Milosrdné přízraky – Béowulf v sukních

Patříte k těm, kdo hltají severské mýty? K těm, kdo si po večerech listují ve starodávných příbězích, jako je Béowulf nebo Prsten Nibelungů? Pak vězte, že i dnes se dá napsat podobně laděná kniha – jen se musí vědět, jak na to.

Frey a její skupina jsou Milosrdnými přízraky – dívkami, které za úplatu zabíjejí nemocné a slabé, kteří si to přejí, nebo si to přejí jejich blízcí pro jejich dobro. Putují Vorskem, vyprávějí si hrdinské ságy a sní o tom, že jednou přestanou být nenáviděnými dárkyněmi smrti. Jejich šance na slávu se naskytne, když se na území jarla Rotha objeví bestie, kterou nikdo doposud nedokázal zabít. Co ale nedokázali ostřílení válečníci, možná zvládnou tiché a nenápadné vražedkyně.

Celý román je záměrně psaný jako staré ságy a eposy (nezřídka jsou různé fiktivní tituly zmiňovány i v samotném textu). To s sebou přináší klady i zápory podobného typu literatury. Pokud se ve starodávných příbězích vyžíváte, bude spokojeni. Pokud vůči nim však máte výhrady, Milosrdným přízrakům se vyhněte.

Kniha April Genevieve Tucholkeové do značné míry stojí a padá s patosem, který patří k památným hrdinským činům a k příběhům o cti a ušlechtilosti. Velká prohlášení, krví stvrzené přísahy, epické události, sebeobětování se… To vše v krásné krajině drsného světa, v němž není místo pro slabé a pro lidi s dobrým srdcem. Dohromady to vytváří velice lákavou kombinaci s mrazivou atmosférou. Autorka má řadu dobrých nápadů, u kterých čtenáři ocení jejich originálnost i zajímavé zakomponování do nového světa. Zároveň si však Milosrdné přízraky přinesly i nevýhody starodávných ság. Mezi ty patří především povrchnost celého vyprávění, jeho uspěchanost a místy i nevěrohodnost. Brzy pochopíte, že to je záměr, protože Tucholkeová se snažila napsat moderní epos, přesto to nebude každému po chuti.

Vzhledem k délce knihy se toho děje až neúměrně mnoho. Všechno je ale vyřešeno velice rychle a dost často neuspokojivě. Hrdinové potkávají mnoho dalších postav jen proto, aby se díky tomu ukázala nějaká jejich charakterová vlastnost, která bude víceméně okamžitě hrát pro něco zásadní roli. Zcela bezdůvodně těmto náhodným známostem věří (nebo nevěří) podle toho, jak je to zrovna potřeba pro příběh. Protagonisté zároveň putují na místa pro svůj hlavní úkol vesměs zbytečná, jen aby mohli potkat osoby, které je postrčí správným směrem nebo jim sdělí něco důležitého… Jistě, to vše patří k typu příběhu, který April Genevieve Tucholkeová vypráví, přesto se obávám, že to může řada současných čtenářů odsoudit jako autorčino neumětelství. A i když jim kniha sedne do nálady, pochopí, o co autorce šlo, a strhne je síla událostí i krása lyričtějších pasáží, pořád je tu problém s postavami. S nimi si totiž Tucholkeová – i v rámci eposu – mohla vyhrát daleko lépe. Takhle působí jen jako prázdné nádoby sloužící k tomu, aby měly úžasné, zapálené proslovy, ale které navzdory okolnostem nechávají čtenáře lhostejně přihlížet tomu, co se jim děje. A to ani nemluvím o tom, že se mi hlavní ženské postavy první třetinu knihy pletly (a bylo mi to jedno).

Milosrdné přízraky nejspíš dostanou dnes moderní nálepku feministického románu, protože hlavními hrdiny jsou (vesměs) silné ženy, které se bouří proti zaběhnutým pořádkům a snaží se najít si své místo ve světě, který do té doby patřil výhradně mužům. Autorka dokázala perfektně vykreslit krutý svět, včetně jeho pestrých zvyklostí a obyvatel, dokázala událostmi vyvolat emoce a využít patos ve svůj prospěch, což dnes dokáže málokdo. Přesto však selhala ve tvorbě hlavních postav. Kdyby si s nimi dala více práce a přiměla čtenáře něco k nim cítit, napsala by zapamatování hodné dílo, které vzdává hold všem starodávným příběhům o udatných recích a zlovolných bestiích, jež je nutno zabít. Takhle je to však jen young adult román, který řada čtenářů z jeho cílové skupiny nejspíš místy nedocení.

Vydal: Host, 2019
Překlad: Adéla Bartlová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 327
Cena: 339 Kč