Jay Kristoff: Boží hrob

Ukázky z knih / 3.10.2019 /

Co mě nezabije, ať se začne bát. Nemilosrdná vražedkyně pokračuje ve své cestě za pomstou.
Nakladatelství CooBoo vydalo druhý díl fantasy série Nikdynoc.

 

ANOTACE:
Nemilosrdná vražedkyně pokračuje ve své cestě za pomstou. Mia Corverová se nakonec stala Čepelí Rudé církve, avšak mnozí představení si nemyslí, že si to opravdu zasloužila. Když vyřizuje krvavé záležitosti v odlehlých končinách Republiky, má k zabití konzula Scaevy a kardinála Duoma pořád dost daleko a k pomstění své rodiny zrovna tak. Po střetnutí se smrtonosným nepřítelem začne navíc mít pochyby o fungování Rudé církve. Když Mia zjistí, že Scaeva i Duomo, kteří téměř nevychází na veřejnost, se osobně zúčastní velkých her v Božím hrobě, neváhá a stane se členkou jednoho z gladiátorských kolegií, aby mohla využít příležitosti a skoncovat s nimi. Mezi zdmi kolegia se rodí spiknutí a počet mrtvých neustále narůstá. Mia si bude muset zvolit mezi věrností a pomstou a odhalí tajemství, které by mohlo naprosto změnit celý její svět.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1
Vůně

Nic nesmrdí tak jako mrtvola.

Chvíli to trvá, než začne zavánět. Je veliká pravděpodobnost, že pokud jste si nepodělali kalhoty před smrtí, povede se vám to krátce po ní – obávám se, že vaše lidské tělo tak prostě funguje. Nemám však na mysli ten nevýrazný zápach sraček, milí přátelé. Mluvím tady o prostém smradu smrtelnosti, jenž vhání slzy do očí. Trvá to obrat nebo dva, než se pořádně rozjede, ale jakmile to přijde, tak je to zážitek, na který se nezapomíná.

Než kůže začne černat a oči bělat a břicho se nafukovat jako nějaký hrozivý balon, začne to. Je v tom jistá sladkost, která se vám vloudí do krku a pak vám pořádně pocuchá žaludek. Popravdě si myslím, že to promlouvá k něčemu primitivnímu ve vás. K té samé části vás smrtelníků, která se bojí tmy. Která ví, bez nejmenší pochybnosti, že nehledě na to, co jste zač a čím se zabýváte, jednou z vás bude hostina pro červy a že jednoho obratu vy i všechno, co milujete, zemře.

I tak však tělům trvá nějakou dobu, než začnou páchnout tak strašně, že je ucítíte na kilometry daleko. Takže když Slzopijka začichala a ucítila ten hutný, nasládlý zápach rozkladu ve větru z ashkahských Šepotajících pustin, věděla, že mrtvoly už musí být nejméně dva obraty staré.

A že jich tam musí být hrozně moc.

A tak zatáhla svého velblouda za otěže, zastavila ho a zvedla zaťatou pěst na znamení svým lidem. Kočí na prvním voze karavany si toho signálu všiml a celý řetěz vozů a velbloudů s prskáním, pliváním a dupáním zastavil. Horko bylo nesnesitelné – dvě slunce spalovala oslepující modrou oblohu a rozžhavovala poušť kolem nich do červena. Slzopijka sáhla po vaku s vodou a upila doušek vlažné tekutiny, zatímco ji dojel její pomocník.

„Nějakej problém?“ zeptal se Cesare.

Slzopijka kývla směrem na jih od cesty. „Smrdí to tak.“

Stejně jako všichni z jejího lidu byla i tato Dweymerijka veliká – dva metry a samý sval. Její kůže měla tmavě hnědou barvu a obličej jí pokrývalo složité tetování typické pro obyvatele Dweymských ostrovů. Dlouhá jizva jí rozdělovala obočí na dvě půlky a táhla se dolů přes mléčně bílé oko až na tvář. Oděná byla jako námořnice – třírohák a dlouhý kabát, který kdysi patřil nějakému kapitánovi. Oceány, jimiž se plavila, však byly z písku a jediná prkna, po nichž si vykračovala, byly podlahy vozů v její karavaně. Poté co před lety se svou lodí ztroskotala a přišla při tom neštěstí o celou posádku a veškerý náklad, se Slzopijka rozhodla, že Matka oceánů nenávidí její střeva, zadek i loď.

A tak se vydala do pouště.

Kapitánka si zastínila oko proti slunečnímu světlu a mžourala do dálky. Šepotající vítr ji škrábal a zatínal do ní drápy, až se jí ježily chloupky vzadu na krku. Od Visutých zahrad byli ještě sedm obratů cesty a otrokáři se vyskytovali na této cestě i uprostřed hluboléta. Na obloze teď planula dvě ze tří sluncí, a proto doufala, že když je období jasnosvětla tak blízko, bude tu příliš horko na nějaké drama.

Ten smrad však byl nezaměnitelný.

„Tvrďáku,“ křikla. „Graccusi, Luko, vemte si zbraně a pojďte se mnou. Prachošlape, ty pokračuj v tý železný muzice. Jestli si písečnej kraken pošmákne na mým sošným zadku, tak přísahám, že si pak já pošmáknu na tobě.“

„Jasně, kápo,“ zvolal Prachošlap. Otočil se k udělátku z železných trubek připevněnému na posledním voze karavany, zvedl velkou trubku a začal do něj mlátit, jako by trestal neposlušného psa. K šílenému šepotání větru vanoucího ze severních pustin se přidal disharmonický zvuk.

„A co já?“ zeptal se Cesare.

Slzopijka se na svého pobočníka uculila. „Ty na to máš moc hezkou tvářičku. Zůstaň tady. Dávej pozor na stádečko.“

„Není jim v tomhle vedru moc dobře.“

Žena přikývla. „Tak je napoj, když tu budeš čekat. Nech je, ať si trochu protáhnou nohy. Ale ať nechodí moc daleko. Tohle je zlá země.“

„Jasný, kápo.“

Cesare smekl klobouk, zatímco Tvrďák, Graccus a Luka popojeli na svých velbloudech dopředu k Slzopijce. I když bylo vedro na padnutí, muži na sobě měli tlusté kožené kabátce a Tvrďák s Graccusem nesli těžké samostříly. Liisijec Luka jako vždycky vytasil své kosíře a ze rtů mu visel tenký doutník. Šípy považoval za zbraň pro zbabělce, ale se svými čepelemi se uměl ohánět tak dobře, že kapitánka neměla námitek. Nedokázala ale pobrat, jak může v takovém hicu kouřit.

„Mějte oči na stopkách a buďte zticha,“ nařídila Slzopijka. „Pojďte.“

Čtveřice se vydala dolů kamenitým terénem a smrad sílil každou vteřinou. Slzopijčini muži byli smečka nejtvrdších bastardů, které byste pod třemi slunci pohledali, ale i oni se narodili s nějakým čichem. Tvrďák si přitiskl prsty na nos, vysmrkal se z obou nosních dírek a proklel přitom Aa i všechny čtyři jeho dcery. Luka si zapálil další doutník a Slzopijka byla v pokušení poprosit ho o šluka, aby zahnala tu pachuť na jazyku, vedro nevedro.

Trosky nalezli zhruba po třech kilometrech cesty.

Byla to krátká karavana: dva vozy a čtyři velbloudi, kteří se na slunci nafukovali. Slzopijka kývla na své muže, ti sesedli a vydali se s připravenými zbraněmi mezi zbytky karavany. Vzduchem duněl hymnus droboučkých křídel.

Na pohled vražda. V písku ležely šípy a další trčely z bočnic vozů. Slzopijka si všimla meče. Rozbitého štítu. Dlouhé krvavé skvrny, která připomínala čmáranici duševně chorého člověka, a stop bot jako pozůstatku frenetického tance kolem vystydlého ohniště.

„Otrokáři,“ zamumlala. „Před několika obraty.“

„Jo,“ přikývl Luka a potáhl ze svého doutníku. „Vypadá to tak.“

„Kapitánko, hodilo by se mi, kdyby mi tu někdo pomoh,“ ozval se Tvrďák.

Slzopijka se prosmýkla kolem mrtvých zvířat, Luka vedle ní a odháněli mračna much. Uviděla Tvrďáka s kuší, v níž měl založenou střelu, ale neměl namířeno, a druhou ruku držel varovně vztyčenou. A i když to byl týpek, jehož největší starostí při podřezávání něčího hrdla bylo, aby si neumazal boty od krve, mluvil teď něžně, jako by uklidňoval vyplašeného koně.

„No tak,“ cukroval. „V klidu, holka…“

Byla tu další krev rozstříkaná po písku, tmavě hnědá na tmavě červené. Slzopijka si všimla výmluvných hromádek poblíž, které naznačovaly nedávno vykopané hroby. A za Tvrďákem uviděla tu, na niž mluvil tak sladce.

„U Aaova hořícího pinďoura,“ zamumlala. „Tak tohle stojí za to.“

Dívka. Nanejvýš osmnáctiletá. Bledá pleť, trochu spálená od sluncí. Dlouhé černé vlasy a rovná ofina spadající do tmavých očí, obličej upatlaný od prachu a zaschlé krve. Slzopijka si však všimla, že pod tou špínou je krásná, že má vysoké lícní kosti a plné rty. Třímala dvoubřitý gladius, zubatý od nedávného souboje. Stehno a hrudník měla omotané hadry umazanými podobně jako její tunika.

„Jsi hezká květinka,“ řekla Slzopijka.

„D-drž se ode mě dál,“ varovala ji dívka.

„V klidu,“ zamumlala Slzopijka. „Žádnou ocel už nepotřebuješ, krásko.“

„To posoudím sama, jestli mohu prosit,“ řekla a hlas se jí třásl.

Luka se pomalu přesunul ze strany a chňapl po ní. Ona se však bleskurychle otočila, kopla ho do kolene a srazila ho do písku. Liisijec zalapal po dechu a zjistil, že kráska stojí za ním a gladiusem mu míří mezi krk a rameno. Doutník mu vypadl z náhle vyschlých rtů.

Je rychlá.

V dívčiných očích se zablýsklo, když vyštěkla na Slzopijku.

„Nechte mě na pokoji, u čtyř Dcer, nebo ho oddělám.“

„Tvrďáku, uklidni se,“ nařídila Slzopijka. „Graccusi, dej pryč tu kuši. Nech té mladé dámě trochu prostoru.“

Slzopijka sledovala, jak její muži splnili rozkazy, stáhli se zpátky a nechali dívku, aby se vydýchala. Pak pomalu udělala krok vpřed s prázdnýma rukama napřaženýma před sebe.

„Nechceme ti ublížit, květinko. Jsem jen obchodnice a tohle jsou mí muži. Cestujeme do Visutých zahrad, ucítili jsme ta těla, přišli jsme se podívat, co se stalo. A to je celé. Přísahám na Trelenu.“

Dívka sledovala kapitánku ostražitýma očima. Luka zamrkal, když ho její čepel štípla do krku a objevila se na ní krůpěj krve.

„Co se tady stalo?“ zajímala se Slzopijka, i když předem znala odpověď.

Dívka zavrtěla hlavou a oči se jí zalily slzami.

„Otrokáři?“ zeptala se Slzopijka. „Pohybují se tady.“

Dívčiny rty se třásly a sevřela jílec svého meče pevněji.

„Cestovala jsi s rodinou?“

„Se svým otcem,“ odvětila dívka.

Slzopijka si ji zkoumavě prohlížela. Byla spíš menší, hubená, ale ohebná a šlachovitá. Schovávala se pod vozy a roztrhala nějaké krycí plachty, aby se chránila před šepotajícími větry. I přes silný zápach se zdržovala poblíž trosek vozů, kde bylo dost zásob a kde by byla snadněji k nalezení, což znamenalo, že je chytrá. A i když se jí třásla ruka, třímala ocel, jako by dobře věděla, jak s ní zacházet. Luka padl rychleji než nevěstina choulostivá místa o svatební noci.

„Ty nejsi žádná kupecká dcerka,“ prohlásila kapitánka.

„Můj otec byl žoldák. Jezdil s karavanami z Nuuvashe.“

„A kde je tvůj táta teď, květinko?“

„Tamhle,“ řekla dívka a hlas se jí zlomil. „Společně s ostatními.“

Slzopijka pohlédla na čerstvé hroby. Byly možná skoro metr hluboké. V suchém písku. V pouštním vedru. Nebylo divu, že to tady tak páchlo.

„A otrokáři?“

„Ty jsem pohřbila taky.“

„A na co tady teď čekáš?“

Dívčin pohled zalétl směrem, odkud se ozývalo Prachošlapovo třískání do železa. Takhle daleko na jihu moc nehrozilo, že by se ukázal písečný kraken. Železná píseň však znamenala vozy a ty zase znamenaly pomoc a zdálo se, že nemá v úmyslu tu zůstat bez ohledu na mrtvého otce.

„Můžu ti nabídnout jídlo,“ řekla Slzopijka. „Taky odvoz do Visutých zahrad. A žádnou nevyžádanou pozornost mých mužů. Ten meč ale budeš muset dát pryč, květinko. Tady mladej Luka je náš kuchař i strážce.“ Slzopijka si dovolila drobný úsměv. „A jak by ti řekl můj manžel, kdyby ještě byl mezi námi, opravdu nechceš, abych ti já vařila večeři.“

Dívčiny oči se zalily slzami a znovu pohlédla na hroby.

„Vytesáme mu náhrobek, než odjedeme pryč,“ slíbila jí šeptem Slzopijka.

Pak se slzy rozlily a dívka zkroutila obličej, jako by ji někdo kopnul. Upustila meč na zem. Luka se vyprostil z jejího sevření a odkutálel se pryč. Dívka tam stála jako hromádka neštěstí a obličej jí rámovaly závoje vlasů slepených zaschlou krví.

Kapitánce jí skoro bylo líto.

Pomalu k ní popošla po krví nasáklé půdě, obklopená svatozáří much. Stáhla si rukavici a podala jí mozolnatou ruku.

„Říkají mi Slzopijka,“ řekla. „Z klanu Mořských oštěpů.“

Dívka k ní natáhla třesoucí se prsty. „M…“

Slzopijka ji popadla za zápěstí, otočila se a přehodila ji přes rameno. Dívka zapištěla, jak narazila do země. Slzopijka na ni stoupla, středně silně – dost na to, aby z ní vyrazila všechno zbývající odhodlání bojovat.

„Tvrďáku, dej jí želízka, je to ostrá holka,“ nařídila kapitánka. „Na ruce i na nohy.“

Itreyan si sundal pouta z opasku a nasadil jí je. Přišla k sobě, vyla a tloukla sebou, zatímco Tvrďák želízka utahoval a Slzopijka jí botu narvala do břicha takovou silou, až začala zvracet. Kapitánka jí pro jistotu uštědřila ještě další ránu, jen pro jistotu, a dívce tak tak nepopraskala žebra. Schoulila se do klubíčka a dlouze, bez dechu zasténala.

„Zvedněte ji na nohy,“ rozkázala kapitánka.

Tvrďák s Graccusem ji vytáhli nahoru. Slzopijka ji popadla za vlasy a zatáhla, aby se jí mohla podívat do tváře.

„Slíbila jsem ti, že moji muži tě nebudou otravovat, a to dodržím. Ale jestli budeš dělat potíže, tak ti ublížím tak, že se ti to fakt nebude líbit. Rozumíš mi, květinko?“

Dívka dokázala akorát přikývnout. Tmavé vlasy měla zamotané a některé se jí dostaly do pusy. Slzopijka kývla na Graccuse a obr ji protáhl kolem pozůstatků karavany a pak ji hodil na záda svému velbloudovi. Tvrďák už mezitím zkoumal, co by se dalo odnést z trosek vozů, a probíral se sudy a truhlicemi. Luka si prohlížel svou ránu a sem tam zašilhal na dívčin gladius odhozený v písku.

„Jestli ještě jednou uděláš takovouhle blbou chybu,“ varovala ho Slzopijka, „nechám tě tu zasranejm prachovejm přízrakům, rozumíš?“

„Jo, kapitánko,“ zamumlal zahanbeně.

„Pomoz Tvrďákovi sbírat věci. Všechnu vodu doneste do naší karavany. Vezměte cokoli, co za to stojí, a zbytek spalte.“

Slzopijka si odplivla, máváním odehnala mouchy od svého zdravého oka a vydala se přes krví pocákaný písek za Graccusem. Vyhoupla se na svého velblouda, ostře ho pobídla a oba se vydali zpátky ke karavaně.

Cesare seděl na kozlíku a tvářil se dost znechuceně. Obličej se mu trochu rozjasnil, když zahlédl dívku, jak přehozená přes Graccusova velblouda napůl v bezvědomí sténá.

„To je pro mě?“ zeptal se. „To jsi nemusela, kapitánko.“

„Otrokáři napadli kupeckou karavanu a ukousli si větší sousto, než dokázali spolknout.“ Slzopijka kývla směrem k dívce. „Ona jediná to přežila. Graccus a Tvrďák z trosek přinesou vodu. Rozděl ji mezi naše stádečko.“

„Další umřel na infarkt.“ Cesare kývl směrem k zadní části karavany. „Zjistil jsem to, když jsem ostatní nechal, aby se protáhli. To je tentokrát čtvrtina toho, co teď máme.“

Slzopijka smekla svůj třírohák a prohrábla si zpocené vlasy. Pozorovala, jak se jejich zboží potácí v klecích, muži a ženy a pár dětí, jak mžourají na nemilosrdná slunce. Jen několik z nich bylo v železech – většina byla tak otupená vedrem, že už neměli sílu utíkat, i kdyby měli kam. A tady v ashkahských Šepotajících pustinách se nedalo jít nikam, kde by nečíhala jistá smrt.

„Buď bez obav,“ řekla a kývla na dívku. „Podívej na ni. Za ni dostaneme tolik, že to pokryje naše ztráty a bude i něco navíc. Jedna z Dcer se na nás usmála.“ Otočila se na Graccuse. „Zamkni ji k ženám. Dohlídni na to, ať dostává dvojnásobné porce jídla, než dorazíme do Visutých zahrad. Chci, aby na trhu vypadala k nakousnutí. Jestli se jí ale dotkneš nějak jinak, tak ti useknu prsty a přinutím tě je sežrat, rozuměls?“

Graccus přikývl. „Jo, kapitánko.“

„Zažeňte ostatní zpátky do klecí. Mrtvolu nechte tady.“

Cesare a Graccus se odebrali splnit její příkazy a nechali ji přemýšlet.

Kapitánka vzdychla. Třetí slunce vyjde na oblohu za pár měsíců. Tohle je nejspíš poslední cesta, kterou absolvuje, než bude po jasnosvětlu, a božstva se opravdu snažila, aby jí to zavařila. Epidemie krvácivé horečky jí zabila osazenstvo celého jednoho vozu jen týden poté, co odjeli z Rammahdu. Mladého Cisca někdo rozsekal halapartnou, když se šel vymočit – nejspíš ji držel v ruce nějaký prachový přízrak, soudě podle toho, co z něj zbylo. A v tomhle vedru hrozilo, že jí pomře další zboží, ještě než se vůbec dostanou na trh. Potřebovala by jen mírný vítr po několik dalších obratů. Možná i nějakou přepršku. Obětovala pěkné tele na Oltář bouře v Nuuvashi, než odjela. Naslouchala jí však Paní Nalipse?

Potom co ji před lety málem zničilo ztroskotání, přísahala Slzopijka, že s vodou už nechce mít nic společného. Převážet maso po moři bylo mnohem riskantnější než vozit ho po souši. Ale přísahala by, že Matka oceánů se pořád snaží dělat jí ze života peklo, i když by to znamenalo, že si k tomu musí vzít na pomoc svou sestru Matku bouří.

Ani závan větru.

Ani kapička deště.

Ale měla tu hezkou květinku a ta byla čerstvá a měla křivky, které jí na trhu vynesou pěknou cenu. Bylo to opravdu štěstí, že ji tady našli, uprostřed téhle bídy. Na ashkahských Šepotajících pustinách se pohybovali jen zloději, otrokáři a píseční krakeni a nebylo to místo pro takovou dívku, aby se tu pohybovala samotná. To, že ji našla dřív než někdo jiný nebo něco jiného, znamenalo pro Slzopijku, že se na ni jedna z Dcer musela usmát.

Vypadalo to skoro, že někdo chtěl, aby se přesně tohle stalo…

Hodili ji do prvního vozu k ostatním ženám a dětem. Klec byla necelé dva metry vysoká a z rezavého železa. Podlaha byla špinavá a smrad zpocených těl a zkaženého dechu skoro tak příšerný jako zápach mrtvých velbloudů. Ten obr jménem Graccus s ní nezacházel jemně, ale dostál kapitánčiným slovům, jen ji hodil dovnitř, zabouchl dvířka a zamkl zámek.

Schoulila se na podlaze. Cítila, jak na ni ostatní ženy zírají, jak se na ni upírají zvědavé oči chlapců a dívek. Žebra ji bolela od kopanců, které schytala, a slzy, které jí stekly po tvářích, jí na nich vytvořily cestičky ve špíně a krvi. Snažila se uklidnit. Oči zavřené. Jen dýchala.

Nakonec ucítila, jak se jí jemné ruce snaží pomoct vstát. Klec byla nacpaná, ale bylo tam dost místa, aby mohla sedět v rohu se zády natlačenými na mříže. Otevřela oči a spatřila mladý milý obličej, opatlaný špínou, z nějž zářily zelené oči.

„Mluvíš liisijsky?“ zeptala se žena.

Beze slova přikývla.

„Jak se jmenuješ?“

Oteklými rty zašeptala: „… Mia.“

„U Dcer,“ zamlaskala nesouhlasně žena a uhladila jí vlasy. „Jak skončila taková hezká panenka jako ty na takovémhle místě?“

Dívka sklopila pohled na stín pod sebou.

A pak se podívala do třpytivých zelených očí.

„No,“ povzdechla si, „to je otázka, že?“

 

INFO O KNIZE:
Vydal: CooBoo, září 2019
Překlad: Adéla Rufferová
Vazba: vázaná
Počet stran: 528
Cena: 399 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít