Elly Blakeová: Temná krev

Ukázky z knih / 18.1.2020 /

Vláda temnoty nastává…
Nakladatelství CooBoo vydalo román Temná krev, pokračování knih Ledová krev a Ohnivá krev Elly Blakeové. Kniha vyšla pouze elektronicky.

ANOTACE:
Rubyin svět se změnil víc, než ona sama čekala – zamilovala se do Ledového krále a sama je dědičkou ohnivého trůnu. Ale místo idyly se dostavila noční můra. Hrozí, že se po stovkách let osvobodí temná stvoření, která touží ovládnout svět lidí a živit se jejich bolestí a utrpením. Ruby spěchá, aby jim v tom zabránila, ale k tomu potřebuje, aby spolu Mraziví i Ohniví spolupracovali. Dokáží se však po generace znepřátelené národy spojit, aby společně čelily temnému nepříteli?

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, leden 2020
Formát: epub, pdf, mobi
Počet stran: 392
Cena: 199 Kč (na Palmknihy.cz)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Část I

První kapitola

Byl ztracený a zachránit jsem ho mohla jedině já.

Mou dlaň naplnil oheň a ozářil ostré onyxové hroty nekonečného zakrouceného tunelu. Následovaly mě stíny a jejich obrysy na stěnách působily groteskně, jako by se radovaly, že konečně dostaly svou kořist. Poskakovaly a brutální radost z lovu schválně ještě prodlužovaly. Cítila jsem se vyčerpaně, zakopla jsem o kámen a pořezala si rameno o ostrou hranu. Po roztrženém rukávu mi stékala krev.

Necítila jsem bolest, jenom tíseň. Křičela jsem Arcusovo jméno, dokud jsem neztratila hlas. Vítr se mi vysmíval.

Dorazila jsem na rozcestí a váhala. Kdybych se vydala špatným směrem, ztratila bych ho. A něco mi říkalo, že by to bylo navždy.

„Ruby!“

Následovala jsem ozvěnu. Ze tmy se stala skutečná věc, která polyká světlo. Plamínek v mé dlani zhasínal ve hvízdajícím vánku, tak jsem zpomalila krok. Kdyby můj oheň vyhasnul, zůstala bych stínům na pospas. Cítila jsem na jazyku jejich hlad a okolo mě se zavírala dusivá tma jako voda. Topila jsem se v temnotě.

„Ruby!“

Už jsem je cítila, jak kolem mě ovíjejí tisíce chapadel a škrtí mě. Ječela jsem a prala se s nimi.

V uších, v hrudi a v krvi mi zvonil Eurusův smích a mysl mi úplně zatemnil strach. Bůh východního větru by mě dokázal zabít jediným slovem.

Čerpala jsem sílu ze zoufalství. Vykopla jsem a zasáhla něco tvrdého.

Stvoření zakňučelo. Stíny mě obklopily a sevřely mi ramena. Napřáhla jsem pěst a…

„Ruby! Sakra, probuď se!“

Na tváři mě zaštípala facka. Když se stejného zacházení dočkala i druhá tvář, opřela jsem se do útočníka oběma rukama a v dlaních se mi rozhořel oheň.

„Na mojí lodi tohle vůbec nezkoušej!“ Zápěstí mi stiskly teplé ruce. „Žádný oheň, ty potřeštěná ženská! Všechny nás zabiješ!“

Na pozadí svítily lucerny a já zaostřila na vzteklé oči – rozšířené černé zorničky s medově zlatým okrajem.

Nepatřily mstivému bohu, ale rozlícenému princi.

„Kaii?“

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tunely nebyly skutečné a Eurusův hlas i hladové stíny byly jen v mojí hlavě. Chtěla jsem se rozpomenout na podrobnosti, ale zbytek noční můry se rozplýval jako mlha. Vybavovala jsem si už jen stíny a hrozný strach.

Když se objevil Kai, nijak to moje obavy nerozptýlilo. Hrozivě vraštil obočí a jeho měděné a zlaté vlasy byly po spánku rozcuchané. Naklonil se ke mně a jeho tichý vztek vymazal pavučiny, které zbývaly z mého snu.

