Ilona Andrews: Magie vítězí (Kate Daniels 10)

Mezi Kate a jejím otcem Rolandem v současné době vládne křehké příměří. Když začne znovu zkoušet její obranu, Kate si uvědomí, že se dříve nebo později bude muset s otcem znovu utkat.

Co je horší než stát proti sériovému nebo masovému vrahovi? Stát proti sériovému a masovému vrahovi v jednom! Jak mocný nepřítel musí být, aby v jediném okamžiku připravil o život stovky lidí?

Kate nemůže připustit, aby území Atlanty bylo zahaleno do stínu těchto nepomstěných zločinů. Nebezpečí ji nenechá ani na chvíli vydechnout, a pokud ano, tak je to jen kraťoučké ticho před hromovou bouří. Uplynulo jen 13 měsíců od chvíle, co se stala matkou a odolala smrtícím útokům nejmazanějšího nepřítele, a její rodičovská „dovolená“ končí. Události nabírají rychlý spád. Střídání nadvlády technologií a magie se jeví jako ten nejmenší problém. Neznámá vraždící mocnost, výzva pro In-Šineár skrývající se v bedně s artefakty, jejichž význam je nejasný, a sekta nelidských asasínů usilující o osud jejího dítěte. Má v tom všem prsty její rozhořčený a nesmiřitelný otec, nebo může být všechno ještě komplikovanější?

Kate neváhá prolévat krev, odívat se do krevní zbroje, kosit nepřátele krevní čepelí a stavět magické bariéry, aby jako správná nadpřirozená matka ochránila svého syna. Malý Conlan v sobě skrývá nejedno překvapení a podobá se tak svému otci. Vztah Kate a Currana projde zkouškou důvěry. Královna Atlanty se má naštěstí o koho opřít, a jsou to zejména staří známí, kteří dostávají druhou šanci.

In-Šineár dokáže stejně ladně oddělovat svou čepelí končetiny od těl nepřátel, jako spojovat dříve narušené vztahy a usmiřovat horkou krev. A daří se jí to. Jak jinak by pyšní rytíři, školometští mágové, neteční druidi, smečka kožoměnců i krvesajové dokázali bok po boku stanout společnému nepříteli? A opravdu jen jednomu? A vítězí skutečně jen magie?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: FANTOM Print, prosinec 2019
Překlad: Hana Vrábelová
Obálka: Juliana Kolesova
Vazba: vázaná
Počet stran: 320
Cena: 359 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1.

O třináct měsíců později

Probudila mě tupá rána. Ocitla jsem se na nohou a držela meč v ruce ještě dřív, než můj mozek stačil zpracovat, že stojím.

Zastavila jsem se, Sarrat zdviženou před sebou.

Skrze mezeru v závěsech dovnitř proudil tenký paprsek mdlého předjitřního světla. Magie byla u moci. Po mé levici, v části naší ložnice, kterou Curran oddělil a udělal z ní dětský pokoj, stála postýlka a v ní Conlan. Byl úplně vzhůru.

V pokoji jsme se nacházeli jen já a můj syn.

Buch-buch-buch.

Někdo bušil na vchodové dveře. Hodiny na zdi ukazovaly za deset sedm. Naše domácnost se řídila denním režimem kožoměnců, chodili jsme pozdě spát a taky pozdě vstávali. Všichni naši známí o tom věděli.

„Ajaj!“ ozval se Conlan.

Ajaj to přesně vystihuje. „Počkej tu na mě,“ zašeptala jsem. „Máma musí něco vyřídit.“

Vyběhla jsem z ložnice, pohybovala se rychle a tiše, zavřela jsem za sebou dveře.

Buch-buch-buch.

Jen klid, však už jdu. A pak budeš mít co vysvětlovat.

Dlouhé schodiště z druhého patra až k vyztuženým dveřím jsem seběhla za dvě vteřiny. Popadla jsem páčku, odsunula ji stranou a spustila kovovou klapku zakrývající okénko. Skrze něj na mě upíral hnědé oči Teddy Jo.

„Co tady sakra děláš? To nevíš, kolik je hodin?“

„Otevři dveře, Kate,“ vydechl. „Jde o stav nouze.“

Vždycky šlo o nějaký stav nouze. Celý můj život byl jednou dlouhou řadou stavů nouze. Sundala jsem závoru a otevřela dveře.

Prohnal se kolem mne. Vlasy mu stály na hlavě, vyfoukané větrem.

Tvář měl bezkrevnou a pohled rozdivočelý. Přiletěl sem nejrychleji, jak uměl.

Žaludek se mi sevřel nehezkou předtuchou. Teddy Jo byl Thanatos, řecký anděl smrti. Muselo se stát něco strašného, aby ho to vykolejilo.

Myslela jsem si, že je v poslední době až moc velký klid.

Zavřela jsem dveře a zamkla je.

„Potřebuju pomoc,“ oznámil mi.

„Je zrovna teď někdo v nebezpečí?“

„Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví.“

Takže ať už se stalo cokoliv, bylo stejně po všem.

„Potřebuju, abys šla se mnou a prohlédla si to.“

„Můžeš mi vysvětlit, o co jde?“

„Ne.“ Popadl mě za ruku. „Potřebuju, abys tam se mnou šla, hned teď.“

Zadívala jsem se na ruku svírající tu mou. Pustil mě.

Zamířila jsem do kuchyně, kde jsem z lednice vytáhla džbán s ledovým čajem a nalila mu ho do vysoké sklenice. „Tohle vypij a zkus se uklidnit. Obleču se, najdu hlídání pro Conlana a pak vyrazíme.“

Vzal sklenici do ruky. Hladina čaje se chvěla.

Vyběhla jsem nahoru, otevřela dveře a málem se srazila s vlastním synem. Conlan se na mě uculil. Měl tmavé vlasy po mně a šedé oči po Curranovi. Po svém otci zdědil i smysl pro humor a přiváděl mě tím k šílenství. Začal chodit brzy, v deseti měsících, což bylo typické pro děti kožoměnců, a teď už běhal plnou rychlostí. Mezi jeho oblíbené hry patřilo utíkání přede mnou, schovávání se pod nejrůznější kusy nábytku a shazování předmětů z vodorovných povrchů. Body k dobru, když se ta padající věc rozbila.

„Maminka musí jít pracovat.“ Stáhla jsem ze sebe dlouhé triko, které jsem používala jako noční košili, a popadla sportovní podprsenku.

„Bataatata!“

„Mhm. Taky bych ráda věděla, kde je tvůj táta. Vyrazil na jednu ze svých výprav.“

„Tata?“ Zbystřil Conlan.

„Ještě ne,“ pověděla jsem mu a sáhla po džínách. „Měl by se vrátit zítra nebo pozítří.“

Conlan dusal kolem. Sice se naučil brzy chodit a projevoval celkem zneklidňující schopnost šplhat dost vysoko, ale jinak nevykazoval žádné známky toho, že patří mezi kožoměnce. Nezměnil formu při porodu, ani později. Ve třinácti měsících se z něj mělo stávat malé lvíče pravidelně. Doolittle v Conlanově krvi Lykosův virus sice našel, ve velkém množství, ale nečinný. Počítali jsme už od začátku s tím, že taková situace může nastat, protože má krev s gustem likvidovala upíří patogen i LykVé, a ještě by si klidně dopřála další nášup. Ale věděla jsem, že Curran doufá, že se z našeho syna stane kožoměnec. Stejně tak Doolittle. Mág léčitel Smečky se nějakou dobu pokoušel různými způsoby v Conlanovi šelmu probudit. Snažil by se ještě teď, ale to jsem mu zatrhla.

Zhruba před půl rokem jsme s Curranem navštívili Pevnost a nechali Conlana s Doolittlem asi na dvacet minut. Když jsme se vrátili, našla jsem svého syna plakat na podlaze, zatímco na něj tři kožoměnci v bojové formě vrčeli a Doolittle tomu jen přihlížel. Jednoho jsem kopla tak, že proletěl oknem, a dalšímu zlomila paži, než mě Curran stačil zastavit. Doolittle mě ujistil, že Conlanovi nehrozilo žádné nebezpečí, a já mu oznámila, že naše děťátko mučit pro vlastní pobavení nebude. Možná jsem svůj argument podpořila tím, že jsem Conlana tiskla jednou rukou k sobě a tou druhou jsem třásla se Sarrat, pokrytou mou krví. Podle všeho mi zářily oči a Pevnost Smečky se při tom třásla. Společně jsme se pak všichni shodli na tom, že další testy nebudou potřeba.

Přesto jsem však Conlana brala k Doolittlovi na pravidelné prohlídky, a taky když upadl, kýchl, nebo udělal jednu z těch dalších miminkovských věcí, při kterých jsem se bála o jeho život. Pokaždé jsem všechny pozorovala celou dobu jako ostříž.

Zapnula jsem sponu na opasku, nechala Sarrat vklouznout do pochvy na zádech a stáhla si vlasy do ohonu. „Tak se podíváme, jestli by tě některá z tet na pár hodin nepohlídala.“

Sebrala jsem ho ze země a zamířila dolů.

Teddy Jo přecházel u vchodových dveří jako tygr v kleci. Popadla jsem klíče k našemu džípu a vyšla ze dveří.

„Poletím tam s tebou,“ nabídl mi.

„Ne.“ Mířila jsem přes ulici k domu George a Eduarda. George Conlana hlídala poslední dobou tolikrát, že bych jí za to měla koupit dort.

„Kate!“

„Říkal jsi, že nikdo není v přímém nebezpečí. Když se mnou poletíš, budu viset stovky metrů nad zemí na houpačce, kterou nese hysterický anděl smrti.“

„Nejsem hysterický.“

„Tak dobře. Velmi rozrušený anděl smrti. Můžeš letět nade mnou a ukázat mi cestu.“

„Vzduchem to bude rychlejší.“

Zaklepala jsem George na dveře. „Chceš, abych ti pomohla, nebo ne?“

Nespokojeně zamručel a shrbeně se odšoural dál.

Dveře se rozletěly dokořán a v nich se objevila George, tmavě hnědé kadeře se jí vznášely kolem hlavy jako svatozář.

„Moc mě to mrzí,“ pověděla jsem jí.

Rozevřela náruč a Conlana si ode mě vzala. „Kdo je můj oblíbený synovec?“

„Je to tvůj jediný synovec.“ Po smrti Curranovy rodiny se ho ujali Mahon a Marta, alfa pár klanu Mohutných, a vychovali ho jako vlastního. George byla jejich dcera a Curranova sestra.

„Nepodstatná maličkost.“ George si ho přitáhla zdravou paží. Ta zmrzačená jí končila pahýlem asi tak dva a půl centimetru nad loktem.

Pahýl teď měřil o celých dvanáct centimetrů víc než kdysi. Doolittle odhadoval, že by jí ruka měla kompletně dorůst během příštích tří let.

George nikdy nedovolila, aby ji podobné znevýhodnění zpomalilo.

Lípla Conlanovi pusu na čelo. Nakrčil nos a kýchl.

„Ještě jednou se moc omlouvám. Jde o nečekaný stav nouze.“

Mávla rukou. „Jen běž…“

Zamířila jsem doprava směrem k Derekově domu.

„Co zas?“ zavrčel Teddy Jo.

„Beru si s sebou posily.“ Měla jsem pocit, že je budu potřebovat.

***

Nasměrovala jsem džíp na zarostlou cestu.

„Vypadá, jako by mu někdo do zadku vrazil vosí hnízdo,“ poznamenal Derek.

Před námi vysoko na obloze letěl Teddy Jo a náhodně klouzal vzduchem tam a zpět. Křídla měl tmavá jako půlnoc, tak černá, že pohlcovala světlo. Za normálních okolností na něj byl úžasný pohled. Dnes letěl, jako by se snažil vyhýbat neviditelným šípům.

„Něco ho opravdu rozrušilo.“

Derek se zašklebil a upravil si nůž na boku. Když ještě patříval do Smečky, vždy se oblékal do šedé teplákové soupravy, ale po formálním odchodu od atlantských kožoměnců se přizpůsobil životu ve městě. Jeho uniformou se staly džíny, tmavá trika a pracovní boty.

Kdysi míval krásnou tvář, ta současná už nikdy nebude jako dřív.

Velmi tvrdě pracoval, aby si udržel image osamělého vlka, zachmuřeného a stoického, ale starý Derek se v něm probouzel čím dál víc. Čas od času něco utrousil a všichni se zasmáli.

Zrovna teď jsem neměla náladu na žerty. Thanatose by z míry dokázalo vyvést jen něco velmi špatného. Znala jsem ho skoro deset let.

Za tu dobu ztratil nervy jen párkrát, jako tehdy, když praštil temného volha přímo do obličeje kvůli ukradenému meči. Ale tohle bylo na naprosto jiné úrovni. Teddy Jo vyšiloval.

„Nelíbí se mi to,“ prohlásil Derek bezvýrazně.

„Myslíš, že vesmíru na tom záleží?“

„Ne, ale stejně se mi to nelíbí. Řekl ti, kam jedeme?“

„Do Serenbe.“ Stočila jsem volant, abychom se vyhnuli díře v asfaltu.

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Jde o malou usedlost jihozápadně od Atlanty. Bývala to snobská, bohatá čtvrť. Označovali sami sebe za ‚městskou vesnici.‘“

Derek překvapeně zamrkal. „Co je sakra městská vesnice?“

„Je to roztomilá, architektonicky naplánovaná zástavba v nějakých malebných lesích postavená pro lidi, co mají až moc peněz. Takové ty typy, co si nechají postavit dům za milion dolarů, označí ho za ‚chatu‘, vyjdou si na procházku, aby splynuli s přírodou, a pak ujedou autem necelý kilometr, aby si koupili kelímek nějakého speciálního kafe za deset dolarů.“

Derek zakoulel očima.

„Během posledních pár desetiletí se všichni bohatí přestěhovali zpátky do města kvůli bezpečí, a teď je tam farmářská komunita.

Většina domů má asi tak pětiakrový pozemek, a teď je to tam samá zahrada a sady. Je tam hezky. V červnu jsme tam byli na farmářském festivalu broskví.“

„Beze mě.“

Zpražila jsem ho kamenným pohledem. „Pozvali jsme tě. Pokud si dobře vzpomínám, ‚musel ses o něco postarat‘ a rozhodl ses, že tomu dáš přednost.“

„Muselo to být důležité.“

„Přemýšlel jsi nad tím, že by ses praštil přes kapsu a pořídil si kápi?

S tím, kolik času trávíš běháním po městě a napravováním křivd, by se ti mohla hodit.“

„Nejsem typ na kápě.“

Džíp se zahoupal na asfaltu zvlněném silnými kořeny, nejspíš patřícím jednomu z vysokých dubů lemujících cestu. Před Změnou by nám podobný výlet zabral zhruba třicet minut. Teď jsme jeli skoro dvě hodiny. Vyrazili jsme po I85, vnitrostátní dálnici, a než jsme se skrz provoz a jiné potíže prodrali, trvalo to hodinu a půl. Teď jsme se proplétali na západ po rychlostní v jižním Fultonu.

„Přistává,“ oznámil mi Derek.

„No bezva.“

Teddy Jo se snášel dolů před námi. Na okamžik byl proti jasné obloze viditelný jen jako silueta vznášející se s doširoka rozevřenými černými křídly jen pár metrů nad silnicí, temný anděl zrozený za dob, kdy lidé obětovali vlastní krev, aby svým drahým zesnulým vykoupili bezpečnou cestu do posmrtného života.

„Vejtaha jeden,“ zamumlal Derek.

„Nesluší ti, když jsi zelený závistí.“

Teddy Jo klesl na cestu. Složil křídla a ta se rozplynula v oblaku černého dýmu.

„Víš, co je, když takhle letí?“ zeptal se Derek.

„Ne, pouč mě.“

Derek se usmál. Byl to drobný úsměv, obnažil při něm jen zlomek tesáku. „Velký výstavní cíl. Můžeš ho sestřelit krásně z oblohy. Kam by se schoval? Má metr osmdesát a rozpětí křídel jako malé letadlo.“ Tiše se uchechtl.

Mohli jste vlka vytáhnout z lesů, ale vždy zůstane vlkem.

Zaparkovala jsem poblíž Teddyho Joa a otevřela dveře. Vlna hluku z motoru na očarovanou vodu mi zaútočila na ušní bubínky.

„Nech ho běžet,“ křikl Teddy Jo přes ten rámus.

Popadla jsem batoh a vystoupila z auta. Derek udělal to samé, pohyboval se s plynulou elegancí. Následovali jsme Teddyho Joa a zabočili doprava na vedlejší cestu, nechali jsme vrčící auto za sebou.

Stromy zastiňovaly cestu. Lesy bývaly obvykle tiché, ale tohle léto dospěly cikády sedmnáctileté. Jak už jejich jméno napovídalo, každých sedmnáct let se vynořily ze země v obrovském množství a cvrkaly. Ten hmyzí sbor byl tak hlasitý, že přehlušoval všechen ostatní lesní šum, zkreslil ptačí zpěv a štěbetání veverek do podivných, zneklidňujících zvuků.

Narychlo zdvižená cedule na straně cesty hlásala: ZÁKAZ VSTUPU Z NAŘÍZENÍ ŠERIFA FULTONSKÉHO OKRESU.

Dole bylo dopsáno: COYI PARKERE, JESTLI HO ZNOVU PORUŠÍŠ, ZASTŘELÍM TĚ JÁ SÁM. Šerif Watkins.

„Kdo je Coy Parker?“

„Jeden místní mladý darebák. Popovídal jsem si s ním. Nic neviděl.“

Teddy Jo to vyslovil tak, až jsem získala pocit, že Coy Parker se do téhle šlamastyky znovu namočit nehodlá.

„Proč sem nepostavili stráž?“ zeptal se Derek.

„Je toho na ně příliš,“ vysvětlil Teddy Jo. „Mají pět lidí na celý okres. A není toho tady moc ke strážení.“

„Tak o co vlastně jde?“ zeptala jsem se.

„Uvidíš,“ utrousil.

Cesta se stáčela doprava a přivedla nás na dlouhou ulici. Od ní se oddělovaly příjezdové cesty, každá vedla k domu na asi pětiakrovém pozemku. Domy lemovaly vysoké ploty, některé ze dřeva, jiné z kovu, všechny opatřené žiletkovým drátem. Tu a tam se skrz tepaný kovový plot dal zahlédnout kousek zahrady. Změna narušila přepravní řetězce, a spousta lidí se tak dala na zahradničení. Podobné farmy vyrůstaly jako houby po dešti všude kolem Atlanty, někdy ve městě samotném, ale častěji na jeho okraji.

Bylo tady ticho. Příliš ticho. V tuhle denní dobu se měl ozývat ruch běžného života: křik a smích dětí, štěkání psů, vrčení motorů na očarovanou vodu. Jenže krom nadržených cikád koncertujících jako o život se celá ulice topila v tichu. Nahánělo mi to husí kůži.

Derek se nadechl a přidřepl si nízko k zemi.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

Horní ret se mu zachvěl. „To nevím.“

„Vyber si dům,“ vybídl mě Teddy Jo. Tvářil se naprosto bezvýrazně.

Vyrazila jsem po nejbližší příjezdové cestě. Derek se dal do běhu po ulici. Tedy z jeho pohledu šlo jen o lehký klus, ale pro většinu lidí zase nemožně rychlý sprint. Vlk dokázal vycítit kořist téměř tři kilometry daleko. Kožoměnec během života nasbíral tisíce pachových stop.

Když se Derek rozhodl nějaký sledovat, rozhodně jsem mu nehodlala bránit.

Prohlédla jsem si dům. Mříže na oknech. Pevné zdi. Dobrý domov po Změně. Bezpečný, snadno ubránitelný, praktický. Mezi rámem a pevnými modrými dveřmi zela úzká škvíra. Bylo odemčeno.

Strčila jsem do dveří konečky prstů a ty se na dobře naolejovaných pantech hladce otevřely. Kolem mne se ovinul zápach zkaženého jídla.

Vkročila jsem dovnitř. Teddy Jo šel za mnou.

Dům měl patro s otevřeným prostorem s kuchyní po levici a obývákem po pravici. Úplně nalevo, za kuchyní a kuchyňským ostrůvkem se nacházel stůl a na něm něčí snídaně. Přišla jsem blíž. Skleněná láhev javorového sirupu a talíře s čímsi, co kdysi bývaly vafl e, pokryté plísní.

Žádné pověstné známky boje. Žádná krev, díry po kulkách, stopy po drápech. Jen prázdný dům. Ulice plná prázdných domů. Sevřel se mi žaludek.

„Je to ve všech ostatních stejné?“

Teddy Jo přikývl. Zůstal ve vstupu do místnosti, jako by nechtěl vkročit dovnitř. Působilo to tady znepokojivě, jako by i vzduch sám znehybněl a ustrnul. Nacházeli jsme se v mrtvém domě. Netušila jsem, jak to vím, ale cítila jsem to. Jeho majitelé zemřeli a srdce domu se odebralo do nebytí s nimi.

„Kolik?“

„Celá čtvrť. Padesát domů. Dvě stě tři lidé. Rodiny.“

Kruci.

Co by mohlo mít něco podobného na svědomí? Co by je mohlo přimět opustit snídaně a jednoduše vyjít ven? Spousta stvoření dokázala ovládnout lidi, většina z nich měla nějakou spojitost s vodou. Brazilský encantado by nejspíš dokázal očarovat celou rodinu. Silný lidský mág se zaměřením na telepatii by dokázal uhranout čtyři lidi a donutit je, aby poslechli jeho příkazy. Řekněme, že by někdo ty lidi přinutil vyjít ven. Co s nimi dělal pak?

Venku jsem se zhluboka nadechla. Derek se přišoural k nám.

„Jak jsi do toho zapletený?“ zeptala jsem se.

„Přivolali mě,“ řekl Teddy Jo.

Aha. Řecká rodina se k němu modlila, nejspíš mu nabídla i oběť. Za starých časů by to býval otrok. Teď nejspíš použili jelena nebo krávu.

„Vypil jsem krev,“ dodal.

Uzavřel dohodu. Přijal jejich nabídku, a teď ho zavazovala, aby pro ně něco udělal.

„Co po tobě chtěli?“

Zněl hluše. „Ptali se, jestli je jejich syn mrtvý. Měl se v sobotu ženit. On a jeho snoubenka se neukázali. Dělalo jim to starosti, tak je přijeli v neděli zkontrolovat. Našli tohle. Rodina zavolala šerifům. Dnes sem přijedou, aby ohledali místo činu. Proto jsme se sem museli dostat před nimi.“

„A co jejich syn?“ zeptal se Derek.

„Alek Katsaros je mrtvý,“ oznámil nám Teddy Jo. „Ale nemohu jeho ostatky vrátit rodině.“

„Proč?“ Tohle bylo jeho poslání. Když člověk řeckého původu vyznávající jeho náboženství zemřel, Thanatos přesně věděl, kde se nachází jeho tělo.

„Vysvětlím ti to po cestě.“

„Než půjdeme,“ řekl Derek, „měla bys něco vidět.“

Následovala jsem ho dozadu. Za kovaným železným plotem leželo chlupaté hnědé tělo. Z oka mrtvého psa trčel dřík šípu.

„Skoro všichni měli psy,“ vysvětlil Derek. „Všichni dopadli takhle. Mrtví po jediném výstřelu.“

Střílení lukem a šípy jste si dokonale osvojili až po dlouhém tréninku. Střelit psa šípem do oka z dost velké vzdálenosti, aby pes nezačal při pohledu na cizince vyšilovat nebo vás neucítil, se zdálo skoro nemožné. Muselo by jít o naprosto výjimečného, mistrovského střelce.

Andrea, moje nejlepší kamarádka, by to zvládla, ale neznala jsem nikoho dalšího.

Vrátila jsem se dovnitř a vystoupila na zadní pozemek. Úhledně vysázené řady jahod, plody na keřících měly tmavorudou barvu, už byly přezrálé. Dřevěný kočárek s panenkou uvnitř. Srdce se mi sevřelo do pevného, bolestivého uzlíku. Bývaly tady malé děti.

Derek přeskočil skoro dvoumetrový plot, s žiletkovým ostnatým drátem a se vším, jako by o nic nešlo, a dopadl vedle mne. Zastavil se pohledem na panence. Oči mu na okamžik zasvítily bledým žlutým ohněm.

Přidřepla jsem si u psa, velkého huňatého křížence s dobráckým čenichem labradora. Kolem těla bzučely mouchy, celý roj jich sedal na krev prosakující skrze ránu, na dřík v jeho levém očním důlku.

Šlo o šíp, ne o šipku z kuše, s dřevěným tělem opatřeným letkami ze světle šedého peří. Staromódní. Šípy se po výstřelu nechovaly jako kulky. Měly mnohem klenutější trajektorii. Šíp pár centimetrů vystoupá, pak klesne, a vzhledem k reakční době psů musel být střelec nějakých… pětatřicet metrů daleko. Víceméně.

Otočila jsem se. Za mnou, těsně za plotem, větve rozpínal obrovský dub.

Derek sledoval, kam se dívám, rozběhl se přes zahradu, vyskočil a vyhoupl se do větví listnáče. Vrátil se o okamžik později.

„Člověk,“ řekl. „A ještě něco dalšího.“

„Co?“

„To nevím.“

Chloupky na pažích mu stály v pozoru. Ať už to bylo cokoliv, nevonělo mu to dobře.

„Co za pach to je?“

Zavrtěl hlavou. „Nějaký špatný. Nikdy předtím jsem ho necítil.“

To nebylo dobré.

Krátce jsem pohlédla na Teddyho Joa. „Máš pro mě ještě něco víc na ukázku?“

„Následujte mě.“

Nechali jsme čtvrť za sebou a nasedli zpátky do džípu. Teddy Jo nastoupil dozadu. „Pokračujte dál po rychlostní.“

A to jsem taky udělala.

Lučištníci nejdřív zabili psy. To byl nejpravděpodobnější scénář.

Pokud nebyli z nějakého neznámého důvodu vysazení proti psům, provedli to, aby zvířata neštěkala. To zpochybňovalo teorii s ovládáním mysli. Tvor nebo člověk schopný podmanit si mysl jiných by se nejspíš neobtěžoval se zabíjením psů.

Kicune by dávala podivným způsobem smysl. Názory se rozcházely, zda kicune patřily mezi opravdová kouzelná zvířata, liščí duchy nebo kožoměnce, ale shodovaly se v jednom: přinášely potíže. Pocházely z Japonska, a čím byly starší, tím mocnější se stávaly. Dokázaly utkat iluze, ovlivňovat sny a nenáviděly psy. Ale kicune byly fyzicky liškami a ten nezaměnitelný pach si s sebou nesly i v lidské podobě.

„Ucítil jsi nějaké lišky?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ utrousil Derek.

Další teorie v háji.

Cesta před námi procházela nízkým kopcem po pravici a končila na parkovišti.

„Tady odboč,“ upozornil mě Teddy Jo.

Poslechla jsem. Džíp drkotal po staré cestě, nadskakoval na hrbolech. Před námi se rozprostírala obrovská, nízká budova, zašedlá a bez oken. Ve střeše zela díra.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„Staré distribuční centrum Walmartu.“

Derek prudce otevřel dveře a vyskočil z auta. Přišlápla jsem brzdu až k podlaze. Zlomil se v pase na kraji silnice a zvracel.

„Jsi v pořádku?“ zaječela jsem.

„Ten smrad,“ ucedil mezi zuby a znovu se dávil.

Vypnula jsem motor. Náhlé ticho bylo ohlušující. Necítila jsem žádné neobvyklé pachy.

Ticho. Kam se kruci poděly cikády?

Derek se vrátil k autu. Hodila jsem mu kus látky, aby si utřel ústa.

„Tudy.“ Teddy Jo zamířil po cestě ke skladišti.

Dohnali jsme ho. Vytáhl malou tubu masti proti rýmě a podal mi ji.

„Budeš to potřebovat.“

Namazala jsem si trochu pod nos a vrátila mu ji. Teddy Jo ji nabídl i Derekovi, ale ten jen zavrtěl hlavou.

Asi šest metrů od skladu mě oblil příšerný zápach: mastný, odporný, prodchnutý sírou, puchem čehosi hnijícího a strašného. Přehlušil aromatickou mast, jako bych ji ani nepoužila. Skoro jsem si připlácla dlaň na ústa.

„Kurva.“ Derek se zastavil, aby se dávil naprázdno.

Teddy Jo se tvářil neproniknutelně.

Pokračovali jsme dál. Smrad teď byl nesnesitelný. S každým nádechem mi připadalo, jako bych vdechovala jed.

Obešli jsme budovu. Před námi se rozkládala lesklá kaluž, velká jako rybník. Průsvitná, šedivě béžová, zaplavila celé zadní parkoviště. Nějaká tekutina… Ne, ne tekutina. Připomínala huspeninu, jako by šlo o vrstvu aspiku, a když se do ní sluneční paprsky opřely ve správném úhlu, lehce se rozzářila a uvnitř se daly zahlédnout kusy čehosi tmavého.

Klekla jsem si vedle.

Na co jsem se to kruci dívala? Něco dlouhého a šlachovitého…

Došlo mi to.

Otočila jsem se na patě a rozběhla se. Podařilo se mi uběhnout pět metrů, než ze mě vytryskly zvratky. Alespoň jsem se dostala dost daleko, abych nekontaminovala místo činu. Všechno jsem to vydávila a pak se mi ještě minutu nebo dvě naprázdno navalovalo. Konečně křeče ustaly.

Otočila jsem se. I odsud jsem to stále viděla, chuchvalec v pevném gelu. Lidskou kůži, hnědé vlasy zapletené a svázané růžovou gumičkou. Takové nosily děti.

Tenká maska lidskosti Teddyho Joa pukla. Z ramenou mu vyrazila křídla, a když otevřel ústa, zahlédla jsem tesáky. Ze zvuku jeho hlasu jsem měla chuť stulit se do klubíčka. Prostupovala ho stará magie, přetékal hlubokým, strašlivým žalem.

„Tam někde je Alek Katsaros a Lisa Winleyová, jeho budoucí žena.

Cítím ho, ale prostupuje celou tou hmotou. Nemohu ho vrátit jeho rodině. Je ztracen. Všichni jsou ztraceni v tomhle masovém hrobě.“

„Je mi to moc líto.“

Otočil se ke mně, oči měl úplně černé. „Dokážu jedním pohledem určit příčinu smrti. Takový už jsem. Ale tohle nechápu. Co to má být?“

Derek se tvářil strašně. „Jsou to zvratky? Něco je všechny sežralo a pak je vyvrhlo?“

Měla jsem nepříjemný pocit, že vím, o co přesně jde. Obešla jsem kaluž po obvodu. Ve středu mohla být tak šedesát centimetrů hluboká, vyplnila výmol v nerovném parkovišti, které se propadlo vlivem dešťů a zanedbání. Celou kaluž jsem obešla až na čtvrtý pokus, hlavně proto, že jsem se musela zastavit a nasucho jsem dávila. Mžourala jsem na chuchvalce vlasů a uvolněné hrudky masa.

Už jsem se stala svědkem spousty násilí a viděla téct krev i různé další ohavnosti, ale tohle byla úplně jiná úroveň. Tohle se na seznamu věcí, které bych nikdy nechtěla vidět, nacházelo opravdu hodně vysoko. Bolelo mě na hrudi jen se na to dívat. Spolkla jsem kyselé žaludeční šťávy.

„Co přesně hledáš?“ Zeptal se mě anděl smrti svým tajemným hlasem.

„Dívám se, co tady nemůžu najít. Kosti.“

Upřeně hleděl na želé. Ve tváři mu cukl sval. Otevřel ústa a zaječel.

Podobný křik by nedokázal vydat žádný člověk, ostré zakvílení, zčásti orel, zčásti umírající kůň, částečně se to nepodobalo ničemu, co jsem kdy slyšela.

Derek se ke mně obrátil s tázavým výrazem.

„Nejde o zvratky nějaké příšery,“ pověděla jsem mu. „Někdo je uvařil.“

Derek prudce ucouvl.

Skoro jsem nedokázala mluvit dál. „Vařili je tak dlouho, dokud jim neodpadlo maso z kostí, ty vzali pryč, a pak ten vývar vylili tady. A ať už do té tekutiny nalili cokoliv, je to magické nebo jedovaté. Nejsou tu mouchy ani červi. Není tam žádný hmyz. Vůbec. Neslyším ani jednu cikádu. Jsou v tom všichni ti lidé a jejich děti.“

Derek sevřel ruce v pěst. Hluboce hrdelně zavrčel. „Kdo? Proč?“

„To budeme muset zjistit.“ A až je najdu, budou si přát, aby se uvařili namísto nich.