Theodora Gossová: Případ alchymistovy dcery

Ukázky z knih / 3.2.2020 /

Případ alchymistovy dcery, okouzlující a duchaplný příběh o nepředstavitelné síle přátelství, vynesl autorce Theodoře Gossové nejen zaslouženou přízeň mnoha čtenářů, ale také cenu Locus pro nejlepší románový debut a nominace na prestižní žánrová ocenění Nebula a World Fantasy Award.

 

ANOTACE:
Mary Jekyllová, po smrti rodičů osamělá a bez peněz, se začne zajímat o záhadnou minulost svého otce. Objeví stopu, která naznačuje, že Edward Hyde, otcův někdejší přítel a vrah, je možná stále nablízku. Na informace vedoucí k jeho dopadení je vypsána odměna… Odměna, jež by vyřešila všechny její tísnivé finanční potíže. Pátrání ji dovede k Hydeově dceři Dianě, divokému dítěti, zanechanému na výchovu u jeptišek. S pomocí Sherlocka Holmese a doktora Watsona se Mary dál snaží najít tajemného Hydea, a zakrátko se spřátelí s dalšími ženami, které jsou poznamenané děsivými experimenty svých stvořitelů – s Beatricí Rappacciniovou, Catherine Moreauovou a Justinou Frankensteinovou. Když spolu odhalí tajnou společnost nemorálních vědců posedlých touhou po moci, hrůzy jejich minulosti se vracejí v plné síle. A nyní je na nestvůrách, aby zvítězily nad nestvůrnými…

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Argo, leden 2020
Originální název: The Strange Case of the Alchemist’s Daughter
Překlad: Petra Diestlerová
Ilustrace na obálce: Kateřina Bažantová
Vazba: vázaná
Počet stran: 344
Cena: 348 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
KAPITOLA I
Dívka v zrcadle

Mary Jekyllová se upřeně dívala na matčinu rakev.

„Já jsem vzkříšení a život, řekl Ježíš.“

Znovu se rozpršelo. Nebyl to opravdový déšť, ale pošmourné, nekonečné mrholení, které v Londýně představovalo jaro.

„Otevřete si deštník, drahoušku, nebo budete úplně promočená,“ vybídla ji paní Pooleová.

Mary otevřela deštník, ačkoli jí bylo celkem jedno, jestli zmokne. Všichni stáli kolem obdélníkové díry v zemi na šedivém hřbitově u farního kostela v Marylebone. Reverend Whittaker předčítal z modlitební knížky. Sestra Adamsová se tvářila zasmušile, jenže tak se tvářila vždycky. Kuchařka si utírala nos kapesníkem. Panská Enid vzlykala Josephovi na rameni. V jisté části Maryiny mysli, v té, která byla zvyklá platit účty a probírat s paní Pooleovou vedení domácnosti, se vynořila myšlenka: Musím si s Enid promluvit o přílišných důvěrnostech s lokajem. Alice, kuchyňská děvečka, držela paní Pooleovou za ruku. Byla bledá a vážná, ale zase, taková byla vždycky.

„Blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací.“

Na dně jámy spočívala rakev a v ní ležela její matka, oblečená v modrých svatebních šatech, které jí ladily s očima, nyní navždy zavřenýma. Teprve když ji do nich Mary s paní Pooleovou oblékly, uvědomily si, jak během posledních několika týdnů zhubla. Mary osobně učesala matčiny šedivé vlasy, stále ještě protkané zlatými pramínky, a upravila jí je kolem vychrtlých ramen.

„To jsi stvrdil, když jsi nás stvořil a řekl: ‚Jsi prach a v prach se navrátíš.‘ Každý z nás odchází dolů do prachu země; ale i u hrobu chceme zpívat píseň: Aleluja.“

„Aleluja,“ opakovali sborem paní Pooleová, sestra Adamsová, kuchařka, Joseph a Alice. Enid pořád vzlykala.

„Aleluja,“ dodala Mary o chviličku později, jako by se na to právě rozpomněla.

Předala deštník paní Pooleové a stáhla si rukavice. Přiklekla k hrobu, vzala hrst hlíny a rozsypala ji na rakev. Slyšela, jak drobné kamínky dopadají na dřevo, hlasitěji než tiché bubnování deště. Odpoledne hrobník rakev zasype pořádně, a než dodají náhrobek, bude tam jenom holý rov.

Ernestine Jekyllová, milovaná manželka a matka

No, přinejmenším částečně to byla pravda.

Ještě chvilku zůstala na kolenou, ačkoli cítila, jak jí přes sukni a punčochy prosakuje vlhkost. Potom vstala a opět se chopila deštníku. „Paní Pooleová, odvedete všechny zpátky do domu? Musím reverendovi zaplatit.“

„Ano, slečno,“ odpověděla hospodyně. „Ačkoli vás tady nerada nechávám samotnou…“

„Prosím, Alice má už určitě hlad. Slibuju, že přijdu brzy.“ Zastaví se za reverendem Whittakerem a poskytne příspěvek do farního fondu na opravu kostela. Ale nejdřív chtěla chvilku zůstat s matkou sama. Tedy s tím, co zbylo z Ernestine Jekyllové v dřevěné bedně smáčené deštěm.

MARY: Je vážně nutné začínat pohřbem? Nemůžeš začít něčím jiným? Já jsem si vždycky myslela, že začít se má uprostřed akce – in medias res.

A než Mary stihla zasáhnout, Diana přidřepla u mrtvoly Molly Keaneové, přičemž si namočila lem šatů a špičky bot v krvi. Natáhla se přes zavražděnou dívku po ztuhlé ruce, která jí ležela na hrudi, a rozevřela zaťaté prsty. Z jejich chladného sevření vyňala předmět, který mrtvá držela: kovový knoflík.

„Diano!“ vykřikla Mary.

MARY: Ne takhle in medias res! Když začneš tímhle, nikdo ten příběh nepochopí.

CATHERINE: Tak mi přestaň vykládat, jak ho mám psát.

Nemělo smysl tam postávat. Ničemu by to nepomohlo a Mary toho dneska musela zvládnout ještě hodně. Podívala se na hodinky: skoro poledne. Odvrátila se a prošla šedým klenutým vchodem do sakristie marylebonského kostela vyhledat reverenda Whittakera, který tam zašel už před chvílí. Deset liber do fondu na opravy… Jenže ona je přece slečna Jekyllová, která byla v marylebonském kostele pokřtěna i konfirmována. Nemůže dát méně.

Z kostelního ticha vyšla na rušnou, hlučnou Marylebone Road, po níž uháněly povozy i kočáry a na okrajích pouliční prodavači halasně vychvalovali své zboží. Ačkoli to byla trochu zacházka, vzala to přes Regent’s Park. Procházka parkem jí obvykle zvedla náladu, ale tentokrát dosud jen napůl rozvinutá poupata růží ohýbal k zemi déšť, a i kachny na jezírku jako by nebyly ve své kůži. Než došla k bytelnému, důstojnému cihlovému domu číslo 11 na Park Terrace, kde strávila celý život, byla unavená a navzdory deštníku i mokrá.

Vešla dovnitř bez zazvonění, což by paní Pooleovou nepochybně šokovalo, kdyby to zjistila, odložila deštník do stojanu a pak se zastavila před zrcadlem v hale, aby si sundala klobouk. Zahlédla v zrcadle svůj obličej a na okamžik se zarazila, zaujatá vlastním odrazem.

Tvář, na kterou se dívala, byla bledá, s tmavými kruhy pod očima. Dokonce i vlasy, obvykle nevýrazně hnědé, se to dopoledne zdály vybledlé, jako vymyté světlem, které dovnitř padalo úzkými okénky po obou stranách hlavních dveří. Vypadala jako mrtvola.

Ukázala jsem vám Mary, jak se dívá do zrcadla, protože tohle je příběh o nestvůrách. A všechny příběhy o nestvůrách obsahují scénu, kdy se nestvůra spatří v zrcadle. Pamatujete si Frankensteinova netvora, vyděšeného vlastním obrazem v lesní tůni? To je okamžik, kdy si uvědomí vlastní nestvůrnost.

MARY: Nejsem žádná nestvůra a ta kniha je snůška lží. Kdyby tu paní Shelleyová byla, zpohlavkovala bych ji za všechny ty problémy, které způsobila.

DIANA: To bych moc ráda viděla.

„Co budeš dělat?“ zeptala se Mary dívky v zrcadle.

„Hlavně nezačněte mluvit sama se sebou, slečno,“ ozvala se paní Pooleová. Mary se překvapeně obrátila. „Připomíná mi to vaši nebohou matku. Jak přecházela u sebe v pokoji sem a tam, až málem vyšlapala do koberce díru. A mluvila s bůhvíkým.“

„Nebojte se, paní Pooleová,“ řekla Mary. „Nemám v úmyslu se zbláznit, alespoň ne dneska.“

„Nechápu, jak o tom můžete žertovat! Vždyť jsme ji sotva pohřbili,“ povzdechla si hospodyně a zavrtěla hlavou. „Nedala byste si v salonu šálek čaje? Zatopila jsem v krbu. Kuchařka říká, že oběd bude připravený za půl hodiny. A přišel vám dopis od pana Guesta. Našla jsem ho za dveřmi, když jsme se vrátili. Položila jsem ho na čajový stolek.“

Od pana Guesta, právního zástupce její matky. No, vlastně teď jejího právního zástupce, ačkoli soudila, že pan Guest s ní nebude chtít spolupracovat moc dlouho. Dokud matka žila, bylo to jiné…

„Děkuju, paní Pooleová. Mohla byste všechny požádat, aby přišli do salonu? Ano, i Alici. A mohla byste přinést – však víte. Myslím, že nejlepší bude, když to vyřídíme hned.“

„Jak chcete, slečno,“ odpověděla paní Pooleová se zjevnou zdráhavostí. Ale nic jiného se dělat nedalo. Pokud ten dopis od pana Guesta… Co kdyby jí dával vědět, že se v její situaci něco změnilo?

Mary přešla do salonu, zvedla dopis ze stolku a roztrhla obálku – úhledně, ale hledáním nože na dopisy se nezdržovala. Možná… ale ne. Kdybyste se mohla při nejbližší příležitosti obtěžovat ke mně do kanceláře, abychom vyřídili několik posledních podrobností ohledně pozůstalosti vaší matky. To bylo všechno. Posadila se na pohovku, ruce natáhla ke krbu. Byly bledé a hubené, rýsovaly se na nich modré žíly. Musela v posledních několika týdnech zhubnout, ze starostí a dlouhých nocí, které proseděla u matčina lůžka, aby se sestra Adamsová mohla trochu vyspat. Nejraději by si teď šla lehnout, aspoň na chvilku. Pohřeb byl tak… náročný. Ale ne, to, co musí udělat, by měla udělat co nejdřív. Nemá smysl to odkládat.

„Už jsme tady, slečno,“ oznámila sestra Adamsová a za ní napochodoval dovnitř průvod, který Mary připomněl nějakou pohádku: kuchařka, lokaj, panská a úplně na konci malá kuchyňská děvečka. O chvilku později se dostavila paní Pooleová a zůstala stát u dveří s rukama založenýma na hrudi a bezvýraznou tváří, jakou služebnictvo obvykle vyjadřovalo nesouhlas.

Tak už to přišlo. Ten úkol jí byl proti srsti, ale nic jiného jí nezbývalo.

„Mockrát vám všem děkuju za to, že jste se zúčastnili pohřbu,“ začala Mary. „A děkuju také za vaši – za vaši péči a věrnost, především v těch posledních několika týdnech.“ Kdy paní Jekyllová křičela, trhala si vlasy, odmítala jídlo a nakonec své poslední chorobě podlehla. „Bylo by mi milejší, kdybych vás sem svolala jenom kvůli tomu poděkování, ale bohužel toho mám na srdci víc. Totiž, budu vás muset propustit, všechny.“

Kuchařka si sundala brýle a začala je čistit zástěrou. Enid popotáhla a rozplakala se do velkého kapesníku, který jí podal Joseph. Alice se tvářila jako vyděšený králíček.

Tohle bylo hrozné! Ještě horší, než si představovala. Přesto Mary mluvila dál. „Před matčinou smrtí jsem se sešla s panem Guestem a on mi osvětlil moji finanční situaci. Kuchařka si to pamatuje, protože tady byla už za života mého otce, ale vy ostatní to asi nevíte… Můj otec byl zámožný, jenže když před čtrnácti lety zemřel, zjistili jsme, že jeho peníze jsou pryč. Postupně prodával svoje obligace Anglické banky a peníze převáděl na nějaký účet v Budapešti. Když pan Utterson, jeho tehdejší právník, kontaktoval tu budapešťskou banku, dozvěděl se, že majitelem účtu není dr. Jekyll, banka o žádném dr. Jekyllovi nikdy neslyšela a nesmí poskytnout informace o svém klientovi bez nařízení rakousko-uherské vlády. Pan Utterson se pokusil takový příkaz získat, ale ukázalo se, že je to nemožné. Rakousko-uherská vláda nebyla ochotná pomáhat ovdovělé matce a dítěti ve vzdáleném Londýně. Bylo mi tenkrát teprve sedm let, takže si z toho pamatuju jen málo. Ale když jsem byla starší a matka byla pozvolna stále méně… no, schopná spravovat své finance, pan Utterson mi to vysvětlil. Její otec jí zanechal pravidelný příjem, který stačil na to, abychom mohly žít ve skromném pohodlí.“

Nemusela jim vyprávět, jak skromném. Nepochybně nikomu neuniklo, jak se snaží šetřit, ačkoli si dávala záležet na tom, aby dostávali vydatné jídlo a nestrádali. Aby bylo v neděli na stole maso a ve sklepě uhlí. Ale museli si všimnout, že z knihovny mizí jeden svazek za druhým a stříbrné nádobí nahrazuje cínové. Během let rozprodala porcelánové pastýřky, pozlacené hodiny a veškeré stříbro, včetně ozdobné mísy, kterou její matka dostala jako svatební dar od arcibiskupa z Yorku. Na zdech se stále rýsovaly světlejší obrysy v místech, kde visívaly obrazy. Jednou Enid bezděky podotkla, že je ráda, že už nemusí oprašovat tolik tretek, a pak rychle vyhrkla: „Promiňte, slečno!“ a utekla do kuchyně. Matčin příjem nedokázal pokrýt všechny domácí výdaje, její léky a plat sestry Adamsové.

„Byl to však pouze doživotní příjem. Když matka zemřela, zemřel s ní. Nepřechází na mě.“

Na chvilku zavládlo ticho, narušované pouze praskáním ohně.

„Takže jste úplně na mizině, slečno?“ zeptala se Enid, která s oblibou četla brakové románky.

„No, asi by se to tak dalo říct,“ připustila Mary. Takový melodramatický výraz! A přesto je to vlastně pravda. Nebyla sice na mizině úplně, ale skoro ano. Dědeček zemřel už před lety a nikdy by ho nenapadlo, že ustanovení jeho závěti uvrhnou vnučku do chudoby. Byl to její poslední žijící příbuzný – nyní neměla nikoho, na koho by se mohla obrátit. Takže ano. Vlastně to bylo docela příhodné vyjádření.

BEATRICE: Zákony ohledně práva žen na dědictví v téhle zemi jsou barbarské. Proč by muži měli dostávat jmění rovnou, zatímco dědičky pouze doživotní rentu? Co když je manželé opustí, jak to často dělávají? Nebo přesunou svůj majetek na účty v Budapešti? Kdo se pak postará o jejich děti?

DIANA: Ale hrom do toho! Jestli jí dovolíte, aby zahájila přednášku, budeme tady do rána.

„Paní Pooleová, přinesla byste mi ty obálky?“ Od včerejška byly zamčené v pokoji hospodyně, od chvíle, kdy se Mary vrátila z banky, kde vybrala… nechtěla ani pomyslet, kolik to bylo peněz. Paní Pooleová vytáhla obálky z kapsy u zástěry a předala jí je. „V těchto obálkách je pro každého z vás dvoutýdenní plat a doporučující dopis. Nemusíte tu těch čtrnáct dní zůstávat. Jakmile si najdete jiné, a doufám, že lepší místo, můžete jít, s mým požehnáním. Je mi to strašně líto.“ Odmlčela se, zadívala se na ně a nevěděla, co dalšího by měla říct.

„No, pokud jde o mě,“ ozvala se jako první sestra Adamsová, „musím přiznat, slečno Jekyllová, že jsem něco takového čekala. Věděla jsem to, už když vaše matka začala třeštit o té tváři v okně. Takhle to vždycky začíná, jestli dovolíte – začnou vidět věci, co nejsou opravdový. Hned jsem si řekla, že se ta nebohá žena konce měsíce nedožije, a měla jsem pravdu. Tohle já vždycky poznám! A tak jsem si promluvila s agenturou a ukázalo se, že pro mě sehnali novou zakázku – mám doprovodit jednoho postaršího džentlmena do německých lázní. Jestli vám to nevadí, zítra bych se rozloučila.“

„Ano, samozřejmě,“ odpověděla Mary. „A opravdu vám moc děkuju, sestro. Ty poslední týdny pro vás byly náročné.“ Co by si bez sestry Adamsové počala? Sama by s paní Pooleovou matku neudržela, když začala křičet a naříkat, že vidí tu tvář, tu bledou tvář… Dokonce i v posledních dnech, kdy byla paní Jekyllová příliš slabá, než aby dokázala vstát z postele, vzlykala a mumlala o té hrozné tváři ze spánku.

„Pokud jde o mě a Enid, slečno,“ řekl Joseph, „nechtěli jsme vás tím zatěžovat, když jste měla takový starosti, ale chystáme se vzít. Můj bratr má hostinec v Basingstoke a pro jednoho člověka je to moc práce, takže se chystám koupit si na tom podniku podíl. A teda doufáme, že nám dáte svoje požehnání.“

„To je ale báječná novina,“ zvolala Mary. Díky nebesům, kvůli Enid, že nešlo jenom o prchavé poblouznění. „Moc vám to oběma přeju. Ale co kuchařka?“ Protože o tu si dělala největší starosti.

„Abych byla upřímná, slečno, doufala jsem, že budu moct ještě chvíli zůstat,“ řekla kuchařka. „Ale sestra mi pořád píše, ať se přistěhuju k ní do Yorkshiru. Loni jí umřel manžel a dcery už má dospělý a ve službě, takže zůstala úplně sama. Dvě starý báby pohromadě – bez ruchu a zmatku

Londýna se určitě budu nudit k slzám. Možná se naučím štrikovat! Ale mrzí mě, že vás tu musím nechat s takovým trápením, slečno. Vždyť vás znám od doby, co jste za mnou jako malá holčina běhala do kuchyně pro koláčky s marmeládou.“

„Ne, to mně je to líto,“ opáčila Mary. Všichni byli hrozně laskaví, ačkoli jim právě oznámila, že už nemají domov. Aspoň že Alice se bude moct vrátit k rodině na venkov. „Zase uvidíš maminku,“ řekla děvečce. „A taky bratry a tu slepici, po které se ti tolik stýská, jak že se to jmenuje?“ Povzbudivě se usmála, ale Alice jenom dál žmoulala v prstech zástěrku.

Když rozdala obálky a paní Pooleová je odvedla dolů na oběd, všechny kromě sestry Adamsové, která požádala o podnos do svého pokoje, aby se mohla pustit do balení, Mary se na pohovce opřela a zadívala se na matčin portrét nad krbovou římsou. Ernestine Jekyllová s dlouhými zlatými vlasy a očima jako chrpy se z něj na ni usmívala tak, jak se za života nikdy neusmála. Skoro tak dlouho, jak si Mary pamatovala, se zdržovala pouze ve své prostorné ložnici, kde spala od doby, kdy se provdala za doktora Jekylla a přestěhovala se z rodného Yorkshiru do Londýna – přecházela v ní sem a tam a mluvila s neviditelnými společníky. Někdy se škrábala tolik, až jí tekla krev. Občas si trhala vlasy po hrstech a ty pak ležely v dlouhých pramenech na podlaze. Jednou sestra Adamsová navrhla, že by ji Mary měla pro její vlastní bezpečí poslat do ústavu. Mary odmítla, ale v posledních několika týdnech ji přepadaly pochybnosti, jestli neudělala chybu. Co vyvolalo ty prudké křeče, noční křik? Ten závěrečný rychlý úpadek?

Ani jako malá Mary moc často neplakala. Dávno pochopila, že život je těžký. Člověk se v něm musí držet odvahy a zdravého rozumu, propadat sentimentu nikam nevede. Při vzpomínce na to, jak matka spočívala na polštáři a vypadala klidněji než kdykoli dřív, si Mary položila hlavu do dlaní. Ale nerozplakala se, stejně jako neplakala na pohřbu.

DIANA: Protože naše Mary nikdy nebrečí.

PANÍ POOLEOVÁ: Slečna Mary je dáma. Nevyvádí jako někdo, koho bych mohla jmenovat.

MARY: Není moje vina, že nepláču. Víte moc dobře, že není.

CATHERINE: Ano, to víme.

Maryina „nejbližší příležitost“, jak to formuloval pan Guest v dopise, se naskytla až za týden. Nejdřív musela vyprovodit sestru Adamsovou, pak Josepha s Enid a nakonec kuchařku. Jednou odpoledne přišla paní Pooleová do ranního pokoje, kde Mary zrovna u matčina psacího stolu procházela účty, a oznámila: „Alice je pryč.“

„Cože?“ opáčila Mary. „Jak to myslíte, pryč?“

„Myslím tím, že si sbalila věci a bez rozloučení odešla. Dopolední práci udělala jako obvykle, neřekla ani slovíčko. Před chvilkou jsem zašla do jejího pokoje, abych jí řekla, že už je připravený čaj, a nic tam není. Ne že by měla moc věcí, ale pokoj je úplně prázdný.“

„Asi pro ni přijeli její bratři. Neříkala, že už je to domluvené?“

„To ano, ale mohla se aspoň rozloučit. Když jsme ji tady přijali a všechno ji naučili. Takový nevděk bych od Alice nečekala! A nenechala ani adresu. Ráda bych jí poslala aspoň vánoční přání.“

„Je ještě mladičká, paní Pooleová. Když vám bylo třináct, nejspíš jste taky nebrala na nikoho moc velké ohledy. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, tak vy nejspíš ano. A s Alicí mě to moc mrzí. Nejspíš od ní za pár dní dostaneme dopis se zprávou, že je v bezpečí doma a že je moc pěkné být zpátky na venkově. Dobrá, tady jsem skončila. Je načase čelit panu Guestovi. A už se zase rozpršelo. Mohla byste mi přinést plášť do deště?“ Zaklapla účetní knihu a povzdechla si. Schůzka s advokátem byla tím posledním, do čeho by se jí dneska chtělo, ale nebylo vyhnutí, a čím dřív to bude mít z krku, tím lépe. Tak ji to aspoň učila slečna Murrayová, její guvernantka.

Paní Pooleová jí do haly donesla pršiplášť a deštník. „Škoda, že si nemůžete vzít drožku. Budete úplně promočená, a když si představím, že chodíte po ulicích sama…“

„Víte, že si drožku nemůžu dovolit, a stejně jdu jenom na Cavendish Square. A máme devadesátá léta. I ty nejspořádanější dámy se procházejí samy. Nebo jezdí v parku na bicyklu!“

„A vypadají přitom jako maškary,“ odsekla paní Pooleová. „Doufám, že vás ani nenapadlo, že byste si mohla pořídit rozstřiženou sukni a nasednout na ten vehikl!“

„Dneska každopádně ne. Připadám vašemu bedlivému oku dostatečně spořádaná?“ Mary na sebe mrkla do zrcadla a narovnala si klobouček, spíš ze zvyku než z nutnosti. Nesnažila se, aby jí to slušelo, a i kdyby se snažila, stejně by jí to nebylo nic platné. Ne když vypadám, jako bych právě zahlédla ducha, pomyslela si.

„Vy působíte vždycky spořádaně, drahoušku,“ ujistila ji paní Pooleová. „Jste rozená dáma.“

PANÍ POOLEOVÁ: Tak to teda ne! Nikdy v životě jsem neoslovila slečnu Mary tak familiérně a neřekla jí „drahoušku“.

DIANA: Ale houby! Děláte to pořád, a ani o tom nevíte.

„Dáma by měla být schopná zaplatit účet u řezníka,“ povzdechla si Mary. Dvanáct liber, pět šilinků a tři pence: tolik měla právě nyní v bance. Zapsala si tu částku úhledně do účetní knihy a nyní na ni nedokázala přestat myslet. To číslo jí zvonilo v hlavě jako hodiny, které odbíjejí pořád ten samý čas. Na matčině psacím stole v ranním pokoji ležela hromádka účtů. Netušila, jak je všechny zaplatí.

„Pan Byles ví, že od vás ty peníze nakonec dostane,“ řekla paní Pooleová. „Copak téhle domácnosti nedodává maso už od doby, kdy byl váš otec ještě naživu?“

„Tenkrát jsme ještě nějakou domácnost měli.“ Mary si zapnula pršiplášť, zvedla ze stolku kabelku a na předloktí si pověsila deštník. „Paní Pooleová, skutečně byste měla zvážit…“

„Já vás neopustím, slečno,“ prohlásila paní Pooleová. „Nenechám vás v tomhle velkém domě úplně samotnou. Můj otec tady za doktora Jekylla sloužil jako majordomus a moje matka přišla z venkova s paní Jekyllovou. Byla to chůva vaší matky. Stejně jako já byla vaše, když jste se batolila. Tohle je můj domov.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít