Victor LaValle: Podvrženec

Ukázky z knih / 7.11.2019 /

Nakladatelství Práh vydalo hororový román Podvrženec, příběh o bloudění, zápasu a hledání ztraceného syna v kulisách současného New Yorku.

 

ANOTACE:
Mohlo by se zdát, že newyorského antikváře Apolla Kagwu konečně čeká obyčejný a šťastný život. Potká Emmu a okamžitě se do ní zamiluje. Pak se ale Emma vrátí ze své cesty do Jižní Ameriky s červenou šňůrkou na ruce. Šňůrka je prý opředena čarovnou mocí a je nutné ji nosit do rozpadnutí.

Život plyne idylicky: Manželství, narození syna Briana, štěstí… než se Apollo probudí přivázán řetězy k topení v kuchyni a vše nasvědčuje tomu, že šílená Emma syna zabila a uprchla. Když se zoufalý Apollo vydává manželku hledat, ještě netuší, že za betonovými kulisami New Yorku na něj má spadeno svět hrůz mocnějších než samo velkoměsto.

 

O AUTOROVI:
VICTOR LaVALLE (1972), syn ugandské emigrantky narozený v newyorském Queensu, v literatuře debutoval ceněným povídkovým pásmem Slapboxing with Jesus (1999; Fackovaná s Ježíšem). Jeho afroameričtí a hispánští protagonisté přecházejí i do dalších próz, třeba do grotesky The Ecstatic (2002; Bouřlivák). LaValleovy eseje pravidelně otiskují Washington Post nebo GQ. Román Podvrženec (2017) byl zařazen mezi deset nejlepších románů roku, získal výroční World Fantasy Award, British Fantasy Award i hororovou Dragon Award.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

I

NA ZAČÁTKU JE LÁSKA…

1

Naše pohádka začíná v roce 1968 během stávky popelářů. V únoru toho roku odmítli pracovníci komunálních služeb města New Yorku osm dní po sobě vyvážet odpadky. Chodníky zakrátko zaplavilo sto tisíc tun odpadu, který začal vyhřezávat do vozovky. Ranním kondičním běžcům se mezi nohama proplétali potkani. Podpálené kupky smetí a plastu zamořovaly kouřem celé domovní bloky. Pět městských čtvrtí se už div nevzdávalo naděje, nicméně v zapáchajícím ovzduší přece jen jiskřily i zbytky magie, protože právě tehdy se Lillian s Brianem poznali. Přicestovali zdaleka, jelikož jim bylo souzeno setkat se v Queensu, přestože ani jeden netušil, jakou melu jejich láska rozpoutá.

Lillian Kagwová pocházela z Ugandy, kdežto Briana Westa sem vítr přivál z amerického města Syracuse, které bylo jen o chlup méně exotické. Dcera východní Afriky a syn z hlubin státu New York se potkali v podřadné modelingové agentuře na Northern Boulevardu, aniž kdy snili o kariéře na přehlídkovém molu.

Ona za popelářské stávky nastoupila do agentury jako sekretářka a většinou jen vítala návštěvy v recepci. Přesto dlužno uznat, že pohled na ni přes výlohu těšil i kolemjdoucí, donucené prodírat se nahromaděným svinčíkem. On byl zase jako sociální kurátor pověřen dohledem nad majitelem agentury Pavlem Arsenjevem, jenž si zrovna odseděl čtyři roky za zpronevěru a teď patřil k jeho podmínečně propuštěným svěřencům. Brian v nápravu toho muže nevěřil, ale při téhle návštěvě se víc než o případ zajímal o novou posilu firmy, která ho po příchodu způsobně pozdravila. Bylo mu, jako kdyby na smetišti objevil kvést růži. Ten týden k nim zavítal celkem čtyřikrát.

Navzdory svému okouzlení ustavičně komolil Lillianino příjmení a dívka si ho zase pletla s jinými bělochy. Nevyvíjelo se to růžově, avšak malý, podsaditý, nezdolný Brian West se vzdát nehodlal. Ve dnech, kdy se neukázal, krasavice k vlastnímu překvapení zjišťovala, že jí chybí.

Lillian Kagwová pocházela z druhého největšího ugandského města Jinji, kde ve dvaašedesátém na vlastní kůži zažila vyhlášení nezávislosti na Británii a o čtyři roky později převrat Miltona Oboteho. Premiér tehdy svrhl prezidenta s přispěním armády a tajné policie pasující se do role všeobecné lidové milice. Ozbrojenci šířili násilí na každém kroku.

Ona, její dvě sestřenice a bratranec cestovali v roce 1967 do hlavního města Kampaly, když je zastavila trojice se samopaly. Čtyři mladí lidé zůstali klidně sedět v autě a čekali, až milicionáři zkontrolují jejich doklady. Hlídka pak vyzvala Arthura, aby vystoupil a otevřel kufr, jenže ten nechtěl nechat Lillian a sestry bez dozoru. Na okamžik zaváhal. V tu chvíli se jeden z ozbrojenců naklonil dovnitř a bez varování ho střelil do břicha.

Dívky na okamžik ohlušil výstřel a oslepil záblesk z hlavně, jenže Lillian vycítila, že se střelec okýnkem natahuje dovnitř a chce jim sebrat klíčky. Seděla za volantem. Zařadila a dupla na plyn dřív, než si stačila uvědomit, co dělá. Hlídka po nich začala pálit, auto kličkovalo po silnici, jako kdyby ho řídil opilec, jenže milicionáři ho pronásledovat nemohli – jejich vozu došel benzin. Zahráli si na silniční kontrolu, aby mohli oloupit jiné, a teď jim nezbývalo než čekat na další nešťastníky.

Řidička dojela do Kampaly za půl hodiny, ale to už byl Arthur po smrti. Incident se zdál tak všední, že si ani nevysloužil zmínku ve zprávách – celá Uganda byla tehdy jako utržená ze řetězu a Lillian odtud chtěla mermomocí pryč.

O rok později se jí podařilo získat vízum do Spojených států, a tak ještě v zimě přicestovala do New Yorku. Bylo jí pětadvacet a neznala v tom babylonu živou duši, ačkoli vzhledem k někdejšímu koloniálnímu režimu ovládala angličtinu tak jako kdekdo ze zemí Commonwealthu, což jí první týdny v lecčem usnadnilo. Arsenjev ji v agentuře zaměstnal mimo jiné proto, že se domluvila líp než on. Díky ní teď podnik vyhlížel seriózně, byť podezření ze strany Briana Westa bylo odůvodněné: móda byla v téhle firmičce jen zástěrka. To ale Lillian při nástupu netušila. Věděla jen, že dostane dvojnásobek minimální mzdy ve státě New York, tři dolary na hodinu. V Ugandě o práci zavadit nemohla, takže si téhle šance vážila. A navíc: co je nějaká stávka popelářů proti státem posvěcené vraždě?

Modelingová agentura Čarovné časy sídlila v prvním patře domu poblíž Queensboro Plaza v místnostech bez oken. K luxusnímu módnímu světu měla daleko, nicméně zaujala polohu dost příhodnou na to, aby lákala rádobymodelky z řad mladých dělnic z Queensu. Zájemkyním o tuhle profesi stačilo do agentury zanést portrétní fotografii. Pan Arsenjev si tu příhodně zřídil i malý ateliér, kde za mírný poplatek požadované fotky sám pořizoval. Vybraným ženám nabízel, že je takto zvěční mimo úřední hodiny, až budou v komůrce jen sami dva. Ulice celého města tehdy překypovaly horami odpadků, ale i v Čarovných časech to pořádně zavánělo. Jedinou známkou poctivého podnikání byla Východoafričanka, mající za úkol zvedat v recepci telefony.

Majitelovy obchody živené nadějemi mladých dívek mohly nějaký čas spokojeně vzkvétat, nebýt toho, že se v recepci rozhodl utábořit ten zatracený probační úředník. Jak se má člověk naplno věnovat čachrům, když se u něj obden stavuje čmuchal? Brian West mu prostě kazil kšefty – a protože ho okouzlila slečna Kagwová, kazila je de facto ona. Proto ji šéf vyhodil. Nebyl to nejchytřejší tah, jenže tenhle podvodníček bůh­víjakou inteligencí nevynikal. Brian se na něj vzápětí pověsil s ještě větší urputností a výsledky pátrání hlásil inspektoru Javertovi z rodného okresu Onondaga. Pravda, vybírat poplatky za portrétní snímky se za nezákonné nepovažovalo, avšak vést fotografický ateliér bez úředního povolení rozhodně ano. To na porušení podmínky bohatě stačilo a Pavel Arsenjev putoval zpátky za katr. Brian West dostal pochvalu, jenže Lil­lian Kagwová potřebovala novou práci.

Dala se zaměstnat jako sekretářka v právnické firmě působící dole na Manhattanu. Kupodivu jí tu platili míň. Přestěhovala se do menšího bytu a s Brianem přerušila veškeré kontakty. Vždyť kvůli němu přišla o slušnou práci a dojíždění až do centra ji den co den připravovalo o půlhodinu života. Takže ne, díky, na večeři a pak do kina s ním nepůjde ani náhodou. Koneckonců je mladá a ocitla se v New Yorku, který jí nabízí daleko víc rozptýlení než rodná Jinja. Ti dva se setkali už v roce 1968, ale na první rande došlo až o osm let později.

Brian West ji radši nechal být. Odstěhoval se z Queensu a pronajal si byt na Staten Islandu – a přece na ni musel pořád myslet. Proč? Co je na té holce tak úžasného? Je to k neuvěření. Jako by ho očarovala.

Briana zplodil páreček naprosto neromantických opilců. Ve dvanácti letech si tenhle jedináček sehnal brigádu a prodával sladkosti v kině Elmwood. Udělal však tu chybu, že se s výdělkem hrdě pochlubil otci Frankovi. Očekával uznalé poplácání po rameni, gratulaci po chlapsku. Místo toho se stal obětí loupeže přímo doma v obýváku. Otec si za kořist pořídil basu piv Genesee, jíž se s matkou koukli na dno ještě před spaním. Takováhle rodinka buď dospívajícího zlomí, nebo zocelí. Popřípadě zvládne zařídit obojí. Co bylo čekání na odpuštění od jedné mladé ženy ve srovnání s fotrem, který přičinlivého syna zmlátí a sebere mu první výplatu?

Na sklonku roku 1976 se Brian West konečně dočkal a Lillian Kagwová se uvolila jít s ním na rande. Když se během popelářské stávky setkali poprvé, bylo jim pětadvacet – teď čelili Kristovým létům. Ona za tu dobu poznala pěknou řádku mužů a on mohl těžit z porovnání. Dennodenně dřel, nenasával, měl slušné úspory, studentské půjčky dávno splatil – zvláštní, jak si toho teď jeho vyvolená dokázala vážit. K jedinému zádrhelu došlo ve chvíli, kdy se nad večeří rozněžnil o tom, jak moc touží po dětech, které by s ní jednou vychovával. Sotva prý Lillian v Čarovných časech spatřil, hned věděl, jaká by z ní byla báječná matka. Když domluvil, s klidem mu připomněla, že spolu zatím mají první rande. Nemohli by s uvažováním o svatbě počkat až po filmu? Brianovi se musí nechat, že nezareagoval uraženě ani naštvaně. Rozesmál se. Neměl ponětí, že právě tehdy se do něj zamilovala.

Vzal ji na Rockyho. Sama by si vybrala jinačí biják, ale tak v půlce se začala skvěle bavit. Nahlédla v tom boxerovi sama sebe. Snílek, který si jde tvrdě za svým. Nedalo by se to vztáhnout i na něj? Docela ráda si to myslela – a možná proto Brian vybral zrovna tohle představení… aby jí o sobě svěřil něco, co nedokáže vyjádřit slovy. Vylíčil jí, jak ho otec zmlátil a okradl. Ona mu zase pověděla o tom, jak jí milicionáři zastřelili bratrance. A teď seděli v temném sále kina na Times Square. Spolu. Jako dva lidé, jimž se podařilo přežít. Působilo to nepravděpodobně – nitky dosavadního osudu je svedly až na tahle sedadla – a neuvěřitelně jako báchorka. V přítmí ho chytila za ruku. Zbývají ještě tři hodiny, než se pomilují, avšak početí jejich prvního a jediného dítěte nutno přičíst právě danému okamžiku. Myšlence, představě, sdílenému snu. Rodičovství je přece příběh, který pár začíná vyprávět svorně.

V dubnu 1977 se už Lillian začínala zakulacovat a Brian jim pronajal dvoupokojový byt v Jackson Heights. Syn přišel na svět v září a novopečenému otci připadalo, že jméno Rocky by u míšence působilo směšně, proto ho pro jistotu pojmenovali Apollo. Nosil malého s hlavičkou opřenou o paži a broukal mu: „Jsi bůh Apollon, moje sluníčko. A teď už spinkej.“

A tak žili šťastně a spokojeně až do smrti. Nebo přinejmenším pár let.

Před Apollovými čtvrtými narozeninami Brian zmizel.

Neutekl s jinou ženou ani se nevrátil do rodného Syracuse. Jako by ho někdo vygumoval. Vypátrat ho nešlo, protože po sobě nezanechal jedinou stopu – ani chlebové drobečky jako Jeníček s Mařenkou, ani záznamy o platbách kreditkou. Dočista zmizel. Ztratil se. Jako pára.

Když se Apollo narodil, jeho rodiče si mysleli, že přichází šťastné završení příběhu, jenže se šeredně pletli. Jeho nejbouřlivější část teprve začala.

2

Brzy poté, co Apollův otec zmizel, začal chlapce pronásledovat stále stejný sen. Protože mu byly teprve čtyři, nedávaly Lillian jeho řeči příliš smysl. Většina z těch podrobností se z hocha řinula v podobě překotného, vyděšeného mumlání uprostřed noci. Na dveře prý jim zaklepal nějaký pán, a sotva mu Apollo otevřel, protáhl se příchozí dovnitř a klekl si před chlapce. Měl cizí obličej, jenže ten si hned sundal, a pod ním to byl tatínek Brian. Otevřel ústa a z pusy se mu vyvalil mrak. Apol­lo se zadíval na mlhu deroucí se z otcových rtů a rozplakal se. Mlha pak naplnila byt, až klouček skoro nic neviděl. Táta ho zvedl. Pak se odněkud ozvala voda, hučící jako vodopád. Tatínek nesl Apolla tou mlhou a potom na něj konečně promluvil – v tu chvíli se synek s vřískotem probudil.

Noční můra ho trápila noc co noc celé týdny. Bál se usnout a ani Lil­lian nedokázala zamhouřit oči, poněvadž věděla, že dřív nebo později se její čtyřletý brouček rozkřičí hrůzou.

Půjdeš se mnou. Tohle prý Brian Apollovi ve snu oznámil.

Když synka chlácholila, zeptala se, proč ho ta slova tolik děsí. A jeho odpověď se jí zaryla do srdce jako dýka. Prohlásil, že nepláče strachy – pláče, protože chce, aby to byla pravda.

„Proč mě s sebou nevzal?“ kňoural.

Ten děs časem pominul, anebo o něm radši přestal mluvit. Život se začal vracet k normálu. Samoživitelka Lillian pracovala na plný úvazek a o sobotách docházela na kurz, po jehož absolvování by mohla pracovat v advokátní kanceláři jako asistentka. Vychovávala dítě bez cizí pomoci, což ji zatěžovalo a současně naplňovalo. Apollo věčně ležel v knížkách a vyrůstal v uzavřeného, ostražitého chlapce.

Takhle se potáceli životem dalších osm let. Když bylo synovi dvanáct, už se o Brianovi nebavili a ani nedoufali, že by ještě nastal obrat. Jenže pak od něj chlapec jednou odpoledne dostal vzkaz. Dárek.

3

Přihodilo se to na podzim 1989, kdy začal chodit do prvního ročníku 237. střední školy ve čtvrti Flushing. Když Brian zmizel, vrátila se Lillian ke svému dívčímu příjmení a dala ho změnit i synovi. Soudní rozhodnutí z něj tedy udělalo Apolla Kagwu – Westa ze svých životů vymazali.

Samotářský hoch měl přesto dva skvělé kamarády a vynikal v hodinách dějepisu, kde je do historie Ameriky zasvěcoval pan Perrault. Lil­lian zakončila rekvalifikační kurz zdárně, tudíž si mohla na Manhattanu najít lépe placené místo. Z kanceláře se ale obvykle nedostala domů před osmou – školákům jako její syn se říkalo „děti s klíčem na krku“. Dospělí to rozebírali v televizních diskusích. Odborníci se mračili na pracující matky, jež zanedbávají ubohé potomky, protože musejí vydělávat na živobytí.

Apollo trávil odpoledne tak, jak to dělávají jiní studentíci, kteří zrovna nespěchají domů. Zapadl do blízké restaurace a prohrál tam pár čtvrťáků na herním automatu. Pak se stavil v krámku pro láhev vody a sáček brambůrků, načež zamířil za roh na Colden Street, kde se hrála hodně zjednodušená verze softballu. Na hodinku dvě se zapojil do hry, než zamířil do domu. Upřímně vzato, bylo to už předevčírem, co se naposledy sprchoval, a při hře se zpotil tak, že se to nedalo odkládat. Pustil si vodu a byl napůl svlečený, když tu se ozvalo hlasité zabušení na dveře na opačném konci bytu. Nejdřív si toho nevšímal – asi někdo ze sousedů potřebuje mámu –, jenže ty rány byly čím dál neodbytnější. Horká pára ze sprchy začala místnost zamlžovat. Když vyšel z koupelny, bylo mu, jako kdyby vystoupil z nebeského oblaku.

V polovině chodby mu vzadu na krku naskočila husí kůže. Na dveře dál někdo bouchal, ale chlapec se otočil zpátky ke koupelně, odkud se k němu valila pára. Zmocnila se ho malátnost, jako by bezděčně vstoupil do snu někoho jiného. Ne, tenhle sen se zdá jemu! Sotva mu to došlo, trhnul sebou. Je to zase ten sen, co ho kdysi pronásledoval noc co noc. Kolik mu tenkrát bylo? Tři? Čtyři? Klepání na dveře, zvuk tekoucí vody, všude mlha a pak –

Rozběhl se ke dveřím. Vtom bušení ustalo.

„Počkej na mě,“ zašeptal do dřeva a cítil se nějak hloupě. A ještě hloupěji, když tu prosbu zopakoval.

Táta za dveřmi není. Táta za dveřmi není. Není to táta.

A přesto prudce sáhl po klíči. Měl dojem, jako by byl s každou vteřinkou menší a menší. Jak vlastně otevřel dveře tehdy v tom snu? Jak dosáhl na zámek, když byl ještě škvrně? Jenže ve snu je přece možné všechno. A nezdá se mu i tohle? Třeba usnul ve vaně a nějaký náhlý výboj v jeho mozku tuhle fantazii nanovo vynesl na povrch. Umínil si, že je mu to fuk. Přesvědčení, že sní, pro něj bylo do určité míry osvobozující. Kdyby nic jiného, aspoň si po otevření dveří v té mlhavé vidině osvěží otcovy rysy. Už si je ani nevybavoval.

Když však otevřel, táta za nimi nestál.

Na prahu ležela krabice.

Apollo se vyklonil, jako by chtěl z toho snu otce aspoň zahlédnout. Co když ještě někde za rohem přešlapuje? Nebyla tam ani noha. Pak se znovu zadíval na krabici: byla lepenková a opatřená jediným slovem, nadepsaným na víku černou fixkou.

PRAPODIVNOSTI.

Poklekl k ní, zvedl ji – nebyla těžká – a vzal ji do bytu. Uvnitř se cosi posunulo a zadunělo. Usadil se na podlahu v obýváku a otevřel ji.

4

„To byla tátova krabice,“ ozvala se zničehonic Lillian.

Apollo si ani nevšiml, že slunce zapadlo. Neslyšel, jak vešla. Teprve když se ho dotkla na zátylku, začal zase vnímat okolí.

Upustila kabelku a přidřepla si k němu. „Kdes ji našel?“

„Někdo nám ji dneska nechal na prahu.“

To už vysypal obsah na koberec. Dva útržky lístků do kina, snímek jakési mladé bělošky, nájemní smlouva na byt v Jackson Heights, účet za nocleh v hotelu na Deváté avenue poblíž Times Square, pár účtenek za jídlo přes ulici, oddací list Briana Westa a Lillian Kagwové. A dětská knížka.

„Co to povídáš?“ zašeptala jeho matka, když si tu sbírku prohlížela. „Panebože…“ vyhekla ještě tišeji.

Syn se k ní otočil. Cukla sebou, postavila se a pokusila se vzpamatovat. „Chci slyšet pravdu,“ vybídla ho. „Bylo to v mý skříni? Hrabal ses mi ve věcech?“

Ukázal na dveře bytu. „Někdo klepal, hodně dlouho, vážně. Myslel jsem…“ Zarazil se. „Neměl jsem tušení, kdo to je. Chtěl jsem se osprchovat.“

Teprve v tu chvíli si uvědomil, že voda pořád teče. Vyskočil a rozběhl se do koupelny. Odpady v jejich čtvrti byly úzké, takže vana přetékala a na podlaze byla slušná spoušť.

„Apollo!“ vybuchla Lillian, když ji spatřila. Protáhla se kolem něj a utáhla kohoutek. Vyházela z polic osušky a rozestřela je na podlahu. „Musím zajít za paní Ortizovou a zjistit, jestli jsme ji nevytopili.“

Navzdory těm neuvěřitelnostem na podlaze v obýváku byly věci, které mají v rodičovském světě přednost. Třeba starost, jestli syn nezpůsobil potopu u partaje pod nimi, u laskavé starší ženy, která to nerozvážné dítě občas hlídala. A pokud ano, kolik bude výmalba jejího stropu stát?

Lillian vystřelila z koupelny a Apollo za ní. Cestou ke dveřím se matka zadívala na krabici, na předměty ležící na koberci. Přiskočila k nim, sehnula se, popadla nějaký list a vzápětí vyběhla z bytu. Syn se zkroušeně vrátil do obýváku a dovtípil se, že sebrala účet za nocleh v hotelu nedaleko Times Square. Nejspíš ho před ním chtěla schovat, ale to už bylo fuk. Za dobu, kdy tu seděl a probíral se těmi cennostmi, si je všechny vtiskl do paměti a pokusil se je propojit s příběhy, které o rodičích slýchal. Jeden z dohadů mu matka právě ozřejmila.

Jak mohl muž, který si tyhle památeční věci schovával, jen tak ze dne na den opustit svou ženu i dítě? A čím to, že se všechny důkazy znenadání ocitly opět na jejich prahu? Znovu se zadíval na víko krabice a přečetl si ten nápis: PRAPODIVNOSTI.

Matka mu bude muset vysvětlit, co to nebo ono znamená, ale jedno se dá rozluštit vcelku snadno. Dětská knížka Maurice Sendaka Někde tam venku. Otevřel ji s nadějí, že uvnitř najde vzkaz – zvláštní věnování otce synovi, jeho rukopis coby důkaz, kdo zásilku vypravil. Nic takového v ní nebylo, avšak stránky byly pořádně ohmatané, horní pravé růžky ušmudlané, hřbet popraskaný. Ten příběh v knihovně jen tak nezahálel: někdo ho četl, dokonce mnohokrát. Apollo si otce představil, jak sedí – možná přímo v tomhle obýváku, na jejich gauči – a předčítá ho svému synkovi. A tak spustil nahlas:

„Když byl tatínek na moři…“

Matka na čtení nebyla. Vynikala spoustou jiných předností, ale tahle k nim nepatřila. Pracovala jako ďas, takže večer už měla sílu leda na to, aby se posadila se synem k televizi. Nejednou tam i usnula. Apollovi to nevadilo. Když odpadla, zul jí boty, sundal paruku, vypnul televizi a šel si do pokojíčku číst. Takový byl už od chvíle, kdy ovládl první písmenka. Kniha v ruce mu umožňovala představovat si blahé časy, kdy doma nebýval jediným čtenářem. Rád věřil, že má tuhle zálibu po otci – třeba zrovna drží první z mnoha knížek, které s ním táta zamýšlel číst. Po doručení krabice chlapcova čtenářská vášeň ještě vzrostla.

Četl si v posteli i na záchodě. Brával si knížky do parku. Louskal paperbacky, když stál na hřišti při baseballu jako polař. Ztrácel je nebo poléval limonádou, přizdoboval jejich stránky skvrnami od rozteklé čokolády. I ty nejmírumilovnější knihovnice po něm musely vymáhat pokuty. A tak Lillian začala domů nosit knížky a časopisy z kanceláře: Reader’s Digest i People, Zákaznické listy i Apetit. Apollo to všechno zhltal jako otesánek a žádal víc. Matka se tedy spřátelila s asistentkami z jiných pater budovy, kde pracovala, a pár z nich přemluvila, aby začaly objednávat jiné magazíny než její šéf. V zubařské ordinaci naproti přes ulici nakupovali brožované čtivo pro klienty do čekárny a Lillian správcovou poprosila, aby ohmatané svazky nevyhazovali, ale odložili je pro ni. Byly to většinou zamilované romány a thrillery – zločin tou dobou vzkvétal. Ona se však obsahem nezabývala, prostě ten škvár naházela do igelitky a odvezla domů večerním vlakem v sedm. A tak si Apollo přečetl Cizince po mém boku od Ann Ruleové, Vzpurnou dědičku od Blanche Chenierové i Dračí dech od Clivea Cusslera v době, kdy byl ještě moc malý, než aby všem narážkám rozuměl. Všechno poctivě zdolal až do poslední stránky. Čtení bez rodičovského předvýběru je zkrátka pro jisté děti požehnáním.

Lillian Kagwové tak docela nedocházelo, k jaké sortě potomstva její syn náleží, a to až do jedné soboty na počátku října, kdy se k nim nečekaně stavila sousedka zezdola. Paní Ortizová nepřišla za ní, nýbrž za Apollem, z čehož matka okamžitě usoudila, že kluk provedl nějakou lumpárnu, ale postarší paní zamávala dolarovou bankovkou a oznámila, že jí slíbil časopis People s tou sladkou Julií Robertsovou – jen se jí ho ještě neobtěžoval donést. Po pár minutách zmatené a ohromené Lillian došlo, že její syn knihy a časopisy, které mu nosí z práce, čile rozprodává. Naštvalo ji to takovou měrou, že se přihnala do Apollova pokoje, vyhledala to číslo magazínu se slavnou herečkou a dala ho paní Ortizové gratis. Pokusila se udat i číslo s Barbarou Bushovou, ale stařenka netušila, co je to za dámu.

Hříšník se vrátil domů za soumraku. New York zasáhla teplá vlna, takže přes den bylo přes dvacet stupňů. Hrál si s kamarády v parku u kurtů Flushing Meadows s míčem, dokud nepřituhlo. Přišel domů špinavý, ale rozjařený. Na máti narazil v kuchyni. Strávila zbytek odpoledne tím, že skládala časopisy a paperbacky z jeho pokoje do odpadkových pytlů – ty teď stály místo večeře na kuchyňském stole. Než se jí stačil zeptat proč, vyštěkla, kdo se tu po něm poptával.

„Dávám si takovou práci, abych ti to sehnala, protože jsem si myslela, že to chceš číst,“ prohlásila a zvedla jeden z pytlů. „Jestli ne, odneseme je do sběru.“

Apollo rozvázal nejbližší a nakoukl dovnitř. „Ale já jsem je vážně přečetl,“ namítl. „Všechny. A když už obsah znám, co s nima?“

„Vyhodit je – co jinýho?“

„Jenže paní Ortizová má People ráda…“

„Tak proč nepumpnout chudinku o peníze, co?“

„Dává mi čtvrťák. A na obálce se píše, že časopis stojí skoro dva dolary. Takže ho má s velkou slevou, a je jí buřt, že je z loňska. Co se tak čílíš?“

Lillian otevřela pusu, aby mu pěkně od plic vyčinila, ale zjistila, že nemá co říct. Zadívala se znova dovnitř. „Takže ty tohle všechno prodáváš?“

„Co prodat nemůžu, vyhazuju. Ale celkem dost toho udám už v naší ulici.“

„Je ti dvanáct,“ povzdechla si matka a ztěžka se posadila. „Kde ses tohle naučil?“

Chvíli mlčel, ale pak se jeho obličej rozzářil. „No od tebe, mami. Na­učil jsem se to tak, že jsem tě sledoval.“

„Jak to myslíš?“

„Dřeš jako kůň. Toho si nemůžu nevšimnout. A taky jsem tvůj syn. Mám to v krvi.“

Mlčky ukázala na židli vedle sebe. Sedl si a ona ho dlouze pozorovala.

„Jestli chceš s něčím obchodovat, měl by sis nechat udělat vizitky,“ usoudila nakonec. „Se jménem a taky s číslem. Snad tam můžeme dát náš domácí telefon. Dám je vytisknout. To snad můžu v práci nenápadně zařídit.“

Vstala a po chvíli se vrátila s propiskou a papírem. Namalovala na něj velký kosočtverec a do něj napsala dva řádky:

Apollo Kagwa

Použité knihy & časopisy

Pak spodní řádek škrtla a místo něj napsala:

Levné knihy & časopisy

A připojila jejich telefonní číslo.

Potom přiložila hrot do špičky kosočtverce nad synovo jméno a zadumala se. „Potřebuješ název firmy.“ Čekala s propiskou v ruce.

Syn jí vzal pero z ruky a obstaral to sám:

PRAPODIVNOSTI

5

Nebýt Carltona Lakea, šel by Apollo na vysokou. Chodil teď do posledního ročníku nedaleké Střední školy Johna Bownea a patřil k naprosto průměrným studentům. Už od deváté třídy měl na vysvědčení odshora dolů samé dvojky a trojky, což pár učitelů překvapilo, jelikož měl hlavu dobrou, dokonce se v mnoha ohledech projevoval jako klasický studijní typ. Jenže učení k jeho vášním nepatřilo. Staral se především o své kšeftíky.

V sedmnácti proměnil Prapodivnosti ve vzkvétající firmu. Znali ho zákazníci v Queensu, na Manhattanu, v Bronxu. A postupně ho poznávali i obchodníci se vzácnými antikvárními knihami, protože jim volal, jestli by za nimi nemohl zajít – je totiž kolega, který momentálně pobývá poblíž, a rád by se jim představil. Ovšem, souhlasili antikváři zaskočení tou náhlou obřadností, poněvadž tahle branže si na etiketu zrovna nepotrpěla. Zanedlouho se u nich objevil zhruba patnáctiletý černý kluk s batohem, pod kterým by se i mula prohnula. Sdělil jim, že je Apollo Kagwa. Brýle měl tak velké, že by se na nich užily stěrače.

Přicházel do jejich krámků a snažil se v nich udat staré výtisky časopisů typu Labužník a Výběr. Ze směsi jeho podnikatelského ducha a absolutní naivity byli někteří starší antikváři úplně paf a rovnou se do toho mládence zamilovali. To oni mu poskytli vzdělání, po němž toužil: na­učili ho, jak knihu ocenit, na co si dát pozor při výprodejích pozůstalosti nebo kde je nejlepší místo na akcích bukinistů.

Jiní už zdaleka tak vstřícní nebyli. Když jim předváděl své zboží, utrhovali se na něj, že ho určitě někde ukradl. Nerozbil někde výlohu a nenabral si, co se mu namanulo? Některé zavedenější obchody, hlavně v lepších ulicích Manhattanu, mívaly u vchodů bzučák – tou dobou Bern­hard Goetz střílel v metru černošské chlapce a spousta bělochů z města mu za to tleskala. Každý kluk s tmavší pletí se tehdy v očích většiny stával potenciálním násilníkem, i ten s brýlemi a batohem plných knih. Někdy musel u vchodu postávat i čtvrt hodiny a sledovat, jak ho zevnitř prodavači ostentativně přehlížejí.

Všechno ještě zhoršovaly Apollovy pochybnosti, jestli opravdu není zrůda, když odehnal i vlastního otce. Tohle přesvědčení v mladíkovi plálo nejjasněji ve chvílích, kdy svět jeho zrůdnost zdánlivě potvrzoval. Pokud tomu nezabrání, ten šílený pocit ho pohltí. Aby vydržel to ponížení, aby přetrpěl ony okamžiky sebeopovržení, vymyslel si mantru. Anebo to možná byla jen slova, která se vynořila z jeho vzpomínek. Opakoval si je, vždycky když stál a čekal, až bude posouzen. Jsem bůh Apollon. Jsem bůh Apollon. Jsem bůh Apollon. Opakoval si je tak často, až se skutečně začal cítit božsky, což nutně neznamenalo, že ho snobští antikváři vyslyší.

V roce 1995, v posledním ročníku střední školy, složil přijímačky na Queens College – jenže v létě před nástupem na vysokou mu jeden z antikvářů, kteří ho zasvěcovali do tajů řemesla, dal k maturitě dárek. Zpověď literárního archeologa od jistého Carltona Lakea.

Autor v ní popsal život sběratele vzácných rukopisů a tisků, hudebních nahrávek, ba i korespondence z napoleonské éry. Sběratel byl díky svým pokladům zřejmě v oboru uznávanou legendou, a přece kniha v úvodu věnovala rozsáhlý prostor tomu, jak se stalo, že si dotyčný tenhle svět zamiloval. Byl náruživým čtenářem a nadšeně brouzdal po antikvariátech. Když se rozhodl, že se zaměří výlučně na rarity, což ho ovšem přijde na víc než na pár čtvrťáků, měl prý štěstí, že ho v záměru „podpořila velkorysá babička“. Jinými slovy, stará paní jeho koníček financovala. Carlton Lake tudíž zakrátko nasbíral slušnou kolekci francouzských básníků z devatenáctého století: Baudelaira, Verlaina, Rimbauda, Mallarmého. Brzy nato došel k prozření – k „osvícení“, jak to sám nazval –, když na jedné newyorské aukci uskutečnil svůj první velký nákup. Ukořistil tehdy Baudelairovy Les Fleurs du Mal – Květy zla – a uvnitř svazku narazil na korektury pořízené vlastnoručně králem prokletých básníků. Tenhle zážitek ho přiměl, aby se stal literárním archeologem. V tu chvíli mu došlo, v čem tkví jeho poslání, a zasvětil život knihám.

Když Apollo příběh dočetl, pochopil, že koncem září na Queens Col­lege nenastoupí. Neměl babičku, která by ho v začátcích podpořila, a prozatím ani nepoznal rozdíl mezi Baudelairem a Beatrix Potterovou. Nicméně věděl s určitostí, že knihy budou i jeho osudem. Když to zvládl Carlton Lake, proč by se to sakra nemělo povést jemu? Syn dvou tvrdohlavých snílků se stal dalším v řadě.

INFO O KNIZE:
Vydal: Práh, listopad 2019
Přeložila: Jana Jašová
Obálka: Kristýna Šlajchrtová
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cena: 359 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít