Ursula K. Le Guinová: Proč číst fantasy…

Nakladatelství Gnóm! vydalo knihu přednášek a esejí Ursuly K. Le Guinové: Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků. Devět esejů třeba o tom, proč je fantastická literatura důležitá nejen pro dospívající, proč do lidského světa patří zvířata, kdo chodil do školy pro čaroděje dřív než Harry Potter a jak vznikaly knížky z proslulého cyklu Zeměmoří.

 

Ursula Kroeber Le Guinová (1929–2018) byla mnohokrát oceněnou autorkou science fiction a fantasy, jejíhož díla si váží jak příznivci žánru, tak i širší literární kritika.

Sbírka esejů a přednášek, která vyšla roku 2009 pod názvem Cheek by Jowl, doplněná o často citovaný esej ze sedmdesátých let Proč se Američané bojí draků? je vůbec prvním vydáním jejích populárně teoretických textů v češtině.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Gnóm!, duben 2019
Překlad: Jakub Němeček
Obálka: Tomáš Kučerovský
Vazba: šitá, měkká
Počet stran: 192
Cena: 189 Kč

 

OBSAH:
Proč se Američané bojí draků?
Některé předpoklady o fantasy
Klidné místo uvnitř
Znovu si přečíst Králíčka Petra
Kritici, netvoři a fantastové
Bok po boku, tlapku v ruce – zvířata v dětské literatuře
Mladý dospělý v „young adult“ literatuře
Poselství o poselstvích
Proč chtějí mladí lidé fantasy aneb Pozor na to, co jíte
Kniha dále obsahuje předmluvu českého vydavatele, bibliografii, poznámku k původním ilustracím, vlastní životopis autorky a slovníček (často zmiňovaných) autorů, který sestavil překladatel.

 

UKÁZKY Z KNIHY:
Předmluva českého vydavatele

Sbírky esejů a literárně teoretických textů Ursuly K. Le Guinové jsou stejně zajímavé a kritikou oceňované jako její romány a povídky. Proto je trochu záhadou, proč tato knížka přilétá jako první vlaštovka až po třiceti letech svobody slova v naší zemi, ale svět prostě odjakživa záhadami oplývá.

Kniha představuje soubor esejů a přednášek, jež autorka přednesla či napsala při různých příležitostech v letech 2004–2009. Nejde možná o její nejslavnější esejistickou sbírku, ale do aktuálního českého prostředí se mi zdála pro začátek vhodná, protože téměř všechny texty se zabývají úlohou fantastické literatury a/nebo fantasy1 v lidské kultuře, a my fantasy v češtině sice hodně čteme a píšeme, ale nijak nereflektujeme.

Jeden z esejů se věnuje také literatuře pro věkovou skupinu „young adult“. Termín jsme nepřekládali. Pokud se nám podařilo zjistit, všichni, kdo vydávají tento druh literatury v češtině, pro něj používají anglický název. Mimochodem, v tomto eseji (Mladý dospělý v „young adult“ literatuře) se z první ruky dozvíte, jak vznikala trilogie, resp. pentalogie Zeměmoří, což je informace, která pokud vím, v češtině až dosud dostupná nebyla.

Velkou část knihy pak zabírá text, který se netýká přímo fantasy. Je to rozsáhlé strukturované pojednání „Bok po boku, tlapku v ruce – zvířata v dětské literatuře“, které popisuje a uvádí do souvislosti známé i méně známé tituly, v nichž dochází k interakci mezi lidmi a zvířaty. Tento esej dal i původní název celému sborníku: „Cheek by Jowl“, což se do češtiny překládá jako „bok po boku“, „těsně vedle sebe“, ale doslovný překlad by byl „líce na líci“, ve smyslu tlačenice v krabičce sardinek, ale zde zcela určitě ve smyslu těsného, intimního sousedského soužití lidí a zvířat. Celé pojednání se totiž zamýšlí nad tím, nakolik jsme se odcizili a vzdálili „předbetonovému“ světu, v němž byly zvířecí a lidský element ještě přirozeně propojené.

Jako bonus jsem zařadil o třicet let starší esej „Proč se Američané bojí draků?“ z roku 1973, a to pro jeho častou citovanost na webu a svěží hippie vůni v něm obsaženou. Také je zajímavé porovnávat, nakolik se autorčin přístup k tématu za třicet let změnil. Esej ve skutečnosti patří do druhé autorčiny sbírky esejů The Language of the Night (1979).

Dále bych rád předem upozornil na opakování myšlenek, a dokonce celých vět. Autorka v jednom případě sama přiznává, že si vypůjčila část jiné přednášky – a zdá se, že hned několik textů vzniklo v témže roce 2004. Považuji proto sbírku za spíše terénní, pracovní příručku, nicméně příručku pro české příznivce fantastiky v danou chvíli celkem potřebnou.

To je asi vše, co je třeba vědět ke čtení. Kdo má zálibu v dlouhých předmluvách, nechť čte dále.

*

Proč se Američané bojí draků?

Tohle měl být proslov o fantasy. V poslední době jsem však zrovna neoplývala nápady a nemohla jsem se rozhodnout, co vlastně říkat; a tak jsem tahala rozumy, z koho se dalo. „Co si myslíš o fantasy? Řekni mi něco o fantasy.“ A jeden kamarád povídá: „Dobře, tak já ti povím něco fantastického. Před deseti lety jsem napochodoval do dětského oddělení knihovny v tom a tom městě a chtěl si půjčit Hobita. Knihovnice mi řekla: ,Jé, ale tohle my máme jen v oddělení pro dospělé; my si totiž myslíme, že utíkat před realitou není pro děti dobré.‘“

Nevěděli jsme s kamarádem, jestli se tomu máme smát, nebo nad tím brečet, a shodli jsme se na tom, že za posledních deset let se věci hodně změnily. Takové mravoučné cenzurování fantasy dnes určitě není v dětských knihovnách běžné. Jenže to, že se dětské knihovny staly oázami v poušti, ještě neznamená, že poušť přestala existovat. Názor, který ta knihovnice zastávala, pořád existuje. Ona jen ve zcela dobré víře vyjádřila něco, co je v americké povaze hluboce zakořeněné: morální nesouhlas s fantastickou literaturou, odmítnutí tak zásadní a často tak agresivní, že si nemohu pomoci, ale vnímám je jako postoj bytostně pramenící ze strachu.

Takže: proč se Američané bojí draků?

Než se pokusím na tuto otázku odpovědět, dovolte mi říct, že draků se nebojí jen Američané. Mám podezření, že skoro všechny technologicky vyspělé národy jsou více či méně naladěny na vlnu antifantasy. Existují některé národní literatury, které, stejně jako ta naše, nemají posledních pár století žádnou tradici fantastické literatury pro dospělé, například literatura francouzská. Ale pak jsou tu Němci, kteří mají fantastiky docela dost; a Angličani, kteří ji mají, cení si jí a jde jim líp než komukoli jinému. Takže tento strach z draků není jen západní – nebo jen technologická – záležitost. Ale nechci se pouštět do velkých historických rozborů; budu hovořit o moderních Američanech, jediných lidech, které znám dost dobře na to, abych o nich mluvila.

Když jsem si položila otázku, proč se Američané bojí draků, začala jsem si uvědomovat, že hodně Američanů není zaměřených jen proti fantastičnu, ale proti literatuře jako takové. Jako národ máme sklon pohlížet na všechny výplody obrazotvornosti buďto jako na něco podezřelého, nebo opovrženíhodného.

„Romány čte moje žena. Já na to nemám čas.“

„V pubertě jsem tyhlety sci-fi věci četl, ale teď už to samozřejmě nedělám.“

„Pohádkové příběhy jsou pro děti. Já žiju v reálném světě.“

Kdo takhle mluví? Kdo s tak dokonalou sebejistotou zavrhuje Vojnu a mír, Stroj času a Sen noci svatojánské? Obávám se, že je to muž, kterého potkáváme dnes a denně – přičinlivý americký muž nad třicet –, jeden z mužů, kteří řídí tuto zemi.

Odmítat takhle celou literaturu, to má co dělat s několika typickými rysy Američanů: naším puritánstvím, naší pracovní morálkou, naším zaměřením na zisk, a dokonce i s naším postojem k sexu.

Číst si Vojnu a mír nebo Pána prstenů prostě není „práce“ – to děláte pro potěšení. A pokud to není možné ospravedlnit jako „výchovnou“ nebo „sebezdokonalovací“ činnost, tak to může v puritánském hodnotovém systému být jedině požitkářství nebo eskapismus, únik před realitou. Pro puritána totiž není potěšení hodnotou – naopak, je pro něj hříchem.

Stejně tak v hodnotovém systému podnikatele nemá naprosto žádné odůvodnění čin, který nevede k okamžitému a hmatatelnému zisku. Takže jedinou osobou, která má omluvu pro to, že čte Tolstého a Tolkiena, je učitel literatury, protože ten je za to placený. Náš podnikatel si ovšem čas od času smí dovolit přečíst nějaký ten bestseller: ne proto, že je to dobrá kniha, ale proto, že je to best–seller, kniha, která se nejlíp prodává – má úspěch, vydělala peníze. Podivně mystická mysl kšeftaře to vnímá jako ospravedlnění existence knihy a on se jejím čtením může aspoň trochu podílet na moci jejího úspěchu, na tomto požehnání z nebes. Mimochodem, jestli tohleto není magie, pak už nevím, co by jí mohlo být.

Poslední složka, ta sexuální, je složitější. Doufám, že nebudu považována za sexistku, když prohlásím, že podle mě je v naší kultuře antiliterární postoj v zásadě postojem mužským. Americký chlapec a muž je velmi často nucen, aby vymezil svou mužnost odmítnutím jistých vlastností, jistých lidských darů a schopností, které naše kultura definuje jako „ženské“ nebo „dětinské“. A je holým faktem, že jednou z takových vlastností či schopností je absolutně nezbytná lidská schopnost představivosti.

Když už jsem zašla tak daleko, rychle jsem nahlédla do slovníku.

*

Některé předpoklady o fantasy

Letět 6000 kilometrů kvůli desetiminutovému proslovu u snídaně mi přijde ohromně zvláštní. Pro mě je čas snídaně dobou, kdy se nemluví. Nanejvýš sem tam něco zachrochtáte. Nic víc by se po lidech u snídaně chtít nemělo. Líbilo by se mi, kdybych na vás mohla jenom přátelsky a zdvořile zachrochtat: „Děkuju vám všem za to, že jste úžasní lidé, kteří dokážou dostat knížky pro děti k dětem!“ a pak se za sborového a přiměřeně uznalého pochrochtávání zase posadit. No, ale co už.

Navrhli mi, abych vám pověděla něco o tom, jak a proč dělám knížky pro děti a jak to, že moje knížky jsou součást mého života. To je přesně téma, o kterém nedokážu ani chrochtnout. Nemám ponětí o „jak“ a „proč“, vím jenom „co“.

Takže, co jsou moje knížky pro děti a mladé lidi zač? Všechny až na jednu patří do žánru fantasy, včetně té nové, takže vám tu budu pochrochtávat něco o fantasy.

K fantasy se obvykle vážou některé předpoklady, které mě trápí. Původcem těchto předpokladů může být jak sám spisovatel, tak i ten, kdo jeho knihu uvádí na trh, případně oba dva. A tyto předpoklady mě trápí jako autorku fantasy i jako její čtenářku. Týkají se toho, kdo hrdinové fantasy jsou, kdy a kde žijí a co dělají. Zhruba řečeno je to takhle: ve fantasy 1) jsou hrdinové bílí, 2) žijí jakoby ve středověku a 3) účastní se boje Dobra proti Zlu.

Předpoklad 1: Hrdinové jsou bílí. Dokonce i když v textu samotném to běloši nejsou, na obálce ano. Já vím, o prodejích mi nemusíte nic vykládat! Hádala jsem se o tom už s nejedním grafickým oddělením a většinou jsem prohrála. Prosím však, abyste uvážili, že určovat, „co se prodává“ nebo „co se neprodává“, může být sebenaplňující se proroctví. Jestliže černé děti, Hispánci, Indiáni a Indové nekupují fantasy, což většinou nekupují, nemohlo by to být tím, že se nikdy neuvidí na obálce?

Já dostávám dopisy, které mě velmi dojímají, dopisy od dospívajících mladých lidí s tmavou pletí odsud i z Anglie, ve kterých mi píšou, že když si uvědomili, že Ged a ostatní obyvatelé Zeměmoří nejsou běloši, cítili snad vůbec poprvé, že do světa literární a filmové fantasy patří také. Nestojí to za zamyšlení?

Předpoklad 2: Říše fantasy rovná se středověk. Tak to ale není. Fantasy představuje alternativní svět mimo naši historii a jeho mapa na našich mapách není. Může připomínat středověkou Evropu v tom, že je preindustriální – ale tohle neomlouvá chybějící ekonomiku ani sociální spravedlnost. Stejně tak to nevysvětluje, proč tam nikdo nikdy nekrmí ani nenapájí koně, kteří běží celý den a celou noc jako Toyota Prius. Vůbec nejlepší parodií na tento x-tý odvar z Tennysona je Svatý Grál od Monty Pythonů, kde koně nahradily pouhé skořápky kokosových ořechů. Kdykoli tedy namísto tupohlavých, recyklovaných žvástů narazím na fantasy, která se odehrává v poctivě vymyšleném společenském uspořádání a kultuře, mám chuť oslavit to menším ohňostrojem.

*

Kritici, netvoři a fantastové

Jednu dobu mi lidé pořád říkali: musíš si přečíst tu úžasnou knihu o škole pro čaroděje, je tak originální, nic takového tu ještě nebylo!

Přiznám se, že když se to stalo poprvé, myslela jsem, že mi doporučují ke čtení mého vlastního Čaroděje Zeměmoří, v němž se škola pro čaroděje vyskytuje a který se tiskne nepřetržitě od roku 1969. Chyba lávky! Musela jsem si vyslechnout všechno o Harrym – a ze začátku to bylo opravdu krušné. Cloumala mnou hanebná závist. Brzy ji však nahradil rostoucí a méně hanebný úžas. Recenzenti a kritici mluvili o knize J. K. Rowlingové, jako by to byl jedinečný a bezprecedentní fenomén.

Skutečným fenoménem byla ovšem obrovská a nefalšovaná popularita, kterou si kniha získala ještě předtím, než se všeho zmocnila bestsellerová mašinérie. Ta kniha byla okouzlující v čarodějském smyslu slova: působila na lidi vypravěčským kouzlem. Šeptanda přivedla k její četbě dospělé, kteří nečetli nic ani vzdáleně podobného od doby, kdy jim bylo deset, a možná dokonce vůbec nikdy; a protože to pro ně byla úplně nová zkušenost, měli za to, že jde o ohromně originální věc.

Jenže aspoň lidé, kteří o knihách píšou, by přece nějakou čtenářskou zkušenost mít měli. Ti, kteří vychvalovali originalitu Harryho Pottera, předváděli čirou neznalost tradic, k nimž se kniha hlásí – nejen britského subžánru, takzvaného „školního příběhu“, ale také neznalost jedné významné světové tradice, totiž fantastické literatury. Jak mohlo tolik recenzentů a literárních kritiků vědět tak málo o jedné významné oblasti literatury, mít tak malé zkušenosti a tak málo srovnávacích standardů, že byli přesvědčeni o knize pro danou tradici typické a vlastně celkem konvenční, ne-li dokonce nepůvodní, že je čímsi jedinečným?

Do značné míry z toho můžeme vinit modernisty. Edmund Wilson a jeho generace po sobě zanechali tradici kritiky, která je svým způsobem takový malý netvor. V této škole pro antičaroděje se nebere vážně jiná beletrie než různé varianty realismu, označovaného jako „vážný“. Zbytek narativní beletrie je označen jako „žánr“, zavrhuje se a nečte.

Podle tohoto pravidla učily univerzity celé generace studentů vyhýbat se oklikou všem „žánrům“ včetně fantastické literatury (ledaže byla napsána před rokem 1900, nebyla psaná anglicky a/nebo ji lze označit za magický realismus). Studenti na katedrách anglistiky se rovněž učili prchat před většinou knížek pro děti nebo před knihami, které oslovují zároveň děti i dospělé, jako by to byly morové dýměje těsně před prasknutím. A na mnoha univerzitách to platí dodnes. V sázce je akademická odbornost – a možná i teplé místečko. Dotknout se žánru znamená poskvrnit se. Valná většina recenzentů v redakcích populárních časopisů vzešla z univerzit, a tak se tohoto pravidla většinou pořád drží. Pokud už realita toho, co lidi doopravdy čtou, donutí nějaké periodikum k recenzi detektivky nebo science fiction, pak takové recenze drží stranou, v izolaci a pod diskrétním titulkem.