

„Kdysi jsem v tom bývala dobrá,“ přiznala Saje.

„Hm,“ zavrněla Ravani. „Než se vám noha zahojí, budete se zcela jistě nudit. A já se nudím neustále. Jakmile rozložíme tábor, přinesu desku. Myslím si, že pokud spolu strávíme nějaký čas, pochopíte, jak vám může náš účel prospět. Možná zvážíte i spojenectví s Anurádžou. Jistě by to bylo příjemnější než být držena v zajetí. Určitě vám nabídne mocnější pozici.“

Nazja vydala další zvuk, tentokrát tiché, hrdelní zavrčení jako ustaraný pes. Saje téměř zahlédla, jak Ravani nastražila uši jako vlk. Zvlnila koutky úst. Nebyl to úsměv.

„Rozumím vám,“ přiznala Saje.

„Výborně,“ řekla Ravani. „Jsem si jistá, že si můžeme být vzájemně přínosem. Až si se mnou budete chtít pohovořit, nechte pro mě poslat svou dvorní dámu a já zanedlouho přijdu, budu-li mít pocit, že vám mohu být k užitku.“

Divoce trhla koňskými otěžemi. Klisna tiše zaržála, stoupla si na zadní a nespokojeně hrabala předníma nohama. Ravani jí škubla hlavou a nakopla ji mnohem více, než bylo třeba, čímž ji rychle vrátila na všechny čtyři. Navzdory té hrozné jízdě to s koňmi uměla. Saje z těch pár kroků, které zahlédla, usoudila, že dobře ovládá klisnin cval.

„Fuj,“ vydechla Nazja, když byla pryč.

„Ravani,“ řekla Saje. „Ravana. Vzpomínáte si na něj?“

Imihan přikývla.

„Dvojčata?“

Imihan se s očima upřenýma na ujíždějící ženu s koňskou dekou z tygří kůže zamračila. „Něco takového.“

„Nevěřím jí,“ prohlásila Nazja a vypadalo to, že by chtěla říct víc. Místo toho si přejela dlaní přes ústa a zavrtěla hlavou, jako by chtěla setřást chlad zlé předtuchy.

„Ani já ne,“ prohlásila Saje. „Mám-li zachránit své dítě, potřebuji spojence.“