„Co sis u všech čertů myslela, že děláš? Napřed se vrháš přes palubu a teď mi hrozíš ohněm na dřevěné lodi?“ Třásl mi zápěstími, dokud plamínky v mých dlaních nezhasly, a na tváři jsem cítila jeho horký dech. „Kdybych si měl vybrat, volím tu první možnost. Pak aspoň zabiješ jenom sebe!“

Já se snažila skočit přes palubu? Otřásla jsem se při představě, jak se mi nad hlavou zavírá hladina ledové vody. Kdyby mě Kai nezachytil…

Zjevně jsem zase byla náměsíčná a už to začínalo být opravdu nebezpečné. Nechtělo se mi to ale přiznávat, když mě zasypával výčitkami. Měla jsem v povaze se bránit.

„Přestaň na mě křičet!“ Snažila jsem se mu vykroutit ze sevření, ale on mi jen zabořil palce a prsty do zápěstí jako vrtačky. Svižně, ale pořádně jsem ho nakopla do holeně. „Nech mě!“

Kai sprostě zanadával v sudesijštině a ucukl, ale stále mě držel za zápěstí. „Pro jednu noc už jsi mi udělala dost modřin, nemyslíš, princezno?“

To už jsem se s ním předtím prala ze spaní? Prohlédla jsem si, kde má všude rány nebo modřiny, a pak jsem si uvědomila, že na něj zírám. Jeho odhalený hrudník stoupal a klesal prudkými nádechy a ve světle luceren se do nejmenších detailů rýsovaly jeho svaly.

„Nemohl sis aspoň vzít košili?“ vyjela jsem na něj a odvrátila oči.

„Máš štěstí, že jsem se obtěžoval aspoň s kalhotami.“ Konečně pustil moje zápěstí a pozoroval mě, jestli znovu nezaútočím, než pokračoval. „Spal jsem jako zabitý. Kdybych ztrácel čas oblékáním, teď bys plavala v Širém moři. Nebo bys klesala ke dnu a rybičky by ti okusovaly prstíky na nohou.“

„Tak to se omlouvám, že ti tak komplikuji život.“ Zkřížila jsem ruce přes zmačkanou noční košilku a zlobila se víc na sebe než na něj. Kdy přestanu být náměsíčná? Cítila jsem se úplně bezmocná a neschopná se ovládat.

Kai začal rozrušeně a beze slov popocházet tam a zpátky a já se otočila, chytila se zábradlí a dívala se dolů na sotva viditelné vlny. Doufala jsem, že svět začne brzy znova dávat smysl.

Sice už jsem si nevybavovala výjevy ze svého snu, ale stále mě tížil pocit tísně a ztráty. V uších mi pořád zvonil Eurusův smích.

Ta vzpomínka byla děsivě jasná a vyrážela mi z ní husí kůže po celém těle. Otřásla jsem se a zahřívala si paže. Snažila jsem se něčím rozptýlit.

Nade mnou se tyčily stožáry a bílé plachty, nebe bylo jasné, černé a poseté diamanty. Za obzorem vykukovaly kousíčky růžové, které naznačovaly, že se blíží svítání. Všimla jsem si, že na mě několik členů posádky zírá, jako by čekali, co šíleného udělám dál. Vlna nadzvedla loď a prkna zaskřípala, což si moje provinilá mysl vyložila jako odsudek mého nerozumného chování.

„Všichni se můžete vrátit na svá stanoviště,“ otočila jsem se na námořníky. Nepotřebovala jsem jejich nervózní pohledy, už jsem se cítila dostatečně špatně.

„Kapitán jsem tady já,“ obořil se na mě Kai a znovu se ke mně přiblížil. „Já jim budu říkat, že se mají vrátit na stanoviště.“ Pokývnul bradou směrem k posádce. „Vraťte se na místa!“

Noční hlídka se rozešla.

Kai se opřel o zábradlí vedle mě a promluvil o něco hlubším, ale o nic méně naštvaným hlasem. „Takhle to dál nepůjde.“

„Minule jsem ti říkala, že mě máš na noc zavřít za mříže v kajutě.“

„To by tě tak zastavilo. Vždyť bys mohla prostě spálit dveře!“

Rozhodila jsem ruce. „Nevím, co chceš, abych dělala, Kaii!“

„Už jsi byla celé týdny v pořádku. Proč jsi teď posledních několik nocí najednou začala znovu chodit ve spánku po palubě?“

„Kdybych to tak věděla.“ Od té doby, co jsem zničila Sudin trůn a zavřela si v srdci ohnivého Minaxe, jsem častěji měla živé sny plné tunelů, stínů a uzavřených prostorů, ale náměsíčná jsem začala být až poslední týden. Posádka moje noční procházky hlásila kapitánovi – Kaiovi – a on mě budil a vodil zpátky do postele.

„Kdybys mi dovolila postavit ti ke dveřím stráž…“ začal.

„Ne! Pak by se Arcus dozvěděl, že je něco v nepořádku. Akorát zareaguje přemrštěně a ty to víš.“

Arcus měl svých vlastních starostí dost. Musel znovu vystavět království, když teď skončila ničivá vláda jeho bratra, ale nemohl se na to soustředit, dokud nezabráníme Eurusovi, aby otevřel Bránu světla, ať už se nacházela kdekoli.

Kdyby se nám to nepovedlo, z podzemního vězení Obscurum, jež vytvořila bohyně Cirrus, by se vyhrnuli Minaxové. Svět by potom zahltili smrtelníci, které jako loutky ovládají krvelačné stíny.

Nemysli na to, snažila jsem se soustředit na svůj další úkol: předat bratrovi Mléčovi knihu Stvoření trůnů, v níž se pravděpodobně nacházel návod, jak najít Bránu světla – pokud se mu povede přeložit úryvky, jimž jsme nerozuměli.

Kai si opřel hlavu a zavřel oči, pod kterými měl černé kruhy. Jeho obličej měl stále ostřejší rysy. Vypadal vyčerpaně.

Svraštila jsem obličej. „Hele, vážně mě mrzí, že kvůli mně pořád vstáváš uprostřed noci.“

Otevřel oči a podíval se na blednoucí nebe. „Už jsme stejně jenom pár dní od pevniny, kde tvoje noční můry budou zatěžovat někoho jiného.“ Věnoval mi náznak křivého úsměvu, který zmizel, když sklopil oči. „No…“ odkašlal si. „Možná by sis měla zavázat tu…“ ukázal na můj hrudník místo vysvětlování, „… trochu pečlivěji.“

Pohlédla jsem dolů. Měla jsem na sobě košilku s dlouhými rukávy a sukni až po kotníky, ale rozvázala se mi mašle od límce, takže se vytvořil nebezpečně hluboký výstřih, který z jeho pohledu možná přesahoval meze.

„Jejda,“ odpověděla jsem a snažila se narychlo zavázat košilku. Přemýšlela jsem, jestli je moje ležérní oblečení důvodem, proč na mě námořníci tak dlouho civěli.

Za normálních okolností bych Kaiovi poskytla k jeho názorům na moje oblečení návod na použití. Jenže tentokrát to nebyla kritika sklonu nosit halenu a kamaše raději než šaty. Svůj vztah jsme museli držet v klidnějších vodách přátelství, kam jsme jej poslali, když jsme odjeli ze Sudesie.

Když se mi povedlo obnovit svou cudnost, napřímila jsem hlavu, ale v tu chvíli se Kai už otočil a svižnými kroky se blížil ke své kajutě.

„Dobrou noc, Ruby,“ zavolal na mě přes rameno. „Doufám, že dnes už nebudeš provádět nic dalšího.“

„Spát už nebudu,“ odpověděla jsem. Ve skutečnosti jsem neměla v plánu spát až do konce cesty. Jediným lékem na noční můry bylo jasné nebe. Až se budu příště chystat skočit do hlubokého moře, Kai by nemusel být po ruce, aby mě zachránil.

Obzor se teď barvil do oranžova, hvězdy pohasínaly a nastával rozbřesk. Za několik minut budou stíny pryč.

„Až na ten, který nosím v srdci,“ zašeptala jsem. Strach, který jsem cítila předtím, se vrátil stejně náhle jako nečekaná bouřka.

Když jsem se otáčela od zábradlí, přísahala bych, že jsem ve větru slyšela smích.

*

Druhá kapitola

Z vraního hnízda zaznělo: „Pevnina na obzoru!“ Mraziví námořníci se nahrnuli k zábradlí a naskákali do lanoví, nadšení, že po dlouhých měsících vidí svůj domov.

V žilách mi obíhalo napjaté teplo, které rozehřívalo mosazné zábradlí pod mýma rukama. Cesta nás stála mnoho času a nemohli jsme během ní dělat nic moc jiného než číst a plánovat. Brzy jsme měli zjistit, zda kniha obsahuje tajemství, jež jsme potřebovali odhalit.

Dalších několik hodin se neslo ve znamení shonu. Tempesijská část posádky pracovala se smíchem a za zpěvu, zatímco Sudesijci si nedůvěřivě prohlíželi šedé útesy. Tohle království v bílém plášti pod cínově šedým nebem pro ně bylo místem, kde za předchozího ledového krále zemřelo mnoho jejich lidí. K tomu, aby se tu cítili bezpečně, nestačila jenom smrt toho panovníka a pár krátkých měsíců.

Moje myšlenky byly podobně rozpolcené.

Tropická Sudesie plná zářivých barev byla pro moje Ohnivé já jako vřelé objetí. Zasněžené vrcholky a ledová mlha Tempesie pro mě však byly lákavé tím, že jsem je tak důvěrně znala.

Místní lidé ale dovedli být ještě chladnější než severní část země. Až na pár výjimek jsem s Mrazivými nechtěla mít nic společného.

„Tváříš se nesmírně vážně,“ prohlásila moje hlavní výjimka. Na uchu mě zašimral dech studený jako polární vítr. „Že by ses netěšila na zimu na severu?“

Opřela jsem se o něj zády a odpověděla mu stejně kyselým tónem: „Spíš mě děsí, že musím trávit další zimu mezi Mrazivými.“ Mávla jsem směrem k pevnině. „A tady jich je plné království.“

Arcus se zachechtal a položil mi velké ruce na ramena. „Slyšel jsem, že máš mimořádný talent na zacházení s Mrazivými, hlavně s jejich králem.“

Uhladil mi vlasy a na krku mi přistál chladný polibek, který mě příjemně rozechvěl po celém těle, od hlavy až k patě. Otočila jsem se na něj s úsměvem a zachytila záblesk jasně modrých očí, než se naše rty jemně setkaly a mě naplnila další vlna vzrušení.

Odtáhla jsem se a zašeptala: „Jejich král zjevně chce zacházet hlavně se mnou.“

V hrudi mu zahřmělo smíchy a já se zakřenila.

Jeho prsty spočinuly na mém krku a rty se posunuly k mému spánku. „Nesmíš mu to vyčítat. Jsi příjemná na dotek.“

Vychutnávala jsem si jeho čistou vůni, jeho sílu a stálost, přivinula se k němu a přitáhla si jeho ruce kolem sebe. Poprvé od té noční můry jsem se cítila v bezpečí.

Opřel si bradu o mou hlavu a zhluboka se nadechl. „Krásně voníš,“ zašeptal tiše. „Mohl bych tě tady nasávat celý den.“

Opřela jsem si tvář o jeho hrudník. „Ty voníš jako máta. Jestlipak chutnáš taky tak dobře?“

„Dobrá, paní Plamenná, změňme téma, nebo se nám celá posádka bude červenat, až si tě zlomím v pase a zulíbám tě snad až k smrti.“

Věděla jsem, že to chce udělat, stejně dobře jako to, že to neudělá. I když mě občas políbil na palubě, dělal to jen opatrně. I když jsme byli spolu sami, nikdy to nezašlo o moc dál. Každý večer se se mnou rozloučil u dveří kajuty jen polibkem.

„Sliby, chyby.“

Tiše zavrčel a hořely mu oči. „Nech toho. Radši mi řekni, o čem jsi doopravdy přemýšlela.“

Ohlédla jsem se přes rameno na šedé skály. „Kromě toho, co je zjevné? Přemýšlím, co najdeme, až dojedeme do hlavního města. Ledový dvůr byl bez dohledu skoro tři měsíce…“

Chvíli mlčel a pak pokrčil rameny. „Ať se dělo cokoli, poradíme si s tím.“

Podívala jsem se na něj, protože jsem nevěřila, že je vážně tak klidný, jak zněl. „Není to proti zásadám Mrazivých, podle kterých máte pečlivě plánovat pro jakýkoli případ?“

U koutků očí se mu objevily jemné vrásky. „To je sice Mrazivá zásada, ale znám jednu Ohnivou, která mě naučila žít v současnosti. Právě teď to znamená, že si chci vychutnat posledních pár hodin klidu na téhle lodi.“

Jako na povel začali všichni Mraziví zpívat nemravnou námořnickou odrhovačku, kterou vždycky vyřvávali, když se blížila pevnina, aby oslavili, že budou mít volno.

Pozvedla jsem jedno obočí. „Klidu?“

„Relativního klidu.“ Jeho oči roztály jako led. „Beru, co je.“

Natáhla jsem se k jeho čelu a odhrnula mu pramínek vlasů a on mému dotyku zlehka vyšel vstříc. Nastavila jsem mu vyzývavě tvář.

Naše rty o sebe sotva zavadily, když nás vyrušil Kaiův hlas. „To je od vás hezké, že chcete na závěr udělat ještě jedno divadélko pro posádku.“

Arcus kolem mě sevřel paže a přitáhl si mě k sobě blíž. Vždycky se choval, jako by se mě Ohnivý kníže chystal při nejbližší příležitosti ukrást.

Kai se opřel o zábradlí se svou obvyklou ledabylou elegancí. Jeho vínový dublet a ohnivé vlasy, teď ještě vyšisované z týdnů na slunci, byly jediné barevné prvky na šedivém pozadí.

„Podle mě je dost zima na to, aby byla omluvitelná jistá míra tulení,“ odpověděl, jako by velkoryse uděloval nějaké povolení. „Mrazivý ale není úplně logická volba, pokud hledáš teplo, Ruby.“

V očích se mu zračil obvyklý příslib smyslnosti, ale Arcus mu odpovídal jen ledovým pohledem.

„Dávej si pozor, knížátko.“

„I Ohnivá princezna občas potřebuje trochu tepla,“ dobíral si ho Kai s lenivým úsměvem.

Arcusovi se vzdouvaly nozdry. „Potřebuješ snad něco?“

„Brzy přistaneme,“ pokynul Kai bradou směrem k pobřeží. „Jen se chci ujistit, že se naše plány nezměnily.“

„Jsou stále stejné,“ přitakala jsem. „Odneseme knihu k bratru Mléčovi. On najde a přeloží pokyny, jak najít Bránu světla. Pak se tam vydáme a postaráme se, aby zůstala zavřená a neutekl z ní jediný Minax. Jednoduché.“

„Ano, to zní velice jednoduše,“ obrátil oči v sloup. „Doufám, že se s tou knihou nepleteš.“

„Vím to,“ odpověděla jsem s větší jistotou, než jsem cítila.

Ohniví mistři, kteří nás doprovázeli, přeložili Stvoření trůnů ze starosudesijštiny, ale nenašli žádnou zmínku o umístění Brány. Také nás ale upozornili, že kniha obsahovala části ve staré vencijštině – v mrtvém jazyce, který byl údajně kořenem tempesijštiny i sudesijštiny, ale nikdo jej nedokázal přeložit. Byla jsem si jistá, že bratr Mléč to zvládne.

„Musíme se na to dívat realisticky,“ namítl Kai. „V té knize možná nejsou úplně jasné pokyny, takže třeba budeme muset pátrat.“ Odkašlal si. „Nechci vyvolat další hádku, ale musíme probrat, jak získáme dostatek lodí na průzkum. Dal jsi jasně najevo, že potřebuješ souhlas od ledového dvora, když chceš vyslat námořnictvo.“

Arcus měl v očích varování. „Takové jsou naše zákony, ano.“

„A aby dvůr souhlasil, musí být přesvědčen, že jsme v ohrožení. Proto jim musíme dokázat, že Minaxové opravdu existují.“

„Nebudeš využívat Ruby jako důkaz,“ přimhouřil Arcus oči.

„Nepotřebuji od tebe povolení,“ dodala jsem tiše.

Otočil se ke mně a promluvil hlasem, který zněl zároveň velitelsky a jako by mě prosil, ať jsem rozumná. „Co když nad tou obludou ztratíš vládu a ona si najde jiného hostitele a začne šířit zlobu a ničení jako ledový Minax? Nebo co když přestaneš ovládat sebe a někomu ublížíš? V každém případě je to příliš nebezpečné.“

Zatnula jsem zuby. „Všímám si, že obě možnosti stojí na tom, že já ztratím kontrolu.“

Kai se narovnal a v očích měl pronikavý pohled. „Kdyby ho jen nechala částečně ovládnout několik důležitých členů tvého dvora, jenom aby viděli, jak je mocný…“

„Ne,“ prohlásil Arcus okamžitě a důrazně. Ten návrh tím zastavil, jako by to byl útok.

„Daří se mi ho ovládat celou cestu,“ připomněla jsem mu s narůstajícím vztekem.

„Nebo se rozhodl, že zůstane klidný, aby tě ukolébal a tys měla pocit, že je všechno v pořádku.“

Tahle možnost už mě taky napadla, ale to nepotřeboval vědět. „Tvoje důvěra mi vysloveně lichotí.“

„To není nedůvěra, jen opatrnost. Popíráš snad, že bych mohl mít pravdu?“

Kaiovi se hýbala čelist, jako by skřípal zuby. „Poslouchej mě, ty tvrdohlavý…“ Stiskl rty. „Musí to vidět, aby tomu uvěřili.“

Arcus ze mě spustil ruku a využil získanou výšku, aby se vytáhl nad Kaie. „Ne.“

Kai si stál za svým a vydával vlny žáru. „Jak tedy hodláš přesvědčit svůj dvůr?“

„Jsem jejich král. Nemusím je přesvědčovat.“

Povzdechla jsem si a vmáčkla se mezi ně. „Víš, že to není tak jednoduché. Kvůli tvojí vazbě na mě lidé ztratili důvěru. A tvoje nové spojenectví s Ohnivými také spoustu lidí nepotěší.“

Arcus se nadechl a sebejistě promluvil. „Jsi korunní princeznou Sudesie, dědičkou ohnivého trůnu. A tady kníže je oficiální vyslanec královny. Tyhle věci mají svůj význam. Pochopí, že jsem vybudoval důvěru s naším nepřítelem.“

Kai si naštvaně odfrknul a Arcus vysvětlil: „Neříkám, že jsi nepřítel. Jen popisuji, jak se na to dívá dvůr. Když jsme teď podepsali smlouvu s Ohnivou královnou, dvořané mi věnují plnou pozornost.“

„Nepokusil se tě tvůj vlastní dvůr nechat zavraždit? Dvakrát!“

„Kaii!“ Zavrtěla jsem na něj hlavou. Nebylo fér teď vytahovat nejtíživější vzpomínku Arcusova života. První pokus o atentát zahrnoval oheň a zůstaly mu z něj jizvy z popálenin.

„Já myslel, že tady jen opakujeme nepříjemné pravdy,“ opáčil Kai nelítostně.

„O tomhle mluvit nebudeš,“ zavrčela jsem na něj vztekle.

Arcus mě vzal za ruce a stiskl je. „To je v pořádku, Ruby.“ Dál už hovořil směrem ke Kaiovi. „Jsem přesvědčený, že za oběma útoky stála Modrá legie. Musíme je vypátrat a odhalit.“

„Jsem rád, že alespoň tohle konečně uznáváš,“ odpověděl Kai. Podíval se směrem k posádce, která připravovala plachty k přistání. „Mám ještě něco na práci.“ Odkráčel směrem k mezipalubě.

Postavila jsem se vedle Arcuse a sledovala, jak svírá zábradlí tak pevně, až mu bělají klouby. Zpod jeho dlaní se šířil mráz a rozpouštěl se, když se přiblížil k mé ruce. To bylo znamení, že ztrácí kontrolu nad svými emocemi. Ztěžka vydechl. „Všechny instinkty mi říkají, že bych tě měl poslat někam do bezpečí a všechno to vyřešit sám.“

„I kdybys to dokázal ,vyřešit‘ beze mě, což nedokážeš, nenechala bych se odstrčit. Kai i já jsme tví spojenci. Naše návrhy stojí za to, abys je opravdu promyslel.“

Otočil se ke mně se svraštěným obočím. „Já tě přece poslouchám. Všechno, co říkáš, beru vážně.“

„A co Kai? Toho taky posloucháš?“

Jeho obličej zamrznul. „Ne, pokud nemusím.“

„To je ale problém. Aspoň věř, že Kai je na tvojí straně, a chovej se podle toho. Už mě nebaví dívat se na to, jak se neustále vzájemně provokujete, dokud se nepoperete.“

Zacukal mu jeden koutek. „To je to tak očividné?“

„Je to očividně zbytečné a já si nepřeju, aby se ani jeden z vás zranil. Ani on, protože ho mám ráda jako vlastního bratra, ani…“

Arcus roztrpčeně zabručel. „Viděl jsem, jak se líbáte, pamatuješ? Není jako bratr.“

„Dobře. Tak jako dobrého kamaráda, ze kterého nikdy nebude nic víc, protože už šíleně… patřím k někomu jinému.“

Slovo milovat se mi příčilo. Měla jsem dojem, že kdybych ten pocit vyjádřila, pokoušela bych tím bohy. Jako by měl přijít sám Tempus a odtáhnout mi Arcuse někam pryč, kdybych to řekla nahlas.

„Takže jeho máš ráda,“ pokračoval Arcus tichým hlasem, „a ke mně patříš.“

„Tak jsem to nemyslela. Nebuď tak vztahovačný. Řekla jsem ti jasně, jak se cítím. Kai to vidí. Vidí to i celá loď. Proč ne ty?“

Jeho rty se zkřivily a oči mu zářily barvou zimního moře. „Nikdy jsem si nemyslel, že budu žárlivý, ale často mám chuť ho hodit přes palubu.“

„On ale flirtuje s každou, nejen se mnou.“

Chvíli uvažoval a pak připustil: „To je asi pravda. Už se mu nebudu snažit rozbít ten jeho pohledný ciferníček, když se tě snaží okouzlovat.“

„Nebudeš nikoho mlátit, nebo se budeš muset zodpovídat mně.“

Jemně se mu zvedl jeden koutek. „V tom případě je mi tvoje přání rozkazem.“

„Tak se mi líbíš.“

Tiše se zasmál a přitáhl si mě do pevného objetí. „No jistě.“

Uvolnila jsem se v jeho náruči a nastavila obličej větru. Blížili jsme se k pobřeží, obzor zakryla pevnina a okolo nás ječeli racci jako umučené duše. Odteď se čas zrychlí a musíme se už soustředit jen na to, abychom co nejdříve porazili Euruse.

Měla jsem pocit, jako by se otočily přesýpací hodiny a zrnka písku nám začala odměřovat minuty.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít