Astrid Scholteová: Čtyři mrtvé královny

„Dechberoucí pátrání po vrahovi čtyř královen.“
Nakladatelství Fragment vydalo fantasy detektivku Čtyři mrtvé královny australské autorky Astrid Scholteové.

 

ANOTACE:
Čtyři mrtvé královny. Tři dny na dopadení vraha. Dvě milostné aféry. Jeden šokující zvrat. Šestnáctiletá Keralie vypadá jako neviňátko, ve skutečnosti je ale jednou z nejschopnějších zlodějek a lhářek v Quadaře. Varin je jejím dokonalým protikladem – poctivým a bezúhonným občanem, pro něhož má pravda cenu zlata. Kdyby Keralie tušila, že krádeží na objednávku zaplete sebe i jeho do spiknutí, které skončí smrtí královen všech čtyř regionů Quadary, tu práci by nepřijala. Teď už je ale pozdě. Pokud chtějí ulehčit svému svědomí, musí přijít na to, kdo za rafinovanými vraždami stojí. Zemí se šíří panika a vrah je pořád jeden krok před nimi. A jde i po nich…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, duben 2020
Překlad: Milan Růžička
Vazba: brožovaná
Počet stran: 432
Cena: 349 Kč (v e-shopu Albatrosmedia za 279 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA PRVNÍ

Keralie

První sluneční paprsky toho rána dopadaly na zlatou kopuli paláce a zaplavily Concord světlem. Zatímco všichni ostatní se na chvilku zastavili a vzhlédli k nebi – jako kdyby šlo o znamení od samotných čtyř královen – my se předklonili jako mořští supi připravení slétnout na kořist a roztrhat ji na kousíčky.

„Tak koho si vybereme dnes?“ zeptal se Mackiel, opřený o velkou obrazovku na vrcholku budovy, na které běžely nejnovější královské zprávy. Vypadal jako okouzlující, dobře oblečený mladý muž z Torie. Alespoň na první pohled.

„Pořád si jen vybírat,“ zašklebila jsem se.

Položil mi ruku kolem ramen. „Na koho se cítíš dnes? Budeš sladká holčička? Kráska v nesnázích? Svůdnice, co dělá drahoty?“ Našpulil na mě rty.

Zasmála jsem se a odstrčila ho. „Budu to, co nám vydělá nejvíc peněz.“ Většinou jsem si cíle vybírala sama, ale Mackiel měl dnes ráno dobrou náladu a já nechtěla kalit vodu. Poslední dobou se snadno nechával ovládnout temnotou a já dělala všechno proto, abych ho udržela ve světle.

Pokrčila jsem rameny. „Vyber si.“

Zvedl tmavé obočí a posunul si buřinku, aby si mohl lépe prohlédnout dav. Díky černým linkám kolem víček jeho zapadlé modré oči vynikaly ještě více. Jejich pohledu nemohlo nic uniknout. Ústa se mu zkroutila do známého samolibého úsměvu.

Vzduch v Concordu byl svěží a čistý, na rozdíl od vzduchu plného štiplavého zápachu chaluh, ryb a shnilého dřeva u nás doma v přístavu v Torii. Concord, který sousedil s Torií, Eonií a Ludií, byl hlavním městem Quadary a také nejdražším městem pro život. Jediný region oddělený od kontinentu představovala Archie.

Obchody dole na ulici nabízely širokou škálu zboží schváleného k prodeji, včetně léků z Eonie, módy a hraček z Ludie a čerstvého i konzervovaného masa nabízeného a distribuovaného obchodníky z Torie. Od skleněných výloh se odrážel jekot dětí, dohady obchodníků a klábosení o královnách.

V pozadí se tyčila neprůhledná zlatá kopule, která obestírala celý palác a skrývala tajné věci, jež se tam odehrávaly. Vstup do paláce se nacházel ve staré kamenné budově, které se říkalo Dům Concordu.

Zatímco Mackiel hledal cíl, přitiskl si na pusu prostředník – jako urážlivé gesto vůči královnám, které se skrývaly ve své zlaté kopuli. Když si všiml, že se na něj koukám, poklepal si na rty a usmál se.

„Ten,“ pronesl a jeho pohled dopadl na záda tmavé postavy, která scházela schody z Domu Concordu na přelidněné hlavní náměstí „Dones mi jeho komunikační pouzdro.“

Cíl byl zcela zřejmě Eonijec. Zatímco my Toriané jsme chodili zabalení v několika vrstvách, abychom odolali vlezlé zimě, on měl na sobě těsný dermaoblek z eonijské látky vyrobené z milionů mikroorganismů. Pomocí jejich výměšků oblek udržoval tělesnou teplotu. Bylo to nechutné, ale v zimě se to docela hodilo.

„Poslíček?“ Vrhla jsem na Mackiela ostrý pohled. Jestli vycházel z Domu Concordu, tedy jediného místa, kde spolu obchodovali Toriané, Eonijci, Archijci i Ludijci, muselo jít o velmi důležitou zásilku.

Mackiel se rukou obtěžkanou prsteny podrbal za krkem tak, jak to dělal, když byl nervózní. „Necítíš se na to?“

Odfrkla jsem si. „Samozřejmě, že cítím.“ Byla jsem jeho nejlepší člověk, kapsy jsem vybírala jakoby nic.

„A nezapomeň…“

„Rychle dovnitř. Rychleji ven.“

Ještě než jsem mohla zmizet ze střechy, popadl mě za ruku. Měl vážný výraz, takhle už se na mě celé měsíce nepodíval. Jako kdyby měl starost. Chtěla jsem se zasmát, ale smích se mi zadrhl někde mezi hrudí a krkem.

„Nenech se chytit,“ řekl.

Ušklíbla jsem se. „Jako bys mě neznal.“ Sešplhala jsem ze střechy a ztratila se v davu.

Nestihla jsem se ještě dostat moc daleko, když se přede mnou náhle zastavil starší muž a přimáčkl si na rty čtyři prsty na znamení úcty ke čtyřem královnám – toto byl, na rozdíl od Mackielovy verze pouze s prostředníčkem, ten správný pozdrav. Začala jsem brzdit. Zaryla jsem okované podrážky do ošlapaných dlažebních kostek. Jen tak tak jsem zastavila včas a tváří se zezadu otřela o jeho ramena.

Zatraceně! Co je s tím palácem, že v lidech vyvolává tak do nebe volající stupiditu? Vždyť přes to zlaté sklo ani není nic vidět. A i kdyby ano, tak co? Královny se o nás nezajímaly. A rozhodně ne o někoho jako já.

Vyrazila jsem tomu muži hůl z ruky, takže zavrávoral na stranu.

Rozezleně se otočil.

„Pardon!“ začala jsem a zamrkala na něj zpod klobouku se širokou krempou. „To ten dav.“

Výraz v jeho tváři zjihl. „To nic, drahá.“ Kývl na mě hlavou. „Hezký den.“

Než jsem si pak strčila jeho stříbrné kapesní hodinky do záhybu v sukni, nevinně jsem se na něj usmála. To ho naučí.

Stoupla jsem si na špičky, abych mohla lépe najít svůj cíl. Tam. Nevypadal o moc starší než já, možná tak na osmnáct let. Oblek mu padl, jako kdyby to byla jeho druhá kůže – od prstů na nohou až ke krku mu zakrýval trup, nohy, a dokonce i chodidla. Já jsem sice každý den zápasila s korzety a neforemnými sukněmi, ale neřekla bych, že on měl oblékání snazší.

Ale i tak jsem mu záviděla materiál, z nějž oblek byl, a svobodu pohybu, kterou poskytoval. Oba jsme měli vypracované svaly z neustálého běhání, skákání a šplhání. Toriané sice byli obvykle vyrýsovaní a štíhlí, ale já neměla svaly z plavení se do Archie a zpět či z vykládání těžkého zboží v docích. Já už byla dlouho zapletená s temnější stránkou Torie. Skrz vrstvy oblečení a tuhých korzetů nikdo neviděl, jaká vlastně jsem a co dělám.

Poslíček se pod schody Domu Concordu na chvilku zastavil a něco si urovnával v tašce. To byla moje šance. Ten stařík mi vnukl nápad.

Rozběhla jsem se směrem k naleštěným břidlicovým schodům, nasadila svůj nejlepší užaslý – tedy spíše stupidní – výraz, upnula pohled na palác a ke rtům si přiložila čtyři prsty. Když jsem se blížila k tomu poslíčkovi, zasekla jsem špičku nohy v mezeře mezi dlažebními kostkami a letěla dopředu jako hadrová panenka. Nebylo to elegantní, ale bylo to účinné. Zkušenosti mě naučily, že jakákoliv přetvářka se snadno provalí. A já dělala všechno proto, aby to vypadalo důvěryhodně.

„Au!“ vykřikla jsem, když jsem narazila do toho chlapce. Má prohnilá část si užila tu ránu, jak dopadl na tvrdou zem. Přistála jsem na něm a okamžitě jsem mu strčila ruce do tašky.

Poslíček se rychle oklepal, odstrčil mě a pravou ruku si pevně obtočil kolem tašky. Možná už Mackielovy kapsáře znal z dřívějška. Musela jsem se ovládnout, abych se na Mackiela neotočila, věděla jsem totiž, že mě dychtivě pozoruje ze střechy.

Vždycky pozoroval.

Změnila jsem taktiku, převalila jsem se a záměrně si odřela koleno o dlažbu. Začala jsem fňukat jako ta nevinná torijská dívka, na kterou jsem si hrála. Zvedla jsem hlavu, abych mu zpod klobouku ukázala tvář a navnadila ho.

Podle vzhledu to byl typický Eonijec, měl symetrické oči, plné rty, vystouplé lícní kosti a vytrčenou čelist. Eonijci vypadali, jako by je někdo dělal podle šablony. Opálený obličej mu lemovaly kadeře černých vlasů. Měl jemnou, ale ošlehanou pleť. Vůbec se nepodobala mé světle krémové kůži, kterou zimní vítr vždy rozpraskal a letní slunce spálilo. Upíral na mě oči. Byly světlé, téměř bezbarvé. Ne jako typicky hnědé eonijské oči, které jim pomáhaly lépe vidět v ostrém slunci. Viděl také lépe ve tmě?

„Jste v pořádku?“ zeptal se, aniž se výraz v jeho tváři změnil. Eonijci měli většinou výrazy zamrzlé, stejně jako většinu svého kvadrantu.

Přikývla jsem. „Moc mě to mrzí.“

„To nic,“ odpověděl, ale rukou stále svíral tašku. Ještě jsem s tou šarádou neskončila.

Podíval se na špičku mé černé boty, odřenou, jak jsem zaškobrtla mezi dlažebními kostkami, a pak na koleno, které jsem si držela. „Krvácíte,“ hlesl překvapeně. Opravdu si myslel, že se ho snažím okrást.

Podívala jsem se na svou bílou sukni. Rozlila se mi přes ni červená barva a udělala flek v místě, kde jsem měla koleno.

„Propána!“ Dělala jsem, jako by se mi zatočila hlava. Podívala jsem se do ostrého slunce, dokud mi nevyrazily slzy, a pak jsem se otočila zpět na něj.

„Tumáte.“ Vyndal z tašky kapesníček a podal mi ho.

Kousla jsem se do rtu, abych skryla úšklebek. „Nekoukala jsem na cestu. Rozptýlil mě palác.“

Poslíčkovy zvláštní oči se rychle ohlédly na palác za námi. Jeho obličej neprozradil žádnou emoci. „Je nádherný,“ přitakal. „Jak ho zalévá slunce, vypadá, jako kdyby byl živý.“

Zamračila jsem se. Eonijci nedokázali ocenit krásu. Nešlo o něco, čeho by si vážili, což bylo ironické vzhledem k tomu, jak byli všichni vesměs atraktivní.

Popadla jsem lem sukně a začala si ho vyhrnovat nahoru přes koleno.

„Co to děláte?“ zhrozil se.

Spolkla jsem smích. „Chtěla jsem se podívat, co s tím mám.“ Předstírala jsem, že jsem si teprve teď uvědomila, odkud je.

„Ach!“ Upravila jsem si sukni tak, aby mi opět zakrývala nohy. „Jak nepatřičné.“ Stejně jako emoce byla v Eonii cizí i intimita.

„To je v pořádku.“ Ale odvrátil tvář.

„Můžete mi pomoct?“ zeptala jsem se. „Asi jsem si vyvrtla kotník.“

Ostýchavě mi podal ruku, ale pak si uvědomil, že bude lepší mě chytit za lokty, které jsem měla zakryté. Opřela jsem se o něj celou svou vahou, aby nic necítil, až mu budu strkat ruku do tašky. Prsty jsem nahmatala něco chladného a hladkého zhruba o velikosti mojí dlaně. Pouzdro. Vytáhla jsem ho a strčila si jej do skryté kapsy v sukni. Jakmile mi poslíček pomohl na nohy, okamžitě mě pustil, jako kdyby sáhl na měsíc mrtvou rybu.

„Můžete chodit?“ zeptal se.

Přikývla jsem, ale zavrávorala. Nezkušení kapsáři se vždycky prozradili, protože vypadli z role příliš brzy poté, co získali to, po čem šli. Mě navíc koleno doopravdy bolelo.

„Myslím, že ne,“ odpověděla jsem slabě a zadýchaně.

„Kam vás mohu doprovodit?“

„Támhle.“ Ukázala jsem na prázdnou židli u stolku před kavárnou.

Cestou mě přidržoval za loket a širokými rameny si klestil cestu davem. Usedla jsem na židli a na koleno si přitlačila kapesník. „Díky,“ pokynula jsem mu hlavou v naději, že odejde.

„Budete v pořádku?“ zeptal se. „Snad tu nejste sama?“

Věděla jsem, že nás Mackiel odněkud pozoruje.

„Ne, nejsem sama.“ Předstírala jsem rozhořčení. „Jsem tu s otcem. Támhle obchoduje.“ Mávla jsem nejasně rukou směrem k okolním obchodům.

Poslíček se skrčil, aby mi viděl do tváře. Ucukla jsem. Pohled zblízka do jeho očí mě znepokojoval. Jako by se člověk koukal do zrcadla. Ale i přesto jsem si před ním na chvilku připadala jako ta dívka, kterou jsem hrála. Dívka, co si s rodinou užívá den v Concordu na úkor ostatních kvadrantů. Dívka, jejíž rodina je úplná. Dívka, jejíž štěstí se nesložilo jako domeček z karet.

Ale ta chvilka dlouho netrvala.

Za jeho výrazem se objevil náznak emoce. „Opravdu?“ ujišťoval se. Co ho doopravdy zajímalo? Chladná ocelová krabička se mi otírala o nohu a na zádech jsem cítila Mackielův palčivý pohled.

Rychle dovnitř. Rychleji ven.

Musela jsem se ho zbavit. „Potřebuji si jen trochu odpočinout. Budu v pořádku.“

„Nuže dobrá,“ pravil a ohlédl se za Domem Concordu. Rukou stále svíral tašku. Jako poslíčkovi by mu nedochvilnost nebyla tolerována. „Pokud tedy budete v pořádku…“ Čekal, že mu to budu vyvracet. Možná jsem to s tou křehkostí přehnala.

„Ano, budu v pořádku. Slibuju.“

Typicky eonijsky odměřeně na mě kývl a rozloučil se. „Nechť nám královny navždy vládnou. Společně, však každá zvlášť.“ Standardní pozdrav mezi kvadranty. Otočil se k odchodu.

„Společně, však každá zvlášť,“ zopakovala jsem. Sotva vykročil, zvedla jsem se ze židle a zmizela v davu.

Sevřela jsem komunikační pouzdro v dlani a rozběhla se pryč.