Sam Hawkeová: Město lží

Ukázky z knih / 28.9.2019 /

Když mě strýc poprvé otrávil, bylo mi sedm…

Nakladatelství Host vydalo debutový fantasy román australské autorky Sam Hawkeové Město lží.

ANOTACE:
Jovan navenek působí jako tichý, nenápadný mladík, který se od ostatních liší jen celoživotním přátelstvím s kancléřovým okouzlujícím, lehkomyslným následníkem. Ve skutečnosti je však mistrem jedů a bylin, vycvičeným ochutnavačem, který má za úkol chránit vládnoucí rodinu. I jeho sestra Kalina za maskou vyrovnanosti a klidu ukrývá život plný lží a tajemství — z nichž některá nezná dokonce ani sám Jovan.

Když kancléř nečekaně podlehne neznámému jedu a hlavní město se ocitne v obležení, musejí Jovan s Kalinou vytáhnout do boje proti neznámému nepříteli a zachránit nejen následníka, ale také celé město a zemi. Postupně však zjišťují, že společnost, do níž se narodili a v níž vyrůstali, má dvě tváře a vedle krásy a civilizovanosti vládne jejich světu také tyranie a zrada.

Nebezpečí číhá na každém kroku a starodávní duchové země se probouzejí… a velmi se zlobí.

 

OHLASY:
V románu Sam Hawkeové jsou akční scény napínavé a nálada mrazivá, každý zvrat a odhalení vás vede k překvapivému závěru. Město lží spojuje záhadu zamčeného pokoje se špionážním thrillerem a akční fantasy tak, že vás donutí číst dlouho do noci.
– SFX Magazine

Přesvědčivá fantasy detektivka a strhující bildungsroman. Jako kdybyste propojili Agathu Christie s Robin Hobbovou.
– The Guardian

Příběh travičů, podvodů a zrady, který jistě udrží čtenáře v napětí. Nečetl jsem mnoho knih, které obsahují tolik zvratů a jsou tak nepředvídatelné, zvláště v posledních kapitolách, jako je tento — moc se mi líbilo, jak to Sam Hawkeová napsala.
– Terry Brooks, spisovatel

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1
JOVAN

Když mě strýc poprvé otrávil, bylo mi sedm.

Jed mi podal ve svém proslulém dušeném mase se sýrem. Žaludek se mi svíjel v křečích a mučily mě ty nejděsivější přeludy, jaké má mladá mysl dokázala vytvořit, ale trvalé následky po sobě toxin nezanechal. Toho dne jsem se naučil, že žádný pokrm ani nápoj není bezpečný, dokonce ani z rukou milovaného strýčka Etana, mého tašiho, člověka, jehož jsem si vážil a jemuž jsem důvěřoval nejvíc ze všech. Především z jeho rukou.

Do desátých narozenin jsem už uměl rozeznat přísady většiny jídel, co se objevila na stole, od kořeněné pečené ryby podávané celoročně na farmách a panstvích Sjony přes černé chlebové placky připravované v jílových pecích každé kuchyně ve městě až po jemné sýrové a medové pečivo, jemuž dávaly přednost nejvyšší vrstvy. Ve všech těchto pokrmech jsem dokázal zachytit jedenáct hlavních jedů. Většinu po chuti, některé po čichu a jeden díky specifické struktuře. Zároveň jsem tyto jedy uměl i sám použít, kdyby bylo třeba.

Strýc Etan se vyučil kuchařem — než jeho vlastní taši zemřel a strýc musel zaujmout jeho místo v Radě —, což bylo mezi šesti kredolskými rodinami poměrně vzácné, avšak nikoli neslýchané. Nikdo neprotestoval ani proti tomu, aby strýc stejnou oddanost k řemeslu pěstoval i ve mně. Pod jeho vedením se můj jazyk a nos seznámily s cizokrajnými jídly i dováženým kořením a naučil jsem se všechno, co kdy bylo v naší zemi napsáno o přírodních i vyráběných jedech.

Z následujících deseti let a několika set otrav jsem si odnesl mnohé: odolnost vůči jedům, jizvy, pochopení tajné a ctihodné role naší rodiny a paměť i mysl vycvičenou v našem řemesle tak, abych jednoho dne mohl chránit vládnoucí rodinu Silasty stejně jako strýc.

Když mi však umíral před očima, ani zdaleka jsem se necítil připravený.

Dobře vycvičená paměť je kvalitní nástroj: důležitá pro učení a pro ochutnavače zcela nezbytná. Já jsem byl na tu svou vždycky pyšný, avšak toho dne mi byla naprosto k ničemu. Dokázal jsem si vybavit každou vteřinu, jako neochotný divák vlastního představení, ale proč bych měl znovu prožívat den plný chyb a zaváhání? Přehrával jsem si ho v duchu znovu a znovu, a přesto jsem stále nedokázal odhalit našeho nepřítele. Nedokázal jsem přijít na to, jak jsem měl strýce zachránit.

Domů jsme dopluli předchozího rána, namačkaní jako zloději v zadní části malé, buclaté nákladní lodě přivážející dřevo z Talafánského císařství jižně od hlavního města. Neměli jsme sebemenší tušení, že půjde o poslední den našich starých životů. Tain, kancléřův synovec a následník, budoucí vládce země a zároveň můj nejbližší přítel, má posvátná povinnost a občas i trn v patě, byl navzdory bolavé hlavě otravně čiperný. Já jsem měl naopak náladu pod psa, třebaže se mi i trochu ulevilo. Vraceli jsme se o několik dní dříve, než bylo v plánu, a Tainovu družinu jsme nechali daleko za sebou v jednom pohraničním městečku na severu, proto jsme se snažili do Silasty vklouznout pokud možno bez povšimnutí.

Po měsíci plném úředních jednání a společenských večírků jsem byl vyčerpaný a podrážděný a zoufale jsem toužil po návratu do zaběhnuté rutiny. V Silastě jsem znal všechny potenciální hrozby mezi urozenými i neurozenými a věděl jsem, co by dotyční mohli útokem na následníka získat či ztratit. Alespoň jsem si to naivně myslel. Jenže v Telase jsem se při odhalování nových hrozeb a problémů musel spoléhat výhradně na svůj úsudek. Kdo by mohl chtít do Tainova kavoči přisypat broučí oko, aby mu rozvázal jazyk, nebo zapéct kroutivku do jeho chleba, aby mu způsobil prudké bolesti břicha a zabránil mu v účasti na nějakém důležitém jednání?

Loď proplula severní říční branou a minula známé bílé hradby, za nimiž na nás čekalo závětří a povědomé vůně a zvuky města. Kapitán odevzdal naše zbraně a snažil se lámanou směsicí sjonštiny, talafánštiny a kupečtiny vyjednat povolení k zakotvení ve městě a já jsem šťouchnutím probudil přítele z lehkého spánku. Okamžitě byl zcela bdělý a ladně vstal. Přestože byl Tain zvyklý na mnohem honosnější prostředí, dokázal usnout prakticky kdekoli. „Uteklo to docela rychle,“ prohlásil zvesela.

Obrátil jsem oči v sloup a posbíral naše věci. „No bodejť, když jsi většinu času prospal a zbytek propil s posádkou.“ Tain se rád bavil ve společnosti mužů a žen, kteří nerozuměli našemu tetování a považovali nás za obyčejné městské floutky. Aspoň jsem se nemusel bát, že mu někdo nasype jed do pití.

Zazubil se na mě. „Procvičoval jsem si diplomacii, příteli.“

Na palubě jsme se opřeli o zábradlí a užívali si hřejivého slunce, zatímco kapitán vyjednával průplav bažinatým severním cípem Zářivého jezera. Během plavby nás ostrý dech maiza často zahnal do podpalubí, ale větry Sjony přes hradby Silasty nepronikly. Poprvé za celé týdny mi nebyla zima.

Před námi se jako majestátní okno do města vznešeně klenul Šejdířův most, jehož bílé kameny jasně zářily proti letnímu nebi. Na východě z břehů vyrůstaly klikaté ulice poseté domky s kupolovitými střechami, které na svahu Obřadního vrchu připomínaly bledou plástev. Na západě rozmanitá směsice lodí, cizích i místních, chrlila do doků rozpínajícího se průmyslového dolního města obchodníky a cestovatele ze všech koutů světa. Davem se proplétali přístavní úředníci, snadno rozeznatelní díky žlutým šerpám. Mezi nepozorné dělníky vykládající nákladní čluny se vrhali černí racci, jejichž pronikavý jekot se mísil se vzdáleným troubením stád oku vyháněných z lodí na pevninu a živým cvrkotem obchodu. Proplouvali jsme pod Šejdířovým mostem a vraceli se ke svým životům a já jsem měl pocit, jako bych se konečně probudil ze zlého snu.

Zaplatili jsme kapitánovi a připojili se k různorodé a barvité směsici obchodníků, dělníků a návštěvníků prodírajících se doky směrem k dolnímu městu. Mladší a méně kultivovaná stránka Silasty byla třikrát větší než historická část a sídlil zde nejen průmysl a obchod, ale také celá škála více i méně vážených podniků. Zaútočil na nás pach tuctu různých koření a olejů na smažení. Mezi starými elegantními čajovnami a dobře maskovanými hráčskými doupaty se tísnily malé prodejní stánky a ze stínů vyskakovali pouliční prodejci se zbožím mazaně vystaveným tak, aby ho mohli rychle popadnout a vypařit se, kdyby se na trhu objevil zástupce některého z cechů. U nedalekého kanálu jsem zahlédl vrávorajícího muže, který se hašteřil s pohanským kazatelem klečícím u modlitebního oltáře z kamenů a ptačích kostí.

Toužil jsem po klidu a prostoru naší rodinné rezidence, po konvičce pravého oromanijského čaje a konejšivé přítomnosti strýce a sestry. „Seženu nám odvoz.“ Zachytil jsem pátravý pohled muže s nosítky, ale Tain mě přerušil.

„Co se to tam děje?“

Zadíval jsem se stejným směrem jako Tain. Potyčka mezi opilcem a pouličním kazatelem nabrala na obrátkách. Cizinec držel pohana za zápěstí a s křikem mu cloumal paží, zatímco drobnější mužík svíral modlitební talismany kolem svého krku a napůl zpíval, napůl kvílel jakési zaklínadlo. „Není na to trochu brzy?“ zamumlal jsem. Naši místní obchodníci by měli mít dost rozumu a neprodávat kori v tuhle denní dobu. Ačkoli, jak jsem se tak na podroušeného muže díval, nejspíš byl vzhůru celou noc. Měl na sobě zmačkané sako a široké kalhoty z tlusté látky naprosto nevhodné do našeho podnebí a agresivita z něj čpěla ještě víc než alkohol a kouř z herních doupat.

Tain k nim vykročil a já jsem ho chytil za paži. „Nechej to pořádkové gardě.“ Rozhlédl jsem se po davu, ale marně — nikde žádná rudo-modrá pruhovaná uniforma. „Nebo zástupcům cechů.“

Opilce kazatelovo modlení urazilo a jeho láteření přešlo v neskrývaný řev. „…hej, hej, mluvím s tebou, ty zatracená pouliční špíno! Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“ Kopl do oltáře a srazil jeden z vyvážených kamenů.

Kazatel, který se do té chvíle vyhýbal očnímu kontaktu a nechal si cloumat paží, jako by to byl fáborek na slavnosti, přerušil zaříkávání a zadíval se na většího muže. Řekl něco, co jsem nezaslechl, ale ať už šlo o cokoli, cizince to rozčílilo k nepříčetnosti. Sáhl do záhybů širokých kalhot a na ranním slunci se zaleskla čepel. Kdosi vykřikl a dav o kus ustoupil.

„Garda!“ zvolal jsem, ale když jsem se otočil, abych následníka zahnal do bezpečí, Tain už se vrhal po ruce s nožem. Chytil muže za zápěstí a pootočil se zpět ke mně. Opilec pustil kazatele a pod tlakem na loket a rameno zavrávoral. Nůž mu vyklouzl z prstů a cinkl o zem. „Pusť — pusť mě!“ zahulákal a pokoušel se přemoct zmatek i bolest.

Opatrně jsem k nim přiskočil a odkopl nůž z dosahu. Nošení zbraní bylo ve městě zakázáno, ale někteří lidé se zkrátka nikdy nepoučí a prohlídky u bran občas nebyly tak důkladné, jak by měly. Po pořádkové gardě stále ani vidu, ani slechu. Nervózně jsem se přiblížil k Tainovi. Měl jsem za úkol ho chránit, ale před skrytými hrozbami, ne před agresivními opilci na ulici. A ani tak mi mou povinnost neusnadňoval. Dav přihlížel s rozpačitou uchváceností a několik lidí Taina poznalo. „Měli bychom —“ ozval jsem se.

„Už jsi skončil?“ Tain přiklekl muži biceps.

„Skončil! Skončil!“

Jakmile měl muž paži volnou, překulil se na bok a se skučením si vytřepával bolavé zápěstí. Tain se otočil ke kazateli, který si rychle upravoval kameny a cosi si mumlal. „V pořádku?“ Dřepl si vedle něj. „Můžu nějak pomoct?“

„Duchové jsou nespokojení,“ mumlal muž a zamračil se, aniž odtrhl oči od oltáře. „Městu vládne korupce a duchové se zlobí. Čeká nás trest.“ Setřásl Tainovu ruku z ramene. „Všichni budeme potrestáni.“

„Ctěný následníku, prosím, nech to na úřednících cechu,“ řekl jsem. Jestli ten titul pro pohana něco znamenal, dobře svou reakci zatajil, dál upravoval svůj oltář a mumlal zlověstná proroctví a kletby. Povzdechl jsem si. Technicky vzato neměl v přístavu co dělat, ale pohani obvykle představovali jen mírnou nepříjemnost. Nejspíš cizince proklel kvůli jeho opilosti nebo ho urazil nějak jinak. Ale kde jsou gardisté? Rušný trh by se jimi měl jen hemžit. Silasta byla proslulá svou mírumilovností, ale pořádková garda měla jakožto nezbytné bezpečnostní opatření bránit tomu, aby se běžné handrkování o cenu zvrhlo v ostřejší konflikt, obzvlášť s přílivem cizích obchodníků a návštěvníků, kteří nemuseli náš mírumilovný životní postoj respektovat.

Vzal jsem Taina za paži, zvedl ho a pokusil se pobídnout ho pryč. „Opravdu ti musím říkat, aby ses ne—“ Zničehonic jsem s heknutím zalapal po dechu, protože do nás cizinec z boku vrazil, mě povalil na zem a do Taina strčil tak, že rozbořil nejen kazatelův oltář, ale také stánek se smaženými třpytibrouky. Zářiví broučci a papírové kornouty se rozkutálely po zemi a žena, která ve stánku prodávala, rozčileně vykřikla. Než jsem se znovu vyškrábal na nohy, Tain už stačil popadnout muže za jedno koleno a podivným zakroucením a trhnutím protivníka vyvedl z rovnováhy. Opilec spadl na nohu stánku s hlasitým zaklením v jazyce, který jsem nepoznával, a téměř ho zbortil. Tain se na něj vrhl a oba se spolu začali válet a prát v rozsypaném jídle.

Tiše jsem zaklel, zakroužil kolem nich a snažil se přijít na způsob, jak Tainovi pomoct. Když mohutnější muž přítele uvěznil pod sebou, skočil jsem po něm a obemkl jeho krk pažemi. „Takhle si návrat domů nepředstavuju,“ hekal jsem a pokoušel se ho odtáhnout. Štěstěno, od mého bojového tréninku už uplynula opravdu spousta vody. A kde vězí ta zpropadená garda?

Muž Taina pustil a úderem lokte do břicha mi vyrazil dech. Mé sevření povolilo, on se mi vytrhl a se zvířecím zařváním mě setřásl jako hmyz. Posílený alkoholem a zuřivostí cizinec působil přinejmenším dvakrát tak hřmotným dojmem než útlé tělo následníka.

Zaklel a nemotorně se po Tainovi ohnal pěstí. Následník se muži prosmekl pod paží a uštědřil mu dva krátké, tvrdé údery do žaludku, než rychle odtančil z jeho dosahu. „Je pořád plný kori,“ houkl na mě Tain. „Miř mu na břicho!“

Při pohledu na nadšení v přítelových očích bych nejradši jednu vrazil jemu. Nechtěl jsem se k mužovu břichu ani přiblížit. Dav kolem nás dál ustupoval. Někteří se tou scénou dobře bavili, jiní přihlíželi spíše otráveně, ale nikdo nám nespěchal na pomoc. Vyhnul jsem se úderu vedenému mým směrem a pak se muž znovu vrhl na Taina. Zatímco upíral svou opileckou pozornost na nový terč, já jsem ho malíkovou hranou ruky co nejsilněji udeřil do břicha. „Chci si dát jen hrnek čaje,“ oznámil jsem mu hořce.

Tain se zasmál. Vyhnul se mužovu výpadu a naposledy ho udeřil; a s tou poslední ranou se cizinec zlomil v pase, jako vyfukující se měch, a s nechutným zasténáním dopadl na zadek vedle kanálu. „Ustup,“ varoval mě Tain a oba jsme uskočili z dosahu právě včas, abychom se stačili vyhnout náhlému přívalu z mužova přeplněného žaludku.

A konečně — konečně — se objevila i pořádková gardistka. Podél obočí se jí leskla vrstvička potu a vlasy jí z copu trčely do všech stran. Zastavila se, vytřeštěnýma očima přejela všechny účastníky rvačky a její strohý výraz vystřídal upřímný šok. „Ctěný následníku! Kredo! Já… přijměte nejhlubší omluvy, na jižním konci mola došlo k potížím se stádem oku a luter a… Ctěný následníku, nejste zraněn?“ Rozhlédla se kolem, nejspíš hledala armádu sloužících, kteří tu měli být a podobné situaci zabránit, ale ti se bohužel zatím stále plavili po řece, několik dní za námi.

„Jsme v pořádku,“ ujistil ji Tain se širokým úsměvem. „Tenhle chlapík to přehnal s kori a obtěžoval tamhletoho nebožáka s oltářem.“

„Měl nůž,“ informoval jsem ji a ukázal směrem, kam jsem zbraň odkopl.

„Ve městě jsou zbraně zakázané,“ vyštěkla gardistka na muže u kanálu, ten však stále v předklonu dávil, a tak ji nejspíš neslyšel. Znepokojeně se znovu zadívala na Taina. „Ještě jednou se za to zdržení omlouvám, Ctěný následníku. Máme podstav.“

„To není vaše vina.“ Tain s úsměvem poklekl a narovnal ohnutou nohu stánku, který během rvačky zbořili, a já jsem pomáhal prodejkyni sesbírat papírové kornouty a uklidit rozsypané brouky. Jakmile si uvědomila, s kým má tu čest, její podráždění jako kouzlem zmizelo a najednou nás dobrosrdečně odháněla pryč.

„To jídlo zaplatíme,“ slíbil jsem a podal jí posledního brouka.

„Ne, kredo, to vůbec není nutné,“ ujišťovala mě, ale já jsem přesto otiskl náš rodový znak do voskové tabulky na jejím nyní rozviklaném stolku a otráveně pohlédl na Taina.

„Zapletli jsme se do toho vlastní vinou,“ prohlásil jsem neoblomně.

Tain pomohl gardistce zvednout mohutného opilce na nohy. Jako by za jeho agresi mohl výhradně obsah jeho žaludku — najednou ani nepípl, schlíple stál a nechal si od ženy svázat ruce za zády lanem vyztuženým drátem, které nosila u pasu. „Odvedu ho s vámi do sídla cechu,“ nabídl se Tain.

„To není nutné, Ctěný následníku,“ vyhrkla nervózně gardistka. „Už se vás naobtěžoval až dost.“

„Nesmysl!“ Tain po ní blýskl úsměvem. „Beztak bych rád prohodil pár slov s cechmistryní.“

Náhle se mi rozsvítilo a já jsem jeho idiotské chování prohlédl. Zakoulet očima na druhého nejmocnějšího muže v zemi by bylo velice nevychované, a proto jsem se spokojil s povzdechem. Měsíc na řece a já už jsem stačil zapomenout na přítelovu nedávnou posedlost cechem válečníků, a především pak jeho drsnou, nechvalně známou vůdkyní kredolou Aven.

Výcviku u cechu věnoval větší část léta, ke značnému podivu svých vrstevníků a ke vzteku svého strýce, současného kancléře. Na rozdíl od nich jsem jeho důvodům rozuměl, mátl mě jen obdiv, který choval k Aven. Byla o dvacet let starší než on a stála v čele nejméně uznávaného a váženého cechu, lhostejného k umění, hudbě i kultuře. Jeho fascinace byla zcela nepochopitelná, především proto, že Silasta byla plná zajímavých a nadaných mužů a žen, krásných, inteligentních a pro civilizaci mnohem přínosnějších než osoba, která se vyznala jen v efektivním využití násilí.

Nicméně gardistka jeho naději uhasila i tak. „Cechmistryně není ve městě, Ctěný následníku. Je s armádou poblíž Moncasty, opět bojuje s Doranity o doly. Proto je nás tu tak málo.“ Rozpačitě sklonila hlavu. „Prosím, nechte to na mně a přijměte omluvu, že jste se vůbec musel zapojit.“

Po jejím odchodu jsme si v kanálu opláchli poškrábané ruce. Tain bral mé láteření s humorem a ani se neobtěžoval omluvit. „Nikdo jiný mu na pomoc nešel,“ podotkl.

Zamračil jsem se. „Ne, ale to neznamená —“

„Byl bys radši, kdyby toho staříka pobodal?“ Vstal a roztěkaně se rozhlédl. „Měli bychom se po něm podívat. Myslím, že jsem ho něčím urazil.“

Kolem se to však už hemžilo zástupci cechu ve žlutých šerpách a kazatel byl dávno pryč, ať už se klidil z vlastní vůle, nebo na jejich příkaz. Hlásat starou víru samozřejmě nebylo protizákonné, nicméně garda pohany často z trhu vykazovala, protože obtěžovali prodejce nebo překáželi provozu.

Zvedl jsem hlavu k obloze a vyhledal polohu slunce. „Měli bychom vyrazit. Kancléř se o tom nejspíš brzy dozví.“

Tain mě počastoval škemravým pohledem. „Tak alespoň pojďme pěšky. Užijme si ještě trochu klidu, dokud to jde.“ Nepřipadalo mi, že by se naše ráno dalo nazvat poklidným, a tak jsem nevěřícně povytáhl obočí, ale Tain se vzápětí zazubil. „Aspoň si můžeme dát ten čaj.“

Vydali jsme se na jih a přešli po pěším mostu na východní stranu jezera. Východní pobřeží se od své obchodem pulzující sestry lišilo jako den a noc. Všude samá dlouhá, stříbřitá stébla trávy a bílý písek, na němž posedávaly skupinky bohatších obyvatel Silasty a užívaly si slunce. Lidé se cákali v mělké vodě a drzí racci kradli nestřežené jídlo. Sešli jsme z mostu a vyhnuli se skupince pištících dětí, které v trávě hrály na „bosorina“: vrávoravě se kymácely na ramenou a zádech ostatních a zpívaly doprovodnou písničku. Při posledním verši do nás málem vrazily. „Neopusť nás, velký bosorine!“ Načež se věž těl s hlasitým chichotáním zhroutila k zemi a změnila se v moře vrtících se končetin. Za nimi se líně rozvalovala skupinka mužů a žen, kteří si krátili nudu sázením na přátelské běžecké závody v trávě.

Tento břeh jezera byl jednolitější a my jsme snadno zapadli mezi záplavu tmavých hlav a holých hnědých končetin pod bílými tunikami nebo palumami. Avšak dlouho jsme si anonymity neužili; nejprve si nás odchytil horlivý mladý kredo Edric, který se nám chtěl pochlubit svou nejnovější písní složenou k poctě mé sestry (a nazvanou velmi originálně „Kalina, Kalina“), a pak nás přepadl párek mazaných šperkařů, kteří se snažili z mladých kredolů vymámit nějakou zakázku. Ulevilo se mi, když jsme konečně dorazili do naší rezidence.

Do ticha zazněl cinkot drobné zvonkohry nade dveřmi. Zelené rostliny (dekorativní, léčivé i smrticí), jež lemovaly zakřivené stěny, se ani nepohnuly. Ve vzduchu se vznášel nepatrný závan kouře — buď Etan pekl nebo prováděl nějaký pokus. Po něm ani Kalině nebylo nikde ani stopy.

Převlékl jsem se — vděčný za čisté svršky — a totéž nabídl Tainovi, ale ten nad mou nabídkou jen mávl rukou, zcela netečný ke svému špinavému zevnějšku. Když sestra dorazila, právě jsem připravoval čaj.

Při pohledu na nás se zarazila. Nebo šlo možná o bezděčnou křeč, protože po ní následovalo několik kýchnutí. Tain se zasmál a hbitě vstal. „Po tomhle zvuku se mi stýskalo!“

„Jsi nemocná?“ vyhrkl jsem.

„Taky tě zdravím, bratře.“ Usmála se, aby otupila tu uštěpačnou poznámku, a pak na uvítanou stiskla ruce nejprve mně a vzápětí Tainovi. „Vítejte doma, oba.“

„Je to úleva, být zase doma,“ opáčil jsem smířlivě. Zblízka vypadaly její vlasy vlhké a lesklé a z její kůže sálal chlad. „Kdes byla? Jsi v pořádku?“

„Na procházce. A jsem na tom pořád stejně.“ Jemný hlas zněl ochraptěle. Sestra se vyhnula mému pohledu, proklouzla kolem nás a usadila se na jeden z polštářů u stolu.

Zkontroloval jsem barvu louhované směsi a usoudil, že už je uspokojivě sytě zlatá. Postavil jsem konvici mezi nás tři a přes konejšivý vřelý zvuk nalévaného čaje naslouchal sestřinu dechu. Žádné výmluvné sípání ani chrapot. Nic znepokojivého.

Po několika doušcích mě obklopil pocit rutiny — jako bychom nikdy neodjeli. Tain Kalinu bavil příběhy z našich cest a nějak se mu podařilo proměnit jednotvárné týdny plné stresu v sérii zábavných eskapád. Já jsem seděl, mlčel a popíjel čaj. Šlo o novou směs, kterou nám během mé nepřítomnosti poslala matka. Jemné aroma a překvapivě výrazná, zemitá chuť. Matka nikdy nebyla ochutnavač, a když na to přijde, vlastně se nechovala ani jako matka, ale nedalo se popřít, že na čaj má dokonalý nos.

„Ale dost už o nás dvou,“ zahlaholil Tain nakonec. Vstal od stolu a začal se probírat našimi taškami. „Dárky! A ty nám pověz, co je nového u tebe. Doufám, že nepracuješ moc tvrdě!“

„Ach, tady je všechno při starém,“ zamumlala Kalina neurčitě. Tain jí koupil sadu vyleštěných dřevěných kuliček. Já jsem jí přivezl talafánskou knihu pohádek s překrásnými ilustracemi. „Poslyš, nekoupils mi to jen proto, abys mohl z těch obrázků seškrábnout vzorky barev, že ne?“ zeptala se mě přísně a Tain se při pohledu na mou snahu o kličkování od srdce rozesmál, protože si živě vybavoval, jak jsem se na trhu rozplýval nad odstínem jedné modré.

„No, alespoň jsi do toho vložil kus sebe,“ poškádlila mě a na tvářích jí naskočily potěšené ďolíčky. Tain jí zapletl kuličky do tmavé hřívy vlasů — dřevo mělo stejný teple hnědý odstín jako její pokožka a v jejích kudrnách se lesklo jako kapky rosy — a ona listovala knihou. Talafánština se výrazně lišila od psané podoby našeho jazyka a nepodobala se ani kupečtině. Já jsem ji rozluštit nedokázal, ale pro sestru to nebyl žádný problém. Hltala stránku za stránkou a prsty jemně laskala papír.

„Škoda žes nemohla s námi,“ zašeptal jsem a její ruka nad stránkou na okamžik strnula. Vzápětí však Kalina s předstíranou lhostejností pokrčila rameny. V duchu jsem si vynadal za to, že jsem vůbec něco řekl, a rychle změnil téma. „Etanovy vzkazy byly dost stručné. Měl napilno?“

„Skoro jsem ho neviděla,“ přiznala. „Nejprve ten zmatek s nájezdy na doly a pak podle mě řešil nějaký problém s dodávkami letní sklizně. A navíc jsme tu měli zemětřesení, které poškodilo kamenolom, a na rýžových polích pořád ještě nezačalo pršet, takže se všichni bojí o výnosy.“

„Co se stalo v dolech?“ Tainův tón byl až přehnaně netečný. Již dlouhé roky jsme vedli spory s několika doranitskými horskými kmeny ohledně vlastnictví některých dolů na jižní hranici; letní nájezdy nebyly nijak neobvyklé, ale tyhle se přesto vymykaly — byly rozsáhlejší a lépe organizované než ty v minulých letech. Tainův zájem však neměl s politickými důsledky co dělat.

„Některé útoky se začaly přesouvat blíž k Moncastě,“ řekla Kalina, trochu se zavrtěla a vyprostila vlasy z Tainových rukou. „Napadli jednu z pohraničních vesnic. Rada vyslala celou armádu, která má za úkol Doranity buď vytlačit nebo přimět k otevřenému střetu.“

„Tak proto je s nimi i Aven,“ usoudil Tain se zřetelným zklamáním.

Sestra se zrovna chystala napít a její rty se kolem porcelánového hrnku nepatrně sevřely. „Ano, cechmistryně Aven jela v čele armády.“

Tain si povzdechl a nyní, v soukromí naší rodinné rezidence, jsem si na něj dovolil otevřeně zakoulet očima. „No tak, Jove,“ bránil se při pohledu na můj výraz a oblažil nás nevinným úsměvem. „Jsem následník, ne? Strýc mi neustále klade na srdce, abych udržoval dobré vztahy se všemi radními.“

„V tom případě se budu těšit na to, jak v příštích měsících pod střechou cechu řemeslníků zapracuješ na svých schopnostech v obdělávání kůže.“ Těžko říct, jestli bylo jeho okouzlení Aven příčinou či důsledkem oněch nekonečných lekcí bojového umění a nauky o zbraních, nad nimiž jeho vrstevníci jen nechápavě kroutili hlavou. Pohlédl jsem na sestru, která se upřeně dívala do šálku. Talafánská kniha ležela stranou. „A Doranité ustoupili?“

„Nic se ke mně nedoneslo.“ Její hlas ochladl.

Cítil jsem, jak se poklidná atmosféra našeho shledání pomalu vytrácí, a pokusil jsem se ji navodit zpět. S nuceným úsměvem jsem nám všem dolil čaj. „Říkala matka, jak se tahle směs jmenuje? Je moc dobrá. V Telase se šušká, že náš čaj pije už i sám talafánský císař.“

„Jmenuje se Bledá jehla.“ Odkašlala si. „Matka chce, abych se na nějakou dobu přestěhovala na panství.“

„Proč?“ Panství všech šesti kredolských rodin, a tedy i naše venkovské pozemky, byly jádrem rodinného podnikání a zásobovaly hlavní město potravinami, ale sotva se dalo říct, že by šlo o zajímavou prázdninovou destinaci. A žádným velkým lákadlem nebyla ani vyhlídka na setkání s matkou, jejíž posedlost pěstováním čaje dalece převažovala její touhu pomáhat strýci s naší výchovou. Z města se odstěhovala, sotva jsem začal chodit, a od té doby jsme ji vídali nanejvýš jednou ročně, pokud vůbec.

Kalina pokrčila rameny, zamíchala čaj a vyhnula se mému pohledu. „Asi má dojem, že bych tam mohla být užitečná.“

Ten nepatrný důraz na slovo „tam“ jsem si možná jen představoval.

Kalina byla starší než já a Etanovou učednicí se měla stát ona. Byla chytrá, tichá, nenápadná a zoufale toužila strýce potěšit. Jenže když se ukázalo, že na to nestačí, nahradil jsem ji já a od té chvíle to pro oba bylo citlivé téma.

Stále jsem si živě vybavoval, jak jsem jako malý ležel v posteli a ona seděla se svíčkou v koutě, tvář zkřivenou soustředěním. Usilovně studovala, učila se nazpaměť množství a jména a kreslila neuvěřitelně propracované obrázky listů rostlin a doufala, že její odhodlání udělá na tašiho dojem a vynahradí slabost jejího těla. Tehdy jsem tomu nerozuměl. Měl jsem vlastní trable — v dětství byla má nutkání nepřekonatelná a já jsem je neuměl zkrotit. Myšlenky, jež jsem nedokázal vypudit z hlavy, zdánlivě bezvýznamné otázky, které mě bez ustání mučily… Sestra byla mým pevným bodem, uklidňovala mě, kdykoli se úzkost proměnila v záchvat, a pomáhala mi nastavit pravidla, s jejichž pomocí jsem nakonec celý problém překonal.

Kalina mě naučila naši tajnou rodinnou šifru sestavenou z čárek a teček ještě dřív, než jsem si osvojil četbu běžného jazyka. Nechávali jsme si tajné vzkazy nejen na papíře, ale taky na jakémkoli povrchu, z něhož jsme je mohli vyčíst hmatem — na voskových tabulkách, korálkových náhrdelnících, dokonce jsme je vyrývali do chleba —, čímž jsme se zdokonalovali ve čtení naslepo, stejně jako zrakem. Občas jsme si psali vzkazy i geraslinovým inkoustem, který po zasypání určitým druhem prášku zmizel a objevil se teprve tehdy, když jsme jej vystavili teplu a světlu. Díky ní jsem se již v útlém věku blízce seznámil s rozmanitou faunou naší země, protože jsem ji z ní zkoušel — ukazoval jsem jí části rostlin a ona je pojmenovávala. Zbožňoval jsem tu hru, ten metodický konejšivý opakující se proces. Teprve o mnoho let později jsem pochopil, že pro ni to hra nebyla. Ona neustále napínala síly a pokoušela se překonat sama sebe.

Jenže ať se snažila sebevíc, nestačilo to.

Když ji Etan poprvé a naposledy otrávil, málem umřela. Navzdory imunizaci, kterou podstupovala dlouhé roky, její křehké tělo, odjakživa náchylné k sebemírnějšímu kašli nebo horečce, nedokázalo s dávkou jedu bojovat. Byl jsem tehdy ještě malý, ale nikdy jsem nezapomněl na samotu těch temných týdnů, kdy mě k ní nechtěli pustit a já jsem neměl nikoho, s kým bych si mohl hrát a kdo by mi pomáhal ukočírovat mou rozbouřenou mysl. Nakonec se zotavila, ale od té chvíle byla ještě slabší než předtím. Její pleť získala popelavý nádech, vlasy měla matné a oči se jí horečnatě leskly. Sice jsme si dál nechávali šifrované vzkazy, ale tu hru s obrázky jsme už nikdy nehráli. O mnoho let později se mi zkroušeně přiznala, že ty karty spálila. Selhala a já jsem převzal místo, které mělo patřit jí.

Čaj vychladl a konverzace vyšuměla do ticha. Pohoda, již jsem čerpal z toho, že jsme se všichni tři opět shledali, byla pryč a já jsem nevěděl, jak ji získat zpět.

Krátce nato dorazil posel a vysvobodil nás z toho trapného utrpení. Zpráva o našem návratu už se rozkřikla a kancléř Caslav uctivě žádal synovce, aby se dostavil na formální oběd v rezidenci kreda Lazara, pořádaný na počest talafánského vyslance. Možná onen šlechtic dorazil na té honosné talafánské lodi, kterou jsme při příjezdu viděli v přístavu. Tain mě okamžitě začal přemlouvat, abych šel s ním. A všechno bylo opět zpátky při starém.

Když si to tak zpětně přehrávám, mohl jsem tam dorazit dřív. Mohl jsem vstoupit jinak. Oslovit jiné lidi. Možná bych si něčeho všiml. Jenže co se stalo, nejde odestát.

Rezidence šesti kredolských rodin byly vystavěné na široké třídě vinoucí se kolem vrcholku kopce, takže od nás, Oromaniových, to k sídlu rodiny Reedových bylo jen kousek pěšky. Z oken se do ulic linuly zvuky velké slavnosti a před pozemky postávala družina talafánských sloužících s kamennými výrazy, kteří hlídali bohatě zdobená nosítka. Vyslanec musel být velmi významný muž, ale vzít si vlastní sloužící do hostitelova domu bylo považováno za nevychovanost — dokonce i v případě cizince —, a tak museli zůstat venku.

Sluhové oblečení mnohem honosněji než já nás rychle popoháněli k Lazarovu přijímacímu salonu. V koutě něžně brnkal do strun nejoslavovanější hudebník cechu divadelníků. Hedvábné závěsy, vytvořené nezaměnitelnou rukou cechmistra řemeslníků osobně, se jemně třepotaly ve vánku ze zahrad a důmyslné výklenky ve stěnách vyplňovaly vysoké modré květiny dovezené z Velkých Mokřadů. Všechno nové — při mé poslední návštěvě to tu nebylo — a všechno nesmírně cenné.

„Ctěný následníku!“ Lazar na přivítanou popadl Taina za obě ramena a zaculil se na něj. „Jste zpět a brzy! Čekali jsme vás až za několik dní! Chtěl jsem vám uspořádat večírek.“ Hlava našeho hostitele vypadala jako lesklá, třesoucí se slza namaštěná těmi nejdražšími oleji a zakončená slabošskou bradou. Obézní postavu halily výstřední látky. Sjel mě pohledem a tvář se mu zkroutila zdvořilou nejistotou. Zvažoval přijatelný pozdrav; nebyl jsem pozvaný, ale zároveň jsem měl zdědit Etanovo křeslo v Radě a má rodina byla významnější než ta Lazarova. „Kredo Jovane, jaké milé překvapení. Vítejte doma, chlapče.“

„Přijměte mou omluvu, kredo Lazare.“ Střelil jsem pohledem po Tainovi, ale ten mě okázale ignoroval. Neměl jsem se nechat přemluvit. „Vím, že jde o oficiální akci Rady. Chtěl jsem pouze prohodit pár slov se strýcem. Bude to jen chvilička.“

„Ale ovšem, ovšem, hochu.“ Lazar nás popohnal dovnitř a už začínal být roztěkaný. „Tenhle kousek jste ještě neslyšeli, viďte? Znamenitý. Podle cechu divadelníků jde o skladbu sezóny, víte? Já bych řekl —“ Přerušilo ho hlasité třísknutí na druhé straně místnosti; cechmistryně kameníků vrazila do sluhy a na bílé dlažbě se jako krev rozprskla křiklavě oranžová polévka. „Už zase!“ Lazarův hlas vyskočil o oktávu výš. „Prosím, omluvte mě, Ctěný následníku.“ Lazar vyplašeně odběhl a ani parfém nedokázal zamaskovat pronikavý zápach jeho potu. Vyměnili jsme si s Tainem pobavené pohledy.

Hlavy kredolských rodin a cechmistři, kteří tvořili vládnoucí Radu Silasty, postávali kolem v malých skupinkách, mezi nimiž se zkušeně proplétali sloužící. Když jsme minuli cechmistryni divadelníků Varinu, právě cosi říkala sluhovi roznášejícímu pohárky se zamlženým kori, a objevili jsme i talafánského šlechtice, třpytivě bílého ducha v zářivé hedvábné tunice, s propadlýma očkama. Stál mezi kredolou Narou a kredem Javestem a poslouchal hudebníka. Na druhé straně místnosti si u stolu s jídlem povídali Etan, kancléř Caslav a několik dalších radních.

Kancléř si nás všiml a se sevřenými rty nám pokývl. On a Tain by mohli být bratři. Měli stejnou útlou postavu, široký nos a tmavé kudrny právě tak dlouhé, aby zakrývaly to, co Tain nazýval „rodinnýma ušima“. Tetování na Caslavových holých pažích byla propracovanější než Tainova a symbolizovala jeho roli kancléře. Byl to pohledný muž, ale na rozdíl od synovce měl vážnou tvář, beze stopy humoru. Etan byl vedle něj snadno přehlédnutelný: nevýrazný padesátník, nižší a podsaditější, s plnovousem a vlídnýma očima. Měl pověst mírného člověka. Já jsem věděl, že opak je pravdou.

Tain se přiřítil k Caslavovi, ze strýcova podmračeného výrazu si nic nedělal a srdečně vzal staršího muže za ramena. „Rád tě vidím. Umírám hlady. To jsou rybí koláčky?“

„Jsi doma o tři dny dřív,“ konstatoval Caslav a já bych přísahal, že se v místnosti ochladilo. „A navíc jsem vyrozuměl, že ses vrátil bez doprovodu. Příbuzní mi poslali velmi rozrušeného kurýrního ptáka.“

„Je to dlouhá cesta, taši, ten chudák byl určitě jen unavený.“ Když se Tain nedočkal chápavého úsměvu, vyloudil na tváři svůj nejupřímnější výraz. „Omlouvám se, strýčku. Byli na můj vkus až příliš horliví a já jsem vycítil šanci vrátit se domů dřív a bez všeho toho humbuku. A aspoň mám díky tomu možnost přivítat našeho hosta. V Telase jsem pochytil něco málo z talafánštiny. Mám se mu jít představit?“

Přesunul jsem se dozadu a postavil se vedle Etana, zatímco se ti dva dál bavili.

„Jovane,“ pozdravil mě Etan s povytaženým obočím.

„Taši,“ odvětil jsem a pokrčil rameny. Strýci zacukalo v koutku úst.

Mohutný muž v nepadnoucí palumě, který čekal na jídlo, také zdvořile ustoupil, aby kancléři a jeho synovci poskytl dostatek prostoru k soukromému rozhovoru. Jeho přítomnost byla tak nečekaná, že mi chvíli trvalo, než jsem v něm poznal Marca, výcvikového velitele cechu válečníků. Před dvěma lety jsem ho měl na povinné lekce a vedl i Tainův nedávný výcvik. V Radě neseděl, ale nejspíš mu přidělili titul dočasného cechmistra, zatímco Aven táhla s armádou na jih. Voják ve vybrané společnosti vyčníval jako obrovský strom nacpaný do zdobeného květináče, plešatící hlava trčela vysoko nad davem a svalnatá hruď a ramena napínaly obvykle volnou palumu. Oděv ho omezoval v pohybu a on se horko těžko pokoušel jednou rukou podat sluhovi misku, aby mu do ní nalil polévku, a druhou od něj převzít kulatou chlebovou placku.

„Mistře Marco!“

Davem se prokmitl kredo Bradomir — z druhé nejvýznamnější a nejbohatší rodiny hned po té kancléřově — a zaútočil na Marca oblakem vonných olejů a záhyby bílého hedvábí, než velitel stačil misku sluhovi podat. „Můj milý, vážený mistře.“ Bradomir mu misku vytrhl z ruky a držel ji mezi konečky prstů s upravenými nehty, jako by ji Marco něčím nakazil. „V armádě se takovými drobnostmi určitě nezabýváte, ale zde platí určitá pravidla chování. Na každé akci je vždy kancléř obsloužen jako první.“

Bradomir misku s hlasitým cinknutím drahé keramiky vrátil na hromádku nádobí. Marco si otřel čelo, ustoupil vzad a se skloněnou hlavou se zoufale rozhlížel po východu. Chápavě jsem mu pokývl. S Marcem a jeho sortou jsem neměl moc společného; přestože poskytovali neocenitelné služby městu a celé zemi, byly jejich schopnosti a hodnoty v naprostém rozporu se zbytkem mírumilovné a kultivované společnosti Silasty. Na druhou stranu Bradomir byl zcela bez diskuze licoměrný pitomec.

„Omlouvám se, kredo Bradomire,“ pronesl Marco hrubým hlasem s nepatrným přízvukem, navzdory desítkám let, která již ve městě prožil. Nejistou rukou začal Bradomirovi podávat i svůj chleba.

V tu chvíli se mezi ně vložil Tain. „Tohle je směšné,“ řekl následník. „Prosím, mistře, nechte si ten chleba.“ Zpražil Bradomira přezíravým pohledem a kývl na zpoceného sluhu, který nalil dvě misky zářivé polévky. Tain s přehnanou dramatičností podal jednu z nich svému strýci a omluvně se usmál na Marca. „Tak, problém vyřešen.“

Marco se mlčky a nemotorně protlačil mezi lidmi dozadu. Bradomirův pohled, orámovaný hutně nalíčenými řasami, spočíval na Tainovu zátylku po celou dobu, co mu sluha naléval polévku. Já jsem přistoupil k Etanovi, protože jsme byli na řadě. „Měl bych si dělat starosti?“ zamumlal.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ty?“ Přestože jsme byli kancléři pořád nablízku, mírně jsme se natočili, zatímco on řešil s cechmistryní kameníků materiál vhodný k vydláždění ulic v dolním městě.

„Ne. V pořádku. Později.“ Etan odložil svou misku vedle kancléřovy, upravil si záhyby palumy a pak, jen o pár vteřin později, nádobu opět zvedl. Prohodil misky tak nenápadně a bez námahy, že jsem mohl jen tiše žasnout. Nehledě na to, jak tvrdě jsem dřel, nedokázal jsem si představit, že bych kdy byl stejně dobrý ochutnavač jako strýc.

Chtěl jsem se ho zeptat na Kalinu a matčino pozvání, ale hlasité zapištění z druhé strany místnosti mi přetrhlo nit.

„Co zase?“ Kredo Lazar se snažil protlačit mezi hosty ke zdroji rámusu: jedna služebná tam poskakovala na místě a plácala se po zádech. Zdálo se, že je v jakési podivné křeči. Když se při svém hopsavém tanci otočila k nám, ozvalo se několik dalších výkřiků. Ve vlasech jí visel jakýsi tvor, šedý, zhruba o velikosti její hlavy a dost mrštný, aby se bez obtíží vyhýbal jejímu zpanikařenému plácání. Přiskočili k ní další sluhové a pokoušeli se jí pomoct, ale v tu chvíli zvíře přeskočilo z jejích vlasů na jeden z malovaných hedvábných závěsů visících poblíž a hbitě se po něm škrábalo nahoru jako obří pavouk.

„Ne! Hedvábí ne!“ zaskučel Lazar. „Sundejte to! Sundejte to někdo!“

„Co to u sta hromů je?“ Z Tainova hlasu čišela směsice hrůzy a zvědavosti. Zvíře mezitím poskakovalo jako akrobat mezi třepotajícími se pruhy hedvábí. „Ono to… létá?“

Skoro ano. Při každém skoku ze závěsu na závěs se mezi tvorovýma předníma a zadníma nožkama natáhla tmavá blána připomínající křídla a při každém přistání téměř zmizela. A když se tvor odrazil z hedvábí a skočil na nedalekou polstrovanou židli, dokonce jsme si užili vynikající výhled na leskle černou spodní část jeho těla.

„Dar pro kancléře od našeho štědrého hosta lorda Ectara,“ vysvětlil Etan a tlumeným hlasem dodal: „Myslím, že tomu říkají ‚leksot‘. Je to jakýsi talafánský domácí mazlíček. Nedostalo se mu takového uvítání, jak lord Ectar doufal; když ho představil kancléři, jedna ze služebných okamžitě omdlela a druhá byla přesvědčená o tom, že jde o zhmotnění nějakého zlého ducha. A taky poslintal kreda Lazara.“

Tři sloužící, pobízení naším rozčileným hostitelem, zvíře obklíčili, a navzdory hlasitým protestům talafánského šlechtice se ho chystali polapit. „Jen si hraje,“ namítal lord Ectar. „Nikomu neubližuje. Prosím, dovolte, dovolte…“ Postarší služebná vedle něj tiše sténala, mumlala si pro sebe modlitbu a prsty zkřivenými artritidou mnula pohanský talisman na svém krku. Leksot mezitím poskakoval na lehkých tlapkách po polstrování, s ocasem stočeným do pružiny, jako sportovec připravený k závodu. Nahnul svraštělou hlavu a tázavě nás pozoroval.

„Možná by nás ho mohl zbavit nás nový cechmistr válečníků.“ Několik hostů Bradomirovu uštěpačnou poznámku ocenilo tlumeným uchechtnutím.

Jeden ze sluhů, postrkovaný Lazarem, po leksotovi skočil, ale zvíře se hbitě přikrčilo, vyhnulo se chmatajícím rukám a rychle zmizelo v moři nohou v salonu. Namířilo si to přímo k naší skupině. Lidé křičeli, strkali se a modlitby služebné byly čím dál hlasitější. Zničehonic se tvoreček objevil u strýcových holých nohou, vyškrábal se po něm stejně snadno jako po hedvábných závěsech, a než ho strýc stačil lapit, přeskočil z jeho ramene přímo na to kancléřovo. Sotva se leksot zachytil o svrchní část kancléřovy palumy a vyrazil ze sebe hrdelní zavrčení, panika v místnosti dosáhla vrcholu. Fraška, při níž se nejbohatší a nejmocnější měšťané snaží zbavit kancléřova otravného zvířete, jehož se současně sami štítí dotknout, by za jakýchkoli jiných okolností mohla být zábavná.

Nakonec kancléře osvobodil lord Ectar osobně. Talafánský vyslanec se s omluvami prodral davem a sňal leksota z kancléřova oděvu. „Odpusťte, Ctěný kancléři,“ vyhrkl. „Netuším, jak se to stalo. Klece měly být zamčené.“ Bezmocně se rozhlédl a pak si nejspíš uvědomil, že jeho vlastní sluhové zůstali stát před rezidencí, a proto sám leksota odnesl k pozlacené kleci, z níž tvor unikl.

Jakmile byla krize zažehnána, Lazarova armáda sloužících se vrhla na kancléře a jala se ometat chlupy z jeho palumy, zatímco upocený hostitel opodál lapal po dechu a nafukoval se jako houba. V Silastě byla čest stejně hodnotnou měnou jako bohatství a ponížení kancléře by se Lazarovi mohlo v radní politice těžce vymstít. Kredo Bradomir a kredola Varina, cechmistryně divadelníků, se dramaticky oprašovali a kredola Nara s nesmírným potěšením upozorňovala na škody, které tvor způsobil svými drápy a slinami na Lazarových hedvábných závěsech. Marco, konečně osvobozený od Bradomirova kárání a zcela nevzrušený okolním humbukem, využil příležitosti a pustil se do polévky s chlebem.

Leksot, důvod celého pozdvižení, se už očividně dosyta vyřádil a nyní se zcela krotce a spokojeně tulil k Talafáncově paži a nechal se uložit do klece. „Je jen rozčilený,“ bránil ho šlechtic, ačkoli se s vysvětlením neobracel na nikoho konkrétního. „Rádi si hrají. Na císařově dvoře patří k nejmilovanějším mazlíčkům.“

Tain mě dloubl loktem do břicha a s vážnou tváří se zeptal: „Myslíš, že se tu uchytí?“

Musel jsem napnout všechny síly, abych se nerozesmál.

Rodinné uši očividně zajišťovaly i nadlidský sluch, protože kancléř Caslav loupl po synovci káravým pohledem. „Kredo Jovane,“ oslovil mě smrtelně vážným tónem, „byl byste tak laskav a odnesl můj vzácný dar do paláce? Myslím, že na jednu slavnost jsme si užili zábavy až až, a vy jste říkal, že tím směrem máte beztak namířeno.“ Tain se za jeho zády zklamaně zašklebil.

„Ovšem, Ctěný kancléři.“

„Do skleněné zahrady, prosím.“

Přikývl jsem. Šlo sice o úkol hodný sluhy, ale vzhledem k tomu, jak na zvíře reagovali Lazarovi sloužící, nejspíš nebylo nejmoudřejší ho některému z nich svěřovat. Potlačil jsem znechucené otřepání. Možná byl ten tvor neškodný, ale zároveň byl špinavý a smrděl a mně se kroutil žaludek i z pouhého pohledu na něj.

Etan mě poplácal po rameni. „Uvidíme se doma.“

Prodral jsem se místností s neskladnou klecí v ruce a od dveří jsem se ještě ohlédl. Tain mi z opačné strany salonu nešťastně zamával.

Doma jsem si vypral páchnoucí palumu pokrytou zvířecími chlupy a sám jsem se pořádně vydrbal ve vaně. Bolelo mě v kříži. Nechal jsem leksota volně pobíhat a skotačit po palácové zahradě ohraničené skleněnými stěnami a v duchu jsem tamní zahradníky požádal o odpuštění.

Etan se vrátil chvilku poté, co jsem se konečně uvelebil s šálkem čaje a knihou. Jeho příchod doprovázelo tiché chrastění dřevěných korálků závěsu v mých dveřích. Vzhlédl jsem od knihy a při pohledu na strýcovy opuchlé rty, lesklou kůži a oteklé oči mi ztuhla krev v žilách.

„Je čas jít, Jovane,“ řekl.

Vyskočil jsem.

Etan se dopotácel do kuchyně, nahmatal skrytou páčku pod sedákem kamenné lavice a aktivoval mechanismus, který odsouval kus kredence, za nímž se nacházela naše tajná ochutnavačská dílna. Srdce mi splašeně tlouklo. Rychle jsem strýci pomáhal sbalit ranec plný protijedů: uhlí, prášek ze šupin mořského hada, atrapis, panšárové kuličky z trávicího ústrojí divoké lutry. „Kdy jsi zaznamenal první příznaky?“

„Z přístavu jsem šel rovnou sem,“ řekl Etan. Sledoval jsem, kolik lahviček a sklenic balí. Znervózňovalo mě, že očividně sám nemá představu, po čem přesně sáhnout. „Ani ne před hodinou. Začalo to závratí, pak otok a nakonec pocení. Žádné břišní křeče ani nevolnost, jen tlak na hrudi.“

Vyschlo mi v ústech. „A kancléř?“

„V paláci.“

„Posaď se,“ pobídl jsem ho a se staženým žaludkem pokračoval v balení brašny. V minulosti už došlo k několika pokusům podstrčit kancléři různé látky, ale v takovém stavu jsem strýce ještě neviděl.

„Jedl jsi od oběda něco?“

„Ne.“

„A u Lazara jsi ochutnal všechno?“

Sice mu bylo špatně, ale ne tak, aby mě nedokázal zpražit podrážděným pohledem.

„Promiň, taši. Já jen, že vím, jak jsou tyhle slavnosti těžké.“

Většinu kancléřova jídla Etan buď připravoval osobně, nebo ho s dostatečným předstihem ochutnával. Ale slavnosti jako ta dnešní byly prokletím naší profese: hromadné jídlo, cizí kuchyně, neznámé služebnictvo a zvídavé zraky hostů, kteří si nesměli všimnout, že kancléřovo jídlo tajně kontrolujeme. Nápadné ochutnávání by otevřeně dávalo najevo nedůvěru a slabost — stejně jako kdyby si kancléř vzal do cizího domu své sluhy nebo se obklopoval ozbrojenou stráží —, což kvůli zvyklostem a osobní cti kancléř dělat nesměl. Etan musel všechno ochutnávat přímo na místě, před kancléřem, aniž by si toho někdo všiml.

Etan souhlasně pokýval hlavou. „Dnes ráno jsem navštívil Lazarovu kuchyni a ochutnal všechno, co připravovali. Ničeho jsem si nevšiml, a ani nepoužívali nic, co by maskovalo jiné chutě.“ Jídla s přirozeně hořkou, kyselou nebo nakyslou chutí nebo výrazně kořeněná jídla, v nichž by se dala ukrýt chuť jedu, se kancléři bez předchozího ochutnání nesměla podávat. „O lordu Ectarovi toho moc nevím, a proto jsem nechtěl nic riskovat.“ Znali jsme jen dva toxiny, které by v jídle nezachytil ani zkušený ochutnavač: jed petry a potom komplikovaná sloučenina nazývaná Estova msta. Kdyby Etan některou z těch látek pozřel, už by byl mrtvý.

Nechal jsem ho vyprázdnit žaludek do připravené mísy, a jakmile se očistil, podal jsem mu dva nejobecnější protijedy: uhlí a panšárové kuličky. „Pokud tě nebolí břicho, pak tvým příznakům odpovídá jedině dívčí zhouba, ale tu bys v jídle samozřejmě zachytil,“ přemýšlel jsem nahlas. Ta květina byla tak hořká, že by ji poznal i netrénovaný jazyk. „Nemůžeš být jen nemocný?“

Etan pokrčil rameny. Zničehonic působil velice drobně. Staře. Křehce. „Doufám.“

Na ulici jsme si zavolali nosítka, ale požádali jsme nosiče, aby šli pomalu. Tady nahoře, mezi rezidencemi kredolských rodin, zůstávaly stále původní nedlážděné cesty. Nejezdilo tu moc povozů, které by do půdy mohly vyrýt nebezpečné koleje, a cesta tak byla hladší, ale já jsem se přesto v tichu užíral obavami. Stoupali jsme po strmém svahu k rozhlehlému palácovému komplexu kancléře a odpolední slunce barvilo okolní bílé zdi z aziktového kamene teplými odstíny.

Argo, palácový dveřník, si mlčky poznačil naše jména do návštěvní knihy a vážně se na nás zahleděl přes brýle, které zoufale potřebovaly opravit.

„Musíme naléhavě mluvit s kancléřem,“ oznámil mu Etan.

Argo zatáhl za provaz visící na zdi za jeho stolem a v průchodu ozdobeném korálkovým závěsem se objevila žena středního věku, která nás provedla vstupní halou. Sloužila kancléři už mnoho let a dobře věděla, že se po důvodu naší návštěvy nemá pídit. Zanechala nás v pracovně, a když odcházela, střelila po mně podmračeným pohledem; neměl jsem ve zvyku strýce ve dne doprovázet.

Kancléř dorazil krátce nato. Tmavýma očima spočinul na Etanovi a já jsem si všiml, jak mu z tváří vyprchala barva. Nenápadného jedu s pomalu nastupujícími účinky jsme se vždy báli nejvíc: přišel tak o život nejeden kancléř.

Etan k němu rázně vykročil. „Jak se cítíš?“ Zkontroloval Caslavovu pleť, oči, ústa a nos. Kancléř mlčky seděl a Etan mu měřil teplotu a čichal k jeho dechu. Měl jsem úplně vyprahlé hrdlo. Strýci zatím nikdy žádný jed neunikl. Ani jeden.

„Cítím se dobře,“ prohlásil Caslav váhavě.

Sám jsem si ho pozorně prohlédl a pak jsem dlouze vydechl. Ani jsem si neuvědomil, že celou dobu zadržuji dech. Kancléř vypadal v pořádku. Snad trochu otřesený, ale zdravý. Etan se opřel o desku stolu a zadíval se na starého přítele s neskrývanou úlevou.

„Vezmi si tohle, jen pro jistotu.“ Podal kancléři několik malých tmavých čtverečků uhlí, které brání vstřebávání jedů v těle. „Ale zdá se, že jsem jen chytil nějaký bacil.“

„Pošlu sluhu pro ranhojiče,“ navrhl Caslav. „Nechci, abys chodil do nemocnice.“

Etan přikývl. Soukromí a utajení byly základní pilíře naší úlohy.

„Děkuji.“ Kancléř se zhoupl v křesle a založil si dlaně do podpaží, jako to často dělával i jeho synovec, a my jsme ho nechali o samotě. Já jsem však nebyl o nic klidnější.

Etan zůstal v palácovém apartmá pro hosty, v péči Thendry, ranhojičky s hranatou čelistí a zářivou černou pletí obyvatel Západních Mokřadů, která často léčila Kalinu. Dobře znala mou potřebu pořádku a nijak nekomentovala, když jsem chtěl Etana ještě jednou zkontrolovat. Dokonce ustoupila stranou, aby mi nepřekážela při upravování ručníku, sklenky s vodou a knihy, které jsem položil na noční stolek.

S narůstající úzkostí se má nutkání vždycky zhoršovala, a proto nemělo smysl sedět u strýcovy postele a mučit se myšlenkami na co by kdyby. Namísto toho jsem nechal poslat pro sestru, aby na Etana dohlédla. Povinnost naší rodiny byla naší největší ctí a já jsem se musel zabývat v prvé řadě tím. Etan možná byl jen nemocný, ale na to jsme se nemohli spoléhat. Při chůzi jsem si vybavil oběd Rady, znovu jsem si v duchu vykreslil tu místnost a jídlo. Viděl jsem dva chody — rybí koláčky a polévku s chlebem. Etan se zmínil o dalších dvou, plus nápoje: dopředu připravené pohárky s kori a kavoči a na konci slavnosti čaj nalévaný z konvice. Všechno ochutnal. Kráčel jsem chodbou a počítal kroky — levá, pravá, levá, delší krok napravo, abych se vyhnul prasklině v kameni, delší krok nalevo, abych ten vpravo vyrovnal. Prošel jsem křídlem pro návštěvníky, vrátil se ke vstupu a kývl na rozloučenou Argovi. U oběda nebyl žádný zasedací pořádek a žádné jídlo vyhrazené konkrétním osobám. Pokud nebyli otráveni všichni — a Etan nebyl jen první, na kom se projevily příznaky, protože jídlo ochutnal už ráno —, pak musel být travič přítomen osobně a otrávit jídlo až ve chvíli, kdy si ho kancléř vybral.

Prvním podezřelým byl samozřejmě talafánský šlechtic. Císařství sice patřilo k váženým obchodním partnerům, ale i partneři proti sobě intrikovali a Etan říkal, že o lordu Ectarovi toho moc neví. Ovšem, ten nervózní, rozpačitý chlapík, kterého jsem na slavnosti viděl, na traviče nevypadal, ale vzhled může vždycky klamat.

A pokud byl travičovým cílem pouze kancléř, pak ve hře nebyl jen Talafánec. Účastnila se většina Rady — byli tam zástupci všech šesti kredolských rodin a čtyři ze šesti cechmistrů. Pod zdánlivou maskou zdvořilosti v Radě vždycky vřely nenápadné hry o moc a vliv. Pravidla cti si sice žádala, aby dotyční nic nedávali najevo, ale kancléř měl ve skutečnosti na každého přítele i jednoho nepřítele, především mezi rodinami. Ztráta vlivu jedné rodiny vytvořila místo jiné a tohle by rozhodně nebylo poprvé, co se někdo mírnou otravou pokusil získat lepší pozici. Role naší rodiny se zrodila v mnohem bouřlivějších dobách, kdy se rodiny rvaly o moc a nenápadné, civilizované vraždy nebyly ničím výjimečným. Dnes již byly tyto praktiky mnohem vzácnější, ale rozhodně ne nevídané. Já jsem ze současné politiky na měsíc vypadl, ale Etan bude vědět, kdo by nyní nejvíce získal a ztratil, kdyby kancléř přišel k úhoně.

A samozřejmě jsem si musel posvítit i na Lazarovy sloužící; přinejmenším jeden z nich nebyl místní, protože jsem si vybavoval Doranitu v livreji s Lazarovými barvami, který nabízel kori cechmistryni divadelníků. K nejbohatším Silasťanům měli neviditelní sluhové mnohem lepší přístup než blízký přítel nebo milenec.

Zastavil jsem se před rezidencí Reedových. Budovy komplexu se agresivně tyčily nad promenádou a rozpínaly se po celém pozemku. Na rozdíl od elegantních sousedních rezidencí vybudovaných v klasickém stylu odrážely ty Lazarovy jeho nezměrné bohatství, grandióznost a v mnoha ohledech nedostatek vkusu. Se skloněnou hlavou jsem se plížil postranní úzkou zahradou a kolem verandy, kde několik zpěváků a dva bledí žongléři ze severu obstarávali pro kreda a jeho rodinu odpolední zábavu. Snaha vysvětlit mou návštěvu by vedla jen k nepříjemnostem, a proto jsem raději použil zadní vchod do kuchyně. Etanova proslulá láska k vaření mi poskytovala vynikající záminku a příležitost navštěvovat kuchyně všech rezidencí kredolských rodin, sídel cechů i každé jiné budovy, kam by kancléř mohl kdy vstoupit. Můj příchod tudíž Lazarovo služebnictvo sice mírně zaskočil, ale nikoho nepobouřil.

Lazarova šéfkuchařka mě vřele přivítala. „Kredo Jovane!“

Ve vzduchu se vznášela vůně kardamomu a medu a na obrovských kamnech se připravovalo cosi hustého a sladkého. „Rád vás zase vidím.“

Drobná žena mi oplatila úsměv. „K vašim službám.“

„Chci vás požádat o laskavost,“ vysvětlil jsem. „Tašimu oběd velice chutnal a rád by ho využil jako lekci pro mě. Říkal jsem si, jestli tu nemáte nějaké zbytky — malou ochutnávku z každého chodu?“

Kuchařka se ohlédla na rušnou kuchyni. Na lavici se vedle několika obrovských lahví kori vršily sloupečky čistých misek; tác s drobky a dvě veliké nádoby na polévku teprve čekaly na umytí. V rohu se lidem pod nohama pletla kica s protáhlými drápy, která dlouhým, tenkým jazykem lovila na zemi drobečky a kapky. „Obávám se, že většinu oběda jsme už sklidili, ačkoli nejspíš zbyly nějaké dezerty — chtěla jsem je dát služebnictvu.“ Luskla prsty a okamžitě k ní přiskočil jeden ze sluhů. „Chlapče, přines tady kredu Jovanovi na ochutnání trochu cukroví z goabobů.“

Poděkoval jsem jí a přijal malou misku. „Kredo vás docela prohání,“ prohodil jsem a uhnul několika kuchtíkům, abych se nenápadně přesunul k prázdným polévkovým nádobám. „Zastavil jsem se tu během oběda, protože jsem něco zařizoval pro kancléře a zdálo se, že je celý dům na nohou. Museli jste najímat nové lidi?“

„Ne, ale ten oběd zaměstnal úplně všechny,“ přiznala. „A navíc si Ctěný kredo pozval hosty a zábavu na odpoledne — nikdo se až do večera nezastaví.“ Vzápětí rychle dodala: „Ovšem, tvrdá práce pro Ctěnou rodinu je sama o sobě ctí.“

Usmál jsem se. Za zády jsem lžičkou vyškrábl okraj nádoby na polévku. „Kredo ve vás našel opravdový poklad. Díky za tu ochutnávku. Strýc bude mít radost.“

„Poděkujte kredu Etanovi za pochvalu. Mám i recepty, pokud by to pomohlo.“ Otočila se a začala hledat v papírech, a já jsem zatím rychle do záhybů palumy schoval prázdnou lahev kori. Potom jsem se, s cukrovím a recepty v ruce, rozloučil a vydal se cestou do kopce k naší rodinné rezidenci, kde se dezert, lahev kori, lžička polévky a hrst drobků z rybích koláčků připojily k Etanovým slinám a zvratkům. Jakkoli se to mohlo zdát nepravděpodobné, měl jsem v úmyslu to vše otestovat na otravu.

Několik základních věcí jsem mohl udělat rovnou. Vytvořil jsem roztok z ličenského prášku a jídlo otestoval. V případě přítomnosti některých leptavých jedů by roztok zčervenal. Etanovy sliny ho samozřejmě okamžitě zabarvily do sytě růžové, to se dalo čekat, ale žádné z jídel reakci nevyvolalo. Prozkoumal jsem částečně strávený obsah jeho žaludku; barva i zápach, byť nepříjemné, se zdály být normální. Thendra strýci vzala krev a moč a já budu muset udělat totéž.

Po důkladné prohlídce pod Etanovou nejlepší lupou — všechno vypadalo normálně — jsem jídlo ochutnal sám. Polévka byl prostý, byť chutný kořenový vývar, dochucený pouze solí a dvěma druhy semínkových koření. Dezert sestával z drcených ořechů a vejce binky, vyšlehaného se sirupem z goabobů. Z rybích koláčků zbyly jen drobky, ale seznam ingrediencí, který mi Lazarova kuchařka poskytla, odpovídal vůni, textuře a chuti vzorku, co jsem měl k dispozici. Ani v kori, zakaleném likéru z Losijského údolí na jihu, jsem necítil žádné přidané látky.

Zavřel jsem posuvný panel ve zdi kuchyně, za nímž se nacházela Etanova dílna, a zavrtěl jsem hlavou. Etan mě vycvičil dobře. Neměl jsem důvod dělat si větší starosti než on. Jenže pak se rozrazily dveře a dovnitř vpadla Kalina. Oči měla vytřeštěné a zpocené vlasy se jí lepily k tvářím. Strnul jsem a dech se mi zadrhl v hrdle.

„Jove,“ vyhrkla, a než ze sebe stačila vypáčit další slovo, věděl jsem, co mi přiběhla říct.

Strýc i kancléř umírali. Přestože se celý můj život točil kolem toho, že by přesně taková situace mohla nastat, nyní jsem se cítil zoufale bezmocný. Nepřipravený. Nehodný.

Když se kancléři přitížilo, všichni ranhojiči se začali soustředit na Caslava místo na Etana a my s Kalinou jsme narůstajícím zmatkem v paláci bez potíží proklouzli. Polovina radních už kroužila kolem a služebnictvo panikařilo. Cestou k apartmá sousedícímu s tím Caslavovým nám nikdo nevěnoval pozornost.

Nyní jsme tam v tichosti seděli a snažili se přes strýcovy opuchlé rty vpravit trochu tekutin. Sem tam do místnosti vpadla ranhojička Thendra a ostrým hlasem štěkala příkazy svým učedníkům. Tain se od strýcova lože vzdálil jen jednou, aby se podíval, jak jsme na tom my tři. Nikdo se o jedu ani nezmínil, ale ranhojiči oba muže krmili projímadly a dávidly, takže očividně měli podezření na otravu. Jisté bylo jen to, že s každou minutou se stav obou pacientů zhoršoval.

„Domů,“ mumlal Etan. „Domů.“

„Pšš, taši.“ Kalina ho jemně poplácala po ruce. „Odpočívej. Jakmile se budeš cítit trochu lépe, vezmeme tě domů.“

„Vy…“ Pohyboval rty, ale nevycházela z nich žádná slova. Pak se znovu zhroutil do polštářů. „Jeďte domů. Lí-líto.“

Nedokázal jsem se sestře podívat do očí. Svíral mě pocit selhání, tak tíživý, že jsem sotva mohl dýchat.

Rodinný atlas jedů ležel pod postelí, ukrytý před zvídavými zraky, a brašna s protijedy, kterou jsme předtím přinesli, nyní praskala ve švech všemi dostupnými léky, jaké jsme měli. Vyzkoušeli jsme protijedy podávané ústně i masti, občas stejné substance jen v prášku, tekutině nebo původní rostlinné podobě. Když už Etan nedokázal polykat, zvedla ho Kalina do sedu, opřela ho o sebe a já jsem mu naléval do krku čaj. Potom šla hlídat ke dveřím, jestli se nevrací některý z ranhojičů, kteří se starali o kancléře, a já jsem strýci píchl náš jediný protijed určený ke vpravení do krevního oběhu.

Nic nepomáhalo.

S postupujícím večerem byl Etan při vědomí stále méně a jeho dech slábl. Předtím nám ještě popsal svůj den, jak nejlépe to svedl, a Kalina jeho slova zapisovala. V tu chvíli už přes opuchlý jazyk mluvil jen s největší námahou. Po celý život, kdykoli mé tělo a mysl ovládla nutkání, jsem z tašiho čerpal klid a pohled na to, jak jindy vyrovnaný Etan zlostně kleje, protože ho začíná zrazovat vlastní tělo, mě připravoval o poslední zbytky sebekontroly.

V každodenním životě byly mé potíže zvládnutelné, pokud jsem si ve věcech udržoval pořádek, držel se rutiny a nerozrušoval se. Ale ve chvílích stresu mi v hlavě zuřila bouře paniky, strachu a spekulací. Z obvyklých tělesných cvičení, jimiž jsem se uklidňoval — dýchání, přecházení sem a tam —, se stávala součást problému a já jsem uvízl v nekonečně se opakující smyčce. Poté co jsme vyzkoušeli poslední možný protijed, začal jsem rázovat po místnosti, osm kroků tam, osm zpátky, dokud se mé nohy neklepaly vyčerpáním. Ještě nikdy jsem sebou za tu slabost tolik neopovrhoval jako právě dnes, kdy mě sestra se strýcem potřebovali nejvíc.

I Thendra se zdála být čím dál podrážděnější. „Oba muži se ráno cítili v naprostém pořádku,“ řekla nám. „Jejich příznaky se shodují. U kreda Etana se projevily dříve, ale kancléřovy postupují rychleji. Obávám se, že jejich těla ten tlak moc dlouho nevydrží, jenže když nevím, co je sužuje, nemůžu je léčit.“

Měla podezření na otravu dívčí zhoubou a my s Kalinou jsme předstírali, že nevíme, o co jde, ale protijed neúčinkoval. Věděli jsme, že nezabere, zčásti proto, že Etan by tak základní jed nikdy v jídle nepřehlédl, ale především proto, že už jsme ho vyzkoušeli, jen pro jistotu. A zlepšení nepřinášely ani žádné jiné léky. Tajně jsme strýci podali všechny protijedy na známé i méně známé toxiny, všechno, co jsme doma měli, a marně. Docházely nám nápady a naděje pomalu umírala.

Kalina se o mě opřela. Její křehké tělo vytvářelo lehký, rovnoměrný tlak proti mým zádům a její vlasy mezi námi visely jako temný rubáš. „Co budeme dělat?“ zeptala se sklíčeně, a třebaže jsem ji chtěl nějak ukonejšit, žádná slova mě nenapadala. Drtil mě pocit selhání.

„Spolu to zvládneme,“ ujistil jsem ji.

Mlčela.

Etan se zavrtěl a my jsme sebou oba trhli. Kalina vyskočila a naklonila se nad strýce. Váhavě ho pohladila po ruce. „Taši, slyšíš nás?“

Beze slova jsem na Etana zíral. Co bych měl říct muži, který nás vychoval? Něco humorného, abych odvedl jeho pozornost od nevyhnutelného konce, nebo naopak něco upřímného a ohleduplného, čím bych vyjádřil vše, co jsme spolu sdíleli? Nenapadalo mě ani jedno. Namísto toho má mysl klopýtala přes překážky, zadrhávala se, vnímala zbytečné detaily, počítala nádechy a hodnotila symptomy.

Jsme, co jsme, řekl jsem si v duchu. Nijak mě to neutěšilo.

Etan zakašlal, v hrdle mu zakloktalo, jako když výlevka nasaje vodu, a zuřivě zamrkal. Pohnul rty.

„Taši?“ Naklonil jsem se blíž. Snažil se něco říct.

Etan zatěkal pohledem mezi námi dvěma a popadl se za prsa. Otočil jsem se a sáhl po poháru s vodou na stolku, ale když Kalina zalapala po dechu, upustil jsem ho a veškerý obsah si vylil do klína.

Etan na nás hleděl tmavýma očima, rty rozevřené, ale jakási jiskra, život, který tam před chvílí ještě byl, vyprchal.

Ať už se s námi strýc chtěl podělit o cokoli, vzal si to s sebou.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Host, září 2019
Překlad: Alžběta Lexová
Obálka: Greg Ruth
Vazba: vázaná
Počet stran: 583
Cena: 399 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít