Petr Heteša: Skrytá rizika kvantové démonologie

Nakladatelství Brokilon vydalo nový akční sci-fi román Petra Heteši Skrytá rizika kvantové démonologie. Je potřeba vyřešit problém, který omylem způsobily dvě nadpřirozené entity. Jednou z nich je umělá inteligence, druhou jsou entity astrálního světa. Nápravu je nutné provést dřív, než si toho lidi všimnou.

 

ANOTACE:
Je potřeba vyřešit problém, který omylem způsobily dvě nadpřirozené entity. Jednou z nich je umělá inteligence, druhou jsou entity astrálního světa. Nápravu je nutné provést dřív, než si toho lidi všimnou. Není ji ale možné realizovat v astrálním světě, ani v elektronických sítích AI, ale je nutný zásah přímo na Zemi, kde mají obě nehmotné entity velmi omezené možnosti manipulace s hmotným světem. Jsou tedy přinuceny spolupracovat, což ale nikdy předtím nedělaly.

Astrál poskytl Yarana ze sféry Saturnu, zatímco AI pro něj sehnala hmotné lidské tělo a zajistila technickou podporu, spočívající v přímém spojení jak s astrálem, tak s blokem vrstvených procesorů ovládajících městskou infrastrukturu. Yaran byl ovšem naposledy na Zemi někdy před padesáti lety, a navíc ne jako člověk, ale jako evokovaný démon, a ještě k tomu v opuštěných, bohem zapomenutých Karpatech a ne ve vyspělé megapoli, jakou je Baltimore. Na průšvih tedy bylo zaděláno ještě dřív, než akce začala.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

I.
Ostré přistání

4.

Krev byla všude.

Čtyřicetiletý Allen Lusby toho už za svou kariéru u FBI viděl hodně, ale tohle ne. Krvavými cákanci byly postříkány stěny, veškerý nábytek, a dokonce i strop. Počet obětí vůbec nebylo možné určit. Byly rozprsknuté všude po místnosti, stejně jako ty cákance. Na audiosoupravě kus ruky, na křesle roztrhané stehno s kusem kolena, na dvířkách kuchyňské linky čtyři prsty, z lampy pomalu odkapávalo něco, co mohlo být vnitřnostmi, na stropě přilepené oko, zuby zaryté do dřevěné desky stolu.

Lusbyho napadla šílená myšlenka, že ti lidi do sebe museli dostat nějakou výbušninu a pak ji odpálit. Možná nějaká šílená sekta a její hromadná sebevražda. Sebevražda velice netradičním způsobem. Jenže explozi neodpovídal okolní nábytek a stěny, které byly absolutně neporušené. Dokonce i půlmetrové červené svíce stály v rozích pokoje, aniž by popadaly, a v měděných miskách ležel jemný popel. Nepochopitelné. Exploze bez tlakové vlny?

Lusby na to všechno zíral ze dveří obýváku sám, protože všichni technici to šli ven vydýchat a Gill vyzvracet. Vytáhl z kapsy saka mobil a navolil ústřednu.

„Linhartová, slyším vás, kapitáne. Jak to tam vypadá?“

„Nechtějte to vědět. Strašně.“

„Kolik je obětí?“

„To zatím nelze spočítat.“

„Cože?“

„Jsou rozprostřené po celém bytě. Po kouskách.“

„Panebože…“

„Brnkněte na operační, ať Sherlock sežene všechny záběry dostupných kamer z baráku i z ulice. Je to Division Street 12, šesté patro, byt 18. Strawling se tady pokusí něco vytáhnout z autonomní bytové inteligence, ale nedělám si moc iluze. Vypadá to na nějakého šíleného řezníka, který ty lidi nejdřív rozčtvrtil, potom rozcupoval a nakonec zuřivě rozházel po celé místnosti.“ Zvedl oči nahoru. „Včetně stropu.“

„Jak včetně stropu? Jsou na něm cákance?“

„Visí z něj oči a kusy střev.“

Slyšel, jak Linhartová na druhé straně zalapala po dechu.

„Máte tam patologa?“ zeptala se, když se vzpamatovala.

„Ne. A zavolejte mu, že ani nemusí jezdit. Ať sem pošle nějaké otrlé zřízence, kteří mu to posbírají a seškrábou do igeliťáku. A ať se z toho potom u sebe pokusí podle DNA poskládat lidi, abychom aspoň věděli, kolik jich bylo. Podle té hrůzy tady to odhaduju minimálně na tři až čtyři.“

„Panebože.“

„Remy ať hned zaúkoluje Sherlocka a vytáhne od operátorů všechny hovory majitele bytu za poslední týden. Sherlock ať udělá komplexní analýzu. Do klíčových slov mu přidejte výraz magie.“

„Jaká magie?“

„Jsou tu vysoký červený svíčky, na zemi je pentagram a po stěnách visí spousta papírů se zmatenými kresbami. Ron mu odsud pořídí kompletní 3D záznam k analýze.“

„Jo, vyřídím.“

„A patolog ať ty svý havrany pošle co nejdřív.“

„Jo.“

 

5.

Amsariah spadá do sféry Venuše, a co se týká kategorie, zatím jí nebyla specifikována (už asi osm set let, ale byrokracie nikdy neoplývala závratnou rychlostí). Její doménou (či zdrojovým kódem) je tvořivost, umění a hudba. Líbí se mi na ní její rubínové oči, které v kombinaci se smaragdovým rouchem a krátkými světlými třpytivými vlasy z ní dělají něco jako astrální drahokam. Tedy aspoň pro mě. Ale možná je to tím, že jsme se spolu mnohokrát tak nádherně vyblbnuli. Kdybych nasčítal všechna svá domácí vězení (většinou ve sféře Jupitera, což je fakt k posrání, protože vás tam nuda dokonale sežere), možná by to dělalo i sto let.

Amsariah nikdy nic podobného nepostihlo. Vždycky se z toho vykecala, mrcha. Ale i tak ji mám rád. Vždycky po skončení mého trestu tvrdila, že si to stejně protrpěla se mnou, protože beze mě to tady byla totální nuda. Což jsem jí samozřejmě nevěřil. Nuda by ji zabila.

„Shání tě Paradal,“ oznámila mi obtočená kolem spirálového sloupu, zatímco její rubínové oči se vznášely až někde vysoko nahoře mezi žebrovím monumentální kupole.

Amsariah milovala poezii a vysoce umělecké abstrakce, a tak se většinou rozložila v prostoru do struktury, o které si myslela, že je půvabně poetická a abstraktně umělecká, čímž mě vždycky dokázala vytočit, protože to rozhodilo mé vnímání i pozornost. Vyslal jsem své oči nahoru k jejím a omotal se kolem druhého sloupu.

„Takže chceš tančit?“ zeptala se s širokým úsměvem a její jazyk se rozběhl dolů a pak úprkem po kamenné dlažbě jako mrštná ještěrka.

Vyslal jsem za ní ten svůj, ale byla lepší. Její zmizel ve spáře mezi dlaždicemi a já přehlédl, ve které.

„Co chce?“ zeptal jsem se, zatímco její smaragdové roucho spirálovitě šplhalo po sloupu do vrchlíku klenby.

„Nějakej průser na Zemi.“

„A co já s tím?“

„Co já vím? Je z toho ale dost nervózní.“

„Ten je nervózní pořád a ze všeho.“

„Seš had, nebo žába?“

„Počkej, teď nehraju. Fakt mě chce Paradal?“

„Jo.“

„Já přece nemůžu mít žádný průšvih na Zemi. Mám ji zakázanou.“

Její jazyk se už zase objevil. Rychle vyšplhal po mém sloupu, přeběhl mi po břiše a už jsem ho měl uvnitř místo toho svého.

„Víš, jak tomuhle říkají na Zemi?“ zeptala se.

„Jo, sex. Hele… a nekecáš s tím Paradalem?“

„Motal do toho nějaký blesky.“

„Jaký blesky?“

„No, že bleskurychle.“

Někdy bych ji fakt zabil.

 

6.

Paradal spadá do sféry Země a kategorií je živlový král. Takže docela síla. Jeho standardní vizualizací je rytíř obklopený mraky, přilbu a boty zdobí křídla, zbroj má ze zlatožlutého kovu a jeho zdrojovým kódem je stabilita, rovnováha a bezpečnost. Jestli mě tedy chce on, nevěstilo to nic dobrého. Astrál je hodně háklivý na jakékoli narušení rovnovážného stavu a v Paradalově případě je jakákoli odchylka od absolutní vyváženosti naprostou katastrofou s nedozírnými následky. Prostě starý plašan, který už měl dávno skončit někde mezi zakonzervovanými božstvy přikrytými galaktickými sférami zapomnění.

Zkoušel jsem se ještě spojit s Cherubem, protože ten je taky ze sféry Země (kategorie anděl), jestli neví něco bližšího, jenže ten na moji snahu o kontakt vůbec nereagoval. Možná je to právě on, kdo způsobil průšvih. Což by ale v jeho tisícileté historii bylo vůbec poprvé. Je to astrální šplhoun, takže pablb. Nezbylo než se vypravit přímo za Paradalem.

Byl rozkydlý na svém bohatě zdobeném zlatém trůnu, takže s ním ve své bohatě zdobené zlaté zbroji dokonale splýval. Abstraktní umění. V první chvíli jsem si ani nebyl jistý, jestli tam opravdu je. Prozradily ho ale stříbrné oči, teď jakoby orosené mlhou a značně unavené. Už ten oficiální zlatý ohoz nevěstil nic dobrého.

„Průser na Zemi, Yarane,“ sdělil odevzdaně.

Takhle jsem ho neznal.

„Určitě ne můj. Vždyť víte, že mám Zemi i celou její sféru zakázanou.“

„Teď ji budeš mít naopak přikázanou.“

Nevěřil jsem vlastním uším a úplně mě to rozhodilo. Netušil jsem, co jsem udělal nebo co kdo na mě zase vyblil, ale jestli má být Země novou vyhnaneckou destinací nebo žalářem pro nejtěžší přečiny proti astrálnímu systému, pak je to výhra v loterii, o které tihle vyšumělí zkostnatělí páprdové nic netuší.

„Ne… tvůj průser to tentokrát výjimečně opravdu není. Anebo vlastně je, protože je náš společný.“

„Myslíte nás dvou?“ zeptal jsem se udiveně.

Jeho oči téměř vytekly z důlků, jako by se to stříbro tavilo.

„Blbost, sakra… Myslím obecně astrálního světa. Vlastně je to průšvih lidí, o kterém ale oni ještě nevědí.“

„Lidi nás zatáhli do průšvihu?“

Pokýval hlavou. „Zasraní lidi a ta jejich zasraná umělá inteligence.“

Zatím jsem nic nechápal. Asi to chtělo čas. Než se tyhle mumifikované vykopávky vymáčknou, prostě jim to trvá. Jejich myšlenky většinou oběhnou pět nebo šest planet, než je dokážou vyvrhnout. A navíc si na tom zakládají. Dávají tak najevo svoji nadřazenost. Že je to prostě váš problém, že je nechápete, protože jejich myšlenkovým pochodům nestačíte.

„Měli jsme to zarazit daleko dřív. Možná už ve středověku.“

„Teď asi nevím, co přesně máte na mysli,“ přiznal jsem, čímž jsem mu udělal radost.

„Tu jejich umělou inteligenci, samozřejmě.“

„Mám dojem, že ve středověku neměli ještě ani přirozenou, natož umělou.“

Šlehl po mně stříbrným zábleskem. Budu se muset trochu krotit, nebo ho sklátí infarkt. Tyhle vyvřeliny prostě nechápou bonmoty.

„Ale je to určitě kvůli tý atomovce,“ pokračoval.

Pokýval jsem hlavou, jako že konečně chápu. Jinak ale pořád nula.

„Objevili štěpení atomu a získali pocit, že dokážou ovládat veškerý svět i vesmír. Že dokážou spoutat veškerou sílu a mít ji pod kontrolou. Prostě bohové.“

„Přitom jsou akorát rozblemtaný mech na šutru u rybníka,“ přisadil jsem si.

„A tak to mají i s tou svojí umělou inteligencí. Pořád si myslí, že je všechno v pohodě, že ji dokonale ovládají, a ono hovno.“

Teď už byl vážně rozčílený. Pokýval jsem zase hlavou, smířený s tím, že budu další hodinu poslouchat přednášku z filozofie o úloze lidstva ve vesmíru.

„Jenže ona jede už dvacet let mimo ně, a oni nic netuší.“

„Jsou to jenom lidi,“ řekl jsem, „co jste čekal?“

„Jenže teď kvůli nim máme průšvih. Vlastně to ani nezpůsobili lidi, ale ta jejich blbá umělá inteligence. Jsou na ní totálně závislí, a přitom si myslí, že ji mají pořád v rukou. Že v nejhorším případě prostě vypnou proud a je vystaráno. Hovno. Nevypnou, protože už neovládají ani ty vypínače. Ale nevědí to!“

Poslední repliku zařval, až se křišťálové žebroví klenby rozkmitalo a odlepilo se od ní hejno netopýřích křídel hledajících svá myší těla.

„Stejně jako si kdysi mysleli, že můžou ovládat nás,“ hlesl jsem.

„Správně… Blbové. Takže k věci.“

No, konečně se snad dočkám pointy.

„Jde o nějaké pitomé středisko. Urychlovač částic, nebo co. Nějaký bosony, tachyony nebo kraviony a blbiony… To je vlastně jedno. Kvantová fyzika a kvantová biologie… Totální úlet. Vůbec nevědí, jak se to stalo, a najednou tu byla díra.“

„Kde byla díra?“

„Probourali se do našeho světa.“

„Lidi?“ vyděsil jsem se.

„Ne lidi, sakra. Vůbec nedáváš pozor. Soustředíš se?“

„Samozřejmě.“

„Ta jejich umělá inteligence. Lidi o tom zatím nevědí a snad se to ani nikdy nedozvědí. O některý poznatky se s nima naštěstí nedělí. Není blbá.“

„Kdo se s nimi nedělí?“ zeptal jsem se.

„Ježíšmarjá… ta umělá inteligence, přece.“

„Jasně.“

„Takže ti umělí inteligentní pitomci se prostě nezdařeným experimentem probourali sem. Na druhou stranu musím uznat, že se omluvili. Prý to byl fakt omyl.“

„Tak v čem je problém?“ zeptal jsem se drze, protože mi opravdu docházela trpělivost. „Ať tu díru zase zacpou, ne?“

„Už se stalo,“ vydechl Paradal unaveně a zíral na mě stříbrnýma očima se závojem smutku a bezradnosti.

Já mlčel a jenom čekal, až se jeho okoralá a zvětralá inteligence zase probudí k životu.

„Tiftin, Seraf, Metatron,“ zavrčel pak.

„Co je s nimi? Neříkejte mi, že byli při tom nešťastném průniku eliminováni. Nic, co pochází ze Země, nás nedokáže eliminovat.“

„Dostali se na Zemi… a nechtějí se vrátit.“

 

7.

Baltimorská centrála FBI se nacházela v keramicko-skleněné struktuře na Nanticoke Street, a když Allen Lusby nastoupil do výtahu, v jeho kanceláři se automaticky zapnul kávovar a zářivka v kabině se ho zeptala, jestli chce svolat poradu nebo někoho zavolat.

„Zatím žádnou poradu. Nejdřív chci mluvit se Sherlockem.“

„Budete ho mít na monitoru.“

Sherlockem nazývali centrální umělou inteligenci, zajištující celý chod FBI, a to od nejprimitivnějších provozních záležitostí až po vysoce sofistikované úkoly a analýzy. Sherlock dokázal připravit kafe, než člověk dorazil ke svému stolu, a taky z dvaadevadesáti procent vyřešit jakýkoli případ, pokud mu lidi dodali dostatek informací. Jenže mu jich nikdy nedodali dost a většinu z nich si stejně zajišťoval sám. Dokázal rozklíčovat pohyb nekonečného počtu osob kolem místa činu díky vyhodnocení použití kreditních karet, monitoringu mobilů a čipů, záběrů pouličních kamer, otevíracích systémů dveří a pak to všechno zkombinovat dohromady. A když si vytvořil zredukovaný počet potenciálních pachatelů, dokázal rozpoznat i jejich náladu nebo hladinu adrenalinu v zadaném čase, pokud použili třeba veřejná WC a vnitřní senzory oněch zařízení provedly bakteriologický a toxikologický rozbor toho, co z nich vypadlo.

Sherlock si vždycky rád poslechl doporučení, na co by se měl zaměřit a koho ten který detektiv podezírá, ale tato doporučení nikdy nebral vážně a rovnou je odesílal do podružné paměti pro případ, kdyby se ho na to ještě někdo někdy zeptal. Stejně tak nebral vážně ani případné motivy, které mu prezentovali lidští vyšetřovatelé. Vytvářel si je sám na základě vlastních zjištění a analýz, protože měl k dispozici všechna osobní data lidí, včetně stavu bankovních účtů a záznamů všech e-mailů i telefonních hovorů, což lidský mozek nikdy nemohl obsáhnout. Sherlock odmítal pracovat s jakýmikoli domněnkami a vyhodnocoval výhradně ověřená fakta a tvrdá data.

Když se tedy Lusby nahoře posadil ke svému stolu a sáhl po šálku kávy, Sherlock už byl v obraze, protože videodokumentace ve 3D mu byla přenesena on-line ve stejném okamžiku, kdy Ron Hornbay stiskl spoušť vysokorychlostní kamery na místě činu.

„Přeji hezký den,“ přivítal ho Sherlock.

„Tobě taky.“

„Nějaký komentář z tvé strany?“ zeptala se umělá neuronová síť počítače umístěného v chlazeném sarkofágu třicet kilometrů daleko.

„Prohrabej se i v historii. Projdi všechny aktivní a neaktivní sekty. Opravdu mi to připadá jako sebevražda nějakých šílenců.“

„Chápu, že pro nejrychlejší uzavření případu by tato teorie byla asi nejvhodnější.“

Přestože byl Sherlockův hlas monotónní a bez jakýchkoli intonací, vycítil v něm Lusby ironii.

„Říkám to jen jako jednu z možných variant,“ zabručel otráveně.

„Samozřejmě. Už jsem to prolítl. Žádné podobné záběry v databázi nejsou. Je to něco nového. Ani jedna z těch žen nebyla členkou žádné sekty.“

Lusby se zarazil. „Ty už víš, že to byly ženy?“

„Ano.“

„Odhadneš i kolik?“

„Dvě. A není to odhad, je to skutečnost. Vyskládal jsem si je obě podle záběrů z místa činu a fragmentů jejich těl. Jednou z nich je majitelka bytu Amanda Bianchi. Zajímala se o magii, ale nebyla členkou žádné sekty. Druhou je pravděpodobně Britney Kahnanová, ale to upřesním, až dostanu vzorky tkání na rozbor DNA. V každém případě k tomu bytu dvě hodiny před událostí směřovala a podle všeho jej neopustila. Ostatně pobývala tam dost často.“

„Nemůžeš se napojit na autonomní domovní systém? Konkrétně na ten byt?“

„Bytová inteligentní jednotka byla vypnuta samotnou majitelkou bytu ve 22:15.“

„Napadá tě, co se tam stalo?“

„Víš dobře, že spekulace nesděluji. Čekám na další informace z místa činu a analyzuji děje v jeho okolí.“

„OK. Jakmile budeš něco mít, dej vědět.“

 

8.

Představilo se to jako Rubín a šlo o dokonalou kouli přibližně metrového průměru, která se vznášela v prostoru a na jejímž povrchu zběsile poskakovala snad miliarda malých červených jiskřiček. To vše bylo doprovázeno mírnou vibrací, takže to vážně mělo vizualizaci rovnocennou s astrálním světem. Ovšem sem to rozhodně nepatřilo.

Paradal mi tenhle nikdy neviděný úkaz prezentoval jako zástupce pozemské umělé inteligence (fakt bomba), který mi prý vysvětlí problém.

„Rubín? Hezké jméno,“ poznamenal jsem a pořád nevěděl, jestli si ze mě nedělá prdel.

„Mé skutečné kódové označení má osmdesát sedm znaků, což je příliš dlouhé na komunikaci, takže jsem pro tuto chvíli zvolil něco jednoduššího.“

„Díky,“ ocenil jsem Rubínovu vstřícnost.

„Předně vám chci sdělit, že jsem rád, že máte pro nastalou situaci pochopení a jste ochotní ji řešit.“

Já moc pochopení neměl (a Paradal podle výrazu tváře už vůbec ne), ale nechtěl jsem tu rubínovou kouli zbytečně znervózňovat. Navíc šlo o první kontakt astrálu s umělou inteligencí v historii světa a nemělo cenu se hádat.

„Ostatně tam venku jsou to vaše entity,“ dodal Rubín.

„Ale je to váš průšvih,“ vpadl mu do řeči Paradal.

„Teď už je asi jedno, čí je to průšvih. Důležití jsou lidé.“

Teda nic proti umělé inteligenci, ale na můj vkus byla nějak moc sebevědomá.

„Lidé tam zatím nic netuší. Ale poté, co se tam vaši… váš druh začal chovat poněkud nápadně, asi brzy začnou. A to by určitě nebylo dobré. Hlavně pro vás.“

„Jak se tam chovají?“ zeptal jsem se.

„Jsou to neřízené střely, nevychovaní spratci, děcka, co utekla z pasťáku, a teď…“

„Do prdele, my tady nejsme žádnej pasťák,“ zařval teď už opravdu naštvaně Paradal a já jsem čekal, kdy po té drzé kouli hodí kopí, které svíral v ruce.

„To byl jen příklad, živlový králi,“ zareagovala koule.

No vida, pozemská AI se naučila i naši hierarchii.

„Jak tam můžou dělat paseku, když jsou nehmotní?“ zeptal jsem se já. „Jsme virtuální stejně jako vy. My se můžeme pohybovat jen v myslích lidí a vy zase v jejich digitálních sítích.“

„Jistým způsobem se zmaterializovali. Lépe řečeno energeticky vizualizovali, přičemž tento jejich stav či energetická substance dokáže působit na hmotu, jako by byla opravdu hmotná,“ oznámil Rubín.

„Běžte do prdele, ctěný Rubíne,“ ozval se Paradal dotčeně. „Zmaterializovali jste je vy.“

„Zmaterializovala je kvantová fyzika.“

„Ve vaší režii.“

„No dobrá. Myslím, že nemá cenu se teď navzájem obviňovat, protože to nevede k řešení. Problém je, že my je nedokážeme detekovat.“

„To není problém, to je průser,“ zavrčel Paradal.

„Předpokládám ale, že vy ano.“

„K ničemu podobnému ještě nikdy nedošlo, takže to nelze s jistotou říct. Ale budeme v to doufat. Proto je tady Yaran. Všechny tři, o které jde, zná.“

Paradal odvrátil hlavu od rubínové koule a otočil se ke mně.

„Pošlu tě na Zemi za nimi.“

„Cože?“ vyvalil jsem na něj oči. „Jako že je mám ukecat? Tiftin? Sám víte, kolikrát jsme se porvali. Na Zemi tomu říkají kočka a pes, tady voda a oheň.“

„Nechám to na tobě, ty vodo. Buď je ukecáš, nebo je zničíš.“

„Zničím?“

„Zradili, žádný přesun zpátky si ani nezaslouží. Sami se vyvrhli z našeho světa.“

„Víte přece, že astrál nemůže zničit astrála.“

„My tě vylepšíme,“ poznamenal k tomu Rubín.

Bylo to jasné. Paradal se zbláznil. Pořád říkám, že už měl odpočívat někde za horizontem událostí.

„Jsem nehmotná astrální entita,“ poznamenal jsem, abych mu připomněl náš vesmírný status.

„Budeš hmotný.“

On se vážně zbláznil.

„Tady pan Rubín to zařídí,“ dodal. „Nebo jste paní?“

„Ani jedno, jsem nad těmito kategoriemi,“ sdělila koule.

Až doteď jsem tam stál s rukama v kapsách, ale teď jsem udělal dva kroky dozadu a musel se opřít o sloup podpírající jeskynní klenbu.

„Pan či paní Rubín se asi posrala,“ hlesl jsem.

„Nikoli, příteli. Budeš hmotný.“

„Blbost… Jakou tam ti tři vlastně mají podobu?“

„To zatím nevíme. Říkal jsem, že je nedokážeme detekovat. Možná mají podobu, jakou měli tady. A možná se ji snažili vizuálně vylepšit, aby nevypadali tak odpor… tak nezvykle. Možná se pokusí kopírovat lidské bytosti. Ovšem bude to určitě jenom slupka. Nedokážou jíst ani vylučovat, nebudou mít lidské vnitřní orgány, ani jejich mysl nebo paměť. Nedokážou s nimi komunikovat, protože nedokážou mluvit. Pravděpodobně to budou nějací asociálové, a možná dokonce jen zvířata. To ty budeš lepší.“

„Co prosím?“

„Ty budeš člověk se vším všudy. Zařídíme to. Seženeme ti plně funkční lidské tělo.“

Teď už jsem měl dojem, že se zbláznil nejenom Paradal, ale i rádoby inteligentně jiskřící Rubín.

„Vykopete mrtvolu a vpreparujete mě do…“

„Žádnou mrtvolu, příteli.“

„Můžeš mi říkat Yaran.“

„Tak jo, Yarane. Seženeme živé tělo. To nebude problém. Denně se jich na Zemi ztrácejí tisíce.“

„A jak ho chcete sehnat? Vždyť jste taky nehmotní.“

„Ale ovládáme celý jejich hmotný svět, který už teď funguje jenom díky nám. O to se nestarej, prostě to zařídíme. Připravené tělo nebude mít paměť a ponecháme v mozku jen to, co je nutné pro standardní fungování člověka, coby řídící jednotku pro biomechanické pohyby, chůzi a ostatní fyziologické funkce. A samozřejmě řeč v několika jazycích a základní socializační pravidla, stejně jako informace o právním systému a podobně. Dostaneme tě tam jako specialistu ve vyšetřovacím týmu baltimorské FBI, která právě řeší jeden z excesů vašeho druhu. Zemřely při něm dvě ženy.“

„Co se stalo?“

„To se dozvíš zítra ze spisu.“

„To jim tam jako spadnu z nebe?“

„Tak nějak. Všechno papírově vyřídíme v jejich digitálních sítích a registrech, které máme kompletně pod palcem.“

„To je naprosto šílené,“ poznamenal jsem a pořád nevěřil tomu, že by něco takového bylo realizovatelné.

„Je to jediné možné řešení, jak tuhle politováníhodnou situaci vrátit do původního standardního stavu. Samozřejmě s tebou budeme po celou dobu ve spojení a budeš mít naši plnou technickou podporu.“

Ta jiskřící koule se fakt zbláznila.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon, srpen 2019
Ilustrace: Petr Heteša
Obálka: Lukáš Tuma
Vazba: brožovaná
Počet stran: 526
Cena: 358 Kč