Elizabeth Bearová: Království lotosu – Skryté poselství

Ukázky z knih / 19.8.2019 /

Nakladatelství Fragment vydalo v edici světové fantasy Pendragon první svazek trilogie Království lotosu, která vás zavede do Lotosových království a nebezpečných horských průsmyků.

ANOTACE:
Gage je mosazný stroj, který však přemýšlí jako člověk. Stvořil ho čaroděj z Messaline a on mu až do jeho smrti věrně sloužil. Teď se nechává najímat jako žoldák.

Jeho nejnovější zakázka vypadá banálně – královně Lotosového království má doručit zprávu od nejmocnější kouzelnice z Messaline. Společnost na cestě mu bude dělat Mrtvý muž. Člověk, který dříve pracoval jako osobní strážce a nyní má chránit Gage i zprávu, kterou nese.

Ani jeden z nich netuší, že jejich poslání je zavede přímo do ohniska velké války, kterou rozpoutali vládci jednotlivých částí kdysi jednotného a mocného císařství…

 

O AUTORCE:
Elizabeth Bearová se narodila ve stejný den jako Frodo a Bilbo Pytlíci, ale jen rok nesouhlasí. Za své romány a povídky získala ceny Hugo, Sturgeon, Locus a Campbell Award, je autorkou několika esejí, literatury faktu a článků pro různé noviny a časopisy jako Popular Mechanics a The Washington Post. Žije v Pioneer Valley ve státě Massachusetts se svým manželem, spisovatelem Scottem Lynchem.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Hora měla zrcadlovou masku. Led pokrýval kolmou stěnu, která se zvedala nad strmým říčním údolím a smutným mužem v červeném kabátu. V tom ledu se odráželo bledé slunce, které vydávalo záři bez tepla. Ledovec se třpytil na pozadí nebe jako sklo, tak průzračný a tichý, až se zdálo, že každý z vrcholů, které ho obklopovaly v kruhu, tají dech nad nějakým šepotavým příslibem.

Samotné ledem postříbřené hory se odrážely, až se téměř rozplývaly, v leštěném vejcovitém tvaru jiné zrcadlové masky, tentokráte mnohem menší. To zrcadlo tvořilo tvář – vlastně celou hlavu – mosazného muže, který se mechanicky plahočil do svahu soutěsky mezi dvěma zářícími zasněženými štíty. Z jeho kovové lebky postrádající rysy mezitím spadla kapuce. Mužovy masivní ruce se leskly, takže budily dojem, jako by na nich měl navlečené mosazné rukavice. Mosazné nohy byly upnuté v mačkách s ocelovými ostny, aniž by k tomu potřeboval boty.

Jeho lezení postrádalo jakoukoli naléhavost.

Hroty maček se zakusovaly do ledu řeky, která v zimě zmrzla na kámen. Přes mosazné rameno měl muž přehozené lano tlusté jako ženské zápěstí. V prověšeném oblouku se za ním táhlo až k zakřivené přídi podivné lodi: vybavená ráhnovými plachtami, pyšnila se vznešenou, plazu podobnou galionovou figurou, odvážně natřenou červeně a zlatě – spočívala však na dvou zahnutých, ledem obalených skluznicích, které ji nesly po povrchu zamrzlé řeky, jako kdyby naolejované sklo klouzalo po skle. Na malé plošině za čelenem stál lodivod a dalekohledem pohlížel na svahy nad sebou. Ačkoli byl teprve počátek zimy, kdy ještě nehrozily laviny, opatrnosti nebylo nikdy nazbyt.

Za touhle lodí byla další, s dračí hlavou malovanou azurovou modří a měděným pozlátkem; tažená byla čtyřmi chundelatými čipernými tury, typickými pro zdejší kraj, a sedmi lidmi, kteří měli k botám z ovčí vlny a kožešin připnutá vlastní protiskluzná železa. A za ní se pohybovala ještě třetí loď, v odstínech oranžové a karmínově rudé, a také tu táhli její někdejší pasažéři a pár chlupatých jaků. A řadu uzavírala čtvrtá ledová loď, jejíž pomalované dřevo mělo připomínat vyřezávaný nefrit a beryl, loď s vlastní sestavou dělníků a dobytka, a za ní šlo několik lidí, kteří se na těžkou práci nehodili z nejrůznějších příčin, ať to už byl vzrůst, hodnost, věk, postavení platících zákazníků nebo nemohoucnost.

Muž v červeném kabátu kráčel vzadu za všemi. Byl v řadě poslední, protože si zvolil být poslední v řadě. A také proto, že se ohlížel za sebe a dolů, jak se slušelo na strážce karavany – kterým také byl. Nebo jím byl aspoň dnes, ačkoli obezřelost strážce nebyla jediná obava, která mu hlodala v hrudi.

Byl to Smrťák, nebo jím spíš býval, přičemž stále nosil jméno náležící ke své dřívější profesi. Zdržoval se u kraje řeky spolu s dalšími chodci ze dvou důvodů. Za prvé neměli protiskluzná železa – ta byla vyhrazena pro lidi, kteří v bezvětří táhli ledové lodě. Lépe držela na hrubším ledu a měla lepší trakci podél břehu. A za druhé, čtyři ledové lodě se v těžkopádných stopách vlekly a sténaly.

Pravda, vůdci vykonávali své povolání, převáděli lidi bezpečně skrze hory zvané Stély nebe. A rovněž byla pravda, že držet se urputně říčních břehů byla pouhá pověra. Kdyby se ledové lodě při případné nehodě uvolnily, těžko by se je už podařilo udržet na dráze řeky.

Smrťák to věděl, a přesto se přesouval vlevo, kdykoli jen mohl. Cítil se tak trochu více v bezpečí, třebaže šli z místa, kam nikdy nepatřil, na jiné místo, kde očekával, že se bude opět cítit neklidný a osamělý.

Už jako mladý se naučil, že je zbytečné znepokojovat se věcmi, které nemůže mít pod kontrolou. A tady toho bylo velmi málo, na co mohl mít vliv. Avšak zdálo se, že stejně nenachází klid – nebo, jak by s úsměvem řekla jeho dávno ztracená láska Zilláh, stoickou vyrovnanost vojáka – a nedokáže nechat událostem volný průběh.

Nebyly to povinnosti strážce karavany, co ho tak rozrušovalo, když před mnoha měsíci opustili Asmaracandu. Když nepočítal bandity Ještěrčího lidu a přírodní požáry na travnatých pastvinách, probíhaly uplynulé měsíce téměř bez nějakých zvláštních událostí. Znepokojovalo ho to, že to byly už celé měsíce.

Nesli přece s Gagem vzkaz. Tato povinnost byla skutečnou motivací jejich cesty. Úkol jim svěřila takzvaná Bezoká – nejmocnější čarodějka v největším městě světa, rušném obchodním centru s názvem Messaline.

Už pouhá existence toho vzkazu a starost o jeho doručení vzbuzovala ve Smrťákovi strach. Čarodějové obvykle měli děsivé a sobecké důvody pro to, co dělali. Ovšem Bezoká byla jiná. Tuto povinnost uložila bytost, která ve své době chránila Messaline proti moru a vpádům. Smrťák už sice neměl ponětí, jaká katastrofa by vzešla ze selhání, ale byl přesvědčený, že by to bylo mnohem horší než jen zničená karavana a několik tuctů duší, umrz­lých ve sněhu.

Jako kdyby se chtěla prokázat nepravdivost jeho myšlenek, tu a tam se objevovaly trosky jiných karavan. Ležely opuštěné pod lhostejnou pokrývkou navátého sněhu a neposkytovaly žádnou útěchu. Od rána, kdy sbalili tábor, minula jejich karavana aspoň šest roztříštěných povozů a promáčknutých ledových lodí, slepých a přebraných stejně jako mrtvoly. V létě tu hrozilo nebezpečí lavin. No a v zimě… v zimě byla zima.

Stejně jako mosazný Gage v čele zástupu neměl ani Smrťák žádné veřejně známé jméno. Na rozdíl od Gage však nezapomínal na kápi a nosil závoj stažený tak, aby skrýval (a taky zahříval) jeho tvář. Odhaleny zůstávaly pouze oči, do nichž se stejně málokdo odvážil pohlédnout. Nosil červený plstěný lemovaný kabát. Právě díky němu v něm poznávali Smrťáka, elitního královského strážce kalifátu, jenž vlastně už tak docela neexistoval. On ale uniformu padlé říše neodložil, i když byla potrhaná, mnohokrát záplatovaná a místy vybledlá na barvu kurkumy. Nosil přes ni ještě další, tlustší plášť. Žádní Smrťáci už vlastně nebyli. Alespoň ne ti oficiální, kteří se psali s velkým písmenem, ačkoli Smrťák soudil, že mrtvých jako takových bude na světě vždycky víc než dost.

V plstěném kabátu mu byla zima, navzdory vrstvám dalších svršků pod ním i na něm. A úzkost jím prolézala až do morku kostí. Úzkostí trpěl proto, že karavana měla čtrnáctidenní zpoždění oproti plánu. Úzkostí trpěl proto, že někomu slíbil vykonat úkol, který byl podle všeho zásadně důležitý a také zásadně načasovaný. A ona úzkost, ona potřeba setrvávat v pohybu, ho nechtěla opustit.

Věděl, že ničemu nepomůže, když bude vymýšlet scénáře pohrom a do hlavních rolí tam obsazovat sebe, svého druha a jejich veledůležitý náklad. Když bude psát tragédie, které začínaly ztrátou vzkazu a končily ztrátou samotného království. A stejně mu v prsou hlodal pocit naléhavosti, který mu kazil večeře, sestávající ze zmrzlého a sušeného jídla a ohřívaného čaje. Jeho vyčerpaný spánek byl kvůli tomu trhaný. Kdyby nevěděl svoje, kdyby nevěřil Bezoké skoro stejně jako své Bohyni učenců, byl by přísahal, že ho někdo očaroval.

Po cestě je čekala všechna nevyhnutelná a obvyklá zpoždění – bouře, nemoci, potíže se získáváním zásob –, to vše přibylo k jeho břemenu úzkosti. Chtěl, aby už měl tu práci za sebou a mohl si sundat boty a dát si zasloužený pohár vína. A přece měli ještě procházet horami, za nimiž čekali půl tuctu znesvářených knížectví.

A tento vzkaz musí tím vším projít.

Potil se, poněvadž výstup byl prudký, a bál se, že mu zpocené oblečení zmrzne. Byl štíhlý a šlachovitý a kvůli tomu mu byla zima. Dalším živlem byly hory: panoval tu větší chlad, než si kdy dokázal představit. Ani boty s jačí srstí uvnitř a tlusté palčáky ho nedokázaly před zimou ochránit; stejně ji cítil. Ale aspoň mu díky dobrému oblečení nezmrzly prsty na rukou a nohou.

Smrťák věděl, že tyhle faktory mají nějaký vliv na třas v bolavých kloubech. Ten třas mu stoupal i nahoru po páteři. Podíval se nahoru na nebe a na svahy po obou stranách. Nemohl si pomoci – vklouzl rukou v rukavici pod plášť a dotkl se jílce svého zahnutého meče. Ten chlad, co cítil, nebyl jen výtvorem horské zimy, ale něco vnitřního. A on tušil, že to není nic nového. Už se takto kdysi cítil a považoval to za zlou předtuchu.

Jeho rty se pohybovaly. Tiše se modlil k Bohyni učenců: Spoléhám se na požehnání tvých korálkových náhrdelníků a odpuštění pro tohoto nešťastníka, Navýsost Svatá. Ponoř své posvátné hroty do inkoustu barvy drahokamů a piš do knihy Štěstí za tohoto nehodného. Pak přemítal, co by pro něj mohla udělat, když on je tak daleko od domova a její síly; tady pod podivným nebem podivných bohů, jejichž jména nezná.

Smrťák se na chvíli zastavil a hlasitě oddechoval. Přitom sledoval, jak se karavana plouží stále dál. Daleko vpředu se neústupně plahočil Gage. V podstatě byli strážci – nastoupili jako strážci, protože cestovali do Lotosových království s tím soukromým vzkazem. Kdyby se neplahočili jako tažná zvířata a pouze šli, dostali by za takovou cestu dvakrát víc peněz. Avšak Smrťák nezažil, že by Gage odmítl jakýkoli úkol, který bylo třeba vykonat.

Možná už ta nenarušitelná nesmrtelnost začínala být nudná. Smrťák nebyl ani nezranitelný, ani nesmrtelný, a tak to nedokázal posoudit.

Stáhl si zpět dřevěnou masku s úzkým otvorem, která chránila jeho oči před pohledy ostatních. Snažil se umístit ji tak, aby její nedostatečná výplň neodírala omrzliny ani netlačila na boláky. Za chvilku dožene ostatní. Pocit úzkosti a rýsujícího se nebezpečí nepolevoval. Naopak se zhoršoval a nabýval podoby strachu z bezprostředního ohrožení. Smrťák příliš věřil svým instinktům na to, aby ten pocit jen tak odbyl. Hlavně nyní a především tady. Přesunul pozornost od Gage, ledových lodí a vozků k cestujícím, kteří s námahou kráčeli vpředu. Snad to nebezpečí vzejde od někoho z nich?

Většina z hordy v kožešinách zabalených, oslnivě oblečených chodců měla zřejmě se svahem menší námahu než Smrťák. Domníval se, že je to proto, že jsou z velké části mnohem mladší. Ale taky v tom sehrál určitou roli cirkus.

Smrťák byl vynikající šermíř. Vyrostl v tom a se smrtí měl co dělat už od chvíle, kdy byl dost starý na to, aby se s pomocí meče zvedl do stoje a mohl žvatlat na svoje chůvy. Tohle znamenalo být Smrťák. A on se pokládal za Smrťáka, který je v kondici.

To bylo vlastně ještě předtím, než strávil dva měsíce se třemi tucty mladých akrobatů ze Songu. Byli neúnavní, mrštní a často jen tak pro radost vybíhali nahoru do kopců a do sněhu, jako tolik začátečníků. Pak samozřejmě každou noc ještě měli energii na hodinu nebo dvě trvající skákání o tyči, žonglování a choreografii v táboře. Zatímco Smrťák se toužil jen ponořit do misky s jídlem – čím víc horkým a výživnějším, tím lépe – a pak se svalit a spát, zatímco Gage držel noční hlídku.

Hory pod hvězdami byly sice nádherné, ale Smrťákovi z nich bylo doslova špatně. Chtěl horkou koupel, teplou postel a hrnek čaje, který by nebyl připravovaný dvakrát nebo třikrát z těch samých vyluhovaných listů. Nebo kotel kávy, sladké a plné smetany. Ještě lepší.

Za cirkusem se pohybovali ještě nějací další cestovatelé, ale těch si Smrťák celkem vzato nevšímal, protože mu nebyli na obtíž. Vychovali ho tak, že byl lhostejný vůči svébytnostem šlechty a bohatých. Zbytek jeho svěřenců sestával ze dvou kupců, muže, jenž prohlašoval, že je kupec, ale byl pravděpodobně pašerák, nižšího songského prince a jeho doprovodu, nevýznamného beje z Uthmanu a zase jeho doprovodu, a ještě šlechtičny ze Ctesifonu, která se jela vdát do Lotosových království. Čili, jak těmto zemím říkali místní, do Sarath-Sahalu anebo Sahal-Saratu, podle toho, se kterým ze dvou místních dialektů jste zrovna měli co dělat.

Ta šlechtična měla pouze služku a dva strážce a většinou se držela od ostatních stranou, jak bylo správné. Bej šel pěšky; prince ze Songu pro změnu nesli na malých sklápěcích nosítkách. Vypadalo to méně pohodlné než chůze vzhledem k tomu, jak nosiči vrávorali a zápasili s ledem a sněhem.

Ano, za tyhle všechny lidi nesl Smrťák zodpovědnost. A nezáleželo na tom, jaký z nich měl pocit.

Měl je dovést do Lotosových království zdravé a silné, jak se slušelo. Za celý život selhal při úkolu ochrany pouze jednou, a tak sám sobě dovolil projevit chvilkové uznání za to, jak je snad dobrý. Pak znovu zahájil výstup.

Neuvažoval tímto způsobem sám. Nádeníci nad ním povzbudivě volali na vlekoucí se cestující a drsně je ujišťovali: „Od rasanské revoluce lezeme tímhle průsmykem každý rok! A zatím jsme nikdy nezabili celou karavanu!“

Jen se trochu bavili na úkor cestujících. Smrťák si byl jistý, že nic jiného za tím není.

Nyní znovu pootočil hlavu a prohlížel si zářivé štíty a stinné kaňony, které vypadly jako vyříznuté nožem. Svůj plat si zasloužil, ačkoli nečekal, že ho bude potřebovat. Ta neblahá, protivná předtucha. Ale stejně nikdy nic neznamenala. A když náhodou něco přišlo, nikdy se to nestalo v době, kdy to mohlo být k něčemu užitečné.

V tomto životě se na nic nedalo spolehnout. Ani na zásah oddaně uctívaného božstva.

Bandity tu Smrťák nečekal. Kdyby byl člověk bandita, na takovém místě by v zimě pěkně strádal hlady. Jakmile sníh uzavře průsmyk, celé měsíce se tudy neprotáhne ani myš. A nepřítomnost karavan znamenala, že si nelze nakrást jídlo, pochopitelně s předvídatelnými výsledky. Hrozila však jiná nebezpečí.

Dřív než všichni ostatní – snad jen, snad jen s výjimkou Gage – uviděl, že nahoře na svahu vytryskl do vzduchu oblak sněhu. Viděl vinoucí se tvar, jak z úkrytu vysoko položených závějí přechází klouzavě do letu, a spatřil, jak se zmrzlé závoje rozlétly do šíře. Křídla se rozepjala a částečky sněhu se otáčely a rotovaly, třpytíce se v bolestivě bodajícím světle. Smrťák zahlédl svým bystrým zrakem dlouhý krk a rovně natažený rýhovaný ocas jako protiváhu, když ledový had vzlétl.

Jako šermíř s desítkami let zkušeností rychle dospěl k profesionálnímu názoru. Za těchto okolností je šavle zhola k ničemu.

Smrťák hmátl po střelné zbrani.

Ostré slunce prosvítající průhlednými křídly zvýrazňovalo barvy sněhu, stříbra, slonoviny, té nejsvětlejší holubí šedi. Spletité vzory na nich vypadaly jako shluky žil, jako šmátrající větve holých stromů. Světlo glazovalo hbitou postavu, která se ostře rýsovala proti průzračné nebeské báni. Pak stín dopadl na karavanu a dolehl k nim zvuk – ne řev nebo vřeštění, jak Smrťák čekal, ale jen rozléhající se syčení.

Hlavy se otáčely. Lidé i dobytek zkoprněli jako myši ve stínu jestřába. Smrťák zaslechl, jak jeden z vozků hluboce a plynně zaklel. Jen tak hlasitě, že se nadávka nesla nehybným vzduchem a její zvuk se odrážel těsně nad ledem.

Had se otočil v nemožném zkrutu. Máchl křídly a v celé své délce provedl obrátku ladně jako pstruh v řece. Přeletěl nad nimi nízko a v zamyšlení, tak blízko, že Smrťák ucítil vítr od jeho křídel a zahlédl ledové, křišťálově jasné oko. Od čenichu po ocas byl tvor dlouhý jako námořní plavidlo, ne však tak velký jako drak. Jak si je prohlížel, připomínal sultána, jenž zahálčivě hledí na hostinu a přemýšlí, kterým pamlskem začít.

A protože se Smrťák díval, neušlo mu, že Gage si popotáhl provaz na rameni a zaryl mačky do ledu. Táhl ještě usilovněji, a jak se blížil k vrcholu soutěsky, kupodivu ještě zrychloval. Nebyl to až tak špatný nápad, protože v tom místě nebyli krytí a Gage nemohl provaz jen tak pustit.

Jenomže – pod Gagem a nad Smrťákem – se tam zmítal bučící dobytek. Kopyta hrabala po ledu a zvířata se vzpouzela v chomoutech ve snaze utéct. Lidé se tlačili a křičeli a současně se rozptýlili do menších hloučků, nebo i po jednom prchali, padali a ujížděli na sněhu a ledu.

Had se znovu obrátil. Rozmáchlými pohyby přeletěl údolí za nimi a klouzavým letem se střemhlav blížil k nim. Smrťák to pochopil. Tohle je útok, chvíle, kdy se dravec vrhá na kořist. Viděl, že dráhu letu volí bestie tak, aby je nahnala výš do průsmyku, na jeho samotný vrchol, kde budou vydáni na pospas jejím pařátům, zatímco ona sama bude jen minimálně riskovat.

Smrťák stál mezi hadem a karavanou.

Vytáhl slonovinový kolík z menší hubice v poměděném rohu na střelný prach, který držel mezi zuby. Had se blížil a jen zdánlivě malátně máchal světlými křídly. Smrťák zkušeným pohybem ruky nasypal na pánvičku prach a zase kolík zastrčil. Jiskry srčící kolem rohu na prach by s velkou pravděpodobností vykonaly špinavou práci za hada. Smrťák nechal viset roh na řemínku, s usilovným zamručením natáhl úderník pistole a za okamžik už ji namířil.

Had byl už skoro u něho. Když mu přelétával nad hlavou a Smrťák spatřil šupiny na jeho břiše – zdály se teď tak blízko, jako by stačilo jen natáhnout ruku a pohladit je –, zmáčkl spoušť.

Pistole ho udeřila do dlaně. Smrťák zpětný náraz ustál a otočil se, aby viděl, jestli hada zasáhl. Vůbec si nepředstavoval, že by mohl minout. Střílet z takové blízkosti, na něco tak velikého. Ale jak tvrdé jsou ty šupiny? Břicho tvora vypadalo jako klinkrový trup lodi, řady šupin se překrývaly. Mohly by odolat kulce z pistole?

Pokud hada zranil, nezdálo se, že moc ošklivě. Udeřil jako mořský pták při lovu ryb, hmátl dolů zahnutými drápy na statných zadních nohách a roztáhl v letu křídla, aby se pokusil lapit okázaleji vyšperkovaného šlechtice (toho, kterého nesli na sklápěcích nosítkách).

A bylo by se mu to i povedlo, kdyby se pod drápy nevrhl jeden z princových oddaných družiníků a nepřevrátil prince ze Songu i s nosítky.

Nosiči se zapotáceli pod dvojím nárazem. Ti přední klesli na kolena, ti úplně vzadu spadli a zůstali ležet. Oddaný družiník jednou zakřičel, když se mu z hrudi vynořil dráp jako zaseknutý rybářský háček, až na to, že byl dlouhý a zakřivený jako šavle. Pánův hedvábný oděv a šperky i okolní sníh zkropila rudá krev. Družiník sevřel oběma rukama dráp. Jeho další výkřik vzápětí utichl, když se had vznesl na vzestupném proudu nad průsmyk s vydutými a napjatými membránami svých velikých křídel.

Pokud ze striktně hypotetické rány po kulce vyšla nějaká krev, ztratila se v karmínově rudé sprše z družiníkovy hrudi.

Princ vyskočil na nohy a zakřičel na hada. Vlastně na člena své družiny, jak si Smrťák uvědomil, když se k němu doneslo pár slov. Sliboval pomstu jeho nebohé rodině za neodpustitelný hřích, že vztáhl ruce na prince.

Naštěstí byl družiník už mrtvý, aby své oběti dodatečně litoval. Princ poskakoval na sněhu a divoce hrozil ošperkovanými pěstmi, zatímco broušené fazety drahokamů se leskly ve slunci. Smrťáka napadlo, že to není právě dobrý nápad vzhledem k tomu, co prokazatelně vyvolalo útok ledového hada.

Na karavanu pršela krev, když had vystoupal do výše, naklonil se a natočil v letu hlavu, aby rozlomil bezvládného družiníka vedví. Zatímco hodoval, stoupaje ve spirále výš a výš, od tlamy mu upadávaly nechutné kusy.

Zjančený dobytek pronikavě vřeštěl. Celý zástup se vlnil a padal, smáčený krví a cáry masa. „Spusťte brzdy,“ volal někdo z nejbližší ledové lodi, ale nikdo to neslyšel.

Z bledé bílé oblohy se třepotavě snášelo oblečení nešťastného družiníka, schlíplé jako prapor poraženého vojska.

„Opusťte led,“ zavolal někdo další – ženský hlas, který se nesl jako zvuk polnice. „Lezte, vy pitomci! Tak polezte!“

To už znělo jako dobrá rada. Smrťák se plahočil do kopce směrem ke strmému svahu, který vedl k jedné straně soutěsky. Zatímco se pachtil v prašném sněhu, jehož závěje sahaly až po pás, snažil se hada sledovat. Zuby vyškubl z rohu na prach větší kostěný kolík. Jak špatně předvídal, předem odměřené dávky prachu měl bezpečně uschované v obvyklé kapse ve vnitřním lemu svého kdysi červeného kabátu, tedy z dosahu. Jestli tohle přežije a naskytne se mu příležitost k nápravě, už nikdy takovou chybu neudělá.

Musel nyní přestat lézt a odměřit prach. Pouzdro s municí mu viselo na stejném bandalíru jako roh se střelným prachem a Smrťák ho vytáhl zpod rozepnutého kabátu. Už ani necítil v prstech chlad. Palčáky někde upustil a nemotorně se s pouzdrem potýkal, ale povedlo se mu jej otevřít. Kulky měl už zabalené v naolejovaných plátnech a nyní jednu z pouzdra vytřepal.

Vtom zaburácel hlas, jehož ozvěna se nesla vzduchem, jako kdyby někdo promluvil do hlásné trouby. „SPUSŤTE BRZDY!“

Byl to hlas Gage, kéž mu Bohyně učenců požehná, třebaže byl bez­věrec.

Smrťák v tu chvíli upadl na led a upustil kulku. Naštěstí se mu podařilo udržet pistoli hlavní vzhůru a také pánvička zůstala suchá. Aspoň doufal, vroucně v to doufal. Nevstal. Zůstal balancovat na jednom koleni a lovil v pouzdře další kulku.

Naolejovaný flanel zanechal na jeho prstech šmouhu a kulka vklouzla do hlavně. Pazourek na pérku natáhl dozadu a nasypal na pánvičku prach. Přestože všude kolem se rozléhal křik, neodvažoval se vzhlédnout, dokud nebyla pistole nabitá a natažená.

Smrťák pevně věřil a doufal, že historky o lavinách spuštěných neopatrným šepotem jsou přehnané. Jako zbožný muž nejen doufal, ale také se modlil.

V místě, kde se krčil, mu výhled na všechny strany zakrývaly vysoké sněhové návěje. Sníh byl v té třeskuté zimě lehký a prašný. Přinutil se zvednout hlavu. A zdvihl také pistoli. Třásly se mu ruce.

Poslední ledová loď vzadu se potýkala s problémy. Nádeníci uprchli od provazů, do nichž se zamotala kopyta jaků. Voli zápasili s chomouty i navzájem mezi sebou. Nebylo jasné, jestli jsou hroty, sloužící lodím jako brzdy, spuštěné, nebo ne, každopádně tahle loď se těžce a nezadržitelně sesouvala napříč svahem. Akrobati zaháněli z cesty méně hbité šlechtice a družiníky, zatímco loď klouzala a nyní se i začínala šinout bokem dolů a táhla bučící dobytek s sebou. Hroty vyskočily, jak měly. Smrťák to poznal podle mračen ledové tříště, zvířených po obou stranách přídě a zádě, zatímco sesuv byl bez ohledu na to stále prudší a rychlejší.

Navzdory štěrbinovým brýlím mu had na rozzářeném nebi zmizel.

Ostřílený bojovník, pomyslel si hořce. A ztratí z očí celýho pitomýho ledovýho hada.

Zastínil si oči promodralými prsty a znovu pátral. Doufal, že bude žít dost dlouho na to, aby pořád pohřešoval svoje palčáky. Zasloužil by si na místě zemřít, tady ve sněhu uprostřed hor, utrápený a promrzlý –

Támhle! Třpyt šupin jako odraz slunka na ledu, tisíc odstínů šedé, bílé a slonovinově žluté, na obvodu lemované stříbrem. Had obletěl štít a nyní se vznášel na nehybných rozepjatých křídlech jako číhající jestřáb. Očividně si našel dostatečně silný vzestupný proud. Smrťák zvedl pistoli, zatímco had visel na obloze, jako by ho tam někdo vyčaroval.

Vtom ucítil ostrý pach střelného prachu, když mu ho slabý závan větru smetl z pánvičky.

Smrťák nezaklel. Nepatřil mezi rouhače. Pouze se jednou zhluboka nadechl a zase mezi zuby vydechl, zatímco opět šmátral po rohu.

Sjíždějící ledová loď se s rachotem zastavila v závěji jen malý kousek pod Smrťákem. Uvízla tam nakloněná mezi kameny a z jejího proraženého trupu se vyvalil náklad. Voli žalostně bučeli a sníh pod jejich kopyty se měnil v narůžovělou břečku.

Had otáčel hlavu ze strany na stranu, jak se zamýšlel nad dalším cílem. Jeden buclatý družiník nebyl ani jako svačinka pro tvora čtyřicet loktů dlouhého. Na jedné straně bylo Smrťákovi zápolících zvířat líto, ale na druhé doufal, že hadovu pozornost upoutají ona, a ne prchající lidé. Ačkoli ten idiotský princ by zasloužil všechno zlo, které na něj mohlo dopadnout.

Dobytek se nacházel k Smrťákovi blíž a byl uvázaný k vraku ledové lodi. Doufal, že ta je moc velká na to, aby ji had odnesl. A mezitím znovu natáhl zbraň a nasypal na pánvičku prach. Konečně. Kdyby se ten zatracený had snesl o něco níž a dal si pár soust, mohl by na něj vypálit z dostatečné blízkosti, aby to mělo nějaký účinek. Zahlédl ty obrovské, modré, fazetové oči.

Vybraly si dobrý cíl.

Had se znovu vrhl dolů a mihl se kolem. Spíš ale naháněl a plašil stádo, než aby klesal s cílem zabít. Smrťák se přikrčil, hlavu těsně nad úrovní sněhové závěje, a sledoval zvíře na mušce pistole. Letělo pořád rychle a příliš vysoko. Mohl by znovu vypálit a dívat se, jak se kulka odrazila, a pak se další dlouhou minutu lopotit se stále promrzlejšími prsty ve snaze znovu nabít.

Měl však dojem, že had se zaměřil na rozbitou ledovou loď, a někdo mezitím přiměl prince ze Songu, aby sklonil hlavu a znovu vyrazil na cestu. Nyní to byla takřka anonymní postava mezi ostatními lidmi, kteří se plahočili vzhůru sněhem.

Pokud se tvor vrhne na ztroskotanou loď, přemýšlel Smrťák, třeba se nám podaří uvést všechny ostatní do pohybu a uniknout průsmykem, zatímco dravec bude žrát. Dva jaci by měli jako večeře stačit…

Jelikož si však nebyl jistý, zda by hada usmrtil jednou ranou, rozhodl se se střelbou počkat, jestli si had nesedne, aby povečeřel. Bude to jistě lepší, než kdyby ho znovu rozdivočil.

Stín křídel dopadl na Smrťáka, zatímco had kroužil směrem zpět. Smrťáka zaplavila hrůza, jako když vytryskne voda z ledového pramene. Škubl sebou a ještě víc se skrčil ve sněhu, ačkoli ve své době dokázal úspěšně čelit divokým zvířatům, zabijáckým nekromantům a občas i jezdeckému útoku. Viděl, jak se mohutný had nahnul ze strany na stranu mezi rovně nataženými křídly. Potom je trochu svinul a začal klesat.

Chlupatí voli bučeli strachem a zuřivostí, když se na ně snášela smrt. Smrťák litoval, že nemá pro každého kulku, aby jejich děs a bolest ukončil. Na tu dálku a za daných okolností pro ně nemohl nic udělat.

Uchopil pistoli oběma rukama a vědomě uvolnil svaly na pažích a v prstech, aby se přestaly třást. Do jisté míry to účinkovalo.

Zamířil na bližší oko ledového hada. Úhel stále nebyl příznivý, protože had se nacházel nad ním a jeho oko zespodu chránila vystouplá lícní kost. Nejlepší rána se mu nabídne, až bude tvor klesat okolo něj, na dno údolí. Pak bude Smrťák mířit na temeno hlavy.

Přinutil se dýchat co nejplynuleji, i když jeho plíce trpěly mrazem a jen to v nich sípalo a pískalo. Přiložil prst na spoušť. Ještě chvíli čekal, zatímco ledový had nabral křídly vzduch a rozvažoval nad sestupem. Od jeho hřbetu se ostře odráželo sluneční světlo, jako by byl tvor vybroušený z křišťálu.

Smrťák si byl jistý, že had ho stále nespatřil. Modlil se k Bohyni učenců o smilování, aby to tak zůstalo.

Teď, řekl si, zatímco do vzduchu se náhle vznesla třpytivá postava, zářivá jako had, ale zabarvená teplejšími odstíny. V dlouhém, neuvěřitelném oblouku tvrdě udeřila na ledového hada.

Smrťák jen tak tak že nezmáčkl spoušť. Gage ovinul obě paže okolo dlouhého hadího krku a začal ho rdousit. Kulka ze Smrťákovy zbraně by jeho starému příteli zřejmě neublížila – ve skutečnosti si byl zatraceně jistý, že by nezpůsobila víc než jen důlek v Gageově kůži –, ale hrozně ho mrzelo, že propásl už druhou ránu. A Gageova obrovská váha nyní táhla hlavu hada dolů a vychylovala ho z kurzu. Tvor zběsile máchal křídly, aby se udržel ve vzduchu.

Házel hlavou a ocasem, motal se a vrávoral. Ve zmatku ztrácel kontrolu nad letem a zuřivě vřeštěl; dobytek také vřeštěl, jen Gage mlčel jako smrt – jediným zvukem z jeho strany bylo chřestění namáhaných soukolí.

Ve změti křídel a kovu se had a Gage řítili dolů na svah. Vzápětí si Smrťák uvědomil, že běží – nebo klouže – či snad proráží sněhovými závějemi a při tom se snaží udržet úderník ve svislé poloze, aby se z pánvičky už zase nevysypal prach. Zároveň musel dávat pozor, aby na dlouhém svahu nezakopl a neskončil v kotrmelcích pod kopyty zjančeného a zraněného do­bytka. A aby nedej bože nesklouzl na dosah ledového hada.

Zvíře mezitím setřáslo Gage z krku, ačkoli Smrťák viděl dlouhé šmouhy na jeho tkáni a šupinách – útěk ho stál dost krve. Nyní se vzepjalo a divoce tlouklo křídly, jako by si večeři náhle rozmyslelo a pomýšlelo jen na to, jak se dostat pryč. Dravci vůbec při jakémkoli střetu riskovali méně než kořist – a dávali tak přednost životu před potravou.

Avšak Gage držel tvora za kotník, jako by byl těžkým mosazným okovem, který ho poutá k zemi. Hrbil se nad ním a ohýbal mu drápy nahoru a dolů. Had prudce škubl hlavou vzad, jeho zuby tupě narazily do Gageova blyštivého pancíře a svezly se po něm s drhnutím, při němž vstávaly vlasy na hlavě hrůzou.

Ledový had tloukl křídly v řídkém chladném vzduchu. Malinko se díky tomu pozvedl a vtom se před Smrťákovým vnitřním zrakem zjevil obraz Gage, jak se s jiskřením řítí z nesmírné výšky.

Samotné dýchání Smrťáka bolelo. Drak nesmí Gage rozdrtit. I kdyby tady byli všichni ostatní sežráni, mosazný muž stále musí doručit balíček královně.

Oko. To oko. Lesklo se jako bledý akvamarín, zatímco Smrťák na něj mířil hlavní. Připravil se a – zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo mohutné křupnutí – zmáčkl spoušť. Dým ze střelného prachu, připomínající vůni kadidla, vyšlehl v silném větru vzhůru a zaštípal do očí.

Tvor nezařval, nýbrž burácivě vydechl, následovalo syčení, jako když propíchne plíci. Vzápětí had tvrdě vykopl a odmrštil Gage, který žuchl do sněhu jen pár loktů pod Smrťákem. Země se pod nárazem zachvěla, ale Smrťák se udržel na nohou a rychle odříkal děkovnou modlitbu za to, že Gage nepřistál o něco výš a nerozdrtil ho.

Pak popadl roh s prachem a znovu začal nabíjet.

Krk hada se zavlnil a hlava se otočila. Neohrabaně poskočil ve svahu výš. Jeden z jeho vražedných drápů volně visel na tlapě a byl očividně zlomený. Tvor hrozivě, dýchavičně syčel a začal zvedat a roztahovat křídla, aby jimi v příští chvíli máchl a odlepil se. Jeho oči, obě nezasažené, se zaostřily na nataženého Gage a přikrčeného Smrťáka.

Smrťák upustil pistoli do hluboké kapsy zimníku, uchopil rukojeť šavle a tasil ji, aniž z hada spustil oči. V zubaté žilnaté tváři zela bí­le ­lemovaná rýha těsně pod okem, na něž prve Smrťák mířil, a z ní se řinula rudá krev, připomínající rozmazané oční linky plačící královny. Rána sice vyhlížela ošklivě, ale bestie se vrhla vzhůru, očividně ne­ochromená.

Gage se pomalu a se skřípěním zvedal na nohy. Smrťák na jeho tvrdém mosazném krunýři viděl důlky a škrábance způsobené dopadem a obrovskými zuby. Dvěma skoky se přesunul ve sněhu níž, po bok svého přítele.

„Musíš utéct,“ řekl Gage jen tak mimochodem. „Já budu vzdorovat, dokud budu moci.“

„No jo,“ odvětil Smrťák. „Pro co jiného bych taky žil?“

Nemohl ho opustit. Gage měl u sebe zprávu. Smrťák zvedl šavli ve chvíli, kdy tvorova hlava vystřelila vpřed a zuby cvakly jen loket či dva od něj. Stačilo už jen jedno máchnutí křídel a skok. A právě ve chvíli, kdy se zvíře vrhlo vpřed, provedl Smrťák šavlí nemotorný výpad, který ani nešel dohromady se zakřivením čepele. Zůstal stát připravený, aby zvíře aspoň bodl do čenichu, až ho bude požírat.

Náraz na napřaženou šavli však nepřišel. Smrťák sebou neškubl, zůstával soustředěný. Vtom za ním a Gagem někdo zavolal a Smrťák prudce otočil hlavu ke svahu.

Had se zkroutil ve vzduchu a povedlo se mu z odrazu vzlétnout. S hrozivě roztaženými drápy se mihl těsně nad nimi, konečky křídel smetaly sníh po obou stranách. Smrťák se na místě otočil. Gage, který neměl oči, se neobtěžoval. Ve větru vířily sloupce sněhu, který na oba sedal. Smrťák hleděl vzhůru do svahu, zvedaje oči od modrých stínů ležících ve zbrázděných závějích, které takto rozryl nízko letící had. Gage si s očekáváním stoupl vedle něj.

Nad nimi stála lidská postava. Roztřepené rukávy černého vlněného roucha, visící na zvednutých zápěstích, se nadouvaly ve větru, zvednutém průletem hada. Vlasy jako dráty se kroutily ve shlucích kadeří, kůži měl černou jako šlechtic z Aezinu, ale s olivovým nádechem místo lesklé červeně, jež obvykle podbarvovala aezinskou čerň. Ta postava byla jako zářez půlnoci na planoucím sněhu, autoritativní tah perem na vyběleném papíru. V jamce levého oka se třpytilo cosi kovového.

Ozvalo se hvízdání mohutných křídel a na sněhu se při dalším nízkém přeletu hada rozprskla červená. Smrťák ucukl a zvedl šavli, aby zvíře odrazil, avšak postava v černém stála bez hnutí. Pozvedla ruce ještě výš a v sarathajštině, kterou se hovořilo v Lotosových královstvích, zvolala: „Ve jménu Dobré dcery, pleniteli, zanech nás v pokoji a jdi si svou cestou!“

Hlas byl hluboký a navzdory jižanské pleti v něm zaznívaly tóny typické pro severní Lotosová království. Přestože muž působil v rouchu křehkým dojmem, had se v letu odklonil a setřepal si z čenichu krev. Za hromového máchání křídel stoupal pořád výš a výš, až zmizel směrem k vrcholu, z nějž se na ně poprvé vrhl.

Sarathajský kněz – jenž byl onou postavou – se za ním díval, jak odlétá, a pak ještě dlouhou chvíli hleděl na místo, kde se had rozplynul. Konečně byl spokojený. Vzdychl, spustil holé ruce a oprášil si z nich sníh.

Poté popošel vpřed. Bosé nohy spočívaly na sněhu sahajícím po pás a sotva v něm zanechaly malé důlky. Proto se také jeho postava tyčila nad Gagem a Smrťákem, kteří se zmítali dole.

„Zatracený tvor,“ řekl kněz a jeho vyzáblé rysy se poskládaly do úsměvu. Byly elegantní a Smrťák by se v kterýkoli jiný den zastavil, aby je obdivoval spolu s vysokou a hubenou postavou kněze, jež připomínala kývající se vrbu. Nyní si však nevšiml vysoce posazených, vystouplých lícních kostí pod napnutou kůží, ale hladké, lesklé zlaté koule, která spočívala v jeho levé oční jamce.

Ten hluboký hlas byl zároveň hřejivý, když zachránce pokračoval: „Jak moc jsou tví lidé zranění?“

„Ještě nevím,“ řekl Gage. „Nejméně jeden je mrtvý.“

Kněz možná pokývl, či snad mírný náklon jeho hlavy způsobil, že se od pozlaceného oka odrazil záblesk světla.

Smrťák popadl konečně dech. Ledové prsty mu mrtvěly na jílci šavle, zatímco druhou rukou šmátral po pochvě. Necítil ji. Potřeboval rukavice.

Otočil se ke Gageovi a zasípěl: „Je to v bezpečí? Máš to?“

Gage se zlehka dotkl hrudi v místě, kde pod potrhanou hrubou tkaninou prosvítala poškrábaná mosaz.

Mezitím vylézali další pocestní a volali na sebe: „Je to pryč?“

„Roiehu, kde jsi?“

Někteří zamířili k ochromeným jakům. Jiní se vydali ke třem postavám na kopci.

„Jsem Nižvašiti,“ řekl kněz. Jednou holou rukou ukázal na Smrťáka. „Jestli se hned nezahřejete, budete mít omrzliny.“

„Já vím,“ odpověděl.

Nižvašiti uchopil do dlaní Smrťákovy ruce, přičemž se musel přikrčit a sehnout. Smrťáka zaplavilo teplo a blaho. Zdálo se, že všechny ty drobné bolesti a bolístky jeho tvrdého života na cestě se i se ztuhlostí těla rozplývají, jako by se to stalo po prvních utišujících doušcích vína. Heknul. Kněz se krátce zasmál a nechal své prsty klesnout.

„To by vám mělo stačit, dokud nenajdete své palčáky.“

Do kopce stoupali další lidé. Smrťák za sebou slyšel šeptání, které překrývalo vrzání mechanismů přešlapujícího Gage uprostřed zimy. Světec. Boží muž.

Žádný svatý, naznal Smrťák při pohledu na jeho zjizvenou, drsnou, elegantní vizáž. Žádný svatý stoupenec Bohyně učenců. Nejspíš nějaký pohanský tvor. Nepřítomně si třel ruce, v nichž cítil brnění. Nižvašiti dokázal mluvit s hadem. Přiměl ho, aby poslouchal příkazy. Co když tenhle kněz dokáže ještě víc?

Co když ho ten kněz poslal?

Přišel vůdce karavany, malý a statný Sarathaj jménem Drudža. Dupal v botách, aby si zahřál nohy. „Princ Mi Ren zuří,“ řekl Smrťákovi tónem, jenž naznačoval, že zrovna on by s tím měl něco udělat.

Odpověděl Gage. „Aspoň že žije, aby mohl zuřit.“

„Kdo je tohle?“ zeptal se vůdce karavany.

„Kněz,“ odvětil Gage.

Nižvašiti předstoupil a znovu se představil. Jakmile usoudil, že muž, který právě hovoří, je ve skutečnosti vůdce karavany, dodal: „Čekám na nějakou karavanu. Zabydlel jsem se v jedné ze ztroskotaných ledových lodí a věnuji se meditaci, abych si zachoval síly. Zbývá mi jídlo jenom na tři dny. Jsem tak rád, že jste se tu zrovna objevili. Potřebuji se dostat do Sarathaj-tia, království rání Mrithuri.“

Spustil řasy přes bezvýraznou pozlacenou kouli a Smrťák se pod svým naučeným, netečným výrazem zachvěl. Právě vzaly za své všechny jeho domněnky, že tohle by mohla být jen náhoda.

Aby se lidé chvěli, to obvykle spadalo do náplně jeho práce.

Podíval se na Gage, který jeho pohled – přirozeně – neopětoval. Přesto Smrťák cítil, že ho přítel chápe: tenhle kněz mířil tam, kam oni. S podobným, či snad opačným úkolem?

„Neodmítneme vás, abyste tu čekal na smrt,“ řekl vůdce karavany. „Ale obchod je obchod, vaše božskosti.“

„Ach.“ Vysoká postava zkřivila rty a odhalila řadu zubů, bílých jako okolní vrcholy. „Mám spoustu zlata.“

* * *

Dali dohromady karavanu a roztroušené lidi a z rozbité lodi vynesli všechno, co se dalo zachránit. Rozdělili to mezi tři ostatní lodě, což znamenalo, že ještě víc pasažérů muselo teď po svých. Doprovázelo to menší reptání, ačkoli dosud osamocená šlechtična působila dojmem, že je ve skutečnosti ráda, že může vystoupit a jít.

Nešla sice rychle, ale aspoň si nestěžovala.

Jednoho ze zraněných jaků museli obětovat. Druhý kulhal, ovšem světec prohlásil, že se to dá napravit, a tak ho svěřili do jeho péče. Smrťák se snažil skrývat své pochybnosti.

Objevení se světce bylo dozajista příhodné. To však rozhodně neznamenalo, že byla celá věc naplánovaná. Snažil se konat dobré věci: pokud by to nebylo plánované, tak mu Nižvašiti zachránil život a Gageovi jeho lesklou kůži. A kdyby to plánované bylo, mohl by kněz představovat spojeneckou sílu. Či dokonce být dalším přítelem Bezoké.

U čarodějů člověk nikdy neví, co mají za lubem. A jaké informace ze své vůle tají, aby to posloužilo jejich účelům. Tato profese přitahovala typy lidí, kteří nakládají s věděním jako s něčím drahocenným, a buď vás rozbolí hlava z jejich předvádění, kolik ho nashromáždili, anebo to přede všemi naopak uzamknou a skryjí.

Smrťák přemýšlel nad tím, jakým dramatickým výstupem by muž dosáhl lépe svého než prostě tím, že ukázal měšec zlata a koupil si v karavaně místo.

Jsi příliš podezíravý, říkal si. Už moc dlouho jsi žoldákem a nikdy jsi z toho nevyšel. Na tohle jsi příliš starý.

Přemítal, zda někde v Lotosových královstvích nežije šlechtická rodina, která by si ráda najala družiníka s dokonalou věrností a výcvikem. Byl by ochotný vstoupit do služeb nejbližšího rozumného pána, který by nepožadoval škrcení dětí nebo topení koček a zároveň by byl ochotný činit všechna složitá rozhodnutí, aniž by se nechal příliš ovlivňovat svými přisluhovači.

Té noci nestavěli u pramene na vrcholu soutěsky, který napájel jejich řeku, jak původně zamýšleli. Urazili několik dalších mil a našli si méně pohodlný úkryt v závětří ostrého převisu, který měl odrazovat noční dravce.

Aspoň se mohli cestou těšit, jak si pochutnají na čerstvém pečeném jakovi. Tedy všichni až na Gage, který nejedl. Ačkoli dosti často prováděl cosi záhadného s červeným vínem.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, srpen 2019
Překlad: Jan Kozák
Vazba: vázaná
Počet stran: 384
Cena: 399 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít