Gita Treleasová: Enchantée

Dekadentní příběh o lásce, magii a revoluci.
Paříž je v roce 1789 město plné žebráků, zlodějů, revolucionářů – a mágů…

 

ANOTACE:
Paříž je v roce 1789 město plné křivolakých uliček plných žebráků, zlodějů, revolucionářů – a mágů… Camillini rodiče zemřeli na neštovice a ona se musí starat o svou mladší sestřičku, a ještě u toho ukočírovat svého rozmařilého a nestálého bratra.

Zprvu jí pomůže la magie ordinaire – drobná, každodenní magie. Camille dokáže na krátkou dobu proměnit jakékoli kousky kovu ve zlato a koupit za ně jídlo a léky. Zlaté mince ale nevydrží věčně, a když se bratr vypaří i se všemi rodinnými úsporami, je nucena zkusit jinou cestu a vydat se na temnější místo, kde je k mání víc peněz: na dvůr Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. S pomocí temné magie se přemění v tajemnou baronku de la Fontaineovou a vrhne se do víru Versailles a hazardních her, aby zajistila živobytí pro sebe i pro sestru. Čím déle se pohybuje u dvora, tím méně pohrdá hýřící šlechtou. A když se vrací zpátky do Paříže, setkává se s pohledným mladíkem, který létá v balonu a který jí dává naději, že láska a svoboda pro ni nejsou nedostupné veličiny. Provozovat magii však taky něco stojí. Čím déle hraje Camille svou hru, tím víc kolem ní obchází smrtelné nebezpečí. Když vypukne revoluce, musí se rychle rozhodovat, na kterou stranu barikády se postaví, dřív než Paříž shoří.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, duben 2020
Překlad: Alžběta Kalinová
Vazba: vázaná
Počet stran: 448
Cena: 349 Kč (v e-shopu Albatrosmedia za 279 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:
4

Té noci pronásledovaly Sophie ve spánku noční můry. Začaly ji trápit v době, kdy onemocněla neštovicemi. Vyprávěla Camille, že se v nich občas vrací v čase. Třeba o šest měsíců nebo o rok, do dob, kdy byli jejich rodiče ještě naživu, milí a šťastní. Jindy se jí ale ve snech jen zdáli živí, ale jakmile je objala, obrátili se jí v náručí v prach. Nebo ji sny zavedly do doby před třemi měsíci, kdy už rodiče umírali na neštovice a Sophie musela vyzvracet jakékoli zbytky jídla, které se jí někde podařilo sníst, aby je měla čím nakrmit. Zkrátka ji pronásledovala nekonečná směs hrůzy, viny a zoufalství.

Camille seděla na kraji její postele a pozorovala, jak očima prázdně těká pod namodralými víčky. Při každém jejím hlubokém nádechu Camille ztuhla. Když už se téměř probudila, zalapala po dechu jako tonoucí.

Pak procitla úplně a pevně zavřela oči. „Prosím,“ zaškemrala. „Dej mi můj lék na spaní.“

Camille zvedla hnědou lahvičku s laudanem do světla svíce. Byla téměř prázdná. Dala Sophie několik posledních lžiček. Netrvalo dlouho a opiová tinktura ji ovládla svou omamnou mocí. Sophie se zachvěla víčka a klesla hlavou zpět na polštář. „Maman v tom snu neměla prsty,“ mumlala.„Všechny je prodala za jídlo. Zůstaň u mě, Camille, ať se ty sny nevrátí.“

Camille vzala sestru za hubenou ruku, schovala si kolena pod košili a opřela se o stěnu. Sophie začala zvolna pravidelně dýchat a její přikrývka se zvedala a klesala v pomalém rytmu. Když oheň dohořel a v krbu už žhnuly jen rudé uhlíky, stáhla Camille peřiny z Alainovy prázdné postele a pořádně do nich Sophie zachumlala. Jejich černý kocour se uvelebil do klubíčka těsně u jejího břicha a začal hluboce vrnět.„Ach, Fantome,“ zabručela Sophie, pustila se sestřiny ruky a objala jeho kožíšek.

„To je dobře. Spinkej, ma chérie,“ zašeptala a uhladila jí potem zvlhlé vlasy pryč z čela. Ráno jí je bude muset umýt. A k tomu budou potřebovat další dřevo na oheň, aby ohřály vodu. Další dřevo, další peníze, další léky, další kouzla.

Opatrně se dotkla hrdla v místě, kam ji Alain řízl. Už to nekrvácelo. Mohlo to dopadnout hůř, říkala si, zatímco si ránu osahávala. Občas doufala, že se jejich bratr už nikdy nevrátí. Sophie by byla smutná, to jistě. Camille věděla, že by měla Alaina litovat nebo s ním cítit, protože aspoň ze začátku se snažil je nakrmit a ošatit. Nemůže přece za to, že on kouzlit nedovede. Mon Dieu, jak moc se o to snažil. Ale co to vše, co následovalo pak? Nacházel útočiště v sázení a pití. To nebyl bratr, kterého znávala.

Možná že její skutečný bratr už se opravdu nikdy nevrátí.

Alain v kapsách stěží najde nějakou minci, ale to ho jistě neodradí. Brzy už bude v herně v Palais Royal vykřikovat své sázky. Tenhle honosný pařížský palác patřil královu bratranci a notorickému hazardnímu hráči, vévodovi orleánskému, který otevřel své sídlo veřejnosti. Tam Alain sázel cokoli, co měl, aby získal šanci něco vyhrát, a pil na dluh, dokud už ani nevěděl, jak se jmenuje. Camille ten příběh dobře znala. Za týden nebo dva se u nich za dveřmi zjeví vymahač doprovázený zvědavou madame Lamotteovou a bude Camille mávat před očima mastným účtem.

To je jistota.

Nechala Sophie spát a sama došla bosa do druhého pokoje. Zastavila se u stěny s malými dvířky vedoucími do prostoru těsně pod hřebenem střechy. Sehnula se k podlaze, z tajné skrýše pod uvolněným prknem vytáhla klíč a odemkla. Malá komůrka byla vytapetovaná zašlým vzorem okrasných růží. Ale v tom šeru jí připomínaly spíš záplavu zírajících obličejů. Na zemi leželo několik srolovaných koberců, příliš starých, než aby je šlo prodat, a vedle nich dvě dřevěné truhly. Jedna vypadala, jako by prošla ohněm. Její na uhel sežehlý povrch se ve světle svíčky mastně leskl. Camille ji obešla a snažila se předstírat, že tam ani není. Což samozřejmě nešlo. Protože při sebemenším pomyšlení na ni jí v hlavě zaznělo matčino varování. Na tu spálenou truhlu nesahej, protože je nebezpečnější, než by sis kdy dokázala představit. Vždycky jí při tom přeběhl mráz po zádech.

Maman ji naučila, že existují tři druhy magie. La magie ordinaire k proměňování věcí, la glamoire k proměňování sebe sama a la magie bibelot propůjčující kouzelnou moc předmětům, vdechující jim život.

Bylo směšné si myslet, že se na ni ta spálená truhla dívá, ale skutečně měla takový pocit. Přitáhla si šál těsně kolem těla.

Druhá truhla sloužila jako trezor. Byla přikovaná k podlaze.

Z tajné kapsy, kterou si všila zespodu pod lem sukně, vytáhla hrst mincí. Drobných, které jí zbyly poté, co rozměnila u svíčkaře ten falešný louisdor. Celých dvacet livrejů. Alain ty peníze, které mu dala na kuře, propil. Ale k těmhle, k jejich skutečným penězům, se nedostal. Když je ukládala do trezoru a znovu ho zamykala, píchly ji u srdce výčitky. Sophie rozhodně potřebovala zesílit. Jenže peníze na nájem teď byly podstatnější než maso a jí zbývalo jen pár dní na to, aby sehnala zbývajících sto osmdesát livrejů.

Přestože umdlévala únavou, byly jí myšlenky na spánek stejně vzdálené jako nějaká exotická země. Čekalo ji ještě tolik práce. Pak za sebou dvířka zas zavřela a zamkla a prošla skrz měsíční paprsky ke krbu, kde si ohřála ruce nad rozžhavenými uhlíky. Z poblíž ležící hromádky papírů vytáhla pár špinavých nátisků. Povstaňte, občané, burcoval jeden z pamfl etů, naše hodina nastala! Všechno zbytky z otcovy tiskařské dílny. Hodila je mezi doutnající uhlíky. Ihned kolem nich vyšlehly zářivé hladové plameny, které osvítily krbovou římsu. Cenné sošky, které na ní dříve stály, třeba tu pastýřku z porcelánu nebo lakovaného čínského lva s bujnou hřívou, po smrti rodičů prodali. Teď už se o stěnu opíralo jen několik sošek z papíru. Camille uchopila malou papírovou lodičku a foukla jí do plachet, až zašustily.

Bagatelles, říkával jim táta. Takové zbytečné maličkosti. Královny s obřími parukami a dojičky s vědry v rukách, rytíři s kopími a draci chrlící oheň. Ti všichni vyrobení z inkoustově černých archů s nátisky pamfletů, které táta napsal. Dokonce i teď vystupovala z plachet škuneru jeho slova: Je načase jednat. A plameny sršící drakovi z tlamy zas hlásaly heslo Liberté! Ačkoli to L bylo obráceně.

Zastyděla se, když si na to vzpomněla. Poskládat písmena do rámu tak, aby všechna vyšla správně, vyžadovalo zkušenosti a zručnost. Nebo tak se to Camille aspoň naučila, když otce uprosila, aby jí dovolil stát se jeho učněm. Když ho o to požádala, zvedl ji svými silnými pažemi do vzduchu a zatočil ji kolem dokola. Z tváře mu zářila radost a pýcha. Pro malou holčičku to byla těžká práce. Nešlo jen o to, že připravit něco k tisku jí zabralo hodiny stání na židli. Stejně náročné bylo nanést na písmena rovnoměrně tiskařskou barvu, aby byla opravdu černá, nebo zatáhnout za páku, která tiskla rám s písmeny k papíru, aby ho mohla políbit. Samozřejmě se dopouštěla chyb. Občas písmena seřadila špatně, občas jí někde vznikla kaňka nebo šmouha. Nechtěla, aby to papa viděl, ale on ty zkušební archy, které schovala, našel. Pak jí setřel z tváří slzy a řekl jí:„Snažit se znamená být odvážný. Buď odvážná.“

A aby neměla pocit, že ty papíry, které pokazila, jsou bezcenné, poskládal z nich loďky, paruky nebo tančící medvědy. Většina z těch drobností se už dávno rozpadla. Papír nevydrží věčně. Jedné mrazivé noci navíc většinu z nich někdo použil na otop. Ale pár jich přežilo.

Nechala si je, aby nikdy nezapomněla, jak ji papa učil svému umění, aby se jednoho dne mohla stát nejlepším tiskařem v celé Paříži, přestože se jednalo výhradně o mužské řemeslo.

Nechtěla zapomenout ani na to, jaká pýcha z něj vyzařovala, když se její archy sušily zavěšené na šňůře. Na to vzrušení, když se prázdný papír pokryl černí, ani na to nadšení pramenící z vědomí, že papa ji vnímal jako dostatečně velkou a inteligentní, aby dokázala přemýšlet o světě, v němž žili. A aby ho tím, jak skládala písmena za sebe, dokázala měnit. Tiskařský lis dokáže převzít lidské myšlenky a vtisknout je na papír, který si může kdokoli přečíst. Tak trochu jako kouzlo. Kouzlo proměňující svět.

Ale to všechno muselo jít stranou. Když večer uléhala k Sophie do postele, nohy uchozené a duše bolavá z kouzlení, občas se utěšovala tím, že jednoho dne se bude moct k tiskárně znovu vrátit. Jenže ten den se jí neustále vzdaloval, až ho v budoucnosti už ani neviděla. Snažila se sílící smutek potlačit, ale pálil ji v hrudi i v hrdle. Dokonce cítila, jak jí pulzuje malíčkem. Taková vibrující bolest.

Nechtělo se jí do kouzlení. Ne teď, vždyť byla tolik unavená. Ale neměla na vybranou. A jelikož byla stejně vzhůru, vlastně na tom nezáleželo.

Odložila papírovou loďku a donesla těžkou krabici plnou kousků kovu. Byla v ní i rozbitá písmena ještě z tiskárny. Přejela prsty po jejich hranách, které zůstaly nepokroucené. Pocházela z takového jejího experimentálního rámu, s nímž pracovala, než musel papa tiskárnu zavřít a tiskařský lis prodat. Jaké pusto v dílně zavládlo potom, co všechno – stroje, papíry, písmena a skříňky – zmizelo. Zůstala jen smítka prachu poletující v záři slunce vzduchem a nezaměnitelná vůně tiskařské barvy.

Jinak tam bylo pusto, pusto, pusto.

Když si na to Camille vzpomněla, v žilách se jí rozproudil zármutek. Jako víno nebo laudanum, temný, hořký a neúprosný. Ani se mu nesnažila vzdorovat. Nepřesvědčovala sebe samu, že jednoho dne bude zas všechno lepší.

Místo toho neúnavně přejížděla po okrajích rozbitých písmen prsty, až se rozehřála a začala měnit tvar. Znovu a znovu je uhlazovala, zatímco měla před očima vzpomínku na smrt rodičů. Na to, jak se jim na kůži objevily první pupínky připomínající štípance, dokud se nezanítily. Na to, jak se matce na pažích a na hrudi brzy změnily v rozšklebené hnisající boláky. Jak otec běsnil, zatímco ho horečka požírala zaživa. Jak osaměle se Camille cítila, když jí maman řekla, že odteď bude muset kouzlit ona, že odteď už bude na ní, aby si uchovávala v srdci zdroj smutku a použila ho k udržení rodiny při životě.

Nenáviděla kouzla, jenže nic jiného jí nezůstalo.

Usazená za starým stolem se neustále vracela do temné, bezedné studny vzpomínek na smrt rodičů i na to, jak jejich život vypadal dřív. A neváhala se ponořit do ještě hlubšího smutku, který se leskl jako stín stříbrné rybky plující na samém dně černého jezera. Maman. Papa. Alain, její bratr, jak ji bezpečně drží na okenním parapetu, aby jí ukázal hnízdo vlaštovek. Ten obraz klesal do nekonečné hlubiny. Rozplakala se, ale nepřestávala rozbitý kousek kovu opracovávat, dokud na sebe nevzal užitečnou podobu berné mince.