Joe R. Lansdale & John L. Lansdale: Odměna z pekla

Ukázky z knih / 5.2.2020 /

Nakladatelství FANTOM Print vydává román Odměna z pekla, samostatný hororový western od autorského dua Joe a John Lansdaleovi.

ANOTACE:
Smith je jeden z těch lovců odměn, co své zákazníky odevzdávají spravedlnosti radši mrtvé než živé. Je s tím míň komplikací. Jenže jakmile se člověk dostane moc blízko k dynamitové patroně, rychle na smrt změní názor. Zvlášť když ho v ní vítá čekárna v předpeklí. V takové situaci chlap kývne i na melouch pro samotného Satana, pokud z toho kouká vykoupení.
Satanovi totiž někdo fušuje do řemesla. Tentokrát v ospalém městečku, odkud Smith zrovna přišel a kde se místní tyran Quill zaprodal Prastarým z jiné dimenze. I zlo má rádo pořádek a v tomhle případě ho má rohatému zajistit právě Smith. Jen se musí vybavený pekelnými dary vydat z Pekla zpátky do Falling Rock, města, kam může vstoupit každý, ale nikdo se z něj nevrací…

O AUTORECH:
Bratři Lansdaleovi jsou rodilí Texasané a mají na svém kontě pěknou řádku knih a komiksů, obvykle detektivních, hororových nebo fantasy. John píše většinou o zombících a ve volném čase nahrává country alba. Joe díky širokému románovému i povídkovému záběru už desetkrát vyhrál Bram Stoker Award (i řadu dalších cen) a dočkal se adaptací filmových i např. v rámci série Masters of Horror. Mezitím stihl také založit vlastní styl bojového umění shen chuan. Román Odměna z pekla je jedním z mála jejich společných projektů.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, únor 2020
Obálka: Raymond Swanland
Překlad: Zdeněk Milata
Vazba: brožovaná
Počet stran: 256
Cena: 259 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

(1)

Měsíc v úplňku visel nad vrcholkem temné hory jako zlatý dvacetidolar na podstavci a vrhal studený přísvit do úzkého kaňonu dole. Nad tím vším se na temně sametové obloze mihotaly hvězdy jako bílé tečky. Kaňonem se neslo vytí osamělého vlka, který jako by se pokoušel povolat mrtvé z hrobů. Když vytí doznělo, začala se země třást a stále hlasitěji dunět.

Na vrcholku úzkého, povlovného svahu se bednění staré důlní šachty silně chvělo a její ústí chrlilo oblaka prachu. Prkna popraskala a prach a třísky se rozletěly do všech stran. Temný mrak, který šachta vykašlala, zamířil k nebi a dočasně zastínil měsíc. Z ústí šachty jako blesk vystřelilo hejno pištících netopýrů, které roztrhalo oblak prachu na cáry a znovu tak odhalilo zlatou minci úplňku.

Netopýři nad starým dolem zakroužili a rychle zamířili k seskupení světel městečka Falling Rock. V elegantním oblouku se snesli nad prašnou ulici, která protínala střed městečka, a prolétli kolem matně osvětleného Soumračného salónu, ze kterého vycházel zvuk nakřáplého piana a ječivý smích.

Koně, uvázaní k úvazišti před lokálem, začali poplašeně frkat. Vířící masa netopýrů se vznesla k nebi a zamířila ke kostelu s jeho vysokou zvonicí, kde se usadili jako vlhká hniloba. Jakmile se tam uhnízdili, ozvalo se jakési bafnutí a ve vzduchu zavířil hutný, černý stín. Stín houstl, až utvořil temnou postavu s očima jako otevřené rány. Na zádech jí pleskala kožnatá křídla, která halila a zase vyvrhovala měsíční svit. Stvoření se protáhlo a nadechlo tak zhluboka, až se zdálo, že se noční nebe zachvělo.

Na mávnutí temné ruky se zjevila malá truhlička. Po doteku druhé ruky se víko truhlice prudce otevřelo a ven vystřelily rudé paprsky světla jako krvavé světlušky. Světélka zavířila v podivných tvarech, vystřelila jako šipky zvonicí vzhůru a odrážela se od obrovského zvonu jako kulky. Pak zpomalila a vlétla do nitra zvonu, do jehož povrchu se vypálila se zasyčením, které připomínalo mravence na rozpálené pánvi. Konečně světélka zůstala stát, syčení utichlo, žár zmatněl a v kovu zvonu zůstaly hluboké otisky, které připomínaly hieroglyfy.

Ten temný přízrak prudce zaklapl truhličku a vydal zvuk, jako by právě sežral něco velmi chutného. Malá truhlice briskně zmizela a veliký okřídlený stín vyrazil z věže zvonice. Padal docela dlouho, než se ozval pleskot kožnatých křídel a přízrak vystoupal vzhůru. Na okamžik se rýsoval v měsíčním svitu a pak odplachtil pryč. Ve vzduchu po něm zůstal jen závan síry.

(2)

Dvoukřídlé dveře Soumračného salónu se prudce otevřely a ven vyletěl mužík, jehož zadnici následovala noha ve vysoké holince jiného muže. Prckovi z hlavy spadla buřinka a chvíli se kutálela ulicí, než se usadila v prachu.

Na ulici vyšel ten, co mužíka nakopl do zadku. V jedné ruce držel pomačkaný klobouk a ve druhé flašku s chlastem. Vypadal jako chlápek, který je schopný žrát podkovy a zapíjet je koňskýma chcankama.

„Ty červíčku,“ zahřímal drsňák. „Nikdo nebude sedat Trumbo Quillovi na klóbrc.“

Mužík se vyškrábal na nohy. Vrhl pohled na svou buřinku, ale pak se rozhodl nechat ji ležet a raději vzal nohy na ramena.

Trumbo Quill si dával načas. Nasadil si na hlavu klobouk, vytáhl z pouzdra revolver a vystřelil. Mužík, který mezitím urazil značnou vzdálenost, vymrštil nohu vpřed jako na vojenské přehlídce, zapotácel se a padl na jedno koleno. Na okamžik jako by v téhle poloze ztuhl, pak padl tváří do prachu a překulil se na záda. Posadil se a sevřel si rukama koleno. Kulka prolétla zadní částí nohy a vylétla ven čéškou, kterou rozdrtila. V koleni zela díra, do jaké by se vešla celá švestka.

Quill došel k mužíkovi, zůstal stát nad ním a prohodil: „Japak se cejtíš, srágoro?“

„Bože, Quille. Zmrzačils mi koleno.“

„Řek bych, že máš v hajzlu celou nohu, co? Estli ses nenaučil tančit, nýčkonc to už nedoženeš.“

„Nemůžu chodit. Zmrzačil jsi mě.“

„Hádám, že máš recht. No, takhle tě nechat nemůžu.“

Quill zvedl revolver a vystřelil. Kulka utrhla prckovi vršek hlavy.

„Vidíš,“ konstatoval Quill. „Hnedle je to lepší.“

Quill pozvedl láhev a dopil ji. Aniž by se otočil k saloonu, zařval: „Hej, Dvojitej, přines další flašku.“

Po chvíli se dvoukřídlé dveře otevřely a proběhl jimi vysoký, hubený a téměř holohlavý muž, který briskně zamířil ke Quillovi. Když mu podával láhev, pohlédl na mrtvolu.

„Napiš mi to na futro,“ nařídil Quill. Pak vrhl pohled na mrtvého mužíka na zemi a zpět na Dvojitého panáka. „Nejni to ňákej tvůj příbuznej, že?“

Dvojitý panák zavrtěl hlavou.

„To je fajn, bo dyby sis nevšim, ten prťavej zkurvysyn je kaput. Dám si malej špacír. Dostaň ho z týdle ulice, než se vrátím. Nic mě tak nenasere jak tuhej chlápek, kerej se povaluje před putykou.“

„Ano, pane,“ odvětil barman.

Dvojitý panák se vrátil do saloonu. Quill zuby odzátkoval novou láhev a zhluboka se napil. Odšoural se zpět k saloonu, kde ležela buřinka mrtvého muže, prudce na ni dupl a rozšlápl ji na placku. Pak se otočil a odkráčel ulicí. Cestou se občas zastavoval, aby si přihnul pálenky. Na konci ulice Quill minul ceduli s nápisem HŘBITOV OBUTÝCH.

Poslal tam spoustu mužů a jednu ženu. Nelíbil se mu její zpěv, i kočičí mňoukání bylo lepší. Zněla jako kočka s klackem vraženým do zadku. Dokonce i nadržení horníci a kovbojové v saloonu aplaudovali, když se zhroutila na podlahu. Nebyla jen mizernou zpěvačkou, ale měla taky ksicht, co by dokázal na dvacet kroků srazit mývala ze stromu. Část viny zjevně nesl i její doprovodný pianista. Nicméně ten byl docela rychlý a zvládl to až ke dveřím, než Quill vypálil a dobře umístěnou ranou mu prostřelil hlavu. Ještě dva tři dny nacházeli na ulici pianistovy zuby. Kluci je sbírali, navlékali na nit a nosili na krku coby připomínku téhle střelby. Dokonce složili rýmovačku, která končila nějak takhle: „… až mu jeho zuby vyletěly z huby.“

Quill se domníval, že to byla skvělá trefa. Bouchačku nosil samozřejmě pouze Quill. Měl pocit, že je to takhle lepší a pro něj mnohem výhodnější.

Quill vystoupal na kopec a na jeho vrcholu zamířil k náhrobku pod velikým dubem, který vrhal na zem široký stín. Tam se Quill zastavil, smekl klobouk a položil ho na náhrobní kámen. Klesl na kolena a láhev whisky využil jako oporu.

Na vrcholku nedalekého náhrobku hřadoval jakýsi stín, kterého si Quill nevšiml. Stvoření třepotalo křídly a natáčelo hlavu jako zvědavý čokl. Žhnoucíma očima si Quilla pozorně prohlíželo a sledovalo, jak kolem hrobu vytrhává přebujelou trávu a odhazuje ji za sebe.

„Chtěl bys ji zpátky?“ ozval se hlas, který připomínal zahřmění v jeskyni.

Quill upustil flašku, přikrčeně se otočil, tasil revolver a namířil zbraň mezi žhnoucí oči. Když pistolník toho tvora spatřil, prudce se nadechl.

„Co seš, kurva, zač?“

„Svou ženu jsi miloval, že,“ konstatoval okřídlený stín a zlehka zamával křídly.

„Jak víš – co seš zač?“

„Jsem tvé splněné přání.“

Quill natáhl úderník revolveru. „Jaké přání?“

„Mohu ti ji vrátit zpět.“

Quill ztěžka polkl. „Ne, todle nedokážeš.“

„Ale dokážu.“

„Odstřelím tě jako nějakýho zasranýho fógla, kterym nejspíš i seš. Ze mě si prdel dělat nebudeš, zmrde.“

Stín pozvedl křídla a noční vzduch se pohnul.

„Seš jen další opileckej sen,“ prohlásil Quill.

„Mohu ti ji vrátit zpět.“

Quill vyrazil jakýsi pochmurný zvuk, což v jeho případě mohl být i smích. „Dybys to zmáknul, střelil bych ti svoji duši.“

Temná hlava přízraku se rozevřela a předvedla příšerný úsměv. V měsíčním svitu se žlutě zaleskla spousta velmi ostrých zubů. Stín napřáhl pravou ruku. Zdála se být inkoustově černá. Quill si vzápětí uvědomil, že je ta paže nějak moc dlouhá, pak ještě delší a nakonec tak dlouhá, že jej popadla za ruku. Stín jako by stékal z náhrobního kamene na zem a pak už ta věc neseděla na kameni, ale stála přímo před Quillem a držela ho za ruku, ve které třímal revolver. Pokusil se stisknout spoušť, ale zbraň mu byla odňata tak snadno jako chrastítko děcku a se zaduněním dopadla na zem.

Quillovi se udělalo nevolno, ochable klesl na jedno koleno a stín se hbitě pohnul. Ostrým pařátem přejel Quillovi po dlani a způsobil mu hluboký, krvácející šrám. Quill vzhlédl ke stínu, který doširoka roztáhl křídla a oznámil: „Hotovo.“

„Ty seš skutečnej,“ zalapal Quill po dechu.

„Vskutku velmi.“

„Ty jsi… ten tam dole.“

Přízrak znovu vycenil žluté zuby v děsivém úsměvu.

„Něco horšího.“

„Vzal sis mou duši?“

„Ještě ne. Ale už brzy. Seber si tu zbraň.“

Když Quill zvedal ze země revolver a zastrkoval si jej do pouzdra, třásla se mu ruka. Přízrak prohlásil: „Ale nejdřív tvá odměna.“

Stín otočil hlavu a pohlédl směrem k hrobu, u kterého Quill klečel. Hrob se zachvěl, vyprahlá půda změkla a začala se zvedat. Ozval se zvuk, jako by tam dole stovky krys hryzaly dřevo, a pak se část půdy propadla. Potom praskot ustal, z hlíny vystřelila ruka a měsíční svit ozářil špičky prstů s polámanými nehty.

Quill vyskočil na nohy, zapotácel se a padl na hrob. Popadl chňapající ruku. „Jenny, miláčku,“ zasípal. Pak ruku pustil a začal prsty hrabat v hlíně jako pes, který vyhrabává kost. Konečně spatřil skrze rozbité víko rakve nejasný obrys. Popadl víko a zatáhl. Prkno zaskřípalo a zlomilo se. Odhodil jej stranou, sevřel další kus dřeva a vytáhl jej ven. Tělo v rakvi se vrtělo a pokoušelo se posadit, což se mu po chvilce povedlo. Z tmavých vlasů se sypal písek. Její oči zamrkaly, aby z víček odstranily prach. Ty oči byly jasné a zelené. Bílý pohřební rubáš byl rozervaný a zpráchnivělý. Tělo pod ním přecházelo z bílé do zdravě růžové. Pohlédla na Quilla, usmála se a rozpřáhla náruč. Když tak učinila, většina zpráchnivělého rubáše z ní spadla.

Quill zvedl její téměř nahé tělo z rakve stejně snadno a něžně, jako by zvedal koťátko. S ženou v náručí vyrazil z kopce k městečku. Když scházel dolů, pošeptala mu něco do ucha. Hlas měla chraplavý, ale rozuměl jí i tak: „Miluji tě.“

„A já miluju tebe,“ odvětil. „Bez tebe… jsem…“

Přitiskla mu prst na rty.

A pak jí upadla noha.

Quill se zastavil. Pohlédl na upadlý úd a potom pohlédl na ženu. Zatvářila se jako tasemnice, která právě vykoukla z prdele a zvažuje, kde to vlastně je.

A pak jí upadla druhá noha.

Následovala paže.

„Sakryš,“ ulevila si.

„Ach, ne,“ vyhrkl Quill.

„Promiň,“ odvětila.

Jennyina hlava se zhoupla na jednu stranu, vydala zvuk, jako když pes překousne kuřecí kost, pak se hlava zhoupla v opačném směru – a upadla.

Zbytek těla se mu v náručí začal drolit. Když hlína, kosti, vysušené zbytky kůže a vlasy padly na zem, Quill klesl na kolena. Závan větru rozfoukal některé pozůstatky po okolí.

Quill zaječel do tmy: „Tys mě oblafnul, zkurvysyne. Ojebal jsi mě. Ty prolhanej zmrde!“

Quill tasil revolver, rozběhl se zpět na kopec a začal zběsile střílet na stíny mezi náhrobními kameny. Ale nebyly to stíny, které hledal. Vztekle kopl do kamene, další přelezl, padl do manželčina hrobu a zvedl se na kolena. Popadl kus jejího rubáše, sevřel jej v pěsti a vyrazil chraptivý řev, který bylo slyšet až dole v Soumračném salónu.

Žádného zvědavce však nepřilákal.

(3)

Polední slunce zalévalo celé teritorium žárem jako horkým medem vylitým z obřího hrnce. Sluneční paprsky se odrážely od kostěných pažeb čtyřiačtyřicítek v pouzdrech na bocích osamělého jezdce a od stříbrných ozdob, které zdobily jeho vestu z hověziny. Za sedlem byl uvázaný sbalený dlouhý plášť, černý jako tér.

Vysoký, jako bič štíhlý muž se pohodlně rozvaloval v sedle. Klobouk měl stažený do čela, aby se chránil před tou žhavou čubkou na obloze. Jeho tvář vypadala jako nedávno vyléčený puchýř s knírem. Když projížděl kolem cedule, na které stálo „Falling Rock. Jedna míle“, zlehka natočil hlavu.

O míli později vjel do města a minul kancelář důlní společnosti, nájemní stáj, pár dalších budov a zastavil se před salónem. Svižně seskočil z koně a otěže přivázal k úvazišti, kde už jeden kůň postával. Zastavil se jen tak dlouho, aby otevřel sedlovou brašnu plnou dynamitu, vyňal jeden špalík výbušniny a zastrčil si jej za opasek. Vkročil na prkenný chodník před barem, oklepal si špínu z vysokých holínek a dlaněmi si oprášil oděv. Pak, jako by se zamyslel, vrátil se ke koni, odvázal ze sedla černý plášť a oblékl si jej. V tom dlouhém kabátě vypadal jako nějaký vzteklý kazatel. Upravil si klobouk na hlavě a prošel lítačkami do Soumračného salónu.

Salón to nebyl nic extra. Prkenné stěny s dírami po kulkách, hrubě přitesaná dřevěná podlaha, co měla mezi fošnami takové mezery, že by se mezi nimi dalo močit, což se, podle zápachu, zjevně často dělo. Z převrhnutého plivátka vytékal jeho obsah na podlahu a škvírami v podlaze odtékal pryč. Na nástěnném, mouchami posraném zrcadle za barem vartovala jediná moucha ve službě. Nejnápadnější ozdobu místnosti představovalo kolo od vozu s půltuctem zažehnutých olejových luceren, které viselo od stropu. Nicméně lampy ani polední slunce nedokázaly místnost pořádně osvětlit, o zahnání odporného puchu nemluvě. Člověk tu mohl nabýt dojmu, že je uvnitř mizerně větraného mrtvého psa. V zadní části místnosti se nacházel východ, zakrytý korálkovým závěsem, za kterým bylo možné zahlédnout schodiště.

Štamgasti mu věnovali letmý pohled a pak se vrátili k tomu, co dělali předtím. Osazenstvo bylo rozptýlené po šeré místnosti. Barman za pultem leštil sklenice téměř čistým hadrem. U baru stali tři chlapi. Jeden z nich byl mlaďoch, co se nejspíš ještě nezačal holit. Byl vymóděný jako hejsek. Na sobě měl fešácký černý oblek, doplněný o černý kazatelský kabát a pár frajersky černých pouzder, ve kterých vězely revolvery s perleťovými pažbami. Zbraně byly tak naolejované, že na krátkou vzdálenost pach oleje téměř přebíjel smrad moče, nemytých těl a vyblité whisky.

U nedalekého stolu seděli dva muži v kabátech z jelenice a opodál stály opřeny o stěnu jejich zastaralé pušky na bizony. Jednomu z lovců bizonů seděla na klíně tlustá místní šlapka a vískala ho v dlouhých umaštěných vlasech. Vzájemně se na sebe usmívali. Oba dohromady by možná složili jeden kompletní chrup.

U dalšího stolu spal šedovlasý muž s hlavou složenou na desce, který v ruce pevně třímal prázdnou láhev od whisky. Na podlaze vedle jeho židle spočíval malý černý vak. U vedlejšího stolu hráli tři muži karty.

Nově příchozí zamířil k baru a nařídil: „Whisky. A ať je sklenka čistá.“

„Většinu sklenic navštívily mouchy,“ odvětil barman.

„Měl bys je zkusit obrátit dnem vzhůru.“

„Tak bys dostal mravence.“

„Dej už mi tu whisky, barmane.“

„Říkej mi Dvojitý panák. Všichni mi tak říkaj.“

Barman nalil sklenku whisky a posunul ji k cizinci. Ten do sebe obsah sklenice hbitě obrátil a otřásl se. „Psí chcanky.“

Dvojitý panák se usmál, máchl rukou a prohlásil: „Asi padesát procent whisky, asi padesát procent chcanky. Dodávají říz.“

„To vidím. Dej mi ještě jednu.“

Barman mu nalil dalšího panáka. Se sklenkou v ruce se muž u baru natočil a pohlédl na hráče karet. Jeden z nich byl fakt velký chlap. Na hlavě měl pomačkaný klobouk, který stínil chladnou, rozhodnou tvář. Chlapy s podobnými ksichty by se úspěšně daly strašit děti. Za nehty prstů, které svíraly karty, se nacházelo tolik špíny, že by se tam mohla pěstovat kukuřice.

Barman se naklonil blíž a zabručel: „Ten velkej chlap je Trumbo Quill. Měl dost mizernou noc. Někoho musel odprásknout, rozsedli mu klobouk a pak se tak ožral, že vyrazil na krchov. Prý ztratil svůj oblíbený zavírák. A teď slovo na konec pro ty chytré. Dávej bacha.“

„To jsou dvě slova.“

Dvojitý panák se široce usmál.

„Díky,“ prohodil cizinec přes rameno.

„Nahoře máme holky. Jestli máš prachy, tak ti předvedou pár postelových triků.“

„Ne, díky.“

„Hele, za tím opaskem… to máš patronu dynamitu?“

„Kdepak. Jenom tak vypadá.“

Cizinec si od baru začal prohlížet další dva muže u pokerového stolku. Jeden byl hubený, oděný celý v černém a na hlavě mu seděl vysoký cylindr. Muž u baru prohodil k barmanovi: „Neříkej mi, že ten chlápek v černém je místní kazatel.“

„Funebrák,“ odvětil Dvojitý panák.

„To sedí.“

„Ten další je nejspíš indián. Nebo míšenec. Kurva, moh‘ by být i Mexikán. Nikdo z těchhle parchantů tady nevydrží dost dlouho, abychom si zapamatovali, jak se vlastně jmenujou.“

Cizinec se opřel zády o barový pult a pozoroval indiána. Rudoch měl zahnutý nos a na tváři jizvu, kterou si určitě nepřivodil při holení. Hlavu mu zdobila hnědá, o číslo menší buřinka, kterou měl furiantsky pošoupnutou do týlu. Ke stehnu se mu v provizorním pouzdře tulila upilovaná brokovnice. Muž u baru se pousmál a pohlédl na spícího muže u vedlejšího stolu. Barman si povšiml jeho pohledu a prohodil: „A tohle není nikdo.“

„Nikdo?“

„Teď už ne.“

Cizinec lehce pokývl hlavou, dopil druhého panáka a hodil na pult pár mincí. Barman naplnil sklenici potřetí. Když kořalku naléval, přistoupil k pultu ten holobrádek. Pohlédl na cizincovy revolvery a konstatoval: „Pěkný bouchačky.“

„Dala mi je matka.“

Mladík jeho prohlášení zvážil a odvětil: „Od mámy trochu divnej dárek, nemyslíš?“

„Neznáš mou matku.“

Dvojitý panák prohlásil: „Mladej, klídek, posaď se a vypusť páru. Máš panáka na podnik.“

„Drž hubu, putykáři,“ vyštěkl mladík.

„Jak je libo,“ odvětil Dvojitý panák, popadl hadr a jal se utírat vzdálenější konec barového pultu.

„To je dynamitová patrona?“ zeptal se mladík muže.

„Ne.“

„Tohle ti taky dala matka?“

„Přesně.“

Mladík vrhl na cizince zamračený pohled a odsunul šosy kabátu, aby předvedl své revolvery. Prsty poklepal na pažby zbraní.

„Děláte si ze mě legraci, pane. To byste neměl. Tyhle bouchačky jsou vyrobený na zakázku. Trvalo měsíce, než sem dorazily. Nenosím je pro parádu.“

„Bez prdele?“

„Děláš si ze mě srandu, kámo?“

„To nedá moc práce.“

„Jsem rychlej, chytráku. Fakt rychlej. Byl bych nerad, kdybych tě musel zabít.“

„Jediný, co zabiješ, je čas. Jdi se projít, mladej.“

Mladíkova pravice se pohnula, aby tasila revolver, a pohyb to byl rychlý. Ale muž vytasil revolver z mladíkova levého pouzdra dříve, než ten holobrádek stačil tasit ten druhý, a hlavní zbraně coby obuchem udeřil kluka do hlavy.

Mladíkovi odlétl klobouk a on sám se zhroutil na zem jako pytel brambor.

Muž položil revolver na barový pult. Pohlédl na barmana a ukázal na svou sklenici. „Ještě jednu.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít