J. R. Ward: Spasitel

Nakladatelství Baronet vydává román Spasitel, již sedmnáctý díl oblíbené paranormální romantické upírské série Bratrstvo černé dýky autorky J. R. Ward. A my pro vás máme první kapitolu. 

 

ANOTACE:
V celých dějinách Bratrstva černé dýky, kam až paměť sahá, byl z jeho řad vyloučen jen jeden jediný muž – ale Murhderovo šílenství nedávalo bratrům jinou možnost. Pronásledován vidinami ženy, kterou nedokázal zachránit, se Murhder přesto vrací do Caldwellu, aby napravil to, co ho zničilo. Není však připraven na to, čemu musí čelit, aby dosáhl svého vykoupení.

Doktorka Sarah Watkinsová, vědecká pracovnice v oblasti biovýzkumu, se snaží překonat ztrátu svého kolegy a snoubence. Když FBI začne vyšetřovat jeho smrt, vzbudí to v Sarah zájem o to, co se vlastně stalo, a brzy zjistí děsivou pravdu: její firma provádí tajné nelidské experimenty a muž, o němž se domnívala, že ho zná a miluje, se na tom mučení podílel.

Osudy Murhdera a Sarah se nezvratně propojí, vzplane mezi nimi touha. Můžou si však vybudovat i budoucnost, která překlene propast mezi dvěma živočišnými druhy? A když se ve válce proti upírům objeví nový nepřítel, vrátí se Murhder ke svým bratrům – nebo se navěky uchýlí ke své samotářské existenci?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první

Dům Eliahua Rathboonea
Sharing Cross, Jižní Karolína

„Zabiju ho, to udělám.“

Rick Springfield – ne, ne ten zpěvák, a nemohli snad rodiče při výběru jména projevit trochu víc fantazie? – si stoupl na široké dvojlůžko, svinul čerstvý výtisk Vanity Fair a tím ho proměnil ve zbraň. Ještě že internet nasává reklamy a rozměry časopisů se zmenšily, protože z těch chudokrevných stránek se dala udělat pevná rolička.

„Nemůžeme prostě nechat toho netopýra vyletět oknem?“

Užitečný návrh pronesla slečna, na kterou chtěl udělat dojem – jmenovala se Amy Hongkaová – a až dosud probíhal víkend dobře. z Filadelfie odjeli v poledne, oba odešli z práce dřív a dopravní provoz nebyl špatný. Do penzionu Eliahu Rathboone dorazili kolem osmé, padli na tuhle postel, na níž se momentálně pokoušel udržet rovnováhu, a další den ráno měli třikrát sex.

Teď byla neděle večer a zítra časně zrána odjíždějí, pokud na pobřeží nebudou sněhové bouře…

Netopýr mu mířil na hlavu a létal jako moucha, samé zmatené plácání křídly a letová dráha opilce. Rick si vybavil vzpomínky na baseball, který hrával v dětství, zaujal pevný postoj, rozpřáhl se plácačkou z Vanity Fair a pořádně s ní máchl.

Ten zatracený netopýr uhnul z cesty, ale Rickovy paže se nezastavily, celé tělo šlo za nimi a ocitl se na nejlepší cestě k pádu s otřesem mozku.

„Ricku!“

Amy ho zachytila, vzepřela se mu o vnější stranu stehna a tlačila a Rick se vymrštěnou dlaní opřel o první pevnou věc v blízkosti – o její hlavu. Jak se mu pod zpocenou dlaní zkroutily její vlasy, následovaly nadávky a kletby. Jeho i její.

Netopýr se vrátil a řítil se na něj jako stíhačka, jako by odpovídal cotomuříkášteďdebile. A Rick v záchvatu mužnosti zavřeštěl, vymrštil se a převrhl lampu. Když se rozbila, zůstala místnost prakticky neosvětlená, až na slabé světlo pronikající pode dveřmi.

Tomu se říká jít rychle k zemi. Dopadl na postel jako kámen, rozplácl se a Amy stáhl s sebou. Objímali se a ztěžka oddechovali, i když na tom kontaktu nebylo nic romantického.

Kdepak. Tohle bylo cvičení aerobiku za doprovodu starodávné písně „I Will Survive“.

„Musel se dostat komínem do krbu,“ řekla. „Nepřenášejí vzteklinu?“

Postrach pokoje 214 nad jejich hlavami kroužil někde u stropu; Rick doufal, že je a zůstane aspoň ve výši tří set metrů. A všechno to plácání křídel a pištění působilo překvapivě zlověstně na to, že ta zatracená věc patrně nevážila víc než krajíc chleba. Tma však přispívala k primitivní hrozbě smrti: i když mužná stránka Rickovy povahy chtěla problém vyřešit a být hrdinou – aby vypadal před ženou, se kterou právě začal chodit, co nejlíp – jeho strach vyžadoval, aby tuhle katastrofu outsourcoval.

Než se jejich první společný víkend stane příběhem ze života o tom, jak si musíte dávat pozor na netopýry, abyste neskončili s čtrnáctidenním cyklem injekcí proti vzteklině.

„To je směšné.“ Dech Amy voněl mentolovou zubní pastou těsně u jeho obličeje a dotek jejího těla byl příjemný, i přes ty trable s netopýrem. „Prostě poběžíme ke dveřím a pak dolů k recepci. Tohle určitě není poprvé, co se to stalo, a přece to není Drákula…“

Dveře pokoje se otevřely.

Bez klepání. Panty nevydaly ani hlásku. Nic nenasvědčovalo tomu, jak se odemkly, protože za nimi nikdo nestál.

Světlo z chodby padlo dovnitř jako záchranný pás nabídnutý tonoucímu, ale úleva neměla dlouhou životnost. zčistajasna se objevil obrys, který zablokoval světlo. Jednu chvíli nebylo mezi veřejemi nic, vzápětí tam stála obrovská silueta dlouhovlasého muže s rameny mohutnými jako boxer těžké váhy, s pažemi dlouhými a svalnatými, s nohama pevnýma jako ocelové traverzy. V zadním světle mu nebylo vidět do obličeje a Rick byl za to rád.

Protože všechno na příchozím a jeho rozměrech a ten pach ve vzduchu – kolínská, ale ne umělá, ne z lahvičky – nasvědčovalo tomu, že je to sen.

Nebo noční můra.

Postava zvedla ruku k ústům – aspoň to tak vypadalo. Možná vytahovala dýku z pouzdra na hrudi?

Následovala pauza. Pak postava napřáhla ukazováček.

Proti vší pravděpodobnosti a logice netopýr k muži přiletěl, jako by si ho pán přivolal, a když okřídlené stvoření přistálo jako pták, vstoupil do Rickova mozku hlas, hluboký a s cizím akcentem, jako by mu pronikal do hlavy ne ušima, ale přes frontální mozkový lalok.

Nemám rád, když se na mém území zabíjí, a on je tu vítaný víc než ty.

Z toho prstu něco skanulo. Něco rudého a děsivého. Krev.

Postava zmizela, stejně jako se objevila, bleskurychlým tempem zpanikařeného srdce. A když už nestínila osvětlení z chodby, vystřídalo ji na vzorovaném koberci hostinského pokoje nádherné žluté světlo, které dopadalo i na jejich rozházené otevřené kufry a starožitný prádelník, jejž Amy tolik obdivovala hned po příjezdu.

Všechno bylo úplně normální, úplně obyčejné.

Až na to, že dveře se samy od sebe zavřely.

Jakoby silou vůle.

„Ricku?“ pronesla Amy slabým hláskem. „Co to bylo? Zdá se mi to?“

Nad jejich hlavami přecházely půdu kroky, těžké a pomalé. Půdu, která měla být prázdná.

Teď se mu vybavila další vzpomínka z dětství, a nefiguroval v ní miniaturní dres Yankees, který v dobách svého členství v baseballovém týmu Malé ligy nosil s takovou pýchou. Tentokrát šlo o babiččinu farmu, dům s rozvrzanými schody a chodbu v prvním patře, z níž se mu vlasy v týle stavěly do pozoru… protože vedla k zadní ložnici, kde ta holka umřela na úbytě.

Sípání. Namáhavý dech. Šeplavý pláč.

Ty zvuky ho probouzely každou noc ve 2:39. A pokaždé, ačkoliv ho probudilo strašidelné lapání po vzduchu, ačkoliv měl to zápolení s dechem v uších a v mysli, poté co se rychle posadil, vnímal jen ticho, husté, černočerné ticho, které pohltilo ozvěny minulosti a hrozilo, že gravitační silou pohltí i jeho, že nezbyde ani stopy po jeho mladším já, jen prázdná úzká postel s vyhřátým místečkem tam, kde dřív leželo jeho živoucí tělo.

Rick odjakživa věděl, s pronikavou jistotou dětské sebezáchovy, že to mlčení, ten děsivý klid, je okamžikem smrti přízraku malé holčičky, vyvrcholením nekonečného, trýznivého cyklu, kterým znovu procházela každou noc přesně v okamžiku, kdy zesnula, kdy její vůle prohrávala bitvu a tělesné funkce selhávaly, kdy její dlouhá cesta do hrobu skončila, kdy přicházel její konec bez jediného zakňourání, nýbrž s děsivou absencí zvuku, s absencí života.

Strašidelný zážitek pro devítiletého kluka, jímž tehdy byl.

Vůbec nečekal, že jako dospělý ještě někdy zakusí něco, co by se blížilo tomu zmatku a hrůze. Život ale umí doručovat na vaši emocionální adresu tikající balíčky a taková služba se nedá odmítnout, nemůžete takovou zásilku nepodepsat a nepřijmout.

Minulost byla permanentní, stejně jako budoucnost byla vždy jen hypotetická, dva konce spektra, kde jedno je beton a druhé vzduch, a daný okamžik, jediná reálná chvilka, je pevný bod, na němž visí a houpá se závaží života.

„Je to jen sen?“ opakovala Amy.

Když se mu vrátil hlas, Rick zašeptal: „Radši bych to ani nevěděl.“

*

Nahoře na půdě starého sídla se Murhder vrátil do své podoby a odkráčel k jednomu z vikýřů. Jako upír se domníval, že záchrana netopýra, který chlemtal krev prýštící z jeho ukazováčku a nebyl schopen plně pojmout rozsah záchrany, již se mu právě dostalo, se dá považovat za projev kolegiality.

Pokud se řídíte lidskou mytologií.

Ve skutečnosti neměli zase tak moc společného. Upíři potřebovali krev příslušníka opačného pohlaví, aby dosáhli optimální síly a zdraví – výživu, které se mu nedostalo už mnoho let, a tuto potřebu byl nucen ukájet z méně kvalitních zdrojů. Na druhé straně většina netopýrů se živila hmyzem, ačkoliv zjevně existovala výjimka, již představoval právě přítomný savec. Oba živočišné druhy byly rozdílné jako pes a kočka, i když je Homo sapiens už propojil ve všemožných knihách, filmech, televizních pořadech a podobně.

Otevřel půlkruhové okno, vystrčil paži a netopýra setřásl; tvoreček se vznesl do noci a přeletěl zářící tvář měsíce.

Když koupil penzion Eliahu Rathboone od původního majitele, k čemuž došlo asi před půldruhým stoletím, měl v úmyslu prožít v něm stáří o samotě. Dopadlo to jinak. Před dvaceti lety se zde ocitl v důsledku svého zhroucení v rozkvětu života, a přesto ve spárech šílenství, vyhořelý a do značné míry blázen, připravený bloumat prázdnými místnostmi v naději, že totéž udělá i jeho mysl a zbaví se těch obrazů, jež se hromadily na březích paměti a ničily mu duši.

Štěstí mu nepřálo. Tedy ohledně té samoty. K domu patřil personál, který potřeboval práci, a vracející se hosté, kteří vyžadovali každoročně k oslavě výročí stejný pokoj, a také rezervace svateb, uzavřené několik měsíců předem.

Ve svém dřívějším vtělení by to všechno poslal do háje. Po tom všem, co se stalo, však už nevěděl, kdo je. Jeho osobnost, charakter, duše, to vše prodělalo zkoušku ohněm a podlehlo v ní. V důsledku toho se i jeho nadstavba bortila, budova padala, kdysi silná a rázná konstrukce charakteru se hroutila v troskách.

Nechal tedy lidi dál přijíždět a pracovat a spát a jíst a hádat se a milovat se a žít kolem něj. Bylo to počínání někoho, kdo je ztracený v chodu světa, netypické a zoufalé zdrávas Maria, vyjádření myšlenky možná-mě-to-udrží-na-světě od osoby, které už vůbec na ničem nezáleží.

Nejdražší Stvořitelko, v šílenství byla děsivá lehkost. Připadat si jako balonek na šňůrce, žádná půda pod nohama, jen tenké pouto, spojující vás s realitou, z nějž se každou chvíli vyvléknete.

Zavřel okno a přistoupil ke kresličskému stolu, u nějž trávil mnoho hodin. Na starém, poškrábaném povrchu nebyl žádný počítač, ani telefon či mobil, žádný iPad nebo televize s plochou obrazovkou. Jen svícen se zapálenou voskovicí… a tři dopisy… a obálka s označením FedExu.

Murhder usedl na starou dřevěnou židli, pavoučí nožky zaprotestovaly vrznutím proti jeho hmotnosti.

Sáhl do záhybů černé košile a vyndal svůj talisman. Střep posvátného skla, zabalený do proužků černého hedvábí, působil mezi bříškem palce a ukazováku uklidňujícím dojmem. Ale nešlo jen o předmět, s nímž by si pohrávala úzkostná ruka.

Na dlouhé hedvábné šňůře ho mohl vytáhnout tak, aby na sklíčko viděl, a teď zíral do jeho průhledného povrchu.

Před nějakými třiceti lety ukradl kousek pozorovací mísy z Chrámu písma. Naprosto protizákonně. Nikomu to neřekl. Bratrstvo vstoupilo do Svatyně Stvořitelky, kde v odloučení žily Vyvolené, aby bránilo nejsvětější svátost před vetřelci z řad vlastního živočišného druhu. Primal, muž, který sloužil posvátným ženám, aby vznikaly další generace členů Bratrstva a Vyvolených, tehdy zahynul a Pokladnice obsahující nevyčíslitelné bohatství byla přitom vydrancována.

Jako vždy představovala vina neblaze nabytý finanční zisk.

Murhder pronásledoval jednoho z nájezdníků do Chrámu písma a během následujícího boje se rozbilo několik pracovišť, kde Vyvolené nahlížely do křišťálových pozorovacích mis a zaznamenávaly dění na zemi. Potom, co zločince zabil, zůstal stát mezi troskami uspořádaných řad stolů a židlí a bylo mu do pláče.

Svatyně nikdy neměla být znesvěcena a on se modlil, aby žádná Vyvolená neutržila zranění – nebo ještě něco horšího.

Užuž se chystal vyvléct mrtvolu ven na trávník, když si všiml jakéhosi záblesku. Svatyně, protože se nalézala na Druhé straně, neměla zřetelný zdroj světla, jen rovnoměrnou záři na mléčně bílé obloze, takže si nebyl jistý, jak tu může něco takhle mrkat.

A pak se to stalo znovu.

Přes sutiny a tratoliště krve došel až ke střepu skla. Byl asi osm centimetrů dlouhý, protáhlý, vypadal jako mrtvý bojovník na válečném poli.

Ta věc to udělala potřetí, tetelivé zajiskření odnikud.

Jako by se s ním pokoušela komunikovat.

Murhder ji strčil do kapsy bojové vesty a víc už o střepu nepřemýšlel. Až o tři noci později. Procházel svou výzbroj a hledal nějaký pohřešovaný nůž, když ho objevil.

Tehdy mu posvátné sklo ukázalo tvář krásné ženy.

Tím, co uviděl, byl tak šokovaný, až střep upustil a přitom se o něj řízl.

Když tu věc zvedl, jeho krev zbarvila portrét do červena. Ale ona tam pořád byla – a pohled na ni mu vyřízl kus srdce z těla. Byla vyděšená, velké ustrašené oči třeštila, až bylo vidět bělma, ústa pootevřená zděšením, pokožka v obličeji se jí napínala.

Z té vidiny ho zamrazilo až do morku kostí a okamžitě vnikla do jeho zlých snů. Byla to Vyvolená, které ublížili při vpádu do Svatyně? Nebo nějaká jiná žena, jíž by ještě mohl pomoct?

O léta později se dozvěděl, kdo to byl. A to, že ji zklamal, byla poslední rána, která ho připravila o rozum.

Zastrčil posvátný střep zpátky pod košili a zadíval se na obálku FedExu. Dokumenty uvnitř podepsal on, šlo o dědictví po nějakém příbuzném, na něhož si vzpomínal jen mlhavě, zřekl se ho a poslal jmění po rodokmenu dál jinému příjemci – rovněž někomu, o jehož existenci sotva věděl.

Wrath, slavný Slepý král, ten podpis vyžadoval. A Murhder využil ten královský rozkaz jako záminku k získání audience.

A teď ty tři dopisy.

Přitáhl si je blíž po nalakovaném dřevě. Adresy na obálkách byly napsané řádným inkoustem, ne tou věcí, co teče z propisek, a písmo bylo roztřesené; ruka, jež třímala psací nástroj, byla ochromená paralýzou, a tudíž jen částečně zvládaná.

Eliahu Rathboone
Dům Eliahua Rathboonea
Sharing Cross, Jižní Karolína

Žádný název ulice. Žádné směrovací číslo. Ale městečko Sharing Cross bylo malé a každý včetně poštmistra, který zastával také funkci poštovního doručovatele a starosty, věděl, kde se penzion nachází – a bylo mu známo, že lidé občas s oblibou komunikují s nějakou mrtvou historickou postavou.

Murhder ve skutečnosti nebyl Eliahu Rathboone. zavěsil však jeden svůj starý portrét dolů do vstupní haly, aby tak označil nemovitost za svůj majetek, a to vedlo k falešné identifikaci. Lidé čas od času „vídali“ v parku i v domě ducha Eliahua Rathboonea a v moderní éře tyto zprávy o dlouhovlasé stínové postavě podněcovaly amatérské lovce duchů a pak i ty profesionální, aby přijížděli a pořizovali filmové nahrávky.

Někdo dokonce kdysi přidal na dolní okraj rámu malou tabulku, Eliahu Rathboone a data narození a úmrtí.

Skutečnost, že se jen nepatrně podobal člověku, který před staletími tento dům postavil, byla zřejmě vedlejší. Díky internetu byly k nahlédnutí zrnité snímky prastarých perokreseb s vyobrazením skutečného Rathboonea a kromě toho, že oba měli dlouhé tmavé vlasy, už měli jen málo společného. To však nevadilo lidem, kteří chtěli věřit. Připadalo jim, že je prvním majitelem domu, a tudíž byl prvním majitelem domu.

Lidé byli velcí zastánci magických smyšlenek a on je beze všeho nechal škvířit v jejich rozmarech. Jak by je mohl soudit? Je šílený. A obchodu to prospívalo – proto personál na tu lež přistoupil.

Pisatel dopisu však pravdu znal. Věděl toho spoustu.

Musel ale vidět penzion v televizi a dovodit si souvislosti.

První dopis přešel. Druhý ho sužoval detaily, které znal jen on. Třetí ho přiměl jednat, ačkoliv hned nevěděl, jak postupovat. A tehdy přijel králův advokát se zprávou o dědictví a Murhder se rozhodl, jaký zvolí kurz.

Požádá krále o pomoc. Nemá na vybranou.

V nižším podlaží, na odpočívadle hlavního schodiště, začaly stojací hodiny odbíjet devátou.

Brzy už bude čas vrátit se tam, odkud uprchl, znovu spatřit ty, na nichž už nikdy nechtěl spočinout zrakem, na omezenou dobu znovu vstoupit do života, který opustil a ohledně něhož se zapřisáhl, že už se do něj nikdy nevrátí.

Wrath, syn Wrathův. Bratrstvo černé dýky. A válka s Vyhlazovací společností.

Ačkoliv to poslední už nebyl jeho problém. Vlastně ani to ostatní. Ve velebných a prastarých letopisech Bratrstva byl nositelem neblaze proslulého titulu jediného bratra, který byl kdy z členstva vyloučen.

Ne, počkat… Bloodlettera taky vykopli. Jenom ne za to, že přišel o rozum.

Nikdy si neuměl představit, že by se znovu setkal s těmi bojovníky nebo s tímto králem.

Jenže to byl jeho osud. Posvátný střep mu to sdělil.

Jeho žena čekala, až konečně napraví křivdu, která jí byla učiněna.

Věru, nesl v životě tíhu mnoha křivd, mnoha věcí, jimiž ublížil jiným, způsobil bolest, mrzačil a ničil. Býval kdysi bojovníkem, vrahem v zájmu věci, jež byla ušlechtilá, ale jejíž provedení bývalo krvežíznivé. Osud si však našel cestu, jak s ním zúčtovat, a teď ho jeho nemilosrdnost zase dožene.

Zčistajasna mu na mysli vytanula podoba té ženy, silné tělo, divoká vůle, krátké vlasy a zářivě šedé oči se na něj upíraly vážně a zpříma.

Ne té ve skle.

Ve své rozbité mysli často vídal Xhex, vzpomínky na to, jak byli spolu, a také na všechno, co se stalo později, jediný kanál, na který byla jeho duševní televize naladěná. Jestliže se obával uvést svůj porouchaný rozum na oběžnou dráhu Bratrstva, pak setkání s touto ženou by ho zničilo úplně, tím si byl docela jistý. Aspoň se nemusel bát, že by na ni narazil. Jeho bývalá milenka byla celý život osamělá vlčice a tato vlastnost, stejně jako matně modrošedá barva jejích očí, s ní byla tolik spjatá, že se neobával, že by se s někým spojila.

To se stává, když jste symphath, co žije mezi upíry. Držíte tuhle část své DNA v tajnosti přede všemi tím, že se od nich držíte co možná nejdál.

I když jde o muže, s nimiž spíte. O muže, kteří si myslí, že vás znají. O muže, kteří hloupě vrazí do kolonie symphathů, aby vás osvobodili ze zajetí – jen aby zjistili, že jste nebyli uneseni.

Šli jste navštívit svou pokrevní rodinu.

Ten šlechetný čin z jeho strany, zakořeněný v touze být zachráncem, znamenal pro oba počátek noční můry.Jeho rozhodnutí jít za ní natrvalo změnilo kurz jejich životů, protože před ním tajila svou pravou přirozenost.

A teď… k němu dorazily další ozvěny, nepředvídatelné a nepopiratelné. Tyhle však aspoň možná konečně povedou k rozhodnutí, které si může odnést do hrobu s jakýms takýms klidem.

Murhder rozložil dopisy do vějíře. Jeden, dva, tři. První, druhý, třetí.

Nechtělo se mu do toho úkolu.

A v téže hluboké rovině věděl, že tuhle pouť nezvládne, byl si vědom, že z té cesty nebude návratu. Bylo však na čase všechno ukončit. Když původně přišel do tohoto domu, choval jakousi naději, že se časem třeba vrátí do svého těla, bude ho znovu obývat, obnoví svou cílevědomost a spojení s běžnou realitou, v níž prodlévají všichni ostatní smrtelníci.

Dvě desítky let byla dost dlouhá doba čekání, jestli k tomu dojde, a za těch dvacet let se nic nezměnilo. Byl stejně rozložený, jako když sem dorazil. To nejmenší, co mohl udělat, bylo zbavit se téhle bídy jednou provždy a udělat to čestně.

Poslední čin jedince by měl být ctnostný. A vykonaný kvůli ženě, kterou vám osud poskytl.

Docela jako kdyby po použití uklízel pokoj, postará se o obnovení řádu v chaosu, jejž nevědomky rozpoutal, než opustí planetu. A potom? Nicota.

Nevěřil ve Stín. Nevěřil v nic.

Kromě utrpení, a to už brzy skončí.

INFO O KNIZE:
Vydá: Baronet, říjen 2019
Překlad: Jana Pacnerová
Vazba: vázaná
Počet stran: 472
Cena: 399 Kč (v e-shopu Baronetu do 30. 10. za 279 Kč)