Rick Riordan: Apollónův pád – Hrobka nemrtvých

Ukázky z knih / 21.3.2020 /

Apollónova cesta za vykoupením nebere konce. Nakladatelství Fragment vydalo Hrobku nemrtvých, čtvrtý díl série Apollónův pád ze světa Percyho Jacksona.

 

ANOTACE:
Utrpení olympského boha Apollóna, zakletého v těle smrtelníka Lestera Papadopoulose, nekončí!

Na tábor římských polobohů v Sanfranciském zálivu se chystají zaútočit všehoschopní římští imperátoři. Díky obří armádě, ochočeným nestvůrám a ničivým zbraním mohou tábor Jupiter vymazat z povrchu zemského. Navíc mají mocného spojence – ani živého, ani mrtvého, ale o to nebezpečnějšího. Pokud má tábor tuhle blížící se apokalypsu přežít, bude potřebovat Apollónovu pomoc.

Přičte mu nejvyšší vládce nebes Zeus jeho statečné skutky k dobru? Odpustí mu konečně jeho selhání a vrátí mu jeho božskou existenci?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, 2020
Překlad: Dana Chodilová
Obálka: Maximillian Meinzold
Vazba: vázaná
Počet stran: 416
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Temné proroctví

Až k novu vzhlédne hora ďáblova,

až vzplanou slova vrytá v paměti

a Tibera svá těla pochová,

pán změny pozná výzvy prokletí

Však slunce musí nejprv jižně jít

skrz bludiště, kde v parných oblastech

tam vládce oře jako vítr dlí,

a vymámit z něj mluvčí záhad dech

A k západu se v palác musí dát

tam dcera matky původ rozpozná

jen kopytnáč se vůdcem může stát

tou stezkou v soupeřových botičkách

Až pozná tři a k řece přijde včas,

pak teprv bude slunce křepčit zas.

*

1

V pohřebním voze

není vůbec nic k snědku

Bonbóny došly

Já tvrdím, že mrtvoly se mají vracet.

Je to taková elementární zdvořilost, ne? Když zemře válečník, je třeba postarat se o jeho tělo a předat ho blízkým k pohřebnímu obřadu. Možná jsem v tom kapku staromódní. Jenže já jsem víc než čtyři tisíce let starý. A zdálo by se mi neslušné nenaložit s mrtvými, jak se sluší a patří.

Tak třeba Achilles za trojské války. Totální hulvát. Celé dny vláčel mrtvolu trojského bojovníka Hektóra za svým vozem kolem městských hradeb. Nakonec jsem přesvědčil Dia, aby toho surovce donutil vrátit Hektórovo tělo jeho rodičům, a ti mu mohli vystrojit řádný pohřeb. Sakra, lidi, vzpamatujte se. Mějte trochu úcty k lidem, které povraždíte.

Anebo mrtvola Olivera Cromwella. Tomu člověku jsem moc nefandil, ale o to nejde. Nejdřív ho Angličané pohřbili se všemi poctami. Pak se rozhodli, že ho vlastně nenávidí, a tak ho vykopali a mrtvolu „popravili“. Postupem času mu hlava odpadla z kůlu, na kterém byla napíchnutá celá desetiletí, a skoro tři sta let putovala od sběratele ke sběrateli jako odporný suvenýr. Až jsem roku 1960 našeptal do uší několika vlivným lidem: Tak, a dost. Jsem bůh Apollón a nařizuju tu věc pohřbít. Uráží mě to.

Co se týkalo Jasona Grace, mého padlého kamaráda a nevlastního bratra, nemínil jsem nic ponechat náhodě. Osobně doprovodím jeho rakev do Tábora Jupiter a rozloučím se s ním se všemi poctami.

Vyklubal se z toho pořádný oříšek. Kvůli démonům, kteří na nás zaútočili, a nejenom kvůli nim.

Soumrak měnil Sanfranciský záliv v kotel roztavené mědi, když naše soukromé letadlo přistávalo na letišti v Oaklandu. Zdůrazňuji naše soukromé letadlo. Ten let byl vlastně dárek na rozloučenou od kamarádky Piper McLeanové a jejího táty, filmové hvězdy. (Každý by měl mít aspoň jednoho kamaráda, jehož rodič je filmová hvězda.)

U ranveje na nás čekalo další překvapení od McLeanových: naleštěný černý pohřební vůz.

Meg McCaffreyová a já jsme si šli protáhnout ztuhlé nohy na letištní dráhu, zatímco posádka zasmušile vykládala Jasonovu rakev z nákladního prostoru Cessny. Vypadalo to, že truhla z leštěného mahagonu ve večerním světle září. Mosazné panty se červeně leskly. Nenáviděl jsem tu krásu. Smrt nemá být krásná.

Posádka naložila rakev do vozu a přesunula naše zavazadla na zadní sedadlo. Neměli jsme toho moc, jen můj a Megin batoh (díky Marcovým Militárním Maličkostem), můj luk s toulcem, ukulele, pár skicáků a deskové dioráma, které jsme zdědili po Jasonovi.

Podepsal jsem potřebné papíry, přijal kondolence posádky a potřásl si rukou s milým pohřebákem. Podal mi klíčky od vozu a odkráčel.

Hleděl jsem na klíčky, pak na Meg, která právě ukousla hlavu gumové rybičce a žvýkala ji. Když nám letadlo přistavili, bylo vybaveno půltuctem nádob s červenými bonbóny. Během letu Meg zlikvidovala rybí populaci až na pokraj vymření.

„Mám řídit?“ podivil jsem se. „To je pohřebák z půjčovny?“

Meg pokrčila rameny. V Cessně se povalovala na pohovce a tmavý pážecí účes teď měla vzadu spláclý. Roh kočičích brýlí s falešným kamínkem jí trčel z vlasů jako diskotéková žraločí ploutev.

Zbytek jejího outfitu byl stejně pochybný: vysoké červené kotníčkové boty, obnošené žluté legíny a její oblíbené, po kolena dlouhé zelené šaty, které dostala od mámy Percyho Jacksona. Tím oblíbené chci říct, že měly za sebou spoustu bitev a byly prané a spravované tolikrát, že spíš než oblečení připomínaly vyfouknutý horkovzdušný balon. To hlavní měla upevněno kolem pasu – zahradnický pás s mnoha kapsami. Děti bohyně Démétér bez něj nevycházejí z domu.

„A kdo asi? Já řidičák nemám,“ odsekla, jako bych potřeboval připomenout, že můj život momentálně ovládá dvanáctiletá holka. „Jdu na sedadlo smrti.“

U pohřebního vozu bych tenhle výraz radši nepoužíval. Meg ale přihopsala na stranu spolujezdce a nasedla. Usadil jsem se za volant. Za chvíli jsme už nechali letiště za sebou a v pronajatém černém funusmobilu ujížděli na sever po I-880.

Ach, Bay Area… Tady jsem prožil příjemné časy. Ta rozlehlá pokřivená mísa byla plná zajímavých lidí a míst. Miloval jsem ty zelené a zlaté kopce, pobřeží zahalené mlhami, zářící krajkoví mostů a bláznivou klikatici čtvrtí, nalepených na sebe jako cestující v metru ve špičce.

V padesátých letech jsem hrával s Dizzym Gillespiem v klubu Bop City ve Fillmore. Během Léta lásky roku 1967 jsem uspořádal improvizovanou jam session v Golden Gate Parku se skupinou Grateful Dead. (Parádní parta muzikantů, ale vážně si nemohli odpustit ta svoje patnáctiminutová sóla?) V osmdesátkách jsem se potloukal po Oaklandu se Stanem Burrellem – jinak známým jako MC Hammer – když razil cestu popovému rapu. Za jeho hudbu si připsat zásluhy nemůžu, ale s kostýmy jsem mu trochu píchl. Ty volné kalhoty ze zlatého lamé, to byl můj nápad. A teď do mě, módní policie!

Většina téhle oblasti ve mně probouzela dobré vzpomínky. Ale jak jsem tak jel, neubránil jsem se pohledu na severozápad – směrem k okresu Marin a temnému vršku Mount Tamalpais. My bohové to místo známe coby Mount Othrys, sídlo Titánů. I když byli naši odvěcí nepřátelé poraženi a jejich palác zničen, dál jsem cítil zlé síly toho místa – jako by to byl magnet, který se pokouší vytáhnout železo z mé momentálně smrtelné krve.

Dělal jsem, co jsem mohl, abych ze sebe ten pocit setřásl. Máme na krku jiné problémy. Kromě toho jedeme do Tábora Jupiter – přátelského teritoria na této straně zálivu. A mám na pomoc Meg. Co by se asi tak mohlo pokazit?

Rovinou východní části zálivu se proplétala Nimitzova dálnice, táhla se kolem skladišť a přístavišť, nákupních středisek a řad zchátralých bungalovů. Po naší pravici se vypínalo centrum Oaklandu, malý shluk věžáků čelil svému populárnějšímu sousedovi San Francisku na druhé straně zálivu, jako by hlásal: My jsme Oakland! Jsme tu taky!

Meg se rozvalila na sedadle, opřela si červené boty o palubní desku a pootevřela okýnko.

„Tady se mi líbí,“ usoudila.

„Teprve jsme dorazili,“ podivil jsem se. „Co se ti tu líbí? Opuštěné sklady? Ta reklama na kuře na vaflích?“

„Příroda.“

„Beton bereš jako přírodu?“

„Jsou tu taky stromy. Kytky. Vlhkost ve vzduchu. A pěkně tady voní eukalypty. Není to jako…“

Víc říkat ani nemusela. Náš pobyt v jižní Kalifornii poznamenalo spalující vedro, extrémní sucho a ničivé požáry – to všechno kvůli ohnivému labyrintu, ovládanému Caligulou a Medeou, jeho bláznivou, vzteklou čarodějnicí. V Bay Area tyhle problémy nebyly. Aspoň zatím ne.

Zabili jsme Medeu. Zničili jsme zrádný labyrint. Osvobodili jsme erythrejskou Sibylu a ulevili smrtelníkům a skomírajícím přírodním duchům jižní Kalifornie.

Ale Caligula byl pořád až moc naživu. Se svými spoluimperátory z triumvirátu chtěl dál ovládat všechny prostředky proroctví, převzít vládu nad světem a psát budoucnost podle vlastních sadistických představ. Právě teď se Caligulova flotila luxusních jachet blížila k San Francisku, aby zaútočila na Tábor Jupiter. Nedovedl jsem si ani představit, jakou ďábelskou zkázu může imperátor přinést Oaklandu a kuřecím řízečkům na vaflích.

I kdyby se nám nějak podařilo porazit triumvirát, byl tu další problém. Největší Orákulum, to z Delf, bylo pořád v moci mé staré nemesis Pýthóna. Netušil jsem, jak bych ho mohl porazit, když teď trčím v těle šestnáctiletého padavky.

Ale co. Kromě toho bylo všechno fajn. Eukalypty hezky voněly.

Na I-580 se provoz zpomalil. Kalifornské řidiče ani nenapadlo dát z úcty přednost pohřebnímu vozu. Asi si říkali, že minimálně jeden pasažér už nikam nespěchá.

Meg si hrála s ovládáním okénka, zvedala ho a zase spouštěla. Vrrr. Vrrr. Vrrr.

„Ty víš, jak se dostat do Tábora Jupiter?“ zeptala se.

„Jasně.“

„Protože o Táboře polokrevných jsi to říkal taky.“

„A nakonec jsme se tam dostali!“

„Jo, ale zmrzlí a polomrtví.“

„Koukej, vstup do tábora je přímo tamhle.“ Máchl jsem rukou ke čtvrti Oakland Hills. „Vede tam tajná cesta z Caldecottova tunelu, nebo co.“

„Nebo co?“

„No, já vlastně nikdy do Tábora Jupiter nejel,“ přiznal jsem. „Obyčejně jsem se snesl z nebe v zářícím slunečním voze. Ale vím, že Caldecottův tunel je hlavní vstup. Určitě tam bude nějaká cedule. Třeba pruh Jen pro polobohy.“

Meg si mě změřila pohledem přes okraj brýlí. „Ty jsi ten nejtupější bůh ze všech.“ Zvedla okénko s důrazným Vrrr LUP! Nemile mi to připomnělo dopadající čepel gilotiny.

Zahnuli jsme na západ na silnici číslo 24. Provoz se trochu zmírnil, zatímco se hory přiblížily. Vyvýšená silnice se táhla kolem čtvrtí s klikatými uličkami a vysokými jehličnany, bíle omítnuté domky dřepěly na krajích travnatých roklí.

Ukazatel nám oznámil CALDECOTTŮV TUNEL 2 MÍLE. Mělo mě to uklidnit. Brzo projedeme hranicemi Tábora Jupiter do silně střeženého, kouzlem chráněného údolí, kde mě před mými starostmi aspoň načas ubrání celá římská legie.

Tak proč se mi vlasy v zátylku ježily jako hřebíky?

Něco bylo špatně. Došlo mi, že stísněnost, kterou cítím od přistání, možná nevyvolává vzdálená hrozba Caliguly, ani stará základna Titánů na Mount Othrys, ale něco mnohem bezprostřednějšího… Něco zlovolného, co se přibližuje.

Podíval jsem se do zrcátka. Skrz černé průsvitné záclonky vzadu jsem neviděl nic než provoz na silnici. Ale pak jsem v odrazu na naleštěném víku Jasonovy rakve zachytil pohyb tmavé siluety – jako by po straně pohřebního vozu prolétlo něco velkého jako člověk.

„Hm, poslyš, Meg.“ Snažil jsem se mluvit klidně. „Nevidíš za námi něco divného?“

„Jak divného?“

BUCH.

Vůz sebou trhl, jako bychom narazili do přívěsu plného šrotu. V polstrované střeše nad mou hlavou se objevily dvě prohloubeniny ve tvaru nohou.

„Něco nám přistálo na střeše,“ vyvodila z toho Meg.

„Dík, Sherlocku! Mohla bys to laskavě sundat?“

„Já? Jak?“

To byla protivně správná otázka. Meg mohla proměnit prsteny na svých prostředníčcích v nebezpečné zlaté meče, ale kdyby to udělala v uzavřeném prostoru, například v pohřebním voze, a) neměla by dost místa na rozmach a za b) mohla by probodnout mě a/nebo sebe.

SKŘÍP. SKŘÍP. Vytlačené stopy se prohlubovaly, tvor na střeše přešlapoval jako surfař na prkně. Musel to být pořádný cvalík, když se zabořil do kovové střechy auta.

V krku mi zabublal vzlyk. Ruce na volantu se mi roztřásly. Zatoužil jsem po luku a toulci na zadním sedadle, i když bych je nemohl použít. Střílet při řízení se důrazně nedoporučuje, milé děti.

„Třeba otevři okno,“ poradil jsem Meg. „Vykloň se a řekni té potvoře, ať táhne pryč.“

„Hm, ani mě nenapadne.“ (U všech bohů, ta je ale umíněná.)

„Co kdybys ji zkusil setřást?“

Než jsem jí stačil vysvětlit, že v jízdě rychlostí padesát mil za hodinu na dálnici je to pitomost, zaslechl jsem zvuk, jako když se otvírá plechovka – ostré zasyčení vzduchu unikajícího z kovu. Strop prorazil dráp, špinavý bílý pařát velký jako břit vrtáku. A pak další. A další. A další, až z čalounění trčelo deset ostrých bílých hrotů – přesně na dvě obří ruce.

„Meg?“ vyjekl jsem. „Můžeš –?“

Nevím, co jsem vlastně chtěl říct. Ochránit mě? Zabít tu věc? Podívat se dozadu, jestli tam mám spodky na převlečení?

Stvoření, které rozervalo střechu, jako bychom byli narozeninový dáreček, mě hulvátsky přerušilo.

Prorvanou dírou na mě shlížel vrásčitý ďábelský tvor vzdáleně podobný člověku. Modročerný hřbet se mu leskl jako mouše, místo očí měl průsvitné bílé koule, z vyceněných zubů odkapávaly sliny. Kolem těla se mu třepotala bederní rouška z mastných černých per. Táhl z něj smrad horší než z popelnice – a věřte mi, že vím, co říkám, pár jsem jich sám vymetl.

„JÍDLO!“ zavyl ten tvor.

„Zabij to!“ zařval jsem na Meg.

„Strhni to!“ křikla zase ona na mě.

Jedna z mnoha nemilých věcí, které mám zakódovány ve svém bídném smrtelném těle, je to, že jsem sluha Meg McCaffreyové. Přímý příkaz jsem musel uposlechnout. Takže když vyjekla „strhni to“, škubl jsem volantem prudce doprava. Vůz reagoval jako hodinky. Prohnal se přes tři pruhy, prorazil zábradlí a zřítil se do kaňonu.

*

2

Můj mrtvej kámoš

není k sežrání, kámo

Fakt, kámo, věř mi

Létající vozy mám rád. Ale spíš ty, které umějí létat samy.

Když náš pohřebák dosáhl nulové gravitace, měl jsem pár mikrosekund na to, abych se pokochal scenerií dole – rozkošným jezírkem lemovaným eukalypty a stezkami pro pěší, taky plážičkou na druhém břehu, kde na dekách lenošilo pár lidí na pikniku.

No fajn, pomyslela si část mého mozku. Snad aspoň přistaneme ve vodě.

A pak jsme klesali. Ne k vodě, ale ke stromům.

Vydral se ze mě zvuk, jako když Luciano Pavarotti v Donu Giovannim nasadil vysoké céčko. Ruce jsem měl přilepené k volantu.

Nořili jsme se mezi eukalypty, když démon z naší střechy zmizel, jako by ho větve úmyslně smetly. Jiné jako by se semkly kolem vozu a zpomalily pád. Jedna větev vonící po kapkách proti kašli nás předávala další, až jsme s mohutným žuchnutím dopadli na zem na všechna čtyři kola. Airbagy přišly s křížkem po funuse, nafoukly se a přitlačily mi hlavu na opěrku.

V očích mi tancovaly žluté améby. V krku mě pálila chuť krve. Chňapl jsem po klice dveří, vysoukal jsem se ven mezi airbagem a sedadlem a zhroutil se na koberec chladné měkké trávy.

„Bleeeee,“ vyšlo ze mě.

Slyšel jsem, jak Meg kousek ode mě zvrací. Aspoň to znamenalo, že žije. Pár metrů po mé levici voda olizovala břeh jezera. Přímo nade mnou se u vršku nejbližšího eukalyptu kroutil a vrčel náš modročerný kamarád démon, uvězněný v kleci z větví.

S námahou jsem se posadil. V nose mi tepalo, dutiny jako bych měl plné mentolové masti. „Meg?“

Vyvrávorala zpoza kapoty. Kolem očí se jí už dělaly modřiny, zřejmě dáreček od airbagu. Brýle měla nakřivo, ale nepoškozené. „Strhl jsi to pěkně blbě.“

„U všech bohů!“ bránil jsem se. „Nařídila jsi mi – “ Mozek mi vypověděl službu. „Počkat. Jak to, že jsme živí? To ty jsi ohnula ty větve?“

„Si piš.“ Máchla rukama a objevily se dvě lesklé zlaté čepele. Opřela se o ně jako o lyžařské hůlky. „Už tu nestvůru dlouho neudrží. Připrav se.“

„Co?“ vyjekl jsem. „Počkat. Ne. Nejsem připravený!“

Sunul jsem se po dveřích auta a postavil se na nohy.

Výletníci na druhé straně jezera se zvedli z dek, zřejmě si všimli pohřebáku padajícího z nebe. Pohled jsem měl zamlžený, ale na těch lidech bylo něco divného… Nemá jeden z nich zbroj? A další kozí nohy?

I kdyby to byli spojenci, z té dálky nám pomoct nemohli.

Přikulhal jsem k zadním dveřím a otevřel je. Jasonova rakev ležela netknutá a zabezpečená v nákladním prostoru. Popadl jsem luk a toulec. Ukulele se udusilo někde pod nafouknutými airbagy, musel jsem si poradit bez něj.

Tvor nad námi vyl a mlátil sebou v kleci z větví.

Meg se zapotácela, na čele jí vyrašil pot. A to už se démon osvobodil, padal k zemi a přistál jenom kousek od nás. Doufal jsem, že si při dopadu zlomí nohy, ale takové štěstí jsme neměli. Popošel o pár kroků blíž, v trávě po něm zůstávaly vlhké krátery, napřímil se, zavrčel a ukázal špičaté bílé zuby, připomínající drobné plaňky plotu.

„ZABÍT A SEŽRAT!“ zařval.

Pozoruhodný zpěvný hlas. Mohl by dělat frontmana nějaké norské death-metalové kapele.

„Počkat!“ vypískl jsem. „Já-já tě znám.“ Zašermoval jsem prstem, snad abych si restartoval paměť. Luk, který jsem svíral v druhé ruce, se zachvěl. Šípy v toulci zarachotily. „Po-počkat, já si vzpomenu!“

Démon zaváhal. Odjakživa si myslím, že vnímaví tvorové se rádi dají poznat. Ať už jsme to my bohové, lidé nebo slintající démoni v péřových bederních rouškách, těší nás, když si na nás ostatní vzpomenou, osloví nás jménem, vezmou na vědomí naši existenci.

Jasně, snažil jsem se jenom získat čas. Doufal jsem, že Meg chytí dech, zaútočí na toho netvora a nadělá z něho fašírku. Ale zatím to nevypadalo, že meče dokáže použít jinak než coby berle. Ovládat obří stromy asi člověka unaví, ale mezi námi, nemohla se zhroucením počkat až potom, co zabije tuhle supí plínku?

Počkat. Supí plínka… Znovu jsem se na démona podíval. Ten zvláštní strakatý černomodrý hřbet, mléčné oči, veliká tlama a drobné škvírky nozder… Smrděl po shnilém mase. A měl peří mrchožrouta…

„Já tě vážně znám,“ došlo mi. „Ty jsi eurynomos.“

Někdy si zkuste vyslovit Ty jsi eurynomos, když máte zdřevěnělý jazyk, třesete se hrůzou a dostali jste facku od airbagu z pohřebního vozu.

Démon prohnul rty. Z brady mu skápl stříbřitý čůrek slin. „ANO! JÍDLO ŘEKLO MOJE JMÉNO!“

„A-ale ty požíráš mrtvoly!“ namítl jsem. „Máš být v podsvětí, pracovat pro Háda!“

Démon naklonil hlavu, jako by se snažil vzpomenout, co je to podsvětí nebo Hádes. Tahle slova se mu očividně nezamlouvala tak jako zabít a sežrat.

„HÁDES MI DÁVAL STARÉ MRTVÉ!“ houkl. „PÁN MI DÁVÁ ČERSTVÉ!“

„Pán?“

„PÁN!“

Uvítal bych, kdyby tak neřval. Nebylo vidět, že by měl uši, takže se možná neuměl tlumit. Nebo prostě chtěl poprskat všechno kolem.

„Jestli myslíš Caligulu,“ troufl jsem si, „tak věřím, že ti toho nasliboval spoustu, ale můžu ti říct, že není –“

„HAHA! HLOUPÉ JÍDLO! CALIGULA NENÍ TEN PÁN!“

„Není?“

„NENÍ TEN PÁN!“

„MEG!“ spustil jsem. Uff. Už řvu taky.

„Jo?“ zasípala. Vypadala urputně a bojovně, jak se ke mně belhala na mečích. „Dej. Mi. Chvilku.“

Bylo jasné, že v tomhle boji se vedení neujme. Jestli k ní supí plínu pustím, zabije ji. Na takových pětadevadesát procent mi to připadalo nepřijatelné.

„No, eurynome,“ oznámil jsem mu, „ať je tvůj pán, kdo chce, dneska nikoho nezabiješ a nesežereš!“

Vytáhl jsem z toulce šíp. Nasadil jsem ho do tětivy a zamířil, stejně jako jsem to dělal už milionkrát předtím, ale s třesoucíma se rukama a podlamujícíma se nohama jsem to nevystřihl tak působivě jako jindy.

Proč se vlastně smrtelníci třesou, když mají strach? Je to naprosto kontraproduktivní. Kdybych já stvořil lidi, dal bych jim ve chvílích hrůzy ocelové odhodlání a nadlidskou sílu.

Démon zasyčel a zaprskal.

„PÁNOVA VOJSKA BRZO ZASE POVSTANOU!“ zaburácel. „DOKONČÍME PRÁCI! SERVU MASO NA KOST A JÍDLO SE K NÁM PŘIDÁ!“

Jídlo se k nám přidá? V žaludku se mi udělal podtlak. Vzpomněl jsem si, proč Hádes eurynomy tolik miloval. Nejmenší škrábnutí jejich drápů vyvolalo u člověka zhoubnou nemoc. A když smrtelník umřel, stalo se z něj to, co Řekové nazývali vrykolakas – neboli, jak známe z televize, zombie.

To ještě nebylo to nejhorší. Pokud se eurynomovi povedlo sežrat maso mrtvoly a okousat ho až na kost, kostra pak ožila jako nejzuřivější, nejhouževnatější neživý válečník. Mnoho z nich sloužilo jako Hádova elitní palácová stráž, což je práce, o kterou bych se já rozhodně neucházel.

„Meg?“ Dál jsem mířil démonovi na hruď. „Couvni. A pozor, ať tě neškrábne.“

„Ale –“

„Prosím,“ žadonil jsem. „Aspoň jednou mě poslechni.“

Supí plína zavrčela. „JÍDLO MOC MLUVÍ! HLAD!“

Zaútočila na mě.

Vystřelil jsem.

Šíp zasáhl přímo střed démonovy hrudi, ale odrazil se od ní jako gumová kulička od kovu. Hrot z božského bronzu ho musel přinejmenším zabolet. Démon vyjekl a zarazil se na místě, v prsou měl svraštělou doutnající ránu. Ale pořád byl dost živý. Možná bych mu ublížil, kdyby se mi podařilo zasáhnout ho dvacetkrát nebo třicetkrát do stejného místa.

Třesoucíma se rukama jsem nasadil další šíp. „T-to bylo jenom varování!“ blafoval jsem. „Tím příštím tě zabiju!“

Supí plína vydala jakýsi bublavý zvuk z hloubi hrdla. Doufal jsem, že je to smrtelné chroptění. Pak mi došlo, že se netvor smál. „MÁM DŘÍV SEŽRAT NĚCO JINÉHO? NECHAT SI TĚ JAKO ZÁKUSEK?“

Natáhl pařáty a ukázal k pohřebnímu vozu.

Nechápal jsem. Chce slupnout airbagy? Čalounění?

Meg to pochopila dřív než já a vztekle zaječela.

Démon se živí mrtvolami. A my jeli pohřebním vozem.

„NE!“ houkla Megan. „Nech ho být!“

Vlekla se kupředu, zvedla meče, ale na víc jí síly nestačily. Odstrčil jsem ji, postavil se mezi ně a znovu a znovu pálil šípy.

Trčely mu z modročerného hřbetu a zanechávaly doutnající, nepříjemně neškodné rány. Vrávoral ke mně, vrčel bolestí a tělo se mu otřásalo při každém zásahu.

Byl ode mě na metr a půl.

A pak se dostal na dosah a roztáhl spáry, aby mi rozerval obličej.

Kdesi za mnou křikl ženský hlas: „HEJ!“

Supí plínu to rozptýlilo přesně na tak dlouho, abych stačil kurážně žuchnout na zadek a odštrachat se z dosahu netvorových drápů.

Démon zamrkal, zaskočený nečekanou společností. Asi o tři metry dál stála štíhlá mladá žena s růžovými vlasy, v římské legionářské zbroji a za ní se pokoušel schovat asi tak tucet faunů a dryád.

Ta dívka zápasila s jakousi střelnou zbraní. Ach, běda. Byla to manubalista. Těžká římská kuše. Tyhle věcičky byly příšerné. Pomalé. Silné. A notoricky nespolehlivé. Šíp měla založený. Natáčela kliku, ruce se jí třásly tak jako mně.

V trávě po mé levici zakvílela Meg a pokoušela se vyškrábat na nohy. „Tys do mě strčil,“ postěžovala si. Ve skutečnosti tím jistě myslela: Děkuju ti, Apollóne, žes mi zachránil život.

Růžovovlasá dívka zvedla manubalistu. Se svýma dlouhýma a roztřesenýma nohama mi připomínala žirafí mládě. „Bě-běž od nich,“ nařídila démonovi.

Supí plína reagovala svým typickým syčením a prskáním. „DALŠÍ JÍDLO! VŠICHNI SE PŘIDÁTE KE KRÁLOVÝM MRTVÝM!“

„Teda, kámo.“ Jeden z faunů se nervózně poškrábal na břiše pod tričkem s nápisem LIDOVÁ REPUBLIKA BERKELEY. „To není žádná sranda.“

„Žádná sranda,“ přizvukovali jeho druhové.

„MNĚ ČELIT NEMŮŽEŠ, ŘÍMANKO!“ zavrčel démon. „UŽ JSEM OCHUTNAL MASO TVÝCH DRUHŮ! ZA KRVAVÉHO MĚSÍCE SE K NIM PŘIDÁŠ –“

SVIST.

Uprostřed démonovy hrudi přistál šíp z imperiálního zlata. Netvor překvapeně vytřeštil mléčné oči. Římská legionářka vypadala stejně ohromeně.

„Kámo, tys ho zasáhla,“ vyhrkl jeden faun, jako by to uráželo jeho jemnocit.

Démon se rozpadl na hromádku prachu a supího peří. Šíp zazvonil na zemi.

Meg ke mně přikulhala. „Vidíš? Takhle jsi ho měl zabít.“

„Nech si to,“ zavrčel jsem na ni.

Obrátili jsme se k naší nečekané zachránkyni.

Růžovovlasá dívka se mračila na hromádku prachu a brada se jí třásla, jako by se měla každou chvíli rozplakat. „Já tyhle potvory nesnáším.“

„U-už jsi s nimi bojovala?“ zeptal jsem se.

Podívala se na mě, jako by to byla urážlivě pitomá otázka.

Jeden z faunů do ní šťouchl. „Lavinie, kámo, zeptej se jich, co jsou zač.“

„Hm, jasně.“ Lavinia si odkašlala. „Co jste zač?“

Vyškrábal jsem se na nohy a pokoušel se zachovat klid. „Jsem Apollón. A tohle je Meg. Díky za záchranu.“

Lavinia na nás zírala. „Apollón, jako ten –“

„Teď to nemám čas vysvětlovat. Převážíme na pohřeb do Tábora Jupiter tělo vašeho kamaráda, Jasona Grace. Můžeš nám pomoct?“

Lavinii poklesla čelist. „Jason Grace… je mrtvý?“

Než jsem stačil odpovědět, ozval se odněkud z druhé strany silnice číslo 24 vzteklý a zmučený nářek.

„Hm, lidi,“ pronesl jeden z faunů, „neloví tihle týpci ve dvou?“

Lavinia polkla. „Jo. Doprovodíme vás do tábora. Pak si promluvíme o tom,“ – stísněně ukázala k pohřebnímu autu – „kdo je mrtvý a proč.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít