Crystal Smithová: Krvavý lístek

Nakladatelství Fragment vydalo young adult fantasy Krvavý lístek, první díl trilogie o krvavé magii od Crystal Smithové.

 

ANOTACE:
Princezna Aurélie vidí duše zemřelých a praktikuje krvavou magii. I když nosí na hlavě korunu, za obojí by mohla skončit na hranici jako čarodějnice. Proto v přestrojení za služku uteče do sousedního království.

Pocit štěstí z nově navázaných přátelství, lásky k tajemnému cizinci a ze svobodně provozované magie však netrvá dlouho. Minulost je jí v patách, stejně jako duše pradávné královny, která jí odhalí pravdu o plánovaném spiknutí, jemuž jen ona může zabránit. Pomůže království, kde by ji bez okolků odsoudili k smrti, nebo dá přednost svobodě, kterou teprve nedávno získala?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, leden 2020
Překlad: Pavla Kubešová
Vazba: vázaná
Počet stran: 368
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

ČÁST PRVNÍ

RENALT

I

Šibenici postavili ve stínu hodinové věže; částečně proto, aby diváci mohli být svědky popravy, aniž by jim do očí svítilo slunce, a také proto, aby Tribunál při zabíjení přesně dodržel časový plán. Pořádek ve všech záležitostech, to bylo moto Tribunálu.

Zatímco se k hodinové věži na náměstí scházely davy lidí, já jsem skláněla hlavu v kápi a přidržovala si plášť těsně u brady. Bylo chladné ráno. Od úst mi šla pára jemná jako chmýří a ztrácela se v mlze. Zpod své kápě jsem se ostražitě rozhlédla kolem sebe.

„Skvělý den na věšení,“ zamumlal konverzačním tónem muž vedle mě.

Spěšně jsem uhnula pohledem. Ze strachu, že by si mohl všimnout mých očí, jsem se na něj nedokázala podívat. Nestávalo se často, že v člověku poznali čarodějku podle tak bezvýznamného osobnostního rysu, jako je barva očí, ale nebylo to úplně neslýchané.

Na schodech vedoucích k šibenici se objevily dvě ženy a v davu to zašumělo. Byly obviněny z čarodějnictví, obě. První ženě se ruce v poutech třásly tak, že jsem až ze svého vzdáleného místa v tlačenici slyšela, jak jí na nich cinkají řetězy. Druhá, mladší žena se smutným obličejem a nahrbenými rameny, byla naprosto klidná. Z jejich oblečení zbyly jen cáry a zažloutlé tváře a slepené vlasy jim pokrývala vrstva špíny. Nejspíš je zavřeli a nechali hladovět tak dlouho, až samým zoufalstvím zdivočely. Byla to promyšlená taktika. Pokud obviněné čarodějnice vypadaly takhle nelidsky a nepříčetně, nejenom že to zmírnilo výhrady těch několika málo čestných občanů, kteří zpochybňovali praktiky Tribunálu, ale rovněž to bylo příslibem mnohem větší zábavy.

Muž, který mě oslovil, se ke mně nenápadně přisunul blíž. „Úžasná zábava, tyhle popravy. Souhlasíte?“

Snažila jsem se ho ignorovat, ale naklonil se ještě blíž a tiše zopakoval: „Souhlasíte, princezno?“

Vyděšeně jsem pohlédla do páru odhodlaných rezavohnědých očí, které doplňovala ústa bez úsměvu a pozdvižené obočí.

„Kellane,“ zašeptala jsem rozčileně. „Co tady děláš?“

Zatnul zuby, až se mu v propadlých tvářích pod lícními kostmi v barvě mědi nakupily stíny. „Jelikož vás mám chránit, možná byste mi měla říct, co tady děláte vy, a zodpovědět tak nejen moji, ale i vaši otázku.“

„Chtěla jsem se dostat ven.“

„Ven? Ven na popravu? Tak dobře, jdeme.“ Popadl mě za loket, ale vytrhla jsem se mu.

„Jestli mě odsud odvlečeš, vyvoláš tím scénu. To chceš? Upoutat na mě pozornost?“

Kellan se zašklebil. V patnácti se stal poručíkem královské gardy a v sedmnácti mi ho přidělili jako osobního strážce. Dnes, ve dvaceti, už byl dlouho vázán přísahou mě ochraňovat. A věděl, že upozornit na mou přítomnost je pro mé zdraví ještě nebezpečnější než stát v davu rozjitřených nepřátel čarodějnic. Takže i když to udělal jen velmi nerad, nakonec ustoupil. „Proč tu vůbec chcete být, Aurélie? V jakém směru je to pro vás prospěšné?“

Neměla jsem pro něj rozumnou odpověď, a tak jsem mu neodpověděla. Namísto toho jsem si začala nervózně pohrávat s přívěsky náramku na svém zápěstí schovaném v rukavici. Byl to poslední dárek od mého zesnulého otce, a když jsem ho nosila, vždycky na mě měl uklidňující účinek. A ten klid jsem potřebovala, protože na šibenici už se dostavil černě oděný popravčí následovaný úředníkem Tribunálu, který oznámil, že se případu přichází ujmout vážený soudce Toris z Leny.

Toris, v naškrobeném límci a tuhém černém plášti, vypadal velmi autoritativně. Prošel kolem nás s výtiskem Zakladatelovy knihy příkazů přitisknuté k hrudi jako ztělesnění opravdové lítosti.

„Bratři a sestry,“ spustil. „Dnes jsme se tu shromáždili s obrovským smutkem v srdcích. Stojí tu před námi dámy Mabel Lawrence Doyleová a Hilda Everett Gableová. Obě byly obviněny z praktikování tajného umění, postaveny před soud a shledány vinnými.“ Kolem krku mu visela lahvička s rudou tekutinou. Nyní ji zvedl, aby ji všichni viděli „Jsem soudce Toris z Leny, nositel Zakladatelovy krve, a byl jsem vybrán, abych předsedal tomuto řízení.“

„Já to nechápu,“ pošeptal mi Kellan do ucha. „Rozhodla jste se přijmout nějakou výzvu? Postavit se doprostřed svých nepřátel? Čelit svému strachu?“

Svraštila jsem obočí. Možnost, že by mě uvěznili, postavili před soud a veřejně popravili, mě nesmírně děsila, ale byl to jen jeden černý kůň ve stáji mých nočních můr.

„Můj lid není můj nepřítel,“ trvala jsem na svém, přestože se kolem mě začaly zvedat pěsti a dav řičel: „Ať se houpou! Ať se houpou!“

Právě v tom okamžiku jsem si všimla nejasného stínu, který se mihl před mladší ženou – Mabel – a zastavil se vedle ní. Stín se jí třepotal u nohou a v ranní mlze postupně nabýval tvar, až byl zcela zřetelný. Jak ta duše nasávala teplo a energii, vzduch na náměstí ochladl. Byl to malý chlapec, sotva sedmiletý, a tiskl se k sukni spoutané ženy.

Nikdo se ho nedotkl. Nikdo se nepodíval jeho směrem. Nejspíš jsem byla jediná, kdo ho viděl. Ale Mabel věděla, že tam je, a její obličej se rozzářil něčím, co jsem nedokázala pojmenovat. Snad bolestí, snad radostí, snad úlevou.

„Já tu ženu znám,“ šeptl Kellan. „Její manžel chodíval aspoň dvakrát nebo třikrát v každém ročním období prodávat knihy do Greythorne. Minulý rok zemřel. Byl jedním z těch, co chytili tu hnusnou horečku, která tu obcházela začátkem zimy. On i jeho syn, myslím.“

I já jsem Mabel znala, ale nemohla jsem riskovat a povědět to Kellanovi.

Hodiny na věži ukazovaly za minutu celou a Toris právě končil svou květnatou řeč. „Teď můžete promluvit vy,“ oslovil ženy, kterým popravčí pověsil na krk oprátky. „Madam Mabel Lawrence Doyleová, za rozšiřování nezákonných textů a za pokus o probuzení mrtvého prostřednictvím kouzel a čar, a to v rozporu s Knihou příkazů, jste byla postavena před soud a shledána vinnou. Při Zakladatelově krvi jste byla odsouzena k smrti. Řekněte svá poslední slova.“

Ztuhla jsem a čekala, že ukáže prstem na mě, že vysloví mé jméno. Že bude smlouvat a chtít vyměnit svůj život za můj.

Namísto toho řekla: „Jsem smířená. Ničeho nelituji.“ A zvedla svůj obličej k obloze.

Ucítila jsem závan povědomé vůně: růže, i když na ně bylo ještě příliš brzy. Věděla jsem, co to znamená, ale když jsem se rozhlédla kolem, nikde jsem ji neviděla. Byla to Předzvěst.

Toris se obrátil k druhé ženě, která se silně třásla. „Hildo Everett Gableová, za pokus o použití kouzel a čar, abyste ublížila manželce svého syna, a to v rozporu s Knihou příkazů, jste byla postavena před soud a shledána vinnou. Při Zakladatelově krvi jste byla odsouzena k smrti. Řekněte svá poslední slova.“

„Jsem nevinná!“ zazvonil její hlas. „Nic jsem neudělala! Ona lhala, říkám vám! Ona lhala!“ Hilda svýma spoutanýma, třesoucíma se rukama ukázala na ženu, která stála v přední řadě diváků. „Ty lhářko! Ty lhářko! Za to, co jsi udělala, zaplatíš! Zaplatíš –“

Hodiny odbily celou a nad davem se rozlehl zvuk zvonu. Toris sklonil hlavu a zvolal: Nihil nunc salvet te. Už tě nic nezachrání. Pak kývl na popravčího a pod nohama žen se propadla podlaha. Vykřikla jsem, ale Kellan mě přitáhl k sobě a ztlumil můj výkřik svým ramenem.

Zvon devětkrát zazvonil a utichl. Nohy těch dvou žen se dosud cukaly.

Kellan teď promluvil trochu mírněji. „Nevím, co jste čekala.“ Pokusil se mě otočit, abych to neviděla, ale vytrhla jsem se mu. Přestože se mi z blízkosti přechodu z života do smrti vždycky obrátil žaludek, musela jsem toho být svědkem. Musela jsem to vidět.

Mabelino tělo už znehybnělo, ale vzduch kolem ní se třpytil. Bylo zvláštní sledovat, jak se její duše vymanila z jejího těla, jak vyklouzla z groteskní skořápky, jako by jemná dáma svlékla zablácený, už nepoužitelný plášť. Jakmile se vynořila, uviděla svého čekajícího syna a zamířila k němu. V okamžiku, kdy se setkali, oba zmizeli. Odešli z pomezí mezi dvěma světy někam, co leželo za ním, kam už jsem nedohlédla.

Hilda se trápila déle. Dávila se a prskala, oči jí vylézaly z důlků. Když to skončilo, nebylo to vůbec pěkné. Její duše se vytrhla z těla, a kdyby bylo něco slyšet, určitě by přitom zavrčela. Hildina duše se vrhla na ženu, na kterou Hilda ukazovala, ale ta žena ji vůbec nevnímala. Soustředila se na ošklivý pytel kostí, který se houpal na konci provazu.

„Hodláte požádat o tělo své tchýně?“ zeptal se Toris ženy.

„Ne,“ prohlásila důrazně. „Spalte ho.“

Hildina duše neslyšně vykřikla a zaryla nehmotné nehty do obličeje své snachy. Žena zbledla a chytila se za tvář. Zajímalo by mě, jestli Hildina zuřivost dala její duši tolik energie, že byla schopna opravdového dotyku.

Její snaše jsem nezáviděla. Hilda nejspíš zůstane na pomezí na neurčito a bude pronásledovat svou zrádkyni, tiše křičet a zamořovat okolní vzduch svou záští. Už jsem to viděla dřív.

„Pojďme, Aurélie,“ vybídl mě Kellan. Oslovil mě jménem, nikoli titulem. Znamenalo to, že ztrácí nervy.

Zatímco odvlékali těla ze šibenice, dav začal vřeštět a tlačit se dopředu. Někdo do mě tvrdě narazil tak silně, až jsem se zapotácela a upadla na dlažbu. Natáhla jsem ruce před sebe, abych svůj pád zmírnila, ale namísto toho jsem tvrdě dopadla na zápěstí. Naštěstí jsem nezůstala na zemi dlouho. Kellan mě okamžitě vytáhl zpátky na nohy, objal mě svými silnými pažemi, jako by mě zavřel do ochranné klece, a vytlačil mě ven ze shluku lidí.

Rukou jsem si sáhla na prázdné zápěstí. „Můj náramek!“ vykřikla jsem a zoufale jsem se ohlédla za sebe. Skrz masu těl ale nebyla zem vůbec vidět. „Musel se roztrhnout, když jsem upadla –“

„Zapomeňte na něj,“ prohlásil Kellan pevně, ale laskavě – věděl, jak byl pro mě náramek důležitý. „Je pryč. Musíme jít.“

Vyprostila jsem se z jeho sevření a s očima upřenýma k zemi jsem se vrhla zpátky do zástupu lidí, tlačila jsem do nich, zatímco oni tlačili do mě, strkala jsem do nich, zatímco oni strkali do mě. Ale Kellan měl pravdu. Náramek byl skutečně pryč. Znovu po mně sáhl a tentokrát už mě nepustil. A já už jsem se mu nevzpírala. Ozvalo se pískání. Během několika minut se do shromáždění vmísili úředníci Tribunálu ve snaze zadržet každého, kdo neprojevoval dostatek nadšení. V celách Tribunálu byly dvě nově uvolněné cely a ty nikdy nezůstaly dlouho prázdné.

Ani ne za hodinu jsem stála v jasně osvětleném matčině předpokoji a prohlížela si napůl dokončenou nádheru z látky, která měla barvu slonové kosti, byla lehká jako pavučina a pokrývaly ji tisíce maličkých třpytících se kamínků – a která se brzy stane mými svatebními šaty. Budou to nejextravagantnější šaty, jaké jsem si za sedmnáct let svého života oblékla. Vliv Tribunálu se v Renaltu rozšiřoval dokonce i na módu. Oblečení mělo odrážet ideály skromnosti, jednoduchosti a odříkání. Jedinými povolenými výjimkami byly svatby a pohřby. Oslavy byly vyhrazeny jen na události, které omezují příležitost hřešit.

Ty šaty, na nichž matka ušila každý steh vlastní rukou, mi chystala jako svůj svatební dar.

Dotkla jsem se látky na dokončeném rukávě a žasla jsem nad jeho dokonalostí. Vzápětí jsem si ale připomněla, jak nešťastná budu ve chvíli, kdy si je budu muset obléct. S každým uplynulým dnem se ta událost blížila. Můj sňatek byl stanoven na svátek Beltane, první den pátého měsíce, takže už do něj zbývalo sotva šest týdnů a vznášel se jako hrozba na horizontu.

Povzdychla jsem si a připravená na bitvu jsem se napřímila a prošla dveřmi do dalšího pokoje.

Moje matka přecházela za stolem a při každém neklidném kroku jí zašustily sukně. Onal, nejstarší a nejvěrnější rádkyně naší rodiny, seděla vzpřímeně na jedné z méně pohodlných židlí, úzkými hnědými rty usrkávala čaj a okatě dávala najevo své opovržení. Jakmile moje matka zaslechla vrznutí dveří, šlehla po mně svýma modrýma očima a veškeré její napětí opadlo, jako kdyby praskla tětiva luku.

„Aurélie!“ vyslovila mé jméno jako nadávku. Onal znovu usrkla čaje.

Strčila jsem ruce do kapes. Tím gestem jsem chtěla dát najevo, že se stydím a že lituju toho, co jsem provedla, i když to tak ve skutečnosti vůbec nebylo. Ale pokud by si matka myslela, že se cítím provinile, celá tahle záležitost by byla za námi mnohem rychleji.

„Ty jsi šla dnes ráno sama do města? Ztratila jsi rozum?“ Zvedla hromádku papírů a zamávala mi s nimi před nosem. „Tohle jsou dopisy, které jsem obdržela tento týden – tento týden! – a které vyzývají, aby tě prošetřil Tribunál. A tady,“ ukázala na další, asi pět centimetrů vysoký stoh papírů, „jsou výhrůžky proti tvé osobě, které moji informátoři shromáždili za tento měsíc. A tu,“ otevřela šuplík, „jsou ještě půvabnější a fanatičtější předpovědi tvé smrti, které nám přišly od začátku tohoto roku. Dovol mi jeden přečíst, ano? Tak se podívejme… dobře. Tento velmi podrobně popisuje, jak určit, jestli jsi čarodějnice. Zahrnuje použití ostrého nože a důkladné prohlídky vnitřní strany tvé kůže.“

Neměla jsem srdce povědět jí o uřezané hlavě kotěte, kterou jsem minulý týden objevila ve skříni spolu s uboze naškrábanou vesnickou modlitbou proti čarodějnicím. Ani o rudých písmenech X vyrytých na vnitřní straně mého oblíbeného sedla, což byla starodávná kletba, která měla způsobit, že se kůň splaší a ublíží svému jezdci. Nikdo mi nemusel připomínat, jak moc mě všichni nenávidí. Věděla jsem to lépe než ona. „Chtějí mě stáhnout z kůže?“ zeptala jsem se nepříliš vážně. „To je všechno?“

„A tu kůži spálit,“ doplnila Onal zpoza svého šálku.

„Už jen jeden týden do tvého odjezdu,“ utrhla se na mě matka. „Nemůžeš se do té doby vyhýbat problémům? Jsem přesvědčená, že až se staneš královnou Achlevy, budeš se sem moci vracet dle libosti. Budeš moci jít do města a dělat… ať jsi tam dnes dělala cokoli.“

„Šla jsem se podívat na popravu.“

„Hvězdy, držte mě. Na popravu? To je, jako bys chtěla, aby se na tebe Tribunál zaměřil. Máme velké štěstí, že máme Torise na naší straně.“

„Velké štěstí,“ zopakovala jsem. Moje matka si možná myslí, že Toris, ovdovělý manžel její oblíbené sestřenice, je důvěryhodným spojencem koruny, který pro nás kontroluje Tribunál zevnitř, ale mě nikdo nepřesvědčí, že si tu roli, kterou dnes hrál u šibenice, do poslední kapky neužíval.

„Aurélie,“ obrátila se na mě a prohlédla si mě od hlavy k patě. Věděla jsem, co vidí: rozcuchané vlasy a světlé oči, které měly být modré, ale nejsou ani zdaleka, spíš podivně stříbrné. Kromě těchto znaků jsem nebyla obzvlášť pohledná, ale díky svým osobitým rysům a vlastnostem jsem vyčnívala a působila zvláštně. A Renalťané byli vůči mně podezřívaví už jen proto, že jsem existovala.

Byla jsem první renaltská princezna, která se po téměř dvou stoletích narodila koruně – přinejmenším první, kterou ihned po narození tajně neodstranili. Mou povinností bylo naplnit smlouvu, která ukončila několik staletí trvající válku mezi naší zemí a Achlevou, a provdat se za příštího dědice Achlevy. Po 176 let naši lidé věřili, že nedostatek dívek narozených královské rodině je znamením, že se nikdy nespojíme s odpornými, požitkářskými Achlevany. Důkazem naší morální převahy. Moje narození otřáslo jejich vírou v monarchii, krále i královnu, kteří měli tu drzost mít dceru a dokonce si ji ponechat.

Někdy jsem s nimi souhlasila.

Ozvalo se zaklepání na dveře a přerušilo napjaté ticho. Matka prohlásila: „Přiveďte ho sem, sire Greythorne.“

Nejdříve vstoupil Kellan, rozhlédl se kolem sebe a pak pokynul za sebe.

Za Kellanem se objevil druhý muž. Byl oblečený v pomačkaném sametu barvy smrákající se oblohy se zlatou šerpou přes hruď, sepnutou broží ve tvaru uzlu se třemi hroty. V uchu měl šviháckou rubínovou náušnici a na prstě mu zářil pečetní prsten zobrazující krkavce s rozepjatými křídly. Na hlavě měl hustou kštici lesklých černých vlasů nepoznamenanou šedinami, které by měly doprovázet jeho věk. Byl výrazně barevný, jako osamocené vitrážové okno ve světě obyčejných olověných skel.

Byl to Achlevan.