Benedict Jacka: Prokletý (Alex Verus 2)

Ukázky z knih / 11.4.2020 /

Od doby, co se Alex nechvalně proslavil tím, že svými věšteckými schopnostmi dokáže porazit mocné temné mágy, se snaží moc nevyčnívat. Jenže teď zjistil, že se začíná znovu rozmáhat jistý zakázaný rituál…

Nakladatelství Fantom Print vydalo román Prokletý, druhý díl urban fantasy série Alex Verus

ANOTACE:
Nebezpečí může mít mnoho podob… ale častokrát lze za ním hledat ženu.
Alex Verus přežil nedávné dobrodružství s mocnou relikvií a nyní se snaží soustředit na výcvik své kamarádky a učednice Luny, který nejde tak, jak by si představoval. Situace se ještě zkomplikuje, když mu do cesty vstoupí zlovolná opičí pracka a na prahu se Alexovi objeví krásná žena, která potřebuje jeho pomoc.
Po krátkodobém oddechu se tak Alex zase jednou ocitá v nebezpečí. Někdo se ho během dvou dnů pokusí několikrát zabít a Alex netuší, kdo za tím stojí. Během svého života totiž naštval více mágů, na straně Temných i Bílých, kteří mají důvod mu jít po krku.
Přidejte k tomu fakt, že někdo podle všeho vysává magii z kouzelných stvoření, a Alex se rozhodně nudit nebude. Ani jeho věštecká magie totiž nedokáže zachránit všechny, aspoň ne bez toho aniž by se Alex sám vydal přímo do první linie boje. Benedict Jacka navazuje na první díl své série Alex Verus a přináší další napínavé dobrodružství z Londýna prodchnutého magií i stvořeními, která vám mohou stejně tak snadno pomoct, jako vás zabít.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, 2020
Překlad: Kateřina Niklová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 320
Cena: 319 Kč (v e-shopu Fantom Printu 214 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1

Stará továrna byla takové to místo, jaké najdete jenom v těch nejhorších částech velkoměst. Její cihly bývaly kdysi červené, léta špíny a znečištění je ale ztmavila do hnědošedého odstínu. Horní část vnější zdi byla opatřena pomačkanými spirálami žiletkového drátu. Ty byly zrezavělé a plné děr, které už celé roky nikdo neopravil, jako by se majitelé rozhodli, že zloděje sice zastavit nedokážou, cestou dovnitř ale může aspoň chytit tetanus.

Zbytek slepé ulice byl tmavý, budovy vypadaly prázdné a obchody se schovávaly za ocelovými bezpečnostními roletami, které byly tak počmárané, že se dalo jen těžko určit, jestli jsou obchody stále v provozu, nebo taky opuštěné. Jediné místo, o němž se dalo říct, že se mu vede dobře, byla místní zastavárna. Stav obchodů a továrny naznačoval, že se jedná o sousedství, kde lupiči vyhrožují obětem rozbitými lahvemi, protože si nemůžou dovolit nože.

Bylo jedenáct a zbytek Londýna plnily zvuky velkoměsta, v této ulici ale vládl klid. Silnice byla až na zaparkovaná auta prázdná. Polovině chyběla kola, skla nebo obojí a všechna by dokonale zapadla na šrotoviště – tedy až na dodávku parkující hned na začátku ulice. Byla černá a naleštěná, dokonale tak splývala se stíny, oranžové světlo pouličního osvětlení se však odráželo od stříbrných poklic a světlometů a také od symbolu Mercedesu na přední mřížce. Když jsem dodávku uviděl, protočil jsem očima. Smysly mi prozradily, že mi nehrozí žádné akutní nebezpečí, přesto jsem zůstal stát ve stínech boční uličky a ještě minutu studoval okolí, teprve pak jsem k dodávce vykročil.

Většina pouličních lamp byla rozbitá a ty fungující poblikávaly. Prošel jsem ulicí zahalen tmou, kterou jen tu a tam prořezával oranžový kruh. Při ohlédnutí přes rameno jsem přes střechy spatřil světelné sloupy mrakodrapů na Canary Wharfu. Poblíž tekla řeka – třebaže ta vidět nebyla – a já za chůze slyšel, jak se od vody nese teskný zvuk lodní sirény. Většinu nebe zakrývaly cáry mračen, které spolu se září pouličního osvětlení schovávaly hvězdy.

Když jsem dorazil k dodávce, sjelo dolů jedno z předních oken a ulice byla natolik tichá, že jsem slyšel vrnění jeho mechanismu. Zastavil jsem se u dveří a zadíval se na muže uvnitř. „Nic nápadnějšího jste nesehnal?“

Jmenuju se Alex Verus. Jsem mág, věštec. Magické označení pro mě je nezařazený, což znamená, že nejsem napojen na Radu (mocipány světla), ale ani se nepočítám mezi temné mágy. Třebaže nejsem součástí Rady, občas se od nich nechám najmout na nějakou práci, jako zrovna teď. Muž na sedadle spolujezdce, s nímž jsem mluvil, mág jménem Talisid, byl mým kontaktem v Radě. Trpělivě na mě kývl. „Verusi.“

„Rád vás zase vidím.“ Přejel jsem dodávku pohledem. „Fakticky? Mercedes? Dal jste ho i navoskovat?“

„Jestli vám dělá takové starosti utajení, možná bychom spolu neměli mluvit na veřejnosti?“ nadhodil Talisid.

Talisidovi je něco přes čtyřicet, je menší než průměrné výšky a má šedivé, ustupující vlasy. Vypadá to, jako by měl na sobě pokaždé tentýž nevýrazný oblek, vyrovnanost, s jakou ho nosí, ale napovídá, že je na něm víc, než se zdá. Seznámil jsem se s ním na jaře, na plese v Canary Wharfu, kde mi nabídl práci. Celé to neproběhlo zrovna podle plánu, Talisid ale svoji část dohody dodržel, a když mě dneska v noci požádal o pomoc, souhlasil jsem. Ukročil jsem vzad a sledoval, jak se pasažéři hrnou ven z dodávky. Talisid vystoupil jako první, následován vysokým, hubeným mužem s dlouhým obličejem připomínajícím chrta. Kývl mi na pozdrav. Jmenoval se Ilmarin a byl to mág vzduchu. Další tři jsem neznal, ale ani jsem to nečekal; podle jejich zbraní jsem poznal, že se jedná o ochranku Rady.

„Pořád plánujete jít první?“ zeptal se mě Talisid tiše, zatímco se úderný tým chystal do akce a kontroloval své zbraně a vysílačky.

„Proto jsem tady.“

„Proto jsou tady oni,“ Talisid podotkl. „Je to jejich práce.“

Skoro jsem se usmál. Když mi Talisid včera zavolal a oznámil mi, o co jde, předpokládal jsem, že zůstane na konci formace, možná dokonce v dodávce. Nabízel mi další šanci vycouvat. Jeho slova ale říkala i něco jiného, co už tak zábavné nebylo: členové ochranky jsou postradatelní, já ne. „Ze vzdálenosti sta metrů k ničemu nebudu,“ namítl jsem. „Varuju vás před všemi hrozbami, potřebuju ale dobrý rozhled.“

Talisid zvedl ruku na znamení, že se vzdává. „V pořádku. Půjdete v čele spolu s Garrickem. Vyrazíme na váš signál.“

Muž, na kterého Talisid kývl, seděl předtím na sedadle řidiče a teď stál kousek stranou od ostatních. Byl vysoký, měl krátké, pískově žluté vlasy a postavu atleta, byl silný a rychlý. Na sobě měl supermoderní černou balistickou vestu, tmavé bojové maskáče, černé rukavice a bagančata a také opasek, na kterém mu visely pistole, krátký samopal, nůž a půltucet kovových válců, které vypadaly podezřele jako granáty. Druhou pistoli měl v pouzdře na kotníku a na popruhu zbraň, která vypadala jako kombinace samopalu a útočné pušky. Když jsem k němu vykročil, sledoval mě klidnýma modrýma očima. „Garrick?“ zeptal jsem se.

Garrick kývl a promluvil hlubokým hlasem. „Jak to uvnitř vypadá?“

„To vám povím, až se dostaneme dovnitř.“

„Jdete s Talisidem?“

„S vámi.“

Garrick zvedl jedno obočí a změřil si mě. Vzal jsem si maskáče, černé tenisky, opasek s několika drobnostmi a lehkou flísovou bundu. Jestli Garrick vypadal jako hrdina vojenského thrilleru, já připomínal táborníka amatéra. „Lichotí mi to,“ řekl Garrick, „ale nejste můj typ.“

„Budu vašima očima.“

„Fajn,“ řekl Garrick. „Dělejte to z dodávky.“

„Nezůstanu v dodávce.“

„Tohle je bojová mise,“ řekl Garrick trpělivě. „Nemáme čas dělat někomu chůvu.“

Spousta lidí si myslí, že věštci jsou v boji k ničemu. Většinou mi to vyhovuje, může to ale být i na obtíž, když zrovna chcete, aby vás brali vážně. „Já budu dělat chůvu vám,“ řekl jsem. „Zbraně vám k ničemu nebudou, když vám něco utrhne hlavu zezadu.“

Očekával jsem, že se Garrick naštve, jen na mě ale upřel mírně tázavý pohled. „Co uděláte? Dáte té věci do zubů?“

„Povím vám, kde přesně ta věc je a co udělá,“ vysvětlil jsem. „Pokud se s takovou výhodou nedokážete té věci zbavit, můžete zůstat tady a nechat to na nás.“

Garrick si mě ještě chvíli prohlížel, pak pokrčil rameny. „Je to váš pohřeb.“ Otočil se k ostatním. „Jdeme na to.“

Uvnitř továrny vládla dokonalá tma. Elektřinu odpojili už dávno, nesvítila tudíž ani světla, která ještě nebyla rozbitá ani nepřišla o žárovky. Chodby byly plné starých strojů a různého haraburdí, které sem lidi navezli, aby tu shnilo, byli jsme tak nuceni kličkovat kolem překážek, které nám bránily ve výhledu. Ve vzduchu byly cítit prach a rez.

Tvorovi, po kterém jsme šli, se říkalo bargest: byl to měňavec, který mohl přijmout buďto podobu člověka nebo velkého psa připomínajícího vlka. Bargesti jsou nadpřirozeně rychlí a silní a dají se jen těžko vystopovat jak normálními, tak magickými smysly. Tak to aspoň stojí v příbězích; já se ještě s žádným nesetkal. Všechny zdroje se ale shodují na tom, že ti tvorové zabíjejí zuby a drápy, takže podobné tmavé, stísněné prostory byly tím nejhorším možným místem k boji s jedním z nich. Bylo tu příliš mnoho úkrytů, příliš mnoho míst, kde by si na nás ten tvor mohl počíhat a napadnout nás zezadu.

Právě proto mě Talisid chtěl samozřejmě s sebou.

V mých očích existovala továrna ve dvou úrovních. Byla tu současnost, svět temnoty a stínů, který prořezávaly jenom baterka v mé ruce a ta na Garrickově pušce, cestu nám blokovaly překážky a za každým rohem číhalo nebezpečí. Překrýval ji však druhý svět, pavučina větvících se, zářivě bílých čar, která se dál a dál dělila čtyřmi dimenzemi, násobila se do tisícovek a milionů stále tenčích vláken, z nichž každé představovalo jednu možnou budoucnost. Budoucnosti chodby a předmětů v ní byly pevné a neměnné, zatímco moje a Garrickovy budoucnosti se s každým dalším okamžikem neustále měnily, poblikávaly a kroutily.

Jak jsem se probíral budoucnostmi, viděl jsem své potenciální činy a jejich důsledky. Viděl jsem, jak šlápnu na uvolněný kus kovu před sebou, zakopnu a upadnu, a proto jsem změnil směr, abych se mu vyhnul. Když jsem to udělal, budoucnost, ve které jsem upadl, pohasla a rozplynula se, nikdy neexistovala, a namísto ní se rozzářily budoucnosti, v nichž jsem kov obešel. Viděl jsem budoucnost a na základě toho jsem se rozhodoval; a když jsem se rozhodl, budoucnost se změnila a ty, které se nikdy nestaly realitou, nahradily jiné. Přihlížejícím by to připadalo jako čirá náhoda: vždy jsem šlápl na správné místo a vyhnul se každému riziku, aniž bych si ho zdánlivě vůbec všiml. Překážky však byly pouhým detailem. Většinu pozornosti jsem upíral do blízké a střední budoucnosti, v nichž jsem vyhlížel rychlý pohyb a střelbu, které by znamenaly útok. Dokud jsem dával pozor, nic tady v továrně nás nemohlo zaskočit: dlouho předtím, než by kdokoli mohl zaujmout postavení k útoku, všiml bych si ho a varoval ostatní.

Proto mě chtěl Talisid s sebou. Už jen svojí přítomností jsem snižoval šance na to, že se něco vážně zvrtne, skoro na nulu. Informace nemůžou bitvu vyhrát, představují ale zatraceně velkou výhodu.

Něco upoutalo moji pozornost a já dal Garrickovi znamení, ať zůstane stát. Podíval se na mě, zvedl ale ruku a já slyšel, jak se zastavila i hlavní část týmu za námi. Dřepl jsem si, ometl rukou zaprášenou podlahu a cítil chlad betonu.

„Co je?“ zeptal se Garrick nakonec.

„Někdo ty dveře vypáčil,“ řekl jsem tiše. „A není to tak dávno.“

„Mohl to být bargest.“

Ukázal jsem mu rozlomené oko řetězu. Na povrchu bylo rezavé, zlom se však ve svitu Garrickovy baterky leskl. „Ne pokud nepoužil kleště.“

Garrick zvedl jedno obočí. Šli jsme dál. O druhé věci, která nezapadala, jsem se nezmínil. Někdo zbytek řetězu odnesl.

Přesunuli jsme se hlouběji do továrny. Garrick a já jsme šli v čele, deset kroků za námi pak následovali dva členové ochranky. Talisid a Ilmarin šli uprostřed formace a poslední strážce Rady celý průvod uzavíral. Až bych bargesta vycítil poblíž, měl jsem se stáhnout a nechat mágy a vojáky zaujmout bojovou formaci, aby ho mohli zaskočit. Takový byl aspoň plán.

Jenže podle plánu to neprobíhalo. Teď už jsem měl cítit, kde a kdy k boji dojde. Když jsem ale pohlédl do budoucnosti, viděl jsem, jak prohledáváme místnosti v továrně, žádné známky boje jsem ale nezahlédl. Vlastně jsem neviděl žádnou budoucnost, ve které by se kdokoli z nás zúčastnil boje, a cítil jsem, jak muži za námi začínají být nervózní; věděli, že je něco špatně. Jediný, kdo působil naprosto klidně, byl Garrick, ze kterého čišela uvolněná sebejistota. Měl Talisid špatné informace? Byl přesvědčený, že jsme na správném místě…

Za dalším rohem se nacházela větší místnost s vysokým stropem a já dal ostatním opět znamení, aby zastavili. Zavřel jsem oči a soustředil se. Pátrat po boji očividně k ničemu nebylo. Místo toho jsem se vydal cestou našeho týmu po časové lince dál do budoucnosti, abych se podíval, co objevíme. V další místnosti něco upoutá naši pozornost, a když jsem se podíval zblízka, abych zjistil, o co jde…

Najednou jsem pochopil, proč dnes v noci k žádnému boji nedojde. Narovnal jsem se, vydal znechucený zvuk a zavolal dozadu na Talisida. Už jsem se neobtěžoval být zticha. „K ničemu to není.“

Nastala odmlka, pak jsem uslyšel Talisidovu odpověď. „Co se děje?“

„Jsme tu zbytečně,“ oznámil jsem. „Někdo nás předběhl.“ Obešel jsem roh a vstoupil do hlavní tovární haly.

Vypadalo to, že většina zdejších strojů byla už dávno odvezena nebo z nich byly aspoň vykuchány některé díly, několik kusů tu ale v šeru dál rezivělo a mezi nimi se kupily odpadky. Moje baterka vrhala do tmy jen slabou zář, kužel světla mizel pod širokým, otevřeným stropem a moje kroky se rozléhaly tichem, jak jsem kličkoval mezi rozlámanými prkny a zpola plnými silonovými pytli. Pach prachu a starého kovu tu byl silnější a tentokrát v něm bylo cítit ještě něco jiného, z čeho mi zacukal nos.

Bargest ležel uprostřed haly a byl mrtvý. Po smrti vypadal jako šedohnědý pes, velký, ale ne zase nepřirozeně. Ležel se zavřenýma očima na boku a nebyla na něm vidět ani krev, ani žádné rány. Nebyl cítit rozkladem; očividně tu nebyl dlouho.

Ostatní se přesunuli do haly a následovali mě. Garrick se zastavil vedle mě. Přestože sklonil zbraň, oči mu těkaly, jak kontroloval kouty a horní patra místnosti. Jakmile prozkoumal okolí, zadíval se dolů na tělo. „Nevypadá nic moc.“

„Teď už ne.“

Dohonili nás další dva členové ochranky a po nich Talisid a Ilmarin. Vytvořili jsme okolo tvora kruh. Nadělali mnohem větší rámus než Garrick, jako by nevěděli kam šlápnout. „No,“ řekl Talisid nakonec.

„Je mrtvý?“ zeptal se mě Ilmarin.

„V nejbližších letech se na nohy nepostaví,“ řekl jsem. „Jo, je mrtvý.“

„Opravte mě, jestli se mýlím,“ ozval se Garrick, „myslel jsem ale, že naším úkolem je tu věc zabít.“

„Zdá se, že někdo dostal stejný nápad.“

„Nevidím žádná zranění,“ řekl Ilmarin. Vzdušní mágové umí skvěle vycítit pohyb, s nehybnými objekty jim to ale až tak moc nejde. „Verusi, tušíte, co ho zabilo?“

Prohlížel jsem budoucnosti, ve kterých ohledám tělo, a sledoval sám sebe, jak tvora otáčím a projíždím mu rukama srst. Zjistil jsem jenom to, že je těžký a příšerně smrdí. Na to, abych si všiml jeho zápachu, jsem ale magii nepotřeboval. „Žádné rány, žádná krev. Vypadá to, jako by prostě padl mrtvý.“

„Magie smrti?“

„Možná. Mohl to udělat kdokoli z okruhu živých.“

Talisid si prohlížel tělo; teď se podíval na mě. „Když se rozdělíme, bude nám něco hrozit?“

Několik vteřin jsem prohlížel budoucnosti, pak jsem zavrtěl hlavou. „Je to tu jako na hřbitově. Zranit se můžete jedině tak, že spadnete z některé z lávek.“

Talisid kývl a otočil se k ostatním. „Rozprostřete se a pátrejte ve dvojicích. Hledejte cokoli neobvyklého.“ Třebaže nezvýšil hlas, jeho velící tón předpokládal, že ostatní poslechnou. „Každých deset minut se hlaste. Zase se tu sejdeme za hodinu.“

Nějak jsem zase skončil spárovaný s Garrickem. Postupovali jsme přízemím továrny a metodicky ho prohledávali.

Těla bargestových obětí jsme objevili v místnosti po straně haly. Bylo jich sedm v různém stádiu rozkladu. Pozorněji jsem je neprohlížel.

„Měl pořádný apetýt,“ podotkl Garrick, když jsme místnost opustili a nahlásili to.

„Proto jsme tady,“ řekl jsem. Snažil jsem se na mrtvoly nemyslet.

„Fakt?“ Garrick se tvářil mírně zaujatě. „Já měl zařídit, že ta věc skončí mrtvá.“

„Vypadá to, že někdo odvedl vaši práci.“

Garrick pokrčil rameny. „Zaplaceno dostanu tak jako tak.“ Pohlédl na mě. „Jak daleko do budoucnosti vidíte?“

„To záleží.“

„Na čem?“

Oplatil jsem Garrickovi pohled. „Na tom, kdo se ptá.“

Garrick na mě chvíli hleděl, pak se velmi lehce pousmál. Připomněl mi pobaveného vlka.

Vrátil jsem se zpátky do haly a vyhledal Talisida. „Těla jsou ve druhé místnosti v zadní chodbě. Nic jiného za prohlídku nestojí.“

Talisid kývl. „Zavolal jsem uklízeče. Můžete klidně jít.“

Zadíval jsem se na bargestovo tělo, stále nedotčené mezi sutí. „Je mi líto, že jsem nemohl víc pomoct.“

Talisid pokrčil rameny. „Problém byl vyřešen.“

„Přestože jsme nic neudělali?“

„Záleží na tom?“ řekl Talisid. „Už nebude dál zabíjet a my neutrpěli žádné ztráty.“ Pousmál se. „Řekl bych, že to víc než stačí.“

Povzdychl jsem si. „Asi máte pravdu. Našli jste ještě něco?“

Talisidův úsměv nahradilo zamračení. „Ano. Stopy po ohni a kulkách na stěnách. Na několika místech.“

Podíval jsem se na Talisida. „Bojovalo se tu?“

„Vypadá to tak.“

Kývl jsem na bargesta. „Jeho ale nespálili ani nezastřelili.“

„Pokud víme, tak ne.“

„Tak co se tu stalo?“

Talisid se rozhlédl po tmavé hale a přejel pohledem rezavějící zařízení. Když teď byli ostatní pryč, vypadalo to, jako by tu už sto let nikdo nebyl, a až odsud odejdeme, nezůstane tu kromě stop v prachu žádná známka ani po nás. Tohle místo nebylo pro živé, už ne. „To se pravděpodobně nikdy nedozvíme,“ řekl Talisid nakonec a kývl na mě. „Dobrou noc, Verusi.“

Opustil jsem továrnu, minul Talisidův nový mercedes a na rohu ulice zahnul doprava. V půlce bloku jsem zahnul zpátky k řece a vklouzl do uličky vedle tmavé hranaté budovy. Po požárním schodišti jsem vylezl na střechu.

Bylo to jako vyjít ven z lesa. Temže byla na dosah hodu kamenem. Široká řeka se vinula jako velikánský had a vytvářela obrovský meandr kolem Isle of Dogs. Temže obklopovala i mrakodrapy Canary Wharfu, které se tyčily k nočnímu nebi a zářily tisíci světly. Na centrální věži pravidelně jednou za vteřinu blikalo bílé světlo. Světla mrakodrapů se odrážela v černé vodě a vytvářela druhou sadu věží, které jakoby se natahovaly dolů do tmy. Dál na západě jsem viděl světla Whitehallu a West Endu a pamětihodnosti centrálního Londýna. Pořád jsem slyšel zvuky velkoměsta, tak blízko u Temže se ale skoro utápěly v rytmickém šumění proudu a vln, které olizovaly břehy, zatímco voda tekla dál do moře. Ve vzduchu se vznášela vůně řeky, ne čistá, ale ani ne nepříjemná.

„To jsem já,“ řekl jsem do tmy.

Chvíli se nic nedělo, pak ze stínu budovy vykročila dívka. Byla o chlup menší, než byl průměr, vlnité hnědé vlasy měla stažené do dvou drdůlků a pohybovala se zvláštně opatrně a rozvážně, jako by neustále sledovala, kam šlape. Její věk by bylo těžké odhadnout – vypadala asi na jednadvacet, její odměřené chování ale neodpovídalo jejímu mládí. Jmenovala se Luna Mancusová a byla to moje učednice.

„Je zima,“ řekla a otřásla se. Na sobě měla teplé oblečení, zelený pulovr a seprané džíny, jenže bylo září a od vody vanul studený vítr.

„O kus dál v uličce je tepleji.“

Luna opustila hlídku na rohu a rychle mě následovala. Ze střechy byl dobrý výhled na továrnu, proto jsem ji vybral. Řekl jsem jí, že kdyby se něco semlelo, má odsud zmizet. „Spočítala jsi je?“

„Šel jsi dovnitř s šesti lidmi. To je všechno.“

„Viděla jsi ještě někoho?“

„Ne. Byl tam někdo?“

„Ne.“

Ulička pod požárním schodištěm se kroutila do tvaru písmene S, jeden kout tak byl chráněný stroji a starými bednami před větrem. Bylo to místo, kde by se většina lidí bála přepadení, jedním z okrajových pozitiv toho být mágem ale bylo, že jste si s takovými věcmi nemuseli lámat hlavu. Dolů do betonu vedly dvě trubky s horkou vodou, které ještě o několik stupňů zvyšovaly teplotu, a já nechal Lunu, aby se k nim přitulila, a držel se od ní dál. Bylo tu dost místa i pro mě, znamenalo by to ale přiblížit se na dosah k Luně. „Po čem jsem se měla dívat?“ zeptala se Luna.

„Nemám tušení,“ řekl jsem. „Zálohu si s sebou nebereš kvůli věcem, o kterých víš. Bereš si ji kvůli těm, o kterých nevíš.“

Luna chvíli mlčela a mnula si ruce vedle trubek topení. „Kdybych byla blíž, mohla jsem vidět líp.“

„Luno…“

„Já vím, že dovnitř nemůžu,“ namítla Luna. „Ne tak blízko. Nemůžu se s nimi ale setkat?“

„Je to nebezpečné.“

„Tvrdil jsi, že bargest je uvnitř továrny.“

„Mluvil jsem o mázích.“

To přimělo Lunu překvapeně vzhlédnout. „Myslela jsem, že pracuješ s nimi.“

„Dnes?“ řekl jsem. „Ano. Zítra?“ Pokrčil jsem rameny.

„Vážně?“

Povzdychl jsem si. „Luno, kdyby zítra někdo vydal rozkaz, že nás dva mají předvést, tamti chlápci by se o ten úkol přihlásili jako první. Možná mě už Rada nemá na seznamu lidí na odstřel, to ale neznamená, že mě mají rádi. Nemyslím si, že by po mně šli. Kdyby se ale ukázalo, že by pro ně bylo výhodnější zbavit se mě, nepochybuju, že by o tom nemuseli dlouze přemýšlet. A každý drobek informací, který na tebe mají, z tebe dělá snadnější cíl.“

Luna mlčela. Doufal jsem, že mě poslouchá, protože jsem nepřeháněl. Dneska v noci jsme s Garrickem, Ilmarinem a lidmi od bezpečnosti odvedli dobrou, profesionální práci. Kdyby mi ale za týden nebo za měsíc jeden z nich vyhrožoval, unesl mě nebo mě dokonce zabil, skutečně by mě to moc nepřekvapilo. „Co Talisid?“ řekla Luna nakonec.

„Neví o všem, co umíš, a čím víc času s ním strávíš, tím těžší bude uchovat to v tajnosti.“

„Mě nezajímá, jestli se to někdo dozví. K čemu je být v bezpečí, když tak nemůžu nic dělat?“

Slyšel frustraci v Lunině hlase a chystal jsem se odpovědět, ale zarazil jsem se. Mohl jsem jí říct, že musí být trpělivá. Mohl jsem jí říct, že společnost mágů je nebezpečná a někdy je lepší držet se od nich co nejdál. Mohl jsem jí říct, že její pozice mojí učednice jí moc nepomůže, pokud se věci pokazí.

To všechno by byla pravda, ale nepomohlo by to. Luna je adeptka, ne mág. Adepti jsou mágům velmi podobní, jen mají mnohem užší záběr: mohou používat magii, ale velmi specifickým způsobem. V Lunině případě jde o nahodilou magii, která umí měnit tok pravděpodobnosti. Magie šancí umí ovlivnit pouze věci, které jsou dostatečně náhodné. Nemůžete s ní vyhrát šachovou partii ani vyčarovat peníze ze vzduchu, protože nemá s čím pracovat. Zvládne ale obrátit směr vánku, způsobit, že někdo uklouzne, že se něco v určitou chvíli zlomí – nespočet drobounkých změn, které utváří rozdíl mezi úspěchem a selháním, bezpečím a nebezpečím, životem a smrtí. Není sice okázalá, může ale být mocná.

Naneštěstí pro Lunu není její magie dar; obdržela ji jako kletbu, která se dědí pokoleními už od dob jednoho jejího předka na Sicílii. Prokletí odvrací smůlu od Luny a přesouvá ji na všechny v jejím okolí. Luna se tak zdá být dítětem štěstěny. Nikdy není nemocná, nestávají se jí žádné nehody a i ta nejmenší smůla vždycky dopadne na někoho jiného. Pravděpodobně si myslíte, že to nezní jako kletba, a měli byste pravdu… až na to, že všechna její smůla se násobí a přenáší na všechny okolo. Můj magický zrak vidí Lunino prokletí jako oblak stříbřité mlhy, který prosakuje z Luniny kůže a obklopuje ji jako ochranný mrak. Pro každého, kdo se ocitne příliš blízko, je ta mlha jedovatá. Přiblížit se na dosah může být nebezpečné a dotyk dokonce smrtící. Neexistuje způsob, jak se tomu bránit, protože nemůžete vědět, jak se kletba projeví – můžete si rozbít koleno, můžete ale taky dostat infarkt a nezjistíte to, dokud se to nestane. Luna ví, každou minutu každého dne, že už jen svojí blízkostí zhoršuje život všech ostatních a že to nejlepší, co pro ně může udělat, je držet se co nejdál.

Vytváří to dost strašlivou formu izolace, protože kdykoli se kletba přiblíží k nějaké živé bytosti, stane se něco příšerného. Z toho, co jsem zjistil, se většina prokletých zblázní nebo se do několika let zabije. Luna s tím vyrostla. Přežila… ale měla namále. Jednou mi řekla, že důvodem, proč začala s pátráním, které ji nakonec zavedlo až ke mně, bylo, že si uvědomila, že pokud něco neudělá, jednou přijde den, kdy ji prostě přestane zajímat, jestli přežije.

A to všechno znamenalo, že varovat Lunu před nebezpečí světa mágů nebude fungovat. Ne proto, že by to nebezpečí nechápala, nýbrž proto, že se už dávno chladnokrevně rozhodla, že jakkoli velké nebezpečí je pořád lepší než život, jaký doposud vedla. „V pořádku,“ řekl jsem nakonec. „Příště můžeš jít se mnou.“

Luna zamrkala a zadívala se na mě. Neusmála se, ale vypadalo to, jako by se celá nějak pozvedla, jako by o několik centimetrů povyrostla. Magickým zrakem jsem uviděl, jak se mlha kolem ní zavlnila a trochu se stáhla. Otočil jsem se a vykročil zpátky k hlavní ulici. Luna mě v bezpečné vzdálenosti následovala.

Před nedávnem se Luna začala učit svoji kletbu ovládat. Pořád nevím, jak přesně se jí to podařilo, zčásti proto, že tak úplně nechápu, jak její prokletí vlastně funguje, a zčásti proto, že k tomu došlo během několika docela rušných dnů, kdy jsem se snažil zabránit tomu, aby mě zabili, posedli nebo rekrutovali. Od té doby Luna ovládání své kletby trénovala, a to pod mým nejlepším vedením. „Další sezení máme v neděli ráno,“ řekl jsem. „Postarej se, abys byla v deset u Arachné.“

Luna kývla. Dorazili jsme k zábradlí, ke kterému si Luna připnula kolo – nemůže jezdit veřejnou dopravou, aniž by zabila člověka, který se vedle ní posadí, takže kolo představuje vlastně jediný způsob, jak se může přepravovat z místa na místo. Nikdo se ho naštěstí nepokusil ukrást. Sledoval jsem, jak ho Luna odemyká, s nasednutím však váhala. „Ach…“

„Co je?“

„Budeš zítra v obchodě, že?“

Kývl jsem. „Zastavíš se?“

„Ano. No… Mohla bych vzít někoho s sebou?“

Zamrkal jsem. „Koho?“

„Kamaráda.“

Málem jsem vyhrkl: Ale ty nemáš kamarády. Dokonce ani já nejsem tak necitlivý, což jen dokazuje, jak moc mě zaskočila. Lunina společnost je pro každého, kdo neví, že by se měl držet co nejdál, smrtící. Jak…?

Musel jsem mít své úvahy vepsané v obličeji, protože Luna sklopila hlavu a na tváři se jí objevil ne zrovna šťastný výraz. „Já vím,“ řekla s očima upřenýma na chodník. „Nepřiblížím se k němu. Já jen… měl zájem. O tvůj obchod. Chtěl ho vidět.“

Hleděl jsem na Lunu; odmítla se mi podívat do očí. Opět jsem ji zatoužil varovat a opět jsem to neudělal. Bůh ví, že jí nemusím rizika jejího prokletí připomínat. Pokud by to ale mělo skončit něčím ještě horším…

„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem nakonec.

Luna vzhlédla a v očích se jí krátce objevil vděk. „Martin.“

Kývl jsem. „Budu tam celý den. Zastavte se, kdykoli budete chtít.“

„Díky!“ Luna naskočila na kolo. „Měj se!“

Sledoval jsem, jak šlape do pedálů a mizí z dohledu, a rychle jsem prohlédl budoucnosti, abych se ujistil, že bude v pořádku. Kletba ji chrání před nehodami, ale ne před úmyslnými činy; kdyby se ji rozhodl přepadnout gang, nezastavila by ho, pokud by ale útok dovedl do konce, dopadlo by to pro něj dost zle. To by ale pro Lunu moc velkou útěchou nebylo, proto jsem se díval, dokud jsem si nebyl jistý, že bezpečně opustí Deptford, teprve pak jsem se sám obrátil k odchodu.

Plánoval jsem jít domů a do postele, místo toho jsem však nasedl na vlak a projel Camdenem až do Hampstead Heathu. Tam jsem vysedl, minul Parliament Hill a zamířil dál, hlouběji do Heathu. Do několika minut jsem nechal světla a zvuky velkoměsta daleko za zády a zůstal sám v rozlehlém tichu parku.

Do Hampstead Heathu nechodí v noci moc lidí. Zčásti je to místní kriminalitou, jde ale ještě o něco jiného, něco primitivnějšího: starý strach z lesa. Heath je nejdivočejší z londýnských parků. Za dne je snadné si toho nevšimnout, ale v noci, kdy zvlněné kopce blokují světla velkoměsta a halí park do naprosté tmy, kdy větve a podrost šustí a šeptají do ticha, kdy samotný les jako by vás sledoval a číhal…

Většina lidí by připustila, že je to děsí. Jen málo by ale přiznalo proč. Hluboko uvnitř, v zákoutích mysli, není pravým důvodem, proč mají lidé v noci strach jít do lesa, to, že by se báli, že tam narazí na lidi. Je to proto, že by tam mohly být věci.

A nepomáhá, že mají náhodou naprostou pravdu.

Malá hliněná roklina byla zastrčená za hřebenem, maskovaná krajinou, hustým křovím a stromy. Žádná z cest pro pěší se k ní nepřibližovala a i za denního světla byla opuštěná. Nebýt vzdálených zvuků velkoměsta, mohl jsem být na světě sám. Našel jsem převislý dub, prohmatal jeho kořeny, vrostlé do srázu, našel ten pravý a tím správným způsobem na něj přitiskl dva prsty. „Arachné?“ řekl jsem do tmy. „To jsem já, Alex.“

Nastala krátká odmlka, pak se odnikud ozval čistý ženský hlas. Kdybyste se pozorně zaposlouchali, slyšeli byste v něm tiché cvakání, ale jen kdybyste věděli, že tam je. „Ach, ahoj, Alexi. Nečekala jsem tě. Pojď dál.“

Kořeny se s duněním rozpletly, zemina odtekla stranou a ve svahu se otevřel široký vchod do tunelu, který klesal mírně dolů. Vešel jsem do něj, svah se za mnou zavřel a uvěznil mě pod zemí.

Třebaže to tak nevypadá, Arachnin příbytek je jedním z nejlépe chráněných míst v Londýně. Pátrací čáry nedokážou vystopovat ani ho, ani nikoho uvnitř něj, a bránová magie vás nepřenese ani dovnitř, ani ven. Existuje pouze jediný způsob jak se dostat dovnitř, a to tak, že vám Arachné otevře. Mág živlů by se patrně dokázal dovnitř provrtat, Arachné by ale měla dost času na to připravit mu několik překvapení. Není to tak nepravděpodobné, jak si myslíte. Přestože Arachné nemá moc návštěvníků, mágové o ní vědí – a mágové a stvoření, jako je Arachné, spolu všeobecně moc dobře nevychází.

Arachné je tři metry velký pavouk a tělo má porostlé tmavými chlupy s kobaltově modrým leskem. Osm silných nohou ji drží vysoko nad zemí a osm smolně černých očí hledí přes pár kusadel, které částečně zakrývají její špičáky. Váží přes tunu, navzdory své mohutnosti se ale pohybuje s rychlostí a ladností predátora. Vypadá jakou živoucí noční můra a většině lidí by stačil jediný pohled, aby se dali s křikem na útěk.

Teď ale seděla na gauči a šila šaty, díky čemuž nevypadala zas tak hrozivě. Ne že bych tomu věnoval pozornost. Arachné možná vypadá jako hororová příšera, ve světě mágů ale dlouho nepřežijete, pokud příliš dáte na vzhled, a já už její vzezření ani nevnímám, dokud mě na něj někdo neupozorní. „Jsi pořád vzhůru,“ podotkl jsem.

„To ty taky,“ opáčila Arachné. Šaty byly zelené, jednodílné a lehce se třpytily a ona na nich pracovala všema čtyřma předníma nohama, které se pohybovaly v jedné šmouze. Její nohy pokrývají chlupy, které jsou stále jemnější a jemnější a ty na samotných koncích ovládá lépe než já prsty. Vždycky jsem měl podezření, že přede s pomocí magie, neexistuje ale způsob, jak to říct s jistotou: u stvoření, jako je Arachné, je všechno, co dělají tak či onak spojeno s magií. „Děje se něco?“

Arachnin hlavní pokoj je tak přecpaný pestrobarevným oblečením, že skoro není vidět skála. Kolem jsou rozestavěny pohovky a stoly a každičký kus nábytku pokrývají šaty, pláště, sukně, svetry, košile, šátky, šály, topy, rukavice, opasky – no prostě všechno možné. Hrají červenou, modrou, zelenou, žlutou i všemi barvami mezi tím a celá místnost vypadá jako krejčovský salón, kde je tolik zboží, že se sem nevejdou už žádní zákazníci. „Ne,“ řekl jsem.

Arachné otřela o sebe svá kusadla, což vydalo cvakavý, šustivý zvuk. „Hm. Prostě přesuň tamtu hromadu. Ne, tu druhou.“

Udělal jsem, co Arachné chtěla, a přemístil dvě náruče kabátů na nedaleký stůl, načež jsem se s povzdychem svalil na gauč. Byl docela pohodlný. „Ušila jsi v poslední době něco hezkého?“

„Všechno moje oblečení je hezké.“

„Jo, jenom se snažím konverzovat.“

„Jsi v tom příšerný. Proč mi nepovíš, proč jsi doopravdy tady?“

Chvíli jsem seděl na pohovce a mlčky naslouchal rychlému ftt-ftt-ftt, jak Arachné pracovala. Nemusel jsem přemýšlet o tom, co chci říct; snažil jsem se sebrat odvahu říct to.

Znám Arachné už deset let. Pro mě je to dlouho; pro ni ani ne. Seznámil jsem se s ní ještě jako učedník temného mága Richarda Drakha. Zpočátku mi nedůvěřovala a při pohledu zpět se jí doopravdy nedivím. Jenže nebýt jí, pochybuju, že bych přežil, a za ty roky se stala pravděpodobně mojí nejlepší kamarádkou, třebaže to zní směšně. „Myslíš, že dělám správně, když učím Lunu?“

„Divná otázka.“ Arachné nevzhlédla od práce. „Sotva ji můžeš nechat napospas osudu.“

„Ovšemže ne. Jde o to…“ Zaváhal jsem. „Učím ji správně? Pořád se domáhá setkání s ostatními mágy. Myslel jsem, že toho nechá. Chci říct, setkává se s lidmi v obchodě.“

„Podle toho, co jsi mi řekl, ne moc často.“

„Nemůže si dovolit dělat to příliš často. Kvůli své kletbě…“

„Je to skutečný důvod?“

Povzdychl jsem si a svěsil ramena. „Ne. Jde o to, že nechci, aby se stýkala s ostatními mágy víc, než je nezbytně nutné.“ Už ve chvíli, kdy jsem to říkal, jsem si uvědomil, že je to pravda, a trochu mě to šokovalo. Hlavní důvod, proč za mnou Luna vůbec přišla, byl, že doufala, že se stane součástí světa mágů. A já se tomu přesto snažil vyhnout.

Arachné jen kývla. „A ona to ví. A ty se cítíš provinile, protože ji držíš stranou.“

„Cítil bych se ještě provinileji, kdybych ji dostal do maléru.“ Vzhlédl jsem k Arachné. „Pořád si myslím, že úplně nechápe, jak nebezpečné umí politikaření mágů být. Dneska v noci jsem byl s nimi na lovu. Jenže zítra, příští týden nebo příští rok se stejní muži můžou stát mými nepřáteli. A kdyby tam byla…“

Arachné neodpověděla. „Myslíš si, že se ji snažím chránit až moc.“

„Myslím si, že se ve skutečnosti obáváš toho, že ji vystavíš něčemu, co jí nakonec ublíží nebo zabije.“

Někdy mě napadá, že Arachné možná nesplétá jenom vlákna, nýbrž vidí i spojení mezi lidmi. Vypadá to, jako by vůbec nevěnovala pozornost, a přesto trefí do černého. „Stalo se to už dřív,“ namítl jsem.

„Ano,“ přitakala Arachné. „I tehdy to ale byla její volba.“ Odložila šaty a upřela na mě svých osm očí. „Alexi, tvůj problém je, že jsi sám už tak dlouho, že jsi zapomněl jak žít s někým jiným. Tyhle věci se může naučit jenom tak, že nasbírá potřebné zkušenosti.“

„Jo, no, zdá se, že ty získá tak jako tak. Zítra si přivede do obchodu nějakého chlápka.“

„Žárlíš?“

„Ne,“ řekl jsem automaticky.

Arachné se vrátila k šití. Nemá obočí, které by mohla zvednout, nějak ale stejně dala najevo, co si o tom myslí.

Minutu jsem trucovitě mlčel, pak jsem si vzpomněl, proč jsem vlastně přišel. „Ach. Dneska večer se stalo něco divného.“ Vytěsnil jsem Lunu z mysli a předklonil se. „Talisid vystopoval v Deptfordu bargesta a požádal mě o pomoc. Sešel jsem se s týmem před jeho brlohem a vnikli jsme dovnitř. Našli jsme ho ale už mrtvého. Někdo ho ještě před naším příchodem oddělal.“

„Zvláštní.“ Arachné vzala šaty, na nichž pracovala, do dvou předních nohou, prohlédla je a otočila. Ukázalo se, že to budou úzké, vzdáleně čínsky vypadající šaty, které odrážely světlo v bledě zeleném třpytu. Položila šaty zpět pod jiným úhlem a vrátila se k práci. „Tušíš, kdo to byl?“

Zamračil jsem se. „Ne. A je to trochu divné. Chci říct, jasně, ten tvor lovil lidi, většinu mágů by to ale nezajímalo. Každopádně ne natolik, aby riskovali a pustili se s ním do křížku. Bargesty přece jenom provází dost děsivá pověst. Proč by po něm někdo šel, když stačilo prostě počkat a přenechat ho Radě?“

„Byl na útěku?“

Kývl jsem. „Jo, Talisida a mě napadla stejná věc. Pokud za to, že byl tam venku, mohl nějaký mág, dávalo by smysl, že se ho chtěl potichu zbavit. Nenašli jsme ale žádný náznak toho, že by někomu patřil. Navíc, kdyby to chtěl někdo fakticky utajit, odnesl by tělo bránou – ach. A je tu ještě něco. Brloh nesl známky bitvy – ohňové a ledové magie – ale na bargestovi nebyla po ohni ani mrazu ani stopa.“

„Tak co ho zabilo?“

„Nic. Aspoň nic, co bych viděl.“

Ftt-ftt-ftt ustalo. Vzhlédl jsem a spatřil, že na mě Arachné hledí. „Rozveď to.“

„No…“ Uvažoval jsem co říct. „Byl prostě… mrtvý. Ve vlčí podobě. Na těle neměl žádné rány. Napadlo mě, že ho mohla zabít magie smrti, ale…“

Arachné neodpověděla. „Arachné?“ zeptal jsem se.

Arachné sebou trhla a vrátila se k šití, znovu se začalo ozývat ftt-ftt-ftt. „Aha.“

„Děje se něco?“

„Možná.“ Arachné se odmlčela. „Pokud se ti podaří odhalit příčinu smrti, ocenila bych, kdybys mi dal vědět.“

Vteřinu jsem váhal, pak jsem kývl. „Dobrá. Uvidím, co vyhrabu.“

Arachné se opět pustila do práce. Nic dalšího neřekla a já se neptal. „Kolik takových tam venku je, co myslíš?“ zeptal jsem se po odmlce.

„Čeho?“

„Magických tvorů, jako je bargest. Kolik jich v našem světě žije?“

„Málo. A s každým rokem ještě míň.“ Arachné dál pracovala, v hlase ale měla něco vzdáleného. „Tolik jich bylo zabito nebo zotročeno. Ti, kteří přežili, se ukryli na odloučených místech nebo v jiných světech. Možná jsi dneska viděl tělo posledního bargesta.“

O hodinu později, cestou domu potemnělým Heathem, jsem se v myšlenkách vrátil zpátky k tomu, co řekla Arachné. Její společnost je mi tak příjemná, že zapomínám, že mágové považují stvoření, jako je ona, v nejlepším případě za vetřelce, v nejhorším za monstra. Bylo to poprvé, co jsem se zúčastnil podobného lovu a měl jsem k tomu dobrý důvod – to však nic neměnilo na skutečnosti, že tvor, kterého jsem plánoval zabít, se od Arachné zase tolik nelišil.

Poprvé mě napadlo, jak dlouho ještě budou magická stvoření existovat. Co paměť mágů sahá, byla tady vždycky, už dlouho se ale jejich počty snižují, a to hlavně kvůli výpravám jako byla ta, na kterou jsem se dneska vydal já. Obvykle jdou mágové jenom po tvorech, kteří jsou nebezpeční… ale ne vždycky a pojem „nebezpečný“ je velmi subjektivní. Jak jsem teď tak o tom přemýšlel, viděl jsem v posledních několika měsících pouze magická stvoření, která s mágy buďto spolupracovala nebo byla pod jejich kontrolou. Už dlouho jsem nenarazil na žádné žijící volně. Jestli to tak půjde dál, zůstanou na světě jenom magická stvoření, která budou něčím majetkem nebo dost mocná na to, aby se skryla, ostatní vymřou. Nebude už tak sice docházet k vraždění, jakého se dopouštěl bargest… na druhou stranu ale vymizí i něžnější, úžasnější tvorové.

Nebyl jsem si jistý, jestli se mi ta představa líbí a ani jestli jsem jednal správně, když jsem souhlasil, že Talisidovi pomůžu. Šel jsem se domů vyspat. Uvidíme, co přinese zítřek.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít