Dhonielle Claytonová: Krásky

Ukázky z knih / 16.3.2020 /

Nakladatelství Fragment vydalo román Krásky, temnou young adult fantasy o společnosti, která staví krásu nade vše.

ANOTACE:
V honosném světě Orleans je krása nade vše. Lidé se zde rodí šedí a pouze Krásky mohou, díky svému talentu, změnit barvu jejich kůže, očí či vlasů, tvarovat křivky boků nebo rtů. Po jejich doteku touží každý, ale jen ti, kteří zaplatí, si mohou jejich služby dovolit.

Camellia je Kráska, ale to jí nestačí. Chce být nejlepší Kráskou v zemi. Tou, kterou si vybere samotná královna, aby sloužila její rodině a žila spolu s ní na královském dvoře.

Pozlacené zdi paláce však skrývají tajemství. Camellia a její sestry brzy zjistí, že jejich schopnosti lze zneužít pro velmi temné a zvrácené účely.

Nechá se Camellia přesvědčit, aby porušila tabu, riskovala život a použila svoji moc způsobem, o jehož existenci neměla potuchy? Pomůže umírající princezně, a navždy tím změní svět?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, březen 2020
Překlad: Zuzana Švábová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 448
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Dnes jsme všechny oslavily šestnácté narozeniny, což by pro kteroukoliv normální dívku znamenalo malinové a citronové makronky, maličké pastelové vzducholodě, růžové šampaňské a karetní hry. Možná i miniaturního slona.

Ale pro nás ne. My jsme dnes měly premiéru. Letos nás bylo jen šest.

Konečky mých prstů zanechaly na papírově tenkých skleněných stěnách mlžné otisky. Kočár byl krásný, průhledný, měl tvar koule a obklopovali ho oddaní diváci, kteří toužili zjistit, jak vypadám a co dokážu. Byla jsem jako křehká panenka vystavená uvnitř sněžítka.

Podél skleněných záhybů se táhla síť vyrobená z růžových květin, které byly mým symbolem. Měla všem sdělit mé jméno – Camellie – a skrývat mě, dokud mě neodhalí před královským dvorem.

Byla jsem poslední v řadě.

Když jsme se prodíraly davy, které se na Královském náměstí sešly u příležitosti Karnevalu krásy, srdce mi nadšením a nervozitou bušilo jako splašené. Festival se konal jednou za tři roky. Vykoukla jsem dalekohledem skrz mezírky mezi okvětními lístky a snažila se vstřebat své první pohledy na svět. Toužila jsem každý kousek složit a zastrčit si ho mezi jasně červené vrstvy šatů.

Byla to říše divů plná zámeckých budov se zlatými věžičkami a třpytivými klenbami, kašen s rybami barvy karmínu a slonoviny, bludišť z kreativně sestříhaných stromů a keřů všemožných geometrických forem. Náměstí obklopovaly majestátní kanály, na nichž pluly drahokamy osázené lodě, které se leskly jako šperky a na temně modré vodě působily jako usmívající se měsíce. Byly napěchované cestujícími, kteří nás toužili spatřit. V královských přesýpacích hodinách, jež měřily délku dne a noci, se vířil písek v odstínu bílých diamantů.

Slunce se nořilo do moře a obloha i oblaka na ní měly barvu rozplývajících se třešní, planoucích pomerančů a spálených grepů. Skomírající sluneční svit vrhal na sklo můj odraz. S napudrovanou pletí jsem vypadala jako kus karamelového dortu pokrytý příliš tlustou vrstvou krému.

Bylo to poprvé, co jsem navštívila imperiální ostrov. Poprvé, co jsem kdy opustila domov. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla.

Orléanské souostroví tvořil pás ostrovů, který se přes teplé moře táhl jako růže s křivým stonkem. Většina ostrovů byla propojená zlatými mosty nebo se na ně dalo dostat okázalými říčními kočáry. My jsme přijely ze samého vrcholku – růžového květu – a urazily jsme dalekou cestu do srdce stonku, abychom předvedly svá nadání.

Do skleněného kočáru se malinkými průduchy prodral vánek a přinesl s sebou vůni oblohy – slaný déšť, kořeněné mraky a nasládlou stopu hvězd. Všechno to bylo jako sen, který přetrval i po úsvitu. Nechtěla jsem, aby někdy skončil. Nechtěla jsem se vrátit domů. Jedna minuta tady byla bohatší než tisíc okamžiků tam.

Konec teplých měsíců přináší změny, říkala vždycky máma. A můj život se měl změnit dnes večer.

Koně námi škubli dopředu a jejich kopyta zaklapala o vydlážděné náměstí. Pouliční prodavači nabízeli sladkosti na naši počest: hromádky naškrábaného ledu posypané jahodami v barvě našich rtů, rafinované koláčky ve tvaru květin, odpovídajících našim symbolům, sladké obláčky ve tvaru drdolů Krásek a barevné cukrové šňůrky obtočené okolo tyčinek, které symbolizovaly naše tradiční šerpy a šaty.

Do mého kočáru někdo zabušil rukou a já jsem zahlédla kousíček jeho tváře. Náměstí praskalo ve švech. Bylo tu tolik lidí – stovky, tisíce, možná miliony. Imperiální stráže tlačily dav zpět, aby našemu procesí udělaly prostor k průjezdu. Všichni ti lidé se zdáli být krásní a jejich pleť měla různé barvy; od čerstvé smetany, přes kapku medu až po čtvereček čokolády. Na hlavě měli blond vlny, hnědé kudrny i havraní lokny. Jejich těla byla útlá, zaoblená nebo něco mezi. Všichni zaplatili za to, aby takhle vypadali.

Muži na sobě měli saka, klobouky a vázanky v celém spektru barev. Některým na tváři rostly vousy upravené do rozličných vzorů. Stáli za ženami, jež zdobily šperky a halily luxusní pastelové šaty, kterým na objemu dodávaly krinolíny a tyl. Ženy měly vlasy zakryté propracovanými klobouky. Některé z nich svíraly roztomilé slunečníky a deštníky z voskovaného papíru nebo se ovívaly vzorovanými vějíři.

Spatřila jsem populární vizáže z bulvárních plátků, které zůstaly v bedně na poštu o den déle, než měly, nebo z týdenních krasohledů, které Elisabeth, dcera Du Barryové, občas upustila mezi sametové polštáře na pohovce v salónku. V Orléanském deníku stálo, že novým trendem větrné sezóny jsou jahodově blond vlasy a nefritové oči. V titulcích novin se psalo:

PROBUĎTE LÁSKU… BUĎTE NEODOLATELNÁ S JAHODOVOU A NEFRITOVOU

DOPLŇTE SVOU TOALETNÍ SKŘÍŇKU O REBARBOROVÝ VLASOVÝ PUDR, KTERÝ DOPORUČUJÍ KRÁSKY

LILIOVĚ BÍLÁ PLEŤ A RŮŽOVÉ RTY – BARVY KRÁSY PRO TUTO SEZÓNU

Bulvární novináři tvrdili, že právě po tomhle budou všichni v nadcházejících měsících šílet.

Byl slyšet cinkot mincí. Desítky rukou mávaly ve vzduchu sametovými pytlíky. Spintrie uvnitř vydávaly zvonivou melodii. Kolik jich bylo v každém sáčku? Kolik procedur si mohli dovolit? Kolik byli ochotní zaplatit?

Upravila jsem čočky dalekohledu a přiblížila jsem si natěšené přihlížející. Všimla jsem si, že mnohým vybledla pleť jako obrazům, které příliš dlouho visely na slunci. U kořínků jim šedivěly vlasy a některým brázdily čela vrásky.

Připomnělo mi to, proč jsem tady.

Byla jsem Kráska.

Ovládala jsem krásu.

*

2

Kočáry se zastavily před královským altánem. Kolem jeho vrcholků se vinuly vyšívané chryzantémy. Rozezněly se trumpety. Zazvonily zvony. Nastavila jsem čočky dalekohledu a přimhouřila oči, abych viděla na krále, královnu a jejich dceru. Připomínali mi porcelánové panenky, s nimiž jsme si se sestrami hrávaly jako děti. Oprýskané obličeje malého krále v nachovém rouchu a královny s ohnutou korunou vsazenou do černých vlasů. Oba sedící v miniaturním paláci vyrobeném z úlomků cypřišového dřeva v hrací místnosti.

Tady vypadali stejně, i když samozřejmě ne tak opotřebovaně. Královna zářila jako vzdálená hvězda a její inkoustově černá pleť zachycovala poslední sluneční paprsky. Králův měděný plnovous mu dosahoval k opasku roucha a jejich dcera měla zlaté vlasy vyčesané jako včelí úl. Kdykoliv si skutečná princezna změnila barvu pleti, přemalovala jsem ruce a nohy princezny-panenky, aby držela krok s bulvárními plátky, které maman propašovala přes Du Barryovou.

Na obrazovkách vzducholodí se rozzářila její podobizna. Dnes měla stejně jako její otec sněhově bílou pleť, ale s broskvově růžovými pihami, které byly dovedně rozprášené po nose. Chtěla jsem být tou, která je všechny zkrášlí. Chtěla jsem být tou, kterou si královna vybere. Chtěla jsem moc, která přijde, když se stanu vyvolenou Jejího Veličenstva. A pokud dokážu být lepší než Amber, zvolí mě. Mé ostatní sestry sice byly dobré, ale v hloubi duše jsem věděla, že se bude rozhodovat mezi ní a mnou.

Madame Du Barryová promluvila do megafonu. „Vaše Veličenstva, Vaše Výsosti, páni ministři a paní ministryně, hrabata a hraběnky, baroni a baronky, dvořané a dvořanky, orléanský lide, vítejte na nejvýznamnější události v našem království, Festivalu krásy.“ Hlas měla plný autority. Jeho síla otřásla mým kočárem. Ačkoliv jsem ji neviděla, věděla jsem, že má na sobě klobouk plný pavích per a že svou vnadnou siluetu vmáčkla do jedněch ze svých černých šatů. Maman mi říkala, že si madame Du Barryová schválně udržuje objemnou a strach nahánějící postavu.

„Jsem madame Ana Maria Lange Du Barryová, královská strážkyně krásy,“ pronesla hrdě svůj oficiální titul. Obyvatelé Orléansu by s nejvyšší pravděpodobností zalapali po dechu, kdyby věděli, že jí doma říkáme prostě „Du Barryová“.

Zaburácel potlesk. Rozezněly se pronikavé píšťalky, jejíchž zvuk se mi rozvibroval v hrudi. Po celý svůj život jsem nic nechtěla víc než být tady – před celým královstvím.

„Tato tradice sahá až k samotnému počátku našich ostrovů a ke zrodu naší civilizace. Mé předchůdkyně měly po celé generace velké privilegium strážit naše nejvzácnější šperky.“ Otočila se doleva a pokynula směrem k předchozí generaci Krásek. Všech osm jich sedělo na židlích s vysokými opěrkami a drželo v rukou růžová poupata. Tváře měly zahalené závoji z černé krajky. Ivy, vyvolená, měla na hlavě nasazenou třpytivou korunu. Tímto okamžikem končí jejich pobyt u dvora. Jakmile nás vycvičí, vrátí se domů.

Když jsem byla malá, všechny si s námi mezi svými lekcemi s Du Barryovou hrály. Ale pak jim jednoho dne služebné sbalily věci.

Chtěla jsem se zašít do těch lodních kufrů a beden, schovat se do jejich hedvábných šatů, hebkých kožešin a nadýchaného tylu, cestovat jako černý pasažér a klíčovou dírkou kufru zachytit střípky okolního světa. Vzpomněla jsem si, jak jsem o starších Kráskách po jejich odjezdu četla v novinách. Na stěně v ložnici jsem měla přišpendlené jejich oficiální kartičky.

Chtěla jsem být jako Ivy. Vždycky jsem chtěla být jako ona.

Musíš být vyvolená – stejně jako já, řekla mi maman, než zemřela. Orléanští lidé nesnášejí sami sebe. Musíš to změnit. Vzpomínka na její slova mě zahřála a zároveň mě v hrudi zabodal stesk. Vyvolená světu ukazuje, co je krásné. Připomíná lidem, co je podstatné. Přála jsem si, aby žila dostatečně dlouho na to, aby tu mohla být a sledovat mě z pódia.

Představila jsem si sebe v paláci jako osobní Krásku královské rodiny, která je pravou rukou ministryně krásy, pomáhá jí navrhovat zákony o kráse, užívá si kouzla imperiálního města Trianonu a všech jeho čtvrtí, plave v Královském moři, plaví se na královských lodích, navštěvuje sousední ostrovy a potuluje se městy, aby okusila vše, co svět nabízí.

Moje sestry budou umístěné do jedné z pěti imperiálních čajoven nebo zůstanou doma, aby se věnovaly novorozeným obyvatelům Orléansu.

Budu vyslankyní bohyně krásy.

Ten sen jsem si chovala v hrudi jako nádech, který jsem nikdy nechtěla vypustit.

„A nyní je mi potěšením představit vám nejnovější generaci Krásek,“ oznámila Du Barryová.

Hrozilo, že mi pukne srdce, jak mnou projel záchvěv očekávání. Třásly se mi ruce, až jsem upustila dalekohled.

Dav zajásal. Řidič stáhl síťovanou květinovou pokrývku z mého kočáru.

Byla jsem odhalena davu. Z klína jsem si vzala vějíře. Jejich západky se otevřely a ukázaly petrklíčově růžový potisk. Zakryla jsem si obličej a pak jsem oběma vějíři zamávala a zatočila tak, že se zatřepotaly jako motýlí křídla. Vyhodila jsem je nad hlavu a bez námahy chytila. V té chvíli se hodiny výuky vyplatily. Z davu se ozvaly píšťalky a výkřiky.

Pohlédla jsem doleva na kočáry mých sester. Byly jsme vyrovnané jako řada vajec a pohybovaly se ve společném rytmu. Usmály jsme se na sebe. Kolovala v nás ta samá krev: krev hvězd, krev bohyně krásy.

Do vzduchu vylétly karmínové lampiony. Na pozadí potemňující oblohy jasně zahořela velká jména z tenkého papíru: Edelweiss, Ambrosie, Padma, Valerie, Hana a Camellie. Z nedalekých kašen vyskočily ryby a uprostřed letu změnily barvu z rubínové na petrolejovou, aby poškádlily přihlížející. V jejich skocích byl obsažen příslib našich sil. Náměstí propuklo v jásot. Holčičky začaly mávat panenkami Krásek.

Mnoho mužů a žen mělo nasazené monokly, aby na nás lépe vidělo. Usmála jsem se a zamávala v touze na ně zapůsobit, v touze být dostatečně dobrá na to, aby si mě zapamatovali.

Du Barryová nejdřív představila Valerii. Její kočár popojel kupředu.

Zavřela jsem oči.

Nedívej se na ně, řekla mi tehdy maman. Nikdy neprahni po tom, jak používají svá arkana. Závist v tobě může vyrašit jako plevel. Buď ta nejlepší, ale nesnaž se být lepší než ostatní.

V týdnech před karnevalem jsme neměly dovoleno probírat své pokyny, ale s Amber jsme si prohodily materiály. Amber měla své figurantce propůjčit pleť barvy pražených vlašských ořechů, vlasy plné objemných loken a pěkný, buclatý obličej. Ta moje měla dostat barvu alabastrového kamene z Ohňových ostrovů, vlasy tak tmavé, že se budou prolínat s nocí, a tak dokonalá a červená ústa, že budou k nerozeznání od růže. Své proměny jsme trénovaly na služebných v domě a zdokonalovaly jsme je o samotě pod dohledem Du Barryové. Cvičení dělá mistra, ječela na nás celé hodiny.

Přehlídka pokračovala, a když po Valerii přišla na řadu Hana, já jsem mezitím v kočáře změnila místo. Nohy mi zdřevěněly z toho, jak jsem je měla dlouho zkřížené, a víčka se mi třepotala, když bojovala s mou touhou nechat je zavřená. Hlučné náměstí prořezávalo jako stříbrné nože bolestivé sténání dívek, které podstupovaly proměnu. Jejich výkřiky se stupňovaly a zase tlumily. V těch nejhlasitějších momentech, když i přihlížející začali dívky povzbuzovat, jsem sebou pokaždé škubla.

Některým sestrám se dostalo nadšenější reakce než jiným. Některé si vysloužily obdivné vzdechy. Řev mě chvílemi ohlušoval.

Své sestry jsem milovala, především Amber. Vždycky jsem ji měla ze všech nejraději. Všechny jsme si zasloužily být vyvolené. Tak tvrdě jsme pracovaly, abychom se naučily umění krásy. Ale já jsem po tom toužila tolik, že jsem uvnitř neměla prostor na nic jiného.

Měla jsem pocit, jako bych měla oči zavřené celou věčnost, než se můj kočár opět těžce rozjel kupředu. Přiblížili se k nám imperiální sluhové a od zlatých knoflíků jejich uniforem se odrazilo světlo lampionů. Rozestavěli se okolo mě do všech čtyř rohů, uvolnili háčky, uchopili páky vyčnívající ze stran mé skleněné koule a zvedli mě z podvozku, jako bych byla pouhá mýdlová bublina. Tenká a lehoučká.

Zůstala jsem stát na místě a zaměřila se na svou rovnováhu. Muži mě odvedli k centrální platformě. Snažila jsem se nebýt nervózní. Du Barryová celou tuhle scénu zrekonstruovala u nás doma, i se zlatým válcem, kde se moje pódium mělo nakonec zastavit. Na tenhle den jsem se připravovala od svých třináctých narozenin – během všech těch lekcí, přednášek a tréninků. Přesně jsem věděla, co mám dělat. Měla jsem to nacvičené, ale přesto se mi třásly prsty a chvělo tělo, jako by na mou skleněnou kouli působilo maličké zemětřesení.

Zašeptala jsem sama pro sebe: „Budu mít nejlepší vystoupení. Dostane se mi toho nejhlasitějšího potlesku. Jmenují mě vyvolenou, stejně jako maman. Poštěstí se mi žít u dvora. Budu mít možnost vidět svět. Nedopustím se žádné chyby. Díky mně budou lidé krásní.“ Opakovala jsem si to pořád dokola jako modlitbu, dokud rytmus těch slov nesmazal můj strach.

Muži otočili pákou. Ozubená soukolí zazvonila a zasípala. Platforma pode mnou se zvedla tak akorát nad dav. Na sloupcích vysoko nade mnou se nacházely královské lóže. Vykláněli se z nich lidé s kukátky, s vysouvacími dalekohledy přilepenými k obličejům a trubkovými naslouchadly, která se podobala sloním chobotům. Tváře vzhlížely v údivu a očekávání, jako bych byla hvězda zachycená ve váze, připravená vybuchnout.

Platforma se zastavila. Otočila jsem maličkou páčkou na podlaze kočáru. Skleněný strop nade mnou praskl jako skořápka. Po kůži mi přejížděl jemný dotek teplého nočního vzduchu, který tady nahoře chutnal ještě sladčeji. Kdybych ten lehký větřík mohla uzavřít do lahve, stal by se z něj cukrový prach.

Hvězdy zablikaly. Připadala jsem si dostatečně blízko na to, abych jednu mohla chytit a ukrýt ji do svého zkrášlovacího kufříku.

Náměstí zcela ztichlo a hluk oceánu nabyl na intenzitě. Orléanský lid ke mně vzhlížel, k poslední Krásce, která měla ukázat své nadání. Du Barryová mě nepřipravila na to, jaké to je, když na vás lidé zírají. Bylo tam tolik párů očí všech možných tvarů a barev. Srdce mi zaplesalo.

Du Barryová na mě mrkla a pak si poklepala na plné rty – byla to připomínka, abych se usmála. Dav věřil, že jsem se narodila se znalostí toho, jak je zkrášlit. Nevěděli, jak tvrdě jsem pracovala, abych zdokonalila tradici a osvojila si arkana. Nevěděli, jak moc jsem usilovala o to, abych se naučila všechna pravidla.

„Nyní je mi potěšením, abych vám představila naši poslední Krásku, Camellii Beauregardovou!“

Slabiky mého jména naplnila hrdostí, triumfem a kouzlem. Toho jsem se snažila držet a použít to proti svým obavám.

Všude svítilo světlo: lampiony, obrazovky na vzducholodích, nebeské svíce a jasný vycházející měsíc. Skoro jsem na špičce jazyka cítila jeho chuť – jemnou, šumivou a sladkou jako růžové šampaňské.

Stála jsem před půlkruhem menších pódií. Tři byly nalevo a dvě napravo. Na nich jako šperky na sametových polštářcích stály sedmileté dívky. Lišily se od sebe jako perly, rubíny a smaragdy a dokazovaly tak, jak jedinečně dokážeme použít arkana ke zkrášlování.

Poznala jsem práci svých sester: Padmina figurantka měla končetiny v syté barvě medového chleba, Edel své dívce oholila blízko pokožky hlavu, oči Valeriiny figurantky blikaly jako ametystové hvězdy, Hanina dívka měla tělo tanečnice, dlouhé nohy, paže a útlý krk, Ambřina figurantka měla stejně jako ona veselý kulatý obličej.

Ostatní Krásky vytvořily malá mistrovská díla.

Teď byla řada na mně, abych proměnila svou dívku.

Královna s králem pokynuli Du Barryové. Ta mávla rukou, což pro mě bylo znamení, abych se připravila.

Vzhlédla jsem k nebesům, aby mi dodala sílu a odvahu. Krásky byly potomky bohyně krásy, obdařené arkány, aby vylepšily svět a zachránily orléanský lid. Nade mnou se míjely vzducholodě a zastiňovaly hvězdy svými buclatými tvary a siluetovými transparenty.

Poslední platforma se tyčila přímo naproti té mé. Doplňovala sadu všech šesti platforem a vytvářela dokonalý půlměsíc. Dívka na sobě měla dlouhou sukni, která nahrazovala šaty. Roztřepený lem jí sahal k nártům. Vlasy a kůži měla šedé jako rozbouřené nebe a scvrklé jako hrozinku. Zírala na mě očima červenýma jako uhlíky žhnoucí ve tmě.

Měla bych být zvyklá na to, jak vypadají ve své přirozené podobě, ale světlo jí příliš zdůraznilo rysy. Připomněla mi příšeru z pohádkových knih, které nám čítávaly sestry.

Byla Šedá. Všichni lidé v Orléansu se tak rodili – s bledou, šedivou a svraštělou kůží, s třešňově červenýma očima a vlasy připomínajícími slámu, jako kdyby z nich vysáli veškerou barvu a ponechali jen odstín čerstvě posbíraných kostí a popela. Ale pokud vydělali dostatek spintrií, mohly jsme odsunout temnotu, najít pod šedí krásu a uchovat jejich proměnu. Mohly jsme je uchránit před životem v nesnesitelné jednotvárnosti.

Žádali nás, abychom jim navrátily mléčně bílé kosti. Žádali nás, abychom použily své pozlacené nástroje a přetvořily každičkou křivku jejich tváří. Žádali nás, abychom vyhladily, vytvarovaly a vyřezaly každý záhyb jejich těl jako teplé, právě smočené svíčky. Žádali nás, abychom vymazaly známky stáří. Žádali nás, abychom jim daly nadání. Dokonce i když bolest nabývala na síle v tak vysokých vlnách, že se jim z ­hrdel draly zmučené výkřiky, nebo když hrozilo, že je cena zruinuje, orléanští muži a ženy chtěli pořád víc. A já jsem jim to s radostí poskytovala. Byla jsem ráda, že jsem potřebná.

Dívka si pohrávala s kamélií ve svých rukou. Růžové okvětní lístky se v jejím sevření chvěly. Usmála jsem se na ni. Ona mi úsměv neoplatila. Odšourala se k okraji pódia a shlédla dolů, jako kdyby se chystala seskočit. Ostatní dívky ji máváním volaly zpět a dav vykřikl. Zadržela jsem dech. Pokud by spadla, zřítila by se k zemi aspoň čtyřicet stop. Odspěchala zpátky doprostřed.

Vydechla jsem a čelo se mi orosilo potem. Doufala jsem, že si za ten stres z účasti na tomhle vystoupení vydělá aspoň pár leí. Dost na to, aby si na tento měsíc koupila bochníček chleba a klínek sýru. Přála jsem si, abych ji zkrášlila natolik, že se jí od lidí dostane úsměvů namísto vyděšeného šepotu a šílených pohledů. Nevzpomínala jsem si, že bych kdy byla tak malá, tak zranitelná, tak vystrašená.

Otevřela jsem zkrášlovací kufřík, který ležel vedle mě. Du Barryová darovala každé z nás jinou truhličku, do které byly vyryté naše iniciály a květiny, po nichž jsme byly pojmenované. Přejela jsem prsty po zlaté rytině a pak jsem zvedla víko. Ukázala se směsice nástrojů zastrkaných v nekonečných šuplících a přihrádkách. Tyto předměty zakrývaly mé dary. V hlavě se mi opakovaně přehrávala slova Du Barryové z dnešního rána: Předveďte jen druhé arkanum a to, k čemu jste dostaly pokyny. Přimějte je, aby chtěli víc. Ukažte jim, čím do­opravdy jste – božskými umělkyněmi.

K dívčině stanovišti přilétly tři šarlatové poštovní balonky, které nesly tři podnosy. Jeden z nich ji celou poprášil bílými vločkami krásčího pudru, a když ji od hlavy až k patě pokryl jako sníh, dívka se přikrčila. Na druhém se pohupoval porcelánový šálek plný růžového čaje, anestetického nápoje z vy­luhovaných růží, které rostly na našem ostrově. Vyšplíchl se a roztančil se jí poblíž úst. Dívka se vzpurně odmítla napít. Ohnala se po šálku, jako by to byla otravná moucha.

Znovu se přiblížila k okraji platformy a dav vykřikl. Poslední poštovní balonek ji honil se štětcem namazaným pastou barvy smetanové sušenky. Ostatní dívky po její levici a pravici na ni křičely, že se nemá bát. Dav zaburácel. Přihlížející se ji pokoušeli přesvědčit, ať se napije čaje a otře si štětec o tvář.

Sevřel se mi žaludek. Její neustálé vykrucování mohlo zhatit mé vystoupení. Projela mnou vlna paniky. Když jsem si tenhle večer představovala, nikdy mě nenapadlo, že by moje figurantka mohla klást odpor.

„Přestaň se prosím hýbat,“ zvolala jsem.

Megafonem Du Barryové se rozlehlo její zalapání po dechu.

Dav ztichl. Dívka ztuhla. Zhluboka jsem se nadechla.

„Ty nechceš být krásná?“

Její pohled se vpil do mého.

„Je mi to fuk!“ zaječela a její hlas odnesl vítr.

Dav vybuchl zděšením.

„Ale jasně že chceš. Všichni chtějí,“ řekla jsem klidnějším hlasem. Možná začínala šílet z toho, že je tak dlouho šedá.

„Možná by neměli.“ Sevřela pěsti. Po jejích slovech mnou projelo zachvění.

Vykouzlila jsem úsměv. „Co když ti slíbím, že to všechno dobře dopadne?“

Zamrkala.

„Líp, než čekáš? Tohle všechno…“ mávla jsem k našemu okolí, „za to bude stát.“

Jemně se kousla do spodního rtu. Vrátil se k ní poštovní balonek s čajem. Znovu ho odmítla a očima vyhledala můj pohled.

„Neboj se. Vypij ten čaj.“

Poštovní balonek byl zpátky.

„No tak. Slibuju ti, že budeš nadšená z toho, co provedu. Budeš se cítit líp.“

Natáhla se k poštovnímu balonku a pak ustoupila, jako by ji měl spálit. Pohlédla na mě. Usmála jsem se a pokynula jí, ať si ho přitáhne. Chytila zlaté stužky na jeho zádi a pak z jeho podnosu zvedla šálek a usrkla.

Prohlédla jsem si ji a povšimla si detailů jejího malého, podvyživeného těla. V červených duhovkách se jí zableskl strach. Ještě víc se roztřásla.

„A teď si vezmi ten štětec,“ vybídla jsem ji jemně.

Přetřela si jím tvář a štětec na ní zanechal mléčnou šmouhu, která mi měla být barevným vodítkem.

Vzducholoď rozsvítila nad kočáry nebeskou svíci a já jsem ve skle opět zachytila svůj odraz. Když jsem se spatřila, do koutku úst se mi vkradl úsměv. Opustila jsem pokyny, které mi dala Du Barryová: sněžnou pleť, černé vlasy, rty jako růžová poupata. Nový nápad po sobě zanechal hřejivé vzrušení.

Ten risk mě mohl přijít draho, mohl ještě víc rozčílit Du Barryovou, ale pokud mi umožní vyniknout nad mými sestrami, bude stát za to.

Bude to nezapomenutelné. Musí být.

Zavřela jsem oči a v mysli jsem si dívku představila jako malou sošku. Když jsme byly malé, trénovaly jsme druhé arkanum tak, že jsme ovládaly barvu na plátně, tvarovaly hlínu na hrnčířském kruhu a formovaly čerstvě tažené svíčky, dokud jsme je nedokázaly proměnit v poklady. Po našich třináctých narozeninách jsme pokročily od používání miniaturních psů a toulavých miniaturních koček, které se ukrývaly na našich pozemcích, a jako předměty našich zkrášlovacích procedur jsme naverbovaly své služebné. Když z očí mé pokojské Madeleine prosákla červená barva, propůjčila jsem jim jasně zelený odstín mořem obroušeného skla. Ve čtrnácti jsme proměňovaly miminka v našich dětských komnatách. Dodávaly jsme barvu malinkým buclatým nožičkám a chomáčkům vlasů. A těsně před našimi šestnáctými narozeninami královna rozdala poukázky chudým, aby nám pomohla trénovat a zdokonalovat naše dovednosti.

Na tohle jsem byla připravená.

Povolala jsem svá arkana. Stoupl mi tlak. Zahřála se mi pokožka. Rozpálila jsem se jako čerstvě založený oheň. Pod kůží na pažích a na rukou se mi jako maličcí zelení hadi vyrýsovaly žíly.

Ovládla jsem kamélii v dívčiných rukou. Proměnila jsem ji, stejně jako jsem měla proměnit i figurantku, tvarovala jsem její vlákna, žíly a okvětní lístky.

Dav zalapal po dechu. Stonek se prodloužil jako ocas draka, až se špičkou dotkl platformy. Dívka odhodila květ a odšourala se pryč. Květina zčtyřnásobila svou velikost a okvětní lístky se natáhly, aby ji dostihly. Ovinuly se okolo jejího drobného, svíjejícího se těla, až ji zavinuly uvnitř růžové kukly jako kroutícího se červa.

Dav propukl v potlesk, pískot a dupot. Zatímco čekali, až ji odhalím, hluk se proměnil v burácející vření.

Budu nejlepší.

Budu dokonalá.

Zbožňovala jsem to, že jsem Kráska.

Uslyšela jsem svištění, jak dívce proudila krev tělem, a uši mi zaplavilo hučení jejího tepu. Vyslovila jsem mantru Krásek:

Krása je v krvi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